Michaela Ella Hajduková: Draculova žena

Kdo byla druhá manželka Vlada III. zvaného Dracula a kdo byl on sám? Jaké bylo jejich manželství? Byl Dracula upír, krutovládce, psychopat či sadista? Nebo jen velmi složitý muž, žijící v kruté době?

 

ANOTACE:
Karolína je psycholožka, která jezdí každý rok na nějakou zajímavou a neobvyklou dovolenou s partou svých přátel. Když ale její přítelkyně Saša přijde s nápadem, že by mohli jet do Rumunska, pocítí Karolína okamžitě odpor. Nakonec se nechá přesvědčit, a tak se celá parta, vyzbrojená i kůly, růženci a česnekem, vydá na hrad proslulého hraběte Draculy. Všichni se dobře baví, jen Karolína pociťuje zvláštní úzkost. A pak jednoho večera narazí v lese poblíž hradu Poenari na smečku vlků a v panice se před nimi ukryje v opuštěném hradu. Nebo snad není tak opuštěný? Svým příchodem spustí Karolína něco, co už se nedá zastavit, a pozná osud uherské šlechtičny Ilony Szilágyiové, kterou provdali za krutého vládce Valašska. Karolína tak dostane odpovědi, které nechtěla znát, na otázky, jež nekladla.

Takže kdo byl Dracula? Nebo snad ještě stále je?

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Vaše Výsosti, musím Vás informovat, že jsem se neudržel a pobili jsme 23 884 Turků. Tedy pokud nepočítáme ty, kteří uhořeli v domech, a ty, jimž naši vojáci usekli hlavu. Mám takový pocit, že to Turci budou považovat za porušení příměří.

Úryvek z dopisu Vlada III. králi Matyáši Korvínovi z 2. února 1462

*

Prolog

Hustá mlha, zvedající se ve světle měsíce, klouže mezi stromy. V jejich korunách slyším zvuky nočního lesa. Šustění listí, houkání sov. Vnímám svůj zrychlený dech, běžím hustým lesem, ale musím se zastavit. Nevím, kam dál, ztratila jsem směr. Otáčím se dokola, v nitru cítím bolest a strach. Nestihnu to, bojím se, že to nestihnu. Chci křičet, ale nemám hlas. Vzduch naplní vlčí vytí.

Bledý opar se zvedá, rozrážejí ho siluety majestátních zvířat. Smečka mě obstoupí a já se zachvěju, ale jenom na okamžik. Přistoupí blíž, otírají se mi o nohy, nořím ruce do jejich hebké srsti a hledím do jejich divokých očí. Jsou se mnou.

Rozumím jim a ona mně. Vůdce smečky vyrazí vpřed a já za ním. Běžím s celou smečkou lesem, poslouchám vlastní dech. Musím to stihnout, už vím, kam jít. Vede mě úplněk a vlci. Jsem s nimi propojená, běžím jako oni a v dálce vnímám zbořené hradby. Běžím jako ve snu, zdá se mi, že mi něco brání jít vpřed.

Ale nevzdám se, stihnu to, musím!

*

1. kapitola

Pracovní den byl dnes nekonečný. Seděla jsem ve svém křesle se zápisníkem na kolenou a soustředěně poslouchala paní Lingerovou, která ležela na pohovce. Už neplakala, ale v rukou pořád svírala kapesníky. Bylo mi jí skutečně moc líto, ale musela jsem být profesionální. Moje lítost jí nijak nepomůže. Tohle byl zatím nejtěžší případ, jaký se ocitl na mém gauči v soukromé psychologické ordinaci za ty dva roky, co fungovala. Ta žena sem přišla s banálním problémem v manželství, a nakonec z ní vylezl celý její pohnutý život, z něhož by hollywoodští filmaři udělali pořádné drama.

Paní Lingerová se posadila, vysmrkala se a utřela si červené oči. Uklidnila jsem ji, tak jako po každém sezení, a do diáře jsem poznamenala další schůzku.

