O Horrorconu i hororové tvorbě s Kristinou a Honzou

Festival HorrorCon v Praze pořádají od roku 2015 spisovatelka Kristina Haidingerová a šéfredaktor hororového časopisu Howard Honza Vojtíšek. Položila jsem jim několik zvídavých otázek o akci samotné i hororu vůbec a dočkala se podrobných odpovědí.

Jak nápad na festival Horrorcon vznikl? Bylo třeba jedním z impulzů ukončení pár let starého festivalu Bloody Xmas?

Kristina: Celé to vzniklo spíše postupným vývojem a zvláštními shodami náhod. Známý spisovatelky Jenny Nowak otevřel na Žižkově CaféBar a poohlížel se po uměleckém programu. Jenny mě kontaktovala a domluvily jsme se na autorském čtení, které se líbilo a přilákalo dost lidí. V listopadu 2015 už jsme společně s DarkVelvetem udělali první oficiální program a pozvali i moderátora.

Opravdu velké plány jsem ale začala střádat až poté, co jsem se seznámila s kolegou Honzou Vojtíškem a dalšími autory a fanoušky hororu, kteří byli pro každou špatnost. Věděla jsem o ZombieWalk a měla jsem i povědomí o BXM. Ale bylo mi jasné, že tu chybí vyloženě „convention“ orientovaná na horor ve všech formách umění (od literatury po hudbu), v celé škále jeho subžánrů (od slasherů po paranormální romance) a s tou pravou undergroundovou atmosférou, kde bude vše kolem hororu na jednom místě.

Honza: Já se na několika posledních BXM podílel programově. Ne tedy, že bych ho organizoval, ale měl jsem tam několik přednášek, na tom posledním několikadenním jsem byl v porotě filmové soutěže. A když to vyšumělo, hodně mě to mrzelo. A když se v roce 2015 nic nedělo, říkal jsem si, že počkám ještě jeden rok a pak zkusím něco zorganizovat. Pořád jsem o tom přemýšlel a zrovna v té době jsme si doslova padli do náruče s Kristinou a ani mě nemusela moc dlouho přemlouvat. Protože já, ač v hloubi misantropický introvert, mám podobné akce hrozně rád. A i když stojí spousty nervů, vztekání a odhodlaných výkřiků do tmy, že: „Už nikdy!“, stejně si poté člověk úlevně a spokojeně vydechne a začne plánovat další akci. Přesně tohle se mnou horor dělá, nutí mě překračovat vlastní negativní myšlenky a postoje a ještě to vnímat pozitivně. A HorrorCon, tedy ty dva a půl, na nichž jsem se již podílel (v roce 2015 jsem o něm ještě nevěděl), je jako plná injekce adrenalinu přímo do srdce.

Jak moc složité je zajistit program, účinkující a místo?

Kristina: Programu míváme až moc, také proto byl loňský ročník dvoudenní. Účinkující jsou skvělí, domluva výtečná. Dávají nám pocit, že děláme správnou věc. Za mě je nejobtížnější každodenní aktualizace a správa webu a facebookových stránek akce, vymýšlení propagačních článků, shánění financí na propagaci a propagace samotná. A pak také zajištění technického zázemí. Tady si myslím, že bych se neobešla bez svého manžela Tislava Trefila.

Honza: Jen bych doplnil, proč je ho moc a proč tedy máme po čem sahat a vlastně si vybírat. Je to i proto, že hororového se tady toho moc neděje, a tak se o spoustě věcí neví, nejsou profláklé a tak nějak pořád táhnou. A my to neděláme dlouho. Takže není problém program dát nějak dohromady. Paradoxně nám tedy pomáhá i fakt, že horor u nás není moc rozšířený a tak masový žánr jako třeba fantasy. Já navíc vždycky jedu stylem: nic není problém. Tedy není problém se na cokoliv zeptat. Jedu v režimu: raději uslyším ne, než abych pak lítostí pozdě bycha honil a mlátil hlavou do zdi, takže nemám problém se kohokoliv zeptat, jestli by nepřijel, a předestřít, jak na tom jsme a co to z naší strany znamená. Takhle jsem hned vyplivl Zoru Ullu Keslerovou, Barbaru Nedeljákovou a později jsme se s Kristinou a Tislavem společně nadchli pro Angel Wicky. Upřímně jsem nečekal, že je na HorrorCon 2017 dostaneme všechny tři, ale za zeptání přeci nic nedáme. A měli jsme je tam všechny a byly úžasné. Líná huba, holé neštěstí.

