Honza Vojtíšek: Kazatel

Dychtí po pozornosti, protože se jí živí. Dodává mu sílu a pozvedá ho k výšinám. Vyjdete mu vstříc, anebo s ním budete bojovat? Nezáleží mu na tom. Ovládne vás a svoji pozornost si získá!

Nakladatelství Golden Dog vydává první román hororového autora Honzy Vojtíška, který se doposud prezentoval především povídkovými sbírkami – hororové sbírky Z druhé strany (2013), Útočiště (2014) nebo Sešívance (Golden Dog, 2018).

Kniha Kazatel vychází 1. června 2019. Román bude dostupný v široké distribuci.
Knihu lze předobjednat zde: https://www.goldendog.cz/produkt/kazatel/

 

ANOTACE:
Kazatel je temný, mrazivý hororový román o středověkém knězi Řehořovi a mladíkovi ze současnosti, Gabenovi. Jedině jejich společné úsilí jim dává šanci jednou provždy skoncovat s něčím, co nechce nic víc než se dostat na světlo. Za jakoukoli cenu!

 

O AUTOROVI:
Honza Vojtíšek se narodil v roce 1978 v severomoravské Orlové, již přes dvacet let však žije v jižních Čechách. Milovník papírových knih, hororu, asijské ženské krásy, kozaček, japonských kapel a dobrého jídla. Vydavatel elektronického hororového čtvrtletníku Howard. Spoluorganizátor HorrorConu, editor hororových antologií. Vydal tři povídkové sbírky Z druhé strany (2013), Útočiště (2014) a Sešívance (2018). Povídkami přispěl do více než deseti antologií v Česku, Polsku a na Slovensku (Na hroby, Poslední polibek, Zombie apokalypsa, Antologie českého hororu, 3. český thriller, Gorefikacje, Słowiańskie koszmary, Ve špatný čas na špatném místě atd.) a několika časopisů (Howard, OkoLica Strachu, Kobka, Drabble na Niedzielę, Aphelion a Schlock!). Finalista slovenské soutěže Cena Béla 2016. Podle jeho scénářů vzniklo osm hororových komiksů.
Autorský blog: http://www.eraserhead.estranky.cz/

 

UKÁZKA Z KNIHY:

9. kapitola

Trvalo několik týdnů, než se Řehořův život po střetnutí s Kravským ďáblem vrátil do trochu normálních kolejí. Pár dní po incidentu se sebral a na víkend zmizel. Tvrdil, že se potřebuje vyzpovídat. Sám sobě, Bohu, smířit se s tím, co provedl. I když to všichni vnímají jako dobrý a prospěšný čin, on vnitřně trpí a musí se s tím vyrovnat. Brzy se však vrátil, veselejší, plnější sil a pokorně přijímal všechny projevy vděku a radosti za klid a úlevu, které přinesl nejen Holému Návrší, ale i širému okolí.

Zvýšil se mu počet zpovědí, najednou na Holé Návrší proudili jedinci jako při poutích. Každý ho chtěl vidět, promluvit s ním. Cítil příval důvěry a oddanosti. Na nedělní mše docházeli lidé z okolních vesnic i ti, kteří normálně chodili jinam. Řehoř zářil štěstím. Ještě nikdy se necítil být tak pevnou součástí komunity. Ne autoritou, z níž má každý respekt, a tak trochu vnitřně se jí bojí, ale přirozenou součástí, která splynula s okolím a stala se autoritou zaslouženou, kýženou a ctěnou. Najednou se mu lidé svěřovali s věcmi, které si jindy nechávali pro sebe nebo jim nepřipadly důležité. Přestali se ho bát.

On sám to popíral, odmítal jakoukoliv změnu, ale začali ho vnímat jako toho, s nímž hovoří Bůh. Nejednou blízké varoval, aby to nepřeháněli a neupřeli tak na sebe i na něj zbytečnou pozornost. Nemluví s Bohem o nic víc než kdykoliv předtím.

