Rachel Caine: První den zbytku mého života – 1. část

Odehrává se několik měsíců před událostmi z knihy Prokletý dům, prvního dílu série Upíři z Morganville. Původně byla povídka vydána v antologii Many Bloody Returns, v současnosti je volně na webu autorky Rachel Caine. Vyprávěno z pohledu Evy Rosserové, gotičky, která právě slaví osmnáctiny.

Osmnácté narozeniny se v Morganville obvykle slaví dvěma způsoby: buď je totálně prohýříte se svými přáteli, nebo provedete děsivé rozhodnutí ovlivňující vaše další přežití.
Ne že by nemohla existovat kombinace obojího.
Moje oslava osmnáctin se konala v nákladním prostoru zrezivělé dodávky, která byla starší než já, a na seznamu hostů se objevila jména morganvillských odpadlíků. Například já – Eva Rosserová. Počet lidí, kteří podepsali mou ročenku: pět. Dva z nich načmárali SBOHEM, LŮZRE. (Chtěla jsem, aby se mi někdo podepsal do ročenky? Ne. Ale taková jsem prostě já.)
A pak tu byla moje nejlepší kamarádka Jane a její mladší sestra Miranda. Jane byla v pohodě – trochu tupá, ale co byste chtěli se jménem jako Jane? Prokletá od narození. Měla ráda pár senza věcí, tedy kromě mě. Například hříšnou muchlovací hudbu z osmdesátých let. Parfémy z Black Phoenix Alchemy Lab (BPAL), obzvlášť ty z řady Dark Elements, ačkoli já dávám přednost Funereal Oils.
Miranda – Janin ocásek – byla ještě děcko. Tedy, Miranda byla podivínka, která přesvědčila spoustu lidí, že je cosi jako médium. Na oslavu jsem ji nepozvala. Jednak jsem si myslela, že s ní není sranda, a jednak se nedalo čekat, že přinese pivo. Nebylo známo, jaké značce BPAL dává přednost, protože ona jakoby ani nežila na téhle planetě.
Další dva hosté byli Guy a Trent; výborní kamarádi, co přinesli pivo. Byli mými kamarády hlavně proto, že Guy měl falešný řidičák, který si vyrobil na hodině umění, a Trent vlastnil tu dodávku, ve které jsme se uvelebili. Jinak jsem je moc neznala, ale byli vtipní, zábavní a bylo bezpečné se s nimi opít. Guy a Trent byli jediný pár gayů, který jsem znala, protože gayové byli v srdci Texasu, tedy v Morganville, odsuzováni.
Není nad ironii tradičních rodinných hodnot.
Večer probíhal jako obvykle: kluci koupili levné pivo, rozdali ho nezletilým holkám, odjeli jsme na odlehlé místo, kde jsme si mohli pustit hudbu na plné pecky a chovat se jako idioti. Jediné, co chybělo, bylo muchlování, ale to mi vyhovovalo. Z většiny kluků v Morganville se mi stejně obracel žaludek. Existoval jen jeden nebo dva, kvůli kterým bych přelezla i ostnatý drát, abych s nimi mohla na rande, ale… to je příběh na někdy jindy.
Jane mi koupila dárek, což bylo milé, protože to bylo CD s mixem písní o mrtvých lidech. Jane věděla, co se mi líbí.
Pro Guye a Trenta jsem ovšem byla pořád záhadou. Morganville je sice malé město a my všichni lůzři a vyvrženci víme jeden o druhém, ale… gotici nikam moc nezapadají. Populace gotiků je dokonce ještě menší než těch několik gayů, a to kvůli významné nemrtvé populaci. Ta nemá vůbec smysl pro humor.
Ach, to jsem zapomněla zmínit: upíři. Ovládají město. Je jich tu plno. Lidé tu jsou pouze trpěni, s velkým důrazem na to „trp“.
Chápete, co myslím tou ironií tradičních rodinných hodnot?
