Chloe Neill: Divoká karta (Upíři z Chicaga 9)

Od chvíle, kdy byla Merit přeměněna v upíra a začala chránit chicagský Dům Cadoganů, to byla divoká jízda. Spolu s Mistrem upírem Ethanem Sullivanem učinili Cadogany nejsilnějšími upíry v Severní Americe a upevnili pouto s paranormálními obyvateli všech možných ras a vyznání, živými, nemrtvými – a někdy obojími.

Pro Merit a jejího milovaného nastal čas na chvíli vypadnout z města. Starostce Chicaga teče do bot, situace se jí vymyká z rukou, a tak hodlá jako obětního beránka použít Ethana Sullivana. Ten i s Ochránkyní svého upířího Domu nachází azyl u rodiny zazobaných kožoměnců.

Ale vypadá to, že kamkoli Merit s Ethanem vkročí, přivedou s sebou trable. Při kožoměnecké oslavě se rozpoutá pravé peklo a všichni čelí nevysvětlitelnému útoku bytostí, které by v první řadě neměly existovat. Jistěže v podezření upadnou upíři, stejně jako Meritina čarodějnická kamarádka, která už sice nějakou dobu seká dobrotu, přesto však před časem nechala Chicago málem lehnout popelem.

Starostka Větrného města mezitím vytáhla proti upírům v plné polní a její cíl je jasný: přilákat cadoganského Mistra zpět z jeho momentálního úkrytu. Aby toho nebylo málo, ozve se Merit někdo, kdo si od ní hodlá vybrat starý dluh.

Únosy, intriky, nenávist i strach, a ke všemu ještě záhadný lunapark. Autorský pramen Chloe Neill nevysychá ani v devátém pokračování série! Nabruste si zuby, abyste se mohli řádně zakousnout do dalšího nadpřirozeného dramatu, kde to bude čpět sírou, jiskřit napětím při detektivním vyšetřování, a tradičně si Merit najde čas i na nějakou tu romantickou chvilku. Vsaďte na Divokou kartu!

 

INFO O KNIZE:
Vydal: FANTOM Print, prosinec 2019
Překlad: Petra Kubašková
Obálka: Tony Mauro
Vazba: brožovaná
Počet stran: 255
Cena: 299 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

KAPITOLA 1

PŮLNOČNÍ JEZDEC

Polovina února

Chicago, Illinois

Za posledních deset měsíců jsem se stala upírem, vstoupila do chicagského Domu Cadoganů a stala se Ochránkyní. Naučila jsem se, jak zacházet s mečem, jak obelstít monstrum, naučila jsem se padat a zase vstávat.

A co je možná nejdůležitější, poučila jsem se o loajalitě. A vzhledem k magii, která proudila chodbou v prvním patře Domu, jsem nebyla jediná, kdo si konkrétně tuto věc vzal k srdci.

Před kanceláří našeho Mistra, Ethana Sullivana, čekaly tucty cadoganských upírů na pokyn, na nějaké slovo, plán. Vyčkávali jsme, oblečeni do naší neodmyslitelné cadoganské černé, s katanami u boku, protože Ethan – náš pán a můj milý – se připravoval na útěk.

„Z jedné polízanice střemhlav do další,“ řekla atraktivní blond upírka vedle mě. Lindsey byla členkou jednotky cadoganských strážců, schopná a obratná bojovnice, ale dneska, ostatně jako téměř vždy, vypadala spíš jako módní ikona než jako sto let stará upíří strážkyně. Sako od kostýmu dnes vynechala a k černým smokingovým kalhotám se saténovými proužky zvolila bílou halenku na knoflíčky a čtyřpalcové jehlové podpatky.

„Oni si opravdu myslí, že jim dovolíme, aby si ho jen tak odvedli?“ zeptala se. „Že ho necháme zatknout – našeho Mistra – přímo tady před Domem?“

Před hodinou k nám zavítal detektiv od chicagské policie – naštěstí jeden z našich spojenců – a informoval nás, že státní zástupce vydal na Ethana zatykač.

Ethan zabil Harolda Monmontha, mocného upíra z Evropy, který nejdřív zabil dva muže z naší lidské stráže a potom obrátil meč proti nám. Ethan jednal očividně v sebeobraně, ale Větrným městem se v nedávné době prohnala vlna násilí. Zdejší obyvatelé měli nahnáno a naše starostka, Diane Kowalczyková, hledala někoho, na koho by to mohla hodit. Očividně se jí povedlo získat státního zástupce na svou stranu.

Proto se Ethan zavřel v kanceláři s Lucem, kapitánem cadoganských stráží, a Malikem, sekundantem našeho Domu, a spřádali plán.

Detektiv Jacobs navrhl Ethanovi, aby vyhledal azyl u Breckenridgeových, rodiny kožoměnců, kteří žili v Loring Parku, městečku na periferii Chicaga. Což znamenalo, že se také dostane mimo starostčinu jurisdikci.

Breckenridgeovi byli pohádkově bohatí, měli výborné konexe a politický vliv. To byla mocná kombinace, která, jak jsme doufali, stačila k tomu, aby ho starostka nepoužila jako obětního beránka.

Starý Breckenridge, patriarcha rodiny, byl přítelem mého otce, chicagského magnáta v obchodě s nemovitostmi, Joshui Merita. S některými z Breckenridgeovic chlapců jsem chodila do školy a s jedním z nich jsem dokonce chodila i jinak. Jenže Breckové neměli upíry v lásce, což bylo jedním z důvodů, proč se vyjednávalo za zavřenými dveřmi.

Dalším důvodem byl Ethan. Byl skoro čtyři sta let starý a v souladu s tím věkem taky patřičně tvrdohlavý. Utíkat z boje sice nebyl jeho styl, ale Luc a Malik ho chtěli dostat bezpečně pryč. Pro Dům byla tohle dlouhá a náročná zima – včetně Ethanovy předčasné smrti a zmrtvýchvstání – a další dramata už jsme nepotřebovali. A rozhodně jsme nedůvěřovali Kowalczykové a báli jsme se svěřit Ethana justičnímu systému, který budil dojem, že má na nás spadeno.

Dveře zůstaly zavřené hodinu. Bylo slyšet zvýšené hlasy, a zatímco se Ethan dohadoval se svými vojáky, linula se na chodbu napjatá magie. A to mě osobně pěkně žralo. Byla jsem cadoganská Ochránkyně, ale do kanceláře mě nepustili. Stihla jsem ještě zachytit slova „hodnověrné popření“ – než mi přibouchli dveře před nosem.

„Starostka věděla, že budou problémy,“ řekla jsem. „Chicagská policie už řekla, že Ethan jednal v sebeobraně. A my jsme jim právě naservírovali McKetricka na stříbrném podnose. Pokud jde o nás, nemá si město absolutně na co stěžovat.“

Detektiv nás přišel varovat pouze několik hodin poté, co se nám povedlo prokázat, že McKetrick, nyní již bývalý zprostředkovatel pro nadpřirozeno ve městě, podněcoval nepokoje, od nichž se po Chicagu šířilo násilí, destrukce a oheň. Jeden by si řekl, že bychom si tím měli vysloužit starostčinu přízeň.

A ejhle, ono nic.

