Mad lover – 9. část (Bratrstvo černé dýky ff)

Pokračování fanfiction povídky k Bratrstvu černé dýky.

8. kapitola

Celý svůj život se děsila toho, že někde potká bezduché. Rodiče jí kladli na srdce, ať nikdy nechodí městem sama, ať se nezdržuje v temných uličkách a pokud by v její blízkosti nebyl žádný jiný upír, ať se klidně schová k lidem, protože ti bledí zabijáci se nebudou chtít jen tak prozradit. Celý život ve strachu.
A teď se nemohla dočkat, až někoho z nich najde a vlastníma rukama z něj vymlátí duši. Vlastně ne, oni už duši dávno nemají. Ale vymlátit se toho z nich bude dát určitě dost. A pak jedno bodnutí do místa, kde dřív bylo jejich srdce, a prásk, bude po něm.
Jo. Přesně tohle teď potřebuje.
Rozhlédla se, ale ani nebyla zklamaná, když neviděla žádného bezduchého. Bylo by to moc jednoduché. Byla si jistá, že když se bude chvíli potulovat v širším centru města, narazí na ně. Jsou na lovu každou noc, proto Bratrstvo každou noc hlídkuje. Někdy se sice vrátí s nepořízenou, ale většinou mají úspěch. A dnes v noci bude mít úspěch ona.
Obešla blok kolem ZeroSum. Minule ji tu málem dostali, jestlipak se vrátí na místo činu? Všechno se tvářilo naprosto tiše a mírumilovně, lidé ve frontě před klubem se snažili přemluvit vyhazovače, aby je pustil dovnitř – ale pokud jste byli člověk, byli jste tu až ti poslední. Jen do počtu. A jako krytí.
Vydala se směrem od centra. Upíři žili rozeseti po celém městě, nebydleli v žádné izolované lokalitě, takže jí, stejně jako bezduchým, nezbývalo nic jiného, než chodit a čekat a doufat. To bylo v pořádku, Maddy měla času dost. A čím víc času a čekání, tím víc nashromážděné zlosti, která pak bude potřebovat ven. Jo. Dneska to bude někoho bolet.
Stačily dva bloky. Dva bloky a v nose ji zalechtala ta odporná vůně. Byla si jistá, že žádná z upírek své dítě nikdy neošetřovala pudrem. Nikdy.
Maddy cítila, jak se jí do krve rozlévá adrenalin. Měla pocit, že ji svrbí prsty, a když se lehounce dotkla zbraně v podpaží, ucítila jednoznačné vzrušení.
„Tohle je vážně úchylný,“ zamumlala potichu a zakřenila se. „Mad, Mad, Mad,“ zašeptala zpěvavě. Kdo by to byl řekl? Ona, taková tichá a něžná. Milovala své nové já. Škoda, že kvůli němu musela přijít o hellrena.
Opatrně nakoukla za roh budovy. Dva vybledlí smradlaví parchanti. Klidně si kráčeli středem chodníku a o něčem se tiše bavili. A – Stvořitelko, díky za ty dary! – šli směrem od ní. Měla pocit, že není úplně košer střílet někoho zezadu, ale bylo jí to jedno. Je přece slabá žena, chudinka nebohá bezmocná, ne? Odepnula suchý zip, pěkně pomalu, aby nenadělala rámus, a když v dlani pevně sevřela na omak příjemnou rukojeť zbraně, nedokázala se neusmát. A pak už jen zamířila na toho vpravo. Na chvilku zaváhala a pak zvedla zbraň o kousek výš. Hlava je jistota.