Taky jsme měli prostě štěstí s místem, od toho se to, myslím, vlastně původně celé odpíchlo. Své hraje i rozdělení práce. Takové ty vyloženě organizační a technické věci zařizují Kristina s Tislavem, za což jsem rád, tohle mě vždycky baví nejméně, já jsem spíše na ten program, komunikaci, lidi a tak. Já jsem povahou hrozný punker a stačí mi málo. Občas jedu stylem: když to stačí mně, stačí to všem, ale to není vždycky pravda. V tu chvíli přichází Kristina s věcmi a nápady, které mě by ani nenapadly, nebo bych je vůbec neřešil. Což je fajn, protože to hodně pomáhá. Na druhou stranu, když Kristina něco začne hrozně řešit a pomalu se tím nechá požírat, přijdu já a řeknu: ser na to a neřeš to. Takže se fakt hodně a vhodně doplňujeme.

Jenny Nowak, Františka Vrbenská, herečky Angel Wicky a Barbara Nedeljáková – jak probíhá výběr takových hostů?

Kristina: Jenny je jako patronka Dark Velvetu naším hostem už od roku 2015. Je to – nebojím se říci – jedna z nejkvalitnějších autorek hororů u nás, která v mnoha ohledech předčí Anne Rice. Františka má úžasné vědomosti a je výbornou vypravěčkou, tady to bylo už předem dané. Podobně to bylo i s jinými pravidelnými účinkujícími, jako jsou třeba spisovatelka Hanina Veselá, spisovatel a šoumen Mark E. Pocha, umělci z Infernalismu či fotografové a maskéři z Mystery Art Production, ti si zatím vždy dokázali nachystat to správné ostré koření.

Hodně hostů se hlásilo samo na náš pořadatelský e-mail, protože nikde jinde nedostanou se svým „pokleslým“ tématem tolik prostoru jako u nás. Jako undergroundová akce si také můžeme dovolit přiostřit a pustit si třeba film od Horrorporn…

Honza: Jak už jsem nastínil v předchozí odpovědi – prostě jsme se zeptali, předestřeli, jak to bude vypadat a jaké jsou naše možnosti, a pak už jen slyšeli ano. Barbara Nedeljáková teď již nějakou dobu žije v České republice, tak s tím neměla problém, navíc Hostel se u nás nesetkal s tak velkou oblibou jako v USA a na západě obecně a o jejích dalších hororech tady lidi ani moc nevědí, tak byla příležitost její hororovou tvorbu přiblížit. No a Zora Ulla Keslerová je prostě super. Ještě ráno ten den, kdy nám vystupovala na HorrorConu, byla v Itálii. Přiletěla asi nejen kvůli nám, ale byli jsme hodně velkým důvodem. A Angel Wicky? Ta nám všem ukázala, že si nenechá ujít žádnou příležitost se pořádně vyřádit. Je fakt, že jsme si u kompletování a řazení programu HC2017 několikrát říkali, kam to všechno nacpeme, já navrhoval, že se vzdám svých přednášek. Nakonec to byla parádní akce.

Loni jste také uspořádali povídkovou soutěž O krvavý brk. Jak byla úspěšná?

Kristina: Přišlo přes 40 povídek, od těch tak nepovedených, že vůbec neprošly do hodnocení, až po ty vynikající. Vyřadit nevydařené kousky bylo poměrně snadné, ale se vzrůstající kvalitou bylo rozhodování čím dál obtížnější. Naštěstí nás porotcovalo pět a většina hodnotících byla ochotna připsat i komentáře, což finálnímu rozhodování pomohlo.

