Adrienne Youngová: Klan
Příběh plný odvahy a dobrodružství v nelítostném světě vikingů.
Eelyn celý svůj život bojuje proti odvěkému nepříteli – klanu Riki. Když na bitevním poli zahlédne svého bratra, kterého viděla před pěti lety umírat, nevěří vlastním očím. Teď stojí proti ní na straně nepřítele. Jeho zrada však není to jediné, čemu musí Eelyn čelit. Po neúspěšném boji se z ní stane otrokyně a čeká ji krutá zima v zajetí. Všechno ale změní útok krvelačného klanu, v jehož skutečnou existenci nikdo nevěřil.
ANOTACE:
Život sedmnáctileté Eelyn je drsný, ale jednoduchý. Má bojovat za svůj klan proti odvěkému nepříteli – klanu Riki – a přežít. To se jí daří až do okamžiku, kdy na bitevním poli zahlédne svého bratra, kterého viděla na vlastní oči před pěti lety umírat. Teď stojí proti ní na straně nepřítele.
Jeho zrada není to jediné, čemu po prohrané bitvě musí čelit. Stala se z ní otrokyně a čeká ji krutá zima v zajetí mezi nepřáteli. Když na vesnici zaútočí krvelačný klan, v jehož skutečnou existenci nikdo nevěřil, vše se změní. Jestli chce Eelyn zachránit sebe i své vlastní lidí, musí začít důvěřovat nepřátelskému válečníkovi Fiskemu. Společně se musí pokusit o nemožné: sjednotit jejich klany proti nebezpečnému protivníkovi. Jen tak mají šanci na přežití.
Zůstane Eelyn věrná svému klanu a své rodině, nebo vloží naději do rukou těch, které celý život nenáviděla?
UKÁZKA Z KNIHY:
PRVNÍ KAPITOLA
„Už přicházejí.“
Podívala jsem se na řadu Asků, kteří se krčili za bahnitým kopcem. Mlha zahalovala bojiště jako neprůhledný závoj a my to slyšeli. Ostří mečů a seker, jak se dřely o zbroj. Z dálky byly slyšet čvachtavé kroky v blátě. Srdce mi bilo v rytmu těch zvuků a dýchání se zrychlilo.
„Už přicházejí.“
Zepředu ke mně dolehlo otcovo skřehotavé zahvízdání. Mezi ušmudlanými tvářemi jsem poznala jeho zářivě modré oči. Upínaly se na mě. Poznala jsem jeho šedivý plnovous zapletený do copu i sekeru, kterou svíral v mohutné pěsti. Pokynul mi hlavou a já hvízdla stejně jako on předtím. To byl náš způsob, jak si navzájem říct, abychom na sebe dávali pozor. Abychom mysleli na to, že musíme přežít.
Mýra mi shodila z ramene dlouhý cop a kývla hlavou k bojišti. „Společně?“
„Vždycky.“ Ohlédla jsem se. Muži z klanu stáli bok po boku jako v moři bronzu a rudé kůže. Všichni čekali na signál. S Mýrou jsme bojovaly tvrdě, abychom teď mohly stát v první linii.
„Hlídej si levou stranu,“ řekla a zadívala se mi na vestu. Věděla, že mám zlomená žebra.
Zlostně jsem se na ni otočila. „Nic mi není. Jestli máš obavy, bojuj s někým jiným.“
Zakroutila hlavou a ještě naposledy mi zkontrolovala zbroj. Když mi dotahovala popruhy, které jsem schválně nechala povolené, musela jsem se přemáhat, abych na sobě nedala znát bolest. Mýra předstírala, že si ničeho nevšimla, ale já viděla, jak se zatvářila.
„Přestaň se o mě bát.“ Rukou jsem si přejela přes vyholenou pravou stranu hlavy až k zapleteným vlasům na týlu.
Natáhla jsem Mýře ruku a upevnila jsem vázání na jejím štítu. Dělala jsem to poslepu. Bojovaly jsme spolu už pět let a znaly jsme každičký kousek výstroje té druhé. Tak jako každou špatně srostlou kost.
„Já se nebojím,“ ušklíbla se, „ale vsázím svou večeři na to, že dneska zabiju víc Rikiů než ty.“ Hodila mi mou sekeru.
