Sara Hollandová: Everless – Panství krve a kovu

Čas je vězení a jen ona má klíč.
V království Sempera se platí časem. Hodiny, dny i roky jsou extrahovány z krve a pomocí magie přetavovány v kovové mince. Bohatí aristokraté Gerlingové je neúprosně daní, a zajišťují si tak dlouhověkost.

ANOTACE:
Čas je vězení. Jen ona má klíč.

V království Sempera se platí časem. Hodiny, dny i roky jsou extrahovány z krve a pomocí magie přetavovány v kovové mince. Ty však bohatí aristokraté, jako jsou Gerlingové, neúprosně daní. Na úkor obyčejných lidí si tak zajišťují bohatství a dlouhověkost.

Jules Emberová Gerlingy nenávidí. Před lety jim spolu se svým otcem sloužili na jejich panství Everless, pak však museli kvůli tragické nehodě utéct. Teď ale otec umírá a Jules nezbývá nic jiného, než se tam vrátit a vzácný čas pro něj získat.

Návrat na Everless ji vystaví mnoha nebezpečím, a taky pokušením. Brzy se ocitne ve víru intrik, smrticích tajemství a lásky ke dvěma lidem, o nichž si myslela, že je už nikdy nespatří. To, jak se rozhodne, může změnit osud nejen jí, ale i samotnému času.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1

Většina lidí se v lese bojí, protože věří starým příběhům o vílách, které by jim mohly zmrazit čas v krvi, nebo o čarodějkách, které by jediným zašeptáním uměly rozsypat jejich roky po sněhu. Dokonce se říká, že lesem bloudí duch samotného Alchymisty, který svým dechem dokáže uvěznit celé věčnosti.

Já ovšem vím, že je hloupost bát se nějakých povídaček. V lese se totiž skrývá skutečné nebezpečí – zloději, kteří číhají s ostrými noži a alchymistickou substancí za opaskem, aby sebrali čas všem, kteří se odváží opustit bezpečí vesnice. Říká se jim krváceči. Kvůli nim se mému papá nelíbí, že chodím na lov, ale nic jiného nám nezbývá. Naštěstí je zima a v lese není žádný podrost, kde by se lupiči mohli schovat, ani tam není slyšet zpěv ptáků, který by tlumil zvuk jejich kroků.

Kromě toho znám lesy líp než kdokoli jiný. Vždycky se mi tu moc líbilo. Obdivuju, jak spletené větve nad mou hlavou propouštějí sluneční světlo a brání závanům ostrého větru. Mohla bych tu zůstat celý den a jen se tak procházet mezi stromy pokrytými jemnou pavučinou sněhu, který se třpytí v občasných paprscích slunce. Ale kdepak.

To je jen sen. Nikdy bych nenechala svého papá samotného, zvlášť když je –

„Není,“ řeknu si.

Lež v zimním vzduchu zmrzne, spadne na zem jako sníh a já do ní kopnu špičkou své boty.

Papá tvrdí, že některé stromy v lese jsou tisíc let staré. Byly tady dřív, než se narodil, kdokoli teď žije, dokonce dřív, než se narodila královna, a snad ještě předtím než Alchymista a Čarodějka spoutali čas krví a kovem – pokud taková doba vůbec existovala. Tyhle stromy tu budou stát ještě dlouho poté, co my odejdeme. Nejsou to predátoři jako vlci či lidé. Kořeny pod mýma nohama nežijí po celá staletí na úkor jiných rostlin, které by kvůli nim seschly a zešedivěly. A jejich čas se z nich nedá vykrvácet.

Kéž bychom byli víc podobní stromům.

Starou těžkou mušketu mého papá mám bez užitku na zádech. Široko daleko není žádná lovná zvěř. Za pár hodin bude tma a stánky na trhu jeden za druhým stáhnou rolety. Brzy budu muset zajít do města a obrátit se na poskytovatele času. Doufala jsem, že se při lovu uklidním a připravím se na to, co musím udělat. Ale teď se ještě víc bojím.

Zítra musíme Croftonu zaplatit nájem. Jako každý měsíc budou Gerlingové tvrdit, že jim dlužíme za jejich ochranu a za jejich půdu, a naplní své truhlice naší kovokrví. Minulý měsíc, když jsme nemohli zaplatit, nám výběrčí prominul – papá vypadal tak nemocně a já tak mladě –, ale nebyla to od něho laskavost. Tento měsíc bude žádat dvakrát tolik, možná i víc. Teď, když je mi sedmnáct a můžu legálně krvácet svá léta, vím, co musím udělat.

Pokud bude mít papá jasnou mysl, bude vzteky bez sebe.

Zkus to ještě jednou, řeknu si, když přeskočím úzký potůček plynoucí mezi stromy. Jeho zurčení utichlo, zamrzlo – ale vtom pod ledem zahlédnu záblesk zelené, hnědé a zlaté. V téměř nepostřehnutelném proudu se kroutí osamocený pstruh a dokazuje, že pod vším tím ledem existuje život.

Spěšně si kleknu a pažbou zbraně rozbiju ledovou plochu. Zatímco vyčkávám, až se uklidní hladina a až zahlédnu lesk šupin, ze zoufalství tiše požádám o pomoc Čarodějku. Kovokrev z pstruha ani zdaleka nepokryje nájem, který papá dluží, ale nechci přijít na trh s prázdnýma rukama. Nepřijdu.

Soustředím se a přinutím své srdce ke klidu.

A pak – jak se to občas stává – se zdá, že celý svět zpomalí. Ne, nezdá se to. Větve opravdu přestanou šumět ve větru. Dokonce ustane i téměř neslyšitelné praskání rozpouštějícího se sněhu na zemi. Jako by celý svět zadržel dech.

Podívám se dolů, na bledý třpyt v kalné vodě – i ta se zastavila v závanu času. Než ten moment uplyne, zaútočím a ponořím holou ruku do potůčku.

Šok z ledové vody mi putuje zápěstím, až mi zdřevění prsty. Ryba se úlekem přestane pohybovat, a když po ní sáhnu, téměř jako by se chtěla nechat chytit.

