P. C. Castová, Kristin Castová: Škola noci – Lenobiin slib

Druhá novela ze světa Školy noci přibližuje pohnutý osud Zoeyiny oblíbené učitelky, instruktorky jezdectví, která také kdysi dávno byla jen obyčejnou lidskou dívkou… Francie, únor 1788. Lenobia Whitehallová je sice dcerou barona, ale jako nemanželské dítě má doma stěží vyhlídky na lepší život. Proto ji její matka pošle do Nového světa. Lenobia odplouvá smutná, na lodi však nachází rozptýlení – koně a mladého muže, který se o ně stará. Snad by její budoucnost přece jen mohla být naplněna štěstím a láskou – nebýt zla z její minulosti, se kterým se bude muset utkat.

1)

Francie, únor 1788

„Elle est morte!“
S tím výkřikem a třemi slovy se Lenobiin svět rozletěl na kousky.
„Zemřela?“ Jeanne, kuchtička, která pracovala po jejím boku, přestala hníst nadýchané voňavé chlebové těsto.
„Oui, kéž se Svatá matka slituje nad Cecilinou duší.“
Lenobia vzhlédla a spatřila v klenutém vchodu do kuchyně svou matku. Hezkou tvář měla nezvykle bledou a v dlani svírala ohlazený růženec, který vždy nosila kolem krku.
Lenobia nevěřícně zavrtěla hlavou. „Vždyť se ještě před několika dny smála a zpívala. Slyšela jsem ji. Viděla jsem ji!“
„Byla krásná, ale nikdy nebyla silná, chuděra,“ řekla Jeanne a smutně zavrtěla hlavou. „Stále tak bledá. Polovina zámku se tou horečkou nakazila, i moje sestra a bratr. Brzy se uzdravili.“
„Smrt přichází rychle a udeří krutě,“ pronesla Lenobiina matka. „A jsi pán nebo kmán, nakonec si přijde pro každého.“
Kvasnicová vůně čerstvého chleba měla Lenobii už navždy připomínat smrt a působit jí nevolnost.
Jeanne se otřásla a pokřižovala zamoučněnou rukou, takže jí uprostřed čela zůstal flíček srpkovitého tvaru. „Kéž nás Svatá matka ochraňuje.“
Lenobia automaticky udělala pukrle, ale nespouštěla zrak z matčiny tváře.
„Pojď se mnou, Lenobio. Potřebuji tvou pomoc víc než Jeanne.“
Nikdy nezapomene na pocit děsu, který se jí při těch slovech zmocnil.
„Ale přijedou hosté – na smuteční hostinu – potřebujeme chléb,“ zakoktala. Matčiny šedé oči, úplně stejné jako její, se proměnily v bouřkové mraky.
„To nebyla prosba,“ přešla hladce z francouzštiny do angličtiny.
„Když tvá mère začne mluvit barbarskou angličtinou, víš, že musíš uposlechnout.“ Jeanne pokrčila kyprými rameny a pustila se znovu do hnětení.
Lenobia si otřela ruce do plátěné utěrky a přinutila se spěšně vykročit za matkou. Elizabeth Whitehallová na dceru kývla, otočila se a gestem jí naznačila, aby šla s ní.
Rychle procházely širokými, pěknými chodbami navarrského zámku. Mnoho šlechticů mělo více peněz než baron bouillonský, nepatřil ani k důvěrníkům krále Ludvíka, ani ke dvoru, zato měl rodokmen sahající stovky let zpět a venkovské sídlo, jež mu záviděli mnozí pánové, sice bohatší, ale ne tak urození.
Dnes vládlo v zámeckých chodbách ticho, dělená klenutá okna, která jindy zalévala čisté mramorové podlahy slunečním světlem, právě armáda mlčenlivých služebných zastírala těžkým černým sametem. Lenobii připadalo, že celý dům umlkl nečekaným žalem. Pak si uvědomila, že se vzdalují od střední části sídla a míří k zadnímu vchodu vedoucímu ke stájím.
„Maman, où allons-nous?“
„Anglicky! Víš, že se mi francouzština protiví,“ okřikla ji matka.
Lenobia potlačila podrážděný povzdech a přešla do matčina rodného jazyka. „Kam to jdete?“
Matka se rozhlédla, popadla ji za ruku a tlumeným, napjatým hlasem sykla: „Musíš mi věřit a dělat přesně to, co ti povím.“
„J-jistě že vám věřím, matko,“ odvětila Lenobia, vystrašená matčiným divokým pohledem.
Elizabethin výraz změkl. Dotkla se dceřiny tváře. „Jsi hodné děvče. Odjakživa. Za to, jak žiješ, mohu já, je to jen má vina.“
Lenobia začala vrtět hlavou. „Ne, vy za to nemůžete! Baron si vybírá milenky, jak se mu zlíbí. Byla jste příliš krásná, nemohl si vás nevšimnout. To přece vůbec není vaše vina.“
Elizabeth se usmála, na povrch vystoupilo něco z jejího někdejšího půvabu. „Ach, ale nebyla jsem dost krásná, abych si jeho pozornost udržela, a protože jsem pouhá dcera anglického sedláka, baron mě odvrhl. I tak bych však zřejmě měla být navěky vděčná, že mně i tobě našel místo ve své domácnosti.“
V Lenobii zaplála dávná hořkost. „Odvezl vás z Anglie, uloupil vás rodině. A já jsem jeho dcera. Bylo jeho povinností najít pro mě a pro mou matku místo k životu.“
„Jsi jeho nemanželská dcera,“ opravila ji Elizabeth. „A pouze jedna z mnoha, i když ta nejkrásnější. Stejně krásná jako jeho právoplatná dcera, chuděra nebožka Cecile.“
Lenobia se odvrátila. Nepříjemnou pravdou bylo, že se sobě s nevlastní sestrou velice podobaly, až tolik, že začaly kolovat šeptané klepy, když obě děvčata dozrála v mladé ženy. V uplynulých dvou letech se Lenobia poučila, že je lépe se sestře i ostatním členům baronovy rodiny vyhýbat, protože ji zjevně nemohli ani vidět. Raději se uchylovala do stájí, tam Cecile, její tři bratři a baronka téměř nikdy nechodili. Pomyslela si, že teď, když sestra, které se tak podobala a která se k ní přesto neznala, zemřela, život bude buď mnohem snazší, nebo ji budou baronka i její tři chlapci ještě více častovat nepřátelