Jessica Shirvington: Objetí (Violet Eden 1)

Violet Edenové se v den jejích sedmnáctých narozenin převrátí život naruby. Je čas, aby zjistila, kým ve skutečnosti je. Její přítel ji zradí. Její nepřítel jí zachrání život. Bude se muset rozhodnout, jak velkou oběť je schopná přinést, čeho se dokáže vzdát pro dar, jenž jí byl přisouzen bez její vůle.

Nebezpečně vzrušující a temný příběh Objetí je prvním dílem úspěšné tetralogie o dobru a zlu, o vábení touhy a možnosti volby. Violet se nečekaně ocitá jako ústřední bojovník v odvěké válce mezi padlými anděly a ochránci lidstva. Sama o takovou válku sice nestojí, ale svůj život postavila na dvou pravidlech: neutíkat a nevzdávat se. Stane se z ní Grigori, nebo podlehne vábení temnoty? Projde rituálem objetí, aby navždy zavřela dveře za svým dosavadním životem a vrhla se do neznáma? Na jejím rozhodnutí nezávisí jen její život, ale i osud nic netušícího lidstva.

Nová úspěšná sága. Televizní práva koupil Steven Spielberg.
Určeno dívkám a slečnám 15 – 19 let.

Ukázky vybrané z tří kapitol:

„Nejvyšší čas, abys to věděla.“ Slova plula ve vzduchu, vznášela se kolem mě, než jsem je konečně zaslechla.
„Abych věděla co?“ zeptala jsem se nezřetelně.
„Kdo jsi.“
Muž ve snu přistoupil až ke mně. Nepoznala jsem ho, i když mi připadal povědomý. Nad ostře řezanou čelistí obličej. Zřejmě hezký, ovšem kazily to oči. Propastně vzdálené. Díky nim jako by byl osamocený, odtržený.
„A kdo tedy jsem?“
Na sobě jsem měla tepláky a původně bílé tričko teď spíš připomínalo malířskou paletu. Přede mnou stál stojan s napnutým plátnem, v ruce jsem svírala štětec.
„Ty jsi ty a ty jsi já. Jsi Kešet.“
Stál u okna v mém ateliéru a vyhlížel na zamračenou šedivou oblohu. Pohled ven ho zřejmě zklamal, ale pro mě byl naprosto běžný. Počasí v mých snech se vždycky zdálo dost pochmurné.
„Já jsem ty?“ Můj hlas zněl ozvěnou jako zvony. Moje slova, stejně jako ta jeho, plula mezi námi hladce, neviditelně.
„Zčásti. A částečně jsi i člověk.“
Dlaní jsem roztržitě pohladila plátno.
„Nejsem člověk?“ Cítila jsem květinovou vůni. Znala jsem ji dobře. Milovala jsem lilie, hlavně ty bílé. Byly odolné a krásné a mě to k nim odjakživa táhlo.
„Nejsi.“
„A co jsi ty?“
Připlul ke mně. Kdoví proč mě nenapadlo uhnout.
„Otázka nezní, co jsme. Spíše čím se staneme.“ Natáhl před sebe ruku s namířeným ukazovákem.
„Co to děláš?“ nechápala jsem.
„Probouzím tě!“ Prst se mu přetavil do lvího drápu, kterým po mně sekl. Klopýtavě jsem ucouvla.
Zmizel. Celou tu dobu jsem držela štětec. Před sebou jsem spatřila vír barev. Rudá nahoře, pod ní oranžová, žlutá, zelená, modrá, tmavě modrá a fialová. Připomínal mi… duhu.
Probudila jsem se, chvilku jsem zůstala zmatená. Překulila jsem se na bok, abych viděla na budík – byla jedna hodina po půlnoci. Oficiálně mi bylo sedmnáct. A jak se zdálo, mým prvním dárkem byla procházka světem divných snů. Skulila jsem se znovu na záda a hlavou se zavrtala mezi dva polštáře. „Všechno nejlepší k narozeninám, Violet.“
Podruhé jsem se probudila až ráno. Bolelo mě rameno. Instinktivně jsem si na něj sáhla, ale s bolestným syknutím jsem se prudce posadila. Nehtem jsem se dloubla do krvavě rudého škrábance. Na délku měřil jen něco přes dva centimetry, ale byl živý a krvácel a pekelně bolel. V duchu jsem si přehrávala svůj sen. Nesmysl. Určitě jsem se nějak zranila ve snu.
Po bleskové sprše jsem zamířila rovnou ke kávovaru. Nijak mě nepřekvapilo, že v šest hodin ráno je táta už pryč. Jen na lednici lísteček se vzkazem Všechno nejlepším k narozeninám dokazoval, že se v noci vůbec ukázal doma.
Zrovna jsem si hověla nad prvním hrnkem kávy, když jsem si jich všimla. Žíly na vnitřní straně mého předloktí vypadaly jinak. Prohlédla jsem si je pozorněji. Zdály se tmavší a bylo jich víc než dřív – pokud to tedy bylo možné. Nevzpomínala jsem si, že by jejich síť byla kdy tak spletitá; skoro jako by se na původní žíly napletla spousta dalších. Zavrtěla jsem hlavou. Nejdřív divný sen a teď tohle. Co když jsem nemocná? No super. Živě jsem si uměla představit, že celý nakupovací den se Steph se budu cítit pod psa.
S druhým hrnkem kávy jsem zamířila do svého ateliéru v pokoji pro hosty. Zkusila jsem začít s novou olejomalbou, ale pořád jsem se koukala na svoje žíly. Nakonec jsem sebou plácla zpátky do postele a ještě jednou si přečetla maminčin dopis, načež jsem ho strčila do krabičky a tu zašoupla pod postel. Pryč z dohledu. Pryč z myšlenek.

