Scott Westerfeld: Mezi dvěma světy

Darcy Patelová odložila vysokou školu a i všechno ostatní jen proto, aby mohla vydat svůj young adult román, který se jmenuje Zásvětí. Dostane šanci, o jaké se spoustě mladých dívek může jen zdát. Stěhuje se do New Yorku, kde nemá žádné přátele a přemýšlí, zda to opravdu bylo správné rozhodnutí. Pak ji ale pod svá křídla vezme parta jiných začínajících i zkušených spisovatelů.

Druhá linie příběhu se odehrává právě v Darcyině románu, což je napínavý thriller o Lizzie, náctileté holce, které se podaří proklouznout do „Zásvětí“, místa mezi životem a smrtí, a přežije tak útok teroristů. Tato nová schopnost Lizzie zaskočí, Zásvětí je nebezpečné, plné potulujících se duší, které čekají na své rozhřešení. Může jim někdo pomoci? A co všechno musí dát Lizzie všanc?

 

Ukázka z knihy:

KAPITOLA 1

Nejdůležitější e-mail, který kdy Darcy Patelová napsala, měl tři odstavce.

První odstavec byl o Darcy. Vynechával bezvýznamné detaily jako modročerné vlasy a tenký zlatý kroužek v levé nosní dírce. Místo toho začínal depresivním tajemstvím, které jí rodiče nikdy nesvěřili. Když bylo Darcyině matce jedenáct let, její nejlepší kamarádku někdo zavraždil. Tato skutečnost, na kterou Darcy narazila při náhodném brouzdání po internetu, ji šokovala a zároveň jí objasnila některé věci o její matce. Také ji inspirovala k psaní.

Druhý odstavec e-mailu byl o románu, který Darcy právě dokončila. Pochopitelně se nezmínila o tom, že celých dvě stě padesát stran Zásvětí napsala za třicet dní. Literární agentura Under bridge tohle rozhodně vědět nepotřebovala. Místo toho odstavec popisoval teroristický útok, hrdinku, která se z vlastní vůle dostane do světa mrtvých, a okouzlujícího kluka, jehož tam potká. Sliboval tajemné duchy, rodiny pronásledované traumaty, mladší sestry, které jsou mnohem chytřejší, než by se zdálo. Darcy s využitím přítomného času a krátkých vět načrtla prostředí, stručně představila postavy a naznačila závěr. Později se dozvěděla, že tenhle odstavec byl ze všech tří nejlepší.

Závěrečný pak patřil čirému lichocení, protože Darcy si usilovně přála, aby se jí literární agentura ujala. Pěla chválu na jejich program, skláněla se před jejich geniálním výběrem klientů, i když to znamenalo, že se s těmi proslulými jmény odvažuje srovnávat. Vysvětlila, v čem se její román liší od jiných paranormálních příběhů posledních let (v žádném z nich nebyl objektem milostné touhy imaginární neodolatelný Ind).

Tento e-mail nebyl dokonalý, ale svou práci odvedl. Sedmnáct dní poté, co Darcy stiskla tlačítko Odeslat, se stala klientkou vzkvétající a uznávané literární agentury. Zanedlouho poté už měla podepsané smlouvy na dvě knihy za ohromující množství peněz.

Teď už jí zbývala jen hrstka úkolů – dokončit střední školu, učinit riskantní rozhodnutí a získat souhlas rodičů – než si Darcy bude moci sbalit kufry a vyrazit do New Yorku.

***

KAPITOLA 2

Muže svých snů jsem potkala na letišti krátce před půlnocí pár dní před silvestrem. Přesedala jsem na letišti v Dallasu a málem zemřela.

Zachránilo mě esemeskování s mámou.

Když jsem na cestě, píšu jí hodně. Že jsem dorazila na letiště, že ohlásili nástup do našeho letadla, že teď už musíme před startem vypnout telefony. Vím, zní to jako něco, co má holka dělat se svým klukem, ne s mámou. Jenže cestování sólo mi nahánělo husí kůži ještě předtím, než jsem začala vidět duchy.

