František Kotleta: Bratrstvo krve – Stalingrad

Nakladatelství Epocha vydává nový román Františka Kotlety. Stalingrad je po Hustým nářezu, Fakt hustým nářezu, Mega hustým nářezu a prequelu Vlci dalším románem ze série Bratrstvo krve.

 

ANOTACE:
Píše se rok 1942 a německá armáda vítězí na všech frontách i díky speciálním vojákům v jejích řadách. Vojákům, kteří jsou prakticky nezničitelní – tedy pokud mají dost cizí krve. A jestli něco v téhle zatracené válce skutečně teče proudem, tak právě krev.

Germánský upírský klan se rozpíná do všech stran a jeho nepřátelé jsou rozhádaní a prohrávají jednu bitvu za druhou. Zdá se, že mocnou vládkyni Germánů nic nezastaví. Jenže generál Gerhard začíná pochybovat a slovanský upírský klan se tak snadno nevzdává. Navíc Veronika s Janem Bezzemkem mají plán…

Tajné války upírů vrcholí monstrózní bitvou, která se zapíše do dějin.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Proběhli jsme prázdnou chodbou a dostali se k místnosti s živým jídlem. Naházel jsem do ní tři granáty, a sotva utichly výbuchy, vběhli jsme dovnitř. Byl to masakr. Všude se válely zkrvavené a potrhané mrtvoly zajatců. Nelitoval jsem je. Zachránit jsem je nemohl, alespoň jsem urychlil jejich konec. Upíři výbuchy, na rozdíl od ruských Židů, přežili.

Prásk! Prásk! Stříleli jsme společně se Skadi zmatené a zraněné upíry do hlav a probíhali skrz mrtvoly. Bylo jich tu vážně plno. Jeden z granátů totiž rozmetal hromadu ze starších mrtvol a vypadalo to tu jako po výbuchu ve výrobně karbanátků.

Neuběhli jsme daleko. Několik přeživších upírů tasilo pistole a spustilo palbu. Prvních pár kulek jsem dostal já, další Skadi. Přeskakovali jsme mrtvoly i povalený nábytek a bedny a doráželi ty,co se nám postavili na odpor. Thompson spokojeně štěkal dávkou, já se snažil dobře cílit každý projektil. Přesto jsem musel na konci místnosti zpomalit a vložit do samopalu nový zásobník.

„Ratatatatatata!“ rozduněla se chodba vedoucí do vstupní haly několika salvami. Záblesky z hlavní proměnily její konec v zakouřenou světelnou šmouhu.

„Áááá!“ zařvala Skadi a sletěla na zem i se svým závažím. Sehnul jsem se, chytl ji za ruku a odtáhl za stěnu, kolem které svištěly kulky. Nejdřív ji a potom von Moltkeho, který se držel její uniformy jako klíště.

„Koleno,“ vzdychla a ukázala mi hromadu beztvaré hmoty, ve kterou se proměnila její levá noha.

„Prásk!“ oddělala zatím svým thompsonem jednoho z ležících upírů, který napřahoval samonabíjecí pušku G43, aby nám trošku počechral fasádu.

Odjistil jsem granát a hodil ho do chodby. Otřásla se, vyletělo z ní něco vzduchu a střepin, ale soustředěná palba nepřestala.

„Jsou moc daleko. Nejspíš už si tam udělali barikádu. Vzhledem k tomu, kolik mají munice, je po nás,“ vzdychla si a vystřílela zbytek zásobníku do dalšího ze zraněných upírů v našich zádech.

Rozhlédl jsem se po mrtvolách a tipoval, komu ještě zůstalo dost sil, aby nás mohl ohrozit. Vybral jsem si dvě pohybující se těla a střelami z waltheru jim udělal pár děr do hlavy.

„To jste se moc daleko nedostali. Mohli byste mě vrátit mistru Lotharovi. Možná, že když se mu hezky omluvím a poprosím, aby mi vrátil ten drát do prdele, dá mi ještě šanci,“ ozval se německý upír. V těle měl dvě čerstvé rány po projektilech a já v tu chvíli dostal nápad, že bych mu měl udělat ještě pár dalších.

„Drž hubu,“ zavrčel jsem místo toho a připravil si poslední dva granáty.