Jakmile rukou obejmu její slizké tělo, čas se opět rozběhne. Ryba sebou začne silně mrskat a já zalapám po dechu, protože mi málem vyklouzne. Než se jí však podaří uniknout na svobodu, nacvičeným pohybem ji vytáhnu z vody a zastrčím do tašky. S mírnou závratí chvíli sleduju, jak sebou hází, až se celá taška kroutí.

Potom její pohyb ustane.

Nevím, proč někdy, zcela nahodile, čas takhle zpomalí. Vzpomenu si však na svého papá a uvědomím si, že si to musím nechat pro sebe – jednou viděl muže krvácet dvacet let jen kvůli tvrzení, že mávnutím ruky dokáže, aby hodina ubíhala pozpátku. Některé bylinkářky, čarodějky nižšího řádu, jako Calla v naší vesnici, jsou tolerovány pro pobavení pověrčivých lidí – pokud platí nájem. Dokud mi papá nezakázal navštěvovat její krámek, abychom náhodou nevzbudili pozornost, chodívala jsem za ní a naslouchala jejím historkám o vlnění a zpomalení času, o tom, že čas může způsobit trhliny v zemském povrchu nebo dokonce zemětřesení. Dosud si pamatuji její parfém – koření smíchané s krví starobylých rituálů. Ale papá mě naučil, že pokud chci zůstat v bezpečí, musím sklonit hlavu.

Zastrčím si ruce do podpaží, abych si je zahřála, znovu si dřepnu k potůčku a snažím se zase soustředit. Žádná další ryba už ale nepřipluje a slunce, jehož paže prostupují lesem, se pomalu kloní k západu.

Znepokojením se mi sevře žaludek.

Návštěvu tržiště už nemůžu dál odkládat.

Celé roky jsem věděla, že k tomu jednou dojde, ale i tak potichu zakleju. Tašku, ze které kape, si přehodím přes rameno a otočím se zpátky k městu. Zašla jsem dál než obvykle, a teď toho lituju, protože mám svoje obnošené boty rozmočené od sněhu a stromy zachytávají poslední zbytky denního tepla.

Nakonec začne les řídnout a já brzy narazím na cestu vedoucí do města, jejíž nezpevněný povrch se pod stovkami kol nákladních vozů změnil ve zmrzlé bláto. Vleču se podél cesty a snažím se obrnit vůči všemu, co mě na tržišti čeká. Děsí mě pomyšlení na nůž poskytovatele času, na lahvičky, které čekají, až se naplní krví. Na krev, která se změní v kov, na vlnu nevolnosti, která podle všeho přijde, až mi z žil odebere čas.

Ještě horší je ovšem pomyšlení, že přes tenké zdi naší chalupy opět uslyším, jak sebou papá hází na svém slamníku. Čarodějka ví, že potřebuje odpočinek. V poslední době se mi ztrácí před očima jako zimní měsíc.

Přísahala bych, že mu šednou oči – což je známkou, že mu dochází čas.

Kéž by neexistovalo tak jednoduché vysvětlení, proč dnes ráno zapomněl na moje narozeniny.

Papá na moje narozeniny ještě nikdy nezapomněl. Ani jedinkrát. Kdyby se mi tak přiznal, že prodává čas i navzdory mým prosbám, aby to nedělal. Kdyby mi tak dovolil dát mu pár svých let. Kdyby tak Čarodějka a Alchymista byli opravdoví a já je mohla přinutit, aby našli způsob, jak mu dopřát věčný život.

Co když – nedokážu si to ani připustit – co když mu zbývá jen měsíc, den?

Do mysli se mi vkrade vzpomínka na starou žebračku, která minulý týden v Croftonu vykrvácela svůj poslední týden za misku polévky. Potácela se od dveří ke dveřím, zdravila každého člověka ve městě a prosila o den či dva nebo aspoň o kousek chleba. Nejdřív ze všeho zapomněla jména lidí – potom úplně zapomněla na obrys vesnice, zabloudila do polí a zvedala ruce do vzduchu a ťukala na vzduch.

Papá a já jsme ji našli smotanou do klubíčka v pšenici. Kůži měla studenou jako led. Její čas vypršel. A všechno to začalo zapomínáním.

Při tom pomyšlení se rozběhnu. Nabádá mě k tomu má krev, která žadoní, abych ji přeměnila na mince.

Nejprve se Crofton ohlásí několika tenoučkými sloupci kouře a potom mozaikou střech, které vykukují mezi kopci. Úzká stezka, která vede k naší chalupě, ještě daleko před vesnicí uhýbá z hlavní silnice směrem na východ. Já ji ale minu a pokračuju dál k hluku a kouři tržiště.

Za nízkou kamennou zídkou, která zhruba označuje okraj vesnice, se k sobě těsně tisknou řadové domky, jako kdyby se vzájemnou blízkostí chránily proti chladu, lesu nebo pomalému vysávání času. Všude kolem mě proudí lidé zabalení do mnoha vrstev oblečení a s hlavami nachýlenými proti větru.

Tržiště není nic jiného než místo vydlážděné zablácenými dlažebními kostkami, kde se setkávají tři ulice. Dnes odpoledne je tu plno a hlučno. Nájem musí platit všichni a prostor překypuje prodávajícími lidmi. Muži v drsném farmářském oděvu a ženy s dětmi na zádech smlouvají nad štůčky látky, pecny chleba a dobytčími kostmi bohatými na morek a ignorují žebráky, kteří se potloukají od stánku ke stánku a jejichž refrén – hodinu? Hodinu? – doplňuje všeobecný šum. Vzduch je prosycený kouřem z olejových hořáků, na kterých kuchaři připravují jídla.

Z krámku poskytovatele času Edwina Duadeho se vine dlouhá fronta. Papá a já ani zdaleka nejsme jediní, kdo má každý měsíc co dělat, aby vyšel s penězi. Ten pohled mě vždycky strašně rozesmutní – kolem zdí postávají desítky lidí a čekají, až jim poskytovatel odebere čas z jejich krve a přetaví jej v mince. Vím, že se k nim musím připojit, ale nějak se nemůžu přinutit do té fronty postavit. Kdyby to zjistil papá…

Bude lepší, když předtím, než prodám svůj čas, něco sním a posílím se. A taky bych mohla prodat svůj úlovek, jakkoli mizerný.