„Nebudou se držet zpátky věčně,“ řekla jsem. „Jacobs by nás nevaroval, kdyby nebyl přesvědčený, že to mysleli vážně. A my nemáme v ruce příliš mnoho možností. Buď Ethan prchne, nebo budeme muset bojovat.“

„Ať už bude jejich další krok jakýkoli, Dům bude připravený,“ řekla Lindsey. „Musíme odsud hlavně propašovat Ethana.“ Podívala se na jemné zlaté hodinky. „Do východu slunce moc času nezbývá. Bude to těsné.“

„Starý Breckenridge by ještě mohl cuknout,“ podotkla jsem a objala jsem se pažemi kolem kolen. On a Ethan patřili každý k jinému druhu nadpřirozených bytostí, ale zato byli stejně paličatí.

Lindsey však zakroutila hlavou. „Jestli je chytrý, tak necukne. Zatčení upíra kvůli kravině nemá daleko k zatčení kožoměnce kvůli podobné kravině. Jestli starý Breck nezaujme jasné stanovisko, vystaví smečku riziku. Ale když ho zaujme?“ Pomlaskla si. „Potom vyhrává, dabl nebo nic. My mu budeme zavázáni a on se ještě navíc může pyšnit, že se vzepřel Kowalczykové. To posílí jeho moc a je to prostě…“

Než to stihla doříct, dveře kanceláře se otevřely.

První vyšli Luc a Malik a za nimi Ethan. Všichni tři byli vysocí a měli ona tuhá velitelská ramena, ale tím jejich fyzická podoba končila.

Luc měl rebelské zlatohnědé vlasy a dával přednost těsným džínům a okopaným botám, zatímco Ethan s Malikem preferovali drahé obleky. V Lucově pohledném obličeji se nyní zračily obavy, jelikož to byl on, kdo zodpovídal za Ethanovo dobro.

Malik měl kakaovou kůži, krátce střižené vlasy a světle zelené oči, kterými si zamyšleně měřil upíry na chodbě. Malik byl rezervovaný, opatrný a v Domě měl nepopiratelný respekt. Stejně jako Luc ani Malik nevypadal, že je momentální situací nadšen.

A pak tu byl Ethan.

Stavěný jako atlet – vysoký, štíhlý, s útlými svaly a tělem, které bylo jako stvořené pro elegantní černý oblek. Rovné, zlatavé, po ramena dlouhé vlasy rámovaly tvář tak krásnou, že ji snad musel vysochat nějaký mistr. Rovný nos, ostré lícní kosti, šťavnatá ústa a oči tak pronikavě zelené jako nejkvalitnější smaragd. Ethan byl předobrazem alfa samce, byl to sebevědomý ochránce a inteligentní stratég, a taky dost velký paličák na to, aby mi byl skvělým protějškem.

Začínali jsme spolu na několik pokusů, ale nakonec jsme si k sobě našli cestičku, což by se dalo označit za největší zázrak ze všech.

Ethan měl na čele znepokojené vrásky, ale jeho oči neprozrazovaly nic.

Byl to Mistr našeho Domu; nemohl si dovolit o sobě pochybovat.

Tucet upírů vyskočilo na nohy.

„Vypravím se do sídla Breckenridgeových,“ oznámil Ethan. „Cadoganští upíři neutíkají. My se neskrýváme. Nejsme zbabělci. Stavíme se problémům čelem – a s hlavou vztyčenou. Avšak tento Dům si za poslední dobu vytrpěl až příliš. Byl jsem vyzván, abych se pro blaho Domu uchýlil do ústraní.

Souhlasil jsem s tím – jako s dočasným opatřením.“

Napětí v mé hrudi trochu polevilo, ale ne o moc. Evidentně nebyl tím plánem nadšen.

„Mezitím se pokusíme přehodit ten horký brambor na někoho jiného.

Cadoganští právníci se na ten zatykač podívají. Malik má známého v kanceláři guvernérky a pokusí se zjistit, zdali by guvernérka mohla nějak přesvědčit starostku Kowalczykovou, aby se chovala rozumně.“

Tohle byla pro mě novinka, ale na druhou stranu, Malik byl klidný typ.

A myslím, že dolézat za politiky s prosíkem není jeho styl, dokud to není absolutně nezbytné.

„Bereš k Breckenridgeovým taky Merit?“ zeptala se Lindsey.

„Pokud to dokáže vměstnat do svého harmonogramu,“ řekl.

Na kousavé poznámky byl v Cadoganu vždycky prostor, ať už se tu odehrávalo jakékoli drama.

„To zvládnu,“ ujistila jsem ho, „i když tu hrozně nerada nechám dědečka.“

Můj děda byl bývalý chicagský vrchní zprostředkovatel s nadpřirozenem – zdůrazněme „bývalý“ – ale on a jeho zaměstnanci, Catcher Bell a Jeff Christopher, stále pomáhali chicagské policii v záležitostech nadpřirozena.

A protože nám pomáhal při vyšetřování pouličních nepokojů, stal se terčem McKetricka. Dědečkův dům se stal obětí útoku zápalnými lahvemi a dědeček se zranil při výbuchu. Už se pomalu uzdravoval, ale pořád ještě ležel v nemocnici. Byl pro mě víc tátou než můj skutečný otec, a přestože měl kolem sebe lidi, kteří ho ochrání, trápily mě výčitky, že ho tu nechávám, když je odkázaný na péči druhých.

„Já na něj dohlédnu,“ slíbil Luc. „Budu tě pravidelně informovat.“

„V tom případě odjedeme hned,“ konstatoval Ethan. „Dům svěřuji Malikovi. A jak víte, když jsem… indisponován, dokáže být pro Dům schopným Mistrem.“

Ozývalo se souhlasné chichotání. Pro Malika to nebude poprvé, co si střihne roli Mistra. Již tu funkci zastával, když Ethan nebyl mezi živými.

„Budu upřímný. Možná tohle neklapne. Sázíme na to, že Diane Kowalczyková má tak velké politické ambice, že si neznepřátelí rodinu Breckenridgeových. Tento předpoklad by se mohl prokázat jako mylný. Každopádně by se náš vztah s městem Chicago mohl spíš zhoršit než zlepšit. Stále však jsme a také budeme Cadoganští upíři.“

Vyklenul obočí, což dělával často a obvykle to mělo náležitý účinek. „Samozřejmě že Cadoganští upíři by se nyní měli věnovat své práci a neposlouchat za dveřmi Mistrovy kanceláře.“

Upíři se s úsměvem a patřičnou kajícností rozešli, ale předtím se ještě rozloučili se svým Pánem. Margot, naše báječná kuchařka, mi stiskla ruku, než odešla chodbou do kuchyně.

Malik, Luc, Lindsey a já jsme vešli do Ethanovy kanceláře. Prohlédl si svůj tým.

„Teď máme na chvíli klid,“ řekl Ethan, „ale vedení města by mohlo zase začít dělat problémy.“

„Dům je připraven,“ sdělil Luc. „Lakshmi je však pořád ještě na cestě sem. Nedokázali jsme ji přesvědčit, aby to odložila.“

Tohle byla další nepříjemná záležitost. Cadogan již nebyl členem Greenwichského prezídia, organizace, která vládla severoamerickým a západoevropským upířím Domům. Monmonth byl jejím členem. Prezídium nebylo Cadoganům nikterak nakloněno a očividně nehodlali přehlížet fakt, že jsme nyní zodpovědní za smrt dvou jejich členů. Zatímco my jsme si již nedělali vrásky s jejich názorem na nás, z nich se stal mocný a nebezpečný nepřítel.

Lakshmi, jedna ze zbývajících členek Greenwichského prezídia, byla na cestě do Chicaga, aby nám předala jejich verdikt. Pravděpodobně bylo dobře, že Lakshmi patřila k těm rozumnějším členům prezídia, bylo však divné, že se sem vydala ona, zatímco Darius West, jejich hlava, zůstává v ústraní v Londýně. Od chvíle, kdy ho upíří atentátník připravil o jeho sebedůvěru, se z něj stala politická nicka, nebo jsme si to alespoň mysleli.

