C. C. Hunter: Konečná volba

Nenechte si ujít závěrečný díl dech beroucí pentalogie Údolí stínů! Kyliina cesta hledání sebe samé je téměř u konce…
Je to těžká věc, když je vám šestnáct a vy nevíte, co dál se svým životem. Když Kylie vstoupila na začátku prázdnin do tábora Údolí stínů, netušila, co ji zde čeká. Navždy za sebou zanechala „starý“ život, aby odhalila svět mnohem magičtější, než si kdy dovedla představit. Aby zde našla dvě nejlepší přítelkyně, z nichž jedna je čarodějka a druhá upírka… a aby zjistila, že ani tady není láska jednoduchá.

Kapitola první

Kylie Galenová se zadívala na kousek feferonkové pizzy, kterou měla před sebou na talíři z jemného porcelánu, a snažila se nevšímat si ducha se zakrváceným mečem v ruce stojícího přímo za dědečkem a pratetou. Nově nalezení členové rodiny sice byli fajn lidé, ale nepatřili mezi ty, co vidí duchy. A jako takoví by asi nebyli zrovna nadšení nezvaným hostem, který jim zrovna postříkal stěny jídelny krví.

Duch ženy s rozpuštěnými tmavými vlasy, jíž mohlo být něco málo přes třicet, přestal houpat mečem a podíval se přímo na Kylii. Zabíjej, nebo tě zabijí. Je to fakt jednoduchý. Slova zněla Kylii v hlavě jako ozvěna. Mluvili spolu telepaticky a vzhledem k tématu hovoru to bylo možná lepší. To přece není jednoduchý, odsekla Kylie. Uvědom si, že jsem u večeře a snažím se něco sníst. Takže nevadilo by ti, kdybys zmizela?

To je od tebe sprostý, urazil se duch. Umíš přece mluvit s mrtvými a myslela jsem, že jim pomáháš. Pravidla bys měla dodržovat.

Kylie mačkala v ruce pod stolem lněný ubrousek. Existuje vůbec nějaká příručka pro ty, kdo umí mluvit s duchy? Nějaká pravidla, podle nichž by se měl člověk chovat k otravnému duchovi slušně? S žádnou takovou příručkou se Kylie nikdy nesetkala. Když mluvila s duchy, improvizovala. Vlastně improvizovala ve všem – v komunikaci s duchy, v tom, že byla nadpřirozenou bytostí, že měla kluka.

Vlastně bývalého kluka!

Celý její život byl teď pořádný chaos. Jako třeba to, že se rozhodla opustit Údolí stínů. Odejít z tábora – vlastně teď už z internátní školy – pro nadpřirozené teenagery byla pěkná blbost. A přitom jí to ještě nedávno připadalo jako ta nejsprávnější věc, co může udělat. Tenkrát.

Nebyla tady v usedlosti, kde se soustředili chameleoni, ani dva týdny a už přemýšlela o tom, jestli to fakt bylo tak správné rozhodnutí.

Měla sice dobrý důvod sem přijít – chtěla toho zjistit víc o svém nadpřirozeném daru, který zdědila po otci. Chtěla poznat dědečka Malcolma Summerse a pratetu Francyne.

Dva měsíce poté, co zjistila, že je nadpřirozená bytost, se konečně dozvěděla, že je chameleonka. Byl to zvláštní druh nadpřirozených bytostí, který musel přejít do ilegality, když je vědci z Fallenské výzkumné jednotky – FVJ – začali používat jako laboratorní myši, aby zjistili, co vlastně jejich nadpřirozené schopnosti způsobuje a jak fungují. Kyliina babička byla jednou z těch, které zkoumali, a při jejich zákroku zemřela. A teď stejná FVJ chtěla testovat Kylii. K tomu nesmí dojít!

Kylie ale neopustila tábor jen proto, že nechtěla mít nic společného s kýmkoliv z FVJ nebo že chtěla poznat své příbuzné. Vůbec ne. Ona totiž utíkala!

Utíkala od Lucase, vlkodlaka, do něhož se zamilovala. Vlkodlaka, který se zaslíbil jiné vlkodlačici a pak přesvědčoval Kylii, že to vůbec nic neznamená. Jak mi to jen mohl udělat? Jak se se mnou mohl tak vášnivě líbat, když se pokaždé, co se vrátil ke smečce, věnoval jiné holce? Jak bych asi tak mohla zůstat v Údolí stínů a potkávat se tam s ním?