Jakmile jsem ji vyprovodila ven, všimla jsem si známé postavy. Seděla na židli v čekárně a v rukou držela otevřený časopis. Rozloučila jsem se s pacientkou a přistoupila ke čtoucí si ženě.

„Dobrý den, slečno Maxová, co děláte v těchto končinách?“ Zastavila jsem se u ní s rukama zkříženýma na prsou a úsměvem ve tváři.

Moje nejlepší kamarádka zvedla hlavu a také mě obdařila úsměvem. Potřásla zrzavými kudrnami a odložila časopis. Vstala a objala mě. „Já tě taky ráda vidím, paní doktorko,“ pronesla teatrálně.

„Čemu vděčím za tvoji vzácnou návštěvu? Posaď se u mě.“ ukázala jsem na křeslo u stolu, když jsme vešly dovnitř, ale Saša zamířila ke gauči.

„Vždycky jsem si to chtěla zkusit.“ Lehla si se smíchem na pohovku a položila si ruce na hruď. Zkřížila nohy a já se zasmála tomu, jak byla čitelná. Její obranné gesto mluvilo za všechno. Saša byla tak trochu jako obrněné vozidlo. Málokoho si k sobě pustila, a než se tak stalo, prošel tvrdým výběrovým řízením. Znaly jsme se už velmi dlouho, celá léta. Pokaždé jsme se pokoušely přijít na to, kdy jsme se poprvé setkaly, ale vzhledem k tomu, že jsme byly nerozlučné už od školky, nikdy jsme na to nepřišly. Později nás ještě víc spojila společná vášeň – cestování. Zprvu jsme jezdily jenom my dvě, později se k nám připojil i Sašin bratr Alexander. Ten potom přivedl své dva kamarády, Gaba a Američana Richarda, který trávil každé léto pár týdnů v Evropě, protože jí byl nadšený, a se sourozenci se znal několik let. Seznámil se s nimi díky školnímu výměnnému pobytu.

Před pěti lety jsme všichni podnikli první společný velký trip ve Francii. Brzy jsme zjistili, že jsme sehraná parta. Od té doby jsme se takhle scházeli každé léto, někdo vymyslel další výlet a jelo se. Naposledy jsme minulé léto navštívili Island. Gabo se strašně zamiloval do Björk a vzal si do hlavy, že ji musí vidět naživo.

Island jsme sice viděli, dokonce i sopky, krátery a ledovcová jezera, ale Gabo se se svojí Björk bohužel naživo nesetkal. Ale to mu ke konci ani nevadilo, protože se zamiloval do Katty Jónasdóttirové. Gabo byl zkrátka takový. Spokojil se s málem. Na každém tripu jsme se mu dost nasmáli.

Posadila jsem se do křesla ke gauči, na němž pořád ležela Saša se zkříženýma nohama a rukama pod hlavou.

„Tak spusť.“ Zasmála jsem se. „Co tě trápí? Předpokládám, že někdo dostal nějaký totálně ujetý nápad na trip, když jsi přišla osobně.“

„Ach, jsi fakt dobrá.“ Upřela na mě doširoka otevřené oči. „Nejsi jasnovidka?“

„Nezamlouvej to. Tak o co jde? Víš, že zbožňuju cestování, akorát do divočiny typu Číny nebo Mongolska… tam mě nedostanete.“

„Neboj, tak daleko ne.“ Otočila se na bok a podepřela si hlavu. „Jde spíš o to, že jsem dostala nápad. Viděla jsem jedno brutální video. Fakt brutální, pecka! Přišla jsem ti o tom nejdřív povědět a potom ti to i ukážu.“ Zasmála jsem se jejímu výrazivu. Saša promovala teprve letos a ještě se nedokázala vymanit ze studentského života.

„A navíc budu mít brzo narozeniny, takže mi už nemusíš nic dávat. Čestné pionýrské,“ zvedla dva prsty a já vyprskla smíchy, protože Saša byla asi taková pionýrka jako já, protože my jsme už nebyly ani jiskry.