Zamířím k řeznickému stánku, kde za pultem stojí moje přítelkyně Amma a rozděluje proužky sušeného masa hroznu školaček v čistých šatových zástěrách. Ucítím bodnutí, v němž se mísí nostalgie a závist. Mohla bych být jednou z nich. Byla jsem jednou z nich, kdysi. Poté, co musel papá odejít z Everless, hradu rodu Gerlingů – záblesk hněvu, když na to pomyslím, znám stejně dobře jako tlukot vlastního srdce –, utratil své úspory za knihy a sešity, abych mohla chodit do školy. Jak se ale zhoršoval jeho zrak, přicházel o práci a peníze na knihy a sešity začaly docházet. Papá mě sice naučil všechno, co znal, ale to není stejné, jako kdybych chodila do školy.

Odstrčím tu myšlenku stranou, a když zachytím Ammin pohled, mávnu na ni. Usměje se a přitom se jí svraští jizva, která jí hyzdí jednu stranu tváře. Je to pozůstatek vpádu krvácečů do vesnice, kde se narodila. Její otec tehdy zemřel a matce zůstalo v krvi jen pár dní. Odmítla se však vzdát života, dokud neodvede své dcery do Croftonu. Tam už jí ale vypršel čas, a tak se teď Amma musí o svou mladší sestru Aliu starat sama.

Ammě – a zřejmě i mnoha školačkám, mezi kterými procházím – může moje nenávist ke Gerlingům připadat nesmyslná. Chrání svá města před krváceči a lapky, jako byli ti, co zabili Amminy rodiče, a dohlížejí na obchod. Za svou ochranu očekávají loajálnost – a každý měsíc samozřejmě také kovokrev. Střeží hranice Sempery, aby nikdo nemohl uniknout a prozradit tajemství kovokrve. Proto jsme i poté, co jsme byli před mnoha lety kvůli ohni v kovárně vyhnáni z hradu Everless, zůstali na panství Gerlingů.

Na Everless si dobře pamatuju – lesknoucí se bronzové dveře a gobelíny na stěnách chodeb, jimiž poletují jeho obyvatelé odění ve zlatě, hedvábí a špercích. Žádný Gerling by vás nepronásledoval lesem, aby vám prořízl hrdlo, ale i tak jsou to zloději.

„Slyšela jsem, že stanovili datum na první jarní den,“ rozplývá se jedna ze školaček.

„Ne, bude to dřív,“ tvrdí druhá. „Je tak zamilovaný, že nevydrží se sňatkem čekat až do jara.“

Poslouchám jen na půl ucha, ale vím, že brebentí o tom, o čem v posledních dnech mluví téměř všichni – o Roanově svatbě, která spojí dvě nejmocnější rodiny v Sempeře.

O svatbě lorda Gerlinga, opravím se. Už to není ten umazaný kluk s mezerou mezi zuby, který se připojil k dětem služebnictva a hrál si s nimi na schovávanou. Jakmile se ožení s Inou Goldovou, královninou schovankou, stane se téměř synem Jejího Veličenstva. Království Sempera je rozděleno mezi pět rodin, ale Gerlingové ovládají téměř třetinu země. Po Roanově sňatku bude jejich rodina ještě mocnější. Amma na mě zakoulí očima.

„No tak!“ okřikne je ve snaze je rozehnat. „Dost tlachání.“

V barevných zástěrách a s rozzářenými obličeji dívky odhopsají pryč. Na rozdíl od nich vypadá Amma vyčerpaně. Vlasy má pevně stažené dozadu a pod očima tmavé kruhy. Vím, že od svítání musí věšet a krájet maso. Vytáhnu z tašky malého pstruha a položím ho na váhu.

„Dlouhý den?“ zeptá se a rukama už balí pstruha do papíru.

Usměju se na ni, jak nejlépe dovedu. „Na jaře to bude lepší.“

Amma je moje nejlepší přítelkyně, ale ani ona neví, jak špatně se mému papá a mně vede. Kdyby tušila, že se chystám krvácet, litovala by mě – nebo ještě hůř, nabídla by mi pomoc. To nechci. Sama má dost problémů.

Za rybu mi zaplatí hodinovou mincí umazanou od krve a jako dárek mi přidá proužek sušeného masa. Když obojí přijmu, nechá svou ruku v mé dlani. „Doufala jsem, že se tu dnes objevíš,“ pošeptá mi. „Musím ti něco povědět.“

Má ledové prsty a mluví vážným tónem. „Co?“ zeptám se a snažím se nedat najevo nervozitu. „Požádal tě konečně Jacob, abys s ním utekla?“ Jacob je místní hoch, jehož jednostranná zamilovanost do Ammy je už několik let terčem našich vtipů.

Zavrtí hlavou a ani se neusměje. „Opouštím vesnici,“ oznámí, aniž by pustila mou ruku. „Jdu pracovat na Everless. Najímají služebnictvo na pomoc s přípravami na svatbu.“ Nejistě se usměje.

Z mé tváře ovšem úsměv zmizí a po zádech mi přeběhne mráz. „Na Everless,“ zopakuju po ní ochromeně.

„Jules, slyšela jsem, že za každý měsíc dostaneš rok,“ rozplývá se se zářícíma očima. „Celý rok! Umíš si to představit?“

Rok, který ukradli nám, pomyslím si.

„Ale…“ Stáhne se mi hrdlo. Většinu času se snažím vzpomínky na Everless a na dětství potlačit. Ale Ammin obličej plný naděje mi je jako povodeň všechny přináší zpátky – spletité chodby, rozsáhlé trávníky, Roanův úsměv. Další vzpomínky, vzpomínky na plameny, ale všechno ostatní spálí. Najednou ucítím v ústech hořkost.