***

Zaslechla jsem cvaknutí otvíraných dveří.
Zpod okraje deštníku jsem nad sebou viděla jen dva páry nohou, které stály ještě za prahem. Důvěrně známé tenisky Adidas, které patřily Lincolnovi, a vedle nich ošlapané černé kožené Blundstones. Ozval se rázný, nepovědomý mužský hlas a já si okamžitě rozmyslela, že vylezu z úkrytu.
„Musí to vědět. Příliš jste se sblížili, Lincolne. Nezapomeň, kdo jsi, co jsi. A nezapomínej, co je ona!“
Lincoln odpověděl naléhavě, spíš prosebně. „Ještě není připravená. Nevíme o ní spoustu věcí. Potřebuje víc času.“
„Ona nebo ty?“ odsekl cizinec jízlivě. „Violet má věk na to, aby se sama rozhodla, stejně jako my všichni. A ty to víš, právě kvůli tomu jsi tady.“
Strachy se mi udělalo mdlo. Stála jsem tiše, jen srdce ve mně burácelo, a choulila jsem se pod deštníkem jako náhodný kolemjdoucí, který si dopřává chvilku odpočinku.
„Ale Griffine, tím se jí navždy změní život. Neznáš ji jako já,“ naléhal Lincoln překotně.
Griffinovi se to dohadování nezamlouvalo. Slyšela jsem, jak netrpělivě poklepává na rám dveří. „Nemáš správný přístup. Přestal jsi jí věřit. Nebo je v tom něco jiného? Chceš si dál hrát na jejího ochránce, než bys dovolil, aby se ochránce stal z ní?“
Ochránce? O co tady jde, ksakru?
Oba chvilku mlčeli a já usoudila, že už si mě určitě všimli. Zatajila jsem dech, ale pak opět promluvil Lincoln.
„Fajn, ať je po tvém, ale dnes ještě ne. Dej mi pár dní. Informace, že je zčásti anděl, pro ni bude docela šok, a to nemluvím o dalších věcech. Nerad bych, aby Violet zpanikařila, až si uvědomí, že nic už nebude jako dřív.“
Nebyla jsem si jistá, jestli vůbec dýchám. Všechno se to odehrávalo v bizarní virtuální realitě a já s tím nemohla nic udělat. Deštník mi vyklouzl z ruky, prkenně jsem popošla k nejnižšímu schodu. Lincoln stál ve dveřích zády ke mně. Ten druhý muž, Griffin, mě okamžitě zaregistroval. Z jeho pohledu jsem vyčetla, že ví, že jsem všechno slyšela. Že přesně ví, kdo jsem.
Pak se obrátil zpět k Lincolnovi. „Je mi líto, Lincolne, ale přece jenom to bude dnes. Jak se zdá, to rozhodnutí už není na nás.“
„Jak myslíš, ale já to neudělám!“ vyštěkl Lincoln, jenž si pořád ještě neuvědomil, že stojím hned za ním. „Prostě jí to neřeknu!“ Vší silou praštil do dveří tak prudce, až odlétla tříska, a já sebou škubla.
Vyšla jsem o schod výš s drtivým vědomím, že v tomhle jediném okamžiku se všechno změnilo. A současně jsem tušila, že neexistuje cesta zpět.
„Na to už je pozdě,“ řekla jsem.