Kylie brzy zjistila, že útěkem nic nevyřešila, protože zlomené srdce si vzala s sebou. A teď nejen, že se trápila kvůli jistému vlkodlakovi, ale hlavně… každá buňka v těle toužila vrátit se do Údolí stínů. No dobře, možná jí tolik nechyběl tábor jako takový, ale chyběli jí přátelé, kteří pro ni znamenali stejně jako celá její rodina: Holiday, vedoucí tábora a víla, kterou Kylie považovala za starší sestru. Burnett, přísný a nekompromisní upír, pomáhal Holiday vést tábor a stal se Kyliiným přítelem a dokonce něco jako otcem. Její dvě spolubydlící, Della s Mirandou, které zůstaly ve srubu samy, když Kylie odešla. A Derek… kluk, co jí vyznal lásku, přestože věděl, že Kylie miluje Lucase.

Ach, bože, po všech se jí tak moc stýskalo. Byla sice jen pár mil od Údolí stínů, schovaná na odlehlém místě, kterému Texasané říkají Pahorkatina. Přesto jí připadalo, že je na druhém konci světa. S Holiday mluvila každý den. Nejdřív jí to sice dědeček zakázal úplně, ale teta trvala na tom, že jí to má dovolit. Nakonec se nechal obměkčit, ale jen když bude Kylie volat z určitého telefonu a jen krátce, aby se hovor nedal zachytit. A v žádném případě nesmí nikomu prozradit, kde se ukrývá.

Protože tábor měl vazbu na FVJ, nevěřil dědeček nikomu odtamtud, a to v Kylii vyvolávalo ještě větší pocit odloučení od těch, které milovala. Dokonce ani s mámou nesměla mluvit tak často, jak by si přála. Ta ji informovala, že se chystá s Johnem, svým novým přítelem, kterého Kylie neměla příliš v lásce, na cestu do Anglie. Dědeček jí nakonec dovolil, aby matce zavolala vždy zpátky, když se ozvala. Za celou tu dobu spolu takhle ale mluvily dvakrát. Ano, jen dvakrát!

Kylie cítila, jak se jí do očí derou slzy, odmítala se ale rozplakat. Musím být silná. Přestaň tu fňukat a začni se chovat jako dospělá holka.

„Chutná ti ta pizza?“ zeptala se Francyne.

„Jasně, je skvělá.“ Kylie se zadívala na tetu s dědečkem, kteří si krájeli feferonkovou pizzu, jako by to byl steak. Pizzu objednali jen kvůli ní, sami by si ji nedali. Během posledních pár dní se jídla sotva dotkla, a tak teta chtěla vědět, co je její oblíbené jídlo. Protože měla pocit, že jim je zavázána, přinutila se ukrojit další kousek pizzy a strčila si ho do úst.

Teď zrovna nebyla upírka, takže si jídlo mohla vychutnat. Ale nějak se jí to nedařilo.

Nic jí nechutnalo.

Nic ji nebavilo.

A už vůbec se jí nelíbilo jíst pizzu příborem z porcelánových talířů, které považovala za starožitnost patřící spíš do muzea. Nelíbilo se jí sedět u dokonale prostřeného stolu. A necítila se dobře v přítomnosti ducha, který teď stál přímo za dědečkem a nad hlavou mu držel meč.

Kylie se podívala na ženu-ducha. Buď mi řekneš, co po mně chceš – ale nesmí to souviset s vražděním –, nebo odtud rychle zmiz.

Na dědečkově čele se rozstříkla kapka krve. Tedy ne, že by to cítil nebo si toho všiml. Ale Kylie to viděla. Duch to udělal jen proto, aby znovu přitáhl její pozornost.

Fungovalo to.

Nech toho! Zmiz. Kylie střelila po duchovi varovným pohledem.

Jsi pěkně protivná, zakabonil se duch.

Jasně, jsem protivná, musela přiznat sama sobě. A je to proto, že mám zlomené srdce. To dokáže vymazat jakoukoli radost ze života. Anebo to bylo spíš tím, že jí chyběli přátelé.

Ne, že by se tu Kylie nudila. Během těch třinácti dní zjistila spoustu nových informací nejen o sobě, ale i o chameleonech. Dozvěděla se, že tento druh nadpřirozených bytostí se poprvé objevil někdy před sto lety.