Incident s Kravským ďáblem odmítal vyprávět. Sám pořádně nevěděl, co se stalo. Jen se celou dobu modlil a pomohlo to. Odváděl od incidentu řeč. Obzvláště, když přišla řeč na to, co přesně se loupežníkům přihodilo a kde jsou jejich těla.

Naštěstí vystoupal v očích bližních tak vysoko, že se stal jejich zpovědní vrbou a rádcem, až jej brzy zahltili vlastními problémy.

Libuška, zdálo se, vše z mysli buď vymazala nebo vytěsnila co nejhlouběji a nejdále. Po příjezdu se jen podělila o obecné informace. Od té doby o tom s nikým, dokonce ani s Řehořem, nepromluvila. Chvíli ho to trochu rmoutilo, protože sám nevěděl, co všechno vlastně viděla a kolik si z toho pamatuje. Ale její skálopevné mlčení jej utvrdilo v tom, že buď neviděla nic nebo se k tomu již nechce vracet. O to víc však k Řehořovi přilnula. Vždy byla skoro první v kostele před kázáním, daleko před jejími rodiči. Dostavila se řádně udýchaná, musela běžet celou cestu. Při kázání a mších ho hltala očima i ušima. Neušel jí jediný jeho pohyb, jediné slovo. Chodila se častěji vyzpovídat. A prakticky každý druhý den, jak měla chvilku času, se za ním stavovala buď v kostele nebo v jeho komůrce. Tu přinesla nějakou buchtu, jindy svazek květin natrhaných cestou nebo s něčím pomohla.

Na Kravského ďábla se zapomnělo, ne však na to, čím se Řehoř poslední dny pro všechny ostatní stával. On sám tomu pomáhal radou, přímluvou a nejednou i jinými skutky. Dvakrát se mu podařilo rozzářit kostelní mozaiku. Oba dny bylo pod mrakem, slunce se skrylo a okolí potáhlo šedivým chladným oparem. Když viděl smutné tváře nasáklé venkovním pošmournem, pozvedl ruce k nebi a mozaikou dovnitř proniklo světlo. Zbarvilo se tóny sklíček a uchopilo do svých průhledných dlaní Řehořův obličej. Jako rána bičem. Tváře posluchačů se změnily, zaregistrovaly tu změnu.

Po kázání, kdy podruhé rozzářil mozaiku, se k němu před kostelem přitočila Karasová, statná čtyřicátnice s odulou tváří a vlasy nehezky neurčitého odstínu. Měla na sobě sváteční šaty, Řehoř ale moc dobře věděl, že to nejsou ty nejlepší, co má. Nikdy se do kostela neoblékala moc honosně. Bylo by příjemné si myslet, že je to díky pokoře, každý však věděl, že je to proto, aby se vyhnula zbytečným řečem. Karasovi často měnili kostely. Všiml si však, že poslední týdny chodí na Holé Návrší, byť to mají blíž jinam. Její čepec, při své prostotě, byl nepřehlédnutelný.

„Krásné kázání, otče,“ uchopila ho za loket a nenásilně jej k sobě přitáhla. Opatrně se rozhlédla po nejbližším okolí. Na starou kovářovou, která se k Řehořovi blížila s košíčkem jablek, se zatvářila tak důrazně, až ji zastavila. Kovářka se zašklebila a otočila čelem vzad. Nikam však neodešla. Nehodlala se vzdát možnosti kazateli poděkovat a obdarovat jej.

„Přišli jsme za vámi pro radu,“ pokračovala Karasová.

„Bude-li to v mých silách,“ řekl Řehoř a vymanil loket z jejího sevření.

„Ale je to jen pro vaše uši,“ zašeptala a zadívala se na něj výmluvně.

