Bouře od jihu – 3. část (Alfa a omega ff)

Možná by to nemusela být úplná katastrofa…
Pokud na sebe Bran bude dost přísný a pokud se Becca dokáže v příštích dnech držet zpátky.
Ale počkat! To nikdy nedělala, tak proč by s tím měla začínat zrovna teď?

Pokračování fanfiction povídky k sérii Alfa a omega.

3. kapitola

Z úzkého zápraží se vcházelo přímo do hlavní obytné místnosti. Becca zadupala, aby na ručně tkaném koberečku nechala většinu sněhu, a se zatajeným dechem vešla dovnitř.
Seděl před krbem a ve velkém ušáku vypadal, jako by měl růstový spurt teprve před sebou. Věděla, že to nic neznamená – i Adam měl do nejvyšších členů své smečky daleko – přesto tak nějak očekávala, že marok bude obr. A po setkání s Charlesem – indiánský obr.
Místo toho si ji z křesla prohlížel kluk s pískově světlými vlasy a oříškovýma očima, které jí taky připomněly Adama. Už tušila, jak tahle barva umí zmást. Automaticky vzbuzuje pocit hřejivého bezpečí. Jistě, pro členy své smečky dobrý alfa opravdu znamená záruku bezpečí. Ale taky je monstrem ochotným kdykoliv vraždit, pokud to znamená ochránit většinu.
Napadlo ji, že by neměla stát, pokud marok sedí. Nepatrně znervózněla. Mimoděk si olízla rozpraskané rty. Kvůli Terrymu měla celou dobu topení zapnuté na plné obrátky, i když si jako vlkodlačice rychle oblíbila teplotu kolem patnácti stupňů.
„Čaj?“ Konečně promluvil. Znovu se na něj podívala.
To co se stalo pak, bylo příliš nečekané, než aby se mohla vůbec pokusit nějak to zastavit.
Snad se tomu ani nedalo říct záblesk. Víc to připomínalo hloupé špinavé triky, které na diváky v kinech zkoušeli před padesáti lety tvůrci reklam. Mezi políčka filmu vložili jedno s informací, která měla zapůsobit na podprahové vnímání. Člověk ani nevěděl, že viděl orosenou láhev s colou, ale jeho podvědomí mělo mít jasno.
A tak Becca na zlomek vteřiny nahlédla pod Branovu masku. Tak pevnou, že on sám se dávno smířil s tím, že ten, koho každé ráno zahlédne v zrcadle, je skutečný Bran Cornick.
Becca ale spatřila smutek a osamělost tak hroznou, že se v ní všechno sevřelo. Její dominantní vlčice – příliš nezkušená, aby se dokázala dost rychle stáhnout – prudce vyrazila. Připravená udělat to, co je pro dominantní vlkodlaky nejpřirozenější. Chránit.
Branova reakce způsobila, že s natlučeným čenichem padla až na dno Rebečiny duše. Jako by narazila do tlusté skleněné stěny.

Její vliv neměl nic společného s mírem, který mu dokázala dát Anna. Obě – Anna i Becca – byly mimořádně silné. Ale Becca bezpochyby patřila do běžné hierarchie smečky, což pro omegy neplatilo. Omega nemusí poslouchat. Naopak. Když chce, dokáže sebevíc dominantního vlka přinutit, aby udělal cokoliv pro blaho smečky.
Z Beccy cítil, že je ochotná udělat cokoliv pro jeho blaho.
Vyděsilo ho to. I když byla doktorka Carlbornová příliš mladá na to, aby svou vlčici uměla v každé situaci spolehlivě zvládnout, její reakce nebyla přirozená. Pokud dominantní vlkodlak vycítí u jiného dominantního vlkodlaka náznak slabosti, jeho instinkty ho nabádají k tomu, aby se s ním utkal o pozici ve smečce. Vlci nehrají fér – i staří přátelé si v takové situaci občas vpadnou do zad.
Bran si po dlouhé době připadal bezradný. Nejen že netušil, jak se Becce podařilo odhalit, že na tom momentálně není úplně nejlépe, ale hlavně nevěděl, jak jí má vysvětlit, že ho tím nevědomky ohrožuje. Nikdo nesmí vědět o marokových slabinách. Nikoho nesmí ani napadnout, že by nějaké mohl mít. Vzpomněl si na Leah a kolik ho stálo udržet si i tehdy tvář. Dokázal to. Pak se tu objeví mrňavá nedovychovaná ženská a on je v koncích?
To všechno mu proběhlo hlavou během pár vteřin. Rebecca mezitím ovládla tu hloupou a nepodloženou nutkavou potřebu; těkala teď pohledem po místnosti a očividně zvažovala, jak dlouho ji unese tenký led, na který se naprosto neplánovaně dostala. Adam Hauptman byl rovný chlap a skvělý alfa – proto nepochybovala o tom, že je rozumné brát velmi vážně všechno, co jí poradil. Neporušit v marokově blízkosti žádné ze zásadních pravidel jí před odjezdem vštípil skoro jako mantru.
Ona ho zvládla urazit během první minuty. Nevěděla, čemu vděčí za to, že ještě žije. Na to, že je žena, příliš nesázela – v případě vážného provinění to nehrálo téměř žádnou roli. A ona právě zpochybnila jeho moc a stabilitu. Co horšího mohla provést? Udělat to před celou smečkou?
Uvědomila si, že kromě jediného slova zatím nikdo nic neřekl. Pořád žila a z toho usoudila, že je na řadě.
„Omlouvám se, maroku. Nechápu, co to bylo. Ne že bych toho za poslední tři měsíce moc pochopila,“ dodala hořce. Samotnou ji to překvapilo. Ráda si myslela, že to nakonec zvládla celkem dobře. Podívala se na své ruce. Nikdy nebyly šikovnější, nikdy pevnější. Dokonce i teď, kdy byl důvod, aby se třásly, se ani nehnuly. Přesto si byla téměř jistá, že ke své práci se už nikdy nebude moci vrátit. Jen pomyšlení na vůni čerství krve a všechny ty emoce spojené s bolestí a utrpením dokázaly člověka v ní zatlačit do malého a tmavého kouta její mysli – na místo, kde se téměř ztrácela sama sobě.
„Nemusíme se k tomu vracet,“ odpověděl a znělo to tak lehce a uvolněně, že málem dokázala nevnímat tíhu moci, která ji v tu chvíli zavalila. Uvědomila si, že navzdory tomu, jak odpověď zformuloval, právě vyslovil jasný příkaz. Trochu se přikrčila a přijala s úlevou, že od něj jí to tolik nevadí.

