Bouře od jihu – 8. část (Alfa a omega ff)

Jedno hořké vítězství a jeden zpackaný pokus o sebevraždu.

Pokračování fanfiction povídky k sérii Alfa a omega.

8. kapitola

Souboj trval příliš dlouho. Možná to bylo tím, že bylo jen pár dnů po úplňku. Všichni byli napjatější a vlci příliš blízko. Becca se třásla potřebou proměnit se. Jenže teď, když po tom poprvé doopravdy toužila, to nesměla udělat.

Bylo evidentní, že Terry bojuje srdcem. Do každého výpadu šel naplno a nijak zvlášť si nekryl břicho ani slabiny.

Zpočátku.

Poté co schytal od Brana několik tvrdých úderů, se nepatrně stáhl a začal používat i obranné techniky, které mu testosteron za vydatné podpory jeho vlka na nějakou dobu vymazal z hlavy. Ale nepřestával útočit. Vytrvale a nemilosrdně. Jako by ho na sítnici pálila Tagova slova. Souboj na život a na smrt.

Becca se mnohem víc upínala k druhé části úvodu, již už Terry nevnímal. Vítěz může přijmout kapitulaci poraženého.

Bylo jí jedno, kdo vyhraje – hlavně, když se nikdo vážněji nezraní a bude konečně po všem. Po nějaké době ale pochopila, že probíhající souboj je zatím jen komedie. Marok Terryho šetřil. Neměla čas přemýšlet o jeho důvodech, protože z hloučků přihlížejících členů smečky se brzy začalo ozývat výmluvné nespokojené bručení. V panice sevřela pěsti. Marok držící se zpátky je Terrymu rovnocenným soupeřem. Takže pokud se do toho dá naplno…

Nemohl si dovolit dát najevo slabost. Ne před svědky. Nakonec vyrazil do skutečného útoku.

O pět minut později bylo po všem.

Terry ležel na břiše, lapal po dechu a marně se snažil pohnout v Branově sevření. Marok klečel na jeho zádech a pomalu, s děsivou neúprosností zmenšoval úhel mezi svou paží a předloktím. V jejich ohybu svíral Terryho krk. Tělocvična se znovu ponořila do naprostého ticha. Becca se v panice rozhlížela kolem sebe. Nezachytila ničí pohled; nikoho, kdo by jí řekl, jak to zastavit. Pochybovala, že je Terry ještě schopný dát nějak najevo, že se vzdává. Pořád měl otevřené oči, ale viděla už jen jeho bělma. Z hrdla jí uniklo zděšené zakvílení, když si všimla, jak v marokově smrtícím objetí postupně ochabuje.

„Brane, prosím, nechej ho žít.“ Sage se po čtyřech doplazila k okraji žíněnky a počkala, dokud ji Bran nevezme na vědomí. Otočil se k ní. Přesně podle pravidel sklopila pohled, ale Becca viděla, že zpod přivřených víček hypnotizuje Terryho křídově bílou tvář.

Kromě toho, že pootočil hlavu Sageiným směrem, se Bran nepohnul. Dál svíral Terryho hrdlo. Vteřiny neúprosně ubíhaly.

„Prosím!“ vykřikla Becca. Tentokrát zareagoval jako po zásahu elektrickým proudem. Trhl sebou, rychle našel její tvář a vzápětí nechal Terryho hlavu i s horní polovinou těla dopadnout na žíněnku. Tlumené zadunění znělo zlověstně a definitivně.

Sage vydala zvuk, který nejvíce připomínal potlačené zavytí. Do dvou vteřin byla u Terryho. Becca se k ní připojila vzápětí, přesto se nedokázala neohlédnout po Branovi. Ještě pořád stál nad nimi. Jeho výraz byl nečitelný, ale v tuhle chvíli jí stačilo, že se mu viditelná tržná zranění rychle hojí a že se očividně chystá přijmout Terryho kapitulaci.

„Vzdává se,“ řekl Bran svým obvyklým nezúčastněným tónem.

„Marok vítězí,“ prohlásil Tag rychle. „Přijímáš Carlbornovu kapitulaci?“

„Ano,“ vydechl Bran.

Becca ho neviděla odcházet, měla plné ruce práce s Terrym. Trvalo další nekonečnou minutu, než se konečně pořádně nadechl, a ještě jednu, než otevřel oči, našel Sageiny a zmohl se na pokřivený úsměv.