„Ovšem,“ pokývl hlavou. „Můžete za mnou přijít později do sakristie. Pohovořím trochu s ostatními a za pár okamžiků se vám tam budu věnovat.“

Opět se rozhlédla po ostatních. „A nebude tam někdo, kdo by mohl…“

„Nebojte se,“ uchopil ji za ruku. „Všichni už budou pryč.“

Myslel si, že počká venku, než obejde kolečko, a do kostela se vydá až za ním, až uvidí, že už skončil a jde do sakristie. Ale Karaska do kostela, s manželem v těsném závěsu, vyrazila hned. Měl sto chutí to celé zdržet a nechat ji hezky uležet. Zbytečně by si podřezával větev. Je lepší mít lidi na své straně než popuzené proti sobě. A Karasová byla z těch, kdo si pamatují dlouho a důkladně. Bude prospěšnější, vyjde-li jí vstříc. Cítil to. Zrychlil tedy veškeré rozmluvy, přijímání díků i nejednoho daru a pak, obtížen rozličnými pozornostmi, veselím a energií, bublající uvnitř jeho nitra, naposled pokynul těm, kdo ještě zůstali, popřál jim šťastnou cestu, neuměle požehnal a odešel do chrámu Páně.

„Omlouvám se,“ spustil, ukládaje dary na stůl. Roztáhl obličej. „Ale víte, jak to je. Obzvláště poslední dobou.“

„Ale samozřejmě.“ Karasová nedokázala skrýt ve svém hlase rozčarování.

Řehoř cítil, že chce něco důležitého. Potěšilo ho to. „S čím tedy přicházíte?“ Začal se svlékat. „S čím mohu pomoci, bude-li to v mých silách?“

Energicky k němu přistoupila. „Věříme a doufáme, že bude.“

Karas se skoro choulil v rohu místnosti a své rozpaky se pokoušel zakrýt studováním obrazu, znázorňujícího paprsky Boží laskající rozkvetlou louku. Řehoř si všiml, že je mu celá ta věc veskrze nepříjemná, ale natolik důležitá, že je její vyřešení nezbytné. Karasová byla průbojná, ale vždycky si dokázal uchránit své postavení v situaci. Tentokrát se ho dobrovolně vzdával ve prospěch své ženy.

„Nuže?“ pokynul jí Řehoř, opřel se o stůl a věnoval jí plnou pozornost.

Naposledy se rozhlédla po místnosti a přistoupila přímo k němu. Vztáhla ruku, že jej opět uchopí za loket, ale uhnul. Nenechala se tím urazit, pohyb dokončila uhlazením látky na jeho boku. Jako by právě toto bylo jediným důvodem jejího gesta.

„Víte, otče,“ spustila odhodlaně. Nadechla se, jako by to ze sebe chtěla vychrlit na jeden nádech, aby už to měla rychle za sebou. Aby tíha přestala být jen intimní, soukromou záležitostí jí a jejího manžela. Jako by již sdílení té věci ulevilo nervům i duši. I od toho tady přece Řehoř byl, moc dobře znal sílu úlevy. „Naše dcera Johanka se dostává do toho věku.“ Její levé oko sebou dvakrát prudce zaškubalo. „Však víte…“ zasekla se. „Dospívá, pomalu se mění v ženu. A problém je, víte… Jak je teď teplo, všichni jsou venku, žně vrcholí, chasa se po práci schází a běhá po lesích.“

Došla jí slova. Řehoř však mlčky dál hleděl do jejího obličeje. Tušil, kam směřuje, ale nemohl se prozradit.