Její hlas na něj působil mnohem intenzivněji, než když ji zaslechl přes tlustou stěnu srubu. K příjemnému mrazení a napětí ve svalech se přidal i vlk. Zatím jen zbystřil, ale Bran věděl, že i to je příliš. Ta žena sem přijela, aby měl Adam čas uklidnit smečku, v níž se jejím příchodem narušila dlouho budovaná rovnováha. Nebyla to její vina – tohle se prostě stávalo. Ale nemohl dopustit, aby narušila rovnováhu v Aspen Creeku. Jeho rovnováhu. Když si uvědomil, že každou chvíli míra jeho vzrušení překročí hranici, kdy ji Becca bude moci zachytit v jeho pachu, vykročil ke dveřím.
„Postaráme se o tvého bratra,“ usmál se mírně. Tuhle roli zvládal nejlíp. Přátelský neškodný chlapec v otrhaných džínách a starém triku. Náhlá změna v jeho chování Beccu vykolejila. Zazmatkovala a nevyhnula se mu včas. Lehce zavadil o její paži. Netušila, že marokovi se podobné nehody nestávají. Dotknout se jí byla odměna, kterou si bleskově určil za to, že v zárodku zadusí všechny ty dávno potlačené věci, které v něm probouzela.
S trochu škodolibým zadostiučiněním postřehl, že narušil rytmus jejího dechu.

Když kolem ní procházel, poznala svůj omyl. Byl rozhodně vyšší, než se zdál v tom staromódním křesle. Dokonce vyšší než Adam, ale oproti němu zase o něco útlejší. Štíhlá kostra podporovala jeho chlapecký vzhled. Becce najednou vadilo, že marok ví, proč je tady. Celá ta věc s Richardem se teď zdála ještě trapnější.
Vyšel ven a nechal za sebou dokořán otevřeno. Nezdržoval se schody a seskočil z verandy stejně jako předtím Sage. Ani po třech měsících mezi vlkodlaky Becca nedokázala neobdivovat ladnost, s níž se i v lidské podobě pohybovali. Branův dopad do sněhu téměř neslyšela. Skutečná šelma, napadlo ji. A ještě – opravdu bych se ho měla bát.
Nestihla dořešit, jestli nepatrná stopa vzrušení, kterou její nos zachytil, pochází od ní nebo od něj.
Bran právě otvíral dodávku a ona se musela připravit na to, že možná znovu ucítí lákavý odér krve. Před odjezdem se Mercy postarala o to, aby všechny obvazy tvořily neproniknutelnou bandáž, a díky tomu, že se Terry cestou téměř nehýbal, to fungovalo. Jenže teď…
Než se stihla otočit k zbabělému útěku, Bran už kráčel k verandě i s Terrym v náručí. Ve vlčí podobě byl její bratr obrovský. Kdyby ho měli nést lidští muži, muselo by jich být nejméně pět. Marok vypadal, jako by nesl domácího mazlíčka.
„Panika mu moc nepomůže,“ zabručel, když kolem ní procházel dovnitř. Opatrně se nadechla. Vůně krve byla tak slabá, že se trochu uvolnila. Ta věc se super rychlým hojením ji po letech v nemocnici nepřestávala fascinovat.
Bran položil Terryho doprostřed hlavního pokoje.
„Nemyslím si, že by musel být zavřený. Nakrmím ho a pomůžu mu s přeměnou. Věřím, že do zítřka bude úplně v pořádku.“ Konečně pocítila závan toho, co jí tady Adam slíbil najít. Její ramena byla najednou příjemně lehká. Takhle si připadala naposledy před proměnou. Úlevou se skoro rozplakala. Do té chvíle netušila, jak moc je vystresovaná z toho, co se Terrymu kvůli její hlouposti stalo.
„Tohle nic není,“ řekl marok a kývl bradou k Terrymu. Jeho hlas byl najednou tak měkký a konejšivý, že se jí zdálo nemožné, že jí jen před pár minutami připadal naprosto zničený. Tenhle muž měl síly na rozdávání, na svých ramenou mohl nést všechnu tíhu světa. A pravděpodobně to i dělal. Aspoň pokud měl člověk na mysli svět vlkodlaků.