Phury věděl, kde Maddy je. Měla v sobě jeho krev a to pouto bylo něco nezrušitelného.
„ZeroSum,“ zamumlal pro sebe. Nevěděl to jistě, ale poloha Maddy byla v blízkém okolí toho klubu a navíc to bylo místo, kde na ně narazila minule. Než se stihl připravit na odmístění, dopadla mu na rameno ruka v kožené rukavici.
„Zkus přemejšlet,“ zahuhňal Vishous. Druhou rukou si opatrně sahal na nos, přivíral oči a vůbec nevypadal vesele. „Když se tam vydáš takhle, moc jí nepomůžeš.“
Phury se po něm vztekle ohlédl. Viděl krev, která vytvořila efektní stopy ve Vishousově bradce a teď kapala na mramorovou podlahu, ale necítil se provinile. Vlastně měl chuť ho praštit ještě jednou, aby ho nezdržoval. V ucouvl. Čtení myšlenek se někdy vážně hodilo.
„Jen se ti snažím pomoct, do hajzlu,“ zaklel. „Vy svázaný upíři jste fakt nemyslící trosky!“
Phury se nadechl, aby se ohradil, ale potom vzduch zase vypustil z plic. Zatraceně, ten chlap měl pravdu. Ještě jednou se na V vztekle podíval a pak se rozběhl ke schodišti. Potřebuje se převléknout a vyzbrojit. Zabere mu to jen pár minutek, víc ne, a Maddy se mezitím nemůže dostat nikam daleko. Nebudou u ZeroSum. Minule tam dostali na frak, takže v té lokalitě dají na chvíli pokoj. Má dost času. Vishous měl pravdu, teď by jí byl k ničemu.
„Zavolám Rhageovi a Tohrmentovi,“ křikl za ním Vishous a pak sykl, asi se to jeho nosu nelíbilo. „A máš u mě jeden zlomenej nos!“
Zlomený nos byl v pohodě. Mohl chtít rythus, ale Vishous byl naštěstí všechno možné, jen ne pomstychtivý mizera. Jakmile bude Maddy v bezpečí v sídle a Phury si bude jistý, že jí nic není, klidně ať mu ho Vishous rozmlátí na kaši. Hlavně, ať je v pořádku. Ať se k ní nedostanou. Ať se do něčeho nenamočí. Phury se v duchu modlil ke Stvořitelce během oblékání pracovní výstroje a výzbroje a občas polohlasně zamumlal, že až Maddy dostane do ruky, roztrhne ji jako hada. A pak ji přiváže ve svém pokoji, aby se už nikdy nemohla nikam přemístit. A když už bude přivázaná – ne, nesmí se rozptylovat. Ale byl si jistý, že potom bude vědět, co s ní dělat.
Ani ne o čtyři minuty později už byl znovu v hale. Fritz právě s důstojností sobě vlastní odnášel kbelík a mop a na mramoru nebylo po krvi ani stopy. Vishousovi koukaly z nosu dva zkrvavené tampóny a pod očima se mu začaly vybarvovat tmavé modřiny. Wrath stál u dveří s rukama založenýma a čekal, až k němu Phury přijde.
Do háje, pomyslel si Phury. Teď mě čeká kázání o cti a bratrství a hrdosti a zodpovědnosti, ale na tohle vážně nemám čas!
Jako by i on uměl číst myšlenky, Slepý král se lehce pousmál a pak ukročil stranou.
„Tohr a Rhage jsou u ZeroSum. Přiveď tu potrhlou holku zpátky.“
Phury ještě nikdy necítil k Wrathovi tolik oddanosti a lásky. Přikývl a dematerializoval se.
Jakmile se objevil za klubem, zíral do hlavně berety. Netušil, kde přesně budou jeho spolubojovníci stát a oni netušili, kde se objeví. Ukázat se za jejich zády nebyl dobrý nápad.
„Sakra,“ zabručel Tohr a zajistil zbraň. Rhage se zazubil.
„Jasně, natrénovat si to na Phurym je bezva nápad!“