Ukázalo se, že Lakshmi se také přátelí s Rudou gardou, tajnou organizací, která dohlíží na Domy a jejich Mistry. Já byla novým členem gardy a mým pracovním partnerem byl kapitán stráží z Domu Greyů, Jonah. Lakshmi mi poskytla tajné vnitřní informace o pletichách Prezídia; na oplátku za její pomoc jsem jí nabídla protislužbu, dosud blíže nespecifikovanou. Nepochybně se pokusí svou pohledávku vybrat; upíři si na toto obzvláště potrpí.

„Drž ji dál od Domu,“ řekl Ethan. „Nejsme členy Prezídia a ona nemá na našem svrchovaném území co pohledávat. Má sice legitimní právo na odškodnění, ale tím se můžeme zabývat, až vyřešíme problémy s městem.“

„Mluvil jsem s Lakshmiinou majordomkou,“ řekl Luc, „snažil jsem se z ní vymámit informace. Nedostal jsem z ní nic.“

„To vyřešíme, až přijde čas,“ řekl Ethan. „Celá tahle situace je hazard.“

Malik kývl. „Bude záležet na tom, komu dřív rupnou nervy.“

Ethanův pohled zchladl. „Ať se bude dít cokoli, Dům Cadoganů nebude tím, komu rupnou nervy.“

***

Žili jsme v Chicagu, což znamenalo, že o parkování jinde než na ulici byla nouze, a když už ho někdo měl, byl to důvod k závisti. Do podzemní garáže, po níž mnozí toužili, se chodilo skrz sklep, a tak jsme zamířili po schodech dolů. Ethan odemkl bezpečnostní závoru u dveří a vešel do sklepa, ale když se za námi zavřely těžké dveře, položil tlumok na podlahu a chytil mě za ruku.

„Pojď sem,“ řekl hlasem, z něhož jasně promlouvala touha. Nečekal na mou odpověď, ale zastihl mě nepřipravenou, popadl mě v pase a jeho ústa se nečekaně a neodbytně zmocnila mých rtů.

Když mě konečně pustil, skoro jsem lapala po dechu.

„Co blázníš?“ zmohla jsem se na otázku.

Ethan mi zastrčil pramen vlasů za ucho. „Potřeboval jsem tě, Ochránkyně.“

„Vždyť mě tu máš,“ ujistila jsem ho s úsměvem. „Ale zrovna teď sebou musíme hodit.“

„To není od tebe moc hezké,“ řekl mazaně, ale položil mi ruku na tvář a podíval se mi do očí, jako by v nich mohl odhalit tajemství světa. „Děje se něco?“

„Jsem nervózní z toho odjezdu,“ přiznala jsem se.

„Máš strach o dědu.“

Kývla jsem. „Když jsem volala, tak spal. Pochopí to – jako vždycky všechno. Jenom bych byla radši, kdyby pro to nemusel mít důvod.“

Ethan mě políbil na čelo. „Jsi dobrá vnučka, Caroline Evelyn Meritová.“

„Tím si nejsem jistá. Ale snažím se.“ Někdy to je maximum, co může holka udělat.

Ukázala jsem na lesklé stříbrné žihadlo, zaparkované na místě pro návštěvy, na dvoumístný kabrioletveterán, Mercedes, který mi Ethan koupil od samotného vůdce vlkodlačí smečky. Auto bylo hezoučké a v dokonalém stavu, a já jsem mu říkala Moneypenny a mluvila jsem o něm v ženském rodě.

Byla také pořád ještě registrovaná na Gabrielovo jméno, takže jako dopravní prostředek byla lepší volbou než Ethanovo auto. Jelikož měl ale o desítky let víc řidičských zkušeností než já – a pospíchali jsme – podala jsem mu klíčky.

„Jedem?“

Ethanovy oči se rozšířily nadšením. Snažil se Moneypenny odkoupit několik let a za její volant pravděpodobně toužil usednout ještě o něco déle.

„Když už máme utíkat,“ řekl, vzal si klíčky a při doteku našich prstů přeskočily jiskřičky, „tak ať utíkáme stylově.“

Někdy to je to nejlepší, co může upír udělat.

 

KAPITOLA 2

PÁN A SLUHA

Když stanete před honosným sídlem Breckenridgeových v Loring Parku, je vám na první pohled jasné, že je tahle rodina při penězích. Chicago bylo metropolí sevřenou z jedné strany vodou a z druhé strany farmářskou půdou. Loring Park coby fajnové městečko na okraji Chicaga se dokázal vmáčknout hned vedle oné půdy. Vlnily se tu zelené kopce a do Druhého města se dalo příjemně dojet vlakem.

Samotný Loring Park bylo malé a úhledné městečko, s centrálním náměstím a pěknými nákupními centry, s novou zástavbou a ozdobené pouličními světly z tmavého železa a taky spoustou zeleně. Na parkovišti se dokonce usídlil zimní lunapark a obyvatelé, kteří už měli zimy plné zuby, se ochomýtali kolem střelnic a hrstky atrakcí. Potrvá měsíce, než skrz slehlou hnědou trávu vykoukne čerstvá zelená, ale sníh byl už skoro pryč. Na poměry severovýchodního Illinois to byla divná zima – počasí kolísalo mezi totálním mrazem a oblevou.

Sídlo se nacházelo několik mil od centra města na hřebeni vysokého a strmého kopce. Dům, opatřený věžičkami a okny a několika obytnými křídly, byl inspirován Biltmorem a obklopen kopečky pečlivě posekané trávy; travnaté plochy v zadní části se plynule svažovaly až do lesa.

Jako skrýš to nebylo vůbec špatné.

Dojeli jsme s autem ke vstupu, nad nímž se klenul kamenný oblouk, vystoupili a pod nohama nám křupal štěrk. Noc byla tmavá a bezměsíčná; vzduch byl prosycen kouřem ze spáleného dřeva a také magií.

„Tohle si myslíš?“ Ze dveří vyrazil vysoký tmavovlasý muž a za ním jako zpěněná vlna následovala pichlavá, nevraživá magie. Měl široká ramena, vyšel proti nám se zdviženou paží a mířil na nás obviňujícím prstem. „Ty chceš dovolit těm krvesajům, aby se ubytovali u nás? V našem domě?“

Ten vyčítavý pohled a ramena patřily Michaelovi Breckenridgeovi juniorovi, nejstaršímu ze synů starého Breckenridge. Bylo mu teď kolem třiceti, ale v mládí hrával fotbal a svalů mu zatím neubylo, stejně jako testosteronu.

Měl se stát dědicem firmy Breckenridge Industries a rodinného jmění, a evidentně měl horkou krev. Starý Breck si tohle bude muset ohlídat.

Michael Breckenridge junior, řekla jsem v duchu Ethanovi prostřednictvím našeho telepatického spojení.

Okouzlující, odpověděl. Ani při telepatii si neodpustil sarkasmus.

„Chovej se zdvořile k hostům,“ řekl další hlas ve dveřích.

Muž, který tam stál, byl vysoký a štíhlý, do čela mu spadala vlna tmavých vlasů a v ocelových očích měl jiskru. Toto byl Finley Breckenridge, druhý nejstarší syn. Ještě byli dva – Nick, s tím jsem kdysi chodila, pracoval teď jako novinář, a potom nejmladší Jamie.

Tipovala jsem, že jsme Finleyho a Michaela zastihli právě uprostřed hádky kvůli otcovu rozhodnutí nechat nás tu bydlet.