Bylo očividné, že Guy se celou noc pokouší přijít za způsob, jak se mi položit onu klíčovou otázku, ale díky tomu, že se svou drahou polovičkou vypil už půl bedny piva, se konečně zeptal: „Takže podepíšeš nebo co?“ Tedy spíš to zakřičel přes hlasitý řev písně, z níž mě bolela hlava. „Myslím, zítra?“
Podepíšu? To je otázka O, taková, které čelí všichni, když dovrší osmnácti let. Zadívala jsem se na své zápěstí, jež mi obepínal kožený náramek. Symbol na něm by nikdo nežijící v Morganville nepoznal, byl ovšem znakem toho, kdo oficiálně poskytoval Ochranu mojí rodině. Nicméně od rána už nebudu nadále členkou vybraného malého klubu lidí, kteří musí lézt Brandonovi do zadku, aby přežili další den.
Taky ovšem nebudu mít žádnou dohodu nebo ochranu před upíry v Morganville.
Guy se mě ptal na to, zda mám v úmyslu si Patrona vybrat sama. Je tradicí, že se upíšete dědičnému rodinnému Patronovi, ale já rozhodně nenechám Brandona, aby nade mnou měl takovou moc. Takže se buď můžu porozhlédnout po jiném upírovi, který by si mě mohl – a chtěl – vzít pod křídla, nebo zůstanu osiřelá… budu žít bez smlouvy.
Což je sice atraktivní, ale vážně riskantní. Chápejte, morganvillští upíři většinou nezabíjejí své vlastní lidi, protože tím by si moc nepomohli, ale střelnou zvěř, tedy lidi, co nejsou pod smlouvou? Nikdo se nestará, co se jim stane, protože obvykle žijou osaměle, jsou chudí a zmizí beze stopy.
Jen další kus dobytka v řadě na porážku.
Všichni se teď na mě dívali. Jane, Miranda, Guy a Trent, všichni čekali, co jim odpoví Eva Rosserová, rebelka z povolání.
Nezklamala jsem je. Dorazila jsem pivo, odříhla si a řekla: „K čertu ne, nepodepíšu. Budu volná jako pták, lidi! Žijme rychle a umřeme mladí!“
Guy a já jsme si opile plácli. Trent obrátil oči v sloup a přiťukl si lahví s Jane. „To říkají všichni,“ podotkl. „A pak se objeví výsledky a pláč…“
„Ježíši, Trente, ty teda umíš rozveselit večírek.“
„Říká se oživit večírek, zlato. Ale, počkej, máš pravdu. Ne v Morganville, to ne.“
„Hahaha. Myslíš, že v jiných dodávkách ve městě by to bylo vtipné?“ zeptala se Jane. „Protože tady to vůbec nezní vtipně, pitomče.“
„To bys asi měla vědět, princezno, vzhledem k tomu, kolik dodávek si obrazila,“ odpálkoval ji Trent.
„Hej!“ Jane po něm hodila prázdnou lahví. Trent ji chytil a vyhodil do plastového koše v rohu. Což, jak musím uznat, znamenalo, že Trent snese hodně, protože suverénně vedl v množství vypitého piva. „Vážně, Evo, co se chystáš udělat?“
Nepřemýšlela jsem nad tím. Nebo sice jo, ale jen ve smyslu „co kdyby“, což byly jen hrdinské kecy… Ale teď jsem skutečně stála před rozhodnutím, co dál, nebo tedy před ním budu stát, až ráno vyjde slunce. Budu si muset vybrat a to ovlivní celý můj život.
Možná jsem se neměla tak zřídit, vzhledem k okolnostem.
„No, nepodepíšu Brandonovi,“ vysoukala jsem ze sebe pomalu. „Možná se porozhlédnu po jiném Patronovi.“
„Opravdu čekáš, že se někdo dobrovolně přihlásí a postaví se Brandonovi, který o tebe stojí?“ zeptal se Guy. „Podepisuješ si rozsudek smrti, kočko.“
„Jo, jako by to byla novinka,“ poznamenala Jane. „Podívej, jak se oblíká!“
Na tom, jak jsem se oblíkala, nebylo nic špatného. Tričko s lebkou, pásek s cvočky nízko na bocích, kraťasy, síťované punčochy a černo-červené páskové boty. No, možná narážela na můj make-up. Dnes jsem si dala záležet, abych vypadala jako gotička – bílý pudr, černé linky kolem očí, modré rty. Byl to trochu vtip.
Ale ne moc.