„Dneska radši bez řečí,“ zamračil se na Hollywooda Phury. Byl napjatý jako struna a nechápal, proč se zdržují zbytečným plkáním. Cítil, že Maddy se vydala východním směrem od centra a nejradši by se hned přemístil blíž k ní, ale netušil, jestli nejsou okolo lidé nebo jestli třeba nesedí v plném baru. Mnohem lepší bude doběhnout ji po svých a mít tak situaci plně pod kontrolou.
„Prosim tě, cos provedl Vishousovi?“ zajímal se Rhage bezstarostně. „Mluvil jako idiot a říkal, ať nikomu nedovolím, aby tě zabil, že prej to má v plánu udělat sám.“
Phury si povzdechl. Ne. Tenhle bratr prostě nechápe vážnost celé situace. Prosebně se podíval na Thora a ten zavelel:
„Jdeme. Nebudeme marnit čas. Dostaneme odsud Maddy co nejrychleji, ať zase můžeme hlídkovat.“
„Jo, hlídkování, to je děsná zábava.“ Rhage se zašklebil, ale bez odmlouvání vyrazil za Phurym.
Phury sledoval její stopu jen kousek, pak už dokázal i cítit její vůni. Ulevilo se mu, vážně se nedostala nikam daleko. Jenže po dalších několika metrech cítil, jak se mu ježí vlasy na zátylku. K vůni, kterou by rozpoznal všude a která teď byla tou jedinou, kterou chtěl cítit, se přidal dětský zásyp.
„Do prdele,“ zaklel Rhage polohlasně. „Řekni mi, že není tak hloupá, aby se do něčeho pouštěla?“
Phury mlčel. Pevně zatínal zuby, aby se nepřestal ovládat. Měl chuť zařvat jako zvíře a prostě se rozběhnout za ní, ať je kdekoliv a obklopená kýmkoliv. Popadnout ji, hodit si ji přes rameno a odtáhnout ji do bezpečí. Jak primitivní, blesklo mu hlavou. Byl na to hrdý; tohle nutkání, tahle síla, to je přesně způsob, jakým se má chovat. Odvést ji do bezpečí, nakrmit ji a zajistit jí veškeré pohodlí. Udělat cokoliv, jen aby byla spokojená. Vidina Maddy, jak leží ve zmuchlaných přikrývkách a nechává se od něj krmit byla to, co ho donutilo uvažovat logicky a chladně. Nenechá se zabít. Nenechá ji, aby si něco udělala. Nepřipraví se o to potěšení dotýkat se jí, ochutnávat ji a milovat se s ní. Ať to bude trvat sebedéle, on to vydrží.
„Je blízko,“ zašeptal. Její vůně byla všude, pach bezduchých byl o něco slabší. Ona pronásledovala je.
„Rhagei, vezmi to kolem bloku. Zkus jim nadběhnout,“ nařídil Tohr. Rhage nepronesl jedinou ironickou poznámku, vidina blízkého boje mu zvedla náladu. Vybít se na pár albínských zabijácích je přesně to, co mu dneska v noci udělá radost. Naprosto chápal, proč za nimi Maddy šla.
„Máš na starost Maddy, já si beru ostatní,“ rozhodl Tohr těsně předtím, než zahnuli za roh. V tu chvíli uslyšeli výstřel.
Phury měl pocit, že se mu zastavilo srdce. Ve stejném okamžiku potřeboval nutně vidět, co se stalo, a zároveň se pohledu za roh budovy bál. Jestli ten výstřel nebyl z její zbraně… Jestli…
Podíval se a na vteřinu se mu ulevilo. Maddy běžela směrem od nich, byla už téměř na konci bloku. Nic jí nebylo.
Mířila k bezduchému. Jeden už ležel na zemi.
Do ulice se přímo u nich vřítila dodávka. Nezraněný bezduchý neutíkal, ba naopak. Rozběhl se k Maddy. Phury viděl, jak se zarazila, ale zareagovala pozdě. To, že se bezduchý nebál, ji připravilo o ostražitost a jemu se povedlo jí vyrazit pistoli z ruky. Phury sledoval jako ve zpomaleném filmu, jak dodávka smykem zastavila přímo u nich a ve chvíli, kdy se konečně dal do běhu, se otevřely boční posuvné dveře a další dva bezduší vyskočili ven.
Nestihne to. Nestihne to!