Vyprchala z ní všechna energie. Cítil z ní úlevu, ale taky rezignaci. Nelíbilo se mu to. Nehodilo se to k ní. A nesnášel se za to, že přemýšlí, co pokazil. Takhle nikdy neuvažoval. Na rozbor vlastního svědomí mu nezbýval čas. A taky to mohlo být zatraceně nebezpečné. Přesto zatoužil, aby něco řekla. Cokoliv. Nemohla mlčet věčně, ne? Vzpomněl si, že na Sage zabralo, když jí dal práci.
„Má bratr raději syrové nebo trochu upravené maso?“ Nakrčila nos, aby zakryla, co s ní dělá představa pořádné hromady syrových steaků.
„Pokud se chce krmit přede mnou, musí to projít přes pánev,“ prohlásila odhodlaně. Tiše se zasmál. Nebylo to jen vzrušení. Její hlas jako by pohladil každý nerv v jeho těle. Probouzel dávno mrtvá místa. Bylo tak snadné nalhávat si, že se mu to tak líbí jen proto, že je hezké cítit se po tak dlouhé době zase úplně živý.
Stáli těsně vedle sebe u starého sporáku a každý na vlastní obrovské litinové pánvi obracel silné plátky hovězího. Nechávali je jen zatáhnout, maso zůstalo prakticky syrové. Přesto to vonělo víc jako u lidí. Iluze byla téměř dokonalá.
Podařilo se mu ji rozpovídat. Nebylo toho moc, co mu mohla říct. Většinu dospělého života dřela – nejdřív ve škole, potom v nemocnici. Ne, nebyla vdaná. Ne, nestihla mít děti a vlastně je ani neplánovala. Těsně po proměně se rozešla s přítelem, ale chystala se na to tak jako tak. V páru jí to nikdy moc nešlo. Ian byl téměř dokonalý, přesto se po roce s ním cítila jako v kleci.
V duchu uklidňovala sama sebe, že tyhle věci o ní marok klidně může vědět. Její starý život byl nenávratně pryč – co přinese ten nový, bylo ve hvězdách. Nikdy nebyla moc dobrá vypravěčka – v jeho blízkosti ale překvapivě snadno hledala slova a do vyprávění se občas tak ponořila, že cítila, jak jí hoří tváře zaujetím. Mohla to svést na horko od sporáku, ale on jí připadal jako mnohem silnější zdroj žáru. Neměla ani tu nejmenší chuť se od něj posunout do bezpečnější vzdálenosti.
Pak si sedla ke krbu – do toho křesla. Obklopená jeho vůní sledovala, jak zkušenými pohyby krmí bratrova vlka. V tu chvíli ztratil něco ze své mimikry. V jeho nahrbených ramenou a zkušených pohybech zahlédla ty desítky a stovky let, kdy se staral o své vlky, pečoval o ně a zachraňoval je – někdy i tak, že je zabil. Jídlo Terryho zklidnilo natolik, že mu proměna trvala jen o něco déle než obvykle. Z jedné z tašek podala tepláky a triko a marok Terryho konečně uložil do postele. Obvazy s černými skvrnami zaschlé krve hodil do krbu. Nové nepotřebovali. Z bratrových zranění zbyly jen světlající jizvy.

Rozloučil se krátce před půlnocí. Sotva stála na nohou, kdežto on vypadal pořád neuvěřitelně svěží. Jistěže – neměl za sebou deset hodin na většinou dost šílených silnicích. I tak už začínala chápat, že marok nemá právo na únavu.
„V osm ráno je u mě v domě pravidelná schůzka smečky. Buďte tam včas,“ připomněl jí ještě. Zmizel a Becca si nebyla jistá, co se v posledních hodinách vlastně stalo. Intuice jí říkala, že takhle své hosty marok obvykle nevítá. Ale byla opravdu příliš unavená na to, aby to nějak analyzovala.
Když usínala, slyšela z dálky povědomý, ale dávno zapomenutý zvuk. Její smysly pracovaly skoro proti její vůli. Nakonec s překvapením zjistila, že někdo v Aspen Creeku hraje na kytaru a zpívá. Tu píseň neznala.
Ještě ne.

Pokračování příště

Původně publikováno na webu bez-hranic.cz