Lesní lišky a další znepokojivé příběhy – antologie finských fantastických povídek
Lesní lišky a další znepokojivé příběhy jsou malou antologií finské fantastické literatury, jež zažívá v posledních letech období hojnosti a úspěšně proniká i za hranice země svého vzniku. Bývá často označována termínem suomikumma či Finnish Weird – „finské podivno“, který poprvé použila nejvýznamnější představitelka tohoto literárního proudu Johanna Sinisalo.
Mnohoznačnost spojená s takovým pojmenováním není náhodná, neboť pro finské podivno je typické míšení různých žánrů a název odkazuje i k národní literární tradici. Množství magických prvků najdeme už v karelo-finském národním eposu Kalevale a stále živá je inspirace finskou a baltsko-severskou lidovou slovesností, zaklínadly i příběhy o přírodních živlech, dravých šelmách, mystikou opředených bažinách a „křížencích“ lidí a zvířat. Dalšími inspiračními zdroji jsou pak zejména žánry sci-fi a fantasy či díla magického realismu. Všechny tyto ingredience dodávají finskému podivnu specifický charakter a obdařují je mocí proměňovat příběhy vycházející ze zdánlivě známé a všední reality v příběhy značně znepokojivé…
Info o knize:
Vydal: Pistorius & Olšanská, květen 2016
Vazba: vázaná
Počet stran: 128
Cena: 169 Kč
Obsah:
Johanna Sinisalo: Transit
Leena Krohn: Čarodějná kolébka
Maarit Verronen: Lesní lišky
Jyrki Vainonen: Motýl
Pasi Ilmari Jääskeläinen: Kéž bychom tu byli taky
Tiina Raevaara: Gordonův příběh
Anne Leinonen: Temná zhouba, uzda smrti
Ukázka z knihy:
JOHANNA SINISALO: TRANSIT
Vyšetřovatel: policejní komisař Lamminmäki / ve službě.
Věc: zvukový záznam výpovědi zadrženého Klause Antera Vikstena, podezřelého z násilného trestného činu, ve vazbě od 14. 7.
(Těžce oddechuje. Bouchnutí. Několikrát se zhluboka nadechne.)
Oukej, oukej. (Odmlčí se.) Oukej. Stejně na tom nezáleží, tak jako tak už sem asi zavřenej, takže mi to stejně nepomůže, i když mluvim, ne? Nahrává se to? Aspoň se to točí. (Nervózně se uchechtne.) Já vlastně ani nevim, z čeho mám bejt vobviněnej. Jedině tak z ničení veřejnýho majetku nebo něčeho takovýho. Ne z vraždy. Nejsem žádnej vrah. A už vůbec ne takovejhle vrah. Zatim nikdo nepochopil, co tady vykládám, a kvůli ničemu jinýmu bysem ani nespustil, ale musim vám ňák vtlouct do palice, že já nejsem žádnej zabiják, kurva. A taky že to celý bylo do poslední chvíle skvělý. Každá podělaná sekunda.
Přicházeli sme s Kaarinou a Hepem z ulice Sammonkatu. Celej večer sme jeli na speedu a zapíjeli to pivama a byli sme úplně na kaši. A strkali sme do sebe na trávníku a strašně sme se u toho řehtali. Byla to taková povznášející náladička, parádní matroš a vygumovaná hlava. A Kaarina s Hepem si chtěli někde dát další pivo, jenže já už neměl prachy a strašně sem chtěl zažít ňákej vodvaz. Něco jinýho než jenom sedět v ňákym podělanym pajzlu a chlastat pivo. Řikal sem si, že se pudu poflakovat někam kolem radnice a čeknu, jestli někdo nebude tam. Věděl sem, že Kapa a Remmi zrovna nejsou v base a že z nich by mohlo něco kápnout, ňákej matroš, nebo by mohli mít ňákej mejdan, nebo by mohla bejt ňáká jiná sranda. Neměl sem žádný prachy, to sem už řikal, ne? No, takže sem si to pak tak fajnově štrádoval do centra, no a u autobusáku proti mně přicházeli tři namakaný týpci v bílejch kalhotách s fešáckejma trikama vod Lacoste. Vono bylo furt dost teplo. Určitě eště tak pětadvacet stupňů, i když už bylo asi jedenáct večer. A ty lacosťáci na mě čuměli, jak sem šel proti nim, jako bysem byl ňákej vohnusák, a já sem měl v tý svý náladě tak debilní nápad, že sem se jich zeptal, jestli mi snad jako chtěj něco říct. A voni ať nevotravuju. No a na to sem přesně čekal a pořádně sem fláknul jednoho do ksichtu, až si z toho kecnul na zem. Lacosta dle mýho gusta, haha. A jenom sem viděl, jak se mu ty bílý kalhoty na zadku pěkně zasvinily. Ty další dva po mně skočili, ale já sem dost rychlej, zvlášť když sem zkoulenej. Zdrhal sem k autobusáku a nevěřil sem, že by se za mnou pustili. Jenže jeden z nich byl fakt sprinter. Sakra, jak já utíkal! Jen tak tak, že mě nechyt, měl sem ho v zádech, když sme běželi podchodem. Slyšel sem, jak dejchá, a úplně se to tam rozlejhalo. A pak sem zahlídnul policejní auto, jak vjelo druhou stranou dovnitř. A ten týpek na cajty začal křičet a mávat, a mně bylo jasný, že musim pryč, a to fofrem. A tak sem to před jednim autem vzal přes ulici a makal sem ke Stokáči, k tomu vobchoďáku. A tam stál akorát připravenej bus, šestnáctka, a zrovna když se řidič chystal zavřít dveře, naskočil sem dovnitř. Mám lítačku, takže sem ji vyhrabal a pípnul, bus sebou škubnul a dal se do pohybu a já věděl, že už je to na pohodu.
