Ne až tak super knihy podle Mildy

Svůj seznam „ne až tak dobrých knih“ jsem se rozhodl pojmout spíše ze všeobecnějšího pohledu a trošku jinak než ostatní (tipy dalších redaktorů najdete zde). Říká se, že knihy nestárnou, ale není to úplně pravda.

Krásným příkladem může být třeba Peakův Gormenghast, který má za sebou několik televizních zpracování, celkem zábavnou rockovou operu a na zahraničních webech průměrné hodnocení kolem 90 %, takže si kultovní status určitě zaslouží, jenže přeci jen je v něm trošku zakopaný pes.

Rozhodně nechci této trilogii nijak ubírat zásluhy za položení základů dvorního mocenského pletichaření, ze kterého nyní těží populární Hry o trůny. Bohužel přelomové ztvárnění různých „ne až tak normálních“ postav se od té doby stalo nezbytnou normou a běžného čtenáře už asi dnes samotný zajímavě vylíčený život „tajemného hradu“ taktéž do kolen nejspíš nepošle. Tisícovka stran s takřka dvoutřetinovým neakčním a popisným rozjezdem leckoho odradí, ale když už si k němu cestu najdete a zařadíte se mezi literární „fajnšmekry“, nebudete zklamání.

Podobné lehce rozporuplné pocity mám i ze ságy Darrena Shana. Autor představí postavy, v rámci x-dílného cyklu se dostane do vyprávěčské pasti, kdy je třeba nějakou formou popsat principy a zákonitosti fungování jeho světa. Je v podstatě úplně jedno, jestli si vypomůže vyprávěním nějakého mentora, nebo se hrdinům „náhodou“ dostanou do ruky staré kroniky, ale čtenář se po svižném akčním rozjezdu musí prokousávat spoustou balastu, která ho pomalu dovede k epickému završení díla.

Cyklus tedy samozřejmě má svůj začátek, prostředek i konec, jenom si pak trošku hořce uvědomíte, že zábavný a čtivý úvod (Darrenova upíří přeměna a putování s panoptikem) se dost výrazně odlišuje od závěru. Tohle je ale spíše globálnější „ságové“ povzdechnutí, protože osobně neznám nikoho, komu by se líbil Fénixův řád…