Připoutaný milenec – 6. část (Bratrstvo černé dýky ff)

Někdo by tu potřeboval pořádně naplácat…

Pokračování fanfikce k Bratrstvu černé dýky.

6. kapitola

Veronica se vážně snažila vrátit se do starých zaběhlých kolejí. Práce měla zrovna až nad hlavu, takže byla vděčná, že se měla čím zaměstnat. Stejně se ale několikrát za hodinu přistihla, že civí do kódu, aniž by vnímala slova a příkazy. Místo toho měla před očima Vishouse. A ne jeho úžasné břicho – kdyby jen to, mohla by to svést na to, že už se jí dlouho nepovedlo si najít nějakého kamaráda přes postel, o kterém se samozřejmě Sahv nesměl dozvědět. Vybavovala se jí jeho tvář, jeho oči, které způsobovaly, že se jí zježily chloupky na pažích. Tetování na pravém spánku, hned u koutku oka. Přemýšlela, jak moc by bylo divné, kdyby svého bratra poprosila, aby ji naučil Starou řeč. Chtěla vědět, co přesně ty znaky na Vishousově obličeji znamenají. Představila si jeho rty, které nikdy neviděla jinak než v pevně sevřené, naštvané přímce, ale stejně ji lákaly. A jako vrchol přišlo zjištění, že chce zjistit, jaké to bude, až ji bude líbat a jeho vousy ji budou lechtat nebo možná píchat.

Vždycky, když si uvědomila, že se zase ztratila v denním snění o tom šmejdovi, seřvala sama sebe a ještě urputněji se pustila do práce. Nechápala, proč se něco takového muselo stát zrovna jí. Vždycky měla pocit, že je tak trochu citově rozbitá. Zbožňovala Sahvage, ale to byla čistě sourozenecká láska. Ostatní kluci a později muži v ní nikdy nedokázali probudit nic, co by se byť i jen vzdáleně přiblížilo intenzitě emocí, které způsobil V.

Který ji nesnášel, mimochodem. Který se raději vymazal z její paměti, aby se nemusel cítit trapně kvůli tomu, že se s ní potkal. Nebo že se z ní dokonce napil. Tak moc se mu hnusila.

Vydržela to tři dny. Tři dny se urputně snažila dělat, že se nic nestalo. A když se Sahv pokusil s ní o tom promluvit, vystrkala ho ze své pracovny a zamknula se. Čtvrtý večer udělala k večeři, která pro upíry byla něčím mezi brunchem a obědem, obrovské steaky se šťouchanými brambory, tedy jídlo, po kterém se Sahv mohl utlouct.

„Ale,“ udělal překvapeně, když ho vůně masa vylákala ze sklepa. Pak se zarazil: „Něco slavíme? Neprošvihnul jsem něco, že ne? Prošvihnul? Omlouvám se!“

„Uklidni se,“ ušklíbla se Vee a pokračovala v prostírání. „Nic se neslaví. Jen jsem se rozhodla, že na tebe budu hodná, protože od tebe něco potřebuju.“

„No jasně,“ uculil se. „Už jsem se lekl, žes tohle všechno uvařila čistě proto, že mě máš ráda.“

„Jsi tak naivní,“ zakřenila se na něj. Pak zvážněla: „Ty víš, kde bydlí?“ Nemusela dodávat, koho přesně myslí.

Sahvage se zamračil a několik vteřin mlčky přemýšlel. Pak pokrčil rameny a odpověděl: „Nikdo kromě nich neví, kde mají sídlo. Je to naprosto tajné kvůli tomu, aby se nestalo, že se k nim dostanou bezduší. Takže ne, nevím, kde bydlí. Je mi líto.“

„Ale víš, jak se s nimi spojit. Mluvil jsi s nimi několikrát,“ nedala se Vee.

„Volal jsem na jejich záznamník. To je jediné číslo, které nechali rozšířit mezi civilní upíry. Oni se mi pak ozvali zpátky.“

„Takže máš číslo, ze kterého ti volali?“ zeptala se.