Sednul sem si, popadal dech a přemejšlel, kam bysem se moh zašít, aby mě nenašli. A když bus zastavil u starýho plavečáku, vypadnul sem ven a chvíli sem stál na tý zastávce. V hlavě mi hučelo a srdce mi bušilo jak blázen. A pak sem se jakoby nic vydal směrem k Amuri, páč sem si řikal, že už si mě s tou bitkou nikdo spojovat nebude, když prostě v klídku pudu timhle směrem. Byl sem blízko trati, přemejšlel sem, že se pomalu vrátim zpátky do centra, třeba k tý radnici. Tak sem zahnul doleva a chtěl se trochu projít po parku, abych měl jistotu, že už mě fízlové hledat nebudou. Vystoupal sem tam na vršek, sednul sem si pod jeden strom, kde byla trošku tma. A díval sem se na Černej záliv a poloostrov Särkänniemi, jak to tam eště svítí a žije, a z dálky to vypadalo jak ňáký mraveniště.
Zrovna sem si chtěl zapálit, když se vobjevila ta mladá. Proti temný vobloze to byla jenom postava, taková vyzáblina s krátkejma vlasama. A šla přímo ke mně. Byl sem si jistej, že si mě s někym spletla, páč si to ke mně štrádovala tak najisto, došla tam pod ten strom a sedla si vedle mě. Nic neřekla, jenom se mi koukala přímo do vočí. Eště nikdy se na mě nikdo takle nekoukal. A já se jí taky koukal do vočí, byly jak dva tunely, kerejm někde na konci blikaly světýlka – jinak to ale byly úplně normální voči – jenom mě sledovaly tak, že sem měl pocit, jako by mě někdo praštil pěstí do břicha. V ten vokamžik sem věděl, že to je ta nejúžasnější ženská, jakou sem kdy viděl. Nejúžasnější baba mýho života. Takže ta holka byla… (nejasné, hlas se mu zlomil). Nikdy bysem jí nemoh udělat něco takovýho, to bysem nemoh (nejasné). A pak promluvila. (Bouchnutí. Ztěžka oddechuje. Dlouhé ticho.)
***
Oddělení násilných trestných činů, dne 18. 7. ve 14:05. Policejní komisař Jyrki Lamminmäki, v přítomnosti zapisovatele staršího konstábla Penttiho Eeroly, vyslýchá svědkyni v případu vraždy, ošetřovatelku Airi Kurkinenovou, která uvádí následující:
V: Mohla byste nám vlastními slovy říct něco o tom syndromu Niny Salminenové?
S: Nina je autistické dítě.
V: Můžete to rozvést?
S: Dítě s autismem se před okolním světem uzavírá do sebe. Obvykle se vyvíjí normálně, ale v určitém věku se zjistí, že se jeho mentální vývoj zastavil a už dál nepokračuje. Ono je ve skutečnosti těžké úroveň duševního vývoje vůbec rozpoznat, protože dítě přestane se svým okolím komunikovat. Často se k tomu připojují také fyzické projevy jako mimovolní pohyby končetin. Podstatné je ale to, že dítě se už nic nového nenaučí, nezvládá nové věci a obvykle přestane i mluvit.
V: Co tento syndrom způsobuje?
S: Dozvím se už konečně, o co jde a co se stalo?
V: Litujeme, slečno Kurkinenová, ale mohla byste ještě zodpovědět další otázky?
S: …
V: Jak se u Niny Salminenové ten… autismus projevoval?