„Copak jsi neslyšela, co se povídá?“ zeptám se. Její úsměv zakolísá a já se zarazím. Hrozně nerada jí kazím štěstí, ale svá slova už nemůžu vzít zpátky, a tak tu myšlenku dokončím. „Že najímají jen dívky? Hezké ženy? Starý lord Gerling zachází se služebnými jako s hračkami přímo pod nosem své ženy.“

„To je riziko, které musím podstoupit,“ zašeptá a pustí mou ruku. „Alia jde taky. I Karina – její manžel prohrává jejich čas v hazardních hrách.“ Vidím jí na očích zuřivost – Karinu bere skoro jako svoji matku, takže je vzteky bez sebe, když ji vidí trpět. „Tady nikdo práci nesežene. Everless je jediná šance, kterou mám, Jules.“

Chci se s ní dál hádat, přesvědčit ji, že osud všech dívek na Everless je nevděčný a ponižující, že se tam všechny stanou jen loutkami beze jména, ale nemůžu. Amma má pravdu – ti, co slouží Gerlingům, dostávají dobře zaplaceno, aspoň podle místního měřítka, přestože kovokrev, kterou dostávají, Gerlingové vzali – ukradli – lidem, jako je Amma, já a papá.

Já ale vím, co je hlad, a Amma nesdílí mou nenávist ke Gerlingům, ani nezná jejich krutost. A tak se na Ammu co nejzářivěji usměju.

„Jsem si jistá, že to bude úžasné,“ řeknu a doufám, že v mém hlase nezaslechne pochyby.

„Jen si představ, že na vlastní oči uvidím královnu,“ básní. Zatímco papá královnou tajně opovrhuje, většina rodin ji považuje téměř za bohyni. Možná je bohyně, vždyť žije už od časů Čarodějky. Když se v žilách všech lidí rozproudila kovokrev, naši zemi napadli nájezdníci z jiných království. Královna, hlava semperské armády, je zničila a od té doby vládne.

„A taky Inu Goldovou,“ pokračuje Amma. „Říká se, že je velmi krásná.“

„No, pokud se vdává za lorda Gerlinga, tak musí být,“ odvětím nenuceně, i když se mi při pomyšlení na lady Goldovou sevře žaludek. Všichni znají její příběh. Byla sirotek, stejně jako spousta dalších dětí nalezených na skalnaté semperské pláži poblíž paláce, kde byli obětováni královně. Po mnoha atentátech, zejména v prvních letech jejího vládnutí, královna odmítla mít vlastní děti nebo partnera. Namísto toho slíbila, že si vybere dítě, které vychová jako prince nebo princeznu – a pokud si to zaslouží, odkáže mu i korunu, až bude připravena opustit trůn. Rodiče Iny byli nejspíš ještě zoufalejší než nevolníci z Croftonu. Ina zaujala pozornost jedné královniny dvorní dámy a královna si ji vybrala za svou dceru – a před dvěma lety ji oficiálně jmenovala svou dědičkou.

Teď je jí sedmnáct. Je stejně stará jako Amma a já – ale na rozdíl od nás zdědí trůn, královskou časovou banku a bude žít po celá staletí. Její život bude naplněn hostinami a plesy a věcmi, které si my dvě nedokážeme ani představit, a nebude se zajímat o mě ani o nikoho jiného za zdmi paláce.

Snažím se přesvědčit sebe samu, že moje nenávist pramení právě z takovýchto představ, a ne ze skutečnosti, že se stane Roanovou ženou.

„Mohla bys jít taky, Jules,“ navrhne Amma tiše. „Nebylo by vůbec špatné, kdybychom mohly dávat jedna na druhou pozor.“

Na vteřinu si to představím – úzké prostory pro služebnictvo, rozlehlé plochy trávníků a obrovská mramorová schodiště.

To ale není možné. Papá by mi to nikdy nedovolil. Museli jsme z Everless uprchnout, utéct od Gerlingů. Jen kvůli nim hladovíme.

Kvůli Liamovi.

„Nemůžu opustit svého papá,“ zavrtím hlavou. „To přece víš.“

Amma vzdychne. „No, tak se uvidíme, až se vrátím. Chci si uspořit tolik času, abych se mohla vrátit do školy.“

„Proč zůstávat jen u toho?“ poškádlím ji. „Možná se do tebe zamiluje nějaký šlechtic a odvede si tě na svůj hrad.“

„Co by pak ale dělal Jacob?“ zahihňá se, mrkne a já se přiměju rozesmát. Najednou si uvědomím, jak osamocená budu po všechny ty měsíce, co bude Amma pryč, a zachvátí mě strach, že už ji nikdy neuvidím. Přitáhnu si ji do náruče. Navzdory mnoha hodinám stráveným oddělováním kostí a chrupavek jí vlasy stále voní divokými květinami. „Prozatím sbohem, Ammo.“

„Budu zpátky dřív, než se naděješ,“ usměje se na mě, „a budu znát spoustu příběhů.“

„O tom nepochybuju,“ opáčím. Nedodám: Jen doufám, že to budou příběhy se šťastným koncem.

Zdržím se u Ammy tak dlouho, jak to jen jde, ale zapadající slunce se nedá zastavit. Se žaludkem scvrklým strachem odklopýtám k poskytovateli času. Propletu se mezi stánky a najdu konec dosud příliš dlouhé fronty, která se vine k Duadeovým dveřím, nad kterými je vypálený symbol přesýpacích hodin a za kterými čeká záblesk čepele a substance, která mění krev a čas v kov.

Ve snaze vyhnout se pohledu lidí, kteří bledí, bez dechu a o kousek blíž smrti vycházejí z obchodu, sklopím oči k zemi. Namlouvám si, že někteří z nich už nebudou muset poskytovatele nikdy navštívit – a že příští týden, až si najdou práci, se vrátí domů, rozpustí kovokrev ve svém šálku čaje a vypijí ji. Moc dobře ale vím, že v Croftonu se nic takového nestane; aspoň jsem to nikdy nezažila. Tady jenom krvácíme, jenom prodáváme.

Po pár minutách mě nějaké pozdvižení přinutí zvednout hlavu. Z krámku se vynoří tři muži – dva výběrčí, muži z Everless, jimž na hrudi září erb rodu Gerlingů a za opaskem se jim houpe meč. Mezi nimi je poskytovatel času Duade, kterého oba muži pevně drží za paže.

„Pusťte mě,“ vykřikne Duade. „Nedopustil jsem se ničeho zlého.“

Dav zašumí a já vycítím, jak všichni začínají panikařit. V Duadeově krámku zajisté dochází k nějaké nekalé činnosti, ale policie to doposud přecházela mrknutím a kývnutím a pravidelným předáním měsíční mince z ruky do ruky. Poskytovatel času je možná úlisný a chamtivý typ člověka, ale čas od času ho všichni potřebujeme.

Já ho potřebuju zrovna dnes.

Zatímco se Duade marně pokouší vytrhnout úředníkům, náměstím se rozezní klapot koňských kopyt. Všichni okamžitě ztichnou, a dokonce i Duade v rukou výběrčích ztuhne. Zpoza rohu vjede na tržiště mladý muž na bílé klisně, s kápí staženou hluboko do čela, aby se ochránil před zimou.

Roan. Aniž bych to chtěla, poskočí mi srdce. V posledních měsících, jelikož dosáhl plnoletosti, začal Roan Gerling navštěvovat vesnice, které patří jeho rodu. Když se objevil poprvé, málem jsem ho nepoznala. Stal se z něho štíhlý a velmi pohledný muž – takže teď, kdykoli jdu na tržiště, tajně doufám, že ho uvidím, i když on mě vidět nesmí. Chci ho nenávidět za jeho krásné oblečení i jeho mírný a přívětivý úsměv, se kterým se rozhlíží kolem sebe a kterým nám připomíná, že tu vlastní každý strom, chalupu a kamínek na cestě. Bez ohledu na to, jak moc se snažím, jsou ale moje vzpomínky na Roana mnohem hlubší než moje nenávist. A kromě toho, výběrčí jsou v jeho přítomnosti vždy mnohem shovívavější. Ať se s Duadem děje cokoli, Roan to vyřeší.

Když ale zaletím pohledem zpátky ke krámku, výraz na Duadeově obličeji, kterého dosud oba úředníci pevně drží, nevyjadřuje úlevu, nýbrž čirou bázeň.

Zmateně se otočím k mladému muži, který si mezitím stáhl kápi z čela. Má správně široká ramena, zlatavou kůži a tmavé vlasy. Je ale zosobněním přísnosti. Stažené obočí, ostrý nos, vysoké aristokratické čelo.

Z plic mi unikne veškerý vzduch.

Není to Roan. Je to Liam. Je to Liam, Roanův starší bratr, o kterém jsem si myslela, že někde hodně daleko, na některé z těch břečťanem obrostlých univerzit u oceánu, studuje dějiny. Je to Liam, který mě deset let straší v mých snech. O noci, kdy jsme uprchli, se mi zdá tak často, že už nedokážu oddělit noční můru od skutečných vzpomínek. Papá se ale ujistil, abych nikdy nezapomněla, že Liam Gerling není naším přítelem.

Když jsme byli malí, Liam se pokusil Roana zabít. Všichni tři jsme si hráli v kovárně a Liam svého bratra strčil do výhně. Kdybych Roana nevytáhla dřív, než se ho zmocnily plameny, uhořel by zaživa. Za odměnu jsme museli utéct z jediného domova, který jsem poznala. Papá se obával, že kdybychom zůstali na Everless, Liam by mi mohl něco udělat, protože jsem viděla, co se stalo.

Později, když mi bylo dvanáct, Liam našel mého papá a mě v domku poblíž Rodshire. Jejich rvačka mě probudila uprostřed noci, a když jsem vyběhla ze svého pokoje, můj otec mě popadl za ruku – Liama odehnal pryč – a uprchli jsme podruhé.

Jsem jako ochrnutá, protože se vyplnily moje nejhorší obavy – po všech těch letech zase našel mě i mého otce.

Vím, že bych se měla obrátit, ale nemůžu od něj odtrhnout oči. Pořád si představuju, jak vypadal před deseti lety, s jakou nenávistí na mě hleděl skrz clonu kouře v den, kdy jsme nadobro zmizeli z Everless.

V uších zaslechnu hlas svého papá: Jestli někdy uvidíš Liama Gerlinga, utíkej.

2

Dokonce už v deseti letech byl Liam chladný a nepřístupný. Ani ne rok poté, co jsme opustili panství, odešel na internátní školu, ale doma se o něm nikdy nepřestalo mluvit. Služebnictvo z Everless, které přijíždělo do Croftonu za pochůzkami, tvrdilo, že se umí rozzuřit dřív, než člověk luskne prsty, že se ho vlastní rodiče bojí a že ho poslali pryč. Liam ale nestrčil svého bratra do výhně kovárny ani nás nenapadl v Rodshire v zuřivosti. Byla to krutost. Nedovedu si představit, jak se jeho zlá vůle od té doby prohloubila.

Zatímco se snažím skrčit v nejbližších dveřích, přemýšlím, jak jsem si ho mohla splést s Roanem. Oba jsou sice stejně vysocí a mají stejné ostré rysy a černé vlasy – ale kde má Roan nepoddajné kudrny, Liam má hladce uhlazené vlny. Jeho ústa jsou tenká, humor postrádající štěrbina a z jeho přivřených očí se nedá nic vyčíst. Vzpřímený v sedle svého koně ční vysoko nad davem – hrdý, neústupný a věčný. Prohlíží si nás, řadu lidí, kteří čekají, aby mohli navštívit Duadeho.

Zvednu ruku, abych si natáhla kápi, ale je příliš pozdě, jeho pohled už spočinul na mně. Zdá se mi to nebo se opravdu na moment zarazil a jeho oči na chvíli zůstaly viset na mně? Hrdlo se mi stáhne strachem a ruce, kterými si natahuju kápi na hlavu, se mi třesou. Chci se odvrátit a utéct z fronty, ale tím bych vzbudila ještě větší podezření.

Prostí vesničané díkybohu Liama nezajímají. Přejede mě očima a pak shlédne dolů, kde jeho pochopové drží Duadeho.

Starý poskytovatel času je strachy bez sebe. Roan by své muže odvolal, ale Liam nemá ani špetku jeho laskavosti.

