Laini Taylorová: Múza nočních můr

Nakladatelství CooBoo vydalo pokračování fantasy románu Laini Taylorové Snílek Neznámý.
Sarai vysílala každou noc své můry a myslela si, že už zná všechny hrůzy světa. Mýlila se. Po tragédii ani Lazlo, ani Sarai nejsou tím, čím byli dříve. Jeden bůh, druhý duch.

ANOTACE:
Sarai od svých šesti let vysílala každou noc své můry a myslela si, že už zná všechny hrůzy světa. Mýlila se.

Po tragédii ani Lazlo, ani Sarai nejsou tím, čím byli dříve. Jeden bůh, druhý duch. Lazlo čelí nemyslitelné volbě – zachránit dívku, kterou miluje, nebo zachránit všechny ostatní a ji ztratit. A Sarai se cítí bezmocnější než kdy předtím. Ale kdo je vlastně ona sama?

Na obzoru se objevují noví nepřátelé, ti staří znovu získávají sílu… Ale nejdůležitější ze všeho je otázka: Musí hrdinové vždy zabíjet nestvůry, nebo je místo toho mohou chránit?

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1

Jako klenoty, jako vzdor

Kora a Nova nikdy nikoho z Mesarthim neviděly, ale věděly o nich všechno. Věděl to každý. Věděly, jakou mají kůži: „Modrou jako safíry,“ říkala Nova, i když nikdy neviděly ani safír. „Modrou jako ledovce,“ říkala Kora. Ty měly před očima pořád. Věděly, že slovo Mesarthim znamená „Služebníci“, ačkoli o žádné obyčejné sloužící nešlo. Byli to čarodějní vojáci impéria. Dokázali létat, nebo vydechovat oheň, nebo číst myšlenky, nebo se proměňovat ve stíny a zase zpátky. Přicházeli a odcházeli trhlinami v nebi. Uměli léčit, měnit podobu a mizet. Měli válečnické schopnosti a neuvěřitelnou sílu a uměli člověku říct, jak zemře. Ne tohle všechno najednou, samozřejmě, ale každý z nich měl jeden dar, jeden jediný, a nemohli si je vybírat. Ty dary byly v nich, stejně jako byly ve všech, a čekaly – jako řeřavý uhlík na závan vzduchu –, dokud člověk neměl to štěstí, to požehnání, a nebyl vybraný.

Tak jako jednoho dne byla vybrána matka Kory a Novy, když před šestnácti lety Mesarthim přišli na Rievu naposledy.

Dívky byly tehdy malinké, takže si nepamatovaly Služebníky s modrou kůží ani jejich kovovou nebeskou loď a nepamatovaly si ani vlastní matku, protože tu Služebníci vzali s sebou a udělali z ní jednu z nich a ona se už nikdy nevrátila.

Posílala jim dopisy z města Aqa, srdce impéria, kde, jak psala, nebyli lidé jenom bílí a modří, ale měli všechny barvy, a palác z božského kovu se vznášel ve vzduchu a přesouval se z místa na místo. Moje milované, stálo v posledním dopise, který přišel před osmi lety. Vysílají mě Ven. Nevím, kdy se vrátím, ale vy tou dobou už určitě budete dospělé ženy. Starejte se za mě o sebe navzájem, a ať vám kdokoli říká cokoli, vždycky si pamatujte: vybrala bych si vás, kdyby mě nechali vybrat.

Vybrala bych si vás.

Na Rievě si v zimě nahřívali ploché kameny v ohni a na noc si je dávali do kožešinových přikrývek, i když stejně rychle vychladly a potom jen tlačily do žeber. Tahle čtyři slova ale byla jako horké kameny, které nikdy neztrácí teplo ani netlačí, a Kora a Nova si je s sebou nosily všude. Nebo je možná nosily na sobě, jako klenoty. Jako vzdor. Někdo nás miluje, říkaly jejich tváře, když upřeně zíraly na Skoyë nebo když odmítaly couvnout před svým otcem. Nebylo to nic moc, dopisy místo matky – a teď už i ty dopisy měly jenom v paměti, protože Skoyë je „omylem“ hodila do ohně –, ale měly také jedna druhou. Kora a Nova: společnice, spojenkyně. Sestry. Byly nerozlučné jako řádky dvojverší, které by samy o sobě ztratily smysl. Jejich jména by klidně mohla být jen jedním – Koraanova –, tak málokdy byla vyslovována zvlášť, a když už se to stalo, zněla neúplně, jako skořápka slávky otevřené a roztržené vejpůl. Byly tu jedna pro druhou, žily jedna v druhé. Nepotřebovaly magii, aby si četly myšlenky, stačil jim letmý pohled, a jejich naděje byly dvojčata, i když ony samy jimi nebyly. Stály bok po boku připravené čelit budoucnosti. Ať jim život vrhne do cesty cokoli, ať je jakkoli zklame, věděly, že mají jedna druhou.

A pak se Mesarthim vrátili.

Nova si toho všimla jako první. Byla na pláži a právě se narovnala, aby si odhrnula vlasy z očí. Musela na to použít předloktí, protože v jedné ruce měla hák a ve druhé stahovací nůž. Prsty kolem nich měla křečovitě stažené jako pařáty a až po lokty byla od sražené krve. Cítila, jak se jí polozaschlá krev lepí na kůži, když si přejela předloktím po čele. Pak se něco zalesklo na obloze a ona zvedla hlavu, aby se podívala pořádně.

„Koro,“ řekla.