S: Když byly Nině dva roky, přestala mluvit. Zničehonic se vrátila na úroveň plenek, ale podařilo se nám ji znovu naučit chodit na nočník. To byl opravdu výjimečný výkon. Nina se vytratila někam do vlastního světa. Ani svoje rodiče nepoznávala. Děti s tak závažným stupněm poruchy málokdy vůbec dosáhnou takového věku jako ona. Jednoduše přestanou žít.
V: A ví se, jak ten syndrom vzniká?
S: To není úplně jasné. Předpokládají se určité fyzické příčiny, stejně tak jako se dá mluvit o nějakých psychických spouštěcích mechanismech, ale neexistuje žádné jednoznačné vysvětlení. Někdy by člověk skoro řekl, že dítě záměrně přeruší kontakt s okolím. Chce někam uniknout, nechce fungovat podle pravidel našeho světa. Dítě s autismem si může vytvořit vlastní jazyk, kterému nikdo nerozumí. Tyhle děti mívají sebedestruktivní sklony a mohou být agresivní. Neplatí pro to ale žádná obecná pravidla. Víme pouze to, že mezi námi a jimi je jakási propast.
V: Vy se o Ninu Salminenovou staráte. Co k tomu patří?
S: Nina není agresivní, ani si neubližuje. Neumí mluvit. Obvykle jen leží na boku a někam upřeně zírá. Nejde s ní navázat kontakt, ale taky nikdy neodporuje, když ji třeba chce člověk nakrmit nebo odvést na záchod. Ninu mám svěřenou od jejích čtyř roků, takže už je to nějakých deset let. Péči platí její rodiče.
V: Řekla jste, že Nina neumí mluvit. Jste si tím jistá?
S: Chcete mi snad říct, že bych si po deseti letech takové, ehm, maličkosti nevšimla?
V: Říkala jste, že autistické dítě se izoluje od vnějšího světa. Nebylo by i tak možné, aby se dítě věcem učilo, aniž by je pak používalo v praxi a dávalo najevo, že je umí?
S: Takový uvažování je fakt hlou… No, zajímavá otázka. Ne. Ne, nemyslím si. Samozřejmě že smysly se jim zachovávají a je možné, že okolní svět nějak registrují − ale svým vlastním způsobem. Ze žádného průzkumu nevyšlo najevo, že by autistické děti svoji negramotnost jenom předstíraly. Připadá mi dost urážlivé interpretovat vážnou psychickou poruchu tímto způsobem.
V: Nina Salminenová se tedy neobejde bez nepřetržité profesionální péče?
S: Ne.
V: Jak byste charakterizovala úroveň jejího mentálního vývoje?
S: Ovládá přibližně stejné věci jako dvouleté dítě. Chodí. Nepočurá se, když ji včas pošlete na záchod. Než se u ní porucha projevila, uměla říct několik slov. Teď se výjimečně uchyluje k používání hrdelních zvuků a různých skřeků. Nedá se říct, že by tímhle způsobem komunikovala, je to prostě takové její… sebevyjádření. Je nutné ji krmit.
V: Takže tedy není žádná možnost, že by se o sebe Nina dokázala postarat sama?
S: Zkuste si představit, jak by asi přežilo dvouleté nemocné dítě. Těžko. Samozřejmě, Nině je čtrnáct a na svůj věk i fyzicky vypadá. Tělesně je schopnější než duševně. Ale její stav je i tak vážný, velmi vážný. Takže kdy už skončíme tuhle frašku a vy něco uděláte?
V: Mohla byste být ještě chvíli trpělivá, slečno Kurkinenová? Kolik bylo hodin, když jste si všimla, že zmizela?
***
Vyšetřovatel: policejní komisař Lamminmäki / ve službě.
Věc: zvukový záznam výpovědi zadrženého Klause Antera Vikstena, podezřelého z násilného trestného činu, ve vazbě od 14. 7.
(Těžké oddechování v mikrofonu.)
Představila se jako Nina. Hned vod začátku sem měl pocit, že musí taky v něčem jet. Dlouho sem přemejšlel, co si to mohla dát. Ta musí bejt určitě zhulená, řikal sem si. Mluvila pomalu a složitě a znělo to tak, jako by děsně zvažovala každý jednotlivý slovo, jak se správně vyslovuje a co vůbec znamená. A jakože já sakra vim, jakej to je pocit, když mám taky někdy v hlavě.
