Rachel Caine: Z ohně a papíru (Velká knihovna 2)

Nakladatelství Fragment vydává druhý díl dystopické série Velká knihovna.
Velká knihovna v Alexandrii. Instituce, která železnou rukou ovládá veškeré vědění světa, bezohledně potlačuje každou vzpouru a ve jménu vyššího dobra zakazuje lidem vlastnit knihy…

 

ANOTACE:
Velká knihovna v Alexandrii. Instituce, která železnou rukou ovládá veškeré vědění světa, bezohledně potlačuje každou vzpouru a ve jménu vyššího dobra zakazuje lidem vlastnit knihy…

Jess Brightwell přežil první setkání s tajemstvím opředeným světem Velké knihovny. Zjistil, že její velkolepá sláva je jen iluze, která maskuje temnotu a zlo. Jeho život se nenávratně změnil. Musí v Knihovně sloužit jako voják, přišel o nejlepšího kamaráda, a dívka, kterou miluje, má navždy zůstat zavřená v Železné věži. Jess a jeho spojenci se však nehodlají vzdát. Vydávají se na záchrannou misi se smrtícími živými sochami v patách. Londýn je v plamenech a na Jesse čeká těžká volba: zůstane na straně kamarádů a rodiny, nebo bude loajální ke Knihovně, která pro udržení moci obětuje cokoli a kohokoli?

 

UKÁZKA Z KNIHY:

KAPITOLA JEDNA

Každý den cestou z kasáren a zpět procházel Jess Brightwell kolem sochy spartánského válečníka. Byl to překrásně zhotovený stroj, plynulý a smrticí, s kůží z naleštěné mědi. Stál v dynamickém postoji na podstavci, v ruce měl kopí připravené k hodu, a byl jak dekorací, tak i obranou před vetřelci.

Pro ty, kteří tam patřili, hrozbou být neměl.

Jak šel Jess okolo, temné oči spartánského válečníka se pod helmou červeně rozsvítily a socha začala otáčet hlavu, aby Jesse sledovala. Jess cítil jeho pohled, ale neopětoval ho. Trvalo by to jen nepatrnou chviličku, aby ho socha oním kopím proklála. Jesse na zádech doslova pálil bod, kam by se kopí zabodlo.

Teď ne! Jess byl zbrocený potem, palčivě cítil kožené popruhy na své hrudi a knihu v nich ukrytou. Klid. Uklidni se. Bylo to ne­uvěřitelně těžké, nejen kvůli hrozbě, kterou představovala socha válečníka, ale také proto, že Jess uvnitř hořel vztekem. Šel dál, bod na zádech ho pálil čím dál víc a Jess čekal na jediný rychlý pohyb a příšernou bolest způsobenou kopím propichujícím jeho tělo… Ale pak už byl o krok dále, o dva kroky dále, a útok stále nepřicházel.

Když se ohlédl, byla socha zpět v klidovém postoji a slepě zírala před sebe. Nevypadala nebezpečně. Ale byla. Jess Brightwell se do Velké alexandrijské knihovny dostal jen s velkým štěstím. Kdyby byl aspoň z poloviny tak chytrý jako jeho kamarád Thomas Schreiber, už dávno by přišel na to, jak ty věci vyřadit z provozu…

Nemysli na Thomase. Thomas je mrtvý. Musíš to mít vždycky na paměti, jinak to tu nezvládneš.

Jess se na okamžik zastavil v temném, chladném tunelu, který vedl od vstupu u spartánského válečníka do odlehlejších částí komplexu, kde byl ubytovaný. Nikdo ho tam nesledoval, ani na jednom konci tunelu nikdo další nebyl. Socha ho tam nemohla vidět. Tady byl ukrytý a mohl se na chvilku poddat citům.

V Jessovi se prudce rozhořel vztek, rozpálil mu kůži, napnul svaly a do očí se mu vehnaly palčivé slzy zuřivosti a smutku zároveň. Lhal jsi, Artifexi, pomyslel si. Ty prolhaný, krutý parchante. Kniha v popruhu na Jessově hrudi dokazovala všechno, v co posledních šest měsíců doufal. Ale naděje byla zákeřná věc, samé ostny a ostré hrany, které Jesse řezaly hluboko uvnitř. Naděje byla jako strach.

Jess začal bít hlavou o kameny za sebou, znovu, znovu a znovu, dokud nedostal svůj vztek pod kontrolu. Zavřel ho zpátky do černé truhly, pohřbil hluboko, zajistil řetězy vůle a poté si otřel obličej. Bylo ráno, ještě tak brzy, že úsvit byl stále za obzorem, a Jess byl příšerně unavený. Tu knihu, kterou teď pašoval, se snažil sehnat celé týdny, vynechával jídlo a odpíral si odpočinek, až ji konečně našel. Stálo ho to noc beze spánku. A taky kromě rychlého gyrosu z řeckého stánku na ulici před osmi hodinami nic nejedl. Zbývající čas strávil ukrýváním v opuštěné budově, kde si knihu třikrát za sebou přečetl a do paměti si vryl každičký detail.

Jess byl na pokraji vyčerpání a třásl se hladem, ale věděl, co má dělat.

Musel Glain říct pravdu.

Vůbec se na to netěšil. Ta představa ho znovu přinutila bít hlavou o zeď, tentokrát ale s menší vervou. Odsunul se od stěny, zkontroloval, jestli se mu ustálil pulz, a pak vyšel z tunelu na vnitřní nádvoří. Žádné pohyblivé sochy tam nebyly, ale pravidelně tudy procházely sfingy. Jess byl vděčný za to, že tam teď žádná není, a vykročil doleva směrem ke svým ubikacím.

Po krátké přestávce, kdy zhltnul chléb a vypil celý džbán vo­dy, pokračoval dál a na chodbách se vyhýbal všem těm ranním ptáčatům, která by mohla mít chuť si povídat. Víc než jakoukoli konverzaci potřeboval sprchu a spánek.