***

„Violet,“ řekl Griffin, „potřebuju Lincolnovi ukázat těla. Možná si všimne něčeho, co jsem přehlédl. Nebude ti vadit, že na nás počkáš tady?“
Správně jsem měla souhlasit: „Jistě, počkám tady.“ Ale já hloupá namítla: „Chci je taky vidět. Pokud to patří k roli Grigori, mám právo to vidět.“
Griffin máchl rukou na znamení, ať se k nim připojím. Otočil se na podpatku zaprášených černých bagančat. „Nebudu lhát, dva zmasakrovali a ten třetí…, tam jde o něco ještě horšího. Ani jeden nevypadá po smrti pokojně.“
Přikývla jsem, i když jsem si neuměla představit, co je horší než masakr. Všichni tři jsme mířili k místu obehnanému provazem. Nebyla tam policie ani pruhovaná policejní páska, nic, co by označovalo místo činu.
„Nahlásili jste to policii?“ vyzvídala jsem na Lincolnovi.
Smutně se na mě podíval. „Ne. Zatahovat do toho všeho normální lidi je moc nebezpečné. A těžko bychom vysvětlovali zranění bez toho, abychom nevzbudili pozornost. Obvykle používáme tým, který naaranžuje jiné místo činu, takže úřady se o vraždách dozvědí, ale jejich okolnosti jsou jiné než ve skutečnosti.“
„Například?“ Zhrozila jsem se, ale současně mi to dávalo smysl.
„Tak různě – autohavárie, požáry, vždyť víš.“
„Bože,“ vydechla jsem. Došlo mi, že zmíněné nehody mají vždycky za důsledek mrtvé.
V blízkosti ohrazeného místa jsem v celém těle ucítila vibrující šum. Snažila jsem se ho potlačit. Zpětně jsem pochopila, že tohle byla vhodná chvíle vzít nohy na ramena. Jo, zpětně je každý chytrák.
Při pohledu na první tělo jsem se uvolnila, ale předčasně. Bylo to hrozné, ne však příšerné, prostě nehybné tělo. Mou pozornost upoutala další dvě těla a ruka mi automaticky vylétla k ústům. Bylo mi na zvracení. Mrtví Grigori byly dvě ženy, mladé, krásné a nahé. Kolem nich se už vznášel silný puch, kombinace rozdrásaných tkání a slané krve zasychající v horku. A ruku jsem si k ústům přitiskla ještě pevněji, protože jsem spatřila díry v jejich trupech. Vedle těl ležela hromada… orgánů…, myslím. Jako by se do nich krutě vnořila ocelová ruka a vyrvala jim vnitřnosti, které odhodila vedle vykuchaných mrtvol. Bylo to zrůdné a bestiální.

Vydal: Práh; 2013
300 stran / 249 Kč