Měla světlý rovný vlasy, nakrátko vostříhaný, a její vobličej, no, učiněnej andílek. Tim nemyslim, že by jako byla tak nádherná, ale prostě to na člověka působilo, jako by jí na tomdle světě nicánko nemohlo ublížit. A byla fakt divně voblečená. Žádná vymóděná slečinka, měla takovou růžovou teplákovku a byla bosa. Pořád sem byl dost pod parou, chtěl sem si ji trochu pomuchlat, tak sem ji chytnul. Jenže vona se na mě akorát koukala, usmívala se a blábolila takový roztomilý nesmysly. Sledoval sem její rty, jak se jí těžko mluví. A pak řekla, že když jí pomůžu s jednou záležitostí, bude moje přítelkyně. Přítelkyně, sakra! Byla k sežrání, takový neviňátko. Nejdřív řekla, že potřebujem auto, velký auto, a že musim ňáký sehnat.
Měl sem pocit, že to je přesně ten vodvaz, jakej mi tu noc chyběl. Ňáká totálně šílená akce s toudle parádní princeznou, co má ve vočích takový vohníčky. A mohli bysme udělat cokoliv, něco ztřeštěnýho a bláznivýho. Jasně, takže sme potřebovali auto, velký auto. Bylo něco málo po dvanáctý, začal bejt klid a já sem věděl vo pár místech hezky stranou, kde by mohlo něco bejt. A že já už za sebou mám hodně vloupaček, abysem věděl, jak takovou prácičku zvládnout.
Řekla, že na mě počká. Já sem ji tam sice nechtěl nechat, ale nakonec sem si řek, proč by nepočkala, žejo, a šel sem, no spíš běžel, splašit ňákou dobrou káru. Našel sem ji, než bys řek švec. Byl to extra dlouhej ford transit. Se zámkem sem si poradil za desetiminutu, startovací kabel mi zabral dalších deset. Nádrž byla plná, zadek prázdnej, jen pár překližek a kus plachty. Z parkoviště sem to vypálil na dvou kolech a jel sem jak šílenec zpátky k parku. A ta micina tam pořád byla. Ani sem si nepamatoval, kdy naposled sem měl v životě takovej dobrej pocit, jako když sem tam pod tim stromem, kde sem ji nechal, viděl tu její postavičku.
Naskočila ke mně a řekla, co bude chtít dál. Panebože, to bylo tak šílený, že sem se smíchy plácal do stehen. Chtěla ňáký bedny. Velký bedny a matrace. Tyvole, ta má fakt styl! Ani slovíčkem nevysvětlila, co s nima chce dělat. Prostě rozkázala. Byla určitě úplně mimo. Zajel sem k jednomu přepravišti, kde kdysi makal Remmi, páč sem věděl, že tam maj takový velký dřevěný kontejnery, dobrejch metr krát dva, s kovanejma okrajema, celkem hluboký. V nich se asi normálně vozej menší krámy v dřevitý vlně nebo tak. Vřítili sme se na dvůr, naštěstí byla sobota a nikdo nedělal přesčas. Sklad byl velkej jak stodola, dovnitř se dalo dostat pode dveřma. Se starym zámkem sem se musel trochu poprat, ale nakonec se zadařilo. Nikdo to tam nehlídal, proč taky, žejo, kdo by hlídal ten bezcennej bordel. Zeptal sem se Niny, kolik těch boxů bude potřebovat. Bez mrknutí voka řekla, že pět. Oukej − tak sme voba vlezli dovnitř. Byla to makačka, než sme vodtahali těch pět boxů do transitu. Zabraly skoro celej zadní prostor. Smál sem se tak, že mi ty posraně těžký bedny vyklouzávaly a málem padaly tý holce na nohy. Byla mimochodem docela namakaná, vod pohledu taková křehotinka, ale nesla je jak nic. Matrace sme našli na sběrnym dvoře, byly tam srolovaný do balíků pod plastovou fólií. I tam prostě stačilo vejít dovnitř, zacloumat vratama, nejdřív trochu natáhnout síť a potom prostě jenom prostrčit ruku dírou v tý síti a hotovo. Jako kdo by chtěl krást ňáký pytle s hlínou na kytky, žejo, tak na co ňáký chytrý zabezpečení. Vzali sme vodtamtaď nařezaný pěnový molitany. Nina pečlivě zkontrolovala, jak se ten molitan vejde do těch kontejnerů. Docela dobrá velikost, tak akorát na matraci. Vzali sme jich ňákejch dvacet. Žádný troškaření. Do každýho boxu minimálně čtyři.
Když Nina řekla další část plánu, přišlo mi to už fakt ujetý, ale další zastávka byla pro změnu fajn. Jenže taky ta nejhorší. Lámal sem si hlavu, do jakejch lékárnen kámoši obvykle choděj pro matroš a jestli v nich sou alarmy. Nakonec sme vyjeli z centra do Messukylä, kde je lékárna v domku v takovym podivnym hustym křoví, kousek stranou vod hlavní silnice.