„Vrať se dovnitř, Finne,“ řekl Michael. „Tohle se tě netýká.“

Finley udělal další krok ven, ruce měl ledabyle zastrčené v kapsách kalhot, ale jeho oči byly chladné a tělo napjaté a připravené k akci.

„Týká se to rodiny,“ řekl Finley. „A týká se to táty, který už se jasně vyjádřil.“

Michael vykročil směrem k nám. Jako správná bodyguardka jsem se mu postavila do cesty a zablokovala přístup k Ethanovi. Zastavil se a zamračil se na mě. „Uhni mi z cesty.“

Z jeho tónu čišela nenávist a z jeho těla se linula vysloveně pohrdavá magie. Z té hrozby se mi rozproudila krev, ale zachovala jsem klidný hlas. Konec konců jsme byli hosté. Ať už vítaní, či nikoli.

„Obávám se, že to nepůjde,“ řekla jsem a přinutila se k mírnému úsměvu.

„Ráda tě zase vidím, Michaele.“

Zaškubalo mu v čelisti, ale udělal krok zpět. „Fajn,“ řekl a zvedl ruce do vzduchu jako zločinec, kterého přitlačili ke zdi. „Ale když všechno podělají, neuslyším od vás ani slovo.“

Obešel mě, odporoučel se kolem domu a za ním se táhla vůně drahé pánské voňavky.

Ethan se s povytaženým obočím podíval opět na Finleyho.

„Omlouvám se,“ řekl Finley a vykročil k nám s nataženou rukou, připraven sehrát roli usmiřovatele. Potřásl si s Ethanem a zřejmě jeden druhého navzájem hodnotili.

„Finley Breckenridge.“

„Ethan Sullivan.“

„Upír, který stvořil Merit,“ řekl Finley. Byla to od něj výzva, neobratně převlečená za zvědavost a úsměv, který se však nedotkl jeho očí.

„Inicioval jsem její proměnu,“ potvrdil Ethan. „Zachránil jsem ji před útokem a učinil z ní nesmrtelnou. Shledávám, že vůči tomu nemá žádné námitky.“ Jeho tón byl mírný, výraz zcela nevzrušený. Jestli ho ta otázka iritovala, nedal to na sobě před Finleym znát.

Finnův pohled přeskočil ke mně. „Rád tě vidím, Merit. I když za těchto okolností.“

Kývla jsem, což bylo maximum, co jsem vzhledem k jejich chování byla ochotná udělat. „Vidím, že Michael není z našeho příjezdu zrovna nadšený.“

„Michael se s tátou neshodne na různých věcech,“ řekl Finn a hodil očima tam, kudy Michael zmizel do tmy. „Včetně ubytování upírů v našem sídle.“

Vtom se z domu tiše a s dokonalým načasováním vynořilo služebnictvo v tmavých kalhotách a krátkých sakách, vzali naše tašky a klíče od auta a odvezli Moneypenny po příjezdové cestičce.

Vida, sluha a jeho pán, řekl Ethan.

Můj otec by záviděl, souhlasila jsem. Ačkoli byl můj dědeček policajt, táta byl posedlý penězi. Možná tedy nebylo překvapením, že je se starým Breckem pojilo velmi dobré přátelství.

„Kde budeme bydlet?“ zeptala jsem se.

„V přístřešku pro kočáry. Máte od našeho papá svolení zůstat, ale pro váš pobyt v domě vymezil jasná pravidla.“ Finn ukázal ke štěrkovému chodníčku vedoucímu kolem domu ke skupině vedlejších domů.

Ethanovi se zjevně moc nelíbilo, že nebudeme ubytovaní v hlavní budově, což svědčilo o úzkoprsosti nadpřirozených. Byli jsme tu však proto, že jsme neměli lepší možnost. Usmyslela jsem si, že bude nejlepší nekoukat tomuto darovanému koni (kožoměnci?) na zuby.

Přístřešek pro kočáry byla malá cihlová budova s tmavozelenými okenicemi ve francouzských oknech, která kdysi bývala dveřmi pro auta nebo kočáry. Budova stála hned za hlavním domem, ze silnice a příjezdové cesty ji nebylo vůbec vidět. Přístřešek pro kočáry se mohl Ethanovi zdát jako urážka, ale jako azyl na několik nocí to bude bezpečné a klidné místo.

Finn strčil klíč do zámku a otevřel. „Prosím, račte dál.“

Pozvání nebylo nezbytně nutné – zrovna tento upíří mýtus byl skutečně jen pověrou – ale raději jsme nevstupovali jako nezvaní hosté.

Přístřešek byl zařízen jako malý byt, s podlahami z tvrdého dřeva, barevným nábytkem a pestrou výmalbou a strop sestával z velkých dubových trámů. Byl tu i malý obýváček a kuchyňka a také dveře, které vedly, jak jsem odhadovala, nejspíš do koupelny. Breckové tedy na zařízení nešetřili. Na konferenčním stolku byly orchideje a knihy, všude možně byly různé dekorační cetky a jednu stěnu zdobila směska kresbiček a maleb v pozlacených rámech.

„Papá to tady využívá k ubytování členů představenstva,“ řekl Finn, který vstoupil dovnitř a s rukama v bok se rozhlédl po obýváku. „V kuchyni jsou zásoby jídla i krve, takže byste tam měli najít vše potřebné.“

Ukázal na panel vedle dveří. „Celý dům je napojen na bezpečnostní systém, který je propojený s hlavním domem. Je tu taky intercom, kdybyste se dostali do potíží.“

Rozhlížela jsem se, ale nikde jsem neviděla zadní východ. „Tohle jsou jediné dveře dovnitř a ven?“

Finn se ušklíbl. „Ano. A vidím, že Nick nemluvil do větru – opravdu je z tebe teď upíří bojovnice.“

„To si buď jistý,“ odvětila jsem a ukázala k oknům. „Co ta okna?“

„Ach.“ Finn stiskl tlačítko na panelu. Přes okna se spustily dělené desky a zcela je zakryly. S takovým opatřením budeme v bezpečí před slunečním světlem a vetřelci.

„Děkujeme ti, Finley,“ řekl Ethan. „Vážíme si laskavosti tvé rodiny.“

„Byl to Nickův nápad.“

„V tom případě,“ řekl Ethan s napětím, „si vážíme jeho laskavosti. A při vší úctě, jak jsme víc než dostatečně prokázali, nemá tvoje rodina důvod chovat vůči nám nepřátelství.“

Finn přimhouřil oči. „Já nejsem nepřátelský vůči Merit. Jsem zaujatý vůči tobě. Neznám tě, kromě toho, že jsi ji vtáhl do světa, který jejímu otci dělá starosti a jejího dědečka dostal do špitálu.“

Takový postoj byl k vzteku, jelikož to nebyla pravda. Můj děda byl ombudsmanem už předtím, než jsem se stala upírem, a o to, že jsem se jím vůbec stala, se postaral táta a jeho pletichy. Ne že by Finley potřeboval tyto detaily znát.

„Všichni rozhodujeme sami za sebe,“ řekl Ethan s tenkým a nebezpečným úsměvem.

„My taky. Nějaký návrh?“

Ethan povytáhl obočí, zatímco Finleyho pohled sklouzl ke katanám v pochvách, které jsme svírali v rukou.

„Možná byste ty zbraně raději měli nechat tady. Nepůsobí zrovna přátelsky.“

Šel ke mně s obavou v očích. Podal mi svazek klíčů, a když jsem si ho od něj brala, naše prsty se letmo dotkly. Možná předstíral zdvořilost, ale byl stejně naštvaný jako Michael. Vypouštěl do vzduchu magii a mými prsty při tom doteku projely elektrizující vlny.