Levačkou jsem ji chytila a pravačkou vytáhla z pochvy meč. „Vegr yfir fjor.“
Mýra si ještě více narazila štít na ruku, zvedla jej nad hlavu a obkroužila velký oblouk, aby si protáhla rameno. „Vegr yfir fjor,“ zopakovala.
Čest je víc než život.
Ostré hvízdnutí zprava bylo znamením, abychom se připravili. Přimhouřila jsem oči a vnímala pevnou půdu pod nohama. Zvuky bitvy se k nám rychle blížily a prolínaly se s hrdelními modlitbami mých druhů, kteří mě obklopovali jako kouř z ohně. I já jsem potichu požádala Sigra, aby mě ochránil a pomohl mi zničit jeho nepřátele.
„DO ÚTOKU!“
Vzepjala jsem se, opřela se o sekeru tak silně, až se zarazila do země, a vymrštila jsem se vpřed. Překonala jsem vrchol kopce a řítila se kupředu k mlžné hradbě, která se vznášela nad bojištěm. Boty za mnou zanechávaly v měkké zemi hluboké šlápoty. Koutkem oka jsem stále sledovala Mýru, až nás docela obklopila chladná, neprostupná mlha, ve které se neurčitě rýsovaly lidské postavy.
Rikiové.
Nepřátelé našeho boha se na nás hrnuli jako vlny z kožešin a kovu. Změť vlasů houpající se ve vzduchu. Sluneční paprsky odrážející se od naleštěných čepelí. Jen jsem je spatřila, ještě jsem zrychlila a pevněji sevřela svůj meč. Hnala jsem se vstříc nepřátelům a nabírala náskok před mými druhy.
Jakési temné místo, které se probouzí pouze v bitvách, se hlásilo o slovo a ozvalo se z mého hrdla jako mocné zavrčení. Řvala jsem jako zvíře. Pohled jsem zaměřila na malého muže v první linii omotaného v oranžové kožešině. Zahvízdáním jsem dala signál Mýře a běžela jsem přímo proti němu. V duchu jsem spočítala, kolik kroků zbývá, než se střetneme, až prostor mezi námi vyplnil zvuk těžkého nárazu. Meč jsem držela za sebou, přikrčila se k zemi a ostrým výpadem zamířila na jeho břicho.
Včas ale stihl zvednout štít, vrhl se doleva a zasáhl mě jeho hranou. Plíce za bolavými žebry zasípaly, před očima mi naskočily černé skvrny a vyražený dech se odmítal vrátit. Zavrávorala jsem, ale rychle našla ztracenou rovnováhu a se sekerou v ruce se znovu vrhla do boje. Prudkou bolest v boku jsem nevnímala. Můj výpad odrazil těsně nad hlavou, ale přesně to jsem potřebovala.
Nechránil si tak bok.
Tam přesně byla zbroj slabší. Vrazila jsem do něj meč. Trhnul hlavou dozadu a zařval. Seshora na něj dopadl Mýřin meč a jediným ladným pohybem rozřízl sval a šlachu na jeho krku. Prudce jsem z něj vyškubla čepel a do obličeje mi vytryskl proud horké krve. Mýra toho muže kopnutím svalila na zem, a vtom se z mlhy vynořil další stín.
„K zemi!“ vykřikla jsem a mrštila sekerou.
Mýra zalehla a má sekera se Rikiovi zatnula do hrudi. Klesl v kolenou a jeho ohromné tělo Mýru přišpendlilo k zemi. Z úst se mu řinula zpěněná krev a barvila Mýřinu světlou pokožku do ruda.
Přispěchala jsem k Mýře, popadla padlého Rikie za vestu, odtáhla ho stranou a vytrhla jsem mu sekeru z těla. Mýra vyskočila zpátky na nohy, zvedla svůj meč a rozhlédla se kolem.
Mlha se začala trhat a pouštěla do okolí vlahé teplo ranního dne. Prostor byl od kopce až dolů k řece posetý bojovníky – tlačili nepřítele zpět k vodě. Přes bojiště jsem spatřila otce, který zrovna mečem udeřil za sebe přímo do břicha jednoho Rikie. Poté jím hned švihl před sebe a zasáhl jiného do obličeje. Oči měl doširoka otevřené a hruď mu hřměla válečnými pokřiky.
