Mad lover – 4. část (Bratrstvo černé dýky ff)

Pokračování povídky Mad lover – fanfiction k Bratrstvu černé dýky.

Zotavování…

3. kapitola

Pořád ji všechno bolelo. Ruku měla v dlaze a ani se nesnažila s ní hýbat. Žebra měla obvázaná elastickým obvazem a každý hlubší nádech nebo zakašlání skončilo slzami v jejich očích. Obličej už splaskl, o to víc cítila, že má místo nosu bouli, a napnutá kůže kolem oteklého oka ji pořád lehce svědila a lákala k poškrábání.

Připadala si jako spráskanej pes. Ale pak si vzpomněla na to, že jednoho z těch parchantů vážně dostala, a spokojeně se usmála – i když to znamenalo pnutí spodního rtu, rozseknutého na dvou místech.

Přestože doktor i jedna z doggenek, která se o ni starala, byli zásadně proti, chodila sama na záchod. Nehodlala močit do mísy, když měla nohy zdravé. Jen se nedívala do zrcadla. Bála se, že to, co by uviděla, by ji vyděsilo. Maddy nechtěla být vyděšená. Chtěla být co nejdřív zdravá, aby mohla začít cvičit. Nikdo jí ještě nepřišel říct, že s ní počítají, ale to, že byla pořád v sídle Bratrstva, ji přesvědčilo, že má šanci dosáhnout svého.

Nikdy by to nepřiznala nahlas, ale milovala to tu. Její pokoj vypadal jako apartmá nejluxusnějšího hotelu. Strop s bohatou secesní výbavou, lustr, který by se hodil spíš do zámku. Měla sama pro sebe postel větší, než byla ta doma, ve které spávali dva. A koupelna byla obložená buď opravdovým mramorem nebo dokonalou napodobeninou. Sprcha s masážními tryskami, vířivka, do které by se vešla celá parta upírů – nebo dva bojovníci. Nemohla se dočkat, až nebudou muset třetinu jejího těla zakrývat obvazy a ona si dá dlouhou koupel.

A to jídlo! Občas se jí zdálo, že jí pořád. První jídlo hned po probuzení. Hodinu po dojedení se v jejím pokoji objevil věčně se usmívající stařík Fritz a přinesl jí svačinku. Miniaturní palačinky, nadýchané muffiny, čokoládový koláč, šlehačkové dortíky – připadala si jako v nebi. A když pak po půlnoci zaklepal a vstoupil dovnitř s podnosem, zakrytým stříbrným poklopem, tetelila se nadšením. A Fritz se spokojeným úsměvem zvedl poklop, celý pokoj naplnila úžasná vůně a Maddy slastně vzdychla.  A pak další svačinka a první večeře, následovaná druhou večeří už po rozbřesku, kdy byl celý dům chráněn ocelovými roletami na oknech a dveřích, které nepropustily jediný paprsek.

Občas ji napadlo, že vrátit se potom domů, do domu, který byl prodchnut Fihrmovou vůní a vzpomínkami na jejich spokojený život, bude hrozně bolet. A navíc si bude muset vařit sama.

Hned potom jí ale došlo, že pokud ji Bratrstvo nevykopne hned po vyléčení, naučí se spoustu potřebných věcí a pak bude moct vyhladit bezduché do posledního smradlavého chodícího zásobníku dětského zásypu. A to jí na tváři vždycky vykouzlilo bolestivý, ale spokojený úsměv.

Po několika dlouhých a nudných dnech a nocích, kdy jediným rozptýlením byli doggeni a Havers, měla pocit, že se zblázní. Už ji nebavilo ležet. Na její naléhání jí doktor vyměnil dlahu za ortézu na suchý zip, protože kosti už byly téměř dokonale srostlé, a dovolil dvakrát za noc dvacet minut opatrné chůze. Ale vždy jen v přítomnosti někoho dalšího. Jakmile odešel, zvedla se a došla se osprchovat. V proudu horké vody se spokojeně usmívala a cítila se skvěle.

Když vystoupila ze sprchového koutu a rukou otřela zamlžené zrcadlo, několik vteřin nevěřícně sledovala svůj odraz. Až teď jí došlo, že od smrti svého hellrena se na sebe nepodívala. Neměla důvod. Kolem zrcadel doma jen procházela, tady se do nich nedívala kvůli zraněním. Téměř tři měsíce se neviděla. Málem se nepoznala. Nemohly za to jen vybledlé modřiny a čerstvé jizvy kolem oka a rtů, po kterých brzo nezbude ani stopa. Nevypadala jako Maddy z fotek, nebyla to tvář, na kterou byla zvyklá. Tahle žena byla bledá, měla propadlé tváře a kruhy pod očima. A její oči byly  do široka rozevřené, vystresované. Šílené.