„Buď opatrná,“ řekl.

Kývla jsem, protože jsem nevěděla, co na to říct.

S tímto otevřel dveře a zmizel do noci.

„No, ti jsou teda nadšením bez sebe,“ podotkl Ethan.

Odfrkla jsem, přistoupila k hlavním dveřím a zamkla. Konec konců jsem zodpovídala za Ethanovo bezpečí. Ne že by západka něco zmohla proti prudkému útoku. Sice bylo nepravděpodobné, že by se na nás za denního světla vrhly speciální jednotky, paranormální či jiné, ale myslím, že i kdyby, museli jsme se s tímto rizikem smířit.

„Byl Michael vždycky tak agresivní?“

Ohlédla jsem se na Ethana, který si už svlékl sako a pověsil ho na opěradlo opodál stojící židle. „Vlastně ano. Když jsme byli mladší a já tady trávila léto, Nick a já, někdy i Finn, jsme si spolu hráli v lesích. Michael se nikdy žádných her neúčastnil. Chci říct, že si zahrál fotbal, ale pro něj to nebyla hra.

Bral to jako bitvu. Vždycky se choval hodně odměřeně. A nevypadá to, že by se to věkem nějak lepšilo.“

„Tohle jsou náročné časy pro všechny,“ řekl Ethan. „Ale některým nadpřirozeným trvalo déle než jiným, než si to uvědomili a přistoupili na to. Myslím, že je pro ně jednodušší označit za nepřátele nás, než vzít v potaz možnost, že jsou obklopeni miliony lidí, kteří by jim s radostí přáli smrt.“

Ušklíbla jsem se. „To není moc povzbudivá myšlenka. Hlavně když je to nepochybně pravda.“ Byla jsem si jistá, že máme spojence mezi lidmi – takové, kteří nesoudí, kteří jsou fascinováni naší odlišností, kteří touží po naší slávě.

Poslední dobou jsme se však bohužel setkávali většinou s těmi, kdo nás nenávidí.

Ethan se rozhlédl po bytě a ukázal k otevřeným dveřím. „Ložnice?“

„Fakt netuším.“ Jako dítě jsem u Brecků trávila spoustu času, ale do garáže na kočáry jsem se nikdy nezatoulala. Proč, když jsme měli celé jejich velké sídlo k objevování?

Následovala jsem ho dveřmi a zjistila, že měl pravdu. Byla to malá ložnice s vysokými stěnami z holých cihel. Uprostřed místnosti stála bíle povlečená postel s hromadou polštářů v zelených a modrých odstínech a nad čelem se klenula nebesa z jemného tylu, který romanticky splýval po stranách.

„Ten nejpodivnější nocleh světa,“ zamumlala jsem a položila tašku na postel. Na nočním stolku byl staromódní budík a jedno číslo Cosma. Doufala jsem, že ho tu nechal nějaký předchozí host a ne člen rodiny Breckenridgeů, který doufal, že mně a Ethanovi dopřeje extra vzrušující večer.

Na opačné straně místnosti se nacházela malá koupelna. Umyvadlo stálo na podstavci, podlaha byla černobíle kostkovaná a do sprchového koutu by se hravě vešli tři lidi. Velmi hezké, včetně ručníků s monogramem pro hosty.

Když jsem nakoukla zpátky do ložnice, stál Ethan s jednou rukou na boku, v druhé držel telefon a přimhouřenýma očima si projížděl přijaté zprávy.

Vypadal spíš jako hlava nějaké korporace z žebříčku Fortune 500, než jako Mistr upír na útěku, ale nestěžovala jsem si. Ethan byl sice mazaný, zábavný, odvážný a velkorysý…, ale také se mu nedalo upřít, že pohled na něj byl pastvou pro oko.

Vysoký, štíhlý, panovačný, býval kdysi mým nepřítelem, a taky byl přesným opakem mé dávné představy muže, do kterého se jednou zamiluju. Vždycky jsem myslela, že mě poblázní nějaký snílek, myslitel, umělec.

Někdo, koho potkám v kavárně o víkendu s aktovkou plnou knih, v hipsterských brýlích a se sklonem citovat Fitzgeralda.

Ethan dával přednost italským oblekům, starým kvalitním vínům a drahým automobilům. Také uměl zacházet s mečem, hravě i se dvěma. Byl Mistrem Domu a zabíjel upíry holýma rukama. Byl určitě komplikovanější a obtížnější sousto, než jsem si dokázala představit.

A já do něj byla zamilovaná víc, než jsem pokládala za možné. Nešlo jen o poblouznění ani o pouhý chtíč. Byla to láska – absolutní a úžasná a zcela frustrující.

Před necelým rokem jsem si myslela, že můj život skončil. Ve skutečnosti to byl teprve začátek.

Ethan se na mě podíval a jeho frustrace ustoupila zvědavosti.

„Ochránkyně?“ zeptal se.

Usmála jsem se na něj. „Věnuj se svému vladaření. Já si tu jenom tak přemýšlím.“

„Já nevladařím.“

„Ty máš odvladařeno několik životů.“ Ukázala jsem na jeho mobil.

„Nějaké novinky z Chicaga?“

„Na východní frontě je klid,“ řekl. „Doufejme, že to tak zůstane.“

Mohli jsme doufat ze všech sil. Bohužel naděje málokdy funguje jako zastrašovací prostředek proti lidem, kteří nenávidí upíry.

***

Starý Breck na ložnici neškudlil, stejně jako na zbytku domu. Postel byla měkká a nepochybně drahá, podušky hebké jako hedvábí – a pravděpodobně rovněž drahé. Ačkoli prostorná dvojpostel ve studené místnosti vůbec není špatná, když můžete usínat vedle děsně sexy blonďatého upíra.

Vybalil si, svlékl se a připravil se na nadcházející den. Ujistila jsem se, že jsou okna zakrytá, potom jsem poslala zprávu Catcherovi, aby zkontroloval dědečka.

TEĎ SPÍ, přišla Catcherova odpověď. A JE O NĚJ DOBŘE POSTARÁNO. TVŮJ OTEC NA NĚM NEŠETŘIL.

Otec šetřil málokdy. Když už jsem nemohla s dědečkem přímo být, věděla jsem alespoň, že se mu dostává péče, jakou potřebuje.

Také jsem poslala zprávu Jonahovi, svému parťákovi z Rudé gardy, abych ho informovala, že jsme v pořádku dorazili k Breckenridgeovým.

TÍMHLETÍM NÁM U RG KAZÍŠ ZÁBAVU.

NEDĚLÁM TO SCHVÁLNĚ, ujistila jsem ho. DŮM CADOGANŮ STÍHÁ JEDNO DRAMA ZA DRUHÝM.

TO KOUKÁM.

Donutila jsem ho ke slibu, že se mi ozve, kdyby byl v úzkých.

BUDEŠ MEZI PRVNÍMI PĚTI, zněl jeho drzý slib.

„Práce?“ zeptal se Ethan, když jsem si s telefonem v ruce sedla na kraj postele a jednu nohu zkroutila pod sebe.

„Jonah,“ řekla jsem a moje prsty dopsaly stejně kousavé rozloučení.

Ethan zavrčel, čímž mi jako muž dával najevo, že pořád ještě není nadšen z mých pracovních závazků k vysokému pohlednému kapitánovi stráží s kaštanovými vlasy.

