James Rollins, Rebecca Cantrellová: Pekelná krev (Řád Sangvinistů 3)

Po celém světě roste počet vražedných útoků na nevinné lidi – zlo sílí, protože se Pán temnot Lucifer zbavuje pout a chystá se ke konečnému boji. Archeoložka Erin Grangerová i její společníci voják Jordan Stone a kněz Rhun Korza musí rozluštit, co po nich žádá Krvavé evangelium, a příkaz splnit, jinak se pekelná brána otevře.

 

 

Jenže síly temnot vyslaly démona jménem Legie, který kráčí po zemi v mnoha podobách a jeho moc je nezměřitelná, nechrání před ním ani zdi Vatikánu. Aby Erin zachovala aspoň naději na záchranu světa, snaží se odhalit pravdu o prvních krocích lidí po vyhnání z rajské zahrady.
Pátrání po klíči k vykoupení zavede trojici z proroctví do Pyrenejí, do Prahy i do magického údolí Cchum v Himálaji. Tam se zem otevře a konečný boj se rozpoutá u vstupu do pekla, kde je čeká sám Lucifer.

 

Info o knize:
Originál: Blood Infernal
Vydal: BB/art, říjen 2015
Překlad: Zdeněk Hofmann
Vazba: vázaná
Počet stran: 368
Cena: 349 Kč

 

Ukázka z knihy:

PROLOG

Léto 1606
Praha, Čechy
Konečně, už je to skoro hotové…

Anglický alchymista známý jako John Dee stál ve své tajné laboratoři před obrovitým zvonem z bezchybného skla. Klenul se do takové výšky, že pod ním mohl stát vzpřímeně člověk. Úchvatné dílo vytvořil proslulý sklářský mistr na vzdáleném ostrově Muranu poblíž Benátek. Řemeslnické dílně trvalo více než rok, než pomocí masivních měchů a techniky známé jen hrstce mistrů vyklenuli a vyfoukli tuto ohromnou perlu roztaveného skla do tak dokonalého tvaru. Poté pět dalších měsíců zabral převoz drahocenného zvonu z ostrova, kde vznikl, na daleký sever na chladný dvůr císaře Svaté říše římské Rudolfa II. Po jeho dopravení císař nařídil postavit kolem něj tajnou alchymistickou laboratoř obklopenou pomocnými dílnami, které se táhly daleko pod pražskými ulicemi.

To bylo před dlouhými deseti lety…

Nyní zvon stál na kruhovém železném podstavci v rohu hlavní laboratoře. Rohy podstavce už dávno zrudly rzí. Ve spodní části zvonu se nacházely kruhové dveře, rovněž ze skla, připevněné zvenčí silnými tyčemi a utěsněné tak, že vzduch nemohl ani dovnitř, ani ven.

John Dee jen stál a třásl se. I když cítil úlevu z blížícího se dokončení úkolu, také se ho děsil. Stále víc nenáviděl tento pekelný nástroj, znal strašlivý účel, ke kterému byl vytvořen. V poslední době se zvonu vyhýbal, jak jen mohl. Celé dny něco kutil v laboratoři, dlouhou tuniku měl pokrytou skvrnami od chemikálií, bílý vous téměř namáčel do lahviček, uslzené oči odvracel od zaprášeného skleněného povrchu zvonu.

Avšak nyní je můj úkol téměř splněn.

Otočil se, přistoupil ke krbu a sáhl na římsu. Sukovitými prsty uvolnil složité západky a otevřel malý výklenek vtesaný do mramoru. Jen on a císař vědí o existenci této skrýše.

Když sáhl dovnitř, ozvalo se za ním zuřivé bušení. Otočil se zpět ke zvonu, k tvorovi uvězněnému uvnitř. Stvůru chytili muži věrní císaři a jen před několika hodinami ji přivlekli sem.

Musím pracovat rychle.

Nečistá zrůda bušila do vnitřní stěny zvonu, jako kdyby cítila, co má přijít. Dokonce ani nadpřirozená síla jí nepomohla osvobodit se. Zkoušely to už starší a mnohem silnější netvoři a selhali.

Během posledních let John uvěznil ve skleněné kobce mnoho podobných stvůr.

Příliš mnoho…

I když věděl, že je v bezpečí, ochablé srdce mu přesto bilo jako o závod, jeho živočišná stránka cítila nebezpečí tak silně, že to rozum nedokázal potlačit.

Přerývaně vydechl, sáhl do tajné přihrádky v římse a vytáhl předmět zabalený do voskovaného plátna. Byl převázaný rudou šňůrkou a pokrývala ho vrstva vosku. John opatrně, aby neporušil voskovou krustu, přenesl balíček k zakrytému oknu, tiskl si ho přitom k hrudi. I přes plátno a vosk čišel z předmětu děsivý chlad a ochromoval mu prsty a žebra.

Roztáhl těžké závěsy na škvíru a vpustil dovnitř paprsek ranního slunce. Třesoucíma se rukama položil balíček do skvrny světla tak, aby na povrch předmětu nedopadal ani sebemenší stín. Vytáhl z opasku ostrý řezbářský nůž, rozřízl plátno a rudou šňůrku. S velkou opatrností rozhrnul látku, vločky bílého vosku se odlouply a opadaly na desku stolu.

Ranní české slunce osvítilo to, co leželo skryto v kokonu vosku a plátna: nádherný drahokam velký jako dlaň a zářící smaragdově zeleně.

Ale nebyl to smaragd.

„Diamant,“ zašeptal do tiché místnosti.

Opět se rozhostilo ticho, když tvor ve zvonu ucukl před tím, co zářilo na stole. Oči stvůry zatěkaly sem a tam, jak se světlo zlomilo v drahokamu a promítlo na bíle omítnuté zdi chvějivou síť smaragdových žilek.

John si nevšímal strachu zajatého tvora a pohlédl do nitra diamantu na inkoustovou temnotu svíjející se uvnitř. Těkala jako směs kouře a oleje, jako živoucí bytost uvězněná v diamantu stejně bezpečně jako netvor ve zvonu.

Díky Bohu za to.

Dotkl se špičkou prstu ledového drahokamu. Podle legendy byl kámen nalezen v hlubokém dole na Dálném východě. Jako o všech slavných kamenech, i o tomto se proslýchalo, že je prokletý. Lidé se pro něj zabíjeli a umírali brzy poté, co jim padl do rukou. Menší diamanty vytěžené ze stejné žíly zdobily koruny vzdálených panovníků, ale tento nebyl použitý k tak plytkému účelu.

Dee opatrně zvedl zelený diamant. Uběhla desetiletí od chvíle, kdy ho nechal vydlabat. Dva šperkaři přišli o zrak, když pomocí drobných vrtáčků s diamantovými hroty hloubili v zeleném srdci drahokamu dutinu. Štěpina kosti tenká tak, až byla téměř průsvitná, zakrývala malý otvor – kost vyzvednutá před tisícem let z jeruzalémské hrobky – poslední nedotčený pozůstatek Ježíše Krista.

Anebo se to o ní tvrdilo.

John se rozkašlal. Ústa mu naplnila kovová pachuť krve, vyplivl ji do dřevěného džberu, který měl u stolu. Nemoc ho stravovala zevnitř a v těchto dnech mu jen zřídka dopřávala klid. Zalapal po dechu a napadlo ho, jestli se mu tentokrát vůbec podaří nadechnout. Plíce mu v hrudi hvízdaly jako protržené měchy.

