Rick Riordan: Zrádný labyrint (Apollónův pád 3)

Nakladatelství Fragment vydalo román Ricka Riordana Zrádný labyrint. Apollónovo strastiplné putování pokračuje! Zažijte další dobrodružství ve světě Percyho Jacksona.

 

ANOTACE:
Kdysi mocný bůh Apollón, nyní ale puberťák jménem Lester Papadopoulos, pokračuje v napravování svých chyb. A Zeus mu dává co proto. Poslal ho osvobodit pět pradávných zdrojů proroctví z moci tří ďábelských římských imperátorů. Navíc dopustil, že si ho zotročila paličatá polobožská holka jménem Meg!

S pomocí přátel se Apollónovi povedlo přežít první dvě martyria. Teď ale musí s Meg vstoupit do zrádného labyrintu a najít třetího imperátora, který je přímo zosobněním vraždy, mučení, šílenství a výstřednosti. Vyhnaného olympského boha čeká ten nejbídnější, nejtrapnější a nejstrašnější týden za jeho více než čtyři tisíce let dlouhý život!

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Temné proroctví

Až k novu vzhlédne hora ďáblova,

až vzplanou slova vrytá v paměti

a Tibera svá těla pochová,

pán změny pozná výzvy prokletí

Však slunce musí nejprv jižně jít

skrz bludiště, kde v parných oblastech

tam vládce oře jako vítr dlí,

a vymámit z něj mluvčí záhad dech

A k západu se v palác musí dát,

tam dcera matky původ rozpozná,

jen kopytnáč se vůdcem může stát

tou stezkou v soupeřových botičkách

Až pozná tři a k řece přijde včas,

pak teprv bude slunce křepčit zas

*

1

Kdysi Apollón,

Teď krysa v labyrintu…

Pomoc! Snídani!

Kdepak.

Tuhle část příběhu vám vyprávět nebudu. Byl to ten nejbídnější, nejtrapnější, nejstrašnější týden za mých čtyři tisíce a něco let života. Tragédie. Pohroma. Utrpení. Tohle vám líčit nebudu.

Co, vy jste ještě tady? Běžte pryč!

Jenomže bohužel asi nemám na vybranou. Zeus jistě čeká, že vám ten příběh vypovím coby součást svého trestu.

Jako by nestačilo, že udělal ze mě, kdysi božského Apollóna, smrtelného puberťáka s akné, špeky a jménem Lester Papadopoulos. Jako by nestačilo, že mě poslal na nebezpečnou výpravu osvobodit pět velkých pradávných Orákul z moci tří ďábelských římských imperátorů. Dokonce mu nestačilo ani to, že dovolil, aby si mě – jeho kdysi oblíbeného syna – zotročila umíněná dvanáctiletá polobožská holka jménem Meg!

K tomu všemu ještě Zeus chce, abych svou hanbu zaznamenal pro příští generace.

No dobře. Ale varoval jsem vás. Na dalších stránkách číhá jenom samé trápení.

Kde začít?

Samozřejmě Groverem a Meg.

Dva dny jsme putovali labyrintem, přes temné strže a kolem jezírek jedu, polorozpadlými nákupními středisky se samými diskontními halloweenskými krámy a podezřelými čínskými bistry.

Labyrint umí pořádně poplést. Je jako síť vlásečnic pod kůží smrtelného světa, spojuje sklepy, stoky a zapomenuté chodby po celé zeměkouli bez ohledu na zákony času a prostoru. Vlezete do něj kanálem v Římě, ujdete tři metry, otevřete dveře a ocitnete se ve výcvikovém táboře pro klauny v Buffalu v Minnesotě. (Na tohle se mě prosím neptejte. To byl děs.)

Nejradši bych se labyrintu úplně vyhnul. Bohužel, proroctví, které jsme si vyslechli v Indianě, bylo dost konkrétní: Však slunce musí nejprv jižně jít, skrz bludiště… Paráda! Jen kopytnáč se vůdcem může stát.

