Markus Heitz: Válka starých duší
NEHODA. VRAŽDA. POMSTA. A JEDNA DUŠE, KTERÁ ODMÍTÁ ZEMŘÍT.
Jaká je cena za věčný život?
Nakladatelství FANTOM Print vydává první část dvoudílného thrilleru Exkarnace: Válka starých duší.
Claire Riordanová je po smrti. Srazilo ji auto, když běžela na pomoc svému manželovi. To ale nevysvětluje, proč se Claire místo smrti probudila v těle patřícím úplně cizí ženě, která nedávno spáchala sebevraždu. Jediné, co Claire ví, je, že se musí dostat zpět ke své rodině.
Claire však netuší, že tělo, které nyní obývá, bylo určené Anastázii, staré a mocné putující duši, která už ukradla cizí život a identitu nesčetněkrát. A tohle konkrétní tělo si Anastázie vyhlédla z dobrého důvodu: jeho původní majitelka měla konexe, díky nimž by Anastázie mohla uskutečnit plán, který by otřásl celým světem. A tak Claire musí hrát nejen roli mrtvé Lene, ale zároveň i Anastázie – a nesmí udělat chybu, dokud nezjistí, kdo je přítel a kdo nepřítel.
Anastáziiny intriky a její spory s jinými starými dušemi ale nejsou jediná tajná válka, která probíhá ve stínech. Zatímco Claire se snaží získat čas a informace, lovec dlaků Eric naráží na nečekaný problém: zamýšlenou kořist mu přímo před očima zajmou a odvedou členové neznámé organizace, jejímž poznávacím znamením je astrologický symbol vah a která má podle všeho velké plány se všemi nadpřirozenými bytostmi. Ze snahy zjistit víc se ale může snadno stát boj o život – koneckonců, démon v Erikově nitru znamená, že i on je kořistí…
Markus Heitz ve svém nejnovějším, do dvou knih rozděleném thrilleru opět dokazuje, že je mistrem svého oboru, ať už jde o fantasy či horor. Nesmrtelnost tak, jak jste ji ještě nepoznali, pomsta, zrada i skrytá věčná válka o osud lidstva – to vše dělá z Exkarnace nutnost pro každého fanouška napětí a pochmurné spravedlnosti.
ANOTACE:
Jmenovala se Claire… tedy až do chvíle, kdy zemřela.
To auto se vynořilo odnikud a srazilo Claire ve chvíli, kdy sledovala, jak neznámý útočník vraždí jejího manžela. Claire zemřela na místě, jenže její duše odmítla opustit svět, dokud nepomůže milovanému muži – nebo ho alespoň nepomstí. A tak se Claire místo smrti probouzí v těle Lene von Bechsteinové, bohaté podnikatelky a čerstvé sebevražednice.
Jenže Lenino tělo bylo posledním krůčkem v pečlivě připravovaném plánu mocné staré duše, která si chtěla život Lene ukrást pro sebe. Plánu, který Claire nechtěně překazila. Plánu, který ji zatáhne přímo doprostřed války mezi putujícími dušemi, jejichž pozornost znamená smrt, před jakou nelze utéct ani se schopností stěhovat se z těla do těla. Claire bude muset našlapovat opatrně, pokud se chce vyhnout starým duším, fanatikům a intrikám svého nového života a hlavně splnit úkol, který si předsevzala: ochránit svou rodinu.
O AUTOROVI:
Markus Heitz
Narodil se v říjnu 1971 v Homburgu. Od roku 2002 je profesionálním spisovatelem. Poprvé se čtenářům představil v roce 2002 cyklem Ulldart: Doba temnoty (2002–2005). Také publikuje knihy z herního světa Shadowrun; prvním jeho románem na tomto poli se stal TAKC 3000 (2002). Kromě něj má zatím na kontě dalších osm. Mezi hvězdy německé fantasy Heitze katapultovala pětidílná epická fantasy sága Trpaslíci (2003–2015), na niž navázal tetralogií Legendy alfů (2009–2014). Věnuje se rovněž hororovým thrillerům, jako jsou např. Ritus (2006), Sanctum (2006), Krvavé brány (2008), trilogie Jidáš (2007–2010) či Oneiros (2012).
Temné thrillery MARKUSE HEITZE:
Německý bestsellerista Markus Heitz je nejen autor vynikající epické fantasy ságy Trpaslíci, ale rovněž tvůrce špičkových temných thrillerů. V nich využívá řadu klasických hororových motivů (vlkodlaci, upíři, nemrtví apod.), které se zručností zkušeného spisovatele variuje a zároveň zasazuje do mnohdy netradičního prostředí, jako je například Francie osmnáctého století a starověký Řím (dvojice knih Ritus a Sanctum), nebo současnost, avšak poněkud temnější, než ji známe (trilogie Jidáš či samostatné romány Krvavé brány a Oneiros).
UKÁZKA Z KNIHY:
PROLOG
Německo, Sasko, Lipsko
„Co dělá, Henri?“
Artjom si přitáhl pevněji pás, aby mu kevlarová vesta lépe přiléhala k tělu. Vpravici svíral H&K MP5K s nasazeným tlumičem, jehož popruh si teď přehodil přes prsa. V tuto chvíli nemohl věnovat pozornost čtyřem tabletům, které poblikávaly v sanitce a přinášely obrázky z bytu ženy, kterou sledovali; tvář mu stejně jako ostatním třem mužům a dvěma ženám kryla maska s otvorem pro ústa.
„Přesně to, co má,“ opáčil Henri a přepínal mezi ostrými záběrysem a tam; na malých, plochých monitorech s vysokým rozlišením se střídaly výjevy z jednotlivých místností. „Už je v koupelně. Vypadá to dobře.“
„Fajn. Kontrola.“ Artjomův rozkaz způsobil, že dva muži a jedna z žen naposledy zkontrolovali své zbraně i usazení náhlavní soupravy.„Doktorko?“
Druhá žena nahlédla do batohu s lékařskou záchranářskou výbavouakývla na svého asistenta.
„Máme všechno,“ potvrdil muž, zavřel oba velké kovové kufry a hodil si jejich popruhy na ramena.
Artjom přejel pohledem po přítomných a všiml si v jejich očích napětí.
Máme všechno znamenalo injekce, infuzní sety, defibrilátor, krevní konzervy, celou lékárnu, s jejíž pomocí bylo možno znovu uvést do chodu krevní oběh, a různé ilegální látky, které dokázaly přimět k činnosti v podstatě každý orgán v těle.
Dnešní noc pro ně bude představovat zatěžkávací zkoušku a nejmenší chyba by mohla zhatit nejen měsíce příprav. Nejfatálnějším následkem by byl konec jejich paní, jejich hery. Definitivní.
„Ukaž mi ji.“ Artjom se chtěl podívat, co sledovaná žena ve svém městském bytě právě provádí.
Henri přepnul záběr a přiblížil ho.
Byla hezká, pětatřicátnice s dlouhými mahagonovými loknami a od přírody vysoko posazenými lícními kostmi, které zdůrazňovaly rysy její tváře.
Podle podkladů si nechala po porodu dvou dětí upravit prsa, také nos kdysi mívala křivý. Zbytek těla držela v šachu pomocí sportu a zdravéstravy, což se jí podle záběrů výborně dařilo.
Vlasy měla rozpuštěné a právě si do velké vany napouštěla vodu. Všude kolem hořely nesčetné svíčky a vytvářely v prakticky, ale vkusně zařízené místnosti poklidnou atmosféru.
Svlékla si župan a předvedla divákům tělo bez poskvrnky. Ani příliš hubené, ani příliš tlusté, souměrné a pevné. Přesto Artjoma pohled na ni sebeméně nevzrušil. Byl profesionál, stejně jako zbytek jeho oddílu v sanitce.
Tmavovláska zkusila vodu a dolila do velké baňaté sklenice, stojící na komodě vedle dveří, další hlt vína. Její pohyby působily těžkopádně, jako by měla každým okamžikem usnout. Přesto vypila alkohol jedním douškem a nejistě vklouzla do vany.
„Připravte se,“ rozkázal Artjom svému týmu. Vsunul si do úst žvýkačku, aby ji vzápětí začal tiše zpracovávat zuby, pak nervózně zabubnoval prsty na popruh zbraně.
Žena ulehla do vody, která jí beze zbytku zakryla hruď i spodní část těla, a zavřela oči.
Henri zvětšil záběr a napjatě zamumlal něco nesrozumitelného.
Všichni spatřili, jak z ženina levého očního koutku velmi pomalu skanula slza, pravá paže s prázdnou skleničkou sklouzla přes okraj.
V této poloze tmavovláska strnula.
Vteřiny plynuly a měnily se v minuty; elektronický senzor vany zaznamenal nebezpečí, hrozící od tekoucí vody, a automaticky vypnul přívod.
V koupelně panovalo naprosté ticho. Stejně jako ve voze.
Žena se nepohnula, jen její hruď se zvedala a klesala a vytvářela drobné vlnky.
„No tak, holka,“ zamumlala lékařka, aby prolomila ticho.
„Do prdele, ona nám usne,“ zaklel Henri a ještě víc přiblížil ženinu uvolněnou tvář. „Ne, ne, ty pitomá couro! Zůstaň vzhůru! ZŮSTAŇ VZHŮRU! Fuck!“
Artjom popadl mobil s předplacenou kartou a vytočil číslo. V bytě začal vyzvánět telefon.
Slyšeli jeho drnčení skrz reproduktory a viděli, jak sebou žena trhla. Přitom rozbila v prstech tenkostěnnou nádobu, z řezné rány na ruce vytryskla krev.
A tekla.
A tekla…
Tmavovláska si s povzdechem přitiskla zbytky stopky s ostrými hranami k podpaždí a prořízla nádherně čistou pokožku, pak s tichým sténáním přejela sklenicí až k zápěstí.
Ze zející rány se okamžitě vyvalila životodárná tekutina.
„Všechno v pořádku. Jsme zpátky ve hře.“ Henri se spokojeně zadíval na druhý monitor, který po kliknutí zobrazil okolí vozidla. Mezi zaparkovanými auty místních obyvatel se nic nepohnulo. „Není tu nikdo, kdo by nám mohl způsobit problémy.“
Voda v lázni se zbarvila do růžova, temně rudá krev stékala po vnějším plášti vany a odkapávala na bílé kachličky.
Žena přiložila dlouhou stopku i ke druhé paži a se slzami v očích si také na ní otevřela žílu, i když nejistými pohyby.
„Vystupovat, panstvo,“ zavelel Artjom.
Henri bez komentáře popadl jeden z tabletů a zaujal místo v čele, otevřel dveře na zádi a vyskočil ze sanitky, která se navenek nijak nelišila od běžného záchranářského vozidla.
Osádka ovšem ano.
Muži a ženy, celí v bílém, obrnění, maskovaní a těžce vyzbrojení, se rozběhli studenou lednovou nocí po Čajkovského ulici ke vchodu nájemního domu s apartmány; asistent lékařky vlekl hliníková nosítka. Každý z nich přesně znal situaci; věděli, co mají dělat.
Tým potřeboval k překonání zámku vstupních dveří jen pár vteřin. Kód a umělý otisk prstu, natažený na špachtli s tenkou vrstvou gelu, měli k dispozici už dávno.
Tiše a takřka nehlučně prošli maličkou vstupní halou, vystoupali po schodech a vkročili do nevelké chodby, zbraně stále v pohotovosti a připraveni s maximální rychlostí a tvrdostí zareagovat na možné vyrušení.
Před apartmánem zůstal oddíl stát.
Artjom a Henri se zadívali na kontrolní záběr na displeji tabletu, který zachycoval výlučně koupelnu.
Žena držela pořezané paže pod vodou, aby zabránila ranám v zacelení, a navzdory slzám vypadala, jako by se jí ulevilo. Viditelně ztrácela síly a sklouzávala ve vaně dolů, až jí brada sahala k bledě růžové hladině.
„Teď?“ Henri znovu zaostřil na její tvář.
Artjom vytáhl klíč a pomalu ho vsunul do zámku, aby to zevnitř nebylo slyšet. „Ještě ne.“ Ujal se tabletu a velmi pozorně se na něj podíval.
Žena sebou ještě naposledy trhla, když jí vlnky zalily ústa. V místě, kam sahala zbarvená voda, se jí na tváři objevila načervenalá linka. S přidušeným zanaříkáním a umdlévajícím pláčem sklouzla ještě níž, až na hladině zůstalo plavat posledních pár kadeří.
„To bude tak tak,“ varovala je lékařka.
„Ještě ne.“ Artjom pozoroval vzduchové bubliny, stoupající k povrchu.
Byla jich spousta.
„Kroky na schodišti,“ varoval je zadní voj ve sluchátkách.
Bublin ubylo. Nakonec zůstala hladina klidná.
„Teď!“ zavelel Artjom, otevřel dveře a ustoupil dozadu. Od této chvíle je měl jistit.
Skupina se vřítila do luxusního bytu, aniž by věnovala pozornost pečlivě sladěnému zařízení. Se zbraněmi na ramenou postupovala ke koupelně.
Dva muži vylovili ženu z vany a asistent připravil nosítka, na která ženu vzápětí položili. Čtyři ručníky z komody posloužily k zachycenívody a krve, stékající z pokožky.
Lékařka se pokusila zachytit puls a tlukot srdce. „Obojí pryč,“ konstatovala spokojeně. „Je mrtvá.“
„Skvělé.“ Artjom se zadíval na mrtvolu. „Počkáme.“
Oddíl se zastavil, jedna část jistila, ostatní zůstávali v pohotovosti.
„Zástava nastala přede dvěma minutami,“ oznámila lékařka napjatě. „To by mělo stačit.“
„Ještě počkáme.“ Artjom se podíval na hodinky.
Nikdo nic nenamítal.
Ručička se vteřinu po vteřině sunula vpřed, až odpočítala konec třetí minuty.
„A… teď!“
Lékařka obrovskou rychlostí nejprve uzavřela zející rány, zatímco její asistent začal do takřka vyprázdněného těla vpravovat krevní transfúzi. Druhá maskovaná postava se střídavě ujímala srdeční masáže a dýchací masky.
Pak lékařka připravila defibrilátor a stříkla do krevního řečiště různé přípravky a adrenalin. Asistent napojil pacientku na přenosný přístroj zaznamenávající její životní funkce. Na hruď umístil kontaktní podložky pro případ, že by bylo potřeba uštědřit srdci šok.
Artjom stál na prahu koupelny a střídavě pozoroval své lidi a zavřené vstupní dveře apartmánu. Prozatím všechno probíhalo nerušeně.
Tým pokračoval v umělém dýchání i srdeční masáži, aby se čerstvě dodaná krev okysličila a proudila žilami.
Lékařka vpravila do žilní kanyly další adrenalin a v místě srdce prudce udeřila ženu do hrudního koše.
Z monitorovacího přístroje se ozvalo krátké písknutí, které okamžitě přešlo do horečnatého tónu.
„Komorová fibrilace.“ Lékařka přiložila elektrody potřené gelem. „Odstupte,“ nařídila a vypálila salvu.
Tiché pískání srdečního monitoru jim prozradilo, že první elektrický šok nestačil, aby orgán začal normálně bít.
Defibrilátor bzučel a za pár vteřin se znovu nabil.
„Odstupte,“ zvolala doktorka znovu.
Zapraskal výboj a hvízdání monitorovacího přístroje se změnilo v rytmické pípání.
Artjom symbolicky tleskl do dlaní. „Výborně. Dobrá práce. Stabilizování, ošetření ran a tak dále proběhne v sanitce.“ Zvedl MP5K a zahájil ústup.
Rychlým stiskem tlačítka na náhlavní soupravě otevřel kanál k čekajícímu druhému týmu, podřízenému Joše. On a necessaria se neměli zvlášť v lásce, ale hráli za stejný tým, i když samostatně. „Tvůj uklízecí oddíl se postará o zbytek,“ ohlásil.
„Da,“ odvětila Joša rusky.
„A nezapomeň na vrače.“
„Do mých úkolů ti nic není, nabaldašniku,“ sjela ho Joša a přerušila spojení. Všechno bylo řečeno.
Se ženou na nosítkách se pustili dolů po schodech, zase nikoho nepotkali. Načasování bylo dokonalé.
Teprve když rychle přebíhali Čajkovského ulici, zadívala se na ně vykulenýma očima posádka kolemjedoucího vozu.
Henri zaklekl a zacílil MP5K, na hlavové podpěrce řidiče zazářil červený bod.
„Ne,“ odvolal ho Artjom hvízdnutím zpátky. „Vyvolali bychom příliš velký rozruch. Za pár minut to budou považovat za optický klam, a i kdyby ne, nikdo jim neuvěří.“ Jistil okolí, zatímco oddíl nastoupil do sanitky, ukotvil nosítka a zaujal svá místa. Lékařská péče znovuoživené ženy byla v plném proudu, každý úkon seděl.
Artjom se vyšvihl dovnitř jako poslední a zahleděl se do krásné, stále ještě bledé tváře pacientky v bezvědomí. Spolu se svým týmem udělal všechno správně, každá fáze akce proběhla bez sebemenších problémů.
Teď už se žena musela jen probrat. Pak bude všechno v nejlepším pořádku.
