Robert Jackson Bennett: Město schodů

Nakladatelství Host vydává atmosférický fantasy román o živých špionech, mrtvých bozích, pohřbené historii a tajemném, stále se měnícím městě.

 

Anotace:

Město Bulikov se před mnoha lety těšilo přízni Božstev a podmanilo si celý svět. Ale poté, co byli jeho ochránci za podivných okolností zavražděni, se z dobyvatele stal dobývaný; pyšná historie Bulikova byla vymazána a zcenzurována, pokrok se zastavil a z někdejší prosperující metropole se stala jen další koloniální výspa nové světové geopolitické mocnosti.

Do tohoto zatuchlého, zpátečnického města přichází Shara Thivaniová.

Oficiálně je tato tichá a nenápadná žena jen další obyčejnou diplomatkou, která do Bulikova přijela hájit zájmy utlačovatelů. Neoficiálně je Shara jednou z nejlepších agentek ve své zemi a jejím úkolem je vyšetřit brutální vraždu zdánlivě neškodného historika. Jak se Shara noří do tajemství neustále se fyzicky i politicky měnícího města, začíná tušit, že bytosti, které kdysi Bulikov ochraňovaly, nemusejí být tak mrtvé, jak se zdá.

 

Zahraniční ohlasy:

Oslňující, důmyslný a veskrze moderní příběh… Představte si Chinu Miévilla a George R. R. Martina zaseknuté ve výtahu jen s notebookem a jste skoro tam. – Nerds of a Feather

Dokonalá urban fantasy, v níž putujete městem plným nekonečných schodišť a alternativních světů… V ruinách tohoto záhadného města se zjevuje pestrý a zábavný panteon starých bohů a Shařin zabiják vyráží do nepřetržité akce. – Washington Post

Nezapomenutelně surrealistické město… Čtenáři hledající opravdu osvěžující fantasy prostředí by se měli vydat do Bulikova a přivítat jeho dobytí. – New York Times Book Review

 

Info o knize:
Vydal: Host, listopad 2015
Překlad: Milan Pohl
Vazba: vázaná
Počet stran: 510
Cena: 369 Kč

 

Ukázka z knihy:

A Olvos jim řekla: „Proč jste to udělaly, děti moje? Proč je nebe zahaleno kouřem? Proč jste vedly válku na dalekých místech a prolévaly krev v cizích zemích?“
A oni Jí odvětili: „Požehnala jsi nám jako svému lidu, a my jsme se radovali a byli šťastní. Ale pak jsme našli ty,
kteří k Tvému lidu nepatřili, nechtěli k němu patřit, byli svéhlaví a neznali Tě. Odmítali otevřít své uši Tvým písním, vzít Tvá slova do svých úst. A tak jsme je svrhli na skaliska a zbořili jejich domy a prolili jejich krev a rozprášili je do všech světových stran, a měli jsme na to právo. Neboť my jsme Tvůj lid. Máme Tvé požehnání. Jsme Tví, a tak jsme v právu. Copak jsi nám to sama neříkala?“
A Olvos mlčela.

— KNIHA RUDÉHO LOTOSU, ČÁST IV, 13.51—13.59

 

Někdo ještě horší

„Domnívám se tedy,“ prohlásí Vasilij Jaroslav, „že je to otázka úmyslu. Jsem si vědom toho, že soud se mnou možná nebude souhlasit — tento soud se odjakživa rozhodoval spíše na základě následků než záměru —, ale za neúmyslnou škodu přece nemůžete počestnému skromnému obchodníkovi udělit tak vysokou pokutu, že ne? Zvlášť pokud je ta škoda, inu, poněkud abstraktní.“

Soudní síní se rozlehne zakašlání a proškrtne Jaroslavovu významnou odmlku. Za okny se po hradbách Bulikova míhají stíny mraků ženoucích se po obloze.

Guvernérka Turyin Mulagheshová potlačí povzdech a pohlédne na hodinky. Když bude mlít ještě šest minut, pomyslí si, budeme mít nový rekord.