„Sašo,“ začala jsem se smát. „Mám se začít bát? Snad nechceš jet někam do pekla, že tu za to tak oroduješ?“

„Chci navštívit Transylvánii,“ posadila se a pronesla smrtelně vážně. Sledovala výraz mé tváře. Nejdřív jsem se nezmohla na slovo. Chvíli jsme na sebe jenom hleděly a potom jsem uhnula pohledem a řekla jednoduše ne.

„Ale…“ Saša rovněž vstala, připravená argumentovat, já jsem ji však nepustila ke slovu.

„Saško, dobře víš, že tam nechci jet. Nesnáším to tam, mám k té zemi prostě odpor. Připadá mi špinavá, plná psů… Nemám vůbec žádný důvod tam jet. Vždyť je to v Rumunsku. Co tam chceš vidět?“

„Dej mi šanci.“ Vytáhla svůj tablet, ale já jsem měla pořád ruce zkřížené na prsou a na obličeji se mi usadil zamračený výraz. Neposlouchala jsem ji a naštvaně jsem vrtěla hlavou.

„Ne, Saško. Mě nepřesvědčíš. Nic, co mi ukážeš, můj názor nezmění. Rumunsko? Rumunsko?! To jako fakt?!“

Neposlouchala mě, proklikala se k nějakému videu s fantastickou přírodou, nádhernými zámky, kláštery, horami, skalami, o nichž hned taky začala básnit, ale já jsem se odvrátila.

„Nechci tam jet, Saško, promiň, to je moje poslední slovo.“

„To nedává smysl. Proč se tolik bráníš? Jsi přece psycholožka, dobře víš, že neopodstatněný odpor není dostatečným důvodem. Tak co potom? Ino, o co jde? Znám tě tak dlouho, proč o tom nic nevím? Tedy jo, vždycky když někde padla zmínka o Rumunsku, protočilas panenky, ale důvod jsi nikdy neprozradila. Víš, že mně můžeš povědět všechno, i to, co neřekneš své psycholožce,“ snažila se odlehčit situaci a obě jsme se usmály.

„Sašo, nemám ti co povědět. Nemám logický důvod. Zkrátka k té zemi cítím odpor. Nic mě tam neláká, nelíbí se mi, je tam hromada cikánů, špíny, toulavých psů… Jejich cikáni k nám jezdí žebrat… Ve zprávách o nich nikdy nic dobrého neřeknou. Nevím, proč bych tam měla jet. A co na to ostatní? Vlastně… nic… určitě jsou nadšení.“

„Víš co?“ Saša položila tablet na stůl. „Já teď půjdu a tohle ti tu nechám. Slib mi, že se na to aspoň podíváš. Ale normálně. Ne jedním okem. jenom tohle mi slib.“

Váhala jsem, ale napadlo mě, že mi přece nic neudělá, když se na to podívám. Nakonec jsem to Saše slíbila, a ta, spokojená, že dosáhla aspoň toho, opustila moji ordinaci.

*

2. kapitola

„Ahoj, Sandro, hádej, co je nového!“ vychrlila jsem hned ode dveří, když jsem vešla a vtiskla své sestře polibek na tvář.

„Co? Víš, že nesnáším hádanky!“ Sledovala mě, zatímco jsem se zouvala v předsíni.

„Jedu do Transylvánie,“ usmála jsem se na ni a šla dál. Dohonil mě její hurónský smích.

„Mamíí, Ina si ze mě dělá legraci!“ žalovala.

„Ahoj, Karolínko, co to zase vy dvě máte?“ smála se matka, když přede mě postavila kávu.

„Mami, naše Ina jede do Draculovy země,“ třeštila oči se smíchem Sandra.

„Karolíno, dýchni na mě,“ zamračeně se na mě podívala máma a všechny tři jsme se rozesmály.

„Ha ha, věděla jsem, že to přesně tak dopadne,“ napila jsem se kávy. Tuhle reakci jsem očekávala, ale nemohla jsem jim přece zatajit, kam jedu na dovolenou. Video od Saši jsem si prohlédla. A ne jednou, nýbrž aspoň patnáctkrát. Ten den jsem opouštěla svoji ordinaci až za tmy. ještě velmi dlouho jsem se nemohla zbavit některých obrázků z videa. Myslela jsem na hory, z nichž mi naskakovala husí kůže, na zvláštní kulturu, která mi vyrazila dech. A teď tu sedím a máma se sestrou se dobře baví na můj účet. Ale nedivila jsem se jim. A přesně jsem věděla, co přijde.