Věděl, kam míří. A nedělalo mu dobře, že ji musí zklamat: „Zpětné volání nefunguje a jejich číslo se nezobrazuje. Mají to sakra dobře pojištěné, Vee. Nechtějí být nalezeni.“

„Ale já s ním potřebuju mluvit,“ řekla a zněla tak zklamaně, že sama na sebe měla vztek. „Potřebuju, aby nějak odvolal to, co se mnou udělal. Když mi dokázal vrátit paměť, může vrátit i to ostatní, co provedl, ne?“

„Tohle není jeho vina.“ Sahv se smutně usmál a jeho sytě zelené oči pozorně sledovaly každou sebejemnější změnu v jejím výrazu. „Tohle se prostě stává. A většinou jsou z toho oba nadšení.“

„Ale no tak!“ zavrčela Vee. „Tohle není žádná normální reakce, Sahve! Jsem nepoužitelná a chovám se jako magor! A on? Viděl jsi ho? Slyšel jsi ho? Fajn, i kdyby neměl možnost to nějak zrušit, stačilo by mi s ním chvíli pobýt a pořádně si užít tu jeho nesnášenlivost a nasranost, a hned by mi bylo líp! Já prostě… Prostě ho potřebuju vidět.“ Poslední slova řekla tak tiše a nešťastně, že Sahvage měl chuť něčím hodit. Vadilo mu, že se Vee cítí takhle. Vadilo mu, že ten bratr prostě zmizel. Jenže mu taky zatraceně vadilo, co všechno se o něm dozvěděl, když se nenápadně poptal svých upírských známých, které s ním sdílely krev.

Bloodletterův syn rozhodně nebyl dobrá partie. Ne pro jeho Vee.

A pokud ten pocit měl on, mohla by ho získat i Vee – a tím by se jí určitě ulevilo. Sahvage natáhl ruku přes stůl a pohladil ji po tváři. Automaticky naklonila hlavu, aby se k jeho dlani přitulila; jeho malá sestřička – a je úplně jedno, jaký živočišný druh je. Nenechá nikoho, aby jí ubližoval. I když teď jí bude muset ublížit on sám.

„Vee, beruško,“ začal opatrně. „Trochu jsem se na něj poptal. To, co jsem se dozvěděl, se ti asi nebude líbit.“

***

Vishous seděl v Doupěti u svých čtyř hraček. Na jednom monitoru měl skládačku z obrazů venkovních bezpečnostních kamer, na druhém záběry z vnitřního okruhu a z podzemních chodeb. Na třetím měl rozepsanou část kódu nové počítačové hry.

Na čtvrtém byl satelitní záběr na ulici, ve které stál dům, zapsaný v katastrálním rejstříku na Sama Sahvage. To bylo jméno, které její bratr užíval při styku s lidmi. V dalších oknech měl jen výsledky vyhledávání. Byli strašně neopatrní, zvlášť ona. Dalo se najít několik jejích fotek – z ročenek na střední, ze slavnostní imatrikulace na vysoké škole. Její závěrečná práce. Když zjistil, že jako hlavní obor měla výpočetní techniku, chtělo se mu najednou smát. I brečet. Kdyby se dočetl o tom, že studovala nějaké stupidní módní návrhářství nebo některý z těch módních oborů jako jsou marketing, multimédia nebo public relations, určitě by u něj v ceně nestoupla. A na jejím webu – vkusné, profesionální prezentaci, za kterou by se sám nestyděl – se dozvěděl, že pro ni není problém přeložit za patřičný příplatek celou vytvořenou stránku do španělštiny, protože má státní překladatelský certifikát.

Byla prostě chytrá. Zatraceně sexy mozek. A jeho obal… Byla mladá, tak strašně mladá, a přitom se ho vůbec nebála a dala mu sežrat, co jí udělal.

A jen tak mimochodem mu zachránila život, že. Takový drobný detail.

„Do hajzlu,“ zaklel polohlasně a po krátkém zaváhání zavřel všechna okna na posledním monitoru. A o minutu později je zase otevřel.