Honza: Porotcování literárních soutěží, ještě v tak „marginálním“ žánru, který nemá moc možností se projevit, je občas docela řehole. Ale nakonec vždycky stojí za to. Prosévání zrna od plev někdy dá zabrat, člověk u toho skřípe zuby, ale na druhou stranu, když se vyloupnou ty povedené záležitosti a z nich pak ještě nějaká zářivá překvapení… Nakonec se sešlo šest nejlepších povídek, které jsou velmi ucházející, v některých případech až hodně výborné. Přečíst si je můžete ve 25. čísle Howarda. Povídku nám zaslala dokonce osmiletá soutěžící. To nás fakt mile překvapilo. Doufáme, že příští ročník bude minimálně stejně záživný.

Proč myslíte, že je hororu věnováno málo pozornosti? A je podle vás vůbec dostatek literárních a filmových hororů, které si pozornost zaslouží?

Kristina: Dobrý horor si musí čtenář najít. Domácí u nás vychází minimálně, překladové se sem dostanou, ale spíše kvůli reklamě a ještě bývají označované za mysteriózní thrillery, temnou fantasy a podobně. Jako by označení „horor“ bylo jakýmsi stigmatem, které by mohlo potencionální čtenáře-kupující odradit. Pravdou je, že český čtenář bývá konzervativní, čehokoli nepříliš známého se bojí, a to neplatí jen pro horor, ale třeba i pro erotickou literaturu. Čtenáři se mnohdy dokonce stydí takovou knihu v knihkupectví vůbec vzít do ruky.

Situace se ale poměrně zlepšuje, snad je to díky rozvoji e-shopů, kde si můžete inkognito objednat, co chcete. Doporučuji číst anotace, ukázky a recenze. Horor sám o sobě má celou řadu subžánrů, a pokud čtenář čeká duchařinu, a místo toho přijde k brutální řezničině (nebo opačně), může ho to od hororu jako takového odradit. Pokud se hororová povídka náhodou dostane do sborníku jiného žánru, nedopadá v hodnocení dobře, což je pochopitelné. Na injekci hrůzy, strachu či hnusu (a mnohých podprahových pocitů s tím spojených) zkrátka musí být čtenář naladěný.

Kvalitních filmových hororů přibývá geometrickou řadou. U knih tomu tak dosud nebylo, protože je u nás skoro nikdo nevydává. Všímáme si ale, že se situace postupně mění. Na HorrorConech jsme křtili vždy minimálně tři knihy. Jediné žánrové nakladatelství u nás – Netopejr, které bere horor jako samostatný žánr bez ohledu na míru fantastičnosti či realističnosti, začalo znovu vydávat každoročně a přibírá další autory; na letošek je v plánu například Nekrosarium Petra Bočka. Překladové hororové literatury se loni naplno ujalo nakladatelství Carcosa.

Honza: Až se mi chce říct skoro kacířská myšlenka, že proto, že je málo hororových fanoušků a fanynek. Myšleno ve smyslu fanoušků, kteří fakt jedou horor a neberou ho jako jednu ze součástí obecné fantastiky či žánrového guláše. Ale nerad bych, aby to vyznělo nějak konfrontačně, nebo že bych se nějak vymezoval. Já ale třeba vnímám horor jako zcela samostatný žánr. Fantasy mi prakticky vůbec nic neříká a dost mi pije krev, když je horor s ní pořád spojován. Sci-fi už mi trochu něco říká, ale za fanouška bych se neoznačil.

Problém je částečně možná v tom, že je u nás horor hodně dlouho prezentován a vnímám právě jako jakási součást (a ještě ta poslední, tam někde vzadu, za rohem) širšího žánru nebo žánrové množiny. Částečně si myslím, že je mu věnováno málo pozornosti i proto, že zde spousta základních a stěžejních děl hororové literatury dosud chybí. Nemluvě o současných autorech a autorkách. O českém hororu snad až škoda mluvit, to i Slováci jsou na tom, řekl bych, trochu lépe. Nevím, podobné debaty či rozvahy poslední dobou vedu docela často, až si už říkám, jestli to stojí za řešení a přemýšlení a není lepší se radši pokusit s tím něco udělat.