*
KAPITOLA I
Německo, Sasko-Anhaltsko, Halle nad Sálou
Claire stála u okna své malé irské kavárny jménem Uisce, popíjela horkou kávu a skrz brýle sledovala Starotržní náměstí s Oslí kašnou, které se víc a víc zaplňovalo životem. Bylo ještě časné ráno, ale ve Starém městě se už hemžili místní i pár turistů. Hezký den.
Šikmo shora dopadaly do místnosti, do půl stěn obložené tmavým dřevem, sluneční paprsky. Díky bílému stropu tu bylo dost světla, aby nevznikl dojem špeluňky.
Na všech zeleně natřených příhradových nosnících visely keltské symboly; krajinářské fotografie na stěnách vzbuzovaly touhu navštívit jedinečný ostrov, kde Claire během dovolené potkala muže svého života. Klasický pří-běh, s happy endem.
Kde vězí? Finn jí dnes slíbil, že jí ukáže nejnovější fotografie, které pořídil na Vraním ostrově. Miloval přírodu a dokázal pomocí čočky fotoaparátu dokonale zachytit scénu.
Už vyřídila nákupy a uložila všechno do chladicího pultu. Těstona lívance bylo hotové, v peci se pekly čajové koláčky a zalévaly celý prostor pro hosty lahodnou vůní. Za zhruba patnáct minut odemkne vchod Uisce a s radostí uvítá nové i dobře známé tváře.
Nejkrásnější kompliment jí složila skupina irských turistů, kteří po ochutnání jejího irish stew adalších lahůdek naprosto vážně dospěli k přesvědčení, že je Irka a tyto jediné pravé recepty podloudně ukradla. Claire vařila intuitivně, jen tu a tam nahlížela do seznamu přísad a prováděla s nimi to, co by člověk dělal i v Irsku – přesně to pravé.
V tuto hodinu sem kromě stálých hostů přicházeli na snídani i lidé, kterým připadal poměr mezi cenou a výkonem v hotelech nepřiměřený, dále různí vyhledávači originality a cestující, kteří si tu cestou na letiště udělali malou zastávku.
Lidé chtěli vidět, co může malé město nabídnout, od muzea Beatles až po historické knihovny a nákupní možnosti. Dlouhý stín Lipska sice sahal až sem, ale Halle a jeho obyvatelům nechybělo sebevědomí, v neposlední řadě díky společnému boji s povodní.
Je to tu prima. Claire se opřela ramenem o výlohu a rozhlížela se po Finnovi, který na sebe zase jednou nechával čekat. Chtěl se k ní před svou navolanou schůzkou ještě stavit na kafe, jak to v posledních letech dělával.
Nezasvěceným osobám muselo připadat legrační, že při tom vždycky mlčeli. Připomínalo to malou meditaci, umožňující lépe nastartovat den. V týdnech, kdy ho jeho práce nezávislého zástupce různých malých nakladatelství nutila cestovat křížem krážem republikou, se Claire bez tohoto rituálu cítila malátnější.
Pozdravila řidiče městských služeb, který se zavalitým oranžovým vozem čistil odtokové kanály a obratně při tom objížděl Oslí kašnu s oběma sochami.
Zamával jí a gestem slíbil, že se později zastaví.
Zvedla na pozdrav ruku se šálkem a usmála se na něj, načež jí komediantsky hodil své srdce a rozesmál ji. Marná snaha.
Claiřina láska patřila už osmnáct let stejnému muži.
Strávila s Finnem nějakou dobu v Irsku, než na ni začal naléhat, aby se s ním vydala do Německa, kde chtěl po úspěšné kariéře realitního makléře začít znovu od začátku. Sice to přišlo náhle, ale těšilo ji, že se vrátí do vlasti.
Teď už deset let provozovala Uisce na Starotržním náměstí, i když její sestra zpočátku prohlašovala, že se zbláznila. Otevřít irskou kavárnu v Halle, k němuž se Lipsko chovalo trochu macešsky jako ke svému předměstí s letištěm, připadalo Nikole jako špatný vtip. Ovšem posledních pět let se pro Claire všechno vyvíjelo neuvěřitelně dobře, takže měla dva zaměstnancea tu a tam jí musela vypomáhat i dcera. Město, které se v roce 2013 velmi často ocitalo kvůli povodni v médiích a přitahovalo pozornost, objevovalo stále víc turistů. Drobný pozitivní efekt ničivé záplavy.
Claire usrkovala kávu, stoupající pára jí rosila tlustá skla brýlí.
Takřka padesát křížků zanechalo stopy na jejím těle, jakmile pracovala déle než hodinu, bolela ji záda. Ale měla svou kavárnu příliš ráda na to, než aby se jí kvůli pár bolístkám vzdala.
Ten, kdo se každý den věnoval sladkému těstu a kaloricky vydatným pokrmům jako pečený black pudding, párečky nebo slanina, nemohl mít míry modelky. Finn ji miloval přesně takovou a říkal jí solas, mé světýlko. Kromě toho jí to už nepřipadalo tak důležité. Dbát na sebe, to ano. Ale dietami a podobnými věcmi pohrdala. Její dcera Deborah vypadalajako kopie oslnivě atraktivní ženy, jíž Claire kdysi bývala, a naplňovala své rodiče pýchou.
Claire si odfoukla z tváře černý pramen vlasů a rukou si urovnala zelenou zástěru, přehozenou přes jednoduché bílé tričko s límečkem a černé kalhoty. Měla bych se vypravit k holiči.
Starý modrý Passat Kombi jejího muže zastavil asi deset metrů odtud na opačné straně ulice a zacouval na jediné volné parkovací místo.
Finn vystoupil, šlachovitý šedesátiletý muž s uličnickým úsměvem na tváři poseté pihami. Na sobě měl zelenočerný károvaný oblek a tmavě červenou košili s károvaným motýlkem. Protože věděl, že Claire stojí u okna, zamával jí, pak otevřel zadní dveře a vytáhl aktovku, v níž nosil fotografi e.
Claire mu zamávání opětovala. Měla takovou radost, že ho vidí – přitom neuplynuly ani dvě hodiny od chvíle, kdy odešla z domu, aby obstarala nákupy.
Láska. Prostě láska.
Finn si nasadil čepici s kšiltem a právě se chystal vyrazit, když tu k němu náhle ze stínu budovy přistoupil z boku maskovaný muž; nůž v jeho ruce trčel výhružně kupředu.
Claire na vteřinu zapomněla samou hrůzou dýchat, pak horečně zapátrala po mobilu v kapse zástěry, vyťukala číslo policie a rychle odložila šálek. Lupič určitě považoval jejího manžela za bankéře nebo se domníval, že se v aktovce ukrývá něco cenného, přitom tam byly jen kontrolní obtahy nových fotografií.
„Tísňové volání policie, co pro vás mohu udělat?“ uslyšela z reproduktoru hlas policistky.
„Jmenuji se Claire Riordanová, jsem na Starotržním náměstí v Halle.“ Otevřela dveře, vytáhla ze stojanu vedle nich zapomenutý deštník a vykročila na náměstí. „Mého muže právě přepadají. Přijeďte rychle!“
Ukončila hovor a dala se do běhu, deštník při tom pevně svíralaoběma rukama. Nějakou dobu hrávala v Irsku hokej a trochu hurling, což mělo za následek povážlivou jistotu úderu a sílu. Dám tomu darebákovi za vyučenou!
Claire na okamžik zmátl modravý záblesk v lupičově uchu. Sluchátko s bluetooth? Finn na muže promlouval a nabízel mu tašku. „Tak si ji vem, ty svině!“ zvolala Claire vztekle. „Nebo okamžitě vypadni. Zavolala jsem policii!“
Maskovaný muž se zadíval jejím směrem a pronesl něco, čemu nerozuměla – ovšem přiměl tím jejího muže k tomu, aby se s vyděšeným výkřikem vrhl na většího protivníka.
Claire slyšela, jak jí za zády hlasitě zavyl motor.
Když přecházela ulici, bezděčně počítala se zakvílením brzd. „No tak, you bloody bastard!“ Zvedla výhružně zbraň.
Hluk vozu se jí držel v patách.
Když se otočila, uviděla těsně za sebou velké auto: vysoké čelní přední sklo, široký předek s ochrannou mříží a za volantem drobná hnědovláska. Modravá záře v jejím uchu.
Mříž jí podrazila nohy a okamžitě jí zlomila obě stehenní kosti.
Zatímco otvírala ústa k bolestnému výkřiku, narazila tváří na kapotu, až to kovově zadunělo a v uších jí suše luplo.
Ústa se jí okamžitě zalila krví. Klouzala po kapotě a čelním sklu vzhůru a současně se nekontrolovatelně otáčela, tu viděla nebe, tu sklo, tu drobné obláčky, pak zase mrtvé mouchy. Měla dojem, jako by zachytila pach tlejících chitinových krunýřů.