Kora ji neslyšela. Její tvář, taky špinavá od krve, byla obrazem otupělé vytrvalosti. Její nůž řezal a řezal, ale oči měla prázdné, jako kdyby svou mysl schovala na nějaké hezčí místo, protože ji na tuhle odpornou práci nepotřebovala. Mezi nimi ležel mrtvý, napůl stažený uul. Po pláži se takových obludných mrtvol válely tucty a nad nimi se sklánělo ještě víc takových, jako byly ony dvě. Písek všude kolem byl od krve a tuku. Cyrové ječeli a rvali se o vnitřnosti a mělčina kypěla hejny čtverzubců a žraloků, které přitahoval sladce slaný zápach. Bylo období Jatek, nejhorší část roku na Rievě – přinejmenším pro ženy a dívky. Muži a chlapci si to užívali. Neměli v rukou háky a nože, ale harpuny. Zabíjeli a odsekávali si kly na vyřezávání trofejí, ale všechno ostatní nechávali ležet na místě. Bourání byla ženská práce, nehledě na to, že na něj bylo potřeba víc síly a vytrvalosti než na zabíjení. „Naše ženy jsou silné,“ chvástali se muži zpovzdálí mysu, daleko od puchu a hejn much. A ony byly silné – a ztrhané a zachmuřené, roztřesené námahou a potřísněné veškerými odpornými tekutinami, které tečou z mrtvých zvířat, když Nova zahlédla ten záblesk.

„Koro,“ řekla znovu a tentokrát její sestra vzhlédla a následovala její pohled k nebesům.

A přestože Nova viděla, co tam je, jako by to nedokázala zpracovat, dokud to neuviděla i Kora. Jakmile se oči její sestry upnuly vzhůru, ten šok otřásl oběma.

Byla to nebeská loď.

A nebeská loď znamenala Mesarthim.

A Mesarthim znamenali…

Únik. Únik před ledem, uuly a dřinou. Před tyranií Skoyë, před apatií jejich otce a teď – odnedávna – taky před muži z vesnice. Během posledního roku se začali zastavovat, kdykoli ty dvě šly kolem, a přelétali očima z Kory na Novu a z Novy na Koru, jako kdyby si vybírali kuře na porážku. Koře bylo sedmnáct, Nově šestnáct. Jejich otec je mohl provdat, kdykoli se mu zachtělo. Jediný důvod, proč to zatím neudělal, byl, že Skoyë, jejich macecha, nechtěla přijít o svoji dvojici otrokyň. Zastaly většinu práce, a navíc se staraly i o smečku svých mladších nevlastních bratrů. Jenže Skoyë si je nemohla nechat napořád. Dívky byly dary, které se dávají, ne nechávají doma – nebo spíš dobytek, který se prodává, jak věděl otec každé žádané dívky z Rievy. A Kora a Nova se svými bledě žlutými vlasy a jasnýma, hnědýma očima byly hezké dost. Měly jemná zápěstí, která neprozrazovala jejich sílu, a ačkoli postavy měly zahalené vrstvami vlny a uulích kůží, přinejmenším boky se schovávaly těžko. Byly dost oblé na to, aby udržely ložní kožešiny teplé, a navíc se o nich vědělo, že jsou vytrvalé v práci. Nepotrvá to dlouho. Do Vrcholu zimy, kdy nastane měsíc temnoty, z nich nepochybně budou manželky, budou žít s tím, kdo jejich otci udělá nejlepší nabídku, a už nebudou spolu.

A nejenom že budou odtržené od sebe a že neměly nejmenší chuť se vdávat. Nejhorší ze všeho bylo, že přijdou o svoji lež.

Jakou lež?

Tohle není náš život.

Tak dlouho, kam jen sahala jejich paměť, si to navzájem říkaly, slovy i bez nich. Měly způsob, jak se na sebe dívaly, s jakousi neochvějnou intenzitou, který byl v podstatě stejný, jako kdyby to vyslovily nahlas. Když na tom byly nejhůř – uprostřed Jatek, když zpracovávaly jednu zvířecí mrtvolu za druhou, nebo když je fackovala Skoyë, nebo když došlo jídlo dřív, než skončila zima –, udržovaly si tu lež mezi sebou planoucí jako oheň. Tohle není náš život. Pamatuj. Nepatříme sem. Mesarthim se sem vrátí a vyberou nás. Tohle není náš skutečný život. Jakkoli hrozně se jim žilo, měly tohle, a to je udržovalo nad vodou. Kdyby byla jen jedna, a ne dvě, jejich lež by už dávno vyhasla jako plamen svíčky, který chrání jen jedna dlaň. Ale byly na to dvě, a tak ji společně udržovaly při životě, viděly ji jedna druhé ve tváři jako v zrcadle, dodávaly jedna druhé víru, nikdy na to nebyly samy a nikdy je nic neporazilo.

Po nocích si šeptaly o tom, jaké dary budou mít. Budou mocné jako jejich matka, tím si byly jisté. Budou čarodějnými bojovnicemi, ne zotročenými manželkami nebo dcerami, a budou odveleny do Aqy, aby se cvičily do boje, a budou na kůži nosit božský kov, a až přijde jejich chvíle, také je vezmou Ven – nahoru a pryč trhlinou v nebesích, aby se staly hrdinkami impéria, modrými jako safíry a ledovce a krásnými jako samy hvězdy.

Jenže roky plynuly a žádní Mesarthim se neobjevovali. Jejich lež slábla a slábla, takže když jedna hledala v očích druhé víru, začínal se tam objevovat strach. Co když tohle přece jenom je náš život?

Každý den v předvečer prvního dne Vrcholu zimy vylezly Kora a Nova po namrzlé stezce na hřeben, aby sledovaly krátké objevení slunce nad obzorem, protože věděly, že po následující měsíc ho neuvidí vůbec. A přijít o svou lež bylo jako přicházet o slunce – ne na měsíc, ale napořád.

Takže pohled na onu nebeskou loď… byl jako návrat světla.

Nova zavýskla. Kora se zachechtala – s pocitem radosti a vysvobození a… křivdy. „Dneska?“ obořila se na loď nahoře. Zvonivý zvuk jejího překvapeného smíchu se rozléhal po pláži. „Doopravdy?“

„To jste nemohli přiletět před týdnem?“ vykřikla Nova se zakloněnou hlavou se stejnou radostí a vysvobozením v hlase a tím samým naštvaným podtónem. Byly ulepené od potu, páchly od krve a oči měly do ruda podrážděné od vnitřností a plynů, a Mesarthim přiletěli teď? Na pláži kolem, mezi napůl rozporcovanými, vykuchanými zvířaty a mračny bodavých much, vzhlédly i ostatní ženy. Nože přestaly řezat. V otupělé prázdnotě Jatek se probudil úžas, jak se loď blížila vzduchem. Byla z božského kovu, jasně modrého a blyštivého jako zrcadlo, od kterého se odrážely paprsky slunce a oslňovaly je.