„Já…“ vydechl, „trochu nerozumím.“

„Zapalují se jí lýtka,“ promluvil najednou rázně Karas a třemi kroky k nim přistoupil. „Promiňte, že jsem to tak vyhrkl.“

„Přesně tak,“ navázala jeho žena. „Zdá se, že to s ní začalo lomcovat. Víte, všechny ty pohledy, které jsou na ní vrhány a ona je opětuje s tím výrazem ve tváři. Jak je chvíli klid, už utíká z domu ven, toulá se po okolí,“ oči Karasové zesklovatěly slzami. „Nejde si nevšimnout, jak se mění, jak to vyhledává. Je toho plná.“

„Víte,“ vstoupil zase Karas, „víme, že je to normální, ale bojíme se, že je to u ní silnější, že to nedokáže ovládnout. Stačí se na ni podívat. Jako by s ní šili všichni čerti.“

„Ano, ano,“ bouřlivě přitakala manželovi. „Bojíme se, aby si něco neuhnala. Aby neuvrhla do hanby sebe i nás. Tak mladá…“

„Jak bych já v tom mohl pomoct?“ zarazil je klidným hlasem.

Karasová vzala ze stolu do ruky naleštěný pohár a nervózně s ním začala otáčet v dlani. „Mysleli jsme si… víte, cokoliv… modlitbu, promluvit jí do duše, na vás by určitě dala…“ Sklopila oči. Nedokázala se kazateli dívat do těch jeho. „Pomohl jste už mnoha lidem, určitě byste mohl pomoct i nám.“

„Prosím, položte ten pohár,“ požádal ženu místo odpovědi. „Je to obřadní, posvátná věc.“

Beze slova nádobu rychle odložila a odsunula se, jako by pálila pekelným žárem.

„Nevíme si rady,“ snažil se to zamluvit Karas. „Bojíme se, že když ji budeme držet doma, jen to zhoršíme. Když si s ní o tom promluvíme, ucítí, že se něco děje, a spíš ji ještě ponoukneme.“

„Je to opravdu tak strašné?“ zeptal se kněz a upřeně se zahleděl Karasovi do očí.

Odpověděly za něj. „Ano. Vy jste ji neviděl dnes na mši. Už cestou sem se od nás oddělila a přidala se k chase. V kostele se za nimi neustále ohlížela. Je nepozorná, ale když se její oči setkají s mužskými, rozhoří se. Bojíme se, že plameny pekelnými.“

Řehoř sepjal ruce na břiše a důrazně vydechl. „Hnědé vlasy, dnes v drdolu a třešňově červené šaty?“

„Ano, to je naše Johanka,“ vyhrkla úlevně Karasová, jako by naznačil, že jim pomůže.

Řehoř se otočil, odstoupil dva kroky k polici, vyhrabal z ní arch papíru. Prstem vyzkoušel ostří brku, namočil jeho hrot do inkoustu a cosi na papír napsal. Když skončil, opatrně, aby se ještě nezaschlé písmo nerozmazalo, jej podal Karasovi.

„Tohle je seznam a postup. Vyrobíte z toho mast. Nebojte, je to jednoduché.“

Karasová papír manželovi okamžitě vytrhla z rukou a začetla se do něj.

„Co je tohle?“ zeptala se a ukázala prstem.

„To je taková houba, malinká. Když si zajdete k bylinkářce, určitě vám ji prodá. Bude ji mít,“ odpověděl Řehoř. Když zahlédl, jak se oba odmítavě zatvářili, dodal: „Ale můžete si ji nasbírat sami. Roste v trsech na loukách a podél cest. Ne v lese.“ Vzal jí papír z ruky a brkem načrtl tvar houby. „Vypadá asi takhle. Je hnědá. Jako kaštan. Když ji utrhnete a začne schnout, klobouček zesvětlá.“

„Dobře,“ přikývli oba, když jim instrukce vrátil.

„Uděláte z toho mast,“ zopakoval Řehoř. „Před spaním tím dceru namažete. Co nejvíce. Nohy, ruce, břicho, klidně i obličej.“

Dívali se na něj nevěřícně. V napjatých obličejích se jim nepohnul ani nerv. Řehoř upřel zrak na Karase a čekal, že alespoň mrkne, ale Karas držel. Oni vyčkávali také.

„Bezprostřední reakce může být bouřlivá,“ upozornil je. „Ať se ale děje cokoliv, nebuďte ji. To bude jen působit mast.“

„Jak bouřlivá?“ vyděsila se Karaska.