„Je to můj parťák,“ připomněla jsem mu. „A ty jsi to už odsouhlasil.“

„Já vím dobře, kdo je, Ochránkyně. Stejně jako jsem si dobře vědom toho, kdo jsi ty pro mě.“

Slunce vykouklo nad horizont pouhé vteřiny poté, co se mě zmocnily Ethanovy ruce, svlékly mě a zažehly v mém těle oheň. Jeho ústa našla nejdřív moje rty, potom krk, prsa, holé břicho, než se nade mnou natáhl a přišpendlil mi rukama zápěstí nad hlavou.

„Jsi moje,“ řekl s hříšnou jiskrou v očích, z níž mi po zádech proběhlo vzrušení.

„Nejsem tvůj majetek,“ připomněla jsem mu a prohnula tělo tak, abych dokázala svá slova.

„Ne,“ souhlasil, jeho rty už změkly a hrály si po obvodu mých ňader.

„Patříme si navzájem. Já jsem tvůj Mistr. A ty jsi moje Ochránkyně.“

Neztrácel čas; a já žádný nepotřebovala. „Moje,“ řekl a vtrhl do mě, plenil mé tělo a dožadoval se všeho, co jsem mu mohla nabídnout, a potom ještě víc.

„Moje,“ vrněl, zatímco v mém těle rozkvétala slast jako živoucí bytost, chladná jako led a horká jako oheň, a v mé mysli i duši v té chvíli nebylo nic jiného než Ethan. Jeho mysl, jeho duše, jeho tělo a to slovo, které mumlal pořád dokola.

„Moje,“ řekl, každé to slovo bylo slibem, prohlášením, silou. „Moje,“ procedil skrz zatnuté zuby, jelikož i on už byl lapen ve víru vášně.

„Moje,“ řekl a líbal mě tak zuřivě, až jsem ucítila krev, magie mezi námi zesílila a on zuřivě přirážel a sténal jako zvíře v zajetí rozkoše.

„Moje,“ řekl, nyní již tiše a přitiskl mé tělo ke svému. Slunce vyšlo a někde v té tmě vypůjčeného pokoje jsme usnuli.

***

Vzbudil nás jakýsi šílený rámus – bušení na hlavní dveře, ze kterého jsme oba nadskočili na posteli. Slunce se právě schovalo za obzor, ale ne tak, aby nás to probudilo.

„Co to proboha je?“ zeptal se Ethan ještě zpomaleným, rozespalým hlasem a podle vlasů vypadal spíš na surfera než na lehce snobského Mistra upíra.

Bušení se ozvalo znovu. Někdo měl naspěch.

Ethan začal lézt z postele, ale já jsem ho zastavila rukou. „Oblékni se. Já se nejdřív podívám, kdo to je. Jestli někdo nakope prdel tobě, tak Luc nakope prdel mně.“ Měla jsem zlé tušení, že toto bude jedna z oněch nocí, při kterých budu opravdu, opravdu litovat, že jsem si nemohla přispat a ještě pár hodin popírat svou dospělost.

Oblékla jsem si Ethanovu košili z předchozí noci a zapnula knofl íky. Jako brnění by mi to asi moc nepomohlo, ale za dveřmi nebyli nepřátelé, alespoň ne ve stylu chicagské policie. Moje katana byla posvěcena mou vlastní krví a magií, což mi přineslo schopnost vycítit ocel a zbraně. Venku jsem nic takového necítila.

Oděna do drahého a na míru ušitého mužského oblečení – pro našeho Mistra jen to nejlepší – jsem se dovlekla zpátky do obýváku. Ethanova katana byla opřená vedle dveří; já jsem si svoji vzala do postele, jenom pro jistotu. Zvedla jsem ji a opatrně nakoukla kukátkem… a našla na našem prahu kožoměnce.

„Otevři, kotě. Vím, že jsi tam.“

Otevřela jsem dveře; průvan mě zastudil na holých nohou tak, že mi naskočila husí kůže.

Stál ve dveřích, šest stop a nějaké drobné, samý sval a vlčí energie. Vlasy měl hnědé a políbené zlatem a v ledabylých vlnách mu splývaly na ramena.

Jeho oči měly barvu jantaru a v této chvíli v nich pobaveně vířilo.

„Kotě,“ řekl Gabriel Keen, apex Severoamerické smečky. Prohlédl si mě odshora dolů. „Doufám, že z něčeho neruším?“

„Ze spánku,“ hlesla jsem a zkřížila si ruce přes prsa. „Ještě jsme spali.“

Za mnou se objevil Ethan, do půli těla nahý, a zapínal si džíny. „Jsem si docela jistý, že víš úplně přesně, z čeho jsi nás vyrušil.“

Gabe se široce usmál, přičemž odhalil rovné bílé zuby. „Na tom teď nezáleží, protože jste oba vzhůru. Tak se oblíkněte, vážení. Máme práci.“

Ethan povytáhl obočí v oblíbeném gestu. „Jakou práci? Co tady děláš?“

„Jsem tady kvůli smečce, stejně jako vy.“

Ethan zavrčel. „My jsme tady proto, že nás papá Breck donutil zaplatit za privilegium.“

Loupla jsem po Ethanovi očima. Nezmínil se o tom, že Breckům něco platí. A tu informaci by bylo dobré znát předtím, než jsme vložili svůj osud – než já jsem vložila jeho osud – do jejich rukou.

„On tě donutil zaplatit,“ řekl Gabriel, „ale ne za to privilegium, které si myslíš. Ty peníze byly zaplacené vstupné.“

„Kam?“ zeptal se Ethan.

„Na největší show pod sluncem,“ řekl Gabriel s úsměvem, který se nedal popsat jinak než jako vlčí. „Tohle je první noc Lupercalie.“

„Co je Lupercalia?“ zeptala jsem se, i když se sebezapřením. Už jsem se měla dávno vrátit zpátky dovnitř, ale ten název – a to, že se Gabe objevil na prahu – mě upoutal.

„Výroční slavnost naší Severoamerické centrální smečky,“ řekl Gabe, „a bylo tomu tak od založení Říma. Tři noci na konci zimy k přivolání jara, k oslavě našich zvířat a našeho spojení s lesem a se světem.“

Čímž se vysvětluje Michaelova nevraživost, řekl Ethan v duchu. Nepřeje si nás u toho.

Možná to částečně bylo i tím. Vsadila bych se ale, že než jsme přijeli, byli Michaelovi upíři ukradení, a kdybychom přijeli až po skončení slavností, nelíbili bychom se mu tady o nic víc.

„Dneska v noci,“ řekl Gabe, „jste našimi hosty. Spolu s dalšími.“ Ustoupil stranou, aby odhalil dva čaroděje a kožoměnce, doteď schované za ním. Těmi čaroději byli moje nejlepší kamarádka Mallory Carmichaelová a Catcher, její přítel. Mallory pro své přečiny upadla v nemilost, ale Gabe se ujal její rehabilitace.

Mallory a Catcher byli proti zimě vybaveni džíny a zimními botami. Ty její byly v barvě srnčí hnědi, vysoké po kolena a z nich čouhaly skinny džíny. Její rovné modré vlasy, na konečcích světlejší, jí splývaly na ramena.

Catcher stál vedle ní a ve tváři měl svůj typický nepřístupný výraz. Vlasy měl oholené, oči jiskřivě zelené a rty plné. Potrpěl si na trička se sarkastickými nápisy, ale teď se dalo těžko poznat, zda má jedno takové pod bundou.

Posledním členem tria byl Jeff , zaměstnanec mého dědečka a můj oblíbený etický hacker. Jasně že to byl vůbec jediný počítačový hacker, kterého jsem osobně znala, ale jsem si docela jistá, že by i tak zůstal mým oblíbeným.