Můžete mi věřit, že máma potřebuje, abych se jí ozývala. A hodně. Vždycky byla závislá na druhých, ale ještě se to zhoršilo, když táta zmizel do New Yorku.

A tak jsem procházela sama téměř prázdným letištěm a hledala místo s lepším signálem. Takhle pozdě v noci byla většina obchodů zavřená. Šla jsem, dokud jsem se nedostala k dalšímu křídlu letiště, uzavřenému kovovou bránou, která byla od stropu k podlaze. Přes mříž jsem viděla dva jedoucí dopravní pásy v obou směrech. Oba byly prázdné.

Začátek útoku jsem nepostřehla. Visela jsem očima na telefonu a sledovala, jak program automatických oprav zápasí s mým pravopisem. Máma se ptala na tátovu novou přítelkyni, se kterou jsem se během zimních prázdnin poprvé setkala. Rachel byla roztomilá, vždycky dobře oblečená a měla stejnou velikost bot jako já, ale to jsem mámě vykládat nemohla.

Má super boty a mohla jsem si je půjčovat asi nebylo to pravé, s čím začít.

Tátův nový byt byl taky skvělý, ve dvacátém poschodí, s okny od podlahy ke stropu, kterými bylo vidět na Astor Place. Jeho šatna byla stejně velká jako moje ložnice u nás doma a plná zásuvek, které se otevíraly se zvukem podobným svištícím kolečkům skateboardu. Bydlet bych tam nechtěla. Všechen ten chrom a bílé kožené potahy byly příjemné na dotek, ale nepůsobilo to jako domov. Ovšem máma měla pravdu – co nás táta opustil, musel vydělat tuny peněz. Teď z něj byl boháč, v budově s vrátným, s vlastním řidičem a lesklou černou kreditkou, při jejímž spatření prodavači málem salutovali. (Od Rachel jsem se naučila, že se jim říká „manažeři prodeje“.)

Měla jsem na sobě džíny a mikinu s kapucí jako vždycky, když cestuju letadlem, ale kufr mi přetékal krásným novým oblečením, které budu muset po příletu do Kalifornie schovat. Tátovo bohatství mámu rozčilovalo – a měla k tomu dobrý důvod. Sama ho podporovala, dokud studoval práva, a on se na nás pak vykašlal. Taky mě to někdy štvalo, ale vždycky pomohlo, když se malá část jeho majetku přesunula mým směrem.

To zní dost plytce, co? Že se nechám koupit za peníze, které měly patřit mámě. Já to vím, věřte mi. Když člověk málem umře, tyhle věci mu dojdou.

Máma mi právě napsala: Doufam aspon, ze je starsi nez ta posledni. A ze zase neni ve Vahach!

Neptala jsem se jí, kdy se nahodila.

Coze?

Kdy se NARODILA. Chybna automaticka oprava.

Máma už byla vůči mým překlepům dost imunní. Den předtím si ani nevšimla, když jsem jí napsala, že jsem měla k snídani kolibu. Jenže když šlo o Rachel, neuniklo jí nic.

Ha! Zrovna na TOHLE ses ji mela zeptat!

Rozhodla jsem se to ignorovat a odpověděla:

Jo, pozdravuje te.

Jak mile.

Jestli to je ironie, mami, musis mi to naznacit. V SMS to nepoznam.

Na ironii uz jsem moc stara. Je to sarkasmus.

V tu chvíli jsem za sebou, někde z míst bezpečnostní kontroly, uslyšela výkřiky. Otočila jsem se a zamířila zpátky k příslušné bráně, ale nezvedla jsem oči od telefonu.

Za chvili uz mi to ladi.

OK, tak za 3 hod, zlato. Tesim se.

