Hrůza a děs ještě nikdy nebyly tak zábavné! (PR)

Absurdně vypointované situace, nadsázka, napětí, černý humor a atmosféra, z které vám bude běhat mráz po zádech – to vše spojuje hororové povídky legendárního Miloslava Švandrlíka, autora proslulých Černých baronů. Jedinečný soubor ŠUMAVSKÝ UPÍR, první část projektu 3 x 100 hororů, vás zavede na opuštěné hrady, strašidelné samoty, do záhrobí, mezi upíry, krvelačné vlkodlaky a jiné nadpřirozené bytosti.

 

Povídky prověřené časem (nejstarší vyšly již v roce 1970) a generacemi čtenářů vás možná vyděsí či aspoň trošku postraší, zaručeně se však u nich královsky pobavíte!

Klasik českého humoru. Do jeho díla se člověk nemusí „začítat“, stačí se nechat od první do poslední stránky bavit. Vtip po vtipu tvoří souvislý, někdy velice rafinovaný příběh. Každý najde postavu, která mu někoho připomíná. Ať je to přiblblý důstojník, žárlivý manžel nebo tchyně. Humor vychází ze života, libuje si v lidské malosti a nedostatcích, ale nijak nekárá. Stálo by za to, zažít pana Švandrlíka v hospodě u piva.– Fidlal, databazeknih.cz

Poprvé s nadšením přečteno už na střední škole a dosud můj nejoblíbenější soubor hororových povídek (…). Právem kultovní soubor, který ke dnešku stále nemá konkurenci, na němž nejvíc oceňuju vážné horory s údernými pointami. – josef1065, databazeknih.cz

Knihu vydáváme v luxusní vázané podobě se sametovým přebalem – stane se tak ozdobou vaší knihovny nejen obsahem!

 

ANOTACE:
Projekt 3 x 100 hororů přináší čtenářům ve třech svazcích kompletní soubor všech povídek, které na téma hrůzy, mystiky, záhrobí a nevysvětlitelných záhad napsal Miloslav Švandrlík.
Autorův vynalézavý způsob, jak čtenáře vyděsit či alespoň postrašit, a přitom ho vtipně pobavit, si konzumenti příběhů o upírech, krvelačných monstrech nebo vlkodlacích oblíbili už dávno. Důkazem je mimo jiné i umístění výběru „100 nejlepších hororů“ v první desítce knih, které si mládež zapsala do čtenářských deníků žáků 9. tříd základních škol.

První svazek obsahuje z velké části nejstarší povídky, zveřejněné v knihách Draculův švagr a Rakev do domu, které vzbudily nebývalý ohlas u čtenářů i televizních diváků.

Kniha Šumavský upír je k dostání na pultech knihkupectví od června 2017. Čtenáři si ji ale mohou pořídit i na knižních e-shopech, s 25% slevou přímo na stránkách Nakladatelství Epocha, kde naleznete další informace. E-knihu připravujeme.

INFO O KNIZE:
Šumavský upír (3 x 100 hororů – kniha I.)
Autor: Miloslav Švandrlík
Vydal: Nakladatelství Epocha, červen 2017
Obálka: Jiří Winter
Formát: vázan s přebalem
Počet stran: 544
Cena: 399 Kč

Další svazky (Čertova bažina, Koktavé strašidlo) vydáme na podzim.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Slávka se výborně bavila. Kde by ji dnes ráno napadlo, že bude nocovat ve staré hájovně a vousatý myslivec jí bude vyprávět barvité pohádky o upírech.