„No, může sebou šít, škubat, mávat rukama a vydávat divné zvuky,“ promluvil klidně. „Neznalému by mohlo připadat, že je posedlá.“

Až teď oba divoce zamrkali, chytili se za ruce a vytřeštili oči.

„Ano,“ přitakal sebejistě. „Bude to však jen reakce na účinek masti, která se dostane ke smyslům a zklidní je.“

„Dobře,“ hlesla Johančina matka nejistě.

„Uvidíte,“ zvesela je uchopil za spojené ruce, „že to pomůže. Přišli jste pro pomoc a té se vám dostane.“

„Děkujeme,“ uklonil se Karas, sebral papír, zastrčil ho za halenu a pomalu ženu za ruku odtáhl ven z kostela.

***

Karasům trvalo dva dny, než se jim podařilo nabýt všech ingrediencí a vyrobit mast. Po celou dobu se, pod různými záminkami, snažili udržet Johanu na dohled a pokud možno doma. V úterý večer, než ulehla, ji celou, včetně obličeje, namazali. Johaně občas praskala kůže a tvořily se jí malé, lehce bolestivé ranky, které však nepůsobily žádnou újmu a po čase zase zmizely. Rodičům to posloužilo jako výmluva, mast by prý měla pomoct.

Johana se vzpírala. Mast divně zapáchala a cokoliv se dotklo namazané pokožky, okamžitě se to k ní přilepilo. Bylo to nepříjemné. Otec se však po čase rozdurdil a zvýšil hlas. Pokorně se tedy nechala namazat a pak odešla do své světnice ujišťována matkou, že kdykoliv přiběhne, zavolá-li. Přesto za sebou zavřela dveře.

Trvalo nějakou chvíli, než se zápach masti rozlezl po celé místnosti. Horší však bylo, že ji začala svědit kůže. Zdálo se jí, že po ní leze všechna havěť světa. Byl to zvláštní pocit, nezvyklý. Nedokázala by říct, zda je nepříjemný, nebo naopak příjemný. Balancoval na ostří nože mezi oběma možnostmi. Dech se jí zrychlil a začal zadrhávat. Tělo začalo reagovat na pohyb jejího hrudníku, břicho se lehce roztřáslo. Svět kolem se rozšuměl a před očima se jí třepetali motýli přikrytí průhlednou látkou. Všechny tyto vjemy nabíraly na síle, Johana však naštěstí usnula, sotva se přiblížily k hranici nesnesení.

Byl to tak plynulý přechod, že si ho ani nevšimla. Jen slunce najednou zapadlo a svět uchopila tma. Motýli i jemné tkanivo látky prchající před jejím zrakem do tmy zůstali a podivný zvuk se jí usídlil uvnitř hlavy. Nikdy u moře nebyla, jen dvakrát o něm slyšela vyprávět. Ale představovala si, že jeho zpěv zní přesně takhle. Podmanivě, nenuceně, ale neodolatelně a silně.

Nával nesnesitelnosti nastalé situace zmizel, nejistota zůstala. Někde v hloubi, roztřesená, bezbranná a osamělá. Což bylo zvláštní, protože osamělá se rozhodně necítila. Ač nehybná, ležící v šumivém temném tichu, uvědomovala si sounáležitost společnosti. Nebyla sama. Nevěděla, co to přesně je, ale celou svou duší, myslí i smysly cítila něčí přítomnost.

Když se vyloupl ze tmy a přistoupil k jejímu loži, ulevilo se jí.

„Otče,“ vydechla spokojeně.

Kazatelův plnovous se znetvořil jizvou úsměvu, nepromluvil však. Toužila po jeho hlasu, tak znělém a silném v kostelní lodi, oblažujícím svým poselstvím a naléhavým tónem, přesto jí stačil jen jeho dotek. Pozvedl ruku a jemně položil dlaň na zápěstí ruky volně ležící přes její břicho.