Hystericky se rozesmála. Prohlédla si svoje tělo, které bylo vyhublé a přišlo jí cizí. Vybrané lahůdky od Fritze nemohly nahradit krev, kterou už zase začínala nutně potřebovat. Normálně stačilo pít jednou za měsíc. Dalo se vydržet čekat i šest týdnů, ale potom už byli upíři nervózní, nedůtkliví, špatně spali a začínali být nebezpeční sami sobě i svému okolí. Ona po Fihrmově smrti vydržela přes osm týdnů. Až do toho snu. A ten se jí zdál před více než třemi týdny. Brzo se bude potřebovat napít. Musela jen doufat, že se sen o Fihrmovi, který ji nabil silou a energií, zase objeví.

V koupelně jí znovu došlo, proč je tady. Ne kvůli jídlu. Kvůli boji. Ve skříni našla vyprané oblečení, které měla na sobě, když ji sem přivezli. Oblékla se, pokusila se rozčesat zacuchané přerostlé vlasy, ale nakonec to vzdala. V koupelně vzala z manikúry nůžky a u zrcadla se ostříhala nakrátko. S úšklebkem uznala, že má docela ránu, ale neměla důvod se nějak šlechtit.

Vydala se na obhlídku domu. Doufala, že potká někoho, kdo jí řekne, jak se věci mají. Phury, ten bojovník s úžasnými vlasy a žlutýma očima, se u ní už neobjevil. Ale určitě tu někde bude. Buď on, nebo někdo jiný.

Šla opatrně, lehce se konečky prstů dotýkala zdi pro případ, že by se zamotala. Cítila se slabá, ale pohyb jí dělal dobře. Došla k velkému mramorovému schodišti, které vedlo na jedné straně nahoru do dalšího patra a na druhé straně dolů do jakéhosi salónku. Ten dům byl mnohem větší, než čekala. V podstatě to byl spíš palác – tomu odpovídala i drahá a okázalá výzdoba. Bratrstvo si asi žije trochu jinak než normální upíři.

Sešla dolů. Zaposlouchala se, jestli neuslyší nějaké hlasy, ale dům se zdál být úplně tichý. Chvíli váhala, kam se vydat, když se pod schody otevřely dveře od kumbálu. Vyšel z nich Fritz s podnosem od jídla a překvapeně se na Maddy podíval.

„Měla jste zavolat, madam,“ řekl omluvným tónem. „Někdo by vám hned přišel pomoct.“

„To je v pořádku,“ usmála se. „Chtěla jsem se projít.“

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se. Zavrtěla hlavou. Když lehce pokynul hlavou a vydal se ke dveřím, které nejspíš vedly do kuchyně, nevydržela to.

„Co jste dělal v kumbále?“

Fritz se zarazil, ale neotočil se.

„Uklízel.“ řekl nakonec. Nevěděla proč, ale nevěřila mu. V kumbále s podnosem? Jakmile se za ním zavřely dveře, vydala se na průzkum.

 

***

 

„Příště se na to vykašlu a nebudu ti krejt zadek!“ Rhage si svlékal dlouhý kožený plášť, a když si stahoval dolů levý rukáv, sykl. Vishous si zapálil ručně balenou cigaretu, zhluboka natáhl a když odpověděl, zněl posměšně:

„Tys mi kryl zadek? Nebýt mě, jsi bez ruky, Hollywoode. Myslel jsem, že jsi nejlepší bitkař, bratře, ale dneska to tak fakt nevypadalo.“

Ale když to říkal, cigareta v ruce v kožené rukavici se mu trochu třásla. Tihle bezduší je vážně zaskočili. Jednoho z nich objevili při pravidelné hlídce. Okamžitě zajel s Escaladem ke krajnici, a ještě než zastavil, Rhage už byl venku z auta a běžel za zabijákem. Dostihl ho v uličce za domy, ale než stihl zaútočit, zpoza velkého kontejneru se vyřítil další a napadl Rhage mačetou. Vishous už byl na cestě, ale na chvíli ho zdržel další bezduchý. Doslova mu skočil na záda z požárního žebříku. Než se ho zbavil, Rhage měl sečnou ránu na levém rameni, ale pořád byl schopný boje. A co bylo důležité, byl schopný boje ve své normální podobě. Obluda se zatím neukázala. Čtvrtý bezduchý čekal na svou příležitost za dodávkou, ale vzdal to, když viděl, že boj s bratry je prohraný. Rozběhl se na opačnou stranu uličky a měl v plánu přeskočit vysoký drátěný plot. Rozohněný Rhage ho dostihl, strhl dolů a jedním přesně mířeným bodnutím do hrudi ho zničil.