„Vám je to k smíchu, slečno,“ pravil ponuře hajný a počal si čistit dlouhou porcelánovou fajfku. „ale všechny ty události se staly tady na Šumavě. Jenže to bylo v době národnostních sporů, těsně před obsazením pohraničí Němci, a tak bylo řádění upírů odsunuto do pozadí všeobecného zájmu!“

Slávka nedůvěřivě pokyvovala hlavou: „Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela,“ řekla, „a jsem na Šumavě již na páté dovolené.“

Hajný se shovívavě usmál: „Já jsem tu, milá zlatá, už přes padesát let,“ pochlubil se, „a všechny ty události jsem viděl pěkně zblízka. A proč se o tom nemluví? Většina z tehdejších svědků už nežije, jiní byli odsunuti do Německa nebo se odstěhovali do vnitrozemí. A ti ostatní raději drží jazyk za zuby. Buď se nechtějí stát terčem posměchu, nebo se prostě bojí. Pan řídící Podrta, který se o těch upírských historkách zmínil, musel odejít ze školy pro šíření idealistických pověr.“

Slávka pokrčila rameny. „My už jsme, pane hajný, taková nedůvěřivá generace,“ řekla, „a dokud se o něčem nepřesvědčíme na vlastní oči…“

„Já jsem se na vlastní oči přesvědčit mohl,“ děl starý lesák, „a nikdy není vyloučeno, že to nebude dopřáno i vám. To se přece stalo v době, kdy lidé nepotřebovali strašidla k ukrácení dlouhé chvíle. Všechno tu jen vřelo, schůze stíhala schůzi, bitka bitku. A najednou upíři! Rozhodně je na svět nevyvedla fantazie nudících se lidí, to mi věřte! Byli tak skuteční, jak si jen dovedete představit!“

Bylo to v létě 1937. Náměstí v městečku bylo jak vymetené, jen dva nebo tři strejci plivali na dlažbu, opřeni o sloupy podloubí. Zdálo se, že se nic mimořádného nemůže přihodit, ale četník Sova byl přesto ustavičně ve střehu. Věděl, jak málo stačí, aby v hospodě vzplál znovu národnostní spor, od něhož nikdy nebylo daleko k pořádné rvačce. Ale toho dne se stalo něco docela jiného.

Sova pojednou spatřil hubeného černovlasého člověka s nažloutlým, ostře řezaným obličejem, oblečeného v tmavé šaty starodávného střihu. Na hlavě měl ten podivín cylindr a v ruce točil vyřezávanou hůlčičkou se stříbrnou rukojetí. Četník si byl jist, že to není nikdo z místních občanů ani že nepochází z blízkého okolí. Ale co tu pohledává? Proč je oblečen v parném létě jako by šel na ples? Hodlá se snad ubytovat v místním hotelu? Četníka posléze napadlo, že je to potulný kejklíř nebo jasnovidec, který si zde hodlá sjednat představení, a to ho na chvíli uklidnilo. Jako řádný strážce zákona ani Sova neměl rád nejasnosti. Kdyby cizinec zabočil do hotelu nebo na radnici, klidně by ho pustil ze zřetele.

Ale nic takového se nestalo. Podivín v cylindru, aniž by se rozmýšlel, přešel náměstí a dlouhými kroky směřoval ke kostelu svatého Ignáce. V té chvíli si Sova řekl, že by bylo namístě zasáhnout. Před vchodem do kostela zastoupil neznámému muži cestu a otázal se: „Kam jdete, pane?“

Cizinec se ušklíbl, zabořil své pichlavé oči do četníkova objemného trupu a řezavým, nepříjemným hlasem pravil: „Jdu se oběsit, četníku!“ Načež vyjeveného Sovu obešel a zmizel ve dveřích kostela.

Sova zůstal stát, jako by ho někdo zmrazil. Žasl nad cizincovou drzostí a uvažoval, jestli má právo proti němu nějakým způsobem zasáhnout. Jisté je, že muž se mu jevil jako krajně podezřelé individuum, ale na druhé straně je třeba přiznat, že se dosud nedopustil žádného přestupku. Ale proč šel do kostela? Je to snad malíř nebo jiný umělec, kterého zajímají barokní obrazy a zdobený oltář? Anebo jde o podvodníka a zloděje uměleckých předmětů, který si přišel otipovat rajon?

Četník Sova se zachmuřil, naježil hrozivě knír a rozhodl se, že bude podezřelého chlapa legitimovat. I kdyby měl mít kvůli tomu nepříjemnosti! Přecházel před kostelem a čekal. Bylo nekřesťanské vedro, z četníka lilo jako z konve, ale on se rozhodl, že neustoupí. Zjistí toho člověka a bude vědět, na čem je.