„Na tom nezáleží,“ ozval se slabý hlásek, kterému se jaksi podařilo proniknout skrz hudbu.
Téměř jsem na Mirandu zapomněla. To děcko sedělo v rohu dodávky se skrčenými koleny a hledělo do blba.
„Ono to mluví,“ vyhrkl Trent a smál se jako šílenec. „Začínal jsem si myslet, žes to děcko přitáhla, abys chránila svou počestnost, Jane.“ Přehnaně na ni zatřepal řasami. Dlouhé lesklé řasy jsem mu záviděla.
Miranda pořád mluvila, tedy aspoň její rty se pohybovaly, ale slova se ztrácela v hlasitém kytarovém sólu. „Cože?“ zakřičela jsem a přiklonila se blíž. „Co tím myslíš?“
Mirandiny světlé modré oči se obrátily na mne, až jsem si přála, abych ji neoslovila. Na té holce bylo fakt cosi divného, dokonce i kdyby její reputace jako místního blázna byla přehnaná. Minulý rok věděla předem o požáru, který zničil Collinsovým dům; věděla dokonce – tak se to aspoň říkalo – že Alyssa Collinsová při tom požáru zemře. Ta holka byla divná na druhou s malou bláznivou třešinkou navíc.
„Nezáleží na tom, jak se rozhodneš,“ zopakovala hlasitěji. „Opravdu. Nezáleží.“
„Jo?“ zeptal se Trent a natáhl se pro další pivo do chladicího boxu umístěného uprostřed dodávky. Oddělal víčko a točil s ním mezi prsty s černě nalakovanými nehty. „A to proč, ty vědmo? Jeden z nás v noci zemře?“ Všichni šíleně opile zaječeli a Trent převrátil láhev.
„Ano,“ zašeptala Miranda. Kromě mě ji nikdo další neslyšel.
A pak vyvrátila oči a sesula se na špinavý koberec na podlaze dodávky.
„Ježíši,“ vyhrkl Guy a přesunul se k ní. Zkontroloval jí pulz a vydechl úlevou. „Myslím, že žije.“
Jane se vůbec nehýbala. Vypadala spíš otráveně než starostlivě. „To je v pohodě,“ řekla. „Má nějakou vizi. Stává se to. Probere se z toho.“
Trent vyhrkl: „Zatraceně, už jsem si myslel, že je to z toho piva.“
„Žádné neměla, ty osle.“
„Vidíš? Trpí vážným nedostatkem piva. Žádný div, že odpadla.“
„Neměli bychom něco udělat?“ zeptal se Guy znepokojeně. Přitáhl si Mirandu do náruče. Byla jako hadrová panenka, hlava se jí kymácela. Oči teď měla zavřené, ale zdálo se, jako by se jí za víčky rychle pohybovaly a snažily se vidět ve tmě do všech směrů najednou. „Jako vzít ji třeba do nemocnice?“
Morganvillská nemocnice je neutrální území – upíři tam nemohou lovit. Takže to je to nejbezpečnější místo pro každého, kdo, no, nefunguje na sto procent. Jane však jen zavrtěla hlavou.
„Už jsem to říkala, stává se to pořád. Za několik minut bude v pohodě. Je to jako epileptický záchvat nebo tak.“ Jane se na mě zvědavě podívala. „Co ti řekla?“
Nevěděla jsem, jak to říct, tak jsem se raději napila piva a mlčela.
Což byla pravděpodobně chyba.
Jane měla pravdu, trvalo to sice několik minut, ale pak Miranda otevřela oči a ještě napůl slepá se posadila v Guyově náručí. Chvíli ji ještě držel, než ji pustil. Poodlezla, usadila se ve vzdáleném rohu dodávky, vedle prázdných lahví, a držela se za hlavu. Jane si povzdechla, podala mi svoje pivo a přelezla ke své sestře. Cosi jí šeptala a hladila jí po vlasech.
„No, tipuju, že nebezpečí je zažehnáno. Pivo?“ zeptal se Trent.