Drhla hlavou o střešní lištu, kůže se jí sloupávala, jako by přejížděla po kruhadle na zeleninu, dlouhé vlasy se jí v celých chumáčích zamotávaly a za pronikavé bolesti vyškubávaly. Vnímala už jen zápach a chuť krve.
Náhle se ocitla na konci vozidla a jako papírová kulička vířivěletěla vstříc asfaltu. Uviděla sluncem ozářenou Oslí kašnu a lhostejné figury, které jako by se od ní odvracely.
Při nárazu na silnici se ozvalo zřetelné křupnutí, které jí proběhlo celým tělem a přehlušilo veškeré smyslové vjemy –a od té chvíle pominula veškerá bolest.
Claire se náhle cítila být zbavena veškeré tíhy, jako by jí vpíchli nějakou drogu, která ji měla poslat na trip. Předpokládala, že se jednáo utišující prostředek, podaný lékařem záchranné služby.
Ale lehkost nepomíjela, Claire se začala vznášet, najednou se ocitla nad Starotržním náměstím a shlížela na scenérii dole.
Zmocnilo se jí tušení: Párkrát četla o lidech, kteří se ocitli blízko smrti a popisovali opuštění těla. Ach bože, ne, ne! Já… Claire viděla vlastní schránku ležet pár metrů pod sebou na ulici, pokroucenou, znetvořenou a částečně zbavenou kůže. Další přijíždějící auto zabrzdilo právě včas, aby ji nepřejelo.
Finne! Rozhlédla se a spatřila svého muže, jak leží na chodníku a krvácí z nosu, protože podle všeho schytal ránu. Právě hodil maskovanému muži peněženku, zadíval se k její mrtvole a vykřikl její jméno, žíly na krku mu ostře vystoupily.
Vdálce zaječely sirény, k místu nehody se z různých míst sbíhali lidé. Také muž z městských služeb přichvátal a sundal si rukavice.
Vůz, který ji srazil, stál klidně a s bublajícím motorem vedle. Plech karoserie notně utrpěl nárazem, její krev, cáry kůže a chomáče vlasů na něm lpěly jako trofeje.
Claire nedokázala uvažovat, nevíra ochromovala veškeré její myšlení a dusila v zárodku každičkou jiskřičku rozumu. Na tom, co právě prožívala, nebylo nic racionálního.
Zrak se jí kalil, barvy mizely. Starotržní náměstí se ponořilo do jednobarevnosti, tu a tam se nad ním mihly stříbřité světelné záblesky, projely budovami i lidmi. Celé místo díky tomu působilo neskutečně, jako animované černobílé obrázky komiksu.
Lupič rutinním pohybem schoval nůž, vzal Finnovu aktovku, zvedl peněženku a sáhl si pod koženou bundu.
Co bude teď? Claire chtěla křičet a varovat Finna, který se po čtyřech zpola plazil, zpola lezl k jejímu ztýranému tělu. Krev, proudící z její mrtvoly, byla černá jako inkoust. Z okolí stále víc vyprchávalo světlo, jako by se Halle nacházelo v samém středu zatmění slunce.
Zakuklenec vytáhl pistoli s tlumičem, jakou Claire znala z gangsterek.
Namířil masivní hlaveň na záda jejího nic netušícího manžela, pak vyšly tři rychlé, jisté výstřely. Ten muž nepoužíval zbraň poprvé.
Náraz stačil, aby košile vpředu doslova explodovala. Vzduchem se rozletěly velké, tmavé stříkance krve, z horní části trupu pršely kusy vyrvaných tkání a bílé úlomky kostí.
Finn se okamžitě zhroutil.
Lidé s křikem hledali úkryt, také světla přímo děsivě ubylo, zatímco vrah spěšně, ale nikoliv rozrušeně nastoupil do čekajícího auta.
Dvojice zločinců prchala v terénním voze i s peněženkou a aktovkou, na Schmeerstraße odmrštila z cesty dvě vozidla. Řidička šlápla na plyn, jako by se jim povedlo nejlepší přepadení roku s miliónovou kořistí.
To nemůže být pravda. Claire se zahleděla na svou sotva rozeznatelnou, jakoby černou barvou pocákanou mrtvolu – roztrhané šaty, otevřené rány a zlomeniny –, která jí připadala nevýslovně cizí.
Pronikavého blýskání na fasádách, na zemi i na lidech přibývalo, stupňovalo se. Bylo všude, neviditelné stroboskopické efekty a miniaturní bouře zuřily bez jakéhokoliv rozeznatelného rytmu. Světlo zalévalo hrany budov, rámy oken, rysy tváří i sochy na Oslí kašně. Starotržní náměstí i s obyvateli už nebylo díky temnotě hrnoucí se ze všech stran takřka vidět, jen tu a tam ho ozařovaly výboje.
Přesto Claire zřetelně zahlédla, jak se Finnova ruka pohybuje.
On ještě žije! Její muž ji potřeboval, dcera ji potřebovala. Claire musela žít, za každou cenu.
S Finnem.
S Deborah.
Se svou malou rodinou.
Amusela vypátrat lupiče, kteří jim to provedli, kvůli maličkostem. Jen ona spatřila tvář řidičky a dokáže ji znovu poznat. Toužila po irské pomstě, nikoliv po německé spravedlnosti, za svou bolest a za bolest milovaného Finna.
Poslední, co spatřila, než všemocná tma pohltila i poslední blýskání, bylo, jak chodci váhavě přistupují k její mrtvole, jak ti nejstatečnější začínají s povrchní prohlídkou a zaměstnanec městských služeb se ji snaží oživit.
Pak už neexistovalo nic, jen Claiřiny myšlenky.
Sestávala už jen z myšlení, z vůle, z netělesnosti, která se vznášela ve tmě, kde nebylo žádné nahoře ani dole, žádné zvuky, žádné dýchání.
Neodebrala se do náruče pověstného světla.
Na mysli jí tanuly milióny obrazů a mizely, překrývaly se, tvořily koláže, vyprchávaly, nečekaně se objevovaly a měnily se ve zmatený film, pak v malbu a nakonec v dojem, který v ní vyvolával strach.
Claire nic z toho nedokázala řídit. Vůbec nic.
Tento nezkrotný příval se valil jejím vědomím a odplavoval ho. Claire jím byla unášena, nořila se do výjevů, tonula v pocitech, které vzbuzovaly, chtělo se jí smát i plakat, křičet a úpěnlivě prosit…
Nic z toho všeho se jí nepodařilo.
Cítila, jak se jí zmocňuje šílenství a pátrala po kotvě, které by se zachytila: Musím za Finnem a Deborah. Potřebují mě!
Opakovala ty věty jako mantru stále dokola, znovu a znovu, zatímco ji zaplavovaly staré vzpomínky a doslova jí vymývaly mozek.
Ale nechtěla zemřít ani přijít o rozum. Dál ji ovládala nezlomná vůle neopustit svět ani tento život.
Musím jenom vydržet dost dlouho, než se objeví lékař, který mě resuscituje.
Claire soustředila myšlenky na svého těžce zraněného muže, na svou dceru, na lidi, které milovala. Smrt ji nesměla dostat na kolena.
Prudce vířící dojmy se postupně zpomalovaly jako pozvolna se zastavující kolo štěstí. Současně bledly a ztrácely na jasnosti, až ji znovu zahalila temnota a uzavřela ji do své černé klece.
Pak jí vědomím projel náraz.
Velmi obezřele se objevilo stříbřité blýskání, které se velmi rychle blížilo. Naprosto zřetelně s sebou cosi přinášelo, jakousi neviditelnou existenci, jako když člověk se zavřenýma očima cítí blízkost jiné osoby. Přihnala se a chystala se proletět kolem Claire.
Ta intuitivně a aniž by tušila, jak to funguje, zapátrala po její blízkosti, byla nasávána, strhávána a současně odvrhována.
Claiřiny smysly jako by se jeden po druhém probouzely. Měla dojem, jako by v temnotě slyšela vzteklý řev a syčení, jako od požáru, který se brání uhašení vodou.
Claire a ta druhá neviditelná existence se lehce dotkly. Claire projela bolest. Trhání a pálení nabylo na intenzitě, hučení a běsnění zesílilo, kolem bylo cítit prskavky a horký asfalt.
Blýskání bylo čím dál oslnivější, rychlejší, zanechávalo ve tmě trhliny a vytvářelo plochy, připomínající skleněné ledovce.
Náhle Claire zahlédla skrz mihotající se světlo další výjevy – vzpomínky, které nepatřily jí. Apřece se jí draly do mysli, pronikaly do každičkého jejího koutku a jako by se tam ustrašeně schovávaly; zdálo se, že se ve svém novém domově bojí, takže připomínaly plaché kočky, které si člověk přivede z útulku.