Terry byl pravděpodobně nejšťastnějším poraženým v dějinách vlkodlačích soubojů.

 

Slyšel, jak ruch dole v tělocvičně pomalu utichá. S obtížemi se osprchoval a před zrcadlem krátce zkontroloval, jestli některá z tržných ran nepotřebuje zašít. Snažil se udržet úplně prázdnou hlavu, ale samozřejmě to nedokázal věčně.

Mohl být spokojený.

Sage bude s tím, kdo jí dá lásku. Becce málem přímo před očima zabil bratra, takže si k ní definitivně uzavřel cestu. A on si časem určitě najde družku podobnou Leah, jen více přizpůsobivou a klidnější. Takovou, která se nebude dožadovat ničeho víc než toho, co jí může bez rizika dát.

Zazvonil telefon. Natáhl se pro župan. Ruku ale zvedl příliš prudce. Poprvé zalapal po dechu. Ústa mu naplnila známá chuť krve. Jeho vlastní krve. Sklonil se k umyvadlu a vyplivl ji. Byla jasně rudá. Přímo z plic.

„Budu v pořádku, Charlesi,“ řekl a nelhal, i když v tu chvíli se jejich představa o tom, co znamená v pořádku dost zásadně lišila. „Dohlédni na to, ať mě nechají pár hodin vyspat. A polib za mě to vaše rozkošné štěně. Mimochodem – už jste jí dali jméno?“ Doufal, že to zabere a že odvrátí Charlesovu pozornost bezpečným směrem.

„Rozhodli jsme se, že to bude překvapení. Za dva dny jsou křtiny, teprve tam to oznámíme. To už budeš v pořádku,“ dodal a znělo to víc jako oznámení než jako otázka.

„Pokud tě to uklidní, nekulhám ani teď,“ zasmál se a připomněl mu den, kdy si do Aspen Creeku přivedl Annu. Charles i s ní dorazil na pohřeb doktora Wallaceho a kulhal. Město si o tom povídalo celé týdny. Nebylo zvykem, aby dominantní vlci přiznali slabost před ostatními.

„Mrzí mě, že jsme tam dneska nebyli, tati,“ řekl Charles měkce. „Věděl jsem, že to zvládneš, a Annu jsem tu nemohl nechat, dorazila by za námi i s dítětem.“ Kdyby smích nezhoršoval krvácení, Bran by se zasmál znovu. Jistěže by to Anna udělala. I tak se divil, že ji Charles udržel doma.

„To je v pořádku, synu. S Annou v zádech bych toho kluka pravděpodobně málem nezabil, ale na druhou stranu nezaškodilo připomenout, že marok ještě umí rozdat pár ran.“ Slyšel Charlesův tichý smích a byl rád, že se s ním rozloučí právě takto. Zatoužil ještě zavolat Samuelovi, ale obával se, že ten by přeci jen poznal, že se něco děje.

Vrátil se do koupelny, z police vzal hromadu čistých ručníků a dopotácel se do postele. Lehl si tak, aby se žebro, jež mu Terry zlomil při jednom ze svých prvních výkopů a které při divokém finále souboje propíchlo plíci, nemohlo samo uvolnit ze zraněné tkáně.

Ani těžká zranění nejsou pro vlkodlaka smrtelná.

Některá ale jen pod podmínkou, že jsou včas ošetřena.

 

Sage naprosto přirozeně převzala péči o Terryho. Neměl nic zlomeného, takže to znamenalo pouze to, že se s ním a s hromadou hovězího zavřeli v jeho ložnici. Becca si byla jistá, že se tam nic neděje – tak tiší by nedokázali být, ani kdyby nebyli vlkodlaci – přesto se cítila trochu trapně a nepatřičně.

Do sluchátek nechala znovu proudit uklidňující hudbu a snažila se na chvíli usnout. Byla vyčerpaná, jako by uběhla maraton.

Překvapilo ji, když se s trhnutím probudila a uvědomila si, že se jí to nakonec opravdu povedlo. Byla zmatená jako vždycky, když spala v nezvyklém čase. Ani dlouhá léta služeb v nemocnici nezměnila nic na tom, že se její tělo s otravnou vytrvalostí dožadovalo pravidelného režimu.