„Jdeme!“ zavolala jsem na Mýru. Přeskakovaly jsme padlé a běžely k břehu řeky, kde se soustředil boj.
Za běhu jsem svým mečem zasáhla dva Rikie pod kolena. Nechala jsem je ležet na zemi, aby je vyřídil někdo jiný.
„Eelyn!“ vykřikla Mýra moje jméno zrovna ve chvíli, kdy jsem narazila na dalšího Rikie. Široké paže mě stiskly tak silně, až mi meč vyklouzl z ruky. Zachroptěla jsem, kopala jsem kolem sebe, abych se zkusila vyvléct, ale jeho sevření bylo moc silné. Zakousla jsem se do jeho ruky, až jsem v ústech ucítila krev. Sevření povolilo a ocitla jsem se na zemi. Dopadla jsem tvrdě, až jsem zalapala po dechu. Odkulila jsem se o kus dál a sahala pro sekeru, ale Riki už máchl mečem. Znovu jsem se na zemi přetočila a odvalila se o kus dál. Vyskočila jsem na nohy a vytáhla zpoza pásku nůž. Dech se mi srážel v bílé obláčky.
Mýra o kus dál za mnou bojovala s jiným Rikiem v mlze. „Eelyn!“
Můj nepřítel se po mně vrhl a ohnal se mečem. Jeho výpadu jsem se vyhnula, ale skončila jsem zase na zemi. Prořízl mi rukáv až do svalu. Vrhla jsem po něm nožem, uhnul ale hlavu na stranu a nůž ho jen řízl do ucha. Když se na mě znovu podíval, jeho oči hořely nenávistí.
Začala jsem se sbírat ze země. Můj protivník už zvedl meč. Hruď a ruce měl zbarvené krví mých druhů. Vykročil ke mně. Můj meč i sekera ležely na zemi za ním.
„Mýro!“ zakřičela jsem, ale nebyla vůbec na dohled.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Začalo se ve mně ozývat něco, co jsem v boji skoro nikdy nepoznala – panika. Nikde kolem mě nebyla žádná zbraň a věděla jsem, že holýma rukama bych nepřítele nikdy nezdolala. Přibližoval se ke mně přes trávu jako medvěd, jeho zuby při tom skřípaly.
Myslela jsem na otce. Na jeho ruce špinavé od hlíny. Na jeho hluboký, hřmotný hlas. A na domov. Ve tmě plál oheň. Mýtina pokrytá jinovatkou.
Postavila jsem se a prsty stiskla čerstvou ránu na paži. Tiše jsem vyzvala Sigra, aby mě přijal. Aby mě přivítal u sebe. Aby dohlédl na mého otce. „Vegr yfir fjor,“ zašeptala jsem.
Můj protivník zpomalil. Sledoval mé neslyšně se pohybující rty.
Poryv větru mu zvedl kožešinu nad širokou bradu. Zamrkal, ústa sevřel tak pevně, až z nich zbyla jen úzká linka. Už byl přede mnou jen pár kroků, ale já zůstala stát. Nechtěla jsem zemřít potupnou smrtí zezadu, za útěku.
Jak Riki zvedl svůj meč nad hlavu a jeho čepel se zaleskla, zavřela jsem oči a vydechla jsem. Viděla jsem šedivé nebe zrcadlící se ve fjordu, rozkvetlou vrbu ve stráni. Vítr si pohrával s mými vlasy. Naslouchala jsem běsnění mých druhů kdesi v dálce.
„Fiske!“
Když jsem zaslechla to přidušené, hluboké zvolání, které si ke mně našlo cestu skrze mlhu, otevřela jsem oči.
Riki přede mnou ztuhl a vrhl pohledem k místu, odkud se hlas ozval.
Rychle se přibližoval.
„Ne!“ Změť divokých, světlých vlasů se přiřítila a vyrazila Rikiovi meč z ruky na zem. „Fiske, nedělej to.“ Chytil ho za vestu a držel na místě. „Nedělej to.“
Něco se ve mně změnilo. Krev v žilách zpomalila, srdce téměř zastavilo.