Pak všude převládl jas a zahnal tmu – následovala fyzicky citelná rána, vystřídaná brněním.
Claire se nadechla.
*
„Máme ji! Bene, jeď rychle,“ pronesl hlasitě muž vedle ní.
Zaregistrovala pach dezinfekčních prostředků, zaslechla hlasy, které spolu rozmlouvaly a vyměňovaly si lékařské pokyny. Nebylo pochyb, ocitla se v rukou záchranářů, kteří ji oživili.
Zvládla jsem to! Claire se cítila unavená a potlučená, nevnímala ovšem žádnou bolest. Podklad, na němž ležela, jí připadal měkký a lehce se pohyboval. Vezli ji v autě a nejspíš mířili do nemocnice.
Mnohem důležitější otázka ovšem zněla: Co je s Finnem?
Podařilo se jí lehce nadzvednout víčka.
Nad hlavou se jí klenula bílá střecha auta, pod níž se pohupovalo několik sáčků s infuzí. K tělu jí vedly hadičky s průhledným i rudým obsahem a nejspíš končily v ohybu ruky, nápisy na sáčcích nedokázala přečíst.
Vedle ní stáli lékař a lékařka, pláště a latexové rukavice jim hyzdily stříkance zaschlé krve.
Claire se přiměla zvednout víčka ještě víc – a náhle spatřila, jak se nad ní vznáší pár modrých očí, zbytek tváře až na ústa zakrývala bílá maska. Zprvu se domnívala, že je jen výtvorem její fantazie, pak ale začala pátrat po vysvětlení. Možná se jednalo o ochranu před ohněm.
Ale auto, které mě přejelo, nehořelo.
„Hero! Slyšíte mě?“ zašeptal muž radostně a všechny rozhovory ve voze rázem utichly.
Claire otočila hlavu v naději, že na nosítkách vedle sebe uvidí Finna.
Ovšem seděla tam jen bíle oděná žena s rozepnutým pláštěm navlečeným přes neprůstřelnou vestu a s maskou na obličeji. Ostražitě vyhlížela z malého okna v zadních dveřích, jako by musela dávat pozor na pronásledovatele. V prstech chráněných rukavicemi svírala matně černý automat, nevinná běl ještě podtrhovala jeho přítomnost.
Claire zamrkala a ucítila nával paniky, když se rozhlédla pozorněji a u všech přítomných objevila zbraně.
A – Finn tu není.
Polkla, marně se pokusila promluvit. Zoufale pátrala po novém vysvětlení toho, co se právě dělo, ale žádné nenašla, snad kromě naprosto pochybných věcí typu obchod s orgány nebo vydírání za účelem získání výkupného.
Muž si sundal masku a odhalil jí tak přátelský, jizvami po akné posetý obličej, na němž se zračila neuvěřitelná úleva. Claire měla dojem, jako by před sebou viděl velmi dobrou přítelkyni nebo dokonce lásku z mládí, kterou právě zachránil před smrtí.
Zato Claire si byla naprosto jistá, že tohoto muže vidí poprvé v životě.
„Hero,“ hlesl dojatě. „Zdravím vás.“
Z druhé strany přistoupila k nosítkům lékařka v zakrvácených rukavicích. „Jsou vaše bolesti snesitelné, hero, nebo potřebujete další utišující prostředky?“
Muž vyčetl z Claiřiny tváře údiv. „Hero Anastázie, to jsem já, Artjom,“ pronesl zřetelně a důrazně, aby si byl jist, že mu rozumí. „Jsme tady všichni. Vaši věrní necessarii.“
„Chci za Finnem,“ zaskřehotala Claire.
„Finn?“ Artjom se zamračil. „Říkala Finn?“
„Je ještě celá zmatená z návratu. Vždyť to známe.“ Lékařka natáhla injekční stříkačku a vstříkla její obsah do kanyly, hned poté Claire ucítila uvolňující teplo. „Dám jí něco na vzpamatování a na povzbuzení. Je možné, že ztráta krve byla příliš velká. Vevodě se dalo těžko rozeznat, o kolik opravdu přišla.“
„Jak ve vodě?“ podivila se Claire lámaně. „Kde byla na ulici voda?“ Čím více na ni neznámí hovořili, tím méně chápala. Při nejlepší vůli si nedokázala vybavit, že by po srážce skončila v nějaké kaluži nebo dokonce v kašně. O čem to mluví?
Teď se Artjom narovnal. „Bene, zastav. Tady něco nesedí.“
Vůz jemně zabrzdil a zůstal stát.
„Hera je popletená,“ trvala na svém lékařka a podala jí další prostředek. „Dej jí ještě pár minut.“
Claire ucítila, jak se jí srdce rozbušilo rychleji a hlava se pročistila, ačkoliv ji na oplátku zalil pot. Myšlení jí šlo podstatně snáze, ovšem panika v žádném případě nepolevovala.
Artjom se jí pozorně zadíval do tváře. „Na obyčejnou poruchu orientace mi to přijde příliš závažné.“ Obrátil se na lékařku. „Zvlášť když má hera za sebou už několik cest.“
Vedle nosítek se objevil další muž, jemuž pod očními otvory v masce trčely krátké blonďaté vlasy. „Chová se jako začátečnice,“ pronesl zneklidněně. „Navíc říkala, že chce za Finnem.“
Lékařka vykulila oči. „Ach, u všech… Ne. To nemůže být pravda!“
Artjom zvedl ruku, nejspíš aby tímto gestem zjednal ve voze pořádek, pak upřel pohled modrých očí na Claire; zračilo se v nich cosi nebezpečného, i když se na ni jeho ústa stále usmívala. „Kdo je Finn?“
Claire ucítila, jak se jí zmocňuje další nával strachu, který ji zaplavil a vystřelil až do kořínků vlasů. Srdce jí rámusilo a pumpovalo v hrudi, byla čím dál bdělejší. Pokud se ptá na Finna, určitě ho nemohli vidět. „Co se to děje?“ zašeptala rozechvěle.
„Kdo je Finn?“ opakoval muž chladně.
„Fuck! Ty pitomá couro, okamžitě mi řekni, jak se do prdele jmenuješ!“ zaječel na ni blonďák a praštil ji do ramene.
Samou hrůzou sebou škubla.
„Ne,“ vyjekla znovu lékařka a vyděšeně zírala na Artjoma. „Máme nesprávnou.“
„Zasraná zlodějko,“ křičel blonďák celý bez sebe. „Fuck, co tě to napadlo, ukrást našíheře tělo?“ Rozmáchl se k ráně pěstí.
Claire reflexivně zvedla paže – a spatřila končetiny, které v žádném případě nemohly být její: předloktí měla obvázána, prsty štíhlé a nehty nalakované na tmavě zeleno.
Všechno jsou to jenom halucinace. Jsem mrtvá a… tohle je mezisvět nebo peklo nebo sen nebo… Claire se znovu s palčivou jasností a intenzitou zmocnilo zoufalství. Prostě nebyla z informací neznámého moudrá.
„To znamená, že hera je ještě někde tam venku,“ usoudil Artjom, zadržel blonďákovu napřáhnutou paži a polekaně se podíval na hodinky na mužově zápěstí. „Dokážu si představit, jak běsní. Raději si pospěšme.“ Pustil společníkovu ruku.
Doktorka se zhroutila. „To nikdy nezvládneme. Kde tak narychlo seženeme osobu s těmito předpoklady?“
Artjom zavrtěl hlavou. „Jenom klid! Potřebujeme pro naši paní prozatímní útočiště. Ještě není nic ztraceno.“ Zadíval se na Claire. „Zatoty ano. Chtěla jsi oklamat koloběh a my jsme ti k tomu nechtěně poskytli příležitost.“ Sklouzl pravou rukou k boku a uchopil prázdnou stříkačku, do které natáhl vzduch. „Bereme svou nabídku zpátky. Vrať se tam, odkud jsi přišla.“
Claire se snažila vzepřít, ale blonďák ji pevně držel za ramena.
„Artjome,“ ozval se zepředu z malého okénka oddělené kabiny prořidiče varovný výkřik. „Zastavuje za námi policejní auto.“
Zaznělo několikeré cvaknutí, jak osádka odjišťovala automatické zbraně.
Claire ječela a bez rozmyslu kopala kolem sebe, ale popadli ji za nohy. „Pomoc!“
„Pusť sirénu a majáček a jeď,“ nařídil velitel a jehla klesla dolů, směrem ke Claiřině paži.
Siréna spustila, vozidlo začalo prudce zrychlovat. Řidič horečně zařazoval jeden rychlostní stupeň za druhým.