Ja taky, začala jsem psát. A pak se svět rozpadl na ostré kousíčky.

Nikdy předtím jsem ve skutečném životě neslyšela dávku z automatické zbraně. Bylo to až moc hlasité, než aby to moje uši stačily zaregistrovat. Nevnímala jsem to jako zvuk, spíš jako by se vzduch kolem mě rozpáral. Cítila jsem chvění v kostech, do očí mi vhrkly slzy. Zvedla jsem hlavu od telefonu a zůstala zírat.

Střelci nevypadali jako lidé. Na tvářích měli hororové masky a kolem nich se vznášel kouř, když mávali zbraněmi proti davu. Zpočátku všichni cestující strnuli v šoku. Nikdo se nerozběhl pryč, nevrhnul se do úkrytu za řady plastových sedadel. A teroristé jako by neměli naspěch.

Neslyšela jsem ani výkřiky, dokud si střelci neudělali přestávku na další nabití zbraní.

Pak najednou utíkali všichni. Někdo mým směrem, někdo opačným. Kluk v mém věku ve fotbalovém dresu – později jsme se všichni dozvěděli jeho jméno, Travis Brinkman – skočil po dvou teroristech, srazil je k zemi, držel je pevně pažemi a klouzal se s nimi po podlaze slizké čerstvou krví. Kdyby byli jen dva, mohl ten souboj vyhrát, strávit život jako hrdina a jednou touhle historkou unudit k smrti svoje vnoučata. Jenže střelci byli čtyři a zbylí dva měli ještě spoustu nábojů.

Když Travis Brinkman padl, první běžící lidé se dostali ke mně. Za nimi se valil kouř a pach, jako když se pálí plast. Já pořád stála na místě, ale ten pach ve mně nějak sepnul tlačítko paniky a rozběhla jsem se spolu s prchajícím davem.

Telefon se mi v ruce rozsvítil a já se na něj hloupě zadívala. Asi jsem s tou bzučící svítící věcí měla něco udělat, ale zapomněla jsem co. Pořád jsem nechápala, co se děje. Věděla jsem jen, že zastavit se znamená zemřít.

Jenže smrt se objevila přímo přede mnou – ocelová brána přehrazující celou chodbu, od stropu k podlaze, od stěny ke stěně. Za ní začínala uzavřená část letiště, kde stále ještě běžely dopravní pásy. Teroristé čekali na půlnoc, kdy budeme všichni polapeni v nejmenším možném prostoru.

Dlouhán v kožené motorkářské bundě narazil ramenem proti mříži a ta se zatřásla. Klesl na kolena, zaťal prsty do spodku mříže a o něco ji nazdvihl. Další lidé se k němu připojili.

Zírala jsem na telefon. Byla tam zpráva od mámy.

Zkus v letadle usnout.

Zaťukala jsem na displej, aby naskočila číselná klávesnice. Nějaké části mého mozku došlo, že jsem ještě nikdy nevolala nouzovou linku 911. Když hovor začal vyzvánět, otočila jsem se tváří ke střelbě.

Na podlaze ležel zástup lidí. Teroristé nás kosili po celou dobu, co jsme utíkali.

Jeden z nich se vydal ke mně, ale byl ještě desítky metrů daleko. Díval se na zem a opatrně našlapoval mezi těly, jako by v masce dost dobře neviděl.

V ruce se mi ozval slabý hlas, který zaslechly i moje zalehlé uši. „Udejte prosím místo vašeho nouzového volání.“

„Letiště Dallas.“

„O situaci jsme informováni. Ostraha už zasahuje. Jste na bezpečném místě?“

Ta žena byla tak klidná. Když si to vybavuju, chce se mi brečet při pomyšlení, jak klidně a statečně se chovala. Kdybych byla na jejím místě a věděla, co se děje na druhém konci sluchátka, začala bych vřískat. Ani já jsem nevřískala. Dívala jsem se, jak jeden ze střelců kráčí pomalu k nám.