„Zlatíčko,“ spráskla ruce máma. „Vždyť ty jsi odpor k té zemi projevovala už v prenatálním období. Byla jsem s tebou těhotná, když jsme jeli s otcem přes Rumunsko do Bulharska na Zlaté písky a ty jsi celou dobu tak kopala, až jsem si myslela, že tam porodím.“

„Na každé zastávce jsem zvracela,“ podotkly jsme všechny tři současně a rozesmály se. Ten příběh nám máma vyprávěla už mockrát.

„Vážně, vy se smějete, ale pro mě to bylo utrpení. Uklidnila ses až za hranicemi, a kupodivu, celou dovolenou jsi o sobě skoro nedala vědět. Takže se nediv, že tak reaguju.“

„Dobře, já vím, ale s tím nápadem přišla Saša a ukázala mi jedno video. Řekněme, že jsem trochu změnila názor, respektive nechala jsem se nalomit, že když si to prohlédnu osobně a naživo, zalíbí se mi to. Přinejhorším řeknu, že jsem měla pravdu. To je celé.“

Navzdory mému přesvědčivému monologu se obě na sebe jen nevěřícně podívaly. Zavrtěla jsem hlavou a dál popíjela kávu. Moje mysl se k tomu neustále vracela. Sašin nápad a její video mi nasadily do hlavy pořádného brouka.

*

Saša poskakovala okolo auta jako dítě, které se těší na Vánoce. Její zavazadla byla už dávno sbalená a uložená v džípu, proto teď tancovala a všechny nás nakazila dobrou náladou a nadšením. Dokonce ani já jsem se nedokázala držet stranou, protože jsem skutečně byla… zvědavá, to vystihovalo moje pocity. Zato kluci měli na věc úplně jiný názor.

„Doufám, že jste si všichni koupili růženec a česnek, my friends, “ ujišťoval se Ritch, když ukládal svůj velký vak do kufru.

„Alex si vzal i dřevěný kůl a kladivo,“ chechtal se Gabo, který se opíral o džíp.

„Jste děsní,“ kroutila hlavou Saša. „Máte v autě všechno? Startuju a nechám vás tady,“ posadila se na sedadlo řidiče. „Neskutečné! Kůly, česnek a růžence, pche! Jsme přece civilizovaná společnost, hergot!“ kárala je naoko. „Snad nebudeme věřit kdejakým za vlasy přitaženým pověstem o upírech.“

Zařadila rychlost a nevšímala si debaty, která se v autě rozproudila, protože pokračovali Stokerem, Van Helsingem a samotným Draculou. Ale po nějaké době to začalo cukat koutky úst i jí a zmocňovalo se jí čím dál větší vzrušení. Těšila se, moc se těšila. jasně jsem to na ní viděla.

Když jsme překročili maďarské hranice, živá debata neustala, jen já jsem se přestala zapojovat. Nikdo si toho však nevšiml, až příliš je strhlo téma vampyrismu a vtipy na jeho účet. Byla jsem neklidná, kousala jsem se do rtu, často jsem zavírala oči a začala se zlobit sama na sebe, že jsem souhlasila s tímhle výletem. Cosi neurčitého ve mně probouzelo obrovský neklid, něco uvnitř bilo na poplach, moje oči kopírovaly krajinu, jíž jsme projížděli, a já věděla naprosto přesně jen jedno. Příčinou mojí podrážděnosti nebyl vampyrismus ani Dracula či řeči o česneku a růžencích. Ale o co se jednalo, na to jsem nedokázala odpovědět ani já sama.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Baronet, říjen 2019
Překlad: Miluše Krejčová
Obálka: Martina Černá
Vazba: vázaná
Počet stran: 296
Cena: 299 Kč