Čarodějové, čarodějnice, čarodějčata II – Moire

Čarodějka Moire autorky Petry Neomillnerové se objevila v povídkách v časopise Pevnost, v povídkových sbírkách Vlastní krev a Rudovlasá a má i svou trilogii Písně čarodějky. Když ji poprvé potkáme, je to mladá čarodějka plná života a ohně, postupem času dospívá, až se z ní stane představená čarodějnického cechu.

Moire je stejně ohnivá jako její vlasy, věrnost ji netrápí a sexu si užívá, s kým může, i když má několik hlavních partnerů, kterými jsou čaroděj Desmond, váleční čarodějové Suntje a Raye a druid Leag. S jedním ze smečky svých mužů má dceru Singe.
Věnuje se válečné magii, stejně jako léčitelství a běžné magii, kterou potřebují lidé v městech a na vesnicích. Pokud praktikuje léčitelskou magii ve velkém městě, zabývá se hlavně léčením těch nejchudších, ke kterým se všichni obrátili zády. Nikdy se nezapomene postarat o zatoulaná štěňata nebo děcka.
Moire se si nebere servítky, obléká se do kožených kalhot a kazajky a její zrzavá hříva nikoho nenechá na pochybách o jejím temperamentu.

Ne, tohle není venkovská čarodějka, a při pohledu do temných očí si náhle vzpomínám. Moire, černé hedvábí se sune po bílé kůži, růžové bradavky a přítelův loket v žebrech: “To je kost, co?“ Všichni křičí a Moire pije rudé víno, teče jí do výstřihu. „Dej mi…“ lákám ji v smíchu a ta potvora… Nafackovala mi tenkrát, už si vzpomínám.
„Dost rozkošných vzpomínek, kolego!“ Stojí proti mně zachumlaná do neforemného pláště a výsměšně si mě měří, četla mi myšlenky celou tu dobu, nervózně si stáhnu rukavice, dobrý pozor si budu muset dát na tuhle ještěřici, to není žádná hřbitovní lilie, a i když jí život v takové díře jistě ubral na cviku, nebezpečná být může.
„Jak jsi na tom s živlovou?“ ptá se bez okolků a ukazuje bradou na blátivý potok. Někde v dálce hřmí. Krčím rameny: „Nejsem specialista…“
Kývne hlavou, jako bych jen stvrdil její dojem, a pak se otočí ke starostovi. „Všichni na kopec,“ štěkne. „A fofrem!“ (Vlastní krev, Hněv řeky, str. 17)