Přecházel před kostelem notnou chvíli a cizinec se stále neobjevoval. Četník v duchu sakroval, několikrát vytáhl z kapsy niklované cibule, které obdržel od okresního hejtmana za statečnost, a kroutil hlavou nad cizincovou vytrvalostí.

„Hrome, snad tam ten chlap neusnul?“ napadlo ho pojednou. „Už to asi tak bude! Nešlo mu o umělecké památky, nýbrž o trochu blahodárného stínu! Natáhl se v kostele na lavici a teď tam, mizera, chrápe!“

To bylo ovšem nepřípustné. Kostely nemáme proto, aby se v nich povalovali kdovíjací vandráci! Tady je třeba na místě zakročit!

Četník odhodlaně zakoulel očima a rozhodným krokem vstoupil do svatyně. První pocit, který se ho zmocnil, byl veskrze příjemný. V kostele byl báječný chládek a také velebné pološero kontrastovalo s ostře bodavými paprsky, kterým byl vystaven venku na náměstí.

Sova zamžoural očima a rozhlédl se kolem sebe, hledaje cizince. Nikoho neviděl, lavice zely prázdnotou. Až potom, když upřel zrak na hlavní oltář. Četník ze sebe vyrazil nepřirozený hrdelní výkřik a zachytil se kamenného sloupu, aby se udržel na nohou. Pak se poprvé od dětských let neohrabaně pokřižoval. Z jeho očí čišela hrůza a ústa mumlala téměř zapomenutou modlitbu.

Na oltáři visel oběšený cizinec s odporně vyplazeným nafialovělým jazykem.

Městečko i s okolím bylo pochopitelně vzhůru nohama.

Věřící byli hluboce uraženi, senzacechtiví příjemně vzrušeni a kompetentní úřady nevěděly kudy kam. Oběšenec neměl doklady a jeho totožnost nebylo možno zjistit, ačkoliv úsilí bylo vynaloženo mnoho. Nakonec bylo rozhodnuto proti vůli celého městečka, že cizinec bude pohřben na místním hřbitově. Zejména místní farář podal několik důrazných protestů, vedl deputaci věřících i na okresní hejtmanství, ale nepochodil. Věc se vzhledem k neprokázané totožnosti sebevrahově vlastně ani nedala jinak řešit.

Konal se tedy pohřeb, je-li možno to tak nazvat. Dva obecní zaměstnanci odnesli mrtvolu na hřbitov a hrobník ji zakopal za zdí v místě, které dříve bývalo určeno sebevrahům, ale na němž už nebyl nikdo pochován dobrých třicet let.

To měl být konec, ale nebyl.

Když hrobník Schreiber vykládal po městečku, že spatřil oběšence, kterak se v noci při úplňku prochází po hřbitově a tančí mezi hroby, věřilo mu jen pár starých babek. Lidé se většinou domnívali, že starý hrobník usiluje o to, aby byl zajímavý, a strašidelné historky si jednoduše vymýšlí. Brzy se však přihodily události, které nejenže Schreiberovi daly za pravdu, ale vyděsily i ty nejsrdnatější občany městečka.

Celý ten kolotoč s upíry vlastně začal dnem, kdy do městečka přijeli herci. Venkovská šmíra třetí třídy to byla, a jestli vzbudila přece jen nějakou pozornost, bylo to jedině zásluhou uhrančivé subrety, která se jmenovala Kristina. Ne snad že by tato dáma podávala na scéně mimořádné umělecké výkony, avšak o to víc dokázala prodávat svůj ojedinělý půvab. Nebylo noci, aby v místním hotelovém pokojíku s vchodem diskrétně odvráceným do dvora nepřijímala někoho z místní honorace. A že byla spokojenost na obou stranách, je zřejmé. Divadelní společnost vesele účinkovala již čtrnáct dní a nic nenasvědčovalo tomu, že by se připravovala k odjezdu.