Moc sem se s tim nemazal. Skleněný dveře na maděru, cesta volná a tradá dovnitř. Pro sebe sem šmahem nabral ňáký éčka, asi ňákej dex, zatímco Nina vzala do podpaží dvě vobrovský piksly něčeho, co vypadalo jako vazelínovej krém. To bylo zas něco tak vtipnýho, tyvole. To je, jako by se člověk vloupal do vobchodu s chlastem a krad tam ceníky. Zmizeli sme během minuty.
Po ňáký době jízdy, kdy sme to vzali přes Nekalu, aby nás nikdo neviděl, si Nina všimla, že se před jednim vobchodem válí stará sklenice vod vokurek. Což byl ale natuty koš na papírky vod bonbónů. Ten taky chtěla. Tak sme ho sebrali a vona ať jedem tam, vodkaď sme vyjeli, takže někam poblíž Näsikallio. A tam sme byli tak kolem druhý v noci. A když mi pak řekla, co uděláme dál, dostal sem takovej záchvat smíchu jako snad nikdy.
***
Oddělení násilných trestných činů, dne 18. 7. ve 14:05. Policejní komisař Jyrki Lamminmäki, v přítomnosti zapisovatele staršího konstábla Penttiho Eeroly, vyslýchá svědkyni v případu vraždy, ošetřovatelku Airi Kurkinenovou, která uvádí následující:
S: Šest hodin ráno. Nina byla zvyklá vstávat hodně brzy, a ten den jsem se vlastně paradoxně probudila právě díky tomu, že mě nevzbudila svými obvyklými zvuky. Každé ráno pro ni znamenalo návrat ze snění do reality, bylo jí to velmi nepříjemné a reagovala vždy velmi intenzivně. To podezřelé ticho mě vytáhlo z postele. Šla jsem ji zkontrolovat do jejího pokoje. Lůžko bylo prázdné. Rychle jsem prošla celý svůj byt − Nina totiž bydlí u mě. Kromě dovolených jsem s ní dvacet čtyři hodin denně. Její rodiče ji nechtěli dát do ústavu − a zjistila jsem, že po ní nikde není ani památky. Pro jistotu jsem prošla i všechny skříně.
V: Tohle s naším případem sice nesouvisí, ale není to hodně náročné, pracovat dvacet čtyři hodin denně?
S: Ale Nina je v podstatě bezproblémová. A její rodiče dobře platí. Chcete mi snad naznačit, že jsem se o ni nestarala dost dobře? Že jsem byla moc unavená na to, abych ji uhlídala? Tak teď mě, pane komisaři, poslouchejte, já jsem –
V: Slečno Kurkinenová, skutečnost je taková, že Nina zmizela, aniž by si toho její ošetřovatelka všimla. Vycházíme jen z tohoto faktu.
S: Ale je tu také jiný fakt. Očekávali byste snad, že by vaše dvouleté dítě utíkalo z domova? A zvlášť ona? Z místa, kde se cítí nejbezpečněji? Pokud tedy vůbec něco cítí… Ta, kterou vůbec nezajímal okolní svět, natož aby se mu přizpůsobovala, ta že by si do něj sama otevřela dveře? Něco takového jsem prostě nemohla vůbec předvídat.
V: Zmínila jste, že si sama otevřela dveře, což předtím neuměla…
S: Ano. Pokud jí někdo neotevřel zvenku. To by bylo nejjednodušší vysvětlení, ale proč by proboha někdo něco takového dělal? Dveře se dají zevnitř otevřít opravdu potichu. Jediné možné řešení tedy je, že si je otevřela sama. Jakékoliv další zvuky by mě stoprocentně probudily.
V: Dalo by se nějakým způsobem vysvětlit, že by najednou Nina byla schopná udělat něco, co předtím nedokázala?
S: Jsem stejně zmatená jako vy, možná spíš ještě víc, protože vy ji tak dobře neznáte.
V: Slečno Kurkinenová, vím, že to bude znít zvláštně − a před chvílí jste reagovala velmi emotivně, když jsme se té věci dotkli − není ale nějakým způsobem možné, že by dítě s takovým syndromem mohlo zničehonic začít používat jakési, řekněme, skryté vnitřní schopnosti?
S: Vy si očividně myslíte, že celou dobu přijímala informace ze svého okolí, aniž bych to věděla, a teprve teď, simsalabim, se rozhodla je použít?
V: I tak by se to dalo říct.
S: Poslouchejte, pane komisaři – (pauza) Takže… vy si tedy myslíte, že by autismus mohl být jen jakousi bariérou vůči vnějšímu světu? Že se takové dítě ve skutečnosti učí a vyvíjí, vnímá a ovládá věci, jenom není schopné to dát světu najevo? A my jsme ti, co jej považujeme za uzavřené? To je docela přitažené za vlasy, nemyslíte? Ale přiznávám, že jsem se nad tím nikdy z tak nezvyklého hlediska nezamýšlela. Počkejte. Myslíte to teď vážně, že by nějakým způsobem prolomila ten blok a začala svoje schopnosti používat na otevírání dveří a noční útěky?