„Otče,“ zašeptala, neboť cítila, jak se všechny její obavy rozplývají. Nestihla si ještě k žádnému duchovnímu vytvořit bližší přátelský vztah, pořád pro ni byli jen vzdálené cizí autority zhlížející na ni shůry, ale otec Řehoř jí byl sympatický, a byť ne vždy vnímala obsah jeho kázaní, zvuk jeho hlasu jí byl příjemný. „Děkuji vám…“

Řehoř jen lehce pokývl hlavou a přejel dlaní přes její klín po stehně až pod koleno.

Johaně se zasekl dech, celá ztuhla a ploché místo pod pupíkem se jí roztřepetalo jako napnutá látka ve větru.

Pomalu pokrčil ukazováček, zahákl jej za lem čerstvě vyprané látky noční košile, ještě vonící prosluněnou loukou, a skoro neznatelným pohybem ji začal shrnovat.

Kdyby nehtem prstu nedrhl o její kůži, napjatou staženým lýtkovým svalem, vůbec žádný pohyb by necítila. Mozek zbavený přísunu vzduchu se jí varovně rozhučel, hrudník se prudce nadmul, prsa neposedně rozhoupala a v hlubokém výdechu Johaně unikl nejistý vzdech.

Když se dostal výš, roztáhl dlaň a celou plochou ji přisál na vnitřní stranu stehna. Pohyb ruky však nepřerušil.

Teď již vyhekla hlasitěji. Nedalo se to zastavit. Když dala rty zase k sobě, okamžitě se slepily. Cítila každou rýhu jeho dlaně. Bříška kazatelových prstů žhnula a vpalovala se do její kůže. Za krkem jí začaly pobíhat mouchy, obrovské hejno much, bylo jich tolik, že už se tam nemohly vejít, a tak se navzájem vytlačovaly po páteři až dolů na záda. Ucítila vlhkost.

Když dorazil až tam, k tomu místu věčně skrytému před Božím světlem i světskými pohledy, nezdálo se, že by o něm nevěděl. Naopak, zakryl ho dlaní a lehce několikrát zatlačil na stydkou kost. Jako by klepal. Nezdráhala se otevřít. Dala sevřená stehna od sebe, on jemně vnikl dovnitř ukazováčkem a prostředníčkem a procítěně požehnal jejímu lůnu.

Johana se bála pohnout, nepřestala se ale Řehořovi dívat do očí. Ztrácela se v nich, utápěla, byl to však příjemný pocit. Ani pořádně nevěděla, jestli to, co vnitřně prožívá, vychází z jeho pohledu nebo z jeho pohybu, ale už si ani nevybavila, jak chutná touha bránit se. Naprosto zmizela. Vůbec nechápala jak, ale Řehoř druhou rukou zatáhl za svůj kněžský oblek a ten z něho sjel jako podzimní listí ze stromů. Stál před ní úplně nahý s vystouplým břichem, chlupatou hrudí a rukou lehce kmitající v jejím rozkroku. Už měla penis dvakrát v ruce, až teď jej však pořádně viděla. Trčel knězi z klína k nebi a připadal jí jako andělský nástroj. Toužila si na něj zahrát.

Zdálo se, že čte její myšlenky. Beze slov, takřka nehlučně se sehnul a ulehl mezi její stehna. Spát se však nechystal. Naopak. Byl plný energie, která z něj chtěla ven. A ona ji byla odhodlaná a chtivá přijmout.

Srdce najednou tepalo na jiném místě než normálně. Byla ráda, že ležela, protože vestoje by muselo určitě vypadnout. Cítila kazatelovu váhu, ale radostně ji přijímala každým pórem svého rozechvělého těla.