„Co si myslíš, že děláš?!“ Riki se svému druhovi vytrhl ze sevření a s mečem opět v rukách mířil ke mně.
Ten člověk, který Rikie zastavil, ho znovu chytil za vestu.
A v tu chvíli jsem ho poznala – jeho tvář.
A najednou jako by mi nohy přimrzly k zemi. Byla jsem jako led v řece, jako sněhový převis na horském úbočí.
„Iri.“ Neznělo to ani jako slovo.
Přestali se přetahovat a oba se na mě zadívali svýma doširoka otevřenýma očima. Ještě stále mi to docházelo – co jsem viděla. Nebo přesněji, koho jsem to viděla.
„Iri?“ rozklepanou ruku jsem si položila na hruď. Po tváři mi tekly slzy. Málem se mi v tom zmatku obrátil žaludek.
Muž s mečem v ruce se díval přímo na mě, na mou tvář a snažil se ji někam zařadit. Já však svůj zrak upírala na Iriho. Na jeho lehce zakřivenou čelist. Na vlasy světlé jako sláma zalitá slunečními paprsky. Na krev rozmazanou na krku. Na jeho ruce, které jsou tak podobné rukám mého otce.
„Iri, co to má znamenat?“ zeptal se Riki a jílec meče, na kterém ještě ani nezaschla má krev, sevřel pevněji.
Skoro jsem ho ale neslyšela. Sotva jsem mohla přemýšlet. To, co jsem měla před očima, vše ostatní vymazalo.
Iri se ke mně pomalu vydal. Jeho pohled byl těkavý, nevydržel se na mě dívat dlouho. Sama jsem skoro přestala dýchat, když ke mně vztáhl ruce a naklonil se tak blízko, že jsem čele ucítila jeho dech.
„Uteč, Eelyn.“
Nechal mě jít. Ozvala se bolest v hrudi – plíce lapající po vzduchu se sevřely. Otočila jsem se a začala hledat v mlze Mýru. Chtěla jsem zavolat na otce, ale nevypadla ze mě ani hláska. Jako by mi došel dech.
Byl ten tam. Jako by ho pozřela mlha stejně jako Rikie.
Jako by to byli duchové.
Jako by tam ani nikdy nebyli.
Ale ani tam koneckonců být nemohli. Protože jeden z nich byl Iri. A svého bratra jsem naposledy viděla před pěti lety. Ležel mrtvý ve sněhu.
*
DRUHÁ KAPITOLA
Našla jsem si cestu skrze mlhu a s Mýrou jsme seběhly k řece. Sledovala jsem místo, kde zmizel Iri. Přeskakovala jsem pohledem ze stínu na stín a na pozadí potemnělého lesa se snažila zahlédnout i ten nejslabší odlesk slámově světlých vlasů.
Náhle zpoza stromu vyskočila žena. Její jekot ale doslova zařízla Mýra, když jí čepelí nože obkroužila hrdlo. Bezvládné tělo ještě nedopadlo na zem a Mýra mi už zase byla v patách.
Rikiové troubili k ústupu. Bojová vřava opadla a pod nohama utíkajících bojovníků se znovu objevila louka. Ne zelená, ale rudá, vymalovaná krví mrtvých těl. Rozběhla jsem se, proplétala jsem se mezi utíkajícími Rikii a každému z nich pohlédla do tváře.
„Co to vyvádíš?“ Mýra mě trhnutím za vestu zastavila a postavila se přede mě, ve tváři zmatek.
Poslední z utíkajících Rikiů vběhl do lesa za jejími zády a ztratil se mezi stromy. Otočila jsem se a snažila se najít otce podle jeho modré vlněné tuniky, kterou nosil pod zbrojí. „Aghi!“
Hlavy přeživších Asků se otočily ke mně.
Mýra mě chytila za ruku a zatlačila mi na ránu na paži, aby zastavila krvácení. „Eelyn,“ řekla a přitáhla mě k sobě. „Co to je? Co se stalo?“
Na druhé straně bojiště, kde ještě seděla mlha jako oblak, jsem spatřila otcovu tvář.
„Aghi!“ Jeho jméno teď znělo tak chladně, až syrově.