Dneska v noci vyměnil svou obvyklou uniformu – khaki kalhoty a košili na knofl íčky – za džíny, zimní boty a ošuntělou outdoorovou bundu. Světle hnědé vlasy měl zastrčené za uši a usmíval se jako obyčejně – přátelsky se špetkou ostýchavosti i příslibem klukovin.

„Sullivane,“ řekl Catcher s pokývnutím hlavy, potom vyslovil Ethanovu nevyslovenou otázku. „Jsme tu kvůli Lupercalii.“

„Já jsem tu, abych se zúčastnil,“ řekl Jeff , kterému červenaly tváře, zatímco se poctivě snažil nekoukat mi na nohy.

Vidět je tady bylo skvělé, jenže když byli tady, měl můj dědeček o dva opatrovníky míň.

Museli si všimnout mých ustaraných očí. „Tvoje matka a otec pro dnešek omezili počet návštěv u tvého dědy,“ řekl Catcher. „Chtějí, aby si odpočinul.

A tak tam nemáme nic na práci.“

Jeff zakýval telefonem. „Ačkoli se nám podařilo dát mu tam nouzové tlačítko, pro jistotu. Kdyby něco, může nám okamžitě zavolat.“

„Dobrý nápad,“ pochválila jsem je s úsměvem a úlevou, že je to napadlo.

Samozřejmě že jsem pořád stála polonahá ve dveřích kožoměnecké garáže pro kočáry a vlasy jsem určitě měla rozcuchané po spánku a sexu. K dokonalé noční můře už mi asi chyběly jenom hodiny matiky na vysoké, na které jsem jaksi zapomněla chodit.

„A kde ses tady vzala ty?“ zeptala jsem se Mallory a přejela jsem si rukou po předku Ethanovy košile, abych se ujistila, že nic důležitého neuteče ven.

„Jsem tu, abych se procvičovala,“ řekla Mallory.

Součástí Malloryiny rehabilitace bylo přijít na to, jak by mohla magii využívat produktivně. Trochu více Luka, trochu méně Anakina. Během našeho zátahu proti McKetrickovi udělala velký pokrok a vypadalo to, že smečka jí nyní dává další příležitost, aby se o to pokusila znovu.

„Rozšiřuje si chápání magie,“ dodal Gabriel. „Co to je, co to není a co to být může.“

Mallory se rozkošně usmála a natáhla ruku se dvěma lahvemi Blood4You, balené krve, kterou z pohodlnosti pije většina upírů, a taky sáček Dirigible Donuts, jedné z mých nejoblíbenějších chicagských pochoutek. (Ruku na srdce, můj seznam oblíbených lahůdek byl opravdu dlouhý a vytříbený.) „Mám tu cenu útěchy za tvou potupu.“ Sjela mě očima nahoru a dolů. „Řekla bych, že dva, tři donuty s malinovou náplní by to mohly spravit.“

Chvíli jsem tam stála, tváře mi rudly studem, prsty u nohou mi mrzly a mí přátelé se domnívali, že mě uchlácholí nějaké koblihy s marmeládou.

„Tak to sem sakra dej,“ řekla jsem, splnila jejich očekávání a chňapla po snídani. Než jsem se ale odkradla do ložnice, všechny jsem je sťala vražedným pohledem.

„A teď, když jsme si udobřili tvou bodyguardku,“ řekl Gabe Ethanovi za mnou, „půjdeme dovnitř a uděláme si pohodlí.“

***

Ukázalo se, že koblihy s malinovou marmeládou jsou výtečný způsob, jak kompenzovat ponížení.

Vyžahla jsem lahev krve a spořádala dva donuty, než se Ethan vrátil zpátky dovnitř a v ruce měl hromádku z červené látky.

„Nepředpokládám, že jsi mi jeden nechala,“ řekl.

„Že váháš,“ odvětila jsem. „Koupila jich dvanáct.“

„Trvám na svých slovech.“

„Když budeš takový, tak opravdu žádný nedostaneš. Co to máš?“ zeptala jsem se a ukázala na tu látku.

„Někoho ve smečce zřejmě napadlo, že chce honit parádu,“ řekl Ethan a rozložil dvě trička, nachově červená s čímsi, co vypadalo jako retro reklama na bar jménem Lupercalia, napsaná staromódními písmeny nad obrázkem dvou vlků, jak si nad hospodským stolem ťukají hliněnými džbány piva.

„Oni fakt nechali vyrobit trička,“ řekla jsem. „Gabriel s tím souhlasil?

Tohle vypadá velmi… veřejně.“ Veřejnost sice věděla, že kožoměnci existují, ale smečky přesto i nadále žily velmi uzavřeně.

„Řekl bych, že to nejdřív udělali, a omlouvat se budou až potom,“ odhadoval Ethan. „Tahle dvě jsou pro nás. Dáreček od smečky.“

„Na únor docela lehký oděv.“

„Jsem si jistý, že ti dovolí vrstvení, Ochránkyně.“ Natáhl ruku, abych mu podala sáček s donuty, ale já se ani nepohnula.

„Řekl bys mi vůbec, že jsme Breckům za tohle museli zaplatit?“

Jeho pohled ztvrdl. „Finanční záležitosti Domu si dokážu perfektně ohlídat sám, Ochránkyně.“

„Nenaznačovala jsem opak. Ale taky nemám ráda, když mě někdo obchází.“

„Byla to obchodní transakce.“

„Byly to peníze za ochranu,“ trvala jsem na svém a podle záblesku v jeho očích to moc dobře věděl i on.

„A já to nehodlám nikde roztrubovat, Ochránkyně. Ale řekl bych ti to.“

Určitě si všiml pochybnosti v mých očích, protože udělal krok vpřed. „Řekl bych ti to,“ zopakoval. „Až by se našla volná chvilka. Jak si určitě vzpomínáš,“ zatahal jemně za první knofl íček košile, kterou jsem měla na sobě, „včera v noci jsi mě hodně rozptylovala.“

Ethan byl pořád ještě bez košile, stál těsně vedle postele, takže jsem měla výhled na valchu jeho svalů na břiše a cestičku blond chloupků, která vedla nad knofl íkem u jeho džínů. Když se ke mně sehnul pro polibek, zaplavilo mě horko a zavřela jsem oči.

On mi však uhnul, zmocnil se sáčku a vytáhl si donut.

„Rozptylovala?“ zeptala jsem se s tázavým pohledem.

„Když jde o lásku a sladké pečivo, je všechno dovoleno,“ řekl a utřel si kapičku malinového džemu z koutku úst. Z touhy slízat ji mi div nezestříbrněly oči.

Sroloval horní okraj sáčku a položil jej na noční stolek, potom si oblékl tričko Lupercalia. Ploché břicho se mu přitom zavlnilo a já se ani nenamáhala předstírat, že se nekoukám.

Když byl oblečený, zacukal na mě obočím.

„Ach, nevšímej si mě. Jenom si vychutnávám podívanou.“

Odfrkl, vzal druhé tričko a plácl mě s ním. „Oblékni se, jinak začnou mít Catcher, Jeff , Mallory a Gabe podezření, že se tady děje něco víc než jen oblékání. Už zase.“ Opřel se rukama o postel z obou stran vedle mého těla a sklonil se. „A přestože s tebou mám jasné plány, Ochránkyně, tak v nich nejsou zahrnuté chlípné představy čarodějů a kožoměnců, kteří jsou právě za těmi dveřmi.“

Jeho ústa se dotkla mých – měkká a plná příslibů, a jeho rty chutnaly po malinách.