Až na to, že náš kopytnatý průvodce, satyr Grover Underwood, na zdatného vůdce nevypadal.

„Ztratil ses,“ vyčetl jsem mu už počtyřicáté.

„Neztratil!“ bránil se.

Poklusával ve svých pytlovitých džínsech a zeleném batikovaném tričku, kozí kopyta se mu viklala ve speciálně upravených teniskách New Balance 520. Kudrnaté vlasy měl nacpané pod červenou pletenou čepicí. Těžko říct, proč si myslel, že ho tenhle převlek zamaskuje za člověka. Pod čepicí se mu jasně rýsovaly boule rohů, boty mu věčně klouzaly z kopyt a mě už unavovalo mu je aportovat.

Zastavil se v místě, kde se chodba rozvětvovala. Oběma směry se táhly hrubě vytesané kamenné stěny. Grover se zatahal za řídkou bradku.

„No?“ pobídla ho Meg.

Ne že by Meg McCaffreyová vypadala nějak hrozivě. Na svůj věk mrňavá, oblečená jako semafor – zelené šaty, žluté legíny, červené kotníčkové boty – všechno potrhané a špinavé z prolézání úzkými chodbami. Na tmavých vlasech v pážecím účesu měla melír z pavučin a skla úzkých kočičích brýlí tak zapatlaná, že jsem nechápal, jak vůbec něco vidí. Celkový dojem: holka ze školky, která právě přežila krutou rvačku o houpačku z pneumatiky.

Grover ukázal na chodbu vpravo. „Já-já bych řekl, že Palm Springs je tamtudy.“

„Ty bys řekl?“ obořila se na něj Meg. „Jako posledně, když jsme vtrhli do koupelny a překvapili Kyklopa na záchodě?“

„Za to jsem nemohl!“ bránil se Grover. „Kromě toho, z té chodby to pěkně voní. Jako… kaktusy.“

Meg začichala ve vzduchu. „Já kaktusy necítím.“

„Meg,“ ozval jsem se. „Satyr má být náš průvodce. Musíme mu prostě věřit.“

Grover zafuněl. „Díky za důvěru. Znova připomínám, že jsem se neprosil, abych byl kouzlem přivolaný přes půlku země a probudil se na střeše v rajčatovém záhonku v Indianapolis!“

Mluvil kurážně, ale přitom upíral oči na prsteny na Meginých prostředníčcích. Asi se bál, že je promění ve zlaté meče a udělá z něj skopové cabrito.

Sotva Grover Underwood zjistil, že je Meg dcera Démétér, bohyně růstu, bál se jí víc než mě, bývalého olympského boha. Život není fér.

Meg si utřela nos. „Fajn. Jenom jsem nečekala, že se tu dole budeme motat dva dny. Nov bude za –“

„Tři dny,“ skočil jsem jí do řeči. „My víme.“

Možná jsem na ni byl moc odměřený, ale nepotřebovali jsme připomínat další část proroctví. Zatímco jsme putovali na jih za dalším Orákulem, náš kamarád Leo Valdez se horečně řítil na bronzovém drakovi do Tábora Jupiter, cvičiště římských polobohů v severní Kalifornii. Chtěl je varovat před ohněm, smrtí a maléry, které je měly postihnout za nového měsíce.

Zkusil jsem nasadit smířlivější tón. „Musíme věřit, že Leo a Římané to tam na severu zvládnou. My máme vlastní úkol.“

„A spoustu vlastních ohňů.“ Grover si povzdychl.

„To má znamenat co?“ chtěla vědět Meg.

Grover byl tajemný stejně jako poslední dva dny. „O tom bych radši nemluvil… Tady.“

Nervózně se rozhlédl, jako by stěny měly uši, což se nedalo vyloučit. Labyrint byl živoucí bytost. A podle smradu vycházejícího z některých chodeb musel mít přinejmenším tlusté střevo.