Nebeským lodím Mesarthim dávala tvar mysl jejich kapitána. Tahle měla podobu vosy s křídly tenkými jako čepele nožů a zašpičatělou hlavou, ve které byly zasazené dvě veliké koule jako oči. Její hmyzí tělo se skládalo z hrudi a zadečku spojených tenoučkým pasem. Měla dokonce i žihadlo. Přelétla jim nad hlavami, zamířila k mysu a zmizela za kamenným valem, který chránil vesnici před větrem.

Kora a Nova měly rozbušená srdce. Motaly se jim hlavy a třásly se nadšením, nervozitou, úctou, nadějí a zadostiučiněním. Rozmáchly se, zabořily svoje háky a nože do uulí mršiny a odlepily si prsty z ošuntělých rukojetí s vědomím, že už se pro tyhle nástroje nikdy nevrátí.

Tohle není náš život.

„Co si vy dvě myslíte, že děláte?“ okřikla je Skoyë, když klopýtavě vykročily ke břehu.

Nevšímaly si jí. Na ledové mělčině se vrhly na kolena a cákaly si vodu na hlavy. Mořská pěna tu byla růžová a ve vlnách se houpaly kusy tuku a chrupavek, ale voda byla i tak čistší než ony dvě. Drhly si kůži a vlasy, každá svoje i navzájem, a dávaly přitom pozor, aby nezašly moc hluboko, do míst, kde sebou plácali žraloci a čtverzubci.

„Zpátky do práce, vy dvě,“ štěkla na ně Skoyë. „Ještě jste neskončily.“

Nevěřícně se na ni podívaly. „Jsou tady Mesarthim,“ řekla Kora srdečně ohromeným hlasem. „Budou nás testovat.“

„Ne, nebudou, dokud nedoděláte toho uula.“

„Dodělej si ho sama,“ odsekla Nova. „Tebe vidět nepotřebují.“

Skoyë svraštila obličej. Nebyla zvyklá, že by jí odmlouvaly, a nešlo jenom o to. Zachytila pohrdavý tón Novina hlasu. Skoyë před šestnácti lety testováním prošla a vědělo se, jaký měla dar. Na Rievě otestovali všechny kromě nemluvňat a jenom jedna z nich byla Vyvolená: Nyoka, jejich matka. Nyoka měla válečný dar otřesné síly – doslova otřesné. Dokázala vysílat seismické vlny. Do země, do vzduchu. Když se v ní tahle moc probudila, otřásla celou vesnicí a strhla lavinu, která zničila stezku k obedněným důlním šachtám. Skoyë měla, technicky vzato, taky válečný dar, jenomže tak nízkého stupně, až byl směšný. Dokázala vyvolat v člověku pocit, že ho bodají jehly – alespoň to dokázala po tu chvilku, kdy ji testovali. Svoje dary si mohli ponechat jenom Vyvolení, a ti je směli používat výhradně pro službu impériu. Všichni ostatní museli vyblednout zpátky do normálního stavu: nehodní, bezmocní, bílí.

Uražená Skoyë se napřáhla a chtěla Nově vlepit facku, ale Kora ji chytila za zápěstí. Nic neříkala. Jenom zavrtěla hlavou. Skoyë jí ruku vytrhla, stejně ohromená, jako byla rozlícená. Ty holky ji rozčilovaly odjakživa – ne tím, že neposlouchaly, ale tím, jak se chovaly nedotknutelně, povýšeně, jak se na ostatní kolem dívaly z nějaké výšiny, na kterou neměly žádné právo. „Myslíte si, že vás vyvolí prostě proto, že si vyvolili ji?“ utrhla se na ně. Dokonalou Nyoku. Skoyë by si nejradši odplivla. Nestačilo, že Nyoka byla vyvolená, že se dostala pryč z téhle zmrzlé a zastrčené, pekelné hromady kamení, ona tu navíc ještě zůstávala – v srdci svého manžela, v představách svých dcer a vroucných vzpomínkách všech ostatních. Nyoka dokázala utéct a zároveň zůstat v domnělé dokonalosti, vždycky a napořád ta krásná mladá matka povolaná k velikým věcem. Skoyë se ušklíbla s nakrčenými rty. „Myslíte si, že jste lepší než my ostatní? Myslíte si, že byla lepší ona?“

„Ano,“ zavrčela Nova v odpověď na první otázku. „Ano,“ zavrčela na tu druhou. „A ano.“ Měla vyceněné zuby. Chtěla kousat. Ale Kora ji chytila za ruku a odtáhla ji pryč, směrem ke stezce, která se vinula po skále nahoru. Nebyly jediné, kdo tam zamířil. Všechny ženy a dívky od břehu vyrazily zpátky k vesnici. Objevili se tu návštěvníci. Rieva byla na dně světa – tam, kde by byla výlevka, kdyby světy měly výlevky. Cizinci jakéhokoli druhu byli vzácní jako motýli přivátí bouřkami, a tihle cizinci byli Mesarthim. Nikdo si to nehodlal nechat ujít, i kdyby to mělo znamenat, že se uulové na pláži zkazí.

Ozývalo se dychtivé klábosení, tlumený smích, švehol a vzrušené hemžení. Nikdo jiný se neobtěžoval s umýváním. Ne že by se o Koře a Nově dalo mluvit jako o čistých, ale ruce a obličeje měly vydrbané a ruměné a slané mokré vlasy si rukama sčesaly z očí. Všechny ostatní ženy byly špinavé, mastné a zakrvácené a některé pořád svíraly v rukou háky a nože.

