Gena Showalterová: Alenka v říši zombií

Nezastaví se, dokud nepošle každou chodící mrtvolu zpátky do hrobu. Navěky.

Nakladatelství Fragment vydalo horor pro mládež Alenka v říši zombií, první díl série Kroniky bílého králíčka od Geny Showalterové.

 

ANOTACE:
Kdyby někdo řekl Alence Bellové, že se jí v jednom úderu srdce změní život, vysmála by se mu. Aby se z jejího šťastného života stala tragédie? Ale no tak. Jenže to je přesně to, co se stalo a trvalo to přesně jeden úder srdce. Jedno mrknutí, jeden nádech, jedna sekunda… a všechno, co znala a milovala, bylo pryč.
Její otec měl pravdu. Příšery existují.
Aby pomstila svou rodinu, musí se naučit bojovat s nemrtvými. A aby přežila, musí začít věřit největšímu rebelovi ze všech – Coleovi Hollandovi. Ale i Cole skrývá tajemství, a jestli si Alenka nebude dávat pozor, může se ukázat, že tahle tajemství jsou nebezpečnější než samotné zombie.

UKÁZKA Z KNIHY:

7
Z MOTÝLÍ KUKLY ROVNOU DO PROPASTI

Cole mě vedl ven, přes sluncem zalité parkoviště, momentálně bez studentů – a beze svědků – k hnědému džípu. Nebo byl bílý? Byl obalený blátem, takže to nešlo poznat.

Neměl střechu a chyběla mu dvířka. Uvnitř byla na podlaze kupa uschlého listí a nějaké tmavé skvrny. Zadní sedadla byla pryč a namísto nich byl velký volný prostor.

Cole skočil za volant a já se posadila na sedadlo spolujezdce a zapnula si pás. Rychlým pohledem na oblohu jsem zjistila, že tam – díkybohu – není žádný králík.

„Doktorka Wrightová bude –“ zaprotestovala jsem.

„Bude jí úplně jedno, že jsme pryč,“ přerušil mě.

„Jak to víš? Ptal ses jí?“

Neodpověděl.

Brala jsem to jako velké ne. „Tak kam jedeme?“ Ať bude jeho odpověď jakákoliv, nevyděsím se. Ani kdyby řekl „jatka“ nebo ještě hůř „karaoke bar“. (Jsem hrozná zpěvačka.) Budeme spolu mluvit!

Pustil rádio, z reproduktorů začala dunět hudba skupiny Since October. Dupl na plyn, z pneumatik se zakouřilo a kouř vnikl do otevřené kabiny. F-fajn. Chápu to. Nejdřív si zahrajeme bobříka mlčení. Připrav se na prohru, Cole Hollande!

Vítr mi cuchal vlasy a já studovala jeho profil. Uprostřed nosu měl menší hrbol, jako kdyby ho měl víc než jednou zlomený. Rána v jeho rtu se trochu zahojila a modřina na bradě vybledla. Měl pevně sevřené čelisti, což bylo známkou neústupnosti, a já jsem předem litovala každého, kdo mu zkříží cestu.

Asi po deseti minutách jízdy, kdy jsme svištěli kolem hor a lesů, vypnul rádio a koutkem oka na mě pohlédnul.

„Co?“

Vidíš? Vyhrála jsem. „Jen se dívám.“

Otevřel pusu. „Co ten kluk? Justin?“

Když nic dalšího neřekl, pobídla jsem ho: „Co je s ním?“

„Chodíš s ním?“

To je šílené. Justin mi položil naprosto stejnou otázku o Coleovi. Z reakcí Kat, Reeve, Poppy a Wren na moje vazby s Colem a Justinem mi byla jasná jedna věc: mluvit s klukem na Asherově střední škole znamenalo totéž jako vybírat si snubní prstýnky.

„Ne, nechodím. A proč tě to vůbec zajímá?“ Ve svém hlase jsem zaslechla touhu a ošila jsem se. Každý kluk, který by tohle slyšel, by to mohl snadno rozluštit jako: Prosím, řekni mi, že chceš se mnou chodit. Prosím. Prosím, potřebuju, abys to řekl.

Cole to naštěstí ignoroval a zeptal se: „Jak ses včera dostala domů?“

„Šla jsem pěšky.“

Vrhl na mě přísný pohled. „Už to nikdy, ale opravdu nikdy nedělej, rozuměla jsi mi? Tyhle lesy jsou nebezpečné.“

Zaprskala jsem. „Tak zaprvé, mluvíš přesně jako můj dědeček. A zadruhé, myslím, že je absolutně rozkošné, jak věříš, že mi můžeš poroučet.“ Už mi nebylo líto lidí, co se mu odváží zkřížit cestu. On potřeboval, aby mu někdo křížil cestu! „A zatřetí, proč si myslíš, že jsem šla skrz les? Co víš, třeba bydlím kousek od školy.“

„Nebydlíš.“ Sebejistota z něj přímo sálala.

Musela jsem se zeptat, nedokázala jsem se zastavit. „Byl jsi včera večer u nás na zahradě?“ Tak. Bylo lepší dozvědět se drsnou pravdu, abych se s ní mohla srovnat, než se třást strachy a pořád v duchu dumat nad možnou odpovědí.

Chvíli ticha následovalo: „Ano.“

Počkat. Cože? „Proč?“

Znovu pustil rádio. Napadlo mě, že ho vypnu, ale nakonec jsem se zachovala jako dáma, jak máma vždycky chtěla, a nechala jsem ruce v klidu. Tohle bylo jeho auto. Mohl si v něm dělat, co chtěl. Ale venku…

O chvíli později zastavil na parkovišti non stop supermarketu. Stála tam spousta dalších aut a lidé vcházeli do obchodu a vycházeli ven. Cole vytáhl klíče ze zapalování a hudba umlkla.

Na chvíli se zamyslel a pak řekl: „Dám ti svoje telefonní číslo.“ Hleděl přes čelní sklo s takovým temným výrazem, až jsem měla strach, že to, co zaujalo jeho pozornost, určitě zabije. „Pokud budeš někdy potřebovat odvézt domů ze školy, zavolej mi nebo mi napiš, a já udělám všechno pro to, aby ses dostala bezpečně domů.“

Heh? A to bylo co? Postrach Asherovy střední školy mi nabízí odvoz? Mně? Té divné holce, co na něj pořád tak zírá?