Grover se poškrábal na žebrech. „Zkusím nás tam dostat rychle, lidi,“ slíbil. „Jenomže labyrint má vlastní hlavu. Když jsem tu byl posledně, s Percym…“

Nasadil teskný výraz jako obvykle, když vzpomínal na stará dobrodružství se svým nejlepším kamarádem Percym Jacksonem. Nemohl jsem mu to vyčítat. Neškodilo by mít Percyho poblíž. Ten se ale bohužel z rajčatového záhonku nedal sklidit tak lehce jako náš průvodce satyr.

Položil jsem Groverovi ruku na rameno. „My víme, že děláš, co můžeš. Pojďme dál. A neškodilo by, kdybys při tom čenichání po kaktusech vyčmuchal i snídani. Třeba kafe a cronuty s citronovým a javorovým sirupem…“

Vydali jsme se za naším průvodcem chodbou vpravo.

Brzo se zúžila a snížila, museli jsme se sehnout a šinout se jeden za druhým. Držel jsem se uprostřed, na nejbezpečnější pozici. Možná vám to nepřipadá nejstatečnější, ale Grover byl vládce divočiny, člen satyrské Rady kopytnatých starších. Údajně vládl velkými silami, i když jsem ho ještě neviděl žádnou použít. A co se týče Meg, ta to uměla s obouručními zlatými meči a zároveň svedla zázraky s balíčky zahradnických semínek, kterými se vybavila v Indianapolis.

Kdežto já, já byl den ode dne slabší a bezbrannější. Od bitvy s imperátorem Commodem, kterého jsem oslepil náporem božského světla, jsem nedokázal přivolat ani kousíček své bývalé nesmrtelné síly. Prsty se mi po hmatníku bojového ukulele pohybovaly čím dál pomaleji. Lučištnické dovednosti upadaly. Dokonce jsem netrefil ani toho Kyklopa na míse. (Nevím, kterému z nás bylo v tu chvíli trapněji.) A k tomu mě čím dál častěji a intenzivněji přepadaly vidiny a občas mě ochromovaly.

S tím jsem se kamarádům nesvěřil. Zatím ne.

Chtělo se mi věřit, že se mi prostě dobíjejí baterky. Ty hrůzy v Indianapolis mě koneckonců skoro zničily.

Ale mohlo to být i jinak. V lednu jsem se zřítil z Olympu a přistál v popelnici na Manhattanu. Teď je březen. To znamená, že jsem člověk zhruba dva měsíce. Možná, že čím déle zůstanu smrtelníkem, tím budu slabší a tím hůř se mi bude vracet k mému božskému stavu.

Bylo to tak i posledně a předposledně, když mě Zeus vyhnal na zem? Nemohl jsem si vzpomenout. Některé dny jsem si ani nepamatoval, jak chutná ambrózie, nevzpomínal si na jména koní slunečního vozu, nevybavil si tvář svého dvojčete, sestry Artemis. (Normálně bych řekl, že je to výhra, zapomenout ségřin obličej, ale teď mi hrozně chyběla. Opovažte se jí to vyslepičit.)

Kradli jsme se chodbou, v toulci mi hučel kouzelný šíp z Dodóny jako vibrující telefon, jako by chtěl, ať ho vytáhnu a poradím se s ním.

Snažil jsem se to ignorovat.

Nepomohl mi, když jsem po něm posledně chtěl rady. Zato měl spoustu řečí ve své shakespearovské angličtině s více jenž, vpravdě a věru, než jsem mohl strávit. Devadesátky jsem nikdy neměl rád. (Myslím devadesátá léta šestnáctého století.) Možná se se šípem poradím, až se dostaneme do Palm Springs. Pokud se dostaneme do Palm Springs…

Grover se zastavil na další křižovatce.

Začenichal doprava, pak doleva. Nos se mu chvěl jako králíkovi, který právě zavětřil psa.