Tlumené zaklepání na dveře ho polekalo, drahokam mu vyklouzl z prstů a spadl na dřevěnou podlahu. S výkřikem se sehnul pro drahocenný zelený kámen.

Ten přistál na podlaze, ale nerozbil se.

Bolest vystřelila Johnovi ze srdce do levé paže. Upadl na pevnou nohu stolu. Křivule se žlutou tekutinou se rozbila o zem a obsah se rozlil po prknech. Z okraje medvědí kůže položené na podlaze se zvedl oblak dýmu.

„Mistře Dee!“ ozval se zpoza dveří mladý hlas. „Nezranil jste se?“

Zámek cvakl a dveře se prudce otevřely.

„Zůstaň…,“ zasípal namáhavě John, „…venku, Václave.“

Ale mladík už vběhl dovnitř a přiskočil svému mistrovi na pomoc. Zvedl Johna z podlahy. „Jste nemocný?“

Johnova choroba byla nad síly i těch nejmocnějších alchymistů na dvoře císaře Rudolfa. Zápasil s dechem a nechal hocha, ať ho zvedne, dokud konečně kašel neustal. Ostrá bolest v hrudi však neustoupila tak jako jindy.

Mladý učeň se jemně dotkl prsty Johnova zpoceného čela. „Minulou noc jste vůbec nespal. Když jsem ráno přijel, vaše lože zůstalo netknuté. Proto jsem se přišel podívat, jestli…“ Václavovi se zlomil hlas, když pohlédl na skleněný zvon – a objevil bytost uvězněnou uvnitř. Jeho mladé nevinné oči ji nikdy neměly spatřit.

Václavovi uniklo vyjeknutí, směs překvapení a děsu.

Oplatila chlapci upřený pohled, zračil se v něm hlad, když přitiskla dlaň na sklo. Ostrý nehet zaškrábal po hladkém povrchu. Nejedla už celé dny.

Václav se zahleděl na její nahé tělo. Vlnité světlé vlasy jí padaly přes oblá ramena až na obnažené prsy. Mohla by být pokládána téměř za krásnou. Ale v mdlém světle pronikajícím skrz závěsy zbarvilo tlusté sklo její sněhově bílou pleť do nazelenalého odstínu, jako kdyby se již začala rozkládat.

Václav se otočil k Johnovi pro vysvětlení. „Mistře?“

Mladý učedník vstoupil do jeho služeb jako chytrý osmiletý chlapec. John sledoval, jak dorůstá v mladého muže se zářivou budoucností, byl zběhlý v namíchávání lektvarů a destilaci olejů a esencí.

John ho miloval jako vlastního syna.

Přesto nezaváhal, zvedl ostrý řezbářský nůž a přejel jím mladíkovi přes hrdlo.

Václav si přitiskl ruku na ránu a obrátil k Johnovi pohled někoho, kdo nevěří, že mohl být takto zrazen. Mezi prsty se mu vyřinula krev a skanula na podlahu. Klesl na kolena, oběma rukama se snažil zadržet krev, s níž mu unikal život.

Stvůra ve zvonu se vrhla proti stěně takovou silou, až se těžký železný podstavec otřásl.

Cítíš krev? Ta tě tak vzrušuje?

John se sklonil, aby sebral spadlý zelený drahokam. Zvedl ho do slunečního světla a zkontroloval pečeť. Temnota uvnitř se zmítala, jako by hledala nějakou škvíru, ale nebylo pro ni úniku. Udělal znamení kříže a zašeptal děkovnou modlitbu. Diamant zůstal neporušen.

John ho položil zpět do slunečního světla a přiklekl k Václavovi. Odhrnul mu kudrnaté vlasy z obličeje.

Václavovy sinalé rty se pohnuly a v hrdle mu zabublalo.

„Odpusť mi,“ zašeptal John.

Mladíkovy rty utvořily jediné slovo.

Proč?

John by to chlapci nikdy nedokázal vysvětlit, jeho vraždu nemohl nijak ospravedlnit. Pohladil učedníka po tváři. „Kéž bys to nikdy nespatřil. Mohl jsi prožít dlouhý život věnovaný studiu. Ale nebyla to Boží vůle.“

Václavovy zakrvácené prsty kolem hrdla povolily. Hnědé oči mu zeskelnatěly, zemřel. John mu dvěma prsty zavřel ještě teplá víčka.

Sklonil hlavu a zamumlal rychlou modlitbu za Václavovu duši. Byl nevinný a nyní již odpočíval na lepším místě. I tak šlo ale o tragickou ztrátu.

Stvůra ve skleněném zvonu, zrůda, která kdysi bývala člověkem, mu pohlédla do očí. Pohled jí sjel na Václavovo tělo a pak se zadívala opět na Johnovu tvář. Musela z ní vyčíst jeho muka, protože poprvé od chvíle, kdy mu ji přinesli, se usmála, obnažila dlouhé bílé tesáky, jak se pásla na jeho neštěstí.

John se s námahou postavil. Bolest v hrudi neustupovala. Musí rychle dokončit svůj úkol.

Tápavě přešel ke dveřím, které Václav nechal dokořán, zavřel je a zamkl. Jediný další klíč k místnosti ležel na zemi v chladnoucí kaluži Václavovy krve. Teď už ho nikdo nebude rušit.

Vrátil se ke svému úkolu, přejel prstem po skleněné trubičce, která vycházela ze zvonu a vedla k jeho stolu. Celou ji prohlédl, jestli se v ní neobjevily nějaké vady nebo praskliny, a dal si načas.

Jsem příliš blízko, nemohu si dovolit sebemenší chybu.

Trubička se na konci zužovala do tenkého otvoru sotva většího než tělo jehly, byla to práce mistra skláře na hranici jeho možností. John roztáhl silné závěsy, tak aby paprsky ranního slunce dopadaly na uzounký konec skleněné trubičky.

Bolest v hrudi sílila a připoutala mu levou ruku pevně k boku. Potřeboval teď sílu, ale ta mu kvapem docházela.

Třesoucí se pravou rukou zvedl drahokam. Na slunci se rozzářil, tak nádherný a smrtící. Sevřel pevně rty, aby překonal závrať, a drobnou stříbrnou pinzetou vytáhl kostěnou štěpinu z kamene.

Roztřásla se mu kolena, ale zaťal zuby. Když byla zátka odstraněná, musí držet drahokam na slunečním světle. Třeba jen drobný stín by dovolil kouřovité temnotě uvnitř uniknout do vnějšího světa.

A to se nesmí stát… alespoň ne teď.

Temnota se zasvíjela a vyvzlínala po stěnách malého vězení, dosáhla drobného otvoru, ale tam se zastavila, zjevně se bála vynořit na světlo. Zlo uvnitř muselo nějak vycítit, že nestíněné sluneční světlo má moc ho zničit. Jediným útočištěm pro ně zůstávalo nitro zeleného srdce diamantu.

Pomalu a přepečlivě John přiložil drobný otvor vyvrtaný v diamantu k otevřenému konci skleněné trubičky. Sluneční světlo zalévalo obojí.

Uchopil blikající svíčku ze stolu pokrytého voskovými skvrnami a zvedl ji nad diamant a pokapal voskem spojení drahokamu a trubičky, které tak vzduchotěsně zapečetil. Teprve pak zatáhl závěs a dovolil stínu, aby padl na zelený drahokam.