Vypadaly jako hejno vražedkyň vyrojených z úlu.

Došly do vesnice. Loď stála na mýtině. Kolem ní byli shromáždění muži a chlapci a pohledy, které vrhali na svoje ženy, byly plné studu a odporu. „Omlouvám se za ten puch,“ řekl veleváženým návštěvníkům Šergeš, stařešina jejich vsi.

A tak Kora a Nova poprvé spatřily Mesarthim – nebo možná podruhé, jestli je Nyoka před šestnácti lety měla v náruči, když stála na tomhle místě a její život se měl obrátit naruby.

Byli čtyři: tři muži a jedna žena, doopravdy modří jako ledovce. Jestli předtím existoval aspoň střípek naděje, že by mezi nimi mohla být Nyoka, teď vzal zasvé. Nyoka byla plavovlasá, stejně jako její dcery. Tahle žena měla husté černé kudrny. Jeden z mužů byl vysoký a holohlavý, druhý měl dlouhé bílé vlasy, které mu v provazcích splývaly k pasu. Ten třetí byl obyčejný, až na tu modrou kůži. Nebo… měl by být obyčejný. Měl hnědé vlasy a nevýrazný obličej. Nebyl ani vysoký, ani malý, ani hezký, ani ošklivý, a přesto na něm bylo něco, co na sebe strhávalo pozornost na úkor ostatních. Jeho široký postoj, nebo snad ta namyšleně vystrčená brada? Přestože k tomu neměly žádný jasný důvod, Kora a Nova si byly jisté, že právě tohle je kapitán lodi, ten, kdo vytvaroval božský kov do podoby vosy a přiletěl s ní sem. To on byl jejím kovářem.

Ze všech možných darů Mesarthim – a že jich bylo nepočítaně a pořád přibývaly nové, tvořící nekonečný seznam podob magie – byl jeden základní. Každý, kdo se narodil ve světě Mesaret, v sobě měl dřímající schopnost, která se probudila při dotyku božského kovu – tak nazývali vzácný prvek mesarthium. Ale z těch milionů jenom hrstka měla tu základní schopnost: ovládat božský kov samotný. Těm se říkalo kováři, protože dokázali s mesarthiem pracovat tak, jako obyčejní kováři pracují s obyčejnými kovy, ačkoli k tomu nepotřebovali oheň, kovadliny ani kladiva. Vystačili si s vlastní myslí. Mesarthium byla nejodolnější známá látka. Nedala se řezat, tavit ani rozpustit v kyselině. Nešlo ji dokonce ani poškrábat. Ale pro mysl kováře byla dokonale poddajná a ovladatelná. Kováři mohli mesarthium těžit, tvarovat a probouzet v něm jeho ohromující vlastnosti. Dokázali z něj stavět, létat s ním, propojovat se s ním, takže bylo jako živé.

Tohle byl dar, o kterém snily děti, když si ve vesnici hrály na Služebníky, a o kterém si teď celé červené a nadšené šeptaly. Vymýšlely, jaké podoby budou mít jejich lodi, až se stanou kapitány: okřídlení žraloci a vzdušní hadi, kovoví dravci, démoni a rejnoci. Některé děti mluvily o méně děsivých věcech: zpěvných ptácích, vážkách a mořských pannách. Aoki, jeden z nevlastních bratrů Kory a Novy, prohlásil, že jeho loď bude zadek.

„A díra budou dveře,“ pípl a ukázal si na svou vlastní.

„Dobrá Thakro, nenech Aokiho být kovářem,“ zašeptala Kora, dovolávajíc se serafíny Cestovatelky, kterou uctívali v místním skalním kostelíku.

Nova zadusila smích. „Válečná loď v podobě zadku by byla strašidelná,“ prohlásila. „Možná ten nápad ukradnu, jestli se ukáže, že jsem kovářka.“

„Ne, neukradneš,“ namítla Kora. „Naše loď bude uul, láskyplná připomínka našeho domova.“

Tentokrát výbuch smíchu nezadusily dost dobře, takže dolehl až k uchu jejich otce. Umlčel je pohledem. To mu šlo. Měly za to, že právě tohle měl být jeho dar: vymítač veselí, nepřítel smíchu. Ve skutečnosti se při testování zjistilo, že je elementál. Dokázal proměňovat věci v led a to k němu sedělo taky. Měl ale nízký stupeň, stejně jako Skoyë a všichni ostatní na Rievě, vlastně jako skoro všichni všude jinde. Dary vyšších stupňů byly vzácné. Proto Služebníci vyráželi na takového průzkumy a testovali lidi na celém světě. Hledali ty jehly v kupkách sena, které se přidají k impériu.

Kora a Nova věděly, že jsou těmi jehlami. Musely jimi být.

Jejich euforie povadla a nebyl to pohled jejich otce, co ji zadusilo, ale to, jak si Služebníci prohlíželi shromážděné ženy – a ucítili je. Svoje znechucení nedokázali skrývat. Jeden z nich cosi zašeptal druhému, jehož zachechtání bylo hrubé jako kašel. Kora a Nova jim nemohly nic vyčítat. Ten puch byl příšerný, i když na něj byl člověk zvyklý. Jaké to muselo být pro někoho, kdo neměl tu čest s uulem, natožpak pro někoho, kdo nikdy nic nestahoval a nevyvrhoval? Styděly se za to, že jsou součástí tohohle zmateného, odpudivého davu, pro návštěvníky neodlišitelné od všech ostatních. Obě v duchu zoufale prosily o to samé. Nevěděly, že pomyslely na totéž přesně v tom samém okamžiku, ale nebylo by je to překvapilo.

Všimněte si nás, žádaly v duchu po Mesarthim. Všimněte si nás.

A jako kdyby to řekly nahlas – jako kdyby to zakřičely –, jeden z těch čtyř se zastavil v půlce věty a obrátil zrak přímo k nim.