„No ne, jdou po nás,“ zašeptala překvapeně Skadi. Měla přivřené oči a narychlo si ovázala nohu kusem látky, který servala z nejbližší upíří mrtvoly.

Novozrozenci se bez Hertina zkušeného velení rozhodli nás místo vyčkávání zlikvidovat rychle a bez milosti. Byla to typická chyba těch, kdo nebyli upíry dlouho. Zpravidla při bojích s obyčejnými lidmi získali neuvěřitelné sebevědomí a vymazali si pud sebezáchovy. Měli pocit, že jsou nezničitelní. Jenže já byl upír už pár století a znal jsem moc dobře limity každého z nás.

„Tak tedy Heil Hitler, vy čuráci,“ zašeptal jsem a hodil oba granáty do chodby.

* * *

Hned nato jsme do ní vlítli my. Tedy vlítl jsem tam já, zatímco Skadi se opatrně šinula s poničenou nohou a táhla za sebou naháče, který se pod jejím pečlivým dozorem snažil belhat za ní. V levé ruce jsem svíral stengun, v pravé walther. Běžel jsem a pálil do všeho, co se hýbalo, a hlavně na sebe vázal pozornost a palbu. První úderný oddíl jsem prakticky vyřídil sám. Slízl jsem pár kulí do těla, ale zatím jsem to zvládal.

Tedy do chvíle, než jsem se dostal do hlavní místnosti.

„Ratatatatata!“ ozvalo se zpoza barikády ze stolů a beden a já se zaryl hluboko mezi čerstvé upíří mrtvoly. Vzduch nade mnou se naplnil olovem a nasytil spáleným střelným prachem. Vypálil jsem do barikády pár ran ze stengunu a zároveň mi do obličeje vyšplíchl gejzír krve. Dávka projektilů z druhé strany zasypala upíří tělo přede mnou a posela ho dobrou desítkou kráterů. Dvě střely se mi zavrtaly do těla.

Přebil jsem zásobník ve stengunu a oddělal chlápka u kulometu. Neměl na mě tak civět. Vyskočil jsem na nohy, odrazil se a vpadl do deště kulek kolem mě.

* * *

Každý, kdo kdy zkoušel zabít běžícího chlapa před sebou, potvrdí, že to není tak lehké. Pohybující se osoba není papírový terč. Běžící nepřítel střílející po vás není papírový terč už vůbec. Nervy, roztřesené ruce, zmatené reflexy toužící toho před sebou zabít, ale zároveň i utéct někam do bezpečí, to jednomu rozhodí mušku. Přesto jsem pochytal dalších pár ran. Jedna mi projela skrz pravé stehno. Další mi olízla čelist a dvě skončily někde v hrudi.

Doběhl jsem k barikádě a svrchu sejmul druhého upíra u kulometu.

A pak jsem si všiml, že místnost je plná upírů a upírek v uniformách SS a se samopaly v rukou.

* * *

Zapadl jsem za barikádu z přední strany právě včas. Upíři si mě všimli, začali všichni naráz řvát a střílet. Jejich zběsilá palba naštěstí vyřídila ty chudáky, co se krčili proti mně z druhé strany. Střílejícím to ale bylo jedno. Nejspíš jsem jim konečně nahnal strach. Ten jsme ale měli i my.

„Lothar,“ procedila skrz zuby Skadi. Plazila se mezi mrtvolami a poraněnými esesáky s von Moltkem, který si stíhal občas líznout nějaké té čerstvé krvavé rány padlých nepřátel.

Otočil jsem hlavu a uviděl mohutnou postavu, která se k nám sunula rozvážným krokem. Za ní se přitisknutí ke zdi plížili další vojáci – nejspíš z přilehlých částí pošty, z nichž se do „hodovní“ místnosti dalo projít sklepem. Lothar v ruce držel samopal. Nestřílel z něho. Spíš vypadal, že jej hodlá použít jako kyj.

„Uřež mi hlavu. Dělej!“ zavyla Skadi.

„Ale hovno,“ usmál jsem se a vyměnil zásobníky ve zbraních.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Nakladatelství Epocha, červenec 2019
Obálka: Satine Zillah, Lukáš Tuma
Vazba: brožovaná
Počet stran: 296
Cena: 299 Kč