Najednou vyjekl „Pryč!“ a zařadil zpátečku. Chodba byla tak úzká, že se svalil na mě a já zase na Meg a ta tvrdě přistála na zadku a leknutím hekla. Než jsem na té valné hromadě stačil zaprotestovat, luplo mi v uších. Ze vzduchu vymizela veškerá vlhkost. Zaplavil mě štiplavý pach, skoro jako čerstvý asfalt na arizonské dálnici, a přes chodbu před námi se přehnala zeď žlutého ohně, nápor čirého žáru, který zmizel tak rychle, jak se objevil.

V uších mi praskalo… možná od toho, jak se mi v hlavě vařila krev. V puse mi vyschlo, že jsem nemohl polknout. Nepoznal jsem, jestli se neovladatelně třesu jenom já, nebo my všichni.

„Co-co to bylo?“ Kdovíproč jsem se málem zeptal, kdo to byl. Něco na tom náporu ohně mi připadalo strašlivě povědomé. Jako bych ve štiplavém kouři, který zbyl v chodbě, rozeznal pach nenávisti, zoufalství a hladu.

Groverovi se kouřilo z pletené čepice, smrděl spálenými kozími chlupy. „To znamená,“ hlesl, „že už jsme blízko. Musíme pospíchat.“

„Jako bych to neříkala,“ zavrčela Meg. „Dělejte, vstávejte.“ Šťouchla mě kolenem do zadku.

Snažil jsem se vyštrachat na nohy, jak jen to v té stísněné chodbě šlo. Kůže mi připadala nějak lepkavá. Chodba před námi ztemněla a ztichla, jako by se jí před chvílí neprohnal pekelný oheň, ale já se dost najezdil slunečním vozem, abych ten žár uměl posoudit. Kdyby nás zasáhl, vypařilo by nás to.

„Musíme doleva,“ usoudil Grover.

„Hm,“ zamyslel jsem se, „doleva, to je tam, odkud přišel ten oheň.“

„A taky je to nejrychlejší cesta.“

„A co se vrátit?“ navrhla Meg.

„Lidi, už jsme blízko,“ naléhal Grover. „Cítím to. Ale dostali jsme se do jeho části bludiště. Jestli nepohneme kostrou –“

Vřííísk!

Ozvalo se to z chodby za námi. Chtělo se mi věřit, že to byl nějaký náhodný mechanický zvuk, jaké labyrint často vydává: kovové dveře na rezavých pantech nebo hračka na baterii z diskontu, koulející se do bezedné jámy. Ale Groverův výraz mi potvrdil, co jsem si myslel sám. Ten zvuk byl výkřik živého tvora.

VŘÍÍÍSK! Podruhé to zaznělo vztekleji a mnohem blíž.

Nelíbilo se mi, co říkal Grover o tom, že jsme v jeho části bludiště. O kom mluvil? Rozhodně se mi nechtělo běžet do chodby, která byla jeden obrovský gril, ale na druhé straně, křik za námi mě děsil.

„Zdrháme,“ zavelela Meg.

„Zdrháme,“ podpořil ji Grover.

Rozběhli jsme se chodbou vlevo. Dobré na tom bylo jedině to, že byla maličko větší, takže jsme na upalování o život měli prostor. Na dalších rozcestích jsme se dali zase doleva a hned pak doprava. Přeskočili jsme jámu, vyšplhali po schodišti a řítili se další chodbou, ale ten tvor jako by nás pořád sledoval.

VŘÍÍÍSK! znělo ze tmy.

Ten zvuk jsem znal, ale moje děravá lidská paměť ho nedokázala nikam zařadit. Něco létajícího. Nic roztomilého jako andulka nebo kakadu. Něco z pekelných sfér – nebezpečného, krvežíznivého a pořádně naštvaného.

Vynořili jsme se v kruhovém prostoru, připomínal dno obří studny. Po hrubé cihlové zdi se ve spirále táhla úzká rampa. Těžko říct, co čekalo nahoře. Jiné východy jsem neviděl.

VŘÍÍÍSK!