Netušila, že střelit někoho do hlavy je tak jednoduché. Bylo. Nerozklepala se, dokonce se jí ani nezvedl žaludek. Jeden dole. Bude trvat hodně dlouho, než se jeho svinské mrtvé tělo dá do kupy natolik, aby se mohlo hýbat. Dost času k vyřízení toho druhého.
Rozběhla se za ním, bála se, že uteče za roh a ona ho ztratí. Byli už prakticky na opačném konci bloku u hlavní ulice, nesmí se dostat za roh!
Ve chvíli, kdy se objevily reflektory auta, které se vřítilo do jejich uličky, se bezduchý otočil a vydal se k ní. Ne krokem. Ne bojácně. Rozběhl se k ní a na jeho tváři neviděla ani stopu po strachu. Bylo tam jen překvapení, na malý moment, a pak už jen nenávistný zlověstný škleb.
Setrvačností udělala ještě tři dlouhé kroky a dostala se mu tak na dosah. Teprve pak se zarazila. Proč na něj do prdele nestřelila z dálky? Aha, aby si to mohla vychutnat, no jistě. Maddy, ty jsi taková husa!
Než stihla cokoliv udělat, vypálit, prudkým úderem jí vyrazil pistoli z ruky. Měla pocit, že jí zlomil pár kostí, protože ruku měla v jednom ohni. Chtěla se rychle přemístit, ale nedokázala se soustředit. A pak už ji chňapnul za ruku a byla v koncích. Dodávka zastavila se skřípěním kol hned u chodníku a ven vyskočili další dva bezduší; jeden měl ještě světle hnědé vlasy i oči. Dokázala si všímat takových detailů, bezva! Kdyby radši uvažovala logicky!
„Malá upíří mrcha s velkou pistolí,“ zavrčel vztekle ten, co vyskočil z auta. Popadl ji zezadu za krk a smýkl s ní směrem k dodávce. „Čekali jsme na některého bratra, a ona takováhle čubka!“
„Možná místo sebe posílají ženské,“ nadhodil pobaveně ten nejmladší z nich a hýkavě se rozesmál. Ten zvuk ji naštval. A taky pevné sevření jejího krku. Ale moment, tohle jí přece Phury učil. Co má teď dělat? Vzpomněla si na jejich společný trénink a prudce se sehnula. Pohyb, který bezduchý nečekal. Jeho sevření povolilo, Maddy se z něj vysmekla a než stihl zareagovat, dokázala si sáhnout na stehno pro dýku. Bodla v podstatě naslepo, protože druhý bílý bezduchý už se po ní sápal a strhával ji na zem, ale trefila se někam do měkké části hrudi a uslyšela bolestivé zařvání. Víc udělat nestihla, zůstala ležet na zemi na břiše, obličej přitisknutý ke studenému chodníku, a bezduchý jí klečel na zádech.
Když ji takhle přemohl Phury, bylo to mnohem příjemnější. A míň to bolelo.
„Možná tě zabijeme rovnou, ty malá mrcho,“ řekl udýchaně ten, který na ní klečel. Slyšela, jak jí děsivě hlasitě buší srdce. Buch buch! Buch buch buch! Čím dál hlasitěji – a pak jí došlo, že to není její srdce, ale dupot. Neviděla nic, jen kolo dodávky, ale najednou měla pocit, že je to Phury. Nedovedla to vysvětlit, neměla čas přemýšlet nad tím, kde by se tu vzal. Jen věděla, že je to on. Rozesmála se.
O vteřinu později z ní váha bezduchého zmizela jako kouzlem.
„Běž!“ křikl někdo. Netušila, jestli je to na ni. Pak ji ale ze země zvedl pár silných paží, otočil ji a ona se podívala do Phuryho tváře. Vypadal rozzuřeně.
„Jsi v pořádku?“ procedil skrz zuby. Přikývla. Víc nestihla, protože ji popadl v pase a jedním pohybem si ji přehodil přes rameno.
„Hej!“ vyjekla dotčeně.
„Mlč,“ řekl. A ona poslechla.
„Nech mi něco!“ Slyšela Rhage, který vběhl do uličky. „Do háje, posílat mě okolo a pak se tu bavit! Nesnáším vás!“
Netušila, jestli mu třetí bratr, kterého podle jednoho slova nedokázala rozeznat, někoho přenechal. Phury s ní rychle zamířil za nejbližší kontejner, postavil ji před sebe a rozhodně řekl:
„Do sídla. Teď.“ Zlobil se. Hrozně se na ni zlobil. Cítila se provinile a měla chuť ho pohladit a uklidnit ho.
„Jednoho jsem sejmula,“ oznámila mu rozpačitě. Zavrtěl hlavou, jako by se chystal odseknout, ale pak se zarazil a jeho naštvaný výraz změkl.
„Já vím.“ Bez varování ji chytil obličej do svých velkých teplých dlaní a políbil ji. „A teď do sídla,“ řekl ochraptěle, když se od ní odtáhl. „Ještě jednou někam zmizíš, tak tě zavřu do ocelový klece,“ dodal pak. Maddy měla na jazyku hromadu jízlivých poznámek, ale nakonec je všechny spolkla, zavřela oči a vrátila se před vrata sídla Bratrstva. Nestihla se ani rozkoukat a Phury už ji chytil za paži a vedl dovnitř.
V hale čekal Wrath, který objímal Beth. Zsadist, jako vždy víceméně ukrytý za jedním ze sloupů, vypadal, jako by se mu ulevilo. Vishousův obličej připomínal boxera po šestém kole a Polda právě z podnosu, který držel Fritz, bral sklenku se světle hnědou tekutinou a kostkami ledu. Netušila, co je to za procesí. Na co čekají? Proč jsou tu?
„Všichni v pořádku?“ zeptal se Wrath hlubokým hlasem. Viděla, jak Phury přikývl.
„No, tak je po srandě a můžeme jít něco dělat,“ usoudil Butch.
„Co se tu stalo?“ zeptala se šeptem. Phury nezastavil a vedl ji ke schodišti.
„Ty ses stala, nalla,“ zabručel. Měla pocit, že ji možná opravdu zavře do klece.
Ale to oslovení způsobilo, že její fantazie vymyslela několik dalších věcí, které by s ní rozčilený Phury mohl dělat. Rozbušilo se jí srdce a vyschlo jí v ústech. Žádnou z těch věcí dělat nechtěla.
Vážně ne.
Nikdy.
Opravdu…

Pokračování příště

Původně publikováno na webu bez-hranic.cz