Sestry ztuhly, sevřely si navzájem své ztuhlé prsty a krčily se před jeho pohledem. Byl to ten vysoký Služebník s vyholenou modrou hlavou. Uslyšel je. Musel to být telepat. Očima se zabodl do těch jejich a… vlil se do nich. Cítily ho v sobě jako vánek čechrající trávu, rozhlížející se kolem, viděl je přesně tak, jak chtěly být spatřeny. Řekl něco ženě stojící vedle a ta řekla něco Šergešovi.

Stařešina nespokojeně stiskl rty. „Možná nejdřív chlapci…“ spustil, ale žena ho přerušila. „Ne. Máte tady služebnickou krev. Otestujeme je jako první.“

A tak byly Kora a Nova uvedeny do nitra vosí lodi a dveře se za nimi slily v hladkou stěnu.

*

2

Nové hrůzy

Sarai od svých šesti let žila a dýchala nočními můrami. Po čtyři tisíce nocí prozkoumávala snové krajiny Pláče, sledovala jeho hrůzy a vytvářela je. Byla Múzou nočních můr. Její stovka můr usedala na každé čelo. Žádný muž, žena ani dítě před ní nebyli v bezpečí. Znala jejich hanby a utrpení, jejich žaly a strachy a myslela si… věřila tomu… že zná každou hrůzu a že už ji nic nemůže překvapit.

To bylo předtím, než musela pokleknout mezi květiny v zahradě citadely a připravit svoje vlastní tělo na kremaci.

Tu nebohou polámanou věc. Ležela v bílém kvítí, krásná a sytě barevná – modrá kůže, růžové hedvábí, skořicové vlasy, rudá krev.

Sedmnáct let tohle byla ona. Tyhle nohy šlapaly po podlahách citadely v nekonečných nepokojných okruzích. Tyhle rty se usmívaly a křičely můry do nebes a pily déšť z pohárů z rytého stříbra. Všechno, co znamenalo být Sarai, bylo vtělené v mase a kostech ležících před ní. Tedy předtím to tak bylo. Teď z toho byla vytržená, smrtí stažená z kůže, a tohle tělo bylo… co? Jenom věc. Artefakt jejího skončeného života. A ten se chystali spálit.

Vždycky se najdou nové hrůzy. Teď si to uvědomovala.

*

3

Otrhaná holčička s očima jako krovky brouků

Tu noc citadela Mesarthim málem spadla z nebes na zem. Rozdrtila by pod sebou město Pláč. Kdyby někdo přežil její pád, utopil by se při povodních, jak by se do ulic rozlila osvobozená podzemní řeka. Ale nic z toho se nestalo, protože tomu někdo zabránil. Nehledě na to, že citadela byla vysoká několik stovek stop, že byla z cizokrajného kovu, že byla bohem vytvarovaná do podoby anděla. Lazlo ji zachytil – Lazlo Neznámý, farandžský snílek, který byl jaksi sám bohem. Zastavil pád citadely, a tak místo toho, aby zabila všechny, umřela jenom Sarai.

Tedy, nebyla to tak docela pravda. Explozionista umřel taky, ale jeho smrt byla poetická spravedlnost. Ta Saraiina byla zkrátka smůla. Stála na svojí terase – přímo na otevřené dlani obřího serafa –, když sebou citadela škubla a nahnula se. Neměla se čeho chytit. Uklouzla v hedvábí po mesarthiu, po kluzké modré kovové ruce a spadla z ní dolů.

Spadla a zemřela a zdálo by se, že to bude konec hrůzy, ale nebyl. Ještě tu bylo vyprchávání, a to bylo horší. Duše mrtvých nevyhasínaly, když tělo opustil život. Rozplynuly se do vzduchu a tam prodělávaly svoji malátnou zkázu. Pokud člověk žil dlouho, byl unavený a připravený, pak to možná byl pokojný konec. Jenomže Sarai nebyla připravená a měla pocit, jako kdyby se rozpouštěla – jako kdyby byla kapka krve ve vodě nebo kroupa na horkém rudém jazyku. Svět se pokoušel ji rozložit, rozpustit a vstřebat zpátky.

A… něco to zastavilo.

To něco byla samozřejmě Minya.

Ta holčička byla silnější než sající jícen celého světa. Tahala mu duchy přímo z hrdla, když se je snažil spolykat. Vytáhla takhle i Sarai. Zachránila ji. Minya byla potěr bohů a tohle byl její dar: mohla chytat duše čerstvě zemřelých a zabránit jim v rozplynutí do nicoty. Tedy, byla to polovina jejího daru. Sarai v prvních opojných okamžicích své spásy na tu druhou nepomyslela.

Rozpouštěla se, osamělá a bezmocná, na prahu vyprchání – a pak najednou ne. Byla opět sama sebou a stála v zahradě citadely. To první, co svýma novýma očima uviděla, byla Minya, a to první, co udělala svýma novýma rukama, bylo, že ji objala. V té úlevě zapomněla na všechny jejich sváry.

„Děkuju,“ zašeptala jí rozrušeně.

Minya ji neobjala, ale Sarai si toho sotva všimla. V tom okamžiku cítila jenom obrovskou úlevu. Téměř se rozplynula do nicoty, ale teď tu byla, byla skutečná a hmotná a doma. Jakkoli předtím snila o úniku odsud, teď tu našla útočiště. Rozhlédla se kolem sebe a byli tu všichni: Ruby, Sparrow, Feral, Ellen a Ellen, nějací další duchové a…

Lazlo.

Lazlo byl tady, velkolepý a modrý, s rozzářenýma očima. Sarai při pohledu na něj jímal úžas. Cítila se jako nádech do temnoty, který se výdechem proměnil v píseň. Byla mrtvá, ale stala se hudbou. Byla zachráněná a radostí bez sebe. Vrhla se k němu. Chytil ji do náruče a v obličeji mu planula láska. Na tvářích měl slzy a Sarai mu je slíbala. Jejich usmívající se rty se setkaly.

Ona byla duch, on bůh a líbali se, jako kdyby ztratili svůj sen a znovu ho nalezli.