„Prosím…“ Na tržišti se rozhostilo takové ticho, že slyším Duadeho žadonit až k místu, kde stojím. „Můj pane, byl to jen politováníhodný omyl, nic víc.“

„Porušil jsi zákon. Krvácel jsi čas z dítěte.“ Liamův hlas je nyní hlubší, ale stejně chladný, jako když byl chlapec. „Popíráš to?“

Lidem kolem mě přeletí po tvářích vzpomínky na prožitou bolest a mně je okamžitě jasné, že jsou všichni rodiči. Dětský čas je nepředvídatelný, nesnadno se měří a těžko se spoutává, a je snadné odebrat ho příliš mnoho a nechtěně dárce zabít. Přesto mnoho z těchto rodičů nemělo na výběr. Dovedu si však představit, že sledovat, jak vlastní dítě krvácí, je dostatečným trestem, krutějším, než cokoli by mohli vymyslet Gerlingové.

„Jak jsem měl vědět, že je ještě dítě?“ Duade vyplašeně hledí na Liama a z jeho rtů vychází výmluva za výmluvou. „Věřím jen tomu, co je mi řečeno, můj pane, nejsem víc než váš služebník –“

Liamův hlas prořízne vzduch jako chladný a ostrý nůž. „Vezměte ho na Everless a vykrvácejte mu jeden rok.“

Duade zůstane stát jako solný sloup. „Rok?“ Na moment se zatváří ohromeně. Pak se mu v rysech objeví panika. „Lorde Gerlingu, prosím –“

Výběrčí odtáhnou Duadeho k čekajícímu koňskému povozu. Liam trhne nohou, jako by se chystal sesednout, a mně se udělá zle od žaludku. Mám strach, že omdlím. Zatímco se Liam zabývá něčím jiným, sehnu hlavu a uteču z fronty směrem k uličce, která je zkratkou k mému domovu.

Na okraji tržiště se ohlédnu. Okamžitě si přeju, abych to neudělala. Lidé se trousí od krámku poskytovatele času, ale Liam je pořád na místě a dívá se přímo na mě. Málem mi přestane bít srdce a na moment, který trvá skoro celou věčnost, zůstanu stát jako přimražená, jako polapená v jeho pronikavém pohledu. Kdyby mě poznal…

Utíkej, uslyším otcův hlas.

Liam však zabodne paty do slabin svého koně a obrátí se na opačnou stranu, zpátky k hlavní silnici, jako by se nemohl dočkat, až s takovým opovrženíhodným hnízdem, jako je naše vesnice, skončí. V uších mi duní můj nepravidelný dech. Otočím se a rozběhnu se domů.

Když se vynořím z vesnice a octnu se na našem pustém pšeničném poli, panika, která mi až dosud zastírala mysl, trochu poleví a zanechá ve mně jen hluboký strach, kterému nedokážu uniknout a který ve mně Liam zasel svým pohledem. Od noci, kdy jsme byli vypovězeni z Everless, mě trápí noční můry – hrůzné noci naplněné požáry a kouřem se změnily ve sny, ve kterých mě pronásleduje zabiják bez tváře. Kdykoli si vybavím Liamovy oči, skoro jako bych znovu prožívala oheň a hrůzu a chřípí mi naplňuje palčivý zápach žhavého kovu a hořící slámy.

Od chvíle, kdy mě naposledy viděl, uplynulo deset let, připomínám si pořád dokola. Papá i já jsme byli služebníky, já jen sedmiletá holka s kostnatými koleny a čepečkem pro služky na hlavě. Možná by poznal mého papá, ale neexistuje důvod, proč by si měl pamatovat mě.

Teprve až se mi před očima zjeví naše chalupa, z jejíhož komína vychází nepatrný sloupec kouře, vzpomenu si, že jsem chtěla přinést domů večeři. Bude nám muset stačit proužek sušeného masa, který mi darovala Amma. Kvůli svému papá doufám, že hodinová mince, kterou jsem získala za pstruha, bude stát za prázdný žaludek.

Slunce se nachýlilo k obzoru. Pohlédnu k západu, kde je šedivá obloha stříknutá rudozlatou barvou. Uplynul další den.

Na našich zadních dveřích visí věnec z usychajících stálezelených větví a v okně je ozdoba ve tvaru lišky, kterou jsem v dětství vytvořila z drátu a hřebíků. Moje matka zjevně věřila v sílu talismanů. Papá tvrdí, že trávila celé hodiny splétáním borových větví nebo leštěním starožitné dřevěné sošky Čarodějky – elegantní figurky s hodinami v jedné ruce a s nožem v druhé –, která stojí na okenním parapetu a zajišťuje naši ochranu a dlouhověkost. Podobná socha, ale mnohem větší a ne tak hezká stojí poblíž západní hradby Croftonu. Navštěvují ji zbožní lidé – nebo zoufalí – a žádají o její požehnání. I když to můj otec nikdy neřekl nahlas, vím, že tyhle věci nechává v domě k uctění památky mé matky. Sám v ně nevěří a já taky ne. I kdyby totiž Čarodějka existovala, rozhodně neposlouchá naše modlitby.

Uvnitř zůstanu chvíli stát v neosvětlené kuchyni a čekám, až se mé oči přizpůsobí tmě. Bojím se momentu, kdy s prázdnýma rukama přijdu před svého otce. Ne že by se na mě papá zlobil – nikdy se na mě nezlobí –, ale bolestně si uvědomuju, jak je vyhublý a jak se mu třesou ruce. Co zapomněl za tu dobu, co jsem byla pryč – moje jméno? Můj obličej? Kvůli panice způsobené Liamem Gerlingem a pozdvižení, které vyvolal, jsem úplně zapomněla na nájem. A teď, když Duadeho odvedli na hrad, aby mu everlesský poskytovatel času vykrvácel celý rok, jakou mám naději prodat svou krev dřív, než přijde výběrčí?

Z vedlejší místnosti ke mně dolehne neznámý hlas a já ztuhnu. Praská tam oheň a slovům nejde rozumět, ale určitě jde o mužský hlas. Znovu mě ovládne strach. Tak mě Liam přece jen poznal? Poslal za mnou někoho?

Přejdu k prahu a odhrnu závěs. Zarazím se.