Teď si Rhage prohlížel hlubokou ránu na rameni a naštvaně vrčel.

„Chceš k Haversovi?“ zeptal se V.

„Ani omylem. Mizíme domů, vyšiješ mi tam nějakej hezkej obrázek, co ty na to?“

„Fajn, ale počkej, až dokouřím,“ pokrčil rameny Vishous.

Rhage s hraným zděšením zavrtěl hlavou. „Co když vykrvácím?“

„Pořádně zapijem tvou památku, chlape,“ ujistil ho s úsměvem bratr s bradkou. Zahodil zbytek cigarety a vytáhl z kapsy mobil. Rychlou volbou vytočil Phuryho, a jakmile mu to zvedl, vesele oznámil: „Potřebujem vyzvednout auto. Stojí na desáté ulici, kus od křižovatky s Jilmovou. My si tady s fešákem budeme chvíli hrát na doktory. Jo, díky.“

Rhage se uchechtl a dematerializoval se do sídla, stejně jako V.

 

***

 

Maddy opatrně otevřela dveře do prostoru pod schodištěm. Čekala všechno možné. Nějaké zvíře. Něčí pokoj. Klidně i vězení. Místnůstka s košťaty, mopy, kyblíky, čistícími prostředky a rozkládacími schůdky ji zaskočila. Připadala si trochu jako blázen. Proč byla tak podezřívavá? Proč tu prostě Fritz nemohl rovnat mopy do zákrytu?

Se stříbrným podnosem a ve fraku?

Asi jí vážně hrabe. Sama nad sebou zavrtěla hlavou a chystala se vylézt ven a zabouchnout za sebou dveře, když uslyšela kroky. Otočila se směrem do salónu, ale nikdo tam nebyl. Kroky se zdály hlasitější a najednou si byla jistá, že jdou odněkud zezadu. Zpoza smetáků. Fascinovaně natáhla ruku, aby se dotkla stěny za úklidovými potřebami, když se najednou stěna s košťaty otevřela. Hlasitě vyjekla. A když se do malého prostoru nacpal obrovský bratr, napadlo ji, že by asi měla utéct. Místo toho na něj fascinovaně zírala.

Byl děsivý. Přestože se kvůli zkosenému stropu nemohl pořádně narovnat, byl o hlavu větší než ona. Vlasy měl ostříhané strojkem úplně nakrátko. Na tváři měl zlostný výraz, který ještě podtrhovala velká jizva táhnoucí se mu přes čelo, nos a tvář a vedoucí až ke koutku úst. Nejděsivější ale byly jeho oči. Úplně černé, pichlavé, plné nenávisti. Šířil se z něj vztek v ledových vlnách. Zsadist. To musel být on. Maddy se automaticky schoulila a překřížila si paže na prsou.

„Ale ale,“ řekl a znělo to jako výhrůžka. Maddy sklopila oči k zemi. Měla chuť utéct, na druhou stranu by to nejspíš naprosto zazdilo její šance na výcvik od Bratrstva. Nemohla přece s křikem vzít nohy na ramena jen proto, že jeden z nich vypadal, že ji sní ke svačině.

„Ztratila jsi něco?“ Jeho hlas byl hluboký, a kdyby každé slovo nevyslovoval jak nadávku, poslouchal by se mnohem příjemněji. Pořád z něj cítila vlny zlosti, ale ledový závan už přešel. Jako by si zvykl na její přítomnost v malém prostoru a necítil se ohroženě. Nebo jako by mu došlo, že by stačila jedna rána jeho obrovskou pěstí a Maddy by do smrti cucala jídla brčkem.

„Vypadám, že jsem ztratila koště?“ zeptala se Maddy ironicky. Nadechla se a zvedla oči od jeho nohou v černých sportovních botách přes černé běžecké kalhoty, rolák ve stejné barvě, až k jeho tváři. Nesmí se ho bát. Nesmí.