„Ne,“ odmítla jsem a dopila svou poslední láhev. Cítila jsem se trochu vratce a v hlavě mi šumělo. Bylo mi jasné, že toho ráno budu litovat – kruci, ono už bylo ráno. Asi tři ráno. Skvělé. „Musím domů, Trente.“
„Vždyť noc je teprve těsně za půlkou!“
„Za tři hodiny svítá. Nechci se setkat s Brandonem totálně namol.“
„Což by možná bylo lepší – ale fajn.“ Trent po mně střelil rozmrzelým pohledem a kývnul na Guye. „Pomůžeš mi řídit, jo?“
„Ty budeš řídit?“ zhrozil se Guy. Trent zdolal hodně piv. Spoustu. Zdálo se, jako by to necítil, a k nám to nebylo moc daleko, ale… no. Ovšem já jsem se na řízení necítila a Guy vypadal ještě víc mimo. Jane… no, moc za Trentem v soutěži o zpití se do němoty nezaostávala.
A posadit za volant čtrnáctiletou epileptičku nevypadalo jako lepší řešení.
„No, pěšky jít nemůžeme,“ řekla jsem váhavě. „Hele, jeď pomalu, jo? Pomalu a opatrně.“
Trent ukázal OK a zasalutoval. Nevypadal opile. Ztěžka jsem polkla a odplazila se dozadu vedle Jane a Mirandy. „Jedeme domů,“ oznámila jsem. „Nejdříve vysadíme vás dvě, ano? Potom mě?“
Miranda přikývla. „Posaď se sem,“ řekla. „Přesně sem.“ Pohladila koberec vedle sebe.
Protočila jsem panenky. „Tady je to pohodlné, díky.“
„Ne! Sedni si sem!“
Pohlédla jsem na Jane a zamračila se. „Víš jistě, že je v pořádku?“ A zakroutila jsem prstem u spánku.
„Jo, je v pohodě,“ povzdychla si Jane. „Začala mít znovu vize. Většinou stojí za starou bačkoru. Myslím, že chce na sebe jen upoutat pozornost.“
Jane vypadala rozčíleně a přišlo mi, že má být proč. Pokud byla s Mirandou takováhle zábava na párty, nedokážu si ani představit, jaká sranda s ní musí být doma.
Miranda byla čím dál víc rozrušená. Jane se na ni ošklivě zamračila a řekla: „Ach, bože. Evo, poslechni ji, prosím tě. Nechci, aby měla zase záchvat nebo tak něco.“
Přelezla jsem Mirandu a vmáčkla se nepohodlně do rohu, kam ukazovala. Jo, fakt skvělé. Ještě že je to jen kousek.
Obávala jsem se toho, co mě čeká. Brandon. Rozhodnutí. Začátek dospělého života.
Guy nastartoval dodávku a vytočil se na školním parkovišti. Nebyla tu žádná boční okna, ale zadním oknem jsem viděla, jak se velká rozlehlá budova z 30. let s řeckými sloupy vytrácí do noci jako duch. V Morganville nebylo moc pouličních světel, ačkoli tu bylo hodně sledovacích kamer. Policajti věděli, kde jsme. Věděli o všem, co se v Morganville dělo, a polovina z nich byli upíři.
Bože, už jsem se nemohla dočkat, až vyplním žádost, abych odsud vypadla. Aby to ovšem bylo možné, musím být přijata na univerzitu v jiném státě nebo dostat požehnání od starosty. Není ovšem pravděpodobné, že se mi něco z toho vyplní vzhledem k mým známkám a chování. Ne, jsem jako trestanec, doživotně odsouzená žít v Morganville a pozorovat svět ubíhající kolem.
Aspoň do té doby, než si mě někdo vybere ze stáda jako svačinku.
Trent jel rychleji, než jsme se domluvili. A kdyby jen to, dodávka prudce zatočila k okraji cesty. „Hej, ty!“ zaječela jsem. „Dívej se před sebe, chlape!“
Otočil se na mě a jeho panenky byly černé a obrovské jako talíře. Smál se a já si jen stihla pomyslet, že je nejen opilý, ale pěkně sjetý, než přidal plyn.
Miranda mi sevřela paži. Podívala jsem se na ni. Brečela. „Nechci, aby umřeli,“ řekla. „Nechci.“
„Ach, bože, Mir, sklapneš?“ okřikla ji Jane a odstrčila její ruku. „Nehraj tu drama.“
Ale já se na Mirandu dívala a ona na mě a pak pomalu kývla hlavou.