Světlo svíčky ozařovalo zhmotnělou temnotu neustále se pohybující v nitru diamantu. Opět se zasvíjela a začala vzlínat po stěnách k otvoru. John zadržel dech a sledoval, jak se hromadí u ústí otvoru. Vypadalo to, že temnota zkoumá jeho pečeť, a teprve když zjistila, že nepronikne do laboratoře, zamířila do skleněné trubičky. Postupovala skrze ni stále dál a pokračovala nevyhnutelně k místu, kam trubička ústila – do skleněného zvonu a k ženě uvnitř.

John potřásl šedou hlavou. Ačkoli kdysi bývala člověkem, už nebyla ženou. Nesmí si dovolit hledět na ni jako na ženu. Teď se ztišila a stála nehybně uprostřed zvonu. Svítící modré oči ho zkoumaly.

Kůže jí zářila bíle jako alabastr, vlasy měla jako pramen zlata; obojí získalo přes silné sklo vodově zelený nádech. I tak byla nejkrásnějším stvořením, jaké kdy spatřil. Přiložila dlaň na sklo. Světlo svíčky se odrazilo od ladných dlouhých prstů.

Přešel místnost a přiložil dlaň k její. Sklo bylo na dotek chladné. I bez bolesti a šířící se slabosti vždy věděl, že bude jeho poslední. Byla šestisté šedesáté šesté stvoření, které se ocitlo v této rakvi. A její smrt dovrší jeho úkol.

Její rty utvořily jediné slovo, stejné jako Václavovo.

Proč?

Nemohl jí to vysvětlit o nic víc než svému mrtvému učni.

Pohlédla na temnotu blížící se do jejího vězení.

Stejně jako ostatní zvedla ruku k nečisté mlze, která pronikla do skleněné kobky. Bezhlesně pohybovala rty a tvář se jí roztáhla do výrazu nadšení.

V prvních letech se vždy cítil provinile, když sledoval toto intimní temné spojení, ale takové pocity ho opustily už dávno. Přitiskl se ke sklu, chtěl být, jak nejblíže to šlo. Dokonce i bolest v hrudi ustoupila, když se díval.

Uvnitř zvonu se černý kouř soustředil u vrcholu klenby a vytvořil mlhu drobných kapek, které se začaly snášet na jediného obyvatele kobky. Vlhkost jí kanula po bílých prstech a vzpažených rukách. Zaklonila hlavu a vykřikla. Nemusel ani slyšet výkřik, poznal postoj značící extázi. Stoupla si na špičky, vypjala prsy a chvěla se, když ji kapky pokrývaly a dotýkaly se každého kousku jejího těla.

Naposledy se otřásla a pak se zhroutila na skleněnou stěnu a její tělo sklouzlo na dno, nyní již bez života.

Mlha se nad ni snesla níž, vyčkávala.

Je dokonáno.

John se odtrhl od zvonu. Obešel Václavovo tělo a pospíšil k oknu. Roztáhl závěsy, dost na to, aby ranní slunce políbilo stěnu zvonu. Dívčino prokleté tělo uvnitř vzplálo plamenem a hustý kouř z něj se spojil s čekající mlhou.

Černá mlha – nyní posílená dívčinou esencí – prchala před slunečním svitem a stahovala se k jediné temné únikové cestě, která zbývala: ke skleněné trubičce vedoucí zpět k diamantu. John pomocí ručního stříbrného zrcadla odrážel paprsky po délce trubice a naháněl a shromažďoval odpornou temnotu opět do smaragdového srdce drahokamu, jediné skrýše ve světě zaplaveném sluncem.

Když se všechna mlha ocitla ve svém vězení, John opatrně odlomil voskové těsnění a oddělil diamant od trubičky. Drobounký otvor držel stále proti slunci, když kámen přenášel k pentagramu nakreslenému již dávno na podlaze. Položil ho doprostřed, kámen se stále koupal ve sluneční záři.

Už tak blízko…

John opatrně nasypal kolem pentagramu kruh soli. Přitom prozpěvoval modlitby. Jeho život je téměř u konce, ale konečně se mu splní celoživotní sen.

Otevře bránu do světa andělů.

Více než šestsetkrát sypal solný kruh, více než šestsetkrát prozpěvoval stejné modlitby. Ale v srdci cítil a věděl, že tentokrát to bude jiné. Vzpomněl si na verš ze Zjevení: To je třeba pochopit: kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest.

„Šest set šedesát šest,“ opakoval.

Takový byl počet tvorů, které uvěznil ve zvonu, takový byl počet kouřových esencí, které nasbíral při jejich ohnivém zániku do jediného diamantu. Trvalo mu deset let najít jich tolik, uvěznit je a spojit esencí zla, jež tyto zatracené tvory oživovala. Nyní stejné energie otevřou bránu do světa andělů.

Zakryl si obličej dlaněmi a celý se roztřásl. Má na anděly tolik otázek. Od dob zaznamenaných v Knize Henochově již andělé nepřicházeli k lidem bez Božího příkazu. Od toho času lidé nemohli čerpat z jejich moudrosti.

Já však přinesu jejich světlo na zemi a podělím se o ně s celým lidstvem.

Přešel ke krbu a zapálil dlouhou voskovici. Obešel s ní kruh a zapálil pět svící umístěných na vrcholech pentagramu. Žluté plaménky vypadaly slabé a křehké ve slunečním světle dopadajícím od okna na kresbu.

Konečně zatáhl závěsy a pokoj se ponořil do tmy.

Pospíšil zpět a klekl si na okraj kruhu.

Z drobného otvoru v drahokamu se vznesl pásek inkoustového kouře a zkusmo zatápal ve vzduchu, možná cítil, že svět venku září světlem nového dne. Pak se zdálo, že roste a houstne, rychle zamířil k Johnovi, jako by se ho chtěl zmocnit a pomstít se mu za dlouhé věznění. Kruh soli ho však zadržel.

John si hrozby nevšímal, jeho hlas se syčivě vznesl nad praskot ohně, jak odříkával slova v henochovské řeči, v jazyce, který se pro lidstvo pokládal již dávno za ztracený. „Přikazuji ti, Vládce temnot, abys mi ukázal světlo, které je opakem tvých stínů.“

Černý mrak v kruhu se znovu zachvěl jednou, dvakrát, rozpínal se a smršťoval jako živoucí srdce. A s každým úderem byl větší než předtím.

John pozvedl sepjaté ruce. „Ochraň mě, ó, Pane, až pohlédnu na slávu, kterou jsi stvořil.“

Temnota se soustředila do oválu dost velkého, aby jím prošel člověk.

Johnovi se o ucho otřela šeptaná slova.

„POJĎ KE MNĚ…“

Hlas vycházel z brány.

„SLUŽ MI…“

John zvedl nezapálenou svíčku, kterou měl položenou u kolena, a zažehl ji od jedné na vrcholu pentagramu. Zvedl plamének výš a znovu vyzval Boha, ať ho ochraňuje.

Dolehl k němu nový zvuk, jako by se něco na opačné straně brány pohnulo, a následovalo těžké zarachocení, zvuk kovu narážejícího na kov.

Opět se vrátila slova a zavrtala se mu do mysli. „SHLEDAL JSEM, ŽE ZE VŠECH SMRTELNÍKŮ JSI HODEN POUZE TY.“

John vstal a udělal krok ke kruhu, ale bota narazila na Václavovu ruku. Zastavil se a vzápětí si uvědomil, jak je nehodný pohledět na takovou slávu.

Zabil jsem nevinného.

Jeho tichá zpověď nezůstala neoslyšena.