Chvíli mi trvá, než pochopím scénu, která se naskytne mým očím. Výběrčí nájmu, muž z Croftonu, který jako nějaká nemoc každý měsíc objíždí všechny domy ve městě, sedí naproti mému otci poblíž krbu. Objevil se tu dřív, rozhodně dřív než obvykle. Mezi nimi, na drsném dřevěném stole, leží v řadě několik předmětů: malá mosazná miska, skleněná lahvička a stříbrný nůž. Stejné nástroje má na svém pultu i poskytovatel času ve svém krámku se skleněnými výlohami. Jsou to nástroje, které se používají k odebrání času.

Papá ke mně vzhlédne a vytřeští kalné oči. „Jules,“ vyhrkne a snaží se vstát. „Nečekal jsem tě dřív, než se setmí.“

Trhnu sebou. Už se setmělo.

„Co se děje?“ zeptám se hlasem prosyceným slzami, přestože to moc dobře vím. Výběrčí pohlédne mým směrem. Připadá mi na naši malou chaloupku příliš velký.

Můj otec klesne zpátky do křesla. „Platím náš nájem,“ vysvětlí klidným hlasem „Proč nepočkáš venku a neužiješ si teplého dne?“

Než stačím odpovědět, ozve se výběrčí. „Tedy čtyři měsíce.“ Mluví věcným, mírně znuděným tónem. „Za tento měsíc a za ten minulý.“

„Čtyři měsíce?“ Udělám krok směrem ke stolu a zvýšeným hlasem dodám: „Papá, to nemůžeš.“

Výběrčí po mně střelí pohledem a pak pokrčí rameny. „To je pokuta za zpoždění.“ Ještě jednou mě přejede očima od hlavy k patě a pak se vrátí ke svým nástrojům. „Čas je na utrácení, děvče.“

Ve vesnici je to obvyklý výrok – proč hromadit čas, když je každý den tak šíleně brutální, když je každý den stejný jako ten předtím i ten potom? Ovšem slyšet ho od muže, který nikdy nepoznal hlad ani chlad, mě nutí zatnout ruce v pěsti. Namísto toho ale sáhnu do kapsy pro hodinovou minci a zvednu ji do vzduchu. „Vezměte si tohle a já –“

Výběrčí mě přeruší krátkým smíchem.

„Ušetři si svou hodinu, děvče,“ řekne. „A netvař se tak znepokojeně. Až tvému otci vyprší čas, všechny tyhle dluhy zdědíš ty. Byl bych nerad, kdybychom spolu nebyli zadobře.“

Nadávka, kterou se na něj chystám vychrlit, mi zůstane uvězněná v hrdle. Až mému papá vyprší čas. Jako kdyby očekával, že se to stane už brzy. Změřil snad otcovu krev?

Můj otec uhne pohledem a zatne čelisti. Muž se natáhne po noži, ale papá ho popadne jako první.

Přejede si s ním po dlani, tak klidně, jako by maloval uhlem po papíru, a ne nožem po kůži. Z rány začne vytékat krev. „Čtyři měsíce, ano,“ souhlasí, zvedne skleněnou lahvičku, přidrží si ji u dlaně a zachytí do ní tenký pramínek krve. „Mám spoustu na rozdávání.“

Určitě se mi ale nezdá, jak jeho obličej každou vteřinou bledne a bledne, jak se mu prohlubují vrásky ani jak celý trochu ochabne, když výběrčí zazátkuje plnou lahvičku a schová ji do tašky. Než papá stačí vzít do ruky druhou lahvičku, natáhnu se a vezmu ho za zápěstí.

„Ne.“ Druhou rukou odstrčím nůž tak daleko, aby na něj otec nedosáhl. Výběrčí mě sleduje s povytaženým obočím. Obrátím se na něj. „Čtyři měsíce za dvouměsíční nájem? Musí existovat jiný způsob.“

„Jules.“

Ignoruju otcovu tichou výtku. Výběrčí se tváří znuděně, což mě rozčiluje stejně jako fakt, že bere čas mému otci. Rychle ale hněv potlačím. Pokusím se mluvit co nejsladším hlasem, a dokonce vykouzlím úsměv na tváři. „Dovolte mi prodat můj čas, pane. Můžete mít pět měsíců.“

V očích muže se zableskne jiskřička zájmu. Dokážu si představit, na co myslí – mohl by předat nájem Gerlingům a zbytek si nechat pro sebe. Pak se do toho ale vloží můj otec. „Je jí šestnáct.“

„Je mi sedmnáct,“ opáčím. Nenávidím se za to, jak zmateně se kvůli mým slovům papá zatváří. „Papá, dnes je jedenáctý den měsíce. Je mi sedmnáct.“

Výběrčí se podívá z jednoho na druhého. Neví, komu má věřit, ale nakonec zabručí a zavrtí hlavou. „Ne. Neodeberu krev dítěti a nenechám na svou hlavu dopadnout hněv Čarodějky.“

Čarodějky, nebo Liama Gerlinga?

„Prosím.“ Pootočím se k otci a promluvím k oběma mužům zároveň. „Ještě nikdy jsem nedávala čas. Vydělám si ho zpátky.“

„To se snadno řekne,“ namítne papá tvrdošíjně. „Ale hůř se provede. Výběrčí, podejte mi další lahvičku.“

„Odejdu pracovat na Everless.“ Ta slova mi uniknou ze rtů dřív, než se ten nápad v mé mysli plně rozvine. Otec prudce otočí hlavu a střelí po mně varovným pohledem.

Výběrčí se nepohne. „A?“

„A…“ Zamžourám a snažím si vzpomenout, co mi na tržišti povídala Amma. „Platí rok za měsíc. Jestli nám tentokrát prominete, zaplatím vám dvojnásobek všeho, co vám dlužíme. A dva měsíce zaplatím předem,“ dodám a snažím se nedat ve svém hlase najevo zoufalství.