Dorážel raněné výstřely z pistole, jednoho po druhém.

„Nejsem v bezpečí.“

„Můžete se na takové místo dostat?“

Otočila jsem se k mříži. Tahalo za ni už víc než deset lidí, pokoušeli se ji zvednout. Kov se chvěl a řinčel, ale mříž se zasekla. Nějaký zámek ji držel na místě, nepohnula se o víc než pár centimetrů.

Rozhlížela jsem se po nějakých dveřích, automatu na nápoje, čemkoli, za čím by se dalo schovat. Jenže všude kolem se táhly holé, prázdné stěny.

„Nemůžu a ten chlap pořád střílí.“ Byly jsme obě tak klidné, jako bychom si jenom povídaly.

„Zlato, možná byste měla předstírat, že jste mrtvá.“

„Cože?“

Střelec zvedl hlavu od raněných na podlaze. Viděla jsem, jak se mu pod maskou v otvorech zatřpytily oči. Zíral přímo na mě.

„Pokud se nemůžete dostat do bezpečí,“ pronesla opatrně žena na krizové lince, „pak byste možná měla padnout na zem a nehýbat se.“

Terorista zastrčil pistoli do pouzdra a znovu vytáhl automat.

„Díky,“ hlesla jsem a padla na podlahu ve chvíli, kdy se v dlouhé hlavni znovu zablesklo.

Moje kolena bolestivě narazila na podlahu, ale uvolnila jsem všechny svaly, spadla na obličej jako upuštěná hadrová panenka. Čelem jsem udeřila do dlaždic tak prudce, že se mi před očima roztančily jiskřičky a ucítila jsem lepkavé vlhko na obočí.

Víčka mi zaškubala, jak mi do očí proudila krev.

Ležela jsem ochromená na místě, kam jsem dopadla, automat pálil znovu a znovu, kolem mě hvízdaly kulky. Vřískot lidí ve mně vzbuzoval touhu schoulit se do klubíčka, ale donutila jsem se zůstat v klidu. Pokusila jsem se sama přiškrtit svůj dech, aby se zastavil.

Jsem mrtvá. Jsem mrtvá.

Moje tělo se zachvělo, bojovalo se mnou, vyžadovalo hlubší nádechy.

Nepotřebuju dýchat. Jsem mrtvá.

Střelba konečně přestala, ale zvonivé ticho vystřídaly horší zvuky. Nějaká žena prosila o smilování. Někdo se sípavě nadechoval prostřelenými plícemi. V dálce jsem slyšela praskavé rány z pistolí.

A pak ten nejhorší zvuk ze všech. Skřípot tenisek na mokrých dlaždicích. Pomalé, opatrné kroky. Vybavila jsem si, jak muž střílel raněné, dával si záležet, aby z téhle noční můry nikdo neunikl.

Nedívej se na mě. Jsem mrtvá.

Srdce mi bušilo tak prudce, že by to dokázalo roztřást celým letištěm. Ale nějak se mi podařilo nedýchat.

Vrzání podrážek se začalo vytrácet, přehlušil je tichý hukot v mé hlavě. Plíce byly prázdné, už nebojovaly. Cítila jsem, jak pomalu padám ze svého těla podlahou dolů, na nějaké temné, tiché, chladné místo.

Nezáleželo na tom, jestli se svět rozpadá na kusy. Nemohla jsem dýchat, hýbat se a ani myslet, dokázala jsem si jen připomínat…

Jsem mrtvá.

Obraz za víčky se změnil z rudé na černou, jako by mi tam někdo vylil inkoust. Naplnil mě chlad, pocit omámení se změnil v pomalé pohupování a pak v nehybnost.

Připadalo mi, že uběhla dlouhá doba, během níž se nic ne-dělo.

A pak jsem se vzbudila někde jinde.

Vydá: CooBoo; říjen 2015