„VELIKOST MÁ I SVOU CENU,“ ujistil ho hlas. „A JEN MÁLOKDO JE PŘIPRAVEN JI ZAPLATIT. TY VŠAK NEJSI JAKO OSTATNÍ, JOHNE DEE.“

Při těchto slovech se roztřásl, zvláště při posledních dvou.

Mé jméno je známo, vyslovil ho anděl.

Balancoval mezi pýchou a bázní, místnost se s ním opile rozkymácela. Svíce mu vyklouzla z prstů. Stále hořela, zakutálela se do kruhu a pak skrz bránu a vrhla světlo na to, co se skrývalo na druhé straně.

Užasle pohlédl na postavu nezměrné vznešenosti sedící na trůnu z blyštivého ebenu. Záře svíčky se odrazila v olejově černých očích zasazených do pronikavě krásné tváře s rysy vytesanými z onyxu. Na hlavě nádherného zjevu spočívala puklá stříbrná koruna, povrch měla zčernalý a zubaté okraje připomínaly rohy. Zpoza mohutných ramen vyrůstala mocná křídla s perutěmi černými a lesklými jako havraní peří. Klenula se vysoko a zahalovala zbytek nahého těla.

Postava se předklonila a napjala zašlé stříbrné řetězy, které obepínaly její dokonalé tvary a poutaly ji k trůnu.

John si uvědomil, na koho hledí.

„Ty nejsi anděl,“ zašeptal.

„JSEM… A VŽDY JSEM I BYL.“ Přestože hebký hlas Johnovi zaplnil hlavu, rty postavy se nepohnuly. „TVÁ SLOVA MĚ PŘIVOLALA. CO JINÉHO BYCH MOHL BÝT?“

Pochybnost sevřela Johnovu hruď a přidala se narůstající bolest. Zmýlil se. Temnota nemůže přivolat světlo – vyvolala místo toho temnotu.

Jak v hrůze hleděl na postavu, jeden z řetězů pukl a sklouzl z ní. Zlomená hrana článku zazářila čistým stříbrem. Tvor se osvobozoval.

Ten pohled vytrhl Johna z transu. Ucouvl od kruhu a potácivě zamířil k oknu. Nesmí dovolit tvoru temnot vstoupit do tohoto světa.

„STŮJ…“

Jediná slabika rozkazu mu zarazila do hlavy ohnivé kopí bolesti. Nedokázal myslet, sotva se mohl pohnout, ale přinutil se pokračovat dál. Prsty křečovitě zkroucenými jako spáry popadl masivní závěs a z posledních zbytků sil zatáhl.

Samet se roztrhl.

Místnost zaplavilo sluneční světlo, ozářilo zvon, stůl, kruh a nakonec i bránu temnoty. Ozval se z ní pronikavý výkřik, který Johnovi zaplnil lebku k prasknutí.

Bylo to příliš.

Ale stačilo to.

Jak John Dee klesal k zemi, poslední, co zahlédl, byla temnota opět prchající před sluncem, vracející se do svého útočiště v drahokamu. Poslední modlitbu věnoval světu, který opouštěl.

Kéž nikdo už nikdy ten prokletý kámen nenajde…

***

V poledne vojáci vyrazili beranidlem dveře laboratoře. Pak muži na chodbě padli na kolena, když kolem nich prošel sám císař.

„Nechte hlavy skloněné k zemi,“ rozkázal jim.

Vojáci ho beze slova poslechli.

Císař Rudolf II. minul jejich skrčené postavy a vkročil do místnosti; pohlédl na pentagram, louže vosku a dvě mrtvá těla na podlaze – alchymisty a jeho mladého učně.

Rudolf věděl, co znamená jejich smrt.

John Dee ho zklamal.

Rudolf už tělům nevěnoval pohled, vstoupil do magického kruhu a zvedl z jeho středu drahocenný diamant. Černá hmota v listově zeleném středu se nenávistně zasvíjela. Z kamene vyzařovala chladná zášť a zabodla se do Rudolfovy mysli, ale na nic horšího se nezmohla. Ať Dee udělal cokoliv, podařilo se mu zlo uvěznit.

Rudolf držel zářivý drahokam ve slunečním světle a uzavřel otvor štěpinkou kosti ležící na kraji stolu, byla průsvitná jako sněhová vločka, ale stále velmi mocná. Rozžal svíci a zapečetil kost v diamantu kapkami vosku, které mu spálily prsty.

Když byl hotov, posadil se na otlučenou židli. Opatrně a pomalu zakryl zářící zelený kámen a temnotu, kterou ukrýval, do čerstvého voskovaného plátna. Poté ho převázal a celý balíček vložil do kotlíku s rozehřátým voskem, který měl Dee vždy poblíž krbu. Rudolf balíček ponořil celý pod hladinu, aby se ujistil, že vosk zalepil beze zbytku celý povrch.

Pohlédl na muže na chodbě. Leželi, jak jim přikázal, s obličeji přitisknutými k podlaze. Spokojený, že ho nikdo nepozoruje, otevřel tajnou schránku v krbové římse a vložil dovnitř neblahý předmět. Použil henochovský jazyk, zašeptal rychlou ochrannou modlitbu a pak zavřel tajná dvířka.

Prozatím je zlo bezpečně skryto.

Údy mu zachvátila únava. Již dlouho si nedopřál skutečný odpočinek a ani tento den na něj nebude mít čas. S povzdechem znovu klesl na dřevěnou židli u Deeova stolu a z neuspořádaného stohu listin vytáhl čistý pergamen. Namočil pero do stříbrného kalamáře a začal psát henoštinou. Jen málo lidí se naučilo tajemství tohoto jazyka.

Když císař skončil, dvakrát list přeložil a zapečetil černým voskem, do horké tekutiny otiskl pečeť svého prstenu. Spolehlivý posel do hodiny vyjede, aby list doručil.

Císař hledal pomoc.

Potřeboval radu jediného člověka, který pronikl tak hluboko jako Dee do světa světlých a temných andělů. Pohlédl na těla na podlaze a modlil se, aby ona dokázala napravit škodu, ke které zde došlo.

Zvedl chvatně napsaný vzkaz. Slunce ozářilo černá písmena tvořící její proslulé jméno.

hraběnka Elisabeta Bathory de Ecsed

***

ČÁST PRVNÍ

Ježíš mu totiž řekl: „Duchu nečistý, vyjdi z toho člověka!“
A zeptal se ho: „Jaké je tvé jméno?“
Odpověděl: „Mé jméno je ‚legie‘, poněvadž je nás mnoho.“
Marek 5,8–9
KAPITOLA 1

17. března, 16.07 středoevropského času
Vatikán

Nenech se chytit.

Toto varování udržovalo doktorce Erin Grangerové napjatý každý sval, když se krčila za lístkovým katalogem uprostřed čítárny Vatikánské apoštolské knihovny. Bílý strop, který se jí klenul vysoko nad hlavou, zdobily mistrovské fresky. Po obou stranách od ní se táhly police s nejvzácnějšími knihami světa. Knihovna obsahovala přes sedmdesát pět tisíc rukopisů a více než milion knih. Za normálních okolností by pro ni jakožto archeoložku byla přesně tím místem, kde by nadšeně trávila hodiny i dny, teď se tu však cítila spíš jako vězeňkyně než objevitelka.

Dnes už musím uniknout.