Za necelou hodinu zapadalo slunce. Posledních pár dní se Vishous přistihl při tom, že je mnohem raději, když je den a on nemá šanci se dostat ven. Protože v noci byl volný a mohl si dělat cokoliv. Takže strávil několik hodin na hlídce, a když se zadařilo, polapený bezduchý to zatraceně odnesl, protože si na něm V vybil všechen nahromaděný vztek. Nemučil je, tak hluboko neklesl. Ale postaral se o to, aby se k Omegovi vrátili pěkně vyděšení. Jeho ruka dokázala divy. A jakmile měl po hlídce… Nějak se mu vždycky stalo, že se objevil u domu, ve kterém se prakticky podruhé narodil. Sám sobě se hnusil kvůli tomu, jak je slabý. Jenže dům, ve kterém Veronica bydlela, ho přitahoval jako lampa můru. Jakmile byl na dohled, záhadně se mu ulevilo – aniž by si předtím uvědomoval, jak je napjatý a jak strnulá má ramena.

Občas ji zahlédl oknem. Když se mu podařilo se tam dostat brzo, po půlnoci, ještě byla vzhůru a on mohl zahlédnout její siluetu u stolu v přízemním pokoji. Někdy pracovala, sehnutá nad klávesnicí. Jindy jen seděla a nic nedělala. Přemýšlel, že možná zvažuje, co dál, že si plánuje práci. Nebo po sobě možná kontroluje to, co napsala. Jindy se zvedla a s mumláním odešla do kuchyně. A to bylo nejlepší, protože v kuchyni byly okenní žaluzie vytažené nahoru a on ji pořádně viděl.

Aby toho nebylo málo, skoro pokaždé domem duněla rapová muzika. Chtělo se mu ječet.

Takže když si teď všiml, kolik je hodin, vůbec neměl dobrou náladu.

A navíc se ze své ložnice vypotácel Butch. Vypadal zmačkaně a opuchle a voněl kombinací svého vázacího pachu a Marissiny svěží vůně. A tvářil se hrozně spokojeně.

„Už jsi vzhůru?“ řekl místo pozdravu. V se na něj jen zamračil a rychle zavřel okno se satelitní mapou Caldwellu. „No ty ses dneska vyspal do růžovoučka, co?“ zeptal se Butch jízlivě.

„Jdi se bodnout,“ doporučil mu Vishous. Ještě před pár dny mu nedělal dobře pohled na takhle spokojeného Butche. Záviděl mu to, co měl. Záviděl mu Marissu, i když si nebyl jistý, jestli spíš nezávidí Marisse. Teď záviděl jim oběma, protože ta pitomá prehistorická část jeho mozku, která se probrala v pátek v noci, řvala a chtěla, aby tohle všechno hned teď dělal s Veronicou.

Až na to, že on tohle neprovádí.

Jak mohl chtít mít tu malou holku tady u sebe a v posteli, když sex provozoval zásadně ve svém střešním apartmá v Commodore? A jak by ji mohl svázat? Jak by na ni mohl použít jakoukoliv věc ze své standardní výbavy? Musel by se sám zmrskat, kdyby na ni tímhle způsobem vztáhl ruku. A jinak to neumí.

A navíc je poloviční kastrát, že. Na něco takovýho Veronica určitě čeká!

Takže kulový.

Mohl se někdo divit, že se prostě necítí ve svý kůži?!

Ale to bylo jedno. Věděl, že časem otupí a přestane to řešit. Jen musí vydržet. Za pár týdnů si na ni ani nevzpomene.

Jen se musí přestat motat kolem jejího domu, kurva!

***

Byla hrozně nervózní. Přestože nebylo vůbec jisté, že se tu objeví. Ale už to nedokázala snášet. Možná by to bylo v pohodě, kdyby neměla skoro každou noc pocit, že je někde blízko. Nedokázala to vysvětlit ani sobě, natož Sahvovi, ale občas prostě měla nutkání zvednout hlavu od monitoru a podívat se z okna. Nebo přestat připravovat jídlo, kafe, cokoliv, a podívat se ven. Nikdy ho nezahlédla – co by taky dělal venku před jejími okny – ale toho pocitu se nedokázala zbavit.

A to všechno i přes to, že Vishous byl sadista, co nesnáší ženské.

Bezvadná partie, jen co je pravda.

Sahv se znal s upírkou, jejíž kamarádky braly noc s Vishousem jako jakousi zkoušku dospělosti. Pokud některá vydržela jeho hrátky, byla za borku. Pokud s ním vydržela a neutekla s brekem, rozhodně u ostatních zabodovala.