„Rozumíš?“ naléhal. „Chápeš to?“

Bylo to tak. Opravdu mi nabízel odvoz. „Měla jsem odvoz,“ vysvětlila jsem mu. „Jen jsem se rozhodla ho nevyužít.“

Ten temný pohled teď spočinul na mě a já jsem se pod jeho tíhou zachvěla. „Nic víc mi k tomu neřekneš?“

„Ne.“ Co čekal? Měla jsem mu říct, že je to to nejsladší gesto v celém širém světě a že mám pocit, jako bych tančila mezi hvězdami? Taková slova nikdy neopustí moje ústa. Jen fakt, že si něco takového opravdu myslím, stačil k tomu abych se styděla do morku kostí.

„Proč jsi ho nevyužila?“

„Měla jsem chuť se projít,“ poskytla jsem mu částečnou pravdu, kterou jsem řekla i svým prarodičům.

„Příště už raději pěšky nechoď.“

„Jinak?“ zeptala jsem se. Nechtěla jsem se mu vysmívat. Opravdu jsem to chtěla vědět.

Zavrčel jako zvíře. „Už ti někdo řekl, že jsi nejnepříjemnější člověk, jakého kdy potkali, nebo je na to většina lidé v tvé blízkosti příliš zdvořilá?“

„Hej –“

Nadiktoval mi svoje telefonní číslo a já si ho musela uložit do telefonu. „Teď mi dej své číslo.“

Chvíli trvalo, než jsem jeho slova vstřebala. Do jakého bizarního světa jsem to vstoupila? „Ale Cole, já tě nemůžu odvézt. Nemám auto, takže –“

„Snažíš se mě naštvat? Dej mi svoje číslo.“

Těšilo mě, jak na mě naléhal, ale zároveň mě namíchl. Potácela jsem se mezi oběma pocity, ale nakonec vyhrálo namíchnutí. „Musíš mě pěkně poprosit,“ ušklíbla jsem se na něj a náhle se mi v mysli vrátil den, který jsem strávila s mámou.

Takhle tu cenu Nejlepší máma roku nedostaneš, mami. Ještě musíš upéct můj oblíbený čokoládový dort.

Čekám, až mě o to pěkně poprosíš, zlatíčko.

Zasáhla mě vlna stesku po domově.

„Pěkně prosím,“ zaskřípal Cole zuby.

„No, jak bych tomu mohla odolat?“ zabrblala jsem. Měla jsem nutkání dát mu falešné číslo, jen abych si něco dokázala. Ale pak by se mi nedovolal a, no, já jsem opravdu moc chtěla, aby mi zavolal – přestože jsem neměla ponětí, o čem bychom spolu mluvili.

„Pořád čekám,“ vybídl mě.

Nadiktovala jsem mu své číslo.

„Dík,“ poděkoval. Pokud jsem se nezmýlila, zaslechla jsem v jeho hlase úlevu.

Musela jsem se mýlit. Buď to, nebo mi jeho fialové oči snížily IQ.

„Zůstaň sedět,“ přikázal mi a vyskočil z auta. Obešel vůz a… pomohl mi ven. Páni. Nikdy bych nehádala, že se bude chovat podle etikety. „Řekni mi, že nebudeš celý zbytek dne takhle protivná.“

„Myslím, že to společně zjistíme,“ pokrčila jsem rameny. Měl horké ruce a drsné, mozolnaté dlaně. Líbilo se mi to, až jsem se z toho zachvěla.

„Je ti zima?“ Přitlačil mě k boku auta a paží mě sevřel jako v kleci.

„Ne. Totiž ano. Totiž možná ne. Já nevím!“ Chystal se mě políbit? Tentokrát už opravdu? Teď, tady, před cizími lidmi? Zastavila bych ho. Že ano? (Předtím, ne potom.)

„Nemyslím, že je ti zima,“ zachrčel. „Myslím, že máš strach. Je dobře, že máš strach.“

Naprázdno jsem polkla. „Já nemám strach.“

„Uvidíme, co se s tím dá dělat, ano? Vyrazíme si spolu na malé dobrodružství. Když ti něco nařídím, poslechneš mě. Nebudu tě zdvořile žádat, bez ohledu na to, jak svůdně na mě mrkáš.“

Otevřela jsem pusu k protestu. Nikdy jsem na nikoho nemrkala.

Potřásl hlavou a umlčel mě tím. „Je to kvůli tvému bezpečí.“

Znovu jsem otevřela pusu k protestu.

A on znovu potřásl hlavou. „Uzavřeme dohodu. Buď s tím budeš souhlasit, nebo tě zavezu zpátky do školy a všechny tvé otázky zůstanou bez odpovědí.“

Byla jsem dopálená a zlostně jsem si přejela jazykem po zubech. Choval se podle, úskočně a manipulativně, to bylo zřejmé. Ale i přesto se mi pořád líbil. „Jaké otázky máš na mysli?“

„Pravděpodobně ty stejné, jaké mám já.“

To snad ne. To není možné. „Fajn, poslechnu tvé příkazy.“ Udělám cokoliv, abych získala odpovědi. „Ale jen pokud budeš počítat s tím, že tě po každém tvém příkazu v duchu zmlátím.“

„Budu s tím počítat,“ ušklíbl se pobaveně. „Aspoň z toho tvého myšlenkové mlácení vynech můj obličej. Líbí se mi takový, jaký je.“

Teď jsem to byla já, kdo se snažil potlačit úsměv. Někdo tak egoistický by neměl být tak rozkošný. Ale já měla ráda i Kat, takže co.

Zaměřil se na mé cukající rty. Naklonil se ke mně… tak blízko, že jsem na své kůži cítila jeho horký dech.

Neodvažuj se mu to říct! Konečně jsem přišla na vhodnou odpověď. „Nebude Mackenzie zklamaná, že jsi se mnou? Teda, ne že bys byl se mnou. Jen říkám –“ Zmlkni, idiote! To stačilo.