V tomto spiknutí nebyla sama. Pomáhal jí otec Christian. Stál vedle ní všem na očích a mlčky ji pobízel kradmými gesty dlaní, ať si pospíší. Vypadal jako mladý kněz, vysoký s tmavě hnědými vlasy a nejpronikavějšíma zelenýma očima, výraznými lícními kostmi a dokonalou pletí. Snadno by se dal zaměnit za dvacetiletého mladíka, ale byl o desítky let starší. Kdysi býval netvorem, strigoi, stvůrou živící se lidskou krví. Ale dávno vstoupil do katolického řádu sangvinistů a složil slib, že bude věčně žít jen z Kristovy krve. Nyní byl sangvinistou a jedním z mála, komu Erin zcela důvěřovala.

Proto věřila i jeho ujištění ohledně cizinky po svém boku.

Mladá jeptiška sestra Markéta se krčila za stolem vedle Erin. Těžce oddychovala, jak se pokoušela svléknout tmavé řeholní roucho, plachetka již ležela na zemi mezi nimi. Podle potu na čele byla člověk. Erin by přísahala, že slyší, jak jeptišce prudce buší srdce. Skoro stejně jako jí.

„Tady,“ řekla Markéta, potřásla hlavou, aby si uvolnila dlouhé světlé vlasy, a opětovala Erinin pohled tmavě jantarovýma očima. Sestra Markéta měla Erininu postavu, barvu vlasů i očí a na tom se zakládal jejich plán.

Erin si přetáhla Markétino roucho přes hlavu. Černý serž jí zaškrábal na tvářích. Látka voněla čerstvým vypráním. Stáhla si oděv dolů kolem těla a přihladila ho kolem boků, jak nejlépe to ve skrčené pozici šlo. Markéta jí pomohla nasadit bílou plachetku kolem hlavy a přitáhla ji až ke tvářím, aby jí zakryla světlé vlasy, pár neposedných pramenů zastrčila dovnitř.

Když jeptiška skončila, opět se skrčila na bobek a kriticky si prohlédla Erinin převlek.

„Tak co myslíš?“ procedil Christian koutkem úst a dál se opíral ramenem o lístkový katalog, aby zakryl jejich činnost.

Markéta spokojeně přikývla. Erin nyní vypadala jako běžná jeptiška, ve Vatikánu prakticky anonymní; víc než jeptišek v řeholních rouchách tu bylo jen turistů a kněží.

Aby dokončili převlek, Markéta přetáhla Erin přes hlavu černou šňůrku s velkým stříbrným křížem a podala jí stříbrný prsten. Erin si teplý kroužek nasadila na prsteníček a uvědomila si, že na něm ještě nikdy prsten neměla.

Dvaatřicet let a ještě neprovdaná.

Věděla, jak by se její dávno mrtvý otec zděsil nad takovým výhledem pro svou dceru. Horlivě kázal, že nejvyšší povinností ženy je rodit děti, které budou sloužit Bohu. Pochopitelně by byl stejně zahanbený i ze zjištění, že chodila do světské školy, získala doktorát z archeologie a posledních deset let strávila dokazováním toho, že většina historie zaznamenané v bibli nemá vůbec žádný nadpřirozený základ. Kdyby ji už nezavrhl za to, že jako dospívající utekla z náboženské komunity, nyní by ji proklel. Ale s tím se již dávno smířila.

Před několika měsíci se jí nabídl průhled do tajných dějin světa, světa nevysvětlitelného knihami, které prostudovala ve škole, ani vědou, jež tvořila základ její osobní víry. Setkala se se svým prvním sangvinistou – živoucím důkazem, že existují netvoři a že se dají zkrotit, když se podřídí církvi.

Stále však z větší části zůstávala skeptická a dál vše zpochybňovala. I když připustila existenci strigoi, stalo se to teprve poté, když se s jedním setkala, viděla jeho dravou zuřivost a prozkoumala jeho ostré tesáky. Věřila jen tomu, co mohla sama prozkoumat, a proto také trvala na uskutečnění tohoto plánu.

Markéta si stáhla světlé vlasy do culíku, který obvykle nosívala Erin. Pod svlečeným rouchem už měla na sobě staré Erininy džínsy a jednu z jejích bílých bavlněných halenek. Z dálky se dala s Erin splést.

Alespoň v to doufám.

Obě se otočily k Christianovi pro závěrečnou kontrolu. Ohodnotil je zdviženým palcem, pak se sklonil a pošeptal Erin do ucha.

„Erin, nebezpečí, které vás tam čeká, je skutečné. Místo, kam se chystáte proniknout, je zapovězené. Jestli vás chytí…“

„Já vím,“ ujistila ho.

Podal jí složenou mapu a klíč. Chtěla si je vzít, ale Christian je držel a nepouštěl.

„Jsem ochoten jít s vámi,“ řekl a v očích se mu jasně zračila starost. „Stačí jediné slovo.“

„Ale nemůžete,“ odpověděla. „A dobře to víte.“

Pohlédla na Markétu. Aby jejich úskok vyšel, musí Christian zůstat v knihovně. Byl přidělený Erin jako osobní ochránce. A oprávněně. V poslední době se počet útoků strigoi v celém Římě prudce zvýšil. Něco netvory vydráždilo. A nejen zde. Zprávy z celého světa naznačovaly, že se rovnováha mezi světlem a temnotou změnila.

Ale co to způsobilo?

Měla své podezření, ale než se o ně podělí, chtěla si je potvrdit a dnešní neoprávněné vniknutí by jí mohlo poskytnout odpovědi, které potřebuje.

„Buďte opatrná,“ dodal Christian a konečně pustil mapu i klíč. Pak vzal Markétu za ruku a pomohl jí vstát. Doufali, že všichni budou předpokládat, že blondýnka po Christianově boku je Erin, a její nepřítomnost unikne pozornosti.

„Vaši krev,“ zašeptala Erin. Tuto poslední věc bude potřebovat stejně jako klíč.

Christian téměř neznatelně přikývl a podstrčil jí zazátkovanou skleněnou lahvičku obsahující pár mililitrů jeho černé krve. Vsunula chladnou lahvičku do druhé kapsy k malé baterce.

Christian se dotkl krucifixu na hrudi a zašeptal: „Tak do toho, tygřice.“

Pak odvedl sestru Markétu zpoza lístkového katalogu ke stolu, kde si Erin nechala batoh a notebook. Erin pohlédla na batoh, nechávala ho tu jen krajně nerada. Uvnitř, zapečetěný ve zvláštní schránce, byl spis mnohem drahocennější než všechny početné prastaré knihy uschované ve vatikánských tajných archivech.

Obsahoval Krvavé evangelium.

Knihu proroctví sepsanou Kristem a zaznamenanou Jeho svatou krví. Zatím se odhalilo jen několik stránek této knihy. Vybavila si ohnivé řádky procitající k životu na prastarých prázdných listech. Šlo o verše záhadného proroctví. Některé již byly rozluštěny; ostatní dál zůstávaly záhadou čekající na vyřešení. Ale ještě víc fascinující byly stovky prázdných stránek, které zatím nezjevily skrytý obsah. Proslýchalo se, že tato ztracená tajemství mohou obsahovat veškeré vědění o vesmíru, Bohu, smyslu existence a o tom, co leží za nimi.

Erin cítila, že jí i teď vyschlo v ústech při pomyšlení, že tu nechává takový pramen poznání. A také se v ní vzedmula hrdost, protože věděla, že toto poznání je určeno pro ni. Tam v egyptské poušti byla s Knihou spojena. Její slova se dala číst, pouze když ji držela v rukou ona. A proto ji až do tohoto okamžiku nosila všude s sebou a nikdy ji nespustila z očí.

Nyní ale musí.