Jedné noci, když se na bezmračném nebi potuloval stříbrný měsíc jako veliká magická lucerna, čekala opět Kristina bohatého nápadníka. Dokonce se říkalo, že měl tentokrát přijít sám pan starosta. Kristina si v každém případě dala na sobě záležet. Oč méně se oblékla, o to více se nalíčila a navoněla, aby noční host propadl jejím půvabům v co možno nejkratší době.

Krátce po půlnoci se ozvalo lehké zaklepání na dveře. Kristina otevřela v domnění, že přichází muž, s nímž uskuteční výborný obchod. O to větší bylo její překvapení, když se před ní místo vypaseného měšťana objevil šklebící se přízrak s oprátkou na krku a vztahoval po ní drápy. Nikdo neví, jak se chovala ve chvíli smrtelné úzkosti. Snad se pokoušela utéci, snad volala o pomoc. Jisté je jen jedno, že ji našli ráno s prokousnutým hrdlem.

I Kristina byla pohřbena na místním hřbitově. Tehdy se ještě dalo mnohému předejít. Kdyby jí někdo v rakvi probil srdce dubovým kůlem, mohla uniknout neblahému osudu, který ji po smrti očekával. Nestalo se to však a z uhrančivé krasavice se stal, právě tak jako z oběšence, upír dychtící po lidské krvi.

Tentokrát se starému hrobníkovi vyprávějícímu o hrůzných tanečních rejích na hřbitově už nikdo nesmál. Městečko žilo v obavách, že upíři budou brzy potřebovat doušek čerstvé krve.

A nemýlili se. Čas od času se oběšenec s Kristinou objevovali před některou chalupou nebo domem a rafinovaným způsobem se dožadovali vstupu. Upír totiž nesmí vstoupit do domu, kam není pozván, a tak byla lest bezpodmínečně nutná. Podařená dvojice se vydávala za zbloudilé pocestné prosící o nocleh, jindy předstíral oběšenec, že je lékař spěchající k rodičce, a dožadoval se vstupu. Lidé byli většinou obezřetní, ale občas se stalo, že někdo lehkomyslný pozval upíry dál, nebo dokonce sám otevřel dveře. Pak se odehrála další tragédie, která vždy otřásla celým okolím. Farář několikrát vykropil hřbitov a lidé pro samé modlení téměř zapomněli na kdysi tak časté národnostní spory. V hospodě i na ulicích se mluvilo o upírech a po setmění bylo všude jako vymeteno. Přesto bylo během několika měsíců sedm nebo osm dalších obětí, jejichž prokousnuté hrdlo jasně svědčilo o pachatelích. Z těchto nešťastníků se upíři nestali pouze proto, že na radu pana faráře byli převezeni až do plzeňského krematoria a tam byli zpopelněni.

Atmosféra strachu zachvátila celé okolí a byla den ode dne děsivější. Drzost Kristinina a oběšencova byla bezpříkladná. A pak došlo k večírku u baronky Zolnebergové.

To bylo koncem února 1939. Na horách začal tát sníh, ledy na Otavě se lámaly, voda stoupala. Tehdy pozvala baronka Zolnebergová, známá nacistka, všechny významnější Němce z okolí na přátelský večírek do svého zámku. Nešlo snad o ples, jaký pořádali dříve bohatí feudálové, ale na místní honoraci to bylo až až. Dámy sháněly toalety, pánové se navlékali do fraků a rozruchu kolem bylo mnoho.

Na večírek se však nepřipravovali jen místní Němci. Také upíři ve svých nehostinných hrobech zatoužili po čerstvé krvi, jíž se jim, kvůli strachu a opatrnosti místních občanů, stále nedostávalo. Kolem půlnoci vylezl oběšenec s Kristinou z díry a vydali se k zámku. Samozřejmě se nemohli mezi vznešenou společností objevit tak, jak byli pohřbeni. Ona téměř nahá a on v tom směšném starodávném obleku. Naštěstí pro ně tady měl vetešnický krámek Žid Sengmüller. Již několik měsíců se tu nic neprodávalo. Sotva Němci prvně vyrazili výkladní skříně a popsali roletu hanlivými nápisy, zabalil Sengmüller dva nebo tři kufry a odjel nejbližším vlakem do Prahy. To se nyní upírům náramně hodilo. Snadno vnikli do opuštěného krámku a po chvíli hledání našli kostýmy, které se jim pro dnešní večer hodily. Teprve potom vyrazili k zámku.