V: Anebo odstranění bloku zapříčinil nějaký vnější faktor…?
S: To si neumím představit.
V: Víme tedy zatím, že Nina z vašeho bytu zmizela v noci mezi jedenáctou hodinou večerní a šestou ranní. Povězte nám teď, slečno Kurkinenová, co všechno jste dělaly a co všechno se stalo během předchozího dne.
***
Vyšetřovatel: policejní komisař Lamminmäki / ve službě.
Věc: zvukový záznam výpovědi zadrženého Klause Antera Vikstena, podezřelého z násilného trestného činu, ve vazbě od 14. 7.
Když sem se z toho výtlemu vzpamatoval, kouknul sem na ni a řek: Seš vůbec při smyslech? Jenom se na mě dívala těma svejma šíleně tajuplnejma vočima a já z toho měl takovej pocit, jako by přesně to, co teď zrovna děláme, byla ta nejsprávnější věc na světě. Nasypal sem do sebe hrst tabletek, co sem si nahrabal v lékárně, a to mě dorazilo: všechno se zas zdálo bejt naprosto oukej a rozumný.
Nikdy předtim sem v delfináriu nebyl. Na tom poloostrově Särkänniemi je to kus pod planetáriem, schovaný v borovicích. Věděl sem, že tady po nocích kroužej páni hlídači a že to budu muset ňák pořešit.
Nina vystoupila z auta, kerý sem nechal stát kousek vod parkoviště. Postávala tam a pokukovala kolem sebe, přešlapovala z jedný nohy na druhou a vypadala tak strašně vopuštěně a bezmocně. Museli sme nakonec čekat asi půl hodiny, než se ty týpci vobjevili. Byli dva a měli vysílačky, ale díky bohu s sebou neměli žádnýho čokla. Možná nemůžou chodit se psem, když tam maj vedle tu minizoo. Ten pach by moh psa ňák dráždit. Nebo byl jejich čokl prostě jenom marod. Každopádně se šli Niny zeptat, co tam dělá − a vona jim něco řekla a voni se na sebe koukli a určitě se domákli, že je ňáká divná, když mluví tak pomalu a špatně. A v ten moment, kdy si jeden z nich už už bral vod pasu vysílačku, Nina sebou švihla vo zem a zůstala prostě ležet. Ten vokamžíček překvapení mi stačil. Prvního sem sejmul klíčem na matice, trefil sem ho do ucha. Druhej se stačil akorát votočit, než sem ho skopnul na zem. V base sem dost trénoval výkopy v karate a tak. I když si vyrazil dech, stejně se chystal něco udělat, ale to už měl za krkem tu růžovou panterku, povalila ho a já ho doklepnul.
Vzal sem voběma vysílačky a hodil sem je někam co nejdál do křoví. Nevim, jak dlouho byli pánové mimo, ale nevodvážil sem se je praštit znova. Nemusel sem. Nina vzala klíč a flákla voba eště jednou. Já se jenom modlil, aby neeksli. Nejsem žádnej vrah. Pochopte, že nejsem žádnej zabiják, umim bejt pěknej sráč, ale ne zabiják. To fakt ne!
Auto sme zaparkovali kufrem k takovejm velkejm prosklenejm dvoukřídlejm dveřím. Nevěděl sem, jak se takovej typ zámku votvírá, neměl sem na to žádný nádobíčko. A rozbití skla zas mohlo spustit alarm. Jenže pak se stalo něco, co mi doteď hlava nebere: Nina ty dveře prostě votevřela. Takže nebylo zamčíno. Pořád nechápu, že někdo moh udělat něco tak stupidního, za co by okamžitě dostal padáka. Ale proč zrovna takle a jak to probůh Nina mohla vědět? Jako by to uhodla nebo jako by měla v tom delfináriu ňákýho známýho, kerej ty dveře nechal votevřený nebo voblafnul a zblbnul někoho jinýho, kdo pak zapomněl zamknout. Tak něco. No každopádně sme se tam dostali. A vonělo to tam mořem. Úžasná vůně slaný vody, úplně jak někde na pláži. Vlevo se do vejšky zvedala tribuna, před ní byla vydlážděná taková jakoby propast nebo chodba. Na pravý straně tý chodby se vod podlahy zvedala průhledná stěna a za ní byla voda. Ta skleněná stěna zabírala půlku hlediště u velký nádrže. A ke druhý straně tý nádrže vedly zdola schody. Nina vystoupala nahoru k okraji bazénu a u ňákýho futra dveří si tam hrála s vypínačema, a v tu chvíli se vytáhla taková síť, co dělila přední nádrž od zadní. A vodu pak rozvířilo pět úžasnejch tmavošedejch hladkejch stvoření, kerý připlavaly z toho zadního bazénu.