„A slyšeli jste svědectví mých přátel,“ říká Jaroslav, „mých sousedů, zaměstnanců, příbuzných, dokonce i mých… mých bankéřů. Lidí, kteří mě dobře znají, kteří nemají důvod lhát! Říkali vám zas a znovu, že to všechno je jenom nešťastná náhoda!“

Mulagheshová zalétne očima napravo k lavici nejvyššího soudu. Státní žalobce Jindash se tváří jako ztělesnění starostlivosti a na hlavičkový papír Ministerstva zahraničních věcí si čmárá kresbu vlastní ruky. Nalevo od Mulagheshové sedí hlavní diplomat Troonyi a s bezostyšným zájmem civí na vnadnou dívku v první řadě. Vedle Troonyiho, na konci lavice nejvyššího soudu, je prázdná židle, kde obvykle sedává hostující profesor dr. Efrem Pangyui, ale ten se v poslední době účastní těchto řízení stále méně často. Popravdě řečeno, Mulagheshová vítá jeho absenci s povděkem: svou přítomností v soudní síni, o celé téhle zatracené zemi nemluvě, jí způsobil už dost bolestí hlavy.

„Soud —“ Jaroslav dvakrát uhodí do stolu, „— se musí řídit rozumem!“

Musím si najít někoho, říká si Mulagheshová, kdo by sem chodil místo mě. Ale je to jen zbožné přání: jako guvernérka Bulikova, hlavního města Kontinentu, má povinnost předsedat všem soudním procesům, i těm nejmalichernějším.

„Všichni jste slyšeli a musíte pochopit, že nikdy nebylo mým úmyslem, aby cedule před mým podnikem hlásala… to, co hlásala!“

Jakmile se Jaroslav dotkne onoho citlivého tématu, v soudní síni to zašumí. Dívka v přední řadě si přehodí nohu přes nohu, Troonyi si promne vousy a trochu se předkloní. Jindash si na své malůvce vybarvuje nehty. Mulagheshová přelétne očima shromážděnou veřejnost a v duchu provádí soupis nejrůznějších neduhů a nemocí: chlapec s berlemi — křivice; žena s poďobanou tváří — neštovice… Není si jistá, co je tomu chlapovi v rohu, ale usilovně doufá, že to, co pokrývá jeho tělo, je jenom bahno. Jaroslav a několik dalších přiměřeně úspěšných Kontinentálů si mohou dovolit vodovod, a v jejich případě se tedy jedná o kontinentální exempláře zbavené špíny: s bledou kůží, výraznými rysy, tmavýma očima a v případě mužů také s nezkrotnými horami vousů. Mulagheshová a ostatní Saypuřané s nimi nápadně kontrastují, jsou malí, štíhlí a tmaví, s úzkými bradami a poněkud protáhlými nosy — a Troonyiho kabát z medvědí kůže svědčí o tom, že jsou zvyklí spíš na teplé saypurské podnebí daleko na druhé straně Jižních moří.

Mulagheshová do jisté míry — velice malé míry — Jindashův a Troonyiho nezájem chápe. Kontinent je zarputile, vzdorovitě, tvrdošíjně zpátečnický, takže je někdy snadné zapomenout na všechny ty znepokojivé důvody, proč se Saypur obtěžuje tuhle bídnou zemi okupovat. (Ale můžeme se pořád ještě považovat za okupanty, pomyslí si Mulagheshová, když jsme tady už skoro pětasedmdesát let? Kdy se z nás stanou místní obyvatelé?) Kdyby Mulagheshová každému v soudní síni nabídla peníze a řekla: „Tady máte na léky, které potřebujete, a kupte si čerstvou vodu,“ bylo téměř jisté, že by jí Kontinentálové spíš plivli na ruku, než by od ní přijali jediný rudý cent.

Mulagheshová chápe, proč k nim chovají takový odpor. Sice vypadají jako obyčejní chudáci a žebráci, ale kdysi byli nejmocnějšími a nejnebezpečnějšími lidmi na světě. A samozřejmě si to pamatují, říká si Mulagheshová, když zavadí očima o jakéhosi muže, který na ni zírá s neskrývaným vztekem. A proto nás tolik nenávidí…

Jaroslav sebere kuráž.

A je to tady, pomyslí si Mulagheshová.