Přejel jí rty po rameni, těsně vedle tenkého ramínka spodničky. V jejich posledním sdíleném snu ji na tomhle místě políbil, když jeho tělo tisklo to její do péřové matrace a po obou se rozlévalo teplo rychlostí světla. Bylo to teprve včera v noci. Políbil ji na rameno ve snu a teď líbal na rameno jejího ducha a ona skláněla hlavu, aby mu mohla zašeptat do ucha.

Měla ta slova na rtech – ta nejsladší slova ze všech. Ještě si je navzájem neřekli. Měli tak málo společného času a Sarai už nechtěla promarnit ani vteřinu. Jenomže slova, která jí sešla ze rtů, nebyla sladká a… nebyla její.

To byla druhá polovina Minyina daru. Ano, zachytávala duše a poutala je ke světu. Dávala jim formu. Dělala je skutečnými. Bránila jejich rozplynutí do nicoty.

A taky je ovládala.

„Zahrajeme si takovou hru,“ slyšela se Sarai říkat. Hlas byl její, ale tón ne. Byl sladký a ostrý jako čepel nože, ze které odkapává cukrová poleva. Byla to Minya a mluvila skrze ni. „Hry mi jdou výborně. Uvidíš.“ Sarai se pokoušela ta slova zastavit, ale nedokázala to. Svoje rty, svůj jazyk ani svůj hlas neovládala ona sama. „Řeknu ti, jak to funguje. Existuje jenom jedno pravidlo. Uděláš všechno, co ti řeknu, jinak propustím její duši. Jak se ti to líbí?“

Uděláš všechno, co ti řeknu.

Jinak propustím její duši.

Cítila, jak Lazlo ztuhl. Odtáhl se a podíval se jí do tváře. Záře z jeho očí vyprchala a vystřídala ji hrůza stejná jako ta její, když jim oběma došlo, v jaké situaci se ocitli.

Sarai teď byla duch, byla Minyinou zajatkyní, Minya si svoji výhodu uvědomila a chopila se jí. Lazlo miloval Sarai, jejíž duši držela v rukou Minya, takže… měla v rukou i Lazla. „Přikývni, jestli jsi mě pochopil,“ řekla mu.

Lazlo přikývl.

„Ne,“ řekla Sarai a ostře v tom zazněla její hrůza a zděšení. Měla pocit, že vyrvala Minye svůj hlas, ale došlo jí, že ji Minya musela nechat – že cokoli teď udělala, buď ji Minya přiměla, nebo nechala to udělat. Dobří bohové. Přísahala, že už nikdy nebude sloužit Minyině zvrácené vůli, a teď se stala její otrokyní.

Takhle teď vypadala zahrada citadely: tiché květiny, řada švestkových stromů a pásy kovu, které Lazlo oloupal ze stěn, aby zastavil útok Minyiných duchů. Jejich zbraně zůstaly zachycené a pevně uvězněné v kovu a tucet duchů se vznášel vzadu. Ruby, Sparrow a Feral se pořád krčili u zábradlí terasy. Kovový obr Rasalas stál téměř bez hnutí, ale mohutný hrudník se mu nadouval a propadal a i jinak vypadal pokojně, avšak živě. Nad tím vším na nebi kroužil velký bílý orel, kterému říkali Přízrak.

A uprostřed zahrady na lůžku z kvítí ležela Saraiina modrá a růžová, skořicová a krvavá mrtvola, přes kterou se Sarai s Lazlem dívali na Minyu.

Byla ve svém nepřirozeném těle, pořád oblečeném do patnáct let starých cárů z jeslí, tak malinká. Měla kulatý a jemný, dětský obličej. V očích se jí blyštělo zlomyslné vítězství. Nic kromě těch žhnoucích očí neodporovalo zbytku jejího vzezření – té drobnosti, té umouněnosti –, a přece jimi dokázala vyzařovat moc a něco ještě horšího: zlovolnou horlivost, která byla sama sobě zákonem i závazkem.

„Minyo,“ oslovila ji Sarai úpěnlivě. Hlava se jí točila z toho všeho, co bylo nové – její smrti, Lazlovy moci –, i toho, co nebylo – té nenávisti a strachu, které ovládaly jejich životy a životy lidí dole. „Všechno se změnilo,“ pokračovala. „Copak to nechápeš? Jsme volní.“

Volní. To slovo zpívalo. Létalo. Představovala si ho, jak nabývá tvar jako jedna z jejích můr a třepetavě se vznáší ve vzduchu.

„Volní?“ zopakovala Minya. Když to řekla ona, to slovo se netřepetalo. Nevznášelo.

„Ano,“ potvrdila Sarai, protože v tomhle byla odpověď na všechno. Lazlo byl odpověď na všechno. Jak zemřela a vrátila se zpátky, trvalo jí, než si uvědomila, co to všechno znamená, ale teď se toho vlákna naděje pevně chytila. Celý život byli uvězněni v téhle věznici vysoko ve vzduchu a nemohli utéct, odejít, ba ani zavřít dveře. Žili s jistotou, že dříve nebo později přijdou lidé a poteče krev. Do předchozího týdne si byli jistí, že to bude jejich krev. To změnilo Minyino vojsko. Teď měli místo umírání zabíjet. A co by potom bylo s jejich životy? Pořád by byli uvězněni, jenom by jim dělaly společnost mrtvoly a nenávist a strach, které by nebyly dědictvím po rodičích, byly by čerstvé a jejich vlastní.

Ale nemuselo to tak dopadnout. „Lazlo ovládá mesarthium,“ řekla Sarai. „To jsme celou dobu potřebovali. Může s citadelou pohnout.“ Podívala se na něj s nadějí, že je to pravda, a při tom pohledu se v ní rozhořely další ohně. „Teď můžeme odletět kamkoli,“ dodala.

Minya ji nesmlouvavě přelétla pohledem a pak ho obrátila k Lazlovi.