Ten jekot mi rval uši. Z chodby za námi se už ozývalo třepetání křídel – je to jeden pták, nebo hodně ptáků? Táhnou ta stvoření v hejnech? Už jsem se s nimi setkal. Sakra, měl bych vědět, co to je!

„Co teď?“ zeptala se Meg. „Nahoru?“

Grover vzhlédl do šera a brada mu poklesla. „To nedává smysl. Tohle tu být nemělo.“

„Grovere!“ houkla Meg. „Nahoru, nebo ne?“

„Jo, nahoru!“ vyjekl. „Nahoru to půjde!“

„Ne,“ namítl jsem a v týle mi brnělo hrůzou. „Nestihneme to. Musíme chodbu zablokovat.“

Meg se zamračila. „Ale –“

„Kouzelné rostliny!“ křikl jsem. „Honem!“

Jednu věc musím Meg uznat: když potřebujete kouzelného zahradníka, jste na správné adrese. Zalovila v kapsách na opasku, vytáhla pytlík semen a rozhodila je do chodby.

Grover vytáhl píšťalu. Zahrál energickou melodii na podporu růstu a Meg si klekla k semínkům, tvář svraštělou soustředěním.

Vládce divočiny a dcera Démétér byli zahradnický supertým. Ze semínek vyrazily rostlinky rajčat. Stonky sílily a proplétaly se ústím chodby, listy rašily před očima. Rajčata bobtnala, až z nich byly červené plody velké jako pěst. Chodba už se skoro zablokovala, ale mezerou v porostu se stačila prodrat tmavá opeřená postava.

Pták proletěl kolem, drápy mi poškrábaly levou tvář a jen taktak minuly oko. Tvor obkroužil prostor, vítězně zaskřehotal, usadil se na spirálové rampě tři metry nad námi a shlížel na nás kulatýma zlatýma očkama jako reflektory.

Sova? Ne, bylo to dvakrát větší než nejmohutnější Athéniny exempláře. Peří se lesklo, černé jako obsidián. Tvor zvedl kožnatý rudý spár, otevřel zlatý zobák a mohutným černým jazykem si začal olizovat krev z drápů – mou krev.

Před očima se mi všechno rozmazalo. Kolena jsem měl jako z gumy. Matně jsem si uvědomoval další zvuky z chodby – nespokojené skřehotání, máchání křídel. Další ďábelští ptáci naráželi do rajčat a zkoušeli se prodrat za námi.

Meg se objevila vedle mě, v rukou se jí zaleskly meče, oči upírala na obrovského tmavého ptáka nad námi. „Apollóne, dobrý?“

„Striga,“ vypadlo ze záhybů mé chabé smrtelné paměti. „Je to striga.“

„Jak to zabijeme?“ zajímala se vždy praktická Meg.

Sáhl jsem si na šrámy na tváři. Necítil jsem ji ani prsty. „No, to bude problém.“

Ptáci venku zavřískali, vrhli se na hradbu rostlin a Grover vyjekl. „Lidi, je jich tam ještě šest nebo sedm. Rajčata je nezadrží.“

„Apollóne, mluv,“ nařídila mi Meg. „Co mám dělat?“

Chtěl jsem ji poslechnout. Vážně ano. Ale nedařilo se mi formulovat slova. Cítil jsem se, jako by mi Héfaistos právě provedl jednu ze svých pověstných extrakcí zubu a já byl ještě pod vlivem jeho hihňavého lektvaru.

„Kdy-kdy-když to zabiješ, budeš prokletá,“ vyždímal jsem ze sebe nakonec.

„A když to nezabiju?“

„Tak tě vy-vy-vykuchá, vypije ti krev a sežere maso.“ Zaculil jsem se, ale nezdálo se mi, že jsem řekl něco legračního. „A pozor, ať tě neškrábne. To tě och-och-ochromí!“

Hned jsem to názorně předvedl a zhroutil se na bok.

Striga nad námi roztáhla křídla a vrhla se dolů.