Když zjistila, že spala jen necelou hodinu, byla zklamaná. Nejlepší by bylo prospat zbytek času, po který tu bude muset zůstat. Neuměla si představit, jak teď bude s Branem komunikovat. O čem. I když nikdo kromě Anny zřejmě ani teď netušil, že o něj projevila zájem, cítila se ponížená. Z důvodů, které nechápala, se rozhodl dát přednost Sage. Znovu si přehrávala každé slovo, které jí řekl předtím, než ho Terry vyzval.

Nebylo to správné, neměl jsem právo.

Je snad problém v tom, že je příliš mladá? Existuje nějaké nepsané pravidlo, že příliš mladé vlkodlačice se nemají připoutat? Pokud ano, tak je to pravidlo pěkně pitomé. Jenže co znamenalo to ostatní?

Já mám vlastní důvody, proč už jsem si nechtěl hledat družku, ale dneska jsem pochopil, že riziko, když se s někým připoutám, je menší než to, když zůstanu sám.

Tohle přeci nebylo o ní. Bylo to o něm. On má opravdu nějaký problém. Důvod, proč doopravdy nechce nikoho, nejen ji. Není to osobní. Nemůže být, protože to, co se stalo pod stromem… Jen na to pomyslela a znovu celá hořela. Bolestně toužila pokračovat v tom, co kvůli hloupému nedorozumění přerušila. Vyskočila z postele a začala přecházet po pokoji jako hladová lvice v kleci. Její neklid rostl. Možná se noční proměně neměla vzpírat. Nedokáže spát, ani když je tak strašlivě unavená. Nedovolí jí to spát. Něco jí nedovolí spát. Někdo…

Po dalších patnácti minutách objevila novou příčinu svého neklidu, který už se teď mnohem víc podobal panice. Vyrazila z ložnice a pro jistotu se ještě zastavila u Terryho dveří. Možná je to trapné, ale je její bratr a málem umřel.

„Terry?“ zavolala a zároveň zaklepala. „Jsi v pořádku? Je ti dobře?“ Nikdo jí neodpověděl, ale po několika vteřinách se pootevřely dveře a v nich se objevila Sageina zrůžovělá tvář. S rozcuchanými vlasy a oteklými rty vypadala ještě půvabněji než obvykle.

„Omlouvám se,“ vyhrkla Becca. „Jen… něco mě probudilo… ne hluk,“ dodala rychle, když postřehla, že Sage ještě víc rudne. „Spíš nějaký strach nebo co, nevím… Jdu se projít,“ vyhrkla naprosto nelogicky.

Sage nakonec neřekla ani slovo, jen se potichu zahihňala a zmizela zpátky v Terryho ložnici.

 

Zkoušela sama sebe obelhat, že jiná cesta, kudy by se mohla vydat na procházku, tu prostě není. Před vchodem do marokova domu jí ale došly argumenty. To otravné cosi v její hlavě narostlo do nesnesitelných rozměrů. S přemáháním – když jí tehdy v pracovně řekl, že už za ním nemá chodit sama, byl to napůl rozkaz – sáhla na kliku. Místní zvyk nezamykat jí najednou připadal velmi rozumný.

Dům byl tichý. Zlověstně tichý. Zježily se jí chloupky na rukách. Vyrazila ke dveřím, kterými se před pár dny dostala do malé haly před pracovnou. Bez zaváhání vystřelila po schodech do patra. Kdyby se dokázala soustředit, našla by jeho ložnici bez toho, aby rozrazila všechny dveře kolem sebe. Ale v tu chvíli už byla napůl nepříčetná. Novou vlnou strachu a pachem čerstvé krve. Spousty krve.

 

I na pokraji smrti si dokázal nadávat do sentimentálních idiotů. Slyšel je všechny – Modrou sojku, Leah i Beccu. Modrá sojka mu svým krásným altem zpívala jednu z ukolébavek, které si kdysi připravila pro Charlese. Leah mu – jako obvykle – cosi vyčítala. A Becca…

Becca volala jeho jméno a plakala. Zdálo se mu, že cítí její sladkou vůni i její horké slzy na své tváři. Litoval, že ji nestihl doopravdy ochutnat.

„Brane, prosím tě, musíš se probrat, musíš mi říct, kde máš ten podělaný lékařský kufr!“ Opatrně se usmál, i když chrlení krve už před nějakou dobou přestalo. Je tak tvrdohlavá. I v jeho představách ho bude o něčem přesvědčovat.