Úplatek, který jsem nabídla, muže zaujal. Prohlédne si mě od hlavy k patě, ohodnotí mě tak, že se mi z toho vaří krev, ale držím bradu vysoko a snesu jeho oči na svém těle. Vím, jak si Gerlingové cení mládí a krásy. Nejsem žádná Ina Goldová, ale aspoň jsem zdědila matčiny dlouhé nohy a lesklé vlasy. V jiných šatech bych vypadala jako dívka z Everless.

„Jules!“ Můj otec se s námahou zvedne od stolu a chňapne po své holi. Když vstane a vztyčí se nad námi, na bolestnou vteřinu v něm vidím muže, jakým býval – hrdého a silného, na kterého si dávali pozor všichni kumpáni Gerlingů. Podívám se na desku stolu. Trápí mě, že ho musím takhle ignorovat, ale nevím, kolik času už prodal a kolik mu zbývá.

„V žádném případě. Zakazuju ti –“

„Posaďte se,“ zavrčí výběrčí netrpělivě. „Mám lepší věci na práci, než poslouchat, jak se venkovani mezi sebou hašteří.“

Můj otec pomalu klesne zpátky do křesla s čelem nakrčeným zlobou i strachem.

„Povím vám, jak to vyřešíme,“ prohlásí výběrčí povýšenecky a vstane od stolu. „Jestli máš v plánu odejít na Everless, přijď zítra za svítání na tržiště. Uvidíme, jestli se budeš hodit. V opačném případě přijdu zítra odebrat zbytek nájmu.“

„Děkuju za vaši trpělivost,“ odvětím. Papá ze mě nespustí oči. „Uvidíme se zítra.“

Výběrčí cosi vyhýbavě zahuhlá. Když vyjde z domu a práskne za sebou dveřmi, uvnitř se rozhostí ticho.

„Kolik času ti zbývá?“ Ta otázka jako by mi sama o sobě vyklouzla ze rtů.

Buď mě neslyší, nebo se mě rozhodl ignorovat. Podívá se na stůl a osuší si ránu v dlani kouskem látky. „Jules –“

„Kolik času?“ zatlačím na něj.

„Dost.“ Nepoznám, jestli je to odpověď, nebo výtka. Zhluboka se nadechne. „Jsi ještě dítě. Měla by ses vrátit do školy.“

„Měl jsi povědět, že meškáme s nájmem. Mohla jsem zaplatit. Mám čas.“

„Ne,“ odmítne otec a vůbec poprvé mě ostře okřikne. „Nedovolím, aby se to stalo.“

„Ale práce se těžko shání.“ Hněv, který jsem potlačila, zloba, kterou jsem nemohla ukázat výběrčímu, se v mém nitru svíjí a kroutí. „Co nám zbývá – co zbývá tobě? Já tě potřebuju, papá.“ Vyděsím se, když si uvědomím, že mám oči plné slz. „Myslel jsi na to, než jsi dovolil, aby ti výběrčí vzal krev?“

„Existují věci, které o světě dosud nevíš, Jules.“ Naše hádka ho zmáhá, takže sedí ochable v křesle. Cítím se provinile – právě si nechal vykrvácet celý měsíc a musí být vyčerpaný. „Gerlingové jsou zlí chamtiví lidé,“ rozčílí se. „Ten kluk, Liam, by nás raději nechal popravit, než by prozradil pravdu o tom ohni –“

Jeho slova se ztratí v záchvatu kašle. Pak promluví tak tiše, tak slabě, že si nejsem jistá, jestli si to jen nepředstavuju. „Nedovolím, aby tě dostali.“

„Nedostanou mě. Ani si mě nevšimnou,“ trvám na svém a snažím se nedat najevo své rozčilení. Už mám po krk schovávání se a čekání. „A jestli si vydělám dost času, budu se moct vrátit do školy.“

„Ne.“ Jeho hlas je pevný jako ocel. „Ty se na Everless nevrátíš. Zakazuju ti to.“

„Papá, prosím. Nikdo mě nepozná.“ Slyším se, jak dětinsky loudím. Otcův výbuch mnou otřásl. Já vím, že Gerlingy nenávidí – já taky –, ale kvůli tomu, aby mě od nich držel dál, přece nestojí za to krvácet svůj život. Opravdu už strach natolik ovládl jeho mysl?

„Pořád jsem tvůj otec,“ prohlásí. „A dokud budeš žít pod mou střechou, budeš dělat, co řeknu.“

Otevřu pusu a chystám se s ním pohádat, ale pak mi myslí bleskne ošklivá myšlenka.

On mě nemůže zastavit.

Poté, co papá v mých dvanácti letech odehnal Liama, rozhodl se zahodit naši minulost. Kdyby vesničané věděli, že se v jejich středu usadil zdiskreditovaný kovář z Everless, jistě by údivem zdvihali obočí a kladli si otázku, proč papá opustil tak výnosnou pozici a raději se rozhodl pro těžký život na venkově. Ba co hůř – co kdyby nás Liam znovu našel a zosnoval pomstu? Bylo snazší přijít s nějakou nezajímavou, běžnou historkou. Farmář a jeho dcera, kteří po přírodní pohromě opustili svá pole. Naučil mě lhát, aby se o nás nikdy nikdo blíž nezajímal.

Neuvědomuje si však, že mě to naučil až příliš dobře.

Ztěžka vzdychnu. „Amma odchází na Everless,“ poznamenám. „Možná mi řezník dá její místo.“

Papá zjihne. „Možná.“ Natáhne se a pohladí mě po ruce. „Nelíbí se mi, že musíš pracovat. Ale aspoň to bude tady a zůstaneme spolu.“

Usměju se na něj. Mrzí mě, že mu nemůžu povědět pravdu – že mě pomyšlení na návrat na Everless znechucuje a naplňuje hrůzou, ale že to stejně udělám. Usmívá se, je vidět, že se mu ulevilo, takže je mi jasné, že mě neprokoukl. Vstanu, políbím ho na čelo a zamířím do kuchyně připravit večeři.

Když se papá nedívá, seberu z okna sošku Čarodějky – tu, která patřila mé matce – a strčím si ji do kapsy. Možná mi přinese štěstí. Možná mi myšlenky na ni dají sílu.

Za svítání budu potřebovat obojí.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, září 2019
Vazba: vázaná
Počet stran: 340
Cena: 299 Kč