*

2

Je ze mě batoh

Na zádech satyrových

Ráno na draka

„Nech toho!“ vyjekl Grover. „Přišli jsme v míru!“

Na ptáka to žádný dojem neudělalo. Zaútočil a satyrovu tvář minul jen díky tomu, že Meg švihla zbraněmi. Striga se stočila, vykroužila piruetu mezi jejími čepelemi a přistála bez jediného škrábnutí o něco výš na rampě.

VŘÍÍÍSK! zaskřehotala a rozčepýřila peří.

„Jak to myslíš, že nás ‚musíš zabít‘?“ vyjekl Grover.

Meg se zamračila. „Ty se s tím domluvíš?“

„No jasně,“ odtušil Grover. „Je to zvíře.“

„Proč jsi nám neřekl, co říkalo předtím?“

„Protože jenom ječelo vřííísk!“ vysvětlil Grover. „Teď říká vřííísk, jako že nás chce zabít.“

Snažil jsem se pohnout nohama. Připomínaly pytle cementu, což se mi zdálo legrační. Zatím jsem mohl hýbat rukama a trochu cítil hruď, ale nevěděl jsem, jak dlouho to vydrží.

„Co kdyby ses ho zeptal, proč nás musí zabít?“ navrhl jsem.

„Vřííísk!“ řekl Grover.

Měl jsem té řeči strig plné zuby. Pták odpověděl plynulým proudem skřehotání a klapání.

Jeho druhové zatím v chodbě vřískali a naráželi do sítě z rostlin. Klubaly se z ní černé spáry a zlaté zobáky a dělaly z rajčat mexický salát. Odhadoval jsem, že máme nanejvýš pár minut, než se proderou dovnitř a všechny nás pozabíjejí, ale ty jejich zobáky, ostré jako břitvy, byly rozhodně rozkošné!

Grover zalomil rukama. „Striga říká, že ji poslali vypít naši krev, sežrat naše maso a vykuchat nás, a nemusí to být v tomhle pořadí. Prý je jí to líto, ale dostala přímý rozkaz od imperátora.“

„Pitomí imperátoři,“ ulevila si Meg. „Od kterého?“

„Nevím. Říká mu prostě Vřííísk.“

„Umíš přeložit vykuchat,“ podivila se, „ale jméno imperátora ne?“

Mně osobně to bylo fuk. Od té doby, co jsme odešli z Indianapolis, jsem dlouze uvažoval nad Temným proroctvím, které jsme získali v Trofóniově jeskyni. Setkali jsme se už s Neronem a Commodem a já měl hrozné tušení, kdo je ten třetí imperátor, kterého jsme ještě nepotkali. Zrovna teď jsem netoužil, aby se mi potvrdilo. Euforie z jedu strigy začínala vyprchávat. Za chvíli mě sežere zaživa krvežíznivá obří sova. Nepotřebuju další důvody, abych se zoufale rozkvílel.

Striga se vrhla na Meg. Ta se jí vyhnula a plácla ji čepelí naplocho po ocasních pérech, jak prolétla, odmrštila ji na protější zeď. Pták narazil po hlavě do cihel a vybuchl, zbyl z něj jen oblak prachu a peří.

„Meg!“ zhrozil jsem se. „Říkal jsem ti, ať to nezabíjíš! Budeš prokletá!“

„Já to nezabila. Spáchalo to sebevraždu.“

„Sudičky to tak brát nebudou.“

„Tak jim to neřekneme.“

„Lidi?“ Grover ukázal na rajčatovou hradbu, která pod náporem drápů a zobáků rychle řídla. „Když strigy nemůžeme zabít, co aspoň posílit tu bariéru?“

Zvedl si píšťalu k puse a zahrál. Meg proměnila meče zpátky v prsteny a vztáhla ruce k rajčatovým rostlinám. Stonky sílily a kořeny se snažily zachytit v kamenné podlaze, ale byla to prohraná bitva. Z druhé strany teď útočila spousta strig, prodíraly se porostem stejně rychle, jak se tvořil.