Otočil se směrem ke mně, očima prohledával těly posetou zem. Pak mě spatřil. Pokud měl dřív jen obavy, potom je nyní překryl strach. Zahodil štít a rozeběhl se ke mně.
V tu chvíli se mi zamotala hlava a padla jsem na kolena. Otec ke mně přiskočil, rukama mi přejížděl po zpoceném a zakrváceném těle. Opatrně mě prohlédl.
Chytila jsem ho za vestu a přitáhla k sobě, abychom si byli tváří v tvář. „To byl Iri,“ řekla jsem, ale bratrovo jméno zaniklo ve vzlyku.
Jako kdybych ho měla stále před sebou. Jako kdybych se mu znovu dívala do očí. Jako kdybych cítila, jak mě hladí po tváři.
Otec si těžce oddychl a ustaraně se ohlédl na Mýru. Vzal mou hlavu do dlaní a podíval se na mě. „Co se stalo?“ zeptal se a pohledem se zastavil u rány na ruce, ze které ještě tekla krev. Pustil mě a nožem odřízl pruh tuniky mrtvého Rikie, který ležel kousek od nás.
„Viděla jsem ho. Viděla jsem Iriho.“
Otec mi pevně omotával látku kolem paže. „Co to říkáš?“ zeptal se.
S pláčem jsem ho od sebe odstrčila. „Poslouchej mě! Viděla jsem tu Iriho! Byl tady!“
Otec konečně poslouchal. Byl zmatený.
„Bojovala jsem s jedním mužem. Skoro mě…“ otřásla jsem se, když jsem si vzpomněla, jak blízko smrti jsem byla… blíž než kdy dřív. „Iri se vynořil z mlhy a zachránil mě. Byl na straně Rikiů.“ Postavila jsem se na nohy, vzala jsem otce za ruku a chtěla ho dovést k hranici lesa. „Musíme ho najít.“
Otec ale zůstal stát na místě jako skála. Zvedl hlavu a hleděl do nebe.
„Tak slyšíš mě? Iri je naživu!“ vykřikla jsem. Ruku jsem si tiskla k tělu, abych utišila bolest.
Otcovy oči se na mě zase obrátily. Slzy v koutcích připomínaly malé bílé ohníčky. „To byl Sigr. Poslal Iriho duši, aby tě zachránil.“
„Cože? Ne.“
„Iri už je v Sólbj¸orgu.“ Svá slova volil pečlivě a zněl hrozivě, což se vůbec nepodobalo jeho laskavé povaze. „Sigr si tě oblíbil, Eelyn,“ řekl s úsměvem.
Mýra stála za otcem, zelené oči jí svítily za rozcuchanými vlasy.
„Ale…“ zajíkla jsem se. „Ale já ho viděla!“
„Ano, viděla,“ řekl otec a po drsné tváři mu stekla jediná slza, která se ztratila ve vousech. Přitiskl mě k sobě a pevně objal. Zavřela jsem oči, bolest v paži byla tak silná, až jsem necítila nic jiného.
Snažila jsem se to pochopit. Viděla jsem ho. Byl tam.
„Dnes provedeme oběť.“ Pustil mě a ještě jednou vzal mou hlavu do dlaní. „Ještě nikdy jsem tě neslyšel takhle křičet. Vystrašila jsi mě, sváss,“ řekl mi a zadusil v sobě smích.
„Odpusť mi,“ zašeptala jsem. „Já jen… myslela jsem, že…“
Otec si počkal, až mu zase pohlédnu do očí: „Jeho duše došla klidu. Tvůj bratr ti dnes zachránil život. Raduj se.“ A plácnul mě do zdravé ruky tak silně, až jsem skoro neudržela rovnováhu a svalila se na zem.
Rukou jsem si otřela slzy a otočila se od všech těch očí, které mě sledovaly. Jen párkrát v životě jsem plakala před svými druhy. Nebyla jsem pak silná, ale slabá jako trs skomírající trávy na začátku zimy.
Polkla jsem slzy a oklepala se, abych se uklidnila. Otec pokývl na znamení souhlasu. Tak mě to nakonec učil – jak být silná. Zocelit se. Otec se vydal zpět na bojiště. Já následovala Mýru a snažila jsem se uklidnit nepravidelný dech. Utišit svou rozbouřenou hlavu. Vydaly jsme se směrem k našemu tábořišti a cestou sbíraly zbraně padlých Asků. Koutkem oka jsem sledovala otce a v mysli jsem měla Iriho tvář stále před sebou.
