Metalfest 2016 ve znamení mástrů rocku, dobrého počasí i nálady

Letos se už po sedmé otevřel krásný areál amfiteátru Lochotín v Plzni pro hordy vyznavačů tvrdší hudby. Píšu tvrdší, protože té opravdu tvrdé bylo letos poskrovnu. Skoro jsem měla pocit, že se metalové kapely přesunuly do Vizovic na měkčí rockový Masters of Rock a opačně. Ale samozřejmě byly výjimky. Mimoto se dost kapel snažilo setlist či alespoň samotné vystoupení konceptu Metalfestu trochu přizpůsobit.

Pokud bych to měla brát od nejtvrdších, z těch, které jsem letos mohla vidět, to asi nejvíce roztočila ruská diva Mascha Scream z Arkony. Doslova – dle toho, co předváděli fanoušci v kotli. Nepotřebovala k tomu ani nové album, staré dobré hitovky docela stačily, důkazem budiž fakt, že jen málokdo dokázal při jejich vystoupení zůstat v klidu; vřelo to od pódia až ke stánkům.

Snad o něco poklidněji vstupovali na pódium maskovaní Finové Lordi. Ovšem s přibývajícím soumrakem nabírala hutnosti i jejich show, šlágry jako Devil Is a Loser nebo Hard Rock Hallelujah nadzdvihly nejednoho znavence z trávníku. Písně z nejnovějšího alba Lordi sice nebyly lepší, ale ani horší.

Velmi milým překvapením pro mě letos byli němečtí Almanac. Jejich energie skvěle fungovala jak mezi členy, tak i mezi pódiem a publikem, které si koncert užívalo. Podobně energicky se činili i němečtí Crematory, kteří se navzdory dlouholeté kariéře objevili na českém festivalu poprvé. I v dosti obměněné sestavě dokázali zahrát nejen skladby z novinky Monument, ale i všechny své největší hity, přičemž s klidným svědomím vynechali obvyklou závěrečnou baladu. Méně znalý posluchač by si zřejmě ani nepovšiml výměny druhého vokalisty (Matthiase Hechlera hlasově připodobňovaného k Jamesi Hetfieldovi z kapely Metallica nahradil Tosse Basler). Nepřehlédnutelný frontman Felix strhával většinu pozornosti na sebe a svůj growl vesele svlažoval whiskou rovnou z kanystru.

Tvrdý vokál patřil také Tomi Juotsenovi z finských Amorphis, kteří přijeli představit poměrně svižné album Under a Red Clowd. Postupem času však Tomiho zpěv nabýval romantičtějších poloh, to když se vracel ke svým finským kořenům a opěvoval Kalevalu. Alespoň si nakonec i něžné pohlaví přišlo na své.

Asi nejprocítěnější pánský vokál letos předvedl usměvavý (opět Fin) Timo Kotipelto ze Stratovarius. Ačkoli by se zdálo, že nás tahle ostřílená parta vyznavačů krás planety Země už nemá čím překvapit, opak byl pravdou. Krom nejšlapavějších pecek z průřezu celou kariérou (SOS, Paradise, Unbreakable) zahráli i neméně svižné skladby z nového alba Eternal a stejně jako jejich němečtí kolegové – pomalé songy, a dokonce i sóla vynechali. Mladý bubeník Rolf Pilve svojí energičností už snad předčil i svého předchůdce Jörga Michaela a došlo i na oblíbené chytlavé duety kytaristy Matiase Kupianena s klávesistou Jensem Johanssonem. Se Stratovarius se pařilo a zpívalo až do konce.

Jejich dávní kolegové ze zkušebny – očekávaní a oslavovaní finští Nightwish také poslali do publika pár metalových bomb, ve kterých si všestranná pěvkyně Floor Jansen a baskytarista Marco Hietala svým growlem nezadali s Felixem, polovina vystoupení však nabádala spíše k poslechu, pokoukání a zamyšlení. Nightwish začali i končili svým novinkovým albem Endless Forms Most Beautiful. Ze staré éry se do setlistu vměstnaly sotva dvě skladby. Škoda, protože zrovna na Metalfestu bych čekala spíš Wishmastera, než opulentní skladby založené na textu či vizualizaci.

V porovnání s nimi uvedu kapelu Epica, která zahrála také hodně ze skladeb z nového alba The Quantum Enigma. Půvabná a usměvavá zrzka Simone Simons v nich dokázala rozsah svého vokálu posunout ještě o hranici výš, což bylo až dech beroucí, ovšem tato skutečnost nijak neobměkčila nadupané písně – k potěše metalového fanouška, také poctivě přiostřené drsným growlem Marka Jansena.

Na závěr bych vzpomněla na působivé vystoupení kytarového mága Zakka Wyldeho, který mě znovu přesvědčil o tom, že píše a skládá především pro samostatné koncerty. Na ty se posluchač může naladit a těšit tak, jak si to tvorba mistra zasluhuje. Ovšem jako poslední štaci po horkém a dlouhém festivalovém dni jsem si jeho – ač výborně ozvučené – vystoupení zcela vychutnat nedokázala.

Už v reportáži z minulého roku jsem zmiňovala obrovské výhody amfiteátru jakožto místa, kde můžete všechny své oblíbené kapely vidět prakticky odevšud, setkat se s nimi na podpisovce mimo areál v útulném parčíku. Další výhodou je také vysunuté pódium, které většina kapel využila k přímému kontaktu s fanoušky. Zázemí bylo zase o kousek lepší, takže až na nedostatek stínu (který v nejnutnějších případech vždy řeší požární hadice se studenou vodou) není Metalfestu prakticky co vytknout. Do Lochotína se určitě opět ráda vrátím.