Nepoznal na ní, co si myslí. V jejích očích nebyla žádná otázka. Byly černé a bezvýrazné jako krovky brouka, ale Lazlo se chytil stejného vlákna naděje jako Sarai. „Je to pravda. Cítím to magnetické pole. Když vytáhnu ty kotvy, myslím…“ Zastavil se. Teď si nemohl dovolit žádné pochybnosti. „Vím, že můžeme odletět.“

Tohle byla veliká chvíle. Nebe zvalo do všech směrů. Sarai to cítila. Ruby, Sparrow a Feral to cítili taky a posouvali se blíž, i když se pořád drželi jeden druhého. Po všech těch letech bezmoci tady nahoře, po všem tom skrývání a strachu mohli prostě odejít.

„Dobře, třikrát sláva Spasiteli nás všech,“ odpověděla Minya a její hlas byl stejně bezvýrazný jako její oči. „Ale zatím si neplánujte trasu. Ještě jsem neskončila s Pláčem.“

Neskončila s Pláčem. Sarai vyschlo v puse. Tímhle mdlým hlasem, těmi obyčejnými slovy mohla mluvit o čemkoli, ale tak to nebylo. Mluvila o pomstě.

Mluvila o zabíjení.

Posledních několik dní se tak strašně hádaly. Sarai v hlavě řinčela všechna Minyina šeredná slova.

Dělá se mi z tebe zle. Jsi tak měkká.

Jsi ubohá. Nechala bys nás umřít.

Ty urážky by zvládla, dokonce i to obvinění ze zrady. Bolelo to, ale byla to ta žízeň po krvi, která v ní vyvolávala beznaděj.

Budu mít masakrů dost, až to všechno splatím.

Minyino přesvědčení bylo neochvějné. Lidé zabili její rodinu. Stála na chodbě a slyšela, jak křik utichá, dítě po dítěti, až zavládlo ticho. Zachránila, co mohla, a nestačilo to: jenom čtyři ze třiceti. A pak slyšela, jak pozabíjeli ty ostatní. Všechno, čím byla, všechno, co dělala, vycházelo z Masakru. Sarai by se vsadila, že na světě nikdy nebyl čistší hněv než ten Minyin. Když teď stály proti sobě, přála si mít něco, po čem nikdy předtím nezatoužila: dar svojí matky. Isagol, bohyně zoufalství, ovládala emoce. Kdyby to Sarai uměla, mohla by Minyu zbavit nenávisti. Jenomže to neuměla. K čemu byla dobrá kromě nočních můr?

„Minyo, prosím tě,“ řekla jí. „Bylo tady už tolik bolesti. Tohle je šance na nový začátek. Nejsme jako naši rodiče. Nemusíme být nestvůry.“ Svou prosbu vyslovila šeptem. „Nedělej z nás nestvůry.“

Minya nahnula hlavu. „My a nestvůry? A ty se zastáváš otce, který tě chtěl zavraždit v kolébce. Veliký Bohovrah, zabiják nemluvňat. Jestli tohle znamená být hrdinou, Sarai…“ Vycenila svoje drobné mléčné zuby a zavrčela: „Radši budu nestvůra.“

Sarai zavrtěla hlavou. „Já se ho nezastávám. Tady nejde o něj. Jde o nás a o to, kým se rozhodneme být.“

„Ty si vybírat nebudeš,“ odsekla Minya. „Jsi mrtvá. A já si vyberu nestvůru!“

Sarai v tom okamžiku opustila naděje. Ostatně nebyla od začátku moc silná. Znala Minyu moc dobře. Když teď byla duch, Minya ji mohla přinutit k tomu, co po ní chtěla už dlouho: aby zabila svého otce, Bohovraha, Eril-Fana. A co potom? Kam je Minyina pomsta zavede? Jak vlastně chtěla splatit Masakr? Kolik lidí by muselo zemřít, aby byla spokojená?

Sarai se obrátila k Lazlovi. „Poslouchej mě,“ řekla mu rychle, protože se bála, že Minya její hlas zastaví. „Nesmíš udělat, co ti řekne. Ty nevíš, jaká je.“ Nakonec to totiž záviselo na něm. Minya si mohla vybrat nestvůru, ale díky Lazlově moci nebyla o nic větší hrozbou než kdykoli předtím, uvězněná v citadele, neschopná se ke svým nepřátelům dostat. „Můžeš ji zastavit,“ zašeptala Sarai.

Lazlo ji slyšel, ale její slova pro něj byla jako symboly, které teprve musí rozšifrovat. Bylo toho na něj moc. Sarai zemřela. Držel její polámané tělo v náruči. Teď leželo hned vedle. Se vším, co kdy věděl o světě, by tohle byl konec. Ale ona zároveň byla tady, stála přímo před ním. Byla tam i tady, a i když věděl, že teď v náruči drží jen jejího ducha, nedokázal tomu tak úplně uvěřit. Byla tak skutečná. Přejel jí dlaní po zádech. Látka mu klouzala po prstech úplně jako hedvábí a její tělo, měkké, vláčné a teplé, se poddávalo jeho prstům. „Sarai,“ řekl jí. „Mám tě tady. Nenechám ji, aby tvoji duši propustila. Slibuju.“

„To mi neslibuj! Nesmíš jí pomáhat, Lazlo. Ani kvůli mně, kvůli ničemu. Tohle mi slib.“

Zamrkal. Její slova mu pronikala do mysli, ale nemohl se s nimi smířit. Sarai byla bohyně, kterou potkal ve svých snech a se kterou padal mezi souhvězdími. Přinesl jí měsíc, líbal její modré hrdlo a držel ji, když spala. Zachránila mu život. Zachránila mu život a on to pro ni udělat nedokázal. Bylo nemyslitelné, aby selhal znovu. „Co to říkáš?“ zeptal se chraptivě.