Prudce se napřímil a ten moment, kdy mě málem políbil, se vytratil. „Neměla by být. Už spolu nechodíme.“ Nedostala jsem čas zareagovat. „Pojďme. Je čas na naše dobrodružství. Chci ti něco ukázat.“

Za budovou obchodu rostl hustý, bujný les, který se táhl až k domu mých prarodičů. Zamračila jsem se. V tom případě trvala jízda k obchodu déle, než by měla. Přehrála jsem si v duchu celou cestu a došlo mi, že Cole se několikrát vracel a odbočoval tam, kde nemusel. Nebyl k tomu důvod – pokud by nebyl paranoidní jako já a nemyslel si, že nás někdo sleduje.

„Vedeš mě domů?“ zeptala jsem se. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.

Znovu se zachoval podle etikety a uvolnil mi cestu. „Ano a ne. A teď už ani slovo, dokud ti neřeknu, že můžeš mluvit. Rozptyluješ mě a já přitom musím dávat pozor, abychom nezakopli o nástražné dráty.“

Zamyslela jsem se nad jeho zdvořilou odpovědí, kterou mou otázku vůbec nezodpověděl. Počkat. „Řekl jsi nástražné dráty?“

„Rozptyluješ mě,“ zatrylkoval.

„Otravuješ mě,“ zazpívala jsem na oplátku. Ale kousla jsem se do jazyku a po zbytek cesty skrz husté křoví, přes silné kořeny stromů a obrovské balvany, přes kopce a údolí, jsem zůstala zticha.

Než jsme dorazili k plotu naší zahrady, hořela mi lýtka a srdce mi bušilo jako splašené.

V duchu jsem si udělala poznámku, že musím začít cvičit. Dnes. Aspoň že vzduch, který jsem tak dychtivě nabírala do plic, voněl borovým jehličím a lesními květinami, a že tu nebyl cítit hnilobný puch.

„Vidíš ty stopy?“ zeptal se a ukázal na zem.

Polila mě hrůza. Uviděla jsem stejné stopy, kterých jsem si všimla před dvěma dny. Viděla jsem i stopy svých tenisek… ale Emma tu žádné stopy nenechala. „Jo, vidím.“

Ostře se na mě zadíval. „Víš, čí jsou to stopy? Kromě těch, co patří tobě, samozřejmě.“

„Ne.“ Možná. Olízla jsem si rty. „A ty? A jak víš, že jsem tu byla?“

„Trochu mi důvěřuj. Tvoje velikost je asi čtyřicet a tvoje boty mají výrazný klikatý vzorek.“

Normální člověk by si něčeho takového nevšiml. Jak – a proč – si toho všiml on?

Založil si ruce na hrudi. „Takže jsi tu nic neviděla?“

„Kromě tebe?“ zeptala jsem se a snažila jsem se přijít na to, kam přesně tím míří.

„Ano, kromě mě.“

Nemohla jsem to přiznat. Prostě nemohla. „Nejdřív chci, abys ty odpověděl mně. Ty víš, čí jsou to stopy?“

„Ano,“ odpověděl bez váhání.

Spontánně jsem k němu přistoupila blíž. „Čí?“

„To mi řekni ty.“ Přinutila jsem se zůstat stát. Měla jsem strach, že se na něj vrhnu a zatřesu s ním. „Neřekla jsem, že to vím.“

„Zbledla jsi. To byla dostatečná odpověď.“

„Já… já…“

„Já od tebe potřebuju ta slova slyšet.“

Neústupně a nervózně jsem zavrtěla hlavou. „Ne. Neřeknu to.“

Cole na mě hleděl a mračil se. V hloubi jeho výrazu jsem vycítila hrozbu. „Stavíš mě do nevýhodné pozice, Ali. Vůbec bych o tom s tebou neměl mluvit. A nemůžu – rozhodně to neudělám – to říct takhle napřímo. To ty mi musíš říct, co se ti snažím povědět.“

Krucinál! Naznačuje, co si myslím, že naznačuje? Že i on ty příšery viděl, ale nechce to přiznat, dokud to nepřiznám já? Ale co když to přiznám a on má na mysli něco úplně jiného…

„Zkusme to jinak,“ navrhl. „Tvůj táta je mrtvý, že? Zemřel letos v létě.“

Prudce jsem se k němu otočila zády. „Ani o tom s tebou nebudu mluvit,“ ohradila jsem se. Došlo mi, že Cole hledal informace o mně stejně jako já o něm.

„Zemřel při autonehodě, v noci, u hřbitova,“ pokračoval Cole. „Ty jsi byla s ním. Viděla jsi něco… zvláštního?“

„Já o tom nebudu mluvit,“ zopakovala jsem a oddusala co nejdál od něj. Kdybych zůstala na místě, rozplakala bych se před ním, a já jsem se před ním rozhodně odmítla rozplakat.

Ze rtů mi vyšel výkřik, protože se mi najednou podlomily nohy.

Kolem kotníku se mi sevřelo něco pevného a táhlo mě to nahoru… nahoru… dokud jsem celá nevisela na stromě. Do hlavy se mi nahrnula krev a způsobila mi závrať.

„Co to ksakru je!“ rozkřičela jsem se. Jak jsem se houpala dopředu a dozadu, podívala jsem se nahoru. Kotník jsem měla omotaný silným provazem – provazem, který byl nastříkaný barvou, takže vypadal jako kořen stromu.

Někdo nakladl pasti za naší zahradou. Nebo to byly ty nástražné dráty, o kterých se zmínil Cole?

Přeběhl vzdálenost, která nás dělila, a dřepl si ke mně. Najednou jsme si hleděli z očí do očí, jen já tak trochu vzhůru nohama.

„Sundej mě dolů!“ poručila jsem mu.

Nijak mile se neusmíval. „Ty a ty tvoje rozkazy. Musíš pěkně poprosit.“

Jak se opovažuje využívat moje vlastní slova proti mně? „Sundáš mě… prosím… dolů?“

Svou roztomilou žádost jsem ovšem pokazila pokusem praštit ho do nosu.