Jeptišky nenosí batohy, a aby její přestrojení splnilo účel, musí svěřit drahocenný spis do Christianových schopných rukou.

A čím dřív to provedu, tím dřív se zase vrátím.

Toto vědomí ji zvedlo na nohy. Musí prohledat rozsáhlý prostor, a pokud se nevrátí do večera, kdy se knihovna zavírá, všechny je chytí. Vytěsnila tu myšlenku z hlavy a nahrbila se, aby jí nikdo neviděl do obličeje. Zhluboka se nadechla a vyšla zpoza skříně katalogu do tichého šumu knihovny.

Zdálo se, že jí nikdo nevěnuje pozornost, když pomalu kráčela k předním dveřím. Přinutila se zachovat klid. Sangvinisté měli tak citlivé smysly, že dokázali slyšet tlukot lidského srdce. A mohlo by je zarazit, proč jeptišce procházející poklidnou knihovnou buší srdce jako zběsilé.

Minula řady polic a učenců sedících u leštěných dřevěných stolů pokrytých stohy knih. Mnoho z nich čekalo roky, než se sem dostali. Dychtivě se skláněli nad svými úkoly, stejně oddaní jako kněží. Kdysi se od nich nijak nelišila – dokud nenarazila na alternativní a hlubší pramen historie. Obecně známé texty a vyzkoušené cesty ji už neuspokojovaly.

Ale bylo to tak správně. Takové běžné vědecké způsoby už pro ni nebyly přístupné. Nedávno ji propustili z jejího místa na Stanfordově univerzitě kvůli smrti studenta při vykopávkách v Izraeli. Věděla, že by se měla připravit na svou budoucnost a dělat si starosti o dlouhodobou kariéru, ale na ničem z toho teď nezáleželo. Jestli se svými druhy neuspěje, nikdo z nich už žádnou budoucnost mít nebude.

Otevřela těžké dveře knihovny a vyšla do zářivého italského odpoledního dne. Jarní světlo ji příjemně hřálo na tváři, ale neměla čas zvolnit a užívat si ho. Zrychlila krok a kvapně zamířila přes Svaté město ke Svatopetrské bazilice. Všude okolo ní proudili turisté, dívali se do map a gestikulovali.

Zpomalovali ji, ale nakonec došla k obří a impozantní bazilice. Budova symbolizovala papežskou moc a každý, kdo na ni pohlédl, musel uznat sílu a vznešenost, které z ní vyzařují. A i když znala její drsný účel, krása fasády a masivních kleneb ji vždy znovu naplnila úžasem.

Zamířila přímo k obrovským dveřím a bez problémů proklouzla mezi mramorovými sloupy tyčícími se do výše dvou poschodí. Jak procházela atriem a vešla do chrámové lodi mohutné baziliky, vrhla pohled vpravo na Michelangelovu Pietu, tklivé sousoší Marie objímající mrtvé tělo svého syna. Posloužila jí jako připomínka a Erin zrychlila krok.

Mnoho matek bude oplakávat své mrtvé děti, jestli selžu.

Stále však neměla tušení, co vlastně dělá. Poslední dva měsíce pátrala ve Vatikánské knihovně a hledala pravdu skrývající se v posledním proroctví Krvavého evangelia: Trojice musí pospolu splnit poslední úkol. Luciferova pouta byla uvolněna a jeho Kalich zůstává ztracen. Bude třeba světla všech tří, aby skuli Kalich nanovo a uvrhli ho zpět do jeho věčné temnoty.

Její skeptická část – ta, která stále zápasila s pravdou ohledně strigoi, andělů a zázraků, odehrávající se jí přímo před očima – pochybovala, jestli je takový úkol vůbec uskutečnitelný.

Znovu ukout nějaký pradávný kalich, než Lucifer unikne z pekla?

Znělo to spíše jako dávný mýtus než čin proveditelný v moderní době.

Byla však členkou trojice z proroctví, o které se psalo v Krvavém evangeliu. Trojice se skládala z Rytíře Kristova, Válečníka a Vědmy. A úkolem Erin jakožto vědmy mělo být odhalení pravdy skrývající se za těmito záhadnými slovy.

Ostatní dva členové trojice čekali na její řešení a věnovali se svým vlastním úkolům, zatímco pátrala ve vatikánských knihovnách a snažila se nalézt odpovědi. Ani jeden z nich právě nebyl v Římě a velice je postrádala, chtěla je mít po svém boku, třeba jen jako posluchače a posuzovatele svých teorií.

Pochopitelně ohledně seržanta Jordana Stonea – Válečníka – v tom bylo i mnohem víc. Během několika krátkých měsíců od chvíle, kdy se poprvé setkali, se do drsného a pohledného vojáka s pronikavě modrýma očima, nakažlivým humorem a neoblomným smyslem pro povinnost zamilovala. Dokázal ji i v nejhorších chvílích rozesmát a už nesčetněkrát jí zachránil život.

Co by se jí na něm mohlo nelíbit?

Nelíbí se mi, když nejsi u mě.

Bylo to sice sobecké, ale také pravdivé.

Během několika posledních týdnů se jí a všeho ostatního začal stranit. Nejdřív myslela, že je jen rozhozený, protože ho to odvedlo od práce v armádě a byl proti své vůli převelen k sangvinistům. Ale teď měla podezření, že v jeho odcizování je něco hlubšího a že ho ztrácí.

Sužovaly ji pochybnosti.

Možná nechce stejný druh vztahu jako já…

Možná pro něj nejsem ta pravá…

Nenáviděla dokonce i to pomyšlení.

Třetí člen trojice, otec Rhun Korza, byl ještě problematičtější. Rytíř Kristův byl sangvinista. Získala úctu k jeho přísným morálním zásadám, neuvěřitelným bojovým schopnostem a oddanosti církvi, ale také se ho bála. Krátce poté, co se potkali, se ve chvíli nejvyšší nouze napil její krve a téměř ji v temných tunelech pod Římem zabil. Ještě teď, když kráčela Svatým Petrem, si snadno vybavila, jak jí jeho ostré zuby probodávají hrdlo a jakou podivnou extázi tehdy pocítila; už navždy ten akt bude vnímat jako něco hrozného a současně erotického. A vzpomínka na něj ji děsí, stejně jako fascinuje.

Prozatím tedy zůstávali blízkými kolegy, i když se k sobě chovali ostražitě, jako kdyby oba věděli, že hranice, kterou překročili v tunelech, se už nikdy nedá vrátit.

Možná proto Rhun v posledních měsících tak mizel z Říma.

Povzdychla si a znovu zatoužila, aby tu oba byli, ale věděla, že úkol, který ji čeká, musí zvládnout sama. A byl to obtížný úkol. Pokud má trojice znovu ukovat něco nazvané Luciferův kalich, je nutné, aby našla nějaké vodítko ohledně podstaty tohoto prorockého poháru. Prohledala vatikánské archivy: od podzemních krypt ztrouchnivělých věkem až k policím vysoko v Torre dei Venti, Věži větrů, po jejímž schodišti kdysi stoupal sám Galileo Galilei. Ale přes veškeré pátrání zatím zůstávala s prázdnýma rukama. Zbývala jí prozkoumat už poslední knihovna, sbírka zapovězená všem, komu tluče srdce.

Bibliotheca dei Sanguines.

Soukromá knihovna řádu sangvinistů.

Ale nejdřív se tam musím dostat.