I když se považovali za samostatný druh nadpřirozených bytostí, byli vlastně směsí všech ostatních druhů – jedinci, kteří zdědili DNA a nadpřirozené schopnosti ostatních druhů.

Naučit se své síly ovládat bylo opravdu velmi těžké. Většina chameleonů tento úkol nezvládla ani ve svých pětadvaceti. Tedy ne, že by se takových jedinců vyskytovalo mnoho. Byl to opravdu vzácný druh. Dědeček tvrdil, že na celém světě je jen asi sto takových uzavřených komunit jako ta jejich, celkově existovalo necelých deset tisíc jedinců. A jen jeden z deseti chameleonských párů byl schopen počít dítě se stejnými nadpřirozenými schopnostmi. Proto se po světě pohybovalo jen velmi málo chameleonů.

Kylii napadlo, zda bude mít někdy děti. Sakra, vždyť je mi teprve šestnáct, takže mám spoustu času, abych přemýšlela o takovýchhle otázkách, pomyslela si.

„Jak bylo dneska ve škole?“ zeptal se děda.

Kylie se na něj podívala. V sedmdesáti letech vypadal dobře; vlasy měl slámově žluté, jen tu a tam se objevilo pár šedivých vlasů. A oči stejně zářivě modré jako Kylie a její otec.

Další kapka krve se mu rozplácla na tváři. Kylie se na ducha zamračila. Žena-duch se ušklíbla a máchala mečem jen pár centimetrů nad jeho hlavou.

Řekla jsem ti, abys přestala! Kylie přimhouřila oči.

„Takže se ti tam nelíbilo?“ zajímalo dědu, když viděl, jak se Kylie tváří.

„Ne, bylo to fajn. Podařilo… se mi změnit obraz mozku z vlkodlačice na vílu.“ Nadpřirozené bytosti se vyznačují specifickým obrazem mozku, který ostatní druhy umějí přečíst. I chameleoni mají svůj typický obraz, ale před ostatními ho skrývají. Na rozdíl od ostatních nadpřirozených druhů se umějí převtělit do jakéhokoli druhu nadpřirozené bytosti, včetně jejich zvláštních darů a obrazu mozku. Nebylo však jednoduché se tyto přeměny naučit ovládat. Takže ve škole, kam teď Kylie chodila, se nevyučovaly klasické hodiny angličtiny, matematiky a přírodních věd, ale praktická cvičení, jak ovládat nadpřirozené dary a skrývat chameleonský obraz mozku.

„To je úžasné! Tak proč se mračíš?“ zeptal se děda.

„Ale… jen…“ Jsem tu nešťastná. Chtěla bych se vrátit do Údolí stínů. Myšlenku měla na jazyku, ale nahlas ji nevyslovila. Aspoň ne do té doby, než bude schopná se znovu setkat s Lucasem.

„Nemračila jsem se na vás. To bylo –“

„Kylie má společnost,“ přerušila ji Francyne. Teta sice neměla plnohodnotný dar rozmlouvat s duchy, nemohla s nimi mluvit a neslyšela je, avšak jejich přítomnost vycítila spolehlivě.

Duch držel meč zvednutý ke stropu a stál zamyšleně, jako by chtěl pronést nějaké prohlášení. Myslím, že tě ještě někdo přijede navštívit.

Kylie si nebyla jistá, co ta slova znamenají, navíc se musela vypořádat se zmateným výrazem v dědečkově tváři.

„Společnost?“ podíval se na švagrovou. „Ach, bože.“ Výraz v obličeji měl teď napjatý a oči doširoka rozevřené. „Je tu moje žena? Nebo snad Daniel?“

„Ne.“ Kylie si také přála, aby ji Daniel, otec, který zemřel dřív, než se narodila, zase navštívil. Potřebovala trochu lásky a tu jí otec uměl dát. Bohužel, čas, který mu byl na Zemi vyměřen, už využil.

„Ne, není to ani jeden z nich. Je to… někdo jiný,“ odpověděla Kylie.

Někdo, kdo mi musí vysvětlit, co vlastně po mně chce. Tedy kromě toho, abych někoho zabila. Co si vlastně o mně ten duch myslí? Že jsem nějaký nájemný vrah? Duch se naklonil k dědečkovu uchu. To je škoda, že mě nevidíš. Jsi tak roztomilý. Sklonil se, aby mu olízl kapku krve z tváře. Při tom pomalém pohybu pozoroval Kyliinu reakci.