Rozesmál se a odskočil, abych na něj nedosáhla. Poznala jsem, že se výborně baví, což mě vyvádělo z míry. „No tak, no tak. To přece není třeba. Rád ti pomůžu. Potom,“ dodal.

„Potom? Jak to myslíš potom? Udělej to hned!“

„Po tom, co si promluvíme.“

Opravdu? Prohnula jsem se dozadu, pak jsem stočila do klubíčka a opakovala jsem to pořád dokola, dokud jsem se pořádně nerozhoupala. Stál tam v celé své výšce a byl pro mě skvělým terčem.

„Co to – Au!“ Zlomil se v pase a skučel bolestí.

Trefila jsem ho hlavou do břicha. Uspokojeně jsem se zeptala: „A co třeba teď?“ Když přestal skučet a hvízdat jako stařec napojený na kyslík, přiskočil ke mně a přitiskl mi čelo na svoje břicho. Statečný chlapec. Abych se nevrtěla, položil mi ruce kolem pasu. Kolem holého pasu, uvědomila jsem si s hrůzou. Tričko se mi shrnulo dolů a zachytilo se na háčku podprsenky.

„Pitomá gravitace!“ Kvapně jsem se zavrtěla, popadla jsem lem trička a natáhla ho nahoru.

„Uklidni se, než zraníš mou oblíbenou část těla. Mám své… břicho opravdu rád.“ Odstrčil mi ruce, tričko se mi zase shrnulo a zůstalo viset na háčku podprsenky. „Počkej. Nech to na mě.“ Zastrčil mi tričko do kalhot. „Lepší?“

„Ano, ale teď mě odsud dostaň dolů! Kdo vůbec může něco takového udělat?“

„Já,“ přiznal se lehce.

Snažila jsem se mu pohlédnout do očí, ale měl je příliš vysoko. „To jsi udělal ty?“

„Zrovna jsem to řekl, ne?“

„Ale proč?“

„To mi řekni ty.“

Už zase? „Cole. Prosím. Nechovej se jako malý a sundej mě.“

Netrpělivě povzdychl. „Ali je umíněná. Dobře že to vím. A už jsem ti to řekl. Sundám tě dolů, jakmile si popovídáme. Tak si povídejme. Mluvil s tebou táta o něčem zvláštním?“

Polila mě hrůza, chňapla po mém srdci a bolestivě ho stiskla. „Jako o čem?“

„To mi řekni ty.“

Áááá! „Neznám tě. Nevěřím ti. Proto o tom s tebou nebudu mluvit.“

Znovu si povzdychl. „V tom případě je odpověď jednoduchá. Poznáš mě. Jdeš na ten zápas? A na večírek k Reeve?“

Legrační bylo, že tuhle odpověď jsem si rozmýšlet nepotřebovala. „Na zápas nejdu, ale uvažuju, že se ukážu na tom večírku.“

„Fajn, dovol mi, abych to shrnul. Jdeš na večírek. Ale jdeš s někým?“

„Ne.“ Počkat. Ano, jdu. Jdu s Kat, ne?

„Dobře. Uvidíme se tam.“

Vytřeštila jsem oči, až jsem dostala strach, že mi vypadnou z důlků. „Uvidíme se tam… jako že budeme mít rande?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Nebude to rande. Ty nerada mluvíš s lidmi, které neznáš, a já zase nechodím na rande s holkama, které neznám.“

Výborně. Neměla jsem to v úmyslu, ani jsem si neuvědomila, že se to stalo, ale já jsem tu věc s rande pronesla nahlas. „Pak jsme na tom stejně,“ řekla jsem ve snaze vzpamatovat se. „Ale aby bylo mezi námi jasno. Budeme tam spolu a budeme si povídat o něčem jiném než o stopách a zvláštnostech? S našimi spolužáky jako svědky,“ zasténala jsem.

„Ano. Máš s tím nějaký problém?“

Velký. Řekla jsem ale: „Fajn. Pokud na tom trváš, udělám to, ale jen proto, že v tomhle rozhovoru musíme pokračovat. Třeba, řekněme, v některý den, kdy budeš víc spolupracovat. Tak sundáš mě dolů? Asi budu zvracet.“

„Nebudeš. Odpověz mi ještě na jednu otázku a já ti dám, co chceš.“

Hloupý provaz. Byl jsem úplně bezbranná. „Ptej se.“

„Stává se ti něco neobvyklého, když mě každé ráno uvidíš? Něco, co se ti nestává v jiný čas, jen ráno, a vždycky jen, když mě poprvé uvidíš?“

To nemohl vědět. To přece nemohl vědět… pokud ovšem taky něco nezažil. Něco už naznačil dřív, ale předpokládala jsem, že jde o něco jiného. Prosím, prosím, prosím, ať jsou to ta vidění.

„P-proč se na to ptáš?“

„Stává se ti to?“ trval na odpovědi.

„Ano.“ Tolik jsem mu mohla poskytnout. „A t-tobě?“ S tím koktáním vážně musím přestat. Vždyť je to ponižující!

„Ano.“

Souhlasil. To bylo víc, než jsem čekala. „Co vidíš?“ zašeptala jsem dychtivě. Musela jsem to vědět.

„Povím ti to, ale ne teď a tady. Napiš, co jsi viděla, já udělám totéž. Po vyučování si naše poznámky vyměníme. Tak nemůže ani jeden z nás tvrdit, že ten druhý lže.

Ale jestli mi dáš prázdný papír, budeš toho litovat.“

„To je děsivé,“ uchechtla jsem se s předstíraným strachem. On byl děsivý. „Ale pro tebe platí totéž.“

„Dobře.“

Takže jsme se dohodli… „Vrátíme se do školy? Sundáš mě?“

„Řekl jsem ti, že ano, ne?“ Sehnul se a vytáhl malou – panebože, budu zavražděna! Držel v rukou kuši.

Natáhl paži a namířil zbraň nahoru. Zmáčkl spoušť. Zařvala jsem, že by se v člověku krve nedořezal, a už jsem se řítila k zemi. Šíp naštěstí zasáhl provaz a ne moji nohu.