„Zmiz, nevítaná duše,“ obrátil se Artjom na Claire. „Napáchala jsi dost škody.“
Náhle cosi zprava prudce narazilo do sanitky. Pak se auto pomalu překotilo doleva – a s ním všechno, co se nacházelo uvnitř.
*
Knížectví monacké, Monte Carlo
Faina Zacharovna, která právě oslavila jednadvacáté narozeniny, vyhlédla vzrušeně z postranního okénka a poznala secesní budovu, k níž limuzína mířila.
„Máme zpoždění,“ pronesla naléhavě a krátkým pohybem si ověřila, zda má v pořádku vysoko vyčesaný účes; v plavých vlasech se jí třpytily pravé perly.
„Ženy z naší rodiny nikdy nepřicházejí pozdě.“ Vedle Fainy seděla její matka Naděžda, která díky dobrým genům vypadala spíše jako její starší sestra.
„Stejně všichni čekají na nás.“ Rychlým pohledem si zkontrolovala lesk svých prstenů a oheň, planoucí v jejich diamantech.
Obě dámy se vyparádily. Chtěly být spatřeny v těch nejdražších, nejkrásnějších toaletách na míru, aby vyvolaly odpovídající dojem. Dcera v červené, matka v černé.
Místo, k němuž limuzína mířila, bylo proslulé, nasáklé historiíavelmi působivé. Kdo zvládl příjezd do večerního, jasně osvětleného kasina, aniž by při pohledu na impozantní budovu a třpytící se fontány samým nadšením padl do mdlob, na toho čekala další výzva –před vchodem se za zátarasyna schodech tísnili fotografové. Po zastavení vedla cesta do proslulé herny bouří blesků, která se rozpoutala okamžitě, jakmile se otevřely dveře vozu.
Naděžda se sklonila k dceři a políbila ji na čelo. „Neříkala jsem, že na nás čekají, Ino?“
CLS 350 vjel na kruhový objezd, v jehož středu trůnila jediná fontána, a projel kolem Hotel de Paris. Na okraji ulice parkovaly motocyklistické hlídky, dávající zřetelně najevo, že se nikdo nemusí obávat o své bezpečí.
Vůz zastavil před prostorem odděleným lany, schody kasina pokrýval rudý koberec. Dva livrejovaní sloužící přispěchali a otevřeli dveře.
„Hezky si to užij,“ pošeptala matka dceři. „Aprosím tě, drž setentokrát dál od mužů.“ Vystoupila.
Faina ji následovala.
Hektické cvakání závěrek a neutuchající, arytmické záblesky vytvořily opticko-akustickou bouři, která působila nanejvýš příjemně dráždivě a uvolnila ve Fainině těle záplavu endorfinů, takže se sama od sebe začala usmívat.Úplně cizí lidé vykřikovali její jméno, aby se otočila a oni mohli pořídit lepší snímek jejího pohledného obličeje.
Faina kráčela vedle matky po schodech úmyslně pomalu a půvabně, aniž by reagovala na naléhavé prosby. Kdo ji chtěl vyfotit, musel sesnažit. Nebyla žádná tuctová hvězdička. Vychutnávala si pozornost, ale nebažila po ní.
Dva zaměstnanci kasina už čekali na odpočívadle, aby uvedli dámy do mramorem vykládaného interiéru; v atriu podpíraném sloupy je tu osobně přivítal sám ředitel; objevila se hosteska s podnosem plným skleniček se šampaňským, doprovázená kolegyní s jednohubkami.
Matka a dcera se každá chopily jedné skleničky a pomalu kráčely opulentní halou z devatenáctého století.
Faině připadala nádherná. Pomalovanou galerii zdobily pilíře, také boční stěny krášlila výmalba, a ve stropě bylo zasazené velké skleněné okno. Bronzové svícny poskytovaly hostům světlo, všechno bylo nablýskané a vyleštěné. Štuková nádhera zdobená lístkovým zlatem. Jen ten, kdo se zadíval pozorněji, zaznamenal, že v obložení stěn tu a tam zeje trhlina. Faině ovšem díky tomu připadalo toto místo o to šarmantnější, protože v sobě ukrývalo historii.
Galavečer představoval cosi výjimečného, dokonce i na monacké poměry. Jen zřídka viděl svět tolik bohatých lidí shromážděných v jedné budově, nanejvýš na svépomocné skupině nešťastných multimilionářů či na aukci koní v Dubaji nebo při setkání bývalých amerických prezidentů, napsal satiricky společenský magazín.
Naděžda se dotkla Faininy paže. „Támhle jsou Adelsonovi. Omluv mě, ale musím za nimi a poděkovat jim za kaviár, a to tak, aby mi už žádný další nikdy neposílali.“
„Jenom jdi. Však já sama nezůstanu.“ Usmála se přes okraj sklenice, praskající bublinky nápoje ji lechtaly na špičce nosu.
Matka po ní střelila varovným pohledem. Všechno na toto téma řekla už ve voze.
Faina na ni zamrkala a obrátila se k pódiu, na němž zaujal místo ředitel kasina a právě zvedal k ústům mikrofon, aby pronesl oficiální řeč.
Pod pravým podpaždím svírala psaníčko, v levé držela sklenici. Zatímco muž hovořil, pátrala mezi přítomnými po kořisti.
„Těší mě,“ zaznělo francouzsky z reproduktorů, „že se dnes dostavilo tolik hostů, aby se zúčastnilo našeho večera, nesoucího se zcela a beze zbytku ve znamení dobré věci. Všechno, co dnes prohrajete, půjde na konto Nadace Casino Royale a poslouží dobročinným účelům. Co provedete se svými výhrami, panstvo, záleží toliko na vás, ale věřte mi: Poprvé budete mít špatné svědomí, když při ruletě padne vaše číslo nebo budete mít Black Jack.“
Ozval se tichý smích.
Pak ředitel uvolnil místo knížecímu patronovi, který oznámil, že k večeru také přispěje svým dílem.
Jeho slavnostní proslov vnímaly Faininy uši už jen jako mumlání, intenzivně pátrala očima po čerstvém mase.
Ale bylo tu příliš plno. Tváře splývaly v masu, bylo obtížné rozeznat atraktivní mladé muže. Řekla si, že u stolků, u některého z barů či v jedné z restaurací bude mít větší šanci uhasit svou touhu.
Patron dospěl k závěru. Zaměstnanci otevřeli průchod a zámožní hosté se přelili skrz Salle Renaissance selektronickými automaty, které úmyslně ignorovali, do hlavního sálu kasina. Vcentru se nacházely kostky, ruleta a Black Jack. Dnes se nebude hrát o malé sázky.
Faina dopila šampaňské a chopila se druhé skleničky. Ponořila se do libě vonícího proudu a nechala se jím unášet, usrkávala, rozhlížela se kolem sebe a vychutnávala si atmosféru.
Krása budovy z období belle époque na okamžik odvedla myšlenky mladé ženy od lovu. Nechala se vtáhnout do filmové scenérie, která se v těchto zdech proměnila v realitu a dnes v noci měla představovat dějiště jejího filmu.
Faina se v chůzi otočila kolem své osy, klouzala pohledem kolem sebe a myšlenky jí přeskakovaly tam a zpátky.
Jaký film to asi bude?
Spíš James Bond jako v Casino Royale? Nebo v Nikdy neříkej nikdy? Nebo spíš v Chobotničce? Pokud si dobře vzpomínala, vystupovalo kasino i v jiných filmech. Faina se neubránila širokému úsměvu. Chlapík jako Bond by byl přesně tím pravým. Nemohla se ovšem rozhodnout, zda by měl vypadat jako Daniel Craig nebo Sean Connery či… ne. Pierce Brosnan ne.
Mladá žena bezcílně bloumala po Salle Europe, který se víc a víc zaplňoval, a její sklenička se viditelně vyprazdňovala. Alkohol jí stoupal do hlavy a ještě víc vybičovával její touhu.
Měkký koberec tlumil kroky, Faina zvedla zrak ke křišťálovým lustrům a třpytícímu se stropu. Také zde převládala skvostná secesní optika. Do zlatem zdobených stěn byly zasazeny obrazy v nadživotní velikosti, které dodávaly hráčskému chrámu nádech muzea.
U stolků už se hrálo. Bylo slyšet se poskakování kuliček po ruletách, občas se ozval hlasitý smích vítězů nebo tichý potlesk, pokud někdo vsadil obzvlášť odvážně.
Faina se postavila k jednomu z ruletových stolků potažených zelenou plstí, nacházejícímu se poblíž podlouhlého baru, a pozorovala hráče, používající pro své sázky coby minimum žetony s vyraženou padesátkou.
Dva mladí muži se jí zamlouvali. Byli naprosto rozdílní; jeden blonďák a hladce oholený, druhý tmavovlasý a s odvážným, ovšem pěstěným strništěm na tváři. Oběma mohlo být kolem třicítky, na sobě měli obleky na míru a žádné prstýnky, které by naznačovaly, že jsou ženatí.