Kylie odložila vidličku. „Okamžitě přestaň olizovat mýho dědečka!“

Duch se trochu odtáhl od Malcolmovy tváře a podíval se na Kylii. Přestaň konečně bojovat s osudem. Prostě přijmi, co musíš. Ukážu ti, jak ho zabít.

„Zabít koho?“ vyhrkla Kylie a pak si s hrůzou uvědomila, že mluví nahlas.

„Olizovat? Zabít? Co je to za nesmysly?“ nechápal dědeček.

„Ale nic,“ zavrčela Kylie. „Mluvím s –“

„Myslím, že mluví s duchem,“ znepokojeně se zamračila teta.

„A koho má zabít?“ dožadoval se děda odpovědi a střelil pohledem po vnučce.

Když Kylie neodpověděla, nervózně se rozhlédl po místnosti. Jeho vystrašený výraz v obličeji jí znovu připomněl ostatní nadpřirozené kamarády v táboře Údolí stínů. Zničehonic jí to došlo. Přišla sem k dědečkovi a tetě kvůli tomu, že si myslela, že konečně někam zapadne. Teď, když žila v uzavřené společnosti asi pětadvaceti dalších chameleonů, v areálu o rozloze necelých padesáti akrů kdesi v Texaské pahorkatině, zjistila, že ani sem nepatří. Nejen proto, že jejímu rozmlouvání s duchy nikdo nerozuměl, hlavní důvod představovalo to, že byla mnohem vyspělejší než ostatní čtyři teenageři, kteří zde žili. A oni se rozhodně nechtěli nechat ztrapňovat nějakým přistěhovalcem, co se tu zčistajasna objevil.

Ti starší z komunity – k nimž patřil dědeček s pratetou a asi čtyři další chameleoni – se domnívali, že Kyliina předčasná vyspělost je způsobena tím, že je zároveň i spasitelka, což dodává jejím nadpřirozeným schopnostem mnohem větší sílu. I když to na první pohled vypadalo skvěle, Kylie touhle představou zrovna nadšená nebyla.

Své nadpřirozené ochranitelské schopnosti mohla totiž uplatňovat jen při záchraně někoho jiného, sama sebe ochránit nemohla. Což vůbec nedávalo smysl. Jestliže jejím úkolem bylo bránit ostatní, nebylo pak důležité, aby i ona sama zůstala naživu? Kdo sakra vymyslel tak hloupá pravidla?

Kylie si povzdechla. Copak je jejím údělem být vždycky ztracenou existencí? Člověkem, který nikdy nenajde své místo?

Děda se naklonil dopředu a položil stříbrný příbor vedle talíře z jemného porcelánu. „Kylie, nerad se ti pletu do… rozmlouvání s duchy, ale proč s tebou mluví o zabíjení? Copak chce, abys někoho zabila?“

Kylie se kousla do rtu a snažila se najít správná slova, jak jim celou tuhle nepříjemnou záležitost vysvětlit a přitom je úplně nevyděsit. Zvlášť když to děsilo ji samotnou. Užuž otevírala ústa, vtom ji ale zachránilo zvonění. Velmi hlasité zvonění, skoro jako lodní siréna. Současně s tím zablikaly žárovky v lustru. Dědeček se zamračil, vytáhl z kapsy dokonale padnoucí košile telefon, stiskl tlačítko a přiložil si ho k uchu. „Co se děje?“ Odmlčel se. „Kdo?“ vyštěkl a podíval se krátce na Kylii. „Hned jsem tam.“ Zastrčil telefon zpátky do kapsy, vyskočil ze židle a podíval se na švagrovou. „Rychle s Kylií zmizte. Schovejte se ve stodole. Za chvíli za vámi přijdu.“

Rychle zmizet – jak Kylie předpokládala – byla jedna ze schopností chameleonů. Vypařit se, zmizet jako pára nad hrncem.

„Co se stalo?“ zeptala se Kylie a vzpomněla si, že jí duch říkal, že ji chce někdo navštívit.

„Máme nějaké nezvané hosty.“ Dědečkův hlas zněl mnohem vážněji, zdálo se, že je opravdu znepokojený.

„Vetřelce?“ chtěla vědět Kylie.

Malcolm přimhouřil oči. „Někdo z FVJ. Zmizte!“

Teta obešla stůl a chytila Kylii za ruku. Pak žena prostě zmizela, a když se Kylie podívala na vlastní nohy, pozorovala, jak také pomalu mizí!

 

Vydá: Baronet, listopad 2013