Naklonil se k ní a povytáhl horní ret, takže jí ukázal špičáky v jasné výhružce.

„Slídily nemám rád.“

Kdovíproč si vybavila úsloví: Pes, který štěká, nekouše. Povolila svoje napjaté postavení, ruce svěsila podél těla.

„V tom případě bys mě tu mohl provést a ukázat mi, kam chodit nesmím,“ navrhla mu. Zamračil se a odtáhl se od ní.

„Dávej si na mě pozor,“ řekl naštvaně. „Měla bys vědět, že já jsem ten zlej.“

„A já jsem ta šílená, těší mě.“

Chvíli si ji beze slova měřil tím ledovým černým pohledem. Tlumeně zavrčel, ale s Maddy to ani nehnulo. Pak zavrtěl hlavou. „Jsi blázen, ženská!“

Maddy se ušklíbla. „To jsou mi novinky.“

Už se ho nebála. Netušila, co má za sebou a proč se chová tak zlostně, ale měl dost času na to, aby jí ublížil – a neudělal to.

„Uhni. Nehodlám strávit celej den mezi mopama,“ ucedil naštvaně. Maddy se k němu otočila zády a vyšla ven. Jen co udělala krok směrem ke schodišti, silná paže ji chytila kolem krku. Zsadist si ji přitáhl k sobě a jeho sevření rozhodně nebylo příjemné. Sklonil hlavu k jejímu uchu a posměšně řekl:

„Nikdy se neotáčej k nepříteli zády.“

Maddy odolala nutkání popadnout jeho paži do rukou a pokusit se ji odtáhnout ze svého krku. Pokoušela se zůstat klidná. Neublíží jí. Neudělá to.

„Tak to asi nejsi nepřítel, ne?“ zachrčela přiškrceně. Zsadist odfrkl a pustil ji. Zhluboka se nadechla a vydechla a pak se na něj otočila.

„Naučíš mě bojovat?“

Přísahala by, že na jeho tváři na chvíli zahlédla překvapení. Prakticky okamžitě ho nahradila ta ledově chladná maska.

„Ani omylem,“ ušklíbl se, obešel ji a vyběhl schody nahoru. Zamumlala nadávku. A pak zaslechla odkašlání. Otočila se.

Uprostřed salónu stáli dva bratři. Ten s bradkou, který byl u ní doma, když jí s Phurym přišel oznámit, že Fihrm je po smrti. A vysoký blonďatý upír, který vypadal líp než většina lidských herců a modelů. Tvář měl zkřivenou bolestí a levou paži celou od krve. Oba na ni ale právě teď překvapeně zírali.

„Ehm, ahoj,“ řekla rozpačitě a zvedla ruku k pozdravu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se nevěřícně ten s bradkou.

„Jo, víceméně. Doktor říkal, že už nemusím ležet,“ odpověděla, překvapená jeho zájmem.

„Ne,“ zatřásl hlavou. „Myslel jsem… Neudělal ti nic?“

Chvilku jí trvalo, než pochopila, o čem mluví. A rychle vyhrkla:

„Ne, proč?“

„Dávej si na něj pozor. Bývá nevyzpytatelný,“ varoval ji. Než stihla přikývnout, vložil se do toho blonďák:

„Nechci vypadat jako fňukna, ale trochu tu trpím. Mohli byste si popovídat pozdějc?“

Ten s bradkou kývl bradou ke schodišti:

„Tak jdem, ať nemusíš dělat před Maddy hrdinu.“

„Neříkej mi tak,“ zamračila se Maddy. Vadilo jí slyšet své jméno. Protože touhle zkráceninou jí začal říkat Fihrm. A v ní to znovu vyvolalo rychlé záblesky vzpomínek na něj, doprovázené žalem, vztekem, bezmocí a chutí vykřičet se z toho. Přestože uvnitř své hlavy právě hlasitě řvala bolestí a steskem, navenek vypadala pořád stejně.

„A jak ti máme říkat?“ zarazil se. Trhla rameny.

„To je jedno. Ne takhle.“

„Hele, sorry, ale fakt už to je docela nepříjemný.“ Blonďák se vydal do schodů. „Měj se, Mad.“

Jo. To přesně vystihovalo její aktuální rozpoložení.

Pokračování příště.

Původně publikováno na webu Bez-hranic.cz