Až do této chvíle měli štěstí, které je neopustilo ani před vchodem do budovy. Sotva se zde objevili, uklonil se jim lokaj a obřadně je pozval dál. To bylo velice důležité, poněvadž jinak by se do zámku nedostali. Kristina a oběšenec se mohli těšit na tučné sousto. Když vešli dovnitř, byla zábava v plném proudu a krků k nakousnutí zde bylo habaděj. Šlo jenom o to vylákat vyhlédnutou oběť někam do ústraní, což bylo snadné zejména pro Kristinu, jejíž krása byla po smrti ještě dráždivější než před ní.

Brzy se seznámila s jedním důstojníkem, který byl synovcem samotné baronky Zolnebergové. Už to vypadalo na naprostý úspěch, ale pak se přihodilo to, co se stalo osudným již mnoha upírům. Důstojník si všiml, že zrcadla na stěnách neodrážejí Kristinin obraz, a v té chvíli spustil poplach. Zdálo se, že rozvášněný dav upíry roztrhá na cucky tím spíš, že na útěk hlavním vchodem nebylo ani pomyšlení.

Ale upíři se nevzdali. Vyrazili postranním vchodem na chodbu a pronásledováni početným davem prchali vzhůru po schodech na půdu. Oběšenec se nezdržoval otvíráním dveří a prostě je vyrážel ramenem. Kristina ho následovala a měla co dělat, aby ji někdo z pokřikujících pronásledovatelů nestrhl zpět.

Konečně upíři dorazili na půdu, kde se mohli ukrýt mezi rozličným harampádím. Ale na jak dlouho? Pronásledovatelé obsadili vchod a stačilo jim čekat do ranního rozbřesku. Pak budou upíři bezmocnější než malé děti!

Oběšenec s Kristinou začali usilovně přemýšlet, jak z této nepříjemné situace vybřednout. Ještě před chvílí se těšili na doušek čerstvé krve, a teď by byli spokojeni, kdyby se nějakým způsobem mohli vrátit na hřbitov.

„Musíme na střechu!“ zašeptal oběšenec. „Snad se nám podaří slézt po okapové rouře!“

Jenomže tohle napadlo pronásledovatele taky. Nejenže postavili stráž u vchodu na půdu, ale také důkladně obklíčili celý zámek. Všude bylo plno světel, a tak bylo zhola nemožné uniknout.

Sotva se upíři objevili na střeše, ozvalo se zdola: „Támhle jsou!“ a několik mužů pohotově vystřelilo z revolverů.

„Dostanou nás!“ zabědovala Kristina. „Takhle nás budou držet v šachu až do úsvitu, a potom…“

Ale oběšenec se nevzdával. „Lehni si na střechu,“ sykl, „a svlékni se!“

Také on si začal svlékat šaty. Když měl v ruce dva balíky svršků, hodil jeden po druhém do temné části nádvoří, aby vzbudil dojem, že tam skočili.

Lest se podařila. „Rychle sem!“ zvolal někdo z hostů a Kristině se zdálo, že to byl důstojník, na něhož měla spadeno. „Seskočili a chtějí utéci!“ Všichni se rozběhli k místu, kam dopadly balíky, a upíři rychle slezli po okapové rouře na opačnou část dvora. Získali tím však jen nepatrný náskok, neboť pronásledovatelé záhy poznali, že byli ošáleni, a pustili se za nimi. Oběšenec s Kristinou pádili k rozvodněné Otavě a jejich šance dostat se zpět do svého hrobu stále klesaly. Na jedné straně divoká řeka a na druhé houf pomstychtivých mužů, kteří touží po tom, vrazit jim dubový kůl do srdce.

Upíři doběhli k řece. Bylo vyloučeno pokusit se o její přebrodění a žádný upír nedovede plavat. Zdálo se, že jsou ztraceni. Pronásledovatelé byli již jen několik metrů od nich.