„To není dobrý.“ Meg se zapotácela, na tváři se jí leskl pot. „Bez půdy a slunce moc nezmůžeme.“

„Máš pravdu.“ Grover se zahleděl nahoru, sledoval spirálovou rampu do šera. „Už jsme skoro tam. Dostat se nahoru, než se strigy proderou –“

„Tak polezeme,“ prohlásila Meg.

„Hej,“ ozval jsem se zoufale. „Tady je jeden ochrnutý bývalý bůh.“

Grover se zašklebil na Meg. „Lepicí páska?“

„Lepicí páska,“ přisvědčila.

Nechť mě všichni bohové chrání před polobohy s lepicí páskou! Jak se zdá, nosí ji hrdinové pořád při sobě. Meg vylovila z kapsy svého zahradnického opasku roličku, nasměrovala mě do sedu zády ke Groverovi, podvlékla mi pásku pod pažemi a připoutala mě k satyrovi jako batoh.

S Meginou pomocí se Grover vrávoravě postavil a potácel se se mnou, až se mi před očima střídaly zdi, podlaha, Megina tvář a mé vlastní ochrnuté nohy, roztažené pode mnou.

„Hm, Grovere?“ zeptal jsem se. „Vyvlečeš mě až nahoru?“

„My satyrové jsme výborní lezci,“ zasípal.

Vydal se po úzké rampě, mé paralyzované nohy se táhly za námi jako vlečka. Meg nás následovala a každou chvíli se ohlížela na rychle se ztenčující hradbu.

„Apollóne, řekni mi něco o strigách,“ nařídila mi.

Prosíval jsem si mozek, hledal v kalu nugetky vědomostí.

„Jsou… jsou to ptáci zlého znamení. Když se objeví, stane se malér.“

„Jasně,“ zahučela Meg. „Co dál?“

„No, obyčejně se krmí mladými a slabými. Dětmi, starými lidmi, ochrnutými bohy… a tak. Žijí v horních částech Tartaru. Řekl bych, že si z nich domácí mazlíčky neuděláš.“

„Jak je odrazíme?“ chtěla vědět. „Když je nemůžeme zabít, jak je zastavíme?“

„To – to nevím.“

Zoufale si povzdechla. „Poraď se se šípem z Dodóny. Zjisti, jestli něco neví. Já zkusím získat čas.“

Rozběhla se zpátky dolů po rampě.

Bavit se se šípem bylo asi to jediné, co mi mohlo ještě zhoršit den. Ale dostal jsem rozkaz, a když Meg zavelela, nemohl jsem neposlechnout. Sáhl jsem si přes rameno, zašmátral v toulci a vylovil kouzelný šíp.

„Zdravím tě, moudrý a mocný šípe,“ řekl jsem. (Vždycky je nejlepší mu zpočátku trochu pošimrat sebevědomí.)

ČEKAL JSEM CELÉ VĚKY, obul se do mě šíp. NEKONEČNÉ TÝDNY JSEM SE POKOUŠEL S TEBOU PROMLUVIT.

„Bylo to asi tak osmačtyřicet hodin,“ opravil jsem ho.

VĚRU, ČAS SE TÁHNE, KDYŽ JEST JEDEN UVĚZNĚN V TOULCI. ZKUSIL-LI BYS TO, POZNAL BYS SÁM, JAK BY SE TI TO ZAMLOUVALO.

„Jasně.“ Měl jsem co dělat, abych ho nezlomil v půlce. „Co mi řekneš o strigách?“

MUSÍM S TEBOU POHOVOŘIT O – POČKAT. O STRIGÁCH? PROČPAK O NICH ZAPŘÁDÁŠ HOVOR?

„Protože se nás chystají zabít.“

HANBA! zasténal šíp. TAKOVÝMTO NEBEZPEČENSTVÍM TŘEBA SE VYHNOUTI!