Natáhla jsem ruce ve snaze zmírnit pád, ale vůbec jsem na zem nedopadla. Cole mě zachytil ještě předtím, než jsem přistála. Postavil mě na nohy, jako bych nevážila víc, než pytel peří, a já se zakývala. Trvalo dlouho, než jsem dokázala stát sama. Myslíte, že jsem od něj uskočila? Ne. Nedovolil by mi to. Držel mě příliš pevně.

„Proč u sebe nosíš takovou zbraň?“ zajímala jsem se. Zjevně si ji bral i do školy – a přenesl ji přes ochranku.

„To mi řekni ty.“

Dost! „Zapomeň na to.“ Už jsem ta jeho čtyři slova nenáviděla. Strašně jsem je nenáviděla. „Nezáleží na tom.“

Stiskl mě v pase. „Musím ti říkat, že o tomhle rozhovoru nesmíš nikomu říct, dokonce ani Kat, nebo už to víš?“

Jo, chtěla jsem o těch viděních povědět Kat. Ale to, co jsem právě prožila, pro mě bylo ohromným budíčkem. Nikomu to neřeknu. Nikdy. Ani to nejmenší. Je zvláštní považovat moje vidění za to nejmenší. Ale ve srovnání s tímhle bylo všechno nejmenší.

„Už to vím,“ odvětila jsem.

„Dobře. To prozatím stačí.“

 

8
NA ZAČÁTKU SLEPÉ ULIČKY

Než jsem se dostala ze školy domů, měla jsem nervy nadranc. Cole mě přivezl zpátky ke škole, přesně jak slíbil, ale já jsem okamžitě narazila na paní Meyersovou, která se mě samozřejmě zeptala, proč jsem chyběla na její hodině.

„Já… no… problémy.“ To bylo všechno, co jsem ze sebe byla schopná dostat.

„Výmluvy jsou jen třešňovou polevou na zmrzlině nakažené bakterií E. coli, slečno Bellová.“

Odcházela a mně bylo na zvracení.

Po našem příjemném setkání mě Cole u oběda zcela ignoroval.

Cože? Tys očekávala, že se k tobě bude lísat?

No, jo. Trochu. Unesl mě, svázal mě jako vánočního krocana, vyzvídal na mně tajnosti, slíbil mi, že se se mnou podělí o to, co se mu stává každé ráno, požádal mě o ne-rande, jen aby mi dal obrovskou hromadu ničeho? Haló, tady jsem. Ale fajn, jak chce. Já ho nepotřebuju. Dokázala jsem si poradit před ním, poradím si i po něm.

Jenomže on na mě po vyučování čekal.

Podal mi své poznámky a já mu dala ty své. Nepromluvili jsme ani slovo. Během výměny byl jako skála. A já? Já se třásla jako člověk v pokročilém stadiu Parkinsonovy choroby.

Teď jsem vyběhla do svého pokoje, zamkla jsem dveře, vrhla jsem se na postel a vylovila z kapsy poskládaný kousek papíru. Zoufale jsem toužila přečíst si ho v autobuse, ale naštěstí jsem se včas zastavila. Nechtěla jsem, aby to zahlédly něčí slídivé oči.

Justin by bezpochyby vyzvídal, co to je. Zase jsme seděli vedle sebe, povídali jsme si a, no, znovu mě varoval před Colem. Je zlý.

Zlomí ti srdce – a možná i obličej.

Všichni se ho bojí z určitého důvodu. Poslal víc než stovku lidí na pohotovost!

Copak všichni na Asheru musí tolik přehánět?

Když Justinovi došlo, že se s ním o Coleovi odmítám bavit, překvapil mě otázkou, jestli s ním půjdu na večírek k Reeve. Málem jsem řekla ne. Totiž, plánovala jsem si na večírku promluvit s Colem, ale ten mi dal jasně najevo, že pár rozhodně nejsme. A taky jsem nevěděla, jak se tam dostanu. Možná, že Kat bude ještě nemocná.

Justin musel vycítit mou nechuť, protože dodal: „Jako kamarádi. Bude to legrace.“

Nakonec jsem řekla ano.

Teď jsem rozbalila papír, který mi Cole dal. Napůl jsem očekávala, že navzdory mým hrozbám bude prázdný. Ale nebylo to tak. Něco tam napsal. Než jsem ta slova přečetla, zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla… zadržela jsem dech… Ať bude jeho odpověď jakákoliv, nebudu vyšilovat… vydechla jsem… Zůstanu klidná. Pomalu jsem otevřela oči…

Četla jsem: Dělali jsme různé věci. Líbali jsme se. Bojovali jsme.

Díkybohu. Uvolněně jsem se roztáhla na matraci s lístkem přitisknutým k hrudi. Hrozně se mi ulevilo. I on měl ta vidění, což znamenalo, že aspoň v téhle oblasti života jsem nepřišla o rozum.

Úlevu ale rychle vystřídal zmatek. Proč jsme oba měli vidění, kde jsme se líbali? Proč jsme oba měli vidění, kde jsme bojovali proti příšerám?

Jak bylo něco takového možné?

Existovalo mezi námi nějaké podivné duševní spojení? Nebo jsme měli možnost zahlédnout budoucnost? Bylo to vůbec možné? Nikdy jsem nezažila nic –

Počkat. Co ten mrak ve tvaru bílého králíka, který zvěstoval smrt?

Vyskočila jsem z postele a zapnula počítač. Provedla jsem menší průzkum mraků – asi dvouhodinový – a poučila jsem se o zbarvení, vlivu na klima, globálním rozjasňování a bakteriích, které způsobují déšť. Ale nic jiného. Sakra.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Ali?“ zavolala na mě babička.

„Ano?“ Zavřela jsem laptop. Nechtěla jsem babičce vysvětlovat, pokud by náhodou nahlédla do mého pokoje, proč se zajímám zrovna o mraky.

„Máš návštěvu.“

Zamračeně jsem přešla ke dveřím a otevřela je. Do pokoje vrazila rozesmátá Kat.

„Hádej, kdo má dnes šťastný den? No přece ty!“ Navzdory úsměvu a suverénním slovům vypadala unaveně, byla bledá a pod očima měla černé kruhy.