„Neuniknou nám!“ volal mladý důstojník, zcela opojen nečekaným nočním dobrodružstvím. „Jsou v pasti!“

„Za mnou!“ vykřikl oběšenec a vší silou se odrazil od břehu. Dopadl přímo do středu velké kry, která plula kolem. Kristina však k tomu skoku nenašla dost odvahy. Zůstala stát na břehu a bezmocně čekala, až se jí dav zmocní. Krátce nato byla odvlečena zpět do zámku a tam jí mladý důstojník vlastnoručně probil srdce dubovým kůlem.

Oběšenci se tedy podařilo uniknout, ale jeho štěstí netrvalo dlouho. Dravá voda hnala kru přímo k jezu. Marně se snažil dostat se s ní k protějšímu břehu. Krátce nato zaslechli lidé od jezu příšerný ječivý výkřik, a pak už se nad upírem zavřela voda.

„Hezká pohádka,“ usmála se Slávka, „ale jenom pohádka. Zkrátka upíří jsou pryč a nám se to předkládá k uvěření. Jenomže u mne nepochodíte, pane hajný!“

Myslivec pokrčil rameny. „Už se setmělo, slečno Slávko,“ řekl, „a nastává čas, kdy by mohlo dojít i na praktické důkazy. Řekl jsem vám totiž pouze první verzi příběhu. Tu, která se traduje mezi místními pamětníky.“

„Jaká je ta druhá?“ zeptala se Slávka.

„Oběšenec se se svou krou přece jen dostal k druhému břehu,“ řekl pomalu hajný, „a vykřikl pouze proto, aby zmátl pronásledovatele. Doběhl do lesa a chtěl se oklikou vrátit na hřbitov. Vtom zaslechl štěkot psa a krátce nato lidské kroky. Hajný, který před několika dny nastoupil na zdejší panství, se vracel domů z jedné ze svých prvních obchůzek.

Oběšenec dostal nápad. Lehl si na cestu a předstíral neštěstí. Hajný, naraziv na bezmocného nahého muže v mdlobách, učinil to, co se dalo očekávat. Vzal ubožáka do náruče a odnesl ho do hájovny. To se mu ovšem stalo osudným. Sotva s ním překročil práh, vyskočil upír jako znovuzrozený a prokousl mu hrdlo.“

„Čím dál tím líp,“ řekla pobaveně Slávka.

„Oběšenec byl záhy plný síly,“ pokračoval hajný, „ale na hřbitov už se nevrátil. To se mu zdálo příliš nebezpečné. Pohřbil svou oběť v lese a sám si oblékl její oděv. Zůstal v hájovně a bez obtíží se vydával za toho, z něhož vysál krev. Pokud je mi známo, vychází mu to dodnes.“

„Hm,“ udělala Slávka, „ale zřejmě si počíná velice diskrétně, když veřejnost není ani v nejmenším znepokojena.“

„Ani byste neřekla, slečno,“ odtušil hajný, „jak snadné je dopídit se lidské krve, aniž byste vzbudila pozornost. Ve válce a těsně po ní se tu potulovaly různé existence, po nichž neštěkl ani pes. Po osmačtyřicátém roce to byli zejména emigranti, kterým hajný slíbil, že je převede v noci na druhou stranu hranic. A později to byli hlavně turisté-samotáři. Když kupříkladu slečna odjede z domova kamsi stopem, lajdá se po horách a lesích a pak zčistajasna zmizí, koho by napadlo podezírat starého upíra v horské hájovně. No řekněte sama, slečno Slávko: kdybyste například zmizela vy…?“

„Já?“ zakoktala se Slávka. „Proč zrovna já!… Vy mi chcete nahnat strach, že ano, pane hajný!“

Potom vytřeštila oči v náhlém úděsu a pronikavě vykřikla. Jako v mlhách spatřila obrovské žluté tesáky, které se nezadržitelně blížily k jejímu hrdlu.

Více v knize ŠUMAVSKÝ UPÍR (Nakladatelství Epocha, červen 2017)
www.epocha.cz
http://www.facebook.com/nakladatelstvi.epocha