Nedostalo se mu však ani jednoho. Když odemkl dveře od svého pokoje a vešel dovnitř, spatřil Glain Wathenovou – kamarádku, další přeživší, spolužačku a nadřízenou – jak nestydatě sedí na židli u jeho malého stolu. Glain byla vysoká a šlachovitá. Nikdy by o ní neřekl, že je hezká, ale během posledních měsíců si tvrdě vybojovala příjemnou a nenucenou smělost, která ji v určitém světle zkrášlovala. Když už nic jiného, byla to silná osobnost.

Velšanka si poklidně četla, ale když za sebou Jess zavřel dveře, zaklapla knihu a vrátila ji na poličku.

„Dostaneme se do řečí, Glain,“ řekl Jess. Neměl na tyhle věci vůbec náladu. Hořel touhou jí říct, co zjistil, ale současně měl co dělat, aby neztratil rovnováhu, a nechtěl, aby ho ze všech lidí právě ona viděla přestat se ovládat. Chtěl si odpočinout a promluvit si s ní v klidu. Tak by nehrozilo, že by vybuchl nebo… cokoliv jiného.

„Když vyrůstáš jako děvče, brzy poznáš jednu věc – lidé mají pořád řeči, ať děláš, co děláš,“ opáčila Glain. „Musí být nádhera být muž.“ Mluvila podrážděným tónem, který odpovídal jejímu výrazu. „Kdes byl? Už jsem skoro chtěla zorganizovat pátrání.“

„Víš zatraceně dobře, že to bys dělat neměla,“ odpověděl. Pokud chce zůstat, ať zůstane, pomyslel si. Neměl problém svléknout si před ní uniformu a rozepnout si košili. Ve snaze přežít Wolfovy hodiny se vzájemně viděli snad ve všech stavech a Vysoká garda rozhodně nějak neprosazovala cudnost.

Jess musel být příliš unavený na přemýšlení, protože už měl košili napůl rozepnutou, když si uvědomil, že by Glain odhalil popruhy na pašování. O tohle tajemství se zatím dělit nechtěl. „Trošku soukromí?“ vyzval ji. Glain zvedla tmavé obočí, ale vstala a otočila se. Když si Jess sundával košili a odepínal kožené popruhy, které držely knihu, nespustil z Glain oči. „Potřebuju se vyspat, ne si povídat.“

„To máš smůlu, spát nebudeš,“ odpověděla. „Za půl hodiny máme cvičení. To proto tě hledám. Potom, co ses vytratil do noci, přišel rozkaz. Kam že jsi to šel, Jessi?“

Jessi. Takže už spolu nekomunikovali jako v armádě. Tedy ne že by si myslel, že by se to někdy dělo. Povzdechl si, nechal si popruhy a oblékl si čistou košili. „Už se můžeš otočit,“ řekl, když ji zapnul. Glain se otočila s rukama za zády a až moc vnímavě si Jesse prohlížela.

„Pokud ta předstíraná falešná cudnost měla odvést moji pozornost od toho, že máš pod košilí něco na pašování, bylo to zbytečné,“ spustila. „Vrátil ses k rodinnému řemeslu?“

Kromě toho, že měli Brightwellovi pod kontrolou londýnský knižní trh, měli různými způsoby zajištěný vliv i na každém černém trhu po celém světě. Jess to Glain nikdy nepřiznal, ale vlastně ani nebyl překvapený, že to ví. Glain si o svých blízkých ráda zjišťovala všechno, co šlo. Byla to chytrá taktika. Jess v jejím případě udělal to samé. Glain byla jedinou dcerou průměrně zámožného obchodníka, který málem zkrachoval, jen aby jí získal místo v Knihovně. Vyrostla se šesti bratry. Ačkoliv byli všichni statní a vysocí, žádný z nich se neměl k vojenské kariéře. Glain byla přesně taková, jaká se zdála: silná, zdatná a divoká mladá žena, která se starala o to, co dokáže, ne o to, jak vypadá.

„Když je člověk Brightwell, nikdy se od rodinného řemesla úplně neodtrhne,“ odpověděl Jess a sedl si na postel. Matrace se prohnula a Jess se chtěl natáhnout a položit se do ní jako do kolébky, ale kdyby to udělal, okamžitě by usnul. „Nevtrhla jsi sem jen proto, aby ses ujistila, že žiju, že ne?“

„Ne.“ Zněla pobaveně a znovu klidně. „Chtěla jsem se tě na něco zeptat.“

„No? Jak jsi říkala, máme jen půl hodiny –“

„Teď už o něco méně,“ opravila ho. „Ale když už spolu mluvíme, co víš o Černém archivu?“

Jess se zarazil. Čekal, že se ho zeptá na něco jiného, na něco více… vojenského. Ale místo toho jeho mozku chvilku trvalo, než přepnul na nové téma. Nakonec odpověděl. „Že jsou to mýty.“

„Vážně?“ Z toho slova čišelo pohrdání a Glain se opřela zády o zeď. „Co kdybych ti řekla, že jsem od někoho, komu věřím, zjistila, že nejsou.“

„Asi jsi jako malá během vyučování musela spát.“ Jess začal citovat dětskou říkanku. „Velká knihovna má archiv, kde všechny knihy, co zachrání…“

„Ni oheň, ni meč, ni povodeň, ni válka nebudou zkázou archivu,“ přeskočila Glain na konec. „Jako dítě jsem se učila stejné verše, co ty. Ale já teď mluvím o jiném archivu. Tom zakázaném.“

„Černý archiv je jen historka, kterou se děsí děti – to je všechno. Prý je plný nebezpečných knih, jako kdyby knihy mohly být nebezpečné.“

„Některé by mohly,“ opáčila. „A Dario si nemyslí, že je to mýtus.“

„Dario?“ podivil se Jess. „Odkdy věříš něčemu, co řekne Dario Santiago? A proč s tebou vlastně vůbec mluví?“

Odpověděla mu dlouhým a nečitelným úsměvem. „Možná jen chce vědět, co máš za lubem,“ ušklíbla se. „Ale zpátky k tématu. Pokud tam uchovávají nebezpečné informace, je to přesně to místo, kde musíme hledat něco, co nám vysvětlí, jak zemřel Thomas. A u koho to najít. Nemyslíš?“