„A je to tady,“ řekla a stočila pohled na svou sestru. „Je mi to líto. Mám tě ráda.“
A pak se stalo něco strašného a svět skončil.

***

Kráčela jsem pryč od kouřícího vraku. Vlastně spíš klopýtala, kašlala a táhla bezvládné tělo Mirandy; žila, sice krvácela na hlavě, ale žila.
Můj mozek mi nedovoloval myslet na Trenta, Jane nebo Guye. Vůbec ne. Prostě to… odmítal.
Šla jsem dál, dokud jsem neuslyšela sirény a nezahlédla blikající světla. Spadla jsem na kolena s Mirandou v klíně.
Jako první policista přijel na místo Richard Morrell, syn starosty. Ačkoli jsem jeho rodinu vždycky považovala za jedovatou, on je docela milý. Dokázal to teď tím, že mi vzal Mirandu z náručí a položil ji na zem. Opatrně jí podložil hlavu, aby se nepraštila o chodník. Horkou rukou mi stiskl rameno. „Evo. Evo! Je tam někdo další?“
Pomalu jsem přikývla. „Jane. Trent. Guy.“ Možná jsem se spletla. Možná jsem si to celé jen představovala. Možná zrovna vylézají z té zkroucené změti kovu a smějí a plácají si…
Mám příliš velkou představivost. Viděla jsem před sebou mrtvá, zkrvavená těla, jak vylézají z vraku a kymácejí se. Málem jsem zkolabovala. Richard mě podepřel. „Pomalu,“ nabádal mě. „Pomalu, děvče. Zůstaň se mnou.“
Zůstala jsem při vědomí. Nějak jsem dokázala neomdlít, i když kolem mě projeli zřízenci s nosítky na kolečkách. Nejdřív vzali do sanitky Mirandu a vyjeli k nemocnici za zvuku sirén.
Pro ostatní nepospíchali. Jen naložili černé pytle do další sanitky a odjeli pryč. Hasiči postříkali vrak, který páchl jako spálený kov a začouzený plast, alkohol a krev…
Pořád jsem klečela na chodníku, docela zapomenutá, když se Richard konečně vrátil, přeměřil si mě a tvářil se ponuře. „Nikdo pro tebe nepřijel? Z tvé rodiny?“
„Volal jsi jim?“
„Jo, volal,“ odpověděl. „Pojď. Vezmu tě domů.“
Otřela jsem si tváře. Bílý make-up téměř zmizel a pokožku jsem měla vlhkou. Ani jsem si nepamatovala, že bych brečela.
Neměla jsem ani škrábnutí.
Posaď se sem, řekla mi Miranda. Přesně sem. Jako by to věděla. Jako by mi dala přednost před svou sestrou.
Nedokázala jsem se přestat třást. Strážník Morrell našel vzadu ve svém vozidle deku a hodil mi ji přes ramena, pak mě usadil dozadu a odvezl mě těch osm kilometrů domů. V domě mých rodičů byla všechna světla rozsvícená, ale nevypadalo to přívětivě. Na mobilu jsem zkontrolovala čas.
Tři ráno.
„Hej,“ ozval se Richard. „Máš svůj velký den, že ano? Je čas dospět, Evo. Je mi líto tvých přátel, ale teď se musíš soustředit. Udělat správné rozhodnutí. Rozumíš mi?“
Snažil se být laskavý tak moc, co to šlo. Muselo to být obtížné vhledem k jeho podělaným genům, které dostal při narození. Napadlo mě, co by řekla v téhle situaci jeho sestra Monika. Jakási banda ztroskotanců. Nemají co dělat na našem hřbitově. Je tu přece perfektní skládka odpadu.
Znám Moniku až příliš dobře, ale to není Richardova chyba. Strnule jsem přikývla, vrátila mu deku a přešla deset kroků po chodníku k domu svých rodičů.
Dveře se otevřely dřív, než jsem sáhla na kliku, a přede mnou se objevil Brandon, rodinný upíří Ochránce.
„Čekal jsem na tebe, Evo,“ řekl a ukročil. „Pojď dál.“

Pokračování příště.

Zdroj: http://morganvilletexas.com/index/glass-houses-prequel/