Knihovna byla pohřbená hluboko pod Svatým Petrem v tunelech vyhrazených jen pro řád sangvinistů, těch strigoi, kteří se zavázali sloužit církvi, vzdali se pití lidské krve a přežívají jen na krvi Kristově – nebo přesněji na vínu transsubstanciovaném požehnáním a modlitbou v tuto svatou esenci.

Zrychlila krok a procházela obrovskou bazilikou, všimla si, že tam hlídají nově postavené švýcarské stráže. Celý městský stát měl zvýšenou pohotovost kvůli nárůstu útoků strigoi. I když byla tak ponořená do knih, doneslo se k ní, že netvoři odpovědní za tyto vraždy jsou mnohem silnější, rychlejší a dají se obtížněji zabít.

Ale proč?

Jen další záhada, jejíž řešení se může skrývat v tajné knihovně.

Za několik posledních měsíců přečetla tisíce zaprášených papyrových svitků, prastarých pergamenů a vyrytých hliněných tabulek. Texty byly zaznamenány v mnoha jazycích a napsaly je četné ruce, ale žádný z nich neobsahoval informaci, kterou potřebovala.

Tedy až do předvčerejška…

Ve Věži větrů objevila starou mapu zastrčenou mezi stránky opisu Knihy Henochovy. Vyhledala tento dávný židovský text – knihu údajně sepsanou Noemovým pradědečkem –, protože se zaobírala padlými anděly a jejich hybridním potomstvem známým jako nefilim. A byl to Lucifer, kdo vedl tyto padlé anděly ve válce na nebesích. Nakonec byl svržen dolů za to, že odporoval Božímu zázračnému plánu s lidstvem.

Ale když tu starou knihu ve Věži větrů otevřela, vypadla z ní mapa. Byla nakreslená hustým černým inkoustem na kusu zažloutlého papíru, opatřená poznámkami psanými ornamentálním středověkým rukopisem a ukazovala další knihovnu ve Vatikánu, starší než všechny ostatní.

Tehdy se poprvé dozvěděla o této tajné knihovně.

Podle mapy se zdálo, že se tajná sbírka spisů ukrývá ve Svatyni, bludišti tunelů a síní, kde se shromažďují sangvinisté, aby trávili nesčetné roky nesmrtelných životů v tichém rozjímání a modlitbách vzdálení od starostí jasného světa desítky metrů nad nimi. Někteří žijí v těchto prostorách již staletí udržovaní při životě pouze doušky posvěceného vína. Každý den kněží přinášejí víno k jejich strnulým tělům a přikládají jim stříbrné poháry k bledým rtům. Tito sangvinisté touží jen po klidu a přístup do jejich tunelů je pečlivě střežen.

Dle mapy v její kapse ukrývá Svatyně nejstarší vatikánské archivy. Erin si mezi čtyřma očima o tom místě promluvila s Christianem a dozvěděla se, že většinu dokumentů, které tam jsou uschovány, napsali nesmrtelní sangvinisté, kteří zažili události, jež se odehrály ve starověkém světě. Někteří znali Krista osobně. Jiní byli staří již dávno předtím a konvertovali k řádu po stovkách let krvelačnosti v podobě divokých strigoi.

Přestože byla Svatyně lidem zapovězena, Erin ji už jednou navštívila v doprovodu Rhuna a Jordana. Jejich trojice přinesla Krvavé evangelium do nejvnitřnější svatyně sangvinistů, aby přijala požehnání zakladatele sangvinistického řádu, postavy známé jako Vzkříšený. Ale pak zjistila, že má jméno v biblické historii mnohem významnější.

Lazar.

Byl prvním strigoi, kterého Kristus povolal, aby mu sloužil.

Když se Erin o této knihovně dozvěděla, zašla za současnou hlavou řádu v Římě kardinálem Bernardem. Chtěla od něj získat povolení ke vstupu do knihovny, aby tam mohla pokračovat v pátrání, ale rezolutně to zamítl. Kardinál neoblomně trval na tom, že ještě nikdy nebylo žádnému člověku dovoleno překročit její práh. A také ji ujistil, že knihovna obsahuje pouze informace o řádu samém, tedy nic, co by jí při jejím úkolu mohlo pomoci.

Erin kardinálova reakce nepřekvapila. Bernard pokládal vědomosti za drahocenný poklad, který musí zůstat ukrytý.

Zkusila vynést svůj trumf. „Samo Krvavé evangelium mě pomazalo na Vědmu,“ připomněla Bernardovi a odcitovala proroctví zjevené jim v poušti. „Vědma je nyní svázána s knihou a nic ji od ní nemůže oddělit.“

Stále se však odmítal podvolit. „Spisy v knihovně jsem obšírně a podrobně prostudoval. Nikdo ve Svatyni nikdy nekráčel s Luciferem a jeho padlými anděly. Záznamy o jeho pádu byly napsány až dlouho po tom, co se to stalo. Takže se nezachovaly žádné zprávy z první ruky o tom, jak nebo kam byl Lucifer svržen ani jak byly ukovány okovy, které ho drží ve věčné temnotě, či jak by mohly být znovu vyrobeny. Takže i kdyby to nebylo zakázané, jen byste pátráním v knihovně marnila čas.“

Když mu pohlédla do tvrdých hnědých očí, pochopila, že nehodlá prastará pravidla porušit. Znamenalo to, že dolů si cestu musí najít sama.

Zbývalo jí několik posledních metrů ke konci baziliky, podívala se na sochu svatého Tomáše – apoštola, který o všem pochyboval, dokud nenašel důkaz. Přes nervozitu se pousmála.

To je apoštol podle mého gusta.

Pokračovala dál k soše. Pod jejíma nohama se skrývala dvířka. Normálně zůstávala nehlídaná, ale jak chtěla sochu obejít, zjistila, že před prahem stojí švýcarský gardista, napůl zakrytý dveřním výklenkem. Zaťala zuby a uhnula stranou, pryč z přímého pohledu. Věděla, komu může za toto vylepšení poděkovat.

K čertu s tebou, Bernarde.

Kardinál musel po jejich předešlém, poněkud vášnivém rozhovoru postavit stráž navíc – kvůli podezření, že by se mohla pokusit proniknout dolů sama.

Zapřemýšlela o nějakém řešení – a objevila ho v rukách holčičky stojící pár kroků od ní. Vypadala tak na osm nebo devět, nudila se a šoupala nohama po zdobných vzorech na mramorové podlaze. Pohazovala si zeleným tenisákem. Její rodiče se loudali pár metrů před ní a o něčem živě diskutovali.

Erin s dívenkou rychle srovnala krok. „Ahoj.“

Holčička k ní vzhlédla, modrá očka zúžená podezřením. Nosík jí pokrývaly pihy a zrzavé vlásky měla spletené do dvou copů.

„Ahoj,“ odpověděla váhavě anglicky, jako kdyby věděla, že jeptiškám se musí odpovědět.

„Mohla bych si půjčit tvůj míček?“

Dívenka schovala tenisák ochranitelsky za záda.

Dobrá, změň taktiku.

Erin zvedla ruku a ukázala jí pětieurovou bankovku, kterou svírala mezi prsty. „Tak bych ho možná mohla koupit?“

Holčička vykulila oči, chvíli těžce bojovala s pokušením – a pak jí hodila chlupatý míček na důkaz uzavřeného obchodu a kradmo se přitom ohlédla na záda rodičů.

Erin jí předala peníze a počkala, dokud dítě neodběhlo a nepřipojilo se k matce a otci. Pak tajně mrštila míčkem dlouhým obloukem přes chrámovou loď k husté skupince lidí postávajících pár metrů od strážného. Tenisák trefil malého muže v šedém plášti přímo do zátylku.