Tu a tam vzhlédli a změřili si pohledem Fainu. Blonďák se na ni usmíval, brunet podle všeho zvolil strategii odmítavého výrazu.
Výborně. Odložila prázdnou skleničku na tác, se kterým kolem ní proplula obsluha, a se zhoupnutím boků zaujala místo u stolu. Vážně to bude bondovský večer.
Přisunula ke krupiérovi z kabelky dva tisíce eur a obdržela za ně výměnou padesátkové žetony, které se na zelené plsti velmi hezky vyjímaly.
S naprostým klidem sázela a velmi pozorně si všímala pohledů, kterými ji brunet i blonďák příležitostně častovali. Zajímali se o ni. Ona sama ještě nevěděla, kdo z nich jí připadá přitažlivější. Nebo lépe – na koho z nich má chuť.
Hráč po její pravici se zvedl a rozloučil se s ostatními; všichni kývnutím opětovali jeho gesto.
Jeho místo okamžitě zaujal jiný muž, jehož omamný parfém Fainu doslova zaplavil. Upoutal její pozornost, neboť v žádném případě nevoněl jako obyčejná voňavka: kadidlo, ambra a dva podprahové tóny, které nedokázala zařadit, ale které ji neuvěřitelně vzrušovaly.
„Dobrý večer,“ pozdravil ji hřejivým, hlubokým hlasem. Jeho přízvuk se dal jen těžko zařadit, tipovala by ho na Němce.
Faina se na něj ani nepodívala, když odpověděla: „Běda, jestli vyhrajete, monsieur. Váš předchůdce se neodvážil.“ Z odmítavých výrazů obou svých prvních obětí vyčetla, že muže vyhodnotili jako nebezpečného soka.
„Přísahám, že udělám vše, abych tomu zabránil. Štěstí na mě čeká na jiných místech než u hracího stolku, madame. Jsem perfektním hostem pro tento večer.“
Okolostojící se tiše zasmáli.
Faina pohledem zachytila jeho ruku, která se jí při sázení ocitla v zorném poli. Silná, ale pěstěná, krátké nehty, žádné šperky, dokonce ani hodinky. Doplňky mu byly cizí.
Muž hrál s padesátkami jako všichni ostatní u stolu a sázel vždy jen jednou – pokaždé na jednotlivá čísla – a neustále prohrával. Na rozdíl od spoluhráčů si neobjednal alkohol, jen kávu a vodu. Zdálo se, že si chce uchovat nezkalenou mysl. Nápoje byly podávány na malých stolcích za hráči a hráčkami. Faina popíjela čtvrté šampaňské a cítila se rozjařeně a roztouženě. Bylo načase, aby někoho ukořistila. Musela se rozhodnout: jeden z těch dvou pohledných mužů naproti, nebo neznámý vedle ní, o němž netušila, jak vypadá.
Ale jeho hlas a vůně jsou nevýslovně přitažlivé!
Riziko. Vsadila na jedenáctku a předsevzala si, že pokud padne její číslo, vybere si cizince, bez ohledu na to, jak vypadá.
Olízla si rty. Její hlad vzrostl.
„Konec sázek,“ oznámil krupiér; bílá kulička stále poskakovala po horním okraji rulety, kolo se otáčelo závratnou rychlostí.
Pak začala ta bílá věcička klesat, narazila do jednoho z odrazníků, chvíli ještě poskakovala na rotující ruletě mezi jednotlivými dílky sem a tam, až se nakonec s klapnutím rozhodla pro jedno z čísel.
Faině trvalo několik vteřin, než ho v podnapilosti rozeznala. „Vyhrála jsem!“ zajásala a na okamžik ztratila duševní rovnováhu.
„Madame, i když bych vám to velmi přál, desítka byla moje číslo,“ namítl libě vonící muž vedle ní. „Vy jste měla jedenáctku.“
„Ne, neměla.“ Faina se k němu nehodlala otočit dřív, než se spor rozhodne.
Krupiér se smíchem zavrtěl hlavou. „Madame, měla jste jedenáctku. Ten pán má pravdu.“ Oba jeho kolegové přitakali.
„Ne. Viděl jsem to,“ přispěchal Faině na pomoc blonďák. „Bylo to číslo mademoiselle.“
„Bezpochyby máte kamerový systém, s jehož pomocí můžeme dokázat, kdo položil který žeton,“ navrhl voňavý neznámý diplomaticky.
„Messieurs dames, prosím,“ zasáhl dozorčí stolu. „S ohledem na soukromí našich hostů jsme dnes náš systém bohužel vypnuli. Musíte se spolehnout na naše dobré oči a na naše slovo.“
Faina dopila šampaňské. Věděla, že se zmýlila. „Měla jsem desítku,“ trvala přesto na svém a blonďák přitakal. Chtěla vědět, jak se muž po jejím boku zachová.
„Navrhuji, mademoiselle, abychom nechali výhru prostě být. Pokud padne číslo znovu, rozdělíme se. Souhlasíte?“
Teď se k němu Faina přece jen otočila, protože už nemohla vydržet, že promlouvá jen k jeho vůni a hlasu.
Vizáž dokonale odpovídala – vysoký, statný, klasická tvář, krátké černé vlasy sčesané dozadu. Tmavé oči se zdály být zprvu hnědé, ale pak si všimla, že přechází spíš do barvy lila. Klasický tmavý oblek mu seděl jako ulitý. Jako Bondovi.
Ovšem bylo mu jistě čtyřicet, možná i trochu víc. Hodil by se spíš k matce.
Na druhou stranu…
„Pro mě za mě. Pokud padne moje číslo,“ opáčila Faina bojovně a zaťukala na desítku, „budete mi dlužit laskavost, monsieur.“
„Aha. Navyšujeme sázku o věci, nacházející se mimo oblast hracího stolku?“ Pobaveně se usmál. „Varuji vás, madame, že budu ve výhodě, pokud na tom budete trvat.“
Okolostojící se znovu zasmáli. Neznámý si bezpochyby získal jejich srdce, což platilo i pro zbývající přítomné dámy.
Faina přijala boj. Muž bude její obětí.
„Prosím, vaše sázky,“ zvolal krupiér a sázení započalo. Nikdo jiný si nevybral sporné číslo. Nechtěli se vměšovat. „Konec sázek.“
Kulička předla, poskakovala, až se zastavila na políčku.
„Desítka, černá,“ ozvalo se hlasitě a celý stůl polohlasně vzdechl. Oba vítězové získali 61 250 eur.
„Teď mi něco dlužíte,“ prohlásila Faina a usmála se.
„Vaše číslo byla jedenáctka, madame. Nedlužím vám vůbec nic,“ nedal se muž a usmál se způsobem, jakým to dokážou jen okouzlující zlosyni ve filmech – svůdně, přitažlivě a s nádechem skryté hrozby, která působila až nepřístojně atraktivně. Faina musela zjistit, co v něm vězí.
„Co vy na to? Necháme těch zhruba 62 000 ležet?“ Do pohledu se mu vkradla vyzývavost.
Hosté kolem stolu se hlasitě nadechli, pak začali tlumeně mumlat; ozval se tichý potlesk oceňující mužovu statečnost.
„Prohrála bych spoustu peněz.“
„Pokud prohrajeme,“ – naklonil se k jejímu uchu, aby nikdo jiný neslyšel jeho slova – „budu patřit dnes večer vám, mademoiselle. Můžete ode mě žádat, co budete chtít.“
Faina se zachvěla, ale nedala na sobě nic znát. Doufala, že se jí pod šaty příliš okatě nerýsují ztvrdlé bradavky. „Cokoliv?“
Přikývl.
„Vyžehlil byste mi šaty, monsieur?“
„S potěšením.“
„Stál byste celou noc v koutě a držel vázu?“
„Nikdo neumí držet vázy lépe než já.“
„Přepadl byste starou babičku?“ Neubránila se širokému úsměvu.
„Zdá se, že jste zkažená.“ Naznačil úklonu. „Udělal bych to opatrně, ale ano.“
Napřáhla k němu ruku. „V tom případě tam tu sázku necháme.“
Přijal ji. Měl hebké, přesto silné prsty.
Projevy souhlasu byly ohlušující a přilákaly další zvědavce. Troufalý počin se rychle roznesl, a tak už v této hře nikdo jiný nesázel. Všichni hleděli na hromadu 61 250 eur a na kuličku, kterou krupiér právě vyslal na cestu.
Faině bušilo srdce až v krku. Tak moc doufala, že desítka nepadne i potřetí, ačkoliv pravděpodobnost zůstávala stále stejná. Teoreticky mohla celý večer padat jedna desítka za druhou – nebo nikdy.