Tričko s dlouhým rukávem a džíny postrádaly její obvyklou jiskru. Proč tolik dívek na Asherově střední nosilo v létě zimní oblečení? Kat se v tom musela potit. Nebo si to oblékla proto, že má zimnici?

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se jí, zatímco jsem ji přátelsky objímala. Aspoň že na dotek měla chladnou kůži. „Slyšela jsem, žes byla nemocná.“

„Nemocná? Já? Nikdy! Jen jsem potřebovala trochu času pro sebe.“ Obrátila se na mou babičku. „Moc ráda jsem vás poznala, paní Bradleyová. Máte moc hezký dům.“ Byla tak zdvořilá.

Tak divná.

Babička zářila. „I já tebe, drahoušku. A děkuji za kompliment. Bavte se, děvčata.“

„Budeme,“ usmála jsem se.

Než babička odešla a nechala mě s Kat samotnou, ukázala mi zvednutý palec. Byla na mě hrdá, že jsem si konečně našla kamarádku.

„Tvoji rodiče ti dovolí vzít si volno, jen abys měla volno?“ zeptala jsem se závistivě.

„Jo. Můj táta – a, ehm, moje máma – říkají, že i děti si občas zaslouží přestávku.“

Moje máma by její mámě pořádně vyčinila. Od učení by si člověk nikdy neměl dělat přestávku.

„Víš určitě, že jsi v pořádku? Protože já –“

„Měla bych se tu hroutit, zatímco ty bys mě při tom politovávala?“

Nemohla jsem si pomoct, jen jsem odfrkla. Kdybych potřebovala důkaz, že se máme stát kamarádkami, tohle by mi stačilo. „Právě jsi udělala sloveso ze slova politovat.“

„No, já si to můžu dovolit. A co ty? Nejsi zvědavá, jak jsem se dozvěděla, kde bydlíš, když jsi mi nikdy nedala svou adresu?“ Stiskla palec a ukazováček. „Ani trošičku?“

„No, jo. Tak jak jsi mě našla?“

Zatleskala a zatočila se dokola. „Frosty mi celý den posílal zprávy a kontroloval mě. Řekla jsem mu, že by pro mě mohl udělat něco užitečného a něco o tobě zjistit. Napsala bych tobě a zeptala bych se tě, ale proslýchalo se, že trávíš celé dopoledne s Colem. V žádném případě jsem vás nechtěla rušit. A mimochodem, až ti povím svou historku, chci slyšet tu tvoji. Tak či tak se ukázalo, že Cole, ten zlobivý kluk, tvou adresu zná, takže ji zná i Frosty, a bum, jsem tady.“ Roztáhla paže. „V celé své kráse.“

„Počkat. Vrať se kousek zpátky. Takže ty a Frosty se zase dáváte dohromady?“ Všechny ty zprávy musely znamenat…

„Ne! Ano. Ehm, já nevím.“ Praštila sebou na moji postel a chvíli se pohupovala na měkké matraci. „Totiž, já si myslím, že když od tebe kluk odejde, ale pak se chce vrátit, musí se připlazit. Frosty se zatím moc neplazil.“

Na chvíli jsem se zamyslela. „Co když měl Cole pravdu a Frosty tě nikdy nepodvedl?“ Přestože to byli drsní hoši, nedovedla jsem si představit, že by lhali o, no, o čemkoliv. Že by se nestarali o následky. Spíš bych si je uměla představit, že se člověku postaví tváří v tvář a řeknou: Udělal jsem to. Je to pravda. Já to udělal. Co ty na to?

„Dám ti zdarma jednu životní lekci. Kluci vždycky kryjí druhé kluky. Lžou člověku do obličeje i za jeho zády.“ Naklepala několik polštářů a našla si pohodlnou pozici. Vybídla mě: „Teď je řada na tobě. Řekni mi všechno, co se dnes událo.“

Zatímco jsem přecházela před postelí, pověděla jsem jí, že jsme si s Colem vyrazili na vyjížďku. Že mě požádal, nebo mi spíš přísně poručil, sejít se s ním na večírku u Reeve na ne-rande, a že jsem souhlasila. Uchváceně poslouchala, jako bych jí oznamovala, že se blíží konec světa a že existuje jen jediný způsob, jak se zachránit. O lese, ani pasti v něm, jsem se jí ale nezmínila. Jak prohlásil Cole, nesměla jsem o tom s nikým mluvit.

„On nikdy na večírky nechodí, hlavně ne na ne-rande,“ otevřela pusu úžasem. „Myslím, že se mu opravdu líbíš.“

„Opravdu?“ Fajn. Neznělo to trapně? „No, na tom nezáleží, protože tam stejně jdu s Justinem Silverstonem. Jako kamarádi.“

Koutky úst se jí zvedly v jemném úsměvu. „S Justinem? S tím Justinem, který s tebou mluvil při obědě?“

„Ano.“

„Kdy jste vy dva měli čas dát se dohromady?“

„Nedali jsme se dohromady. Jezdíme stejným autobusem a dali jsme se do řeči.“

„Á, zlato… nemůžu se dočkat… tohle bude přímo epické, a přestože netušíš proč, a já ti to nepovím, abych všechno nezkazila, udělala jsi ze mě tu nejšťastnější holku na světě – a já z tebe teď udělám druhou nejšťastnější. Budeme společně špehovat Colea.“ Škodolibě si zamnula ruce. „Životní lekce číslo dvě. Špehování je nejlepší – a jediný – způsob, jak se dozvědět pravdu.“

Už-už jsem ji chtěla začít vyslýchat ohledně Justina, když mě zaujala dvě její slova. Cole a špehovat. To nejde. To přece nejde. Vždyť by nás chytil!

„Vsadím se, že se nám ho podaří uvidět nahoře bez,“ zazubila se.

„Jsem pro,“ slyšela jsem se říkat.

„Úžasné! Protože tam jdeme už dnes večer!“

Potmě? Téměř jsem vyjekla. „F-fajn.“

„Nemusíš to s tím nadšením tolik přehánět,“ sarkasticky se uchechtla.

Příliš mnoho věcí by mohlo dopadnout zle. Co když někde na veřejnosti uvidím příšery? Jak zareaguju? A navíc tu byla ta miniaturní kuše, kterou Cole nosil u kotníku. Překvapit ho by se nám nemuselo vyplatit.