Vystrčily čumáky z vody a začaly vydávat takový divný zvuky, jako by se pingpongovej míček vodrážel zatraceně rychle na ňákym pevnym povrchu… krrrrr, krrrrr… a Nina trochu uhnula a voni všichni vyskákali z vody ven a lehli si na kraj tý nádrže. To byl úžasnej pohled. Teď, řekla mi Nina.
Stál sem tam na samym kraji tý nádrže vedle tý prosklený nebo možná akrylový stěny. A mrštil sem jednim z těch vokovanejch boxů, co sem vzal z transitu, co nejvíc to šlo. Rohem přímo do toho skla.
Bylo mi jasný, že je ta stěna pevná a silná. Ale taky sem věděl, jak velkej tlak vody za tim musí bejt. Stovky tun. Taky proto je tam ta chodba mezi hledištěm a nádrží, páč kdyby nastalo něco nečekanýho, voda se může vylejt tam, maj tam v podlaze vodtoky a tak. A pak se stalo něco divnýho. Ta bedna se parádně zarazila do skla. Udělala v něm takovou malou hvězdičku. Nic hroznýho. Nadšeně sem sledoval, jak se paprsky tý hvězdy nejdřív docela pomalu prodlužovaly. A pak to šlo rychlejc a rychlejc, dokaď z celýho skla nebyla jedna velká pavučina. A pak to prasklo.
Bednu vymrštil ven vobrovskej proud vody. Celá ta podpěrná konstrukce byla na sračky. Ty delfíni evidentně vyskočili na okraj bazénu proto, aby je nesebral ten proud. Chodba dole už byla z půlky plná vody a ta šplouchala vo ty dvoukřídlý prosklený dveře.
Delfíni skočili zpátky do bazénu a jeden po druhym se nechali vodnášet proudem na mělčinu na dno tý chodby. Celý to trvalo takový dvě minuty. Postavili se před těma dveřma do řady, tyvole.
Votevřeli sme ty vrata a voda se valila z kopce dolů po cestě. Byli to pořádný mackové. Každej tak dvě stě kilo. A to Nina řikala, že eště ani nejsou dospělý. Naklonili sme do transitu desku a použili kus tý plachty, co byla vzadu v autě, a já sem přemejšlel, jesli by ji po mně Nina taky chtěla, kdyby v tom autě nebyla. Dali sme tu plachtu totiž na podlahu a delfín šel navrch. Ty delfíni se tak různě kroutili, jako by se nám snažili pomoct. Vůbec se nebáli. Pak sme tu plachtu společnejma silama vtáhli dovnitř za takový ty kroužky, co sou našitý po stranách. Dobrej nářez. Jen tak tak sme to dali. Bedny čouhaly z auta, byly nastavený ven tou votevřenou stranou. Matračky na dně. A s delfínem šup dovnitř a pak to byla děsná makačka, abysme vůbec bednu převrátili zase dnem dolů. Pak sme ji dostrkali úplně dozadu do transitu. A další pán na holení. Dělali sme se s tím přes půl hodiny. Začínalo už bejt trochu světlo. Celou dobu sem se děsil, kdy uslyšim celej průvod houkaček. Nakonec sme nanosili kýble vody a nalili ji do beden. Začalo mi to docházet: nasáklý matrace dobře unesou váhu těch zvířat plus je udržej vlhký. A poslední plnej kýbl s sebou, zavřít bedny a jet. A kurva rychle, k dálnici směr Pori.
***
Oddělení násilných trestných činů, dne 18. 7. ve 14:05. Policejní komisař Jyrki Lamminmäki, v přítomnosti zapisovatele staršího konstábla Penttiho Eeroly, vyslýchá svědkyni v případu vraždy, ošetřovatelku Airi Kurkinenovou, která uvádí následující:
V: A po obědě?
S: Šly jsme na takzvanou stimulační procházku. Podle mé pracovní smlouvy děláme takový výlet alespoň jednou týdně.
V: A kam jste šly?
S: Do delfinária na poloostrově Särkänniemi.
V: Slečno Kurkinenová, teď je opravdu důležité, abyste nám řekla co možná nejpodrobněji, co se tam stalo. Všechno. Jakýkoliv, byť i sebemenší detail.