Chlap, co obsadil Veein mozek, svazoval a mlátil ženy, ubližoval jim a podle zdravé logiky je vlastně znásilňoval, ačkoliv mu k tomu daly souhlas. Jasně, prý je nechal jít, když to nezvládaly, ale stejně – co to jako je?

A proč i přes tohle všechno stála u baru v ZeroSum a doufala, že ho uvidí?

Možná by si měla nechat provést lobotomii.

Sahv si myslel, že přišla proto, aby se mohla definitivně přesvědčit o tom, že Vishous je hnusnej, zlej a odpornej upír. Sahv byl v některých ohledech až bolestně naivní. Ale i teď stál vedle ní a hlídal dav tancujících, většinou zfetovaných návštěvníků klubu. A vydržel to celých deset minut, než popadl Vee za ruku a vydal se k VIP sekci. Věděla, že mezitím znovu jednal s majitelem o tom koncertu za tři týdny, ale netušila, že už se zná i s vyhazovači. Jeden z nich je bez mrknutí oka pustil za silný červený provaz, který odděloval jednotlivé sekce klubu. Posadili se do stejného boxu, jako když tu byli slavit. A Veeina nervozita stoupala s každou minutou.

„Jestli se neuklidníš, tak začneš za chvíli hyperventilovat,“ upozornil ji Sahv. Zamračila se na něj a dopila zbytek coly. Měla pocit, že potřebuje něco silnějšího, ale chtěla být naprosto střízlivá, až bude s Vishousem mluvit.

„Došel bys mi pro další?“ Postrčila prázdnou sklenici.

„Za chvíli si nás někdo všimne,“ namítl Sahvage. „Nechci tě tu nechat samotnou. Někteří ti lidé okolo se mi vůbec nelíbí.“

„Takový pocit máš i na dětským hřišti. Už jsem ti řekla, že začínáš být paranoidní?“ ušklíbla se.

Oznámil jí, že je drzá a dostane zaracha, ale pak se zvedl a vydal se k baru.

Pozorovala, jak se naklonil k barmance a se širokým úsměvem jí něco vypráví. I ona se začala usmívat, a nevypadalo to jako povinný pracovní škleb. Sahvage byl hodně povedený chlap, a když chtěl, dokázal flirtovat jako drak. Většina Veeiných spolužaček ze střední ho milovala a pořád se k nim nakýblovávala na návštěvy. Na vysoké to naštěstí ustalo, protože převážná většina spolužáků z ročníku byli kluci. Když teď pozorovala Sahva v akci, chápala, proč jsou z něj ženské tak unešené.

A to se vůbec nemohl vyrovnat Vishousovi.

Jako by si ho přivolala. Najednou měla ten pocit, který mívala doma. Jako by byl blízko. Když ucítila mrazení v zátylku, otočila se. Vishous stál u nejvzdálenějšího stolu. Jeho kumpáni si už posedali a právě si objednávali u servírky, která u nich byla prakticky okamžitě. Jen Vishous zůstal na nohách a díval se přímo na Vee.

A vůbec nevypadal nadšeně.

Jako by snad čekala něco jiného! Znala jen tenhle výraz. Velký, děsivý chlap s kšiltovkou zaraženou hluboko do čela. Měla by se ho bát. Místo toho jí zběsile bušilo srdce a žaludek jí dělal kotrmelce. A ruce se doslova třásly napětím. Tak strašně se ho chtěla dotknout. Chtěla slyšet jeho hlas a cítit jeho vůni. A teprve teď si definitivně přiznala, že tohle se jen tak nespraví. Zamilovala se.

Vishous sebou trhl, jako kdyby dostal facku. A pak se bez jediného varování vydal rázným rychlým krokem přímo k ní. Stihla si ještě uvědomit, že naprosto debilně přemýšlí o tom, jestli má říct ahoj, nebo radši no nazdar, když ji popadl za paži a postavil ji na nohy. Bez jediného slova se otočil zpátky a táhl ji za sebou. Držel ji pevně, ale nebolelo to.