„Možná bychom si to ještě měly rozmyslet. Nejsem si jistá –“

Vyskočila na nohy a popadla mě za ruku. „Ne, ne. Žádné couvání. Jednou mi za to poděkuješ. Slibuju.“

„Ale…“

„La-la-la-la, neslyším tě.“ Něco takového by určitě udělala Emma, takže jsem se jen nervózně zasmála.

„Hodná holka,“ pochválila mě a vystrčila mě z pokoje. „Teď sleduj moje kouzla.“

Po večeři jsem se ocitla na sedadle jejího růžového Mustangu. Uháněly jsme po dálnici. Nějakým způsobem přesvědčila babičku a dědečka, abych u ní mohla zůstat přes noc. Dnes poprvé v životě přespím u kamarádky.

Chvíli se mi třásla brada a několikrát jsem musela polknout, ale podařilo se mi se nerozplakat. Emma vždycky tolik toužila přespat u kamarádky.

„Jsi nervózní?“ zeptala se Kat.

„Jenom trochu.“ Samozřejmě jen pokud slovo trochu nyní znamená hodně. Králíka naštěstí nebylo nikde vidět.

„Proč?“

Protože jsem od té nehody nejela nikdy autem po setmění. Pevně jsem se držela sedadla a měla jsem co dělat, abych se nepozvracela. „Auta,“ podařilo se mi říct.

„Aha, jo. No, neměj strach, protože já jsem nejlepší řidička, jakou jsi kdy potkala. Přísahám, s rukou na srdci, že jsem měla jen asi tři nehody a jenom dvě z nich jsem způsobila já.“

To mě uklidnilo.

„Cole už jich měl aspoň milion,“ dodala, „a s ním už jsi taky jela, že?“

„To je pravda.“ Ale s ním jsem se cítila… bezpečně. Teď? Už tak moc ne.

Slunce bylo pořád na obloze, ale rychle zapadalo a už neposkytovalo moc světla. Přesto ještě nějaké zbývalo a já doufala, že všechno bude v pořádku. To byla mantra, kterou jsem si neustále opakovala v hlavě. Nakonec jsem se uvolnila.

„Kam jedeme?“ zjišťovala jsem. „Na zápas?“

„Ne. Tam Cole nikdy nechodí.“

„Tak potom kam?“

„Když jsem chodila s Frostym, všimla jsem si něčeho zajímavého. Zhruba jednou za čtrnáct dní se všichni kluci ztratili. Ať dělali cokoliv, bylo to tajné a plné násilí.“ Kat se pohrdavě uchechtla. „Naposledy to bylo před dvěma dny, což znamená, že si včera lízali rány. A dnes by měli oslavovat. Je to vždycky stejné: první den zmizí, druhý den se léčí a třetí den oslavují. Měli by být v Hearts, nejluxusnějším klubu ve městě.“

Trochu jsem se napřímila. Jednou za čtrnáct dní. To je stejný časový rámec, jaký jsem vypozorovala u příšer. Mohla to být náhoda, ale…

Cole se mi dnes snažil říct něco o stopách a pastích. Po noci, kdy jsem viděla Nevěstzillu, byl zraněný. Oba dva jsme měli vidění, ve kterém jsme bojovali proti příšerám.

Určitě je vídal i ve skutečném životě. Prostě musel.

„Když se kluci ztratí,“ zeptala jsem se a snažila jsem se nedávat najevo příliš mnoho vzrušení, „víš, kam chodí?“

„Ne, ale jak jsem řekla, když se druhý den objeví, bývají zranění. Někteří z nich dokonce nepřijdou několik dní nebo týdnů do školy. A neptej se mě proč, ale doktorka Wrightová nikdy neřekne ani slovo. Takže já taky mlčím.“

To byl další důkaz. Potřebovali jistý čas, aby se zotavili z vážných zranění, které jim způsobily příšery. Vyhledával Cole se svými kamarády příšery a válčil proti nim?

Jestliže ano… pak by to znamenalo, že ty příšery jsou skutečné. Taky by to znamenalo, že můj táta byl nejrozumnější člověk v rodině a že všechno, co kdy řekl, byla pravda, a já jsem ho mylně obviňovala z šílenství.

„Doufám, že se těšíš, protože tenhle klub je fakt pecka!“ upozornila mě Kat. „Mládež našeho věku tam nepouštějí, ale Colea a jeho gang tam pustí vždy. Asi proto, že vypadají tak děsivě. Tak či tak, Frosty mě zapsal na seznam, a protože tajně doufá, že udělám přesně tohle a budu ho špehovat, jsem přesvědčená, že moje jméno dosud nevyškrtl.“

Špehování mě přestalo zajímat. Potřebovala jsem si s Colem promluvit. Chtěla jsem mu položit spoustu otázek o příšerách a viděních a posoudit jeho reakci. Určitě mi to neřekne přímo a já se ho ani přímo nezeptám, ale možná bych z něj dokázala vyloudit odpověď nějakým trikem. Nebo, já nevím, mohla bych s ním třeba flirtovat, dokud se nepřestane ovládat a něco mi neprozradí. Pohlédla jsem na své tričko a džíny. Jak už jsem poznala, tohle oblečení ho nedonutí prozradit žádné tajemství.

„Ehm… Kat?“

„Nedělej si starosti,“ usmála se. Evidentně přesně věděla, co mě trápí. „Nejdřív si uděláme malou zastávku. Než přijedeme do klubu, budeme zářit, máš moje slovo.“

Zářit bylo slabé slovo. Kat nás odvezla k Reeve a než s námi Reeve skončila, přímo jsme žhnuly a asi by bylo nejlepší, kdyby nás někdo zchladil hadicí.

Reeve zjevně přes prázdniny absolvovala zkrášlovací kurz – což mě přivedlo k dalšímu zjevně. Reeve byla zjevně bohatá.

Bydlela ve vysokém a rozsáhlém sídle s bílými sloupy, klenutými stropy, křišťálovými lustry, točitými schodišti a složitě tkanými koberci s vysokým vlasem. Vzadu na zahradě se rozkládal bazén o velikosti fotbalového hřiště. A taky tam byla zcela oddělená část domu, kde bydlelo služebnictvo.

