Sandro Dragoj o skupině Infernalismus

„Před bestií v nás není úniku. A přišel jsem jen na jediný způsob, jak s ní být zadobře. Poznávat ji a udělat si z ní věrné zvíře,“ říká Sandro Dragoj, zakladatel a duchovní otec umělecké skupiny Infernalismus. Pod jejich značkou, okřídleným démonem, se koná stále více uměleckých akcí: vernisáže těch nejtemnějších děl, autorská čtení poezie, prózy, ale i tanec, zpěv nebo hudba – to vše mnohdy smíchané v jednom silně emotivním zážitku.

Infernalismus přijímá stále nové členy, a tak se nám tu rodí docela nový umělecký útvar i směr. Takový, který dokáže pojmout i ty nejzbloudilejší duše.

Sandro Dragoj nám v rozhovoru odhalil některá tajemství…

 

Infernalismus jako nový směr. Dá se nějak definovat?

Infernalismus se časem definuje sám. Není třeba v tomto dávat základní kámen v podobě definice a postavit to celé jako dogma. Veškeré slohy také začínaly jen jako pouhý prostor pro kreaci. Tady je to stejné. Jsou tu jen základní vzory, kterými byly osobnosti v pozici předchůdců. Například Hieronymus Bosch, přízraky od Goyi, Dürerova apokalypsa. Infernalismus se svou sebedefinicí začal dávno, když jeden z bývalých členů přišel s heslem „Návrat k umění,“ které se hodně rychle chytlo.

Dnes se dělá velká spousta umění pro nic. Také podle toho vypadá jeho úroveň. Já v tomto říkám jasné NE! V minulosti, kdy byla úroveň umění mnohem výše než dnes, umění mělo své účely a ten má i Infernalismus. Má odkrývat to, co v nás opravdu je. Když se podívám do sebe, vidím spoustu myšlenek a pod tím vším, někde tam dole, je temné libido. Když otevřeme průtok k libidu, dostaneme se k zvířeti, k bestii, dostaneme se k tomu, co bylo nazýváno ďáblem. A tato bestie vznikla v reakci na své okolí. Rodíme se s ní. Umíráme s ní. Musíme s ní žít. Když si jí nevšímáme, začne nás sžírat jak kus masa. Když ji zmrzačíme, zmrzačíme sami sebe. Před bestií v nás není úniku. A přišel jsem jen na jediný způsob, jak s ní být zadobře. Poznávat ji a udělat si z ní věrné zvíře. Člověk dokázal zkrotit vlky, může tedy zkrotit i své libido. Ve výsledku to není nic zlého.

Výčitek na morbidnost mých prací si už nevšímám. Mnoho lidí prý dělá léčivé obrazy. Já tomu nevěřím, protože vidím jen samý pozitivistický kýč. To je pro mě iluze, utopie. Nikdy nikoho nevyléčilo víc než pořádná dávka reality a pekla. A právě to já předávám Infernalismu.

 

Jsi jeho jakýmsi duchovním otcem. Jak to všechno vlastně začalo?

Jsem výtvarník se slabostí pro noc a její libidinózní pohnutky, se kterými jako lidé máme problém se vyrovnat.
Že budu výtvarníkem, jsem věděl od dětství. Už jsem ale neměl jasno, jak se jím stát a prodat se. V sedmnácti jsem se pokoušel o svou první výstavu v jedné mělnické čajovně. Vytvářel jsem tehdy sérii kreseb grafitem, které na sebe částečně navazovaly. No, neklaplo to. Ti lidé v tom neviděli potenciál. Bylo to morbidní, černobílé, depresivní a pak se mě zeptali, co to je za styl, za směr. Nevěděl jsem, co mám vůbec odpovědět.

Vycházel jsem z H. R. Gigera, ale za žádnou cenu jsem se ho nepokoušel napodobovat. Mé výjevy jím byly ovlivněné, ale také byly boschovské. Jak nazvat směr či styl, co dělal Bosch? Nikdo to nikdy nijak nedefinoval, nebo jsem o tom alespoň nikdy neslyšel. To samé i o zmiňovaném Gigerovi. Samozřejmě, každý zná jeho biotechniku. Ale co jeho práce se sklepními prostory a nekonečnými schody, kde po biotechnice nejsou ani stopy? Tehdy se ve mně zaselo první semínko Infernalismu.

Pomohlo tomu, že jsem také vizionář. Nevím přesně, kdy to bylo, zdali roku 2006, nebo roku 2007, jsem oslovil Martina Krcha (současného kreslíře Battle Owl) a řekl mu, že chci založit uměleckou skupinu, která by nějak zaštítila to, co tvořím já, plus několik předchozích výtvarníků, se kterými si dějepisci a znalci umění napříč historií nevěděli rady a rozkouskovali jejich tvorbu do všech možných jiných směrů nebo slohů.

 

Kolik má tým Infernalismu členů?

Máme 4 výtvarníky, 6 poetů, 1 spisovatelku, 1 tanečnici a 2 organizátory.