Sarai slyšela jeho zmučenost. Měl neobyčejný hlas. Tak drsný, tak zaplavený citem. Měl na ni dopad, jako kdyby byl hmatatelný, jako kdyby ji jemně hladila mozolnatá dlaň. Chtěla se jí poddat a nechat se navždycky jenom hladit. Ale místo toho ze sebe vymáčkla hořká slova. Hrůza z vlastního zániku v ní pořád živě pulsovala, ale myslela to naprosto vážně, když říkala: „Radši se rozplynu v nicotě, než abych se stala tvojí zhoubou a smrtí celého Pláče.“

Zhouba. Smrt. Ta slova byla úplně špatně. Lazlo zavrtěl hlavou, ale setřást je nedokázal. On Pláč zachránil. Nikdy by mu nemohl ublížit. Ale stejně tak nemohl přijít o Sarai. Opravdu ho teď čekala tahle volba? „Nemůžeš po mně chtít, abych tě nezachraňoval.“

V tu chvíli se Minya rozhodla promluvit. „Doopravdy, Sarai, co myslíš?“ Její tón vyjadřoval soucit s Lazlovou neutěšenou situací – jako kdyby ho do ní dostala Sarai, a ne ona. „Že by tě mohl nechat jenom tak rozplynou a mít tě na svědomí?“

„Nemluv o jeho svědomí,“ vykřikla Sarai, „když bys ho bez zaváhání rozervala vejpůl!“

Minya lhostejně pokrčila rameny. „Dvě půlky pořád dohromady dávají celek.“

„Ne, to nedávají,“ namítla Sarai hořce. „Něco o tom vím.“ To Minya z ní udělala Múzu nočních můr, ale roky noření se do lidských snů ji proměnily. Nenávist bývala jejím brněním, ale ztratila ji a bez ní si vůči utrpení Pláče připadala bezbranná. Její svědomí se vejpůl rozervalo a ta trhlina byla zraněním. Dvě poloviny netvořily jeden celek. Tvořily dvě krvavé roztržené poloviny: tu část, která byla věrná rodině potěru bohů, a tu, která si uvědomovala, že i lidé tu byli oběťmi.

„Chudinko,“ řekla Minya. „Copak za to můžu já, že máte všichni tak slabé svědomí?“

„To není slabost, dávat míru přednost před válkou.“

„Je slabost utíkat,“ zavrčela Minya. „A já utíkat nehodlám.“

„To není utíkání. Je to svoboda odejít…“

„Svobodu nemáme!“ štěkla Minya a zarazila ji. „Jak můžeme být svobodní, když se neučiní zadost spravedlnosti?“ Rozhořela se v ní zuřivost. Byla tam pořád, pořád doutnala a stačilo málo, aby vzplála naplno. Pomyšlení, že by vrazi zůstali nepotrestáni, že by se Bohovrah mohl bezstarostně procházet sluncem zalitými ulicemi Pláče, v jejích srdcích zapalovalo pekelné ohně a nedokázala pochopit – nehodlala nikdy pochopit –, proč je to nezapalovalo i v těch Saraiiných. Co jí chybělo, že pro ni Masakr nic neznamenal? Plná zuřivosti jí řekla: „Ale v jedné věci máš pravdu. Všechno se změnilo. Teď už nemusíme čekat, až přijdou oni za námi.“ S vypočítavým pohledem na okřídleného Rasalase pokračovala: „Můžeme se vydat dolů do města, kdykoli budeme chtít.“

Dolů do města.

Minya. V Pláči.

Lazlo a Sarai stáli těsně u sebe. Jeho ruka ji hřála na bedrech a ona ucítila, jak s ním otřásl šok. S ní při pomyšlení na Minyu v Pláči otřásl také. Měla před očima, jak by to vypadalo: otrhaná holčička s očima jako broučí krovky a v závěsu armáda duchů. Poštvala by je na jejich přátele a příbuzné a každý život, který by zmařili, by znamenal o jednoho vojáka víc pro její armádu. Kdo by se takové síle ubránil? Tizerkane byli silní, ale bylo jich málo. A duchy nešlo zabít ani zranit.

„Ne,“ vypravila ze sebe Sarai. „Lazlo tě tam nevezme.“

„Vezme, jestli tě miluje.“

To slovo, které před pár okamžiky chutnalo Sarai na rtech tak sladce, bylo od Minyi obscénní. „Nebo ne?“ zeptala se a upřela své temné oči na Lazla.

Jak jí mohl odpovědět? Obě ty možnosti byly nemyslitelné. Když zavrtěl hlavou, nemyslel to jako odpověď. Byl vyvedený z míry a točila se mu hlava. Zavrtěl s ní, aby si ji pročistil, jenomže Minya to brala jako odpověď a zlověstně přimhouřila oči.

Nevěděla, odkud se tu tenhle cizinec vzal, netušila, jak mohl být potěrem bohů stejně jako oni, ale jednou věcí si byla jistá. Vyhrála. On měl Skathisův dar, a stejně ho porazila. Copak to nepochopili? Měla je v hrsti, a přesto tady stáli a dohadovali se, jako kdyby to měla být diskuze.

Nebyla to žádná diskuze.

Kdykoli Minya vyhrála v šachu – a Minya vyhrála pokaždé –, převrátila šachovnici a vyhodila figurky do vzduchu, takže její soupeř musel lézt po kolenou a sbírat je. Bylo pro ni důležité, aby poražení pochopili, kým jsou; někdy je musela popostrčit. Ale jak?

Nic jednoduššího. Ten cizinec držel Sarai, jako by byla jeho. Jenomže jeho nebyla. Nemohl ji držet, pokud se Minya rozhodla mu ji vzít.

A to udělala.

Vytrhla mu ji. Ne, nemusela napnout jediný sval. Jednoduše přinutila Saraiinu podstatu, aby ji poslechla. Mohla to udělat tak, aby to vypadalo, že se hýbe z vlastní vůle, ale kde by v tom bylo to ponaučení? Místo toho ji chytila za zápěstí, za vlasy, za její bytí. A škubla.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: CooBoo, duben 2019
Překlad: Adéla Špínová
Vazba: vázaná
Počet stran: 464
Cena: 369 Kč