Jo. Služebnictvo.

Reeve nás oblékla do přiléhavého oblečení a bot s vysokánskými podpatky, takže jsme vypadaly jako prostitutky. Moje „oblečení“ nebo, podle toho, jak to vypadalo, moje náplast, sestávalo z ledově modrého korzetu, mikro-miniskuně s tmavě modrými volány a roztrhaných legín. Šněrování černých bot končilo až pod koleny.

Vždycky jsem byla hodně bledá a nikdy jsem nenosila make-up, ale Reeve přesně věděla, jaké barvy použít, aby zvýraznila mé oči, aby moje tváře připomínaly orosené růže a aby moje rty vypadaly jako „buclatá sladká jablíčka, do kterých se budou chtít zakousnout všichni kluci“. To byla její slova, ne moje.

Kat měla krátký top, sotva k pupíku, s dlouhými rukávy, a takového střihu, že musela odložit podprsenku. Ale na rozdíl ode mě, ona měla aspoň nohy schované v těsných džínách. Měla zkrátka štěstí! Namísto šperků jí Reeve dala pánskou kravatu, která zdůrazňovala i skrývala její ňadra.

Reeve si oblékla černé šaty s bílými puntíky, se širokou sukní, která jí sahala až ke kolenům. Připomínala mi sexy hospodyňku ze sedmdesátek.

Někdy během mé proměny dorazily Wren a Poppy.

„Nemůžu uvěřit, že kvůli tomuhle vynecháme dnešní zápas,“ potřásala hlavou Poppy, které to ohromně slušelo v tílku, džínových kraťasech a kovbojských botách.

„Raději podpořím své kamarádky než svůj tým,“ poznamenala Wren. „Jen mi slibte, že nejdeme do klubu jen proto, aby se Ali dala dohromady s Colem a jeho gangem společenských strupů.“

Kat zvedla ruku. „Přísahám.“

Poppy se prohlížela ve velkém zrcadle. Podivila se: „Společenských strupů? Jasně, jsou to ubožáci, ale opravdu musíš být tak uštěpačná, Wren?“

„Já nejsem uštěpačná!“ dupla Wren nohou.

„Ale jsi. Ten kluk ve Starbucks vyjel po mně, ne po tobě, a proto jsi teď protivná až hrůza.“

„Vyjel po mně.“

„Nevyjel.“

„Vyjel!“

Pokračovaly v hádce celou cestu k Reevinu SUV. Venku panovala hluboká noc a vrhala stíny na dům i na příjezdovou cestu. Světla z verandy poskytovala příležitostné bezpečné útočiště a umožnila mi pokračovat dál. Dnes se ale nedám pohltit strachem. Nedovolím mu to. Dnešní večer pro mě byl příliš důležitý, moje mise byla příliš rozhodující.

Během cesty jsem na obloze spatřila mrak, který svým tvarem mohl připomínat králíka. Požádala jsem Reeve, aby zpomalila, protože jsem na okamžik měla pocit, že se vybouráme. Ale světe div se, zřejmě jsem se mýlila. Bezpečně, bez nehody, bez úmrtí, jsme dorazily do klubu.

Kat oznámila své jméno dvěma obrovským vyhazovačům, od kterých bych já v každé jiné situaci s jekotem utekla. Pustili nás, ačkoliv před klubem čekala na vstup aspoň stovka lidí. Vpluly jsme dovnitř a na mé uši okamžitě zaútočila hlasitá, vřískající hudba.

„Není to úžasné?“ musela zakřičet Kat, abychom ji slyšely.

Úžasné nebylo správné slovo. Viděla jsem takové kluby v televizi, četla jsem o nich v knihách, poslouchala jsem, co mi o takových místech povídala moje máma. Ve skutečnosti to byla směsice vzrušení, strachu a pocitu, že tohle přece nemůže být pravda.

Na tanečním parketu se svíjeli muži i ženy s pružností artistů ze Cirque du Soleil. Muži u baru popíjeli alkohol z pupíků krásných dívek. V temných koutech se dělo všechno možné. Cítila jsem pot a parfém a několik věcí, které jsem nedokázala identifikovat.

V klubu se nacházely dva taneční parkety. Na tom nižším se tancovalo a seznamovalo, ten horní zřejmě patřil jen významným hostům. Vyvýšené patro oddělovalo kovové zábradlí, které umožňovalo těm, kdo seděli na kraji oddělené sekce, volný výhled. Viděla jsem tam černé kožené pohovky a křesla, kovové stolky a –

Colea.

Panebože, byl tam. Seděl na jedné z pohovek, čelem ke mně. Frosty seděl vedle něj. Mluvil s někým, kdo seděl naproti, a smál se. Ten úsměv zjemnil jeho tvář, takže nevypadal tak děsivě a téměř připomínal nějakou hollywoodskou hvězdu. Dnes neměl kšiltovku. V černém tričku, které vypadalo, jako by si ho namaloval na tělo, vypadal neuvěřitelně sexy, a já jsem si strašně přála vidět i dolní polovinu jeho těla.

Šťouchla jsem Kat do břicha a ukázala na něj. Podívala se směrem, kterým jsem ukázala, a nadšeně zatleskala.

„Výborně!“ Stoupla si na špičky a pošeptala mi do ucha: „Je čas zahájit operaci Kluci budou brečet. Fáze první – přinutíme je všimnout si nás.“

„Cože?“ vyjekla Wren. „Myslela jsem, že jsme si přišly zatancovat.“

„A taky si zatancujeme,“ přikývla Kat.

„Ale co naše špehování?“ dožadovala jsem se. Byla to moje vstupenka ke Coleovi.

„Pokud nešpehují oni nás, nemůžeme špehovat ani my je, že?“

Byla to poněkud pokřivená logika, ale fajn. Chtěla jsem mluvit s Colem, a budu s ním mluvit, ale najednou jsem dokázala myslet jen na jediné: Sakra, tohle neskončí dobře.

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, červen 2017
Vazba: brožovaná
Počet stran: 328
Cena: 269 Kč