„Nikdy nebylo mým úmyslem,“ prohlásí naprosto zřetelně, „aby moje cedule hovořila o jakémkoli Božstvu, jakékoli stopě čehokoli nebeského nebo jakémkoli bohu!“

Soudní síní se rozlehne tlumený šepot. Na Mulagheshovou a ostatní Saypuřany sedící na lavici neudělal Jaroslavův dramatický proslov ani tentokrát sebemenší dojem. „Jak to, že nevědí,“ zamumlá Jindash, „že to samé se děje při každém řízení ohledně porušování Světských předpisů?“

„Ticho,“ zašeptá Mulagheshová.

Tohle veřejné porušení zákona dodá Jaroslavovi odvahu. „Přesně tak. Nikdy… nikdy jsem neměl v úmyslu projevit oddanost jakémukoli Božstvu! Nevím o Božstvech vůbec nic. Netuším, kým nebo čím bohové byli…“

Mulagheshová málem obrátí oči v sloup, ale na poslední chvíli se ovládne. Každý Kontinentál ví o Božstvech alespoň něco: tvrdit opak by bylo totéž jako nevědět, že déšť je mokrý.

„… a proto jsem nemohl tušit, že cedule, kterou jsem si dal před kloboučnictví, pouhou nešťastnou náhodou připomíná pečeť Božstva!“

Další odmlka. Mulagheshová si uvědomí, že Jaroslav ztichl, a zvedne k němu zrak. „Už jste skončil, pane Jaroslave?“ zeptá se.

Jaroslav zaváhá. „Ano? Ano. Ano, myslím, že ano.“

„Děkuji. Můžete se posadit.“

Státní žalobce Jindash povstane, přihlásí se o slovo a vytáhne velkou fotografii cedule s ručně malovaným nápisem: JAROSLAVOVY KLOBOUKY. Pod písmeny je na ceduli velký symbol — rovná čára zakončená kudrlinkou obrácenou dolů a poupravenou tak, aby připomínala obrys krempy klobouku.

Jindash se na patách obrátí čelem k sedícímu zástupu. „Je toto vaše cedule, pane Jaroslave?“ Jindash jeho jméno nevysloví správně. Mulagheshová nedokáže poznat, jestli to byl, anebo nebyl záměr: jména Kontinentálů se hemží tolika -slavy, -ilji a -ulji, že úspěšně proplout představováním je pro každého, kdo tu nežil víc než deset let jako Mulagheshová, prakticky nemožné.

„A-ano,“ přizná Jaroslav.

„Děkuji vám.“ Jindash zamává fotografií před soudní lavicí, veřejností, všemi přítomnými. „Nechť soud vezme na vědomí, že pan Jaroslav potvrdil, že tato cedule — ano, tato cedule — patří jemu.“

Hlavní diplomat Troonyi přikývne, jako by náhle získal hluboce pronikavý vhled do situace. Zástupem Kontinentálů se šíří úzkostlivé mumlání. Jindash si dojde pro kufřík a tváří se přitom jako kouzelník, který se chystá provést nějaký trik. Jak já toho teatrálního skrčka nesnáším, pomyslí si Mulagheshová. Proč ho museli poslat zrovna do Bulikova? Jindash vytáhne z kufříku velkou rytinu s podobným symbolem: rovnou čárou s kudrlinkou na konci. V tomto případě je však symbol zpracován tak, aby vypadal jako upletený z tlustých lián. Z kudrlinky dokonce raší malinkaté lístečky.

Zástup při pohledu na symbol zalapá po dechu. Někteří začnou provádět posvátné posunky, ale pak si vzpomenou, kde jsou, a zarazí se. Trhne sebou i sám Jaroslav.

Troonyi si odfrkne. „Ten že neví nic o Božstvech…“

„Kdyby zde byl vážený pan doktor Efrem Pangyui —“ Jindash mávne rukou k prázdné židli vedle Troonyiho, „— nepochybuji o tom, že by tento znak rychle určil jako svatou pečeť Božstva… omlouvám se, zesnulého Božstva…“

Zástup propukne v rozhořčený šepot a Mulagheshová si v duchu udělá poznámku, aby Jindashovu zpupnost odměnila přeložením na nějaké nehostinné místo, kde bude zima a spousta krys.