S: Koupila jsem lístky a šly jsme dovnitř. Nina byla dost netečná, vždycky chodí poslušně jako stroj − a tam najednou nereagovala vůbec na nic. To se u ní stává opravdu jen výjimečně. Ono tyhle výlety jsou spíš jen taková formalita. Vzpomínám si, že Nina málem zakopla na schodech, když jsme scházely do hlediště. Měly jsme tam místa asi ve čtvrté řadě… pomůže vám tohle v něčem?
V: Pokračujte, prosím.
S: No, delfíni se vynořili ze zadního bazénu a připlavali takovou chodbou nebo kanálem do předváděcí nádrže. Představení vedly mladé cvičitelky a ty po delfínech chtěly všelijaké kousky, jako třeba aby vyskakovali do vzduchu, aby vylezli na okraj bazénu nebo dělali stojky na ocasech. Cvičitelky na mě působily trochu nervózně. Když komentovaly delfíní kousky, často připouštěly, že ne všechno jde tak, jak by mělo. Delfíni se prý z nějakého důvodu nedokázali soustředit. Říkala jsem si, že to může být letní sezónou a tím, kolik představení musejí odehrát. Ačkoliv show za moc nestála, Ninu jako by to probralo. To je ale pro autisty typické. Kdyby přímo vedle nich bouchla bomba, ani to s nimi nehne, zato je klidně dokáže úplně rozhodit bzučení mouchy ve vedlejším pokoji.
V: Jak se Nina chovala?
S: No, dívala se směrem k bazénu a vlastně se zdálo, že představení sleduje a něco z toho vnímá. Však tam pro ni bylo spoustu podnětů: hlasy cvičitelek, hvízdání píšťalky, šumění a šplouchání vody a slaná vůně. V zábavním parku se kdysi bála tak, že málem upadla do katatonického stavu − teď to ale nějakým způsobem přijímala a vědomě na to reagovala. U dětí s tímhle syndromem se také často stává, že se na něco upnou. U Niny jsem to nikdy nezažila, ale tam jsem měla pocit, jako by se na to prostředí napojila a podle toho reagovala.
V: Jak se to projevovalo?
S: Po představení nechtěla vůbec odejít. Nina nikdy nebyla agresivní ani si neubližovala. Ale když jsem se ji pokusila odvést k východu − jsou to velké skleněné dvoukřídlé dveře a vede k nim taková prosklená chodba, ze které je vidět do bazénu − začala se přímo vedle bazénu vzpouzet a odporovat mi. Možná to bylo tím, že se všichni delfíni shromáždili u stěny s čumáky namířenými na Ninu, jako by ji skutečně pozorovali. A ona úplně zdivočela. Zkoušela skákat na stěnu a drápala se za nimi, a když jsem se ji snažila uklidnit, začala sebou bezhlavě mlátit, kopat kolem sebe a vřeštět. Vyváděla takhle nějakou chvíli a pamatuji si, jak se po nás ostatní diváci koukali vyděšeně a pohoršeně zároveň. Nina totiž na první pohled vypadá docela normálně, takže ten její záchvat musel vypadat dost groteskně – dospívající holka, co vřeští jak pavián, kouše a kope kolem sebe. Vzpomínám si, že jsem si v tu chvíli říkala, že takový náhlý a nový příznak je často známkou toho, že se nemoc horší. Delfíni byli pořád za tím sklem. Nina je dlouho a upřeně sledovala, úplně potichoučku. To byla další nová reakce: vypadala, že je opravdu vidí a vnímá, ačkoliv na žádné podněty z okolí běžně nereaguje. Jako by ty delfíny poslouchala, s hlavou nakloněnou na stranu. A když jsem ji pak opatrně na znamení odchodu postrčila, pořád tam stála bez hnutí, ani nedutala. Trvalo ještě asi pět minut, než se nechala odvést.
V: A co bylo pak?
S: Nina zase upadla do svého apatického stavu a odjely jsme autem domů. Doma si šla lehnout do postele a zdálo se, že usnula. Pak už se, myslím, za celý den nestalo nic zvláštního − zdřímla si, nakrmila jsem ji, ležela u sebe v pokoji na posteli. Já se dívala na televizi. Večer šla dost brzy spát, někdy kolem deváté. A to je celé.
V: Takže se nestalo nic, co by stálo za zmínku?
S: Ne. Myslím, že ne. Vlastně ano, taková maličkost − když ležela se zavřenýma očima v posteli, stočená do klubíčka, jak má ve zvyku, všimla jsem si, že vydává nějaké tiché zvuky. Jen občas, asi bych si toho ani nevšimla, ale ten zvuk byl tak zvláštní. Říkala jsem si, že je to v jejích zvukových projevech novinka. Bylo to takové podivné, trochu ostré krrrrr… krrrrr…