Kulička se stále kutálela, zdálo se, že potřebuje více času nežobvykle, jako by nemohla najít cestu. Rozhovory postupně utichly.
Bílá věcička s klapáním a rachocením poskakovala po jednotlivých polích, odrážela se od okrajů, až se nakonec zastavila.
„Jedenáctka, červená,“oznámil krupiér a přesunul si hráběmi úctyhodnou hromádku žetonů k sobě. „Panstvo prohrálo.“
„Ale dobrá věc zvítězila,“ opáčil neznámý a za potlesku diváků vstal, pak nabídl Faině rámě. „Dovolíte, abych vás unesl na drink?“
Faina se usmála. „Bien s.r, monsieur.“ Zavěsila se do něj a nechala ho, aby rozhodl, kam se společně vytratí. Kvůli velkému návalu mezitím otevřeli v kasinu další dva sály. „Ach, mimochodem, něco mi dlužíte,“ zašeptala mu do ucha.
„Prohráli jsme.“
„Ale měl jste pravdu. Jedenáctka byla moje číslo!“ Hlasitě se rozesmála a on se k ní přidal.
Její touha se dala už jen obtížně snést a jeho vzrušující vůně ji ještě vybičovávala. Víc než jeden drink mu nedopřeje – a pak bude její.
Několika kroky se přenesli k baru v Salle Europe a on objednal Fresh Death pro sebe a Mary Pickford pro ni. Přesně se trefil do jejího vkusu.
„Jmenuji se Kajtan,“ představil se muž a naznačil políbení ruky.
„Faina,“ odvětila.
„Jack,“ ozval se třetí hlas. Oba se udiveně otočili na stranu, odkud se k nim od hracího stolku blížil blonďák. „Dobrá hra.“
„Díky,“ odvětil Kajtan. „Zkuste to provést líp než my.“ Ukázal na stolky. „Je jich tam dost.“
„Ach ne. Raději ne. Vaše představení bylo příliš dobré.“ Jack se podle všeho nechystal vyklidit pole, což by se Faině za jiných okolností zamlouvalo. Líbilo se jí, když se o ni muži přeli. Ale teď zrovna ne.Vybrala si a Jack právě všechno zbytečně komplikoval.
A tak vyřešila situaci tím nejjednodušším způsobem. Naklonila se ke Kajtanovi, jednou rukou ho popadla za bradu a vášnivě ho políbila. Ten její něžné gesto okamžitě opětoval.
Fainu jako by zasáhl blesk, její tělo na urostlého muže okamžitě zareagovalo. Vpodbřišku ji zašimralo, nedokázala se odtrhnout. Čas plynul, zatímco se jejich rty a jazyky dotýkaly.
Když ji od sebe jemně odstrčil, byl Jack pryč.
Faina to hodlala dovést do konce. Teď, tady.
Jediným douškem dopila svůj drink a Kajtan ji napodobil. Byli stejného názoru.
Bez dalšího slova prošli hlavním sálem a v Salle Blanche si vybrali jeden ze salons privés, kde za normálních okolností probíhaly hry v menším kroužku a rodinném prostředí. Dnes zůstaly salónky prázdné, ale nikoliv zamčené, jak Faina s potěšením zjistila. Její touha se nedala zastavit ani červenou uzavírací šňůrou.
Potají se vkradli dovnitř.
Místnost zalévalo šeré světlo, dopadající sem zvenku dveřmi na terasu a okny; vonělo to tu dřevem a čisticími prostředky, trochu kouřem a tajemnou atmosférou.
Daleko venku na moři poblikávala na temné vodě světla a závodila s hvězdami. Faina rozeznala obrysy malého venkovního zařízení kasina, kde si hosté v létě pohrávali se štěstím.
Kajtan pevně zavřel dveře a zapříčil je jednou z těžkých židlí, aby je v žádném případě nemohl někdo nachytat. Zvuky zvenku sem nedoléhaly,izolace byla dokonalá.
Faina ze sebe mezitím rychle strhla své červené šaty na míru a předvedla se mu v černém spodním prádle, které jen sotva mohlo být miniaturnější. „Kamery tady uvnitř jsou určitě taky vypnuté.“ Lehce odtáhla paže od těla a demonstrovala své dobře trénované tělo. Za okamžik to začne. „Přejděme k mé laskavosti,“ pronesla vzrušeně a trochu chraptivě.
Kajtan odhodil žaket a odhalil sportovní tělo. Musel dělat desetiboj nebo bojový sport či obojí.
V příštím okamžiku držel v obou dlaních cosi, co se ve světle stříbřitě třpytilo. Když sevřel ruce v pěst, Faina předměty poznala – boxery.
Couvla před ním, klopýtla a chtěla vyrazit ke dveřím – ale zastoupil jí cestu. Zmocnila se jí panika. Výraz v jeho nezvyklých očích se změnil, náhle byl tvrdý a neústupný.
„Jsem rád, že jsem tě konečně našel,“ prohlásil Kajtan a blížil se mrštným, vláčným krokem, který Faině připomínal pohyb šelmy. „Mé skutečné jméno je Eric von Kastell a lovím dlaky jako ty už velmi dlouho. Mám otázky.“
Jeden zásah a bylo by po ní. Faina se prudce otočila na podpatku a rozběhla se k oknům. Jen pryč od toho šílence.„Dudka!“ zasyčela rusky.
„Ne, to nejsem,“ odsekl Eric a přešel do jejího jazyka. „Zabila jsi příliš mnoho lidí.“
„Cože?“ Okno odolávalo jejímu cloumání. Faina popadla z barového pultu po své levici velký svícen.
Dál se blížil, nezdálo se, že by na něj její zbraň nějak zvlášť zapůsobila.
„Na to, že jsi tak mladá, úctyhodný výkon. Bohužel ne dobrý.“
Fainin těžko utišitelný hlad po sexu vystřídal čirý strach. „Pomoc!“ vykřikla a rozehnala se proti sklu. Musela pryč.
„Salons privés jsou zvukotěsné,“ utrousil Eric a rozběhl se k ní. Její první ráně svícnem a následnému výpadu dlouhými železnými trny se obratně vyhnul. „Nikdo tě neuslyší, dlačice.“
„Vy jste zešílel!“
Zasmál se – a náhle při pohledu na stříbrný svícen strnul.
Faina využila jeho zaváhání. Pokusila se kolem něj proklouznout ke dveřím. Ale Eric byl rychlejší a zasadil jí jednoduchý úder dlaní do polonahé hrudi, až se pozadu zřítila na ruletový stolek. Svícen spadl s tlumeným žuchnutím na podlahu.
V příštím okamžiku na ní seděl a koleny jí tiskl paže k desce; jedna jeho ruka jí spočívala na hrdle, druhou jí bolestivě zarýval boxer do tváře.
„Prosím, ne obličej,“ vydechla vyděšeně. „Jsem modelka.“
Eric na ni překvapeně vykulil oči. „Hlavně nejsi ta pravá,“ zašeptal.
V tu chvíli se dveře salon privé rozletěly, jako by židle před nimi vůbec neexistovala; opěradlo s prasknutím povolilo.
Na prahu stála Naděžda. Zase dveře zavřela a zapříčila je dlouhým dřevěným úlomkem. „Co to má znamenat?“
„Mamuška,“ zaštkala Faina. „Zavolej policii.“
Matka si změřila nejdříve ji, pak Erika. „Pryč od mé dcery,“ nařídila výhružně a lhostejně ze sebe shodila šaty, pod nimiž nenosila spodní prádlo.
Eric se nechápavě zasmál.
„Mamuška,“ zvolala Faina vyděšeně. „Co to děláš?“
„Snažím se nezničit si šaty,“ opáčila Naděžda suše, zatímco její tělo se už přetvářelo. „Byly drahé.“ S tichým praskáním kostí se Ruska proměňovala v napůl člověka, napůl tygra, z kůže jí rašil krátký kožich. Krok za krokem se blížila ke stolu.
Faina vykřikla hrůzou.
Z lehce pootevřených úst uniklo zařvání, ostré, dlouhé tesáky se zřetelně rýsovaly. Svalnaté paže se napjaly, ruce připomínající pracky zdobily dlouhé, zakřivené drápy.
„Říkala jsem: Pryč od mé dcery,“ zavrčela obluda a vzápětí vztekle zaprskala, uši stažené dozadu.
Fainu cosi zasáhlo do spánku a ztratila vědomí.
INFO O KNIZE:
Autor: Markus Heitz
Vydal: FANTOM Print, duben 2018
Originální název: Exkarnation: Krieg der alten Seelen
Překlad: Svatava Kretková
Obálka Dorothea Bylica
Formát: vázaná s přebalem
Počet stran: 352
Cena: 369 Kč