„Přestaň se culit a vyklop to! Jestli mi tu umřeš pod rukama, ta tvá parta si mě večer natrhá do guláše!“ Tohle se mu nelíbilo. Neměla by se s ním loučit trochu romantičtěji? Je jeho představa, měla by se chovat tak, aby se mu to líbilo. Tohle bylo divné. Pokusil se vzpomenout si, kde má víčka a jak se ovládají. Našel je, ale byla tak těžká…

„Becco…“

„Jo, jsem to já, na anděly si musíš ještě chvilku počkat,“ zasmála se hystericky, popotáhla a utřela si nos do rukávu. „Potřebuju tvůj kufr, Brane, musím tě otevřít a vyndat ti z plíce žebro. Ztratil jsi strašně moc krve a divím se, že ses neudusil, ale vlkodlačí hojení je totální úchylárna, protože se to zřejmě nějak zacelilo a ty funguješ i s jednou plící. Jenže se obávám, že ne na moc dlouho.“ Zatočila se mu hlava. Už věděl, co tak postrádal. Pořádný hluboký nádech.

„V kuchyni,“ zachroptěl. „Pod zásuvkou s příbory.“

„Nože a skalpely hezky u sebe? Že mě to hned nenapadlo,“ prohlásila a v jejím hlase slyšel kromě pořádné dávky ironie i potlačovanou úlevu a obrovský strach. Vzpomněl si, jak byla mimo nad zakrvácenou Annou. Marok možná nakonec zemře tak, že ho roztrhá jeho poslední láska, napadlo ho, než přidupala zpět. Znovu s námahou zaostřil na její děsem rozšířené oči a chvějící se rty. A pravděpodobně to vůbec nebude špatná smrt.

 

Seděla schoulená na podlaze v koupelně a čekala, až odezní třas, který nekontrolovatelně rozvibroval její tělo. Byla nahá, zakrvácené šaty nacpala do jednoho z igelitových pytlů, které našla v kuchyni a prozíravě je spolu s lékařským kufrem přinesla nahoru. Důkladně se umyla, ale krev samozřejmě cítila pořád. Věděla, že se musí vzchopit, jít znovu do kuchyně, rozmrazit nějaké maso a nakrmit Brana i sebe, ale potřebovala ještě pár minut.

Navzdory děsu, který ustupoval jen pozvolna a neochotně, se hluboko v jejím srdci začala rodit radost. Dokázala to. Otevřela Branovu hruď, znovu zlomila poraněné a už špatně srostlé žebro, aby je mohla vytáhnout z plíce, vyčistila všechny úlomky a ránu zašila a ovázala. Dokázala to, aniž dočasně oslepla, jako se jí to stalo u Anny. Dokázala to, aniž by snila o tom, že trhá to horké a živoucí a voňavé tělo pod svýma rukama. Nakonec se sesypala, jistě, ale až tady, v bezpečí koupelny, která o jejím tlumeném pláči a roztřesených rukách nikomu nepoví.

Pomalu se podél stěny vyškrábala na nohy. Půjde to. Musí. Nenašla župan, vzpomněla si, že byl součástí zakrvácené hromady ručníků na Branově posteli, a tak se zabalila do jedné z osušek. Při cestě do kuchyně se ještě přidržovala zábradlí. Zpět už stoupala rychle a pevně.

Probudilo ho tiché zakňučení. Zvedl hlavu a něžně do ní šťouchl čenichem. Měla zlé sny a on chtěl, aby se v jeho blízkosti cítila v bezpečí i ve spánku. Nepamatoval si, kdy se i ona proměnila, ale byl jí vděčný. Bylo jednodušší tisknout se k sobě vlčími těly a bez zbytečných řečí jen vychutnávat blízkost toho druhého. Na okamžik otevřela oči, ale doopravdy se neprobudila. Když se trochu protáhla a znovu uvelebila – těsněji u něho, i když se to ještě před chvílí zdálo nemožné – začala zase pravidelně oddechovat. Napodobil ji, srovnal svůj dech s jejím a ztratil se ve stejném hlubokém a hojivém spánku jako ona.

 

Pokračování příště

Původně publikováno na webu bez-hranic.cz