 

Hodláte zapojit ještě další umělce, zahrnout ještě jiné formy umění?

Samozřejmě. Původní vize byla udělat z toho střechu pro samostatný směr. Třebas i pro umělecké řemeslo. Problémem naopak byly vždy lidské zdroje a kapacity. Další problém je, že jsme začínali doslova jako banda amatérů. Naše země má nádherné až zlaté kulturní dědictví, ale dědici jsou s odpuštěním nekňubové. Dělat v této zemi umění je stejné jako ho od počátku znovu budovat. Kdyby se ale našel například architekt, který udělá chrám hrůzy, rozhodně by mezi námi byl vítán a ctěn. Chceme obsáhnout vše.

 

Co tě inspiruje a co tě nejvíce táhne k tvorbě samotné?

Svět sám o sobě. Jsem závislý na společnosti i samotě. Jsem závislý na hudbě a dění kolem sebe. Největším zdrojem je pro mě ale daimonium. Nic bych nedokázal dělat bez kontaktu s daimoniem. To je ta síla, která vším hýbe.

 

Daimoniem? Můžeš nám o něm sdělit něco bližšího?

Daimoniem nazývám vnitřní hlas, božství, případně hlas duchů a předků, nebo také něco jako duchovní prostor či rozměr. Jde o starořecký a v současnosti i okultní termín. Od daimonia pak vyplývá pojem démoni jakožto obyvatelé tohoto prostoru, neboli duchové mimo tento svět, možná žijící jen v našich hlavách, nebo také ne. Do bližší specifikace se pak nerad pouštím, protože z vlastní zkušenosti jsem poznal, že jakákoliv jasnější definice a popis daimonia se od něj začne oddělovat, vymaní se z jeho nehmatatelnosti a začne jeho princip a přirozenost popírat. Popis se pak tedy stane klamem a iluzí.

 

Jak často a jak plně se můžeš tvorbě věnovat?

Vždycky je to otázka peněz. Naštěstí mám i své příjmy z umění a usmyslel jsem si, že budu Infernalismu odvádět dobrovolný desátek. Má to větší smysl než daně pro tenhle Kleptomanistán hrající si na suverénní Českou republiku.

 

Ty sám jsi nejen kreslíř a ilustrátor, ale také básník. Vaše skupina se nedávno rozrostla o nové členy. Jaké jsou další plány?

Pořád něco děláme. Když přestanu chystat, můj vnitřní oheň začne pohasínat a já začnu upadat do depresí a úzkostí. Jsem v tomhle démon. Žiju, abych žil. Podsvětí mám rád, ale jsem tu, abych žil. Ne umíral a hnil za živa. Mám své chvilky, kdy se musím myslí i duší odebrat za mrtvými, abych si odpočinul, vešel si do svého stínu jak do očistce a pak se vrátil zpět mezi živé s novým elánem. Samotný ten proces dodává tolik síly, že je nutné to pouštět dál a neustále něco dál vymýšlet.

Sám bych si rád sáhl i do hudby a nějakým způsobem dal podkres své poezii, kterou bych rád hodil do kabátu ambientu. A časem k tomu zařadit nějakou projekci spojenou s tancem a samozřejmě vlastní výtvarnou tvorbou. Ideálně kdybych realizoval spolupráci s manželským párem AngelZone a zařadil do ní i současný rozpracovaný projekt „Démon Umění.“

 

Jak probíhá organizace akcí?

Abych se přiznal, nevím, jak na tohle odpovědět. Pokaždé mi to připadá jako vařící se kotel, z kterého je nakonec poživatelné jídlo. Jsme individualisté s ohledem na vlastní zodpovědnost a svobodu. S něčím jako centrálním řízením bychom se nikdy nedostali z chodníků. Přijdou nějaké nápady, navzájem se vyhecujeme, rozvrhneme si úkoly, učíme se čím dál tím více vzájemně úzce spolupracovat. Já většinou předhodím nějakou vizi a směr, kterým se ubírat, a pak každý udělá to, co je v jeho silách. Jak pravím, jsme individualisté a každý zodpovídá sám za sebe. Když někdo něco pokazí, je to jeho vina. Ne někoho nad ním, nebo pod ním. V takovém kolektivu neuspějete, pokud si sami nepomáháte, a zároveň je to velice produktivní, kreativní prostředí, které je založené na seberealizaci.

 

Máš v zásobě nějaké rady či postřehy, které by mohly pomoci do začátku dalším tvůrcům?

Spoléhat se sám na sebe a pracovat na tom „být spolehlivý“. Maňásků, kteří toho více nakecají, než udělají, je spousta. Z počátku to může být peklo, ale pak už je to pouze slast. Já svou prací žiji a nedělal bych to, pokud by mě to nebavilo. Mnohokrát jsem se načapal, kdy mi dal nějaký den hodně zabrat a odpadl jsem jak povadlé kvítí do houští. Druhý den bylo volno a klid, no a já se začal nudit a hned jsem se pustil do něčeho dalšího. Škoda strávit život tak, abychom z něj nic neměli. To je život promarněný. :)