Thomas. Jen co Jess zaslechl jméno svého nejlepšího přítele, vybavil si ho: veselý, optimistický génius s tělem německého sedláka. Chyběl mu. Thomas byl laskavý a měl pochopení pro ostatní, což Jess neměl. Nesmím na něj myslet. Na okamžik měl dojem, že snad na Glain začne křičet anebo se rozbrečí, ale nějakým způsobem dokázal udržet hlas neroztřesený. „Pokud Černý archiv vůbec existuje, jak by ses tam chtěla dostat?“ řekl. „Třeba má Dario nějaký nápad. Já totiž ne.“

„Znáš Daria – vždycky na něco přijde,“ prohlásila Glain. „Alespoň je to něco, co stojí za prozkoumání. Něco, co budeme moct udělat. Vím, že chceš zjistit, proč a jak Thomas zemřel, stejně jako já.“

„Archivář nám řekl proč,“ připomněl jí Jess. „Thomas byl odsouzen za kacířství vůči Knihovně.“ Řekni jí, co víš, proboha. Ta myšlenka mu zněla v mozku, jako když vězeň bouchá na dveře, ale Jess ještě nebyl připravený. Nedokázal odhadnout, co by s ním udělalo, kdyby ta slova byla vyřčená nahlas, stala se skutečnými.

„Tomu nevěřím ani na vteřinu,“ odporovala mu tiše Glain. Pohled měla nepřítomný a smutný. „Thomas by nikdy neudělal ani neřekl nic, čím by si to zasloužil. Byl z nás nejlepší.“

Prostě jí to řekni. Zaslouží si to vědět!

Jess konečně sebral dost odvahy, dlouze a zhluboka se nadechl a pohlédl jí do očí. „Glain, víš, Thomas –“

Přerušilo ho náhlé hlasité zaklepání na dveře. Znělo to naléhavě a Jess vyskočil z postele, aby otevřel. Docela se mu ulevilo… tedy do doby, než otevřel dveře a do pokoje se kolem něj vehnal jeho kamarád z jednotky Tarík Oduya. V rukou nesl dva hrnky, z nichž se kouřilo, a jeden vrazil Jessovi se slovy: „A já si myslel, že budeš ještě vylehávat v posteli…“ Jeho slova se vytratila do prázdna, jakmile si všiml Glain opírající se o zeď. Měla založené ruce a vypadala tak nenuceně, jak jen mohla, ale Tarík se i přesto pousmál a nadzvedl obočí. „Anebo jsi možná právě vstal!“

„Zmlkni,“ zasyčela Glain, bez jakéhokoliv náznaku humoru ve výrazu či tónu. Vzala Taríkovi z ruky druhý hrnek a bez ohledu na to, že byl pravděpodobně jeho, se napila. „Díky. A teď si jděte po svých, vojáku.“

„Moc rád, velitelko,“ kývl Tarík a napodobil zasalutování. Technicky vzato byli mimo službu, ale i tak se pohyboval po dost tenkém ledě a Jess se snažil z Glainina výrazu vypozorovat, zda má v plánu onen led prorazit a poslat Taríka ke dnu za nedostatek respektu.

Glain usrkávala horký nápoj a bez mrknutí oka Taríka sledovala, dokud nedošel ke dveřím.

„Rekrute Oduyo,“ oslovila ho, když překračoval práh. „Uvědomujete si, že pokud uslyším byť jen zašeptání, které by odkazovalo na tuto situaci, vymlátím z vás duši a vyřadím z týmu i z celé Vysoké gardy?“

Tarík se otočil a ukázkově jí zasalutoval. Jeho krásný obličej byl úplně klidný. „Ano, velitelko, rozumím.“

Zavřel za sebou dveře. Jess se napil kávy a úlevou zavřel oči, když na něj začal působit kofein. „Je to dobrý kluk. Nebude nikde šířit drby.“

Glain se na něj nedůvěřivě podívala. „Ty ho vážně vůbec neznáš, viď?“

Jess ho ve skutečnosti opravdu moc neznal. Členové jednotky se sice sblížili, ale on se od nich záměrně držel dál. Ve třídě uchazečů navázal několik hlubokých přátelství, ale někteří z jeho kamarádů byli vyloučení, zranění či mrtví. Jess se nechtěl znovu vystavovat stejné bolesti.

Ale i tak považoval Taríka za někoho, kdo měl k označení kamarád nejblíže, tedy kromě Glain. Glain věřil.

Jessova uniforma byla stále čistá, a když dopil kávu, oblékl si ji. Glain na něj chvilku potichu koukala. „Chtěl jsi mi něco říct,“ šeptla nakonec.

„Později,“ odbyl ji. „Až po cvičení. Bude to na dlouho.“

„Dobře.“ Když se Jess zastavil před zrcadlem, aby si zkontro­loval uniformu, Glain obrátila oči v sloup. „Jsi dost krásný za nás oba, Brightwelle.“

„Těší mě, že si to myslíš, velitelko. I ty dnes vypadáš švarně.“ Švarně byl dobrý popis. Glain si kvůli praktičnosti zkrátila tmavé vlasy a Jess usoudil, že jí to sluší a ladí to s jejím vypracovaným tělem stavěným pro výdrž a sílu. Vzájemně se nepřitahovali, ale respektovali se – Jess měl pocit, že teď více než předtím. Někdo, třeba Oduya, by si to mohl špatně vyložit. Možná se znepokojovala oprávněně. Jess se jí v odrazu zrcadla podíval do očí. „Ten kompliment samozřejmě neopustí můj pokoj.“

Přikývla. Možná to byla strohá reakce, ale Jess jí v očích viděl něco, co by mohla být jakási forma vděku. „Tak se přestaň fintit a jdeme.“

Z pokoje vyšli společně, ale na chodbě naštěstí nebyl nikdo, kdo by je viděl. Jednotka se sešla na konci chodby a všichni si uvolněně povídali, jakmile však přišla Glain, ztichli. Jess se potichu připojil ke zbytku jednotky a všichni svižnou chůzí následovali Glain na cvičiště. I přesto, že byl upocený a unavený, se na to Jess těšil. Byla to pro něj příležitost, jak z té zavřené krabice opásané řetězem upustit trochu vzteku. Nečekal žádná skutečná překvapení. Bylo to přece jen cvičení.