„To by mě samotného nenapadlo,“ zahučel jsem. „Máš nějakou radu o strigách, nebo ne, ó, moudrý šípe?“

Šíp se rozhučel, jistě se pokoušel otevřít wikipedii. Tvrdí, že internet nepoužívá. Asi to bude náhoda, že má lepší informace, když jsme v dosahu wi-fi.

Grover statečně vlekl moje bídné smrtelné tělo po rampě nahoru. Funěl a lapal po dechu, potácel se nebezpečně blízko okraje. Spodek místnosti byl teď patnáct metrů pod námi – dost na smrtelný pád. Viděl jsem, jak Meg dole přechází, něco si pro sebe mumlá a rozsypává další pytlíky semínek.

Před námi se rampa táhla donekonečna. To, co na nás čekalo nahoře, pokud nějaké nahoře vůbec existovalo, zůstávalo v temnotě. Přišlo mi bezohledné, že nám labyrint nezajistil výtah, nebo aspoň pořádné zábradlí. Jak si mají invalidní hrdinové užít tuhle smrtelnou past?

Konečně šíp z Dodóny vynesl svůj úsudek: STRIGY JSOUŤ NEBEZPEČNÉ.

„Tvá moudrost,“ povzdechl jsem si, „znovu vrhla světlo do temnot.“

UMLKNIŽ, pokračoval šíp. TY PTÁKY LZE ZABÍT, AVŠAK VRAH BUDE PROKLET A ZJEVÍ SE DALŠÍ STRIGY.

„Jo, jasně. Co dál?“

„Co říká?“ zeptal se Grover mezi dvěma zafuněními.

K mnoha nepříjemným vlastnostem šípu patří i to, že mluví výhradně ke mně v duchu. Nejenom že vypadám jako tichý blázen, když se s ním bavím, ale navíc musím pořád kamarádům hlásit, co jsem se dozvěděl.

„Ještě si to googluje,“ odpověděl jsem Groverovi. „Snad bys, ó, šípe, mohl zadat booleovský operátor ‚strix plus porážka‘.“

TAKOVÉTO ŠVINDLY NEPOUŽÍVÁM! zaburácel šíp. Pak zavládlo ticho, přesně tak dlouhé, než by stačil naťukat „strix + porážka“.

PTÁCI SE DAJÍ ODPUDIT PRASEČÍMI VNITŘNOSTMI, oznámil. MÁŠ-LI JAKÉ?

„Grovere,“ zavolal jsem přes rameno. „Nemáš u sebe náhodou prasečí vnitřnosti?“

„Co?“ Obrátil se, což nebyl moc šikovný způsob, jak se na mě podívat, když mě měl upevněného na zádech. Málem mi odřel nos o cihlovou zeď. „Proč bych s sebou nosil prasečí vnitřnosti? Jsem vegetarián!“

Meg se vydala po rampě za námi.

„Ptáci se už málem dostali skrz,“ hlásila. „Zkusila jsem jiné rostliny. Zkusila jsem přivolat Broskvíka…“ Hlas se jí zoufale zlomil.

Od té doby, co jsme vešli do labyrintu, se jí její miláček broskvový duch neozýval. V boji se hodil, ale dost si vybíral, kdy a kde se zjeví. Já měl za to, že podobně jako těm rajčatům to Broskvíkovi v podzemí nesvědčí.

„Co ještě, šípe z Dodóny?“ houkl jsem mu na špičku. „Musí přece něco být kromě prasečích vnitřností, co strigy zažene!“

MOMENT, ozval se šíp. POSLYŠ! ZDÁ SE, ŽE POSLOUŽÍ PLANIKA.

„Jaká planinka?“ nechápal jsem.

Bylo pozdě.

S náporem krvežíznivých skřeků se strigy dole pod námi prodraly rajskou barikádou a nahrnuly se do prostoru.

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, listopad 2018
Překlad: Dana Chodilová
Vazba: vázaná
Počet stran: 408
Cena: 399 Kč