„… známého jako Ahanas,“ dořekne Jindash. „Kontinentálové věřili, že přímo tato konkrétní pečeť byla prodchnuta převelikou plodností, úrodností a svěžestí. V případě kloboučníka by to — byť nepatrně — mohlo naznačovat, že jeho klobouky prodchnou týmiž vlastnostmi ty, kteří je budou nosit. Pan Jaroslav možná nebude souhlasit, avšak od jeho finančníků jsme se doslechli, že po umístění této cedule před jeho pozemek zaznamenal podnik pana Jaroslava prudký nárůst prodejů! Přesněji řečeno, čtvrtletní tržby mu vzrostly o dvacet tři procent.“ Jindash odloží rytinu, prsty jedné ruky ukáže dvojku, prsty druhé ruky trojku. „Dvacet. Tři. Procent.“

„Svatá dobroto,“ řekne Troonyi.

Mulagheshová si v rozpacích zakryje rukou oči.

„Jak jste…?“ ptá se Jaroslav.

„Promiňte, pane Jaroslave,“ řekne Jindash. „Nemám snad stále slovo? Děkuji. Budu pokračovat. Světské předpisy schválil saypurský parlament v roce 1650, a postavil tak mimo zákon každé, byť sebenepatrnější vyznávání čehokoli božského na Kontinentu. Nikdo na Kontinentu už nesmí ani šeptem pronést jméno Božstva, stejně jako nesmí na ulici padnout na kolena a vyvolávat modlitby. Stačí jakýmkoli — jakýmkoli — způsobem připustit existenci čehokoli božského a porušujete Světské předpisy, a tudíž zasluhujete trest. Značný peněžní zisk dokazuje, že pan Jaroslav umístil ten symbol před obchod s jasným úmyslem a s vědomím —“

„To je lež!“ křičí Jaroslav.

„— jeho božské podstaty. Nezáleží na tom, že Božstvo, na něž pečeť odkazuje, je po smrti a že pečeť nemohla nikomu a ničemu propůjčit žádné vlastnosti. Došlo k připuštění existence Božstva. Proto pan Jaroslav za své činy zasluhuje pokutu ve výši —“ Jindash nahlédne do poznámek, „— patnáct tisíc drekelů.“

Zástup se zavlní a hučí čím dál hlasitěji, až je z toho tlumený řev.

„To nemůžete… nemůžete přece…“ vykoktá Jaroslav.

Jindash se posadí zpátky na své místo na lavici. Věnuje Mulagheshové pyšný úsměv; Mulagheshová silně uvažuje o tom, že mu ho rozbije pěstí.

Lituje, že nemůže všechnu tu okázalost a pompéznost nějak obejít. Případy související s porušováním Světských předpisů se před soud obvykle dostávají jen jednou za pět nebo šest měsíců: naprostá většina přestupků proti SP se vyřeší mimosoudně mezi provinilcem a jejím úřadem. Velice, velice zřídka se stává, že si je někdo tak jistý v kramflecích nebo se cítí natolik v právu, aby se svým případem šel před soud — a když se tak stane, pokaždé je z toho směšná melodramatická záležitost.

Mulagheshová se zahledí do přelidněné soudní síně. Vzadu stojí lidé, jako by tenhle nezáživný komunální proces byl jakýmsi velkolepým divadlem. Jenže oni se nepřišli podívat na proces, pomyslí si. Zalétne očima k prázdné židli dr. Efrema Pangyuie v lavici nejvyššího soudu. Přišli se podívat na toho, kdo mi nadělal tolik problémů…

Jakmile se však nějaký případ spojený s porušováním SP dostal před soud, téměř pokaždé skončil usvědčením. Mulagheshová si vzpomíná jen na tři lidi, které během dvaceti let ve funkci guvernérky města zprostila viny. Skoro každý případ usvědčíme proto, pomyslí si, že jsme ze zákona povinni trestat je za jejich způsob života.

Odkašle si. „Obžaloba přednesla své argumenty. Nyní se k nim můžete vyjádřit, pane Jaroslave.“

„Ale… ale to není spravedlivé!“ vyhrkne Jaroslav. „Proč vy o našich pečetích, našich svatých znacích mluvit můžete, ale my ne?“

„Sídlo guvernérky města —“ Jindash mávne rukou k jedné a druhé stěně, „— je technicky vzato na saypurském území. Světské předpisy zde neplatí, ty se vztahují jen na Kontinent.“

„To je… to je směšné! Ne, není to jen směšné, je to… je to kacířské!“ Vyskočí na nohy.

V soudní síni zavládne ticho jako v hrobě. Všichni upírají pohled na Jaroslava.