Ostře vykřikl a italsky zaklel, vyvolal tak rozruch, který se ozvěnou rozlehl v obrovském prostoru. Jak doufala, švýcarský gardista tam zamířil, aby zjistil, co se děje.

Erin využila zmatku, rychle vykročila vpřed a vsunula klíč, který jí dal Christian, do zámku dveří. Když je otevřela, ukázalo se, že panty jsou dobře namazané. Jakmile vklouzla dovnitř, opět za sebou zavřela a po hmatu je zamkla, srdce jí divoce bušilo.

Položila dlaň na výplň dveří a vzedmula se v ní obava. Jak se dostanu zase ven, aby mě nikdo nepřistihl?

Ale věděla, že na takové myšlenky je již pozdě.

Teď před sebou měla jen jedinou cestu.

Rozsvítila baterku a obhlédla bezprostřední okolí. Před ní se otevíral dlouhý tunel. Klenutý strop vypadal tak dva a tři čtvrtě metru vysoký a zdi byly zaoblené. Vedle dveří ležely na zaprášeném dubovém stole voskovice a krabičky zápalek. Vzala si několik kusů od obojího, ale zatím je nezapálila. Bude to dobrá záloha pro případ, že by jí ve svítilně došla baterie.

Vytáhla z kapsy mapu. Na zadní stranu Christian nakreslil schéma tunelů vedoucích dolů do Svatyně. Věděla, že teď už není návratu, podkasala si jednou rukou těžké roucho a vyrazila. Měla před sebou nejméně kilometr a půl, než dojde k bráně Svatyně.

Jak pospíchala, světlo poskakovalo nahoru a dolů, úzký kužel se míhal před ní a odhaloval ústí vedlejších tunelů. V duchu je počítala.

Jednou špatně zahnu a můžu v tom labyrintu bloudit několik dní.

Strach ji popohnal k rychlejšímu tempu, když sestupovala po úzkých schodištích a proplétala se bludištěm tunelů. Malá lahvička Christianovy krve jí narážela do stehna a připomínala, že za vědomosti se někdy platí krví. Tu moudrost poznala už jako dítě a stala se palčivě doslovnou, když otec objevil pod jejím polštářem schovanou knihu. Jeho hrubý hlas jí zazněl v uších a vrátil ji do minulosti.

„Co se stalo Evě, když pojedla ze stromu poznání?“ zeptal se otec a tyčil se nad její devítiletou verzí, mohutné ruce sedláka měl po bocích zaťaté do hrozivých pěstí.

Nebyla si jistá, jestli čeká, že mu na otázku odpoví, proto se rozhodla mlčet. Vždy ho víc rozzuřilo, co řekla, než když držela pusu na zámek.

Kniha – Farmářův almanach – ležela otevřená na zametených prknech podlahy, světlo lampy dopadalo na její smetanově zbarvené stránky. Až do toho dne četla jedině bibli, protože otec prohlásil, že obsahuje veškeré vědomosti, které kdy bude potřebovat znát.

Ale na stránkách almanachu objevila nové vědomosti: kdy zasévat, kdy sklízet úrodu, data jednotlivých fází Měsíce. Obsahoval dokonce několik vtipů, které způsobily její neštěstí. Rozesmála se příliš nahlas a byla přistižena, jak sedí se zkříženýma nohama pod stolem a čte si.

„Co se stalo Evě?“ zopakoval výhružně ztišeným hlasem.

Rozhodla se zkusit zaštítit citacemi bible, zachovala si však bázlivý přístup. „‚Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí.‘“

„A jaký byl jejich trest?“ navázal otec.

„‚Ženě řekl: Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství.‘“

„A to je lekce, kterou se naučíš mou rukou.“

Otec ji přinutil, aby si vybrala vrbový prut a nařídil jí pokleknout. Poslušně si klekla na matčinu čistě vydrhnutou podlahu a přetáhla si šaty přes hlavu. Matka jí je ušila a Erin si je nechtěla ušpinit. Pečlivě je poskládala a položila na podlahu vedle sebe. Pak se popadla za studená kolena a čekala na rány.

Vždy ji nechal na tu první dlouho čekat, jako kdyby věděl, že očekávání bolesti je skoro tak hrozné jako bolest sama. Na zádech jí naskočila husí kůže. Koutkem oka zahlédla almanach a necítila žádnou lítost.

První rána jí prosekla kůži a skousla rty, aby nevykřikla. Kdyby to udělala, ran by bylo ještě víc. Mrskal jí holá záda, dokud jí nezačala téct krev a vsakovat se do spodního prádla. Později bude muset smýt jasně rudé skvrny ze zdí a podlahy. Ale nejdřív musí vydržet rány a snášet je, dokud otec neusoudí, že už prolila dost krve.

Erin se při té vzpomínce otřásla, zdejší temné tunely ji učinily tak nějak reálnější. Záda ji i teď rozbolela, jako by si i ona připomněla starou bolest a lekci, kterou se naučila.

Za vědomosti se platí krví a bolestí.

Ještě než se jí tehdy záda zahojila, vrátila se do otcovy kanceláře a tajně si přečetla zbytek almanachu. Jeden oddíl obsahoval předpověď počasí. Celý rok ji pak sledovala, aby zjistila, jestli autoři skutečně vědí, jaké bude počasí, ale často se zmýlili. Uvědomila si, že se i knihy mohou mýlit.

Dokonce i bible.

Tehdy ji ani strach z trestu nezastavil.

A nezastaví mě ani teď.

Její kroky dopadaly na skálu a nesly ji dál, dokud konečně nedorazila ke dveřím do Svatyně. Nešlo o hlavní bránu do hájemství sangvinistů, ale o zřídkakdy užívaná zadní dvířka, která se nacházela nedaleko od jejich knihovny. Tato branka vypadala jako hladká zeď s malým výklenkem obsahujícím kamennou nádržku ne nepodobnou malé misce nebo poháru.

Věděla, co musí udělat.

Tajná brána se dá otevřít jedině krví některého ze sangvinistů.

Sáhla do kapsy a vyndala Christianovu skleněnou lahvičku. Prohlédla si černou krev přelévající se v ní. Sangvinistická krev byla hustší a tmavší než lidská. Dokázala se pohybovat sama o sobě, proudila žilami, aniž by ji muselo pumpovat tlukoucí srdce. To bylo zhruba vše, co věděla o esenci oživující jak sangvinisty, tak strigoi, ale náhle zatoužila poznat víc, odhalit tajemství takové krve.

Avšak ne teď.

Vyprázdnila tmavý obsah lahvičky do kamenné nádržky a pronesla latinská slova. „Neboť toto jest pohár mé krve, nová a věčná smlouva.“

Krev v poháru zavířila a sama se pohybovala, dokázala tak svůj nepřirozený stav.

Zadržela dech. Neodmítne brána Christianovu krev?

Odpověď dostala, když se temná loužička vsákla do kamene a beze stopy zmizela.

Vydechla úlevou a zašeptala poslední frázi: „Mysterium fidei.“

Ustoupila o krok od zapečetěné zdi, srdce jí teď bušilo až v krku. Každý sangvinista, který by se ocitl nablízku, by jistě ten výmluvný tlukot zaslechl a věděl, že stojí na jejich prahu.

Kámen po kameni se před ní pomalu otevřel průchod.

Udělala krok vpřed do čekající tmy a vzpomněla si na otcovu bolestivou lekci. Za vědomosti se platí krví a bolestí.

Budiž.