Pohnul prudce boky a do Johany vstoupil duch svatý. Byla o tom přesvědčena. Nic jiného nemohl provázet takový pocit. Cítila se plná slunečních paprsků, milosti Boží, lásky, života. Souzněla s Řehořem v jeden pohyb, tiše zpívala radostnou invokaci s všemohoucím Bohem, který do ní vnikl prostřednictvím kazatelova těla. Svými dlaněmi žehnal jejímu tělu. Kousek po kousku. Radostně velebil krásu jejích prsou, něžnými doteky kopíroval ladnost Božího stvoření, vnímala, jak každým svým pohybem chválí jeho prozíravost při tvorbě lidského těla.

Odpovídala na každý pohyb jako při velmi intimní zpovědi, dychtivě přijímala jeho neverbální rozhřešení i chválu Páně. Poslechla a vyslyšela každý jeho náznak a pokorně, byť z radostí, s neskloněnou hlavou, ale vstřícnými údy, přijala křest svého nitra. Neboť byla přesvědčena, že Bůh do ní vstoupil stejně jako do Marie.

V bouřlivé kakofonii andělských chorálů i zuřícím pekle jejího soukromého tělesného armageddonu vůbec nevnímala matku, starostlivě otírající její zpocené tělo a snažící se srovnat dceřiny škubající se ruce. Ne, vnímala jen jediné. Obrovské zářící světlo vstupující a v miliardách odlesků obsazující její niternou existenci.

Johana se setkala s Bohem. Líbilo se jí to. A bylo to dobré.

***

Příští neděli Karasová ani nepočkala, až po mši vystoupí společně s věřícími z kostela, ale přistoupila ke knězi prakticky ihned, jakmile opustil oltářní prostor.

„Děkuji, otče, z celého srdce!“ sápala se mu po rukou, chtěla je líbat.

Rázně jí v tom zabránil. „Řekl bych, že za málo. Je v mém zájmu udržet duši u Boha.“

„Noc měla vpravdě divokou,“ začala si otírat oči zářivě bílým pruhem plátna. „Mysleli jsme, že ji budeme muset přivázat. Ale ráno byla jako proměněná. Nehnula se z domu, přestala divočit a otáčet se za chlapci. Dokonce se sama od sebe zeptala, zda půjdeme dneska zase sem. Že se jí tu líbilo a má ráda vaše kázání.“

„Vyřiďte jí mé díky,“ pokývl hlavou. Vybavil si Johaninu tvář při kázání. Hleděla mu s úsměvem přímo do očí. Ani jednou neuhnula. To nikdo nedokázal. Každý se zlomil, ať již silou jeho hlasu, obsahem jeho řeči nebo pouhým studujícím pohledem. Z Johančina pohledu cítil drzý vzdor, neodmítnutelnou výzvu.

„Rád jsem pomohl,“ mrkl na Karasku oběma očima. „A jsem rád, že úspěšně.“

Jako by ho neslyšela. „Nikdy vám to nezapomeneme. Jste svatý člověk, Boží muž.“

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Golden Dog, 1. 6. 2019
Obálka: Michal Březina
Formát: brožovaná
Počet stran: 336
Žánr: horor
Cena: 249 Kč

O NAKLADATELSTVÍ
Golden Dog vznikl v roce 2015 jako nakladatelství Martina Štefka, které se zaměřuje na hororovou, napínavou a fantastickou literaturu českých autorů. V nakladatelství vyšly tyto knihy:
• Nikdy se nepřestala usmívat (Martin Štefko, 2015)
• Mrtví kráčí po zemi (Martin Štefko, 2015, elektronicky)
• Za tebou (kolektiv autorů, 2016)
• Agentura: První tým (Martin Štefko, 2016)
• Mrtví kráčí po zemi: Život v ráji (Martin Štefko, 2017)
• Sešívance (Honza Vojtíšek, 2018)
• Zatracenci (Martin Štefko, 2018)
• Agentura: Střepy minulosti (Martin Štefko, 2019)
• Kazatel (Honza Vojtíšek, červen 2019)
Chystané knihy:
• Petr Boček: Mízožravci (2. polovina 2019)
• Martin Štefko: Mrtvé ženy (2. polovina 2019)