Zastavila jsem se před velkou louží a v její hladině jsem sledovala svůj odraz. Tvář i krk postříkané od bahna, zlaté vlasy zapletené do copů, zbarvené do ruda od zaschlé krve. Oči modré jako zamrzlé jezero, takové měl i Iri… Musela jsem se zhluboka nadechnout a pohlédnout na tenké bílé mraky plující po nebi, abych se znovu nerozplakala.
„Tady,“ volala na mě Mýra skloněná nad tělem Asky. Byla to žena. Ležela na boku, s očima otevřenýma a rukama ve vzduchu, jako by se k nám natahovala.
Opatrně jsem jí rozepla pásek a pochvu meče přidala k ostatním zbraním. „Ty jsi ji znala?“
„Trochu.“ Mýra se k ženě sehnula a zatlačila jí oči. Něžně jí odhrnula vlasy z obličeje a tiše promluvila: „Došla jsi na konec své cesty, Asko.“
Jedním dechem jsem se k Mýře přidala a společně jsme odříkávaly posvátná slova, která jsme obě znaly zpaměti. „Prosíme tě, Sigre, přijmi duši naší družky do Sólbj¸orgu, kde už čekají naši předci a s loučemi v rukách osvětlují temnou cestu.“
Umlkla jsem, aby mohla Mýra pokračovat v modlitbě. „Pozdravuj ode mě mého otce a sestru. Požádej je, ať nade mnou drží ochrannou ruku. Vzkaž jim, že má duše tě bude následovat.“
Zavřela jsem oči a připojila se: „Vyřiď pozdravy mé matce a bratru. Ať nade mnou drží ochrannou ruku. Vzkaž jim, že má duše tě bude následovat.“
Otevřela jsem oči a ještě jednou pohlédla té ženě do tváře. Bratrovi jsem ta slova říct nemohla, Sigr si ho vzal bez rozloučení.
„Už jsi něco takového někdy viděla?“ zašeptala jsem. „Něco, co nebylo opravdové?“
„Ale to byla pravda. Iriho duše je opravdová,“ řekla Mýra.
„Jenže byl starší, už dospělý. Mluvil na mě. Mýro, on se mě dotkl!“
Mýra vstala a přehodila si přes rameno plnou náruč seker. „Já tam tehdy byla, Eelyn. Iri zemřel, viděla jsem to na vlastní oči. Opravdu se to stalo.“ V té samé bitvě padla i Mýřina sestra. S Mýrou jsme byly přítelkyně už předtím, ale teprve od té chvíle jsme se na sebe začaly opravdu spoléhat.
Vzpomínku na ten okamžik mám hluboko vrytou do paměti. Je v ní příkop a na dně Iriho bezvládné tělo. Krev kolem něj z vrstvy čerstvého sněhu vytvořila krvavou louži. Světlé vlasy kolem čela, prázdné oči zírající do nicoty.
„Já vím.“
Mýra mě chytila za rameno. „Potom víš, že to nemohl být Iri. Alespoň ne jeho tělo.“
Přikývla jsem a těžce polkla. Každý den jsem se modlila za Iriho duši. Jestliže mi ho Sigr seslal na pomoc, musel být Iri vážně v Sólbj¸orgu, v místě posledního spočinutí našich lidí. „Věděla jsem, že se tam dostane.“ Hrdlo jsem měla sevřené.
„To my všichni,“ řekla Mýra a neubránila se malému úsměvu.
Podívala jsem se zpátky na ženu, která ležela mezi námi. Zanechaly jsme jí tam tak, jak byla. Stejně to děláme se všemi našimi padlými válečníky, kteří zemřeli se ctí.
Stejně tak jsme opustili Iriho.
„Slušelo mu to stejně jako dřív?“ zeptala se Mýra a její úsměv zrozpačitěl.
„Byl nádherný,“ zašeptala jsem.
INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, leden 2019
Překlad: Ondřej Kratochvíl
Vazba: vázaná
Počet stran: 320
Cena: 369 K