Nevím, jestli se druhá otázka vztahuje čistě jen na náš horor nebo horor obecně, každopádně si myslím, že v obou případech odpověď zní rozhodně ano – je ho dostatek. Minimálně má knihovna a hromada recenzí a komentářů, co jsem napsal, dokazuje, že ano. Dobrého hororu je dost, jak v literární, tak ve filmové podobě, ať českého, tak i obecně, jen na vás nebude skákat z mainstreamového tisku, poliček řetězcových knihkupectví, nebudou vám je předhazovat před nos coby poslední žhavé bestsellery.

V prosinci 2017 vám vyšla povídková sbírka Ve špatný čas na špatném místě, na které jste se podíleli jako autoři i editoři. Máte v plánu do budoucna něco podobného, nebo se teď víc věnujete individuálním projektům?

Kristina: V edici HorrorConu bychom chtěli vydávat i dále. Pokud se vše vydaří jako vloni, budou se moci čtenáři na podzim dočkat další česko-slovenské povídkové antologie s názvem Může se to stát i vám. Avšak stěžejní je teď pro mě určitě dokončení druhého dílu Nepohřbených.

Honza: O sbírku Ve špatný čas na špatném místě se mnohem větší měrou zasloužila Kristina, ona to vymyslela a nakopla. Každopádně, jak sama podotýká, už pomalu makáme na další antologii a tak nějak pomrkáváme a zdálky poskakujeme kolem dalšího nápadu. Z individuálních projektů je pro mě teď nejžhavějším a nejakutnějším má třetí povídková sbírka Sešívance, pro kterou každou z povídek napíšu společně s jiným autorem nebo autorkou. Měly by se sejít spoluautoři a spoluautorky z České republiky, Slovenska a Polska. Jednu povídku bychom měli napsat společně s Kristinou. Alespoň v to pevně doufám, už na ní pomalu pracujeme. Taky teď zrovna řeším povídku pro literární přílohu jednoho českobudějovického kulturního čtvrtletníku. No a možná se letos dočkám publikace v dalším cizím jazyce. Jinak pořád hledám nakladatele pro svůj první román.

Rýsují se už plány na Horrocon 2018?

Kristina: Mnohdy už při dokončování programu máme představu, kdo by mohl být na dalším ročníku. Třeba proto, že se do toho předešlého už nevešel, nebo se nemohl dostavit, nebo je tak vynikající, že si na každý ročník připraví nějakou pecku, takže by bylo škoda ho opět nepozvat. Na ročník 2018 by mělo vyjít promítání dlouho očekávaného filmu Psychopompos na motivy básně H. P. Lovecrafta, také chystáme mnohem větší maskérskou šou a určitě budeme pokračovat ve spolupráci s vydavatelstvím OneHotBook, které chystá další Kingovky a jiné horory.

Honza: O HorrorConu 2018 jsme se vážně bavili už sotva dvě hodiny po konci HorrorConu 2017 v jednom žižkovském baru. Řekli jsme si tam, že budeme do konce roku trávit ten blažený pocit z HC17 a v lednu na to vlítneme. Samozřejmě si každý tak nějak subjektivně projíždíme, co by tam mohlo být, a pomalu už sondujeme terén, ale čeká nás v půlce ledna společná akce s Kristinou, tedy osobní setkání i s Tislavem, které trochu prodloužíme, tak tam určitě začneme, mimo jiné, i rýsovat základní podobu letošního HorrorConu. Budeme se snažit, aby se bylo na co těšit a aby nás to všechny zase bavilo.

Foto: Hanina Veselá

Odkazy:
HorrorCon: http://horrorcon.cz/
Kristina Haidingerová: http://kristinahaidinger.cz/
Honza Vojtíšek: http://www.eraserhead.estranky.cz/
Magazín Howard: http://www.howardhorror.cz/