***

Za deset minut už jsem měla oblečené svoje tričko Lupercalia a pod ním ještě nátělník s dlouhým rukávem, abych neumrzla. Vzala jsem si dva páry ponožek, kozačky, džíny, a dlouhé tmavé vlasy jsem vyčesala do vysokého culíku.

Vklouzla jsem do koženého saka, dárku od Ethana za předchozí sako, které jsem si zničila při požáru, když došlo ke zranění mého dědečka, a do boty jsem si zastrčila dlouhou útlou dýku. Smečka by asi neocenila, kdybych na kožoměneckou slavnost přišla s katanou, a tak jsem se musela spolehnout na dýku, kdyby se něco zvrtlo. A jelikož jsem měla namířeno ven s upírem na útěku, dvěma toulavými čaroději a rodinou kožoměnců, kteří nenáviděli upíry, předpokládala jsem, že pravděpodobnost „zvrtnutí“ je poměrně vysoká.

Byla jsem oblečená a připravená do akce. Ale než začnu věnovat pozornost smečce, měla jsem ještě jeden poslední úkol. Včera jsem nezkontrolovala dědečka, a tak jsem teď vytočila číslo nemocnice a nechala jsem se přepojit do jeho pokoje.

„Tady Chuck,“ řekl do sluchátka.

Když jsem slyšela jeho hlas, usmála jsem se. „Ahoj, dědo.“

„Holčičko! Tak rád tě slyším. Máš teď asi trochu trable.“

Zaplavila mě úleva. Až doteď mi nedošlo, jak moc jsem s ním chtěla mluvit – ani kolik výčitek na mě dolehlo, když jsem se mu nebyla schopná ozvat.

„Nedorozumění. Jsem si jistá, že starostka Kowalczyková nakonec přijde k rozumu.“ A jestli ne, tak doufejme, že Malik přesvědčí guvernérku, aby zasáhla. „Jak se cítíš?“

„Rozlámaně. Už nejsem ten mladík co dřív.“

„Tomu nevěřím,“ škádlila jsem ho, ale musela jsem zahnat vzpomínku na dědečka schouleného pod kusy zborceného domu. Než jsem znovu promluvila, ujistila jsem se, že můj hlas zní pevně. „Moc mě mrzí, že tam nemůžu být.“

„Víš, já si vždycky myslel, že z tebe bude učitelka. Miluješ knihy a vědomosti. Vždycky jsi byla taková. A potom se ti změnil život a stala ses součástí něčeho většího. To je tvá práce, Merit. Něco většího. A je v pořádku, že to musíš dělat.“

„Mám tě ráda, dědo.“

„Já tebe taky, holčičko.“

V pozadí se ozvalo mumlání. „Je čas na to, čemu tady velkoryse říkají ‚večeře‘,“ řekl po chvíli. „Zavolej mi, až budeš mít všechno pevně v rukou. Já totiž vím, že nakonec budeš.“

***

Našla jsem tu povedenou partičku v obýváku v družném hovoru.

„Merit,“ řekl Catcher, který seděl vedle Mallory na gauči a jednou paží ji objímal kolem ramen. Když se Mallory tenkrát přiklonila k temné straně, narazil jejich vztah na skálu, takže tenhle nenucený projev citu byl vítaným pokrokem. „Je fajn vidět tě zase oblečenou.“

„A teď když už je oblečená,“ pravil Gabriel a vstal, „měli bychom sebou hnout.“

„A kam přesně jdeme?“ zeptal se Catcher.

„Do země mimo čas a prostor,“ řekl Jeff a opsal přitom ve vzduchu oblouk.

„Kde pravidla smrtelníků nic neznamenají.“

Gabriel vzhlédl nahoru ke stropu, jako by tam mohl najít mír. „Jdeme na Breckovic zadní pozemky. Do lesů, přímo tady v Illinois, kde většina z nás je docela smrtelná.“

„Illi-noise,“ prohodil Jeff odrzlý vtípek. „Protože vlci budou výt.“

Gabriel zakroutil hlavou, ale dobrosrdečně plácl Jeff a po zádech. „Hoď se do klidu, štěně. Ještě jsme ani nezačali.“

Měla jsem takové tušení, že oni se jen tak do klidu nehodí. A protože jsem tu byla za bodyguarda, bylo mým úkolem se tak i chovat. Jestli budeme dál na pozemcích Breckenridgeových, zůstaneme v bezpečí (víc než kdy jindy) před nohsledy starostky Kowalczykové. To však nutně neznamenalo, že jsme v bezpečí před smečkou. Zvláště jestli ostatní kožoměnci sdílejí postoje Breckenridgeových.

„Vztahuje se ochrana Breckenridgeových i na lesy? A na zbytek kožoměnců?“

Gabriel se na mě usmál. Záludně. „Dokud jsi tady, kotě, jsi v bezpečí. To platí pro vás oba. Upřímně, většina členů smečky má politiku Chicaga totálně u zadku. A i kdyby ne, tak se určitě nepostaví na stranu tyranské političky na úkor přátel smečky.“

„A já ti kryju záda, Mer,“ řekl Jeff s pomrknutím a vysloužil si za to od Ethana temný pohled.

Kožoměnci a čarodějové vyšli do noci, ale Ethan mě zastavil rukou. „Dýka?“ zeptal se tiše.

„V botě,“ odvětila jsem. Upíři obvykle raději neoperovali se skrytými zbraněmi, ale toto byly zvláštní okolnosti. „Ty nesdílíš Gabeovu sebejistotu?“

„Gabe ví, co si naplánoval. Já ne. Jistě, že tu máme spojence: jeho, Jeff a a Nicka. Člen smečky, který by se dopustil něčeho proradného přímo Gabrielovi pod nosem, by musel být drzej jak prase.“ Už jsme to ovšem zažili, včetně nepříjemných důsledků. „Evidentně však mnoho kožoměnců nepatří k fanouškům upírů, a stejně jako Michael nebudou rádi, že nás vidí.“

„Nikdy bych neřekla ‚drzej jak prase‘. Ale chápu, jak to myslíš.“ A taky jsem doufala, že jsme neunikli před Diane Kowalczykovou jenom proto, abychom skončili v nějaké další polízanici. Kdyby ale náhodou ano… „Ty jsi taky ozbrojený?“

Ethan kývl. „Čepel, stejná jako tvoje. Patří k sobě,“ dodal s úsměvem a zatahal za konec mého culíku. „A uvidíme.“

Chytil mě za ruku, ale když jsme vykročili ke dveřím, podíval se na moje obuté nohy.

„Ty mě překvapuješ, Ochránkyně. Vypadá to, že máš vhodné boty.“

Obrátila jsem oči v sloup. „Tehdy v noci byl mráz, tak jsem měla válenky, no.“

„K luxusním šatům. Velmi drahým luxusním šatům.“

„Byl to únor v Chicagu. Šlo o praktické rozhodnutí. A zula jsem si je.“

Jenom aby mě přenesl přes práh mých rodičů a vkleče na jednom koleni předstíral žádost o ruku. A tak se mi povedlo vyhnout se pádu na jehlových podpatcích – ale i tak mi málem způsobil infarkt.

„Děcka,“ řekla Mallory, která nahlédla do dveří. „Řekla bych, že na vás už čekají.“

„Pardon,“ omlouvala jsem se a vyšla jsem ven, následována Ethanem. „Jenom probíráme delikátní otázky módy.“

„Jsou to jenom upíři,“ zamumlal Gabriel a vyšel ven do tmy.