Jeden z jeho kamarádů se zvedl a udělal krok směrem k nim, ale V zavrtěl hlavou a zabručel: „Klídek, Poldo.“

Vee se zatetelila, když slyšela jeho hlas. A napadlo ji, že je fakt úplně vypatlaná. To už prošli kolem velikého, snědého vyhazovače, který vypadal jinak než ti obyčejní u vchodu. A než se nadála, Vishous prudce otevřel dveře nouzového východu a vytáhl ji ven na čerstvý vzduch. Hlavou jí blesklo, že jsou konečně spolu, sami.

„Na to zapomeň!“ zavrčel. Rozhlédl se po uličce, a když se přesvědčil, že nikde nikdo není, postrčil Vee ke zdi a pustil ji.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ vyhrkla. A čekala, že si to teď, když je nikdo neruší, konečně vyjasní.

„Není o čem mluvit,“ odsekl a ve tváři měl zase ten zhnusený výraz. Aha. Tolik k vyjasnění. „Nemáš tu co dělat,“ pokračoval drsným hlasem, který i přes to, co říkal, způsoboval, že Vee měkla kolena. „Tohle rozhodně není místo pro tebe. Nevíš, s čím si zahráváš a co tu můžeš potkat. Takže teď tě dovedu zpátky tvýmu neschopnýmu bratrovi a pojedeš domů. A už nikdy tě tady nechci vidět!“

„Můj bratr není neschopnej a tobě není nic do toho, kde jsem!“ namítla Vee a cítila, jak v ní roste vztek. Během jeho řeči pochopila, že veškeré romantické představy jsou sci-fi a Vishous o ni nestojí – dokonce ani o to, aby se s ní vyspal, jako to dělá s úplně cizími upírkami. I přesto dokázala přemýšlet o tom, jak moc dobře jí dělá to, že je takhle blízko. A jak úžasná je jeho vůně. Hodila se k němu, byla těžká, kořeněná, zemitá. Zatraceně vzrušující.

„Je mi do toho dost,“ nedal se Vishous. „Nepotřebuju tě mít za zadkem. Nepatříš sem. Nevtírej se, nestojím o tebe, rozumíš? Nemám zájem. Dej mi pokoj.“

Připadala si, jako by jí na hlavu někdo vylil kýbl ledové vody. Tomuhle se nedalo nerozumět. Jednoznačnější už být nemohl. Zaskočeně se mu podívala přímo do těch prakticky bílých očí a zjistila, že se jí jeho obraz rozplývá kvůli slzám, které se jí zuřivě cpou ze slzných kanálků. Uši ale měla v pořádku, takže dobře slyšela jeho otrávené:

„Ale kurva!“

A pak ji znovu popadl za paži a strkal ji před sebou zpátky ke dveřím a dovnitř. Šla jako loutka, poslušně, rezignovaně. Má, co chtěla. Viděla ho. A definitivně zjistila, co chce on. Tedy – koho nechce on. Ji.

„Kde jsi sakra byla?!“ Sahvage. Nedokázala mu odpovědět.

„Hlídej si ji! A už nikdy ji sem nevoď! Má sedět doma na zadku, ne se cpát v noci do města!“ Zvláštní bylo, že Vishousův hlas na ni působil pořád stejně. Ať říkal sebehnusnější věci, stejně měla pocit, jako by ji hladil po páteři. Nerozuměla tomu, co mu Sahv odpověděl, ale nebylo to nic milého, protože Vishous ho vztekle poslal do prdele.

A pak pustil její paži. To místo, kde ji držel, bylo najednou chladné. Opuštěné. Vee stála na místě a měla pocit, že se nedokáže pohnout. A že ji možná neudrží nohy.

„Asi se sesypu,“ zamumlala. „Ne tady. Ne tady. Vezmi mě pryč.“

Sahv byl u ní hned. Objal ji kolem pasu a vedl ji pryč. Nevnímala nikoho kolem, protože se soustředila na ten pocit v zátylku. Vishous byl za ní, pravděpodobně sledoval, jak ji Sahv odvádí. A přestože měla chuť křičet, ječet, brečet a na dlouhou dobu se zahrabat do peřin a nevylézat, našla sílu na to, aby zvedla pravačku a směrem za sebe ukázala vztyčený prostředníček.

„Hodná holka,“ pochválil ji Sahvage.

Večer druhého dne, po několikahodinové debatě, ji Sahv odvezl do New Yorku.

Pokračování příště.
Původně publikováno na webu Bez-hranic.cz