Ale krutě se zmýlil, a taky za to zaplatil.

Zrovna probíhala desátá hodina cvičení, když Jess koutkem oka zahlédl jakýsi záblesk a chtěl se otočit směrem k němu. Ale tlusté vrstvy oblečení a zbroje mu v tom zabránily a Jess byl navíc příliš pomalý a unavený.

Střela ho zasáhla rovnou do zad.

Najednou ležel na zemi, koukal nahoru na nemilosrdné alexandrijské nebe rozpálené horkem doběla a nemohl dýchat. Bolest mu z hrudi vyhnala všechen vzduch a na zlomek sekundy uvažoval o tom, jestli se něco nepokazilo, jestli neselhala všechna bezpečnostní opatření a jestli nezemře… Ale pak se mu odblokoval solar plexus a Jess zhluboka zalapal po dechu.

Rozpálené slunce teď zahalil stín a Jess podle svatozáře nakrátko střižených vlasů ihned poznal, komu patří. Několikrát zamrkal a všiml si, že mu Glain podává ruku. Skousnul svou pýchu a nechal se vytáhnout na vratké nohy.

„Co jste k sakru udělal špatně, Brightwelle?“ zeptala se ho. V jejím hlase nebyl cítit žádný soucit. Jess zakroutil hlavou a stále se snažil dostat vzduch do plic. „Všem jsem vám říkala, ať si hlídáte záda. Neposlouchali jste. Kdyby v těch zbraních byly ostré náboje, musel by po vás teď někdo uklízet svinčík.“

Jess se stejně cítil napůl mrtvý. Cvičné zbraně, které Vysoká garda Velké knihovny používala, nebyly zdaleka žádné hračky. Působily opravdovou bolest a dělaly velmi skutečné modřiny. „Pardon,“ zamumlal, a poté, zhruba o vteřinu později, než by měl, dodal „paní.“

Teď, když Glain už nebyla jen silueta ve slunečním svitu, viděl varovné záblesky v jejích očích. Tady si rovni nejsme. Zapomínat na to bylo hloupé, byl to jeho osobní problém, který musel překonat, a to rychle. Glain si nemohla dovolit to nechat příliš dlouho bez povšimnutí, aniž by riskovala ztrátu disciplíny v jednotce.

Přátelství je zvyk, kterého se jen těžko zbavuje.

Zbytek jednotky se seběhl zpoza rohů kulis budovy, která jim sloužila pro výcvikové účely. Tak jako vždy bylo nemilosrdné horko a všichni Jessovi kolegové z gardy teď už vypadali tak unavení a zbrocení potem jako on sám. Glain si netrpělivě otřela obličej rukávem a tak hlasitě, aby ji slyšel i zbytek jednotky, spustila: „Hlaste, co jste udělal špatně, vojáku!“

„Nehlídal jsem si záda, velitelko,“ odpověděl Jess. Zněl nervózně a přetrvávající bolest na zádech mu připomínala, že bude mít obrovskou modřinu. „Ale –“

Glain měla kamennou tvář. „Chcete se snad vymlouvat, Bright­welle?“

„Ne, paní!“ Úkosem se podíval na Taríka, který se smál od ucha k uchu. „Byla to přátelská palba, paní!“

„Ale no tak, buď fér. Zas takoví přátelé nejsme,“ hájil se Tarík. „A byl to rozkaz.“

„Rozkaz?“ Jess se podíval na Glain, jejíž obličej byl stejně nečitelný jako zeď za ním. „Vy jste mu dala rozkaz střelit mě do zad?“

Glain nehnula ani brvou. „Ve skutečném světě si musíte na přátele dávat stejný pozor jako na nepřátele. Spojenci se proti vám můžou obrátit, když to budete nejméně čekat. Snad vám to ta modřina bude připomínat.“

Tuhle radu Jess sotva potřeboval a Glain to dobře věděla. Nebyl hlupák, vyrostl v nedůvěře k lidem. Důvěra pro něj byla teprve nedávno nabytá schopnost, kterou si vyvinul ve společnosti přátel a spolužáků. Stejně jako přátelství s Glain, která se mu teď snažila připomenout, že na to nemá spoléhat.

Jess spolknul pořádně hořké sousto vzteku. „Nevymlouvám se, paní,“ řekl. „Tarík mi stejně vždycky přišel nespolehlivý.“

„Tak proč sis nedával pozor, ty chytráku?“ vyprskl Tarík. „Přiznávám, že rád hraju odporného padoucha, paní.“

„Hraješ?“ zamumlala jedna dívka z jednotky a Tarík předstíral, že po ní střílí prstem, zatímco pil ze své čutory. Kdyby to tolik nebolelo, Jess by se zasmál, ale Glainina lekce byla cílená… a cíl zasáhla. Nemůžu si dovolit odpočívat, pomyslel si. To už jsem věděl od začátku. Glain se mi to jen snaží připomenout. Ale bohužel se svou typickou jemností.

„Klid,“ štekla Glain nekompromisně a jednotka se utišila. Okamžitě. Nikdo její velení nezpochybňoval – alespoň ne na dlouho. A Jess už rozhodně ne. „Už jsme skoro na konci cvičení,“ oznámila a rázně pochodovala před jednotkou tam a zpátky, plná energie, která ji zdánlivě nikdy neopouštěla, ať byl den jakkoli dlouhý. „Dokončíme ho jako první. Jestli to kdokoliv z vás podělá, natáhnu vám takovou, že otisk mojí ruky bude na tváři cítit i vaše babička. Jasné?“

„Ano, paní!“ zakřičeli okamžitě všichni jako sbor. Naučili se pohybovat a mluvit jako jeden muž už před dlouhými a bolestivými měsíci. To byla Glainina zásluha. Jednoho dne skončí jako velitelka Vysoké gardy… nebo mrtvá. Ale nikdy se nespokojí s ničím menším než s dokonalostí.

„Skoro se mi až chce nechat vás to udělat znovu,“ pokračovala Glain a z jednotky se ozval sotva slyšitelný vzdech, který ovšem stejně ignorovala. „Ale za jeden den už toho máte dost. Nebyli jste tak strašní, příště se však radši koukejte zlepšit. Sprcha, napít, najíst, odpočívat. Rozchod.“

Proto, pomyslel si Jess, je v tom tak dobrá. Na všechny byla dost přísná, až je skoro zlomila, ale dobře věděla, kdy přidat špetku povzbuzení. A především věděla, kdy přestat. Nikdo z nich, ani on sám, neskončil ve stanech ošetřovatelů, což se však nedalo říci o ostatních jednotkách, které neměly tak vysoké postavení jako ta Glainina.

Část cvičiště Vysoké gardy, kde právě stáli, byla takřka opuštěná, byla totiž vyhrazená pro zkoušky nováčků. Všichni ostatní už to dávno zabalili, zvony ohlašující jídlo zvonily už před půl hodinou a teď, když měl Jess konečně čas se nad tím zamyslet, mu začalo pořádně kručet v břiše. Lehkou snídani už spálil dávno.

Dohnal Ši Čenga a Taríka, ale Glain ho zastavila. „Brightwelle, na slovíčko.“

Ostatní se na něj soucitně podívali, ale nezastavili. Když se otočil, prošli kolem něj. Glain stále pochodovala na ostrém slunci, úmorné alexandrijské vedro jí nikdy nevadilo. Slunce ji zjevně milovalo a během několika měsíců jí opálilo kůži do odstínu temně hnědého dřeva. Jess, který v tomto prostředí strávil zhruba stejně času, za tu dobu dosáhl jen lehkého průhledného opálení přes vrstvy nezapomenutelných spálenin. „Paní?“

Glain upřela pohled někam za jeho rameno směrem k horizontu. „Přišla mi zpráva od kapitána Santiho. Mám ti říct… ne.“ Ná­hle se podívala Jessovi přímo do očí. „Ne co, Jessi?“

„Glain –“

„Pro tebe jsem velitelka Wathenová, a ne co?“

„Chtěl jsem mluvit s Wolfem. Paní.“

„Proč?“

Bylo to zbabělé řešení, ale prozradil jí až ten druhý důvod, proč chtěl vidět jejich bývalého učence Christophera Wolfa, který jim jako uchazečům dělal peklo. „Chtěl jsem vědět, jestli ví něco o Černém archivu.“

Zamrkala a pohled v očích se jí změnil – byl stále podezřívavý a temný, ale mnohem ustaranější. „Ještě ráno jsi říkal, že podle tebe je to pouhý mýtus. Jenže zeptat ses musel už před několika dny.“

„Ano. Ze stejných důvodů jako ty. Kdyby Černý archiv existoval – ačkoliv jsem nikdy neřekl, že je to pravda – taky by to bylo místo, kde bychom se mohli dozvědět něco o Thomasově smrti.“ Jess sklopil oči. „Přišel mi dopis od jeho otce, kde mi děkuje za to, že jsem byl jeho kamarád. Ptal se, jestli vím, jak jeho syn zemřel.“

Glain na to nijak nezareagovala, po chvilce však přikývla. „Nechtěl jsi, abych se po tom pídila, protože už jsi to sám dělal.“

„Sledují nás, Glain,“ řekl Jess, „všechny.“ Na jazyku ho pálila pravda, ale věděl, prostě věděl, jak by reagovala. A byl příliš unavený. Chtěl jí to říct za lepších okolností, až je nebude tlačit čas. Při cvičeních se Glain potřebovala soustředit víc než Jess… nebo si to Jess alespoň namlouval.

„Což nás ovšem přivádí k tomuhle: od Wolfa se drž dál. Víš, že to není bezpečné ani pro něj, ani pro tebe.“

„Už s ním nebudu chtít mluvit.“

„Takže odchod, Brightwelle. Promluvíme si pak.“

Přikývl a odběhl, aby se od ní vzdálil. Bylo zajímavé, že zprávu předal kapitán Niccolo Santi a neposlal ji sám Wolfe. Ale jejich učitel byl vlastně od začátku dost velká hádanka.

Wolfe nebyl laskavý člověk ani od přírody učitel, ale snažil se, co mohl, své studenty chránit. To z něj sice nedělalo přítele, avšak i on by chtěl vědět pravdu o Thomasovi. Kdysi tedy chtěl… Není divu, že kapitán Santi mě od něj chce držet dál, pomyslel si Jess. Wolfe by to nenechal být. Nemohl, stejně jako Jess. Nebo Glain, jakmile jí to řekne. Bylo dobře, že Jess měl trochu více času na přemýšlení. Než vypustí kočku mezi holuby, potřebuje přece plán, ne?

Bolela ho záda a hlava mu třeštila z horka a námahy. Večeři zhltl stejně rychle jako snídani, bylo to jen palivo, které pozřel, aniž by ho nějak zkoumal, a poté zapadl do postele na několik krátkých hodin – o dost méně, než by potřeboval – než se opět vyhrabal. Pořád měl ještě na práci věci, které nemohl dělat ostatním na očích.

Osprchoval se, převlékl se do civilu, naházel do sebe jídlo ve společné jídelně a z kampusu Vysoké gardy se vytratil do objetí rušného alexandrijského večera, který pod modročerným nebem posetým zářivými hvězdami ochlazovalo moře.

Práce, která ho čekala, se lépe dělala za tmy.

KAPITOLA DVĚ

Alexandrijský černý trh měl dvě tváře. Ta veřejnější byla stínový trh, kde se daly sehnat nelegální, ale neškodné kopie běžných knih z Knihovny – za to byla nejhorším trestem pokuta, případně krátký pobyt ve vězení. Sloužil zejména lidem, kteří chtěli vlastnit knihu už jen pro to zločinecké vzrušení, jež to s sebou neslo, i když tyto svazky byly dost zfušovaně přepsané a často neúplné.

Nad temnějším, soukromějším černým obchodem dohlížel pašerák jménem Rudý Ibrahím, legenda známá i za hranicemi města. O jeho věhlasu se mluvilo i v Jessově domově v Londýně. Byl to bratranec, někdo od fochu, na koho jste se mohli v nouzi – a za přiměřenou odměnu – spolehnout. Jess měl mezi pašeráky i pokrevní příbuzné, ale hlavní podmínkou pro to, aby se někdo stal bratrancem od fochu, byl dlouhodobý úspěch a až bezohledná loajálnost k ostatním pašerákům. Byli spoutáni – a to doslova, pomyslel si Jess – obchodem s knihami, historií na papíře a vázanou v kůži.

Zakázané ovoce.

Jess už několik měsíců jednal postupně s celou řadou Ibrahímových podřízených – byla jich celá síť, nejmíň třicet lidí – a zjistil, že jsou všichni schopní a mají ledový pohled. Při každé transakci byla znovu a znovu kontrolována jeho brightwellovská reputace a dobré úmysly: i když se narodil jako pašerák, byl koneckonců voják Vysoké gardy a na ruce měl měděný náramek značící službu Velké knihovně. Nosil sice jméno Brightwell, ale stejně pro něj bylo dost pracné překonat podezření a získat si důvěru.

Dnes se vydal na cestu podle instrukcí, které se objevily v jeho kodexu, napsané brightwellovskou šifrou. Okamžitě je zase smazal. Zastavil se u stánku na trhu, kde dostal ústní vzkaz, že má navštívit ještě další obchod, a odtud ho do třetice poslali do potemnělého baru, kde si námořníci nadávali nad hrou v kostky. Majitel nálevny mu podstrčil papírek. Cesta už Jesse zavedla přes půlku města, takže ho pořádně bolely nohy, když se mu v kodexu konečně objevila čtyři slůvka: Zaklepej na modré dveře.

Zastavil se, uklidil kodex a prohlédl si domy v ulici, na které se ocitl. Byly to úhledné obdélníky natřené pastelovými barvami, s egyptskými dekoracemi na střechách a miniaturními kanelovanými sloupy před vchody. Slušné domovy pro vcelku dobře zajištěné rodiny nebo třeba pro učence nosící stříbrný náramek.

Po pravé straně uviděl tmavě modré dveře. Jess prošel čtvercovou brankou a potom i bylinkovou zahradou stíněnou vzrostlou akácií. V ozdobném jezírku plavaly líné ryby a ohromné květy lotusu. Byl to tradiční dům s tradičními soškami egyptských domácích božstev ve výklencích vedle dveří a Jess se jim podle ustáleného zvyku nejprve poklonil a pak zaklepal.

Muž, který mu otevřel, vypadal naprosto všedně – nebyl ani mladý, ani starý, ani vysoký, ani malý, ani tlustý, ani hubený. Skoro určitě to byl rodilý Egypťan, s bystrýma, tmavýma očima a lesklou měděnou pletí. V Alexandrii bylo v módě holit si celé tělo včetně hlavy a obočí, a tento muž se jí zjevně držel.

„Jess Brightwell,“ usmál se. „Je mi ctí. Vítej v mém příbytku.“ Ukročil dozadu, aby Jesse nechal projít, a pak za ním zavřel dveře. Byl na nich pořádný zámek a Rudý Ibrahím ho spěšně zaklapl. „Jistě jsme už jeden o druhém hodně slyšeli.“

„Čekal jsem, že budete zrzavý,“ vydechl Jess. Muž zvedl obočí – tedy zvedl by je, kdyby nějaká měl. „Omlouvám se. V Anglii se to tak říká. Kvůli rudým vlasům.“

„Kvůli tomu mi tak neříkají.“

„A kvůli čemu tedy?“

Ibrahím se pousmál, ale stačilo to na to, aby Jessovi přeběhl mráz po zádech. „Domnívám se, že na ten příběh není vhodná chvíle. Prosím.“ Muž – Jess ho odhadoval tak na čtyřicet let, ale mohl být i mladší, anebo o hodně starší – pokynul k malé, zdobné pohovce a Jess se posadil. Do místnosti vešla mladá dívka s rovnými černými vlasy střiženými po ramena. Mohlo jí být tak čtrnáct let, byla drobná a hezká a nesla tác s jemnými šálky na kávu a stříbrnou konvicí. Když jim kávu nalévala, usmála se na Jesse.

K jeho překvapení si pak sedla na protější stranu pohovky.

„Tohle je moje dcera, Anit. Bohové mému domu přáli, takže mám inteligentní dceru, která se chce vzdělat v našem obchodě. Nevadí ti, když nás bude poslouchat?“

„Ani v nejmenším.“ Jess si ještě pamatoval, že jeho otec dělal totéž pro něj a jeho dvojče Brendana, ačkoli si nevzpomínal, že by on nebo jeho bratr měli moc na výběr. „Docela mi trvalo tuhle schůzku sjednat.“

„Jistě, samozřejmě. Neměj mi prosím mou obezřetnost za zlé. Copak tvůj otec, slovutný Callum, přijímá každého cizince, který tvrdí, že je od fochu?“ Rudý Ibrahím mu podal šálek tak maličký, že mu připomínal spíš hračku, ale jeho obsah byl sladký a silný a Jess cítil, jak se mu po jediném doušku Ibrahímovy kávy rozbušilo srdce. „Anebo se snaží, aby jeho obchod – i jeho rodina – byly v bezpečí a je radši opatrný?“

„Je to opatrný muž,“ souhlasil Jess, ačkoli si vzpomínal, jak ho otec bezohledně posílal do rizikových akcí, stejně jako jeho bratry, a nikdy moc nepřemýšlel nad následky. Jeho straší bratr Liam se za to, jak opatrně jejich otec provozoval svoje obchody, zhoupnul na šibenici. „Rád by se dostal k určitým informacím a vy jste podle všeho jediný, kdo je má pod palcem. Je to pochopitelně velmi citlivá záležitost.“

„Pochopitelně,“ přikývl Ibrahím. „Přirozeně.“ Nasadil zdvořile pozorný výraz a čekal.

„Automata,“ pronesl Jess.

„Jistě sám víš, že žádné vzácné výtisky Hérónova díla neexistují –“

„O vzácné svazky nemáme zájem,“ přerušil ho Jess. „Hledáme knihy, které popisují, jak tyhle stroje a mechanické sochy fungují. A taky to, jak se dají vypnout.“

Rudý Ibrahím si právě ke rtům přitiskl šálek s kávou, a i když na kratičký okamžik zaváhal, dopil tak hladce a klidně, že si Jess jeho reakce skoro ani nevšiml. Pak se zasmál a jeho smích zněl naprosto přirozeně. „Víš vůbec, jak často takovou žádost slýchám, mladý Brightwelle? Mechanické sochy jsou nepřáteli všech paličů i pašeráků ve městech po celém světě! Myslíš si snad, že kdyby takové informace existovaly, už bychom je dávno nezískali a nevydělali na nich pohádkové bohatství?“

„Takový jedinečný poklad je mnohem víc k užitku, když se s ním zachází strategicky, pro vlastní účely.“ Jess se snažil, aby jeho hlas zněl ostře. „Tohle je pro pašování knih nejnebezpečnější místo světa, a vy jste si na něm přesto vystavěl kariéru – v podstatě hotové impérium. Jedním z hlavních úkolů pro vás zajisté bylo se k takovým informacím dostat.“

„Ty sochy nejde vypnout. To je nemožné.“

„Nic není nemožné,“ odtušil Jess. „Jsou to mechanické sochy. Stroje. Vyrobil je člověk. Někdo tedy musí znát jejich tajemství, a tajemství jsou vždycky na prodej, pokud je dokážete najít. A z toho, co o vás vím, pane, patříte k těm, kdo hledají opravdu pečlivě.“

„To ano.“ Rudý Ibrahím úsporným, zcela přesným pohybem odložil šálek. „Co tvůj otec za tento dar všech darů nabízí? Předpokládáme-li, že něco takového vůbec existuje.“

Jess se snažil udržet stejně klidnou tvář jako Ibrahím, stejně pomalý tep. Nehnul ani brvou. „Mám výtisk První knihy Urizenovy od Williama Blakea.“

Ibrahímova tvář zůstala také kamenná. „Na světě je osm výtisků této knihy,“ odpověděl. „Potřeboval bych něco mnohem vzácnějšího. Jak jsi sám řekl, tyto informace jsou skutečně drahocenný poklad.“

„Bylo jich osm,“ opravil ho Jess. „Šest jich skoupili lízači inkoustu a asi před čtyřmi měsíci je během jakéhosi zvráceného rituálu snědli. To už jistě víte. Takže zbývají dva: jeden má v trezoru můj otec… ten druhý mám já tady v Alexandrii. A pokud máte to, co chci, může být váš.“

„Ach,“ vydechl tiše Ibrahím. „A jsme u toho. Co chceš ty. Takže se neptá tvůj otec. Nikdy by tě nežádal, aby ses zbavil tak důležitého a cenného svazku. Zatím se mu, navzdory nepřetržitému úsilí londýnské gardy, dařilo vcelku dobře i bez takových informací. Ne, mám za to, že jsi to ty, kdo je tak zoufale potřebuje.“

Jess mu neodpověděl. Cítil, jak se mu na zátylku perlí pot, ale doufal, že jeho výraz zůstává nečitelný. „Jeden ze dvou posledních výtisků na světě,“ pronesl po chvíli. „Je to spravedlivý obchod. Královská odměna.“

Ibrahím si vyměnil pohled se svou dcerou. „Je to dobrá cena, ne?“ kývla Anit.

„To ano,“ souhlasil Ibrahím. „Ale o to tady nejde. Jde o to, že tady mladý Brightwell se pouští do obchodu navzdory zájmům své rodiny, z osobních důvodů. Pověz mi, má to něco společného s tou knihou, po níž jsi tak usilovně pátral a utratil za ni tolik gunajů a již se ti povedlo koupit teprve včera? S knihou o archivářových vězních?“

Tohle bylo nebezpečné. Velmi tenký led. Jess mlčel. Ibrahím se zaklonil do polštářů a podepřel si bradu rukou. Měl na prstě prsten s rubínem, který vypadal jako kapka krve. „Nechci mít s Knihovnou nic společného,“ prohlásil. „A nechci mít ani nic co do činění se soukromou křížovou výpravou nerozvážného mladého muže. Tak já neobchoduji.“

„Žádám o informace, a s těmi obchodujete,“ odsekl Jess. „Máme dohodu, nebo ne?“

Ibrahím na něj dál upíral zneklidňující pohled temných očí. Jess cítil, jak v něm bublají slova a chtějí se prodrat ven – vzteklá, rozzlobená slova. Spolkl je a vyčkával. Ibrahím se nakonec pohnul, zvedl se a podíval se na dceru, která stále seděla a tiše ho pozorovala. „Anit. Nechám to na tobě.“

„Cože?“ Jess vyskočil na nohy, ale Rudý Ibrahím už odcházel, mířil ke dveřím vedoucím do útrob domu. Jesse na jeden horečný okamžik napadlo vrhnout se za ním, ale bylo mu jasné, že člověk jako Ibrahím přežívá díky tomu, že se nedopouští neopatrnosti. Pokud se k němu otočil zády, tak jen proto, že kolem byla spousta zbraní připravených ho chránit.

„Sedni si,“ vyzvala ho Anit a její hlas zněl najednou tvrdě jako ocel. „Sedni si, Jessi.“ Byla možná mladá a drobná, ale byla i něco jiného. Zocelená způsobem, který Jess ještě nikdy neviděl – jedině v zrcadle. Anit položila ruku na řetízek, který se jí houpal na krku. Visel na něm prsten – ohromný prsten s vyrytým egyptským hieroglyfem značícím ptáka.

Jess se díval za jejím otcem. Ibrahím za sebou zavřel dveře. Jess zapadl zpátky do podušek na pohovce. „Jakou ti dneska dává lekci? Jak odmítnout pomoc, a přesto si Brightwelly udržet jako spojence?“

„Můj otec to myslel vážně. Rozhodnout mám já. Nechal to na mně.“ Jess k ní zalétl pohledem a zjistil, že její výraz je skoro stejně nečitelný jako tvář jejího otce, ale koutky úst se jí nepatrně zvedaly. Pobavením. „Nejspíš přemítáš nad tím, jak krutý osud je být vydán napospas rozmarům malé holky.“

„Tak nějak.“

Anit si pohrávala s prstenem na řetízku. „My umíme přežít, Jessi,“ prohodila. „Ty a já. Pocházíme ze stejně temných míst. Pokud si myslíš, že ti nerozumím… Ale řekni mi, proč jsi s tímhle nešel radši za svým bratrem? To by určitě bylo jednodušší a taky levnější.“

„Za Brendanem?“ Jess svraštil obočí. „Ten není v Alexandrii. Vrátil se do Londýna.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Anit. „Měl by sis svoje dvojče líp hlídat. Bez urážky, ale tvůj bratr umí být pěkný lump.“

„Jo, to je mu podobné. Proč je pořád tady?“

Anit zvedla dlaně. „Na to se zeptej jeho. Povím ti, kde bydlí.“

„A chceš se ho zbavit, je to tak?“

„Jeden Brightwell v Alexandrii je tak akorát dost. Byli bychom radši, kdybys to byl ty.“ Položila si ruce do klína a naklonila hlavu k rameni. Na rtech jí teď tančil opravdový, upřímný úsměv. „Sama jsem měla dva bratry. Vím, jak obtížní sourozenci mohou být.“

Jess si odkašlal. „Jaké je tedy tvoje rozhodnutí? Když ho tvůj otec nechal na tobě.“

„Nechal.“ Anit si ho dlouze, zkoumavě prohlížela. „Odpřisáhneš, že nikdy nevyzradíš, kde jsi k těmto informacím přišel?“

„Přísahám na – Na co bys chtěla, abych přísahal?“

„Na duši tvého prvorozeného.“ Teď už se zubila od ucha k uchu. „Podle tradice.“

„No, jak to tak vypadá, bude ta přísaha nejspíš bezpředmětná. Dobře. Přísahám na duši svého prvorozeného, že nikomu neprozradím, kde jsem k těmto informacím přišel. Ani přátelům, ani rodině. Nikdy nezradím rodinu Rudého Ibrahíma.“

„Věřím ti,“ kývla Anit. „A pokud tu přísahu porušíš, Jessi, ujišťuji tě, že egyptské kletby jsou kruté. A rychlé. Měj to na paměti.“ Vstala a vydala se ke dveřím.

„Počkej! Kam to jdeš?“

„Pro knihu, o kterou jsi žádal,“ odpověděla Anit.

„Ale já jsem nepřinesl –“

„Já ti věřím,“ zopakovala Anit. „Kdybych ti nedůvěřovala, už bys byl mrtvý.“

Nečekal dlouho, což ho překvapilo – nejspíš měli ty navýsost nebezpečné informace přímo tady, doma. Jeho otec by byl pohoršený. Callum Brightwell vždycky držel svoje podnikání oddělené od domova své rodiny, ačkoliv Jess si vždycky rád domů tajně nosil nelegální knihy – ale ke čtení, ne proto, aby s nimi obchodoval.

Anit byla během chvilky zpátky a nenuceně nesla malou, v kůži vázanou knihu. Vypadala ohmataně a nezajímavě, zjevně se jednalo o něčí osobní zápisník. Jess si od ní svazek vzal a cítil pod prsty, že je kůže přebalu na některých místech zdrsnělá. Když se podíval pozorněji, uviděl temné skvrny. Krev.

Jess knížečku otevřel, aby se podíval na její obsah, a zíral jako opařený. Potom zvedl oči k Anit. „Je to zašifrované.“

„Jistě,“ kývla dívka. „A já ti k té šifře dám klíč, hned jak mi doručíš slíbenou odměnu. Říkala jsem ti, že ti věřím. Ale nejsem hloupá.“ Na okamžik zaváhala. „Jessi, pověděla jsem ti, že jsem měla dva bratry.“

Jess už nedočkavě listoval stránkami a snažil se v zašifrovaném textu objevit nějaký vzorec – což bylo samozřejmě marné, ale lepší než se ihned poddat zoufalství. „Chceš mi snad vyhrožovat, že je na mě pošleš, pokud nesplním, co jsem slíbil? Já to splním.“

„Měla jsem dva bratry,“ zopakovala Anit a znovu vzala do ruky prsten s rytinou, který jí visel na řetízku kolem krku. „Jsou mrtví. A zemřeli kvůli té knížce, kterou právě držíš.“ Jess si uvědomil, že prsten na řetízku je pro její útlé prsty příliš velký. Byl spíš mužský.

Zůstal stát jako přimrazený a došlo mu, že ty stopy po krvi na kožené vazbě mohly docela dobře patřit jednomu z jejích bratrů. Podíval se jí do očí. Byly stejně temné a neprostupné jako oči jejího otce.

„Pokud se pokusíš tyto informace použít,“ varovala ho, „zemřeš. A to bych byla velice nerada. Je to bláznivý obchod, Jessi. Můj otec za tu knihu zaplatil opravdu hodně, stála nás mnohem víc, než jaká je její hodnota. Ber to jako výstrahu.“

Jess cítil, jak se mu stahuje hrdlo, a donutil se k úsměvu. „Za hodinu donesu toho Blakea.“

Anit přikývla. „Budu čekat.“ Odněkud z vnitřku domu se ozval ptačí zpěv, hlasitý a melodický, a Anit se po něm s úsměvem otočila. „To je náš skřivan,“ vysvětlila. „Můj mladší bratr mu postavil domeček. Krásný zpěv, že ano?“

Jess stiskl v ruce zakrvavenou knížečku a přikývl. „Ano.“

Pokud tohle skončí špatně, aspoň si může ještě naposled vychutnat veselou, důvěrně známou ptačí píseň, kterou poslouchal jako dítě.

INFO O KNIZE:
Vydá: Fragment, červenec 2018
Překlad: Romana Bičíková
Vazba: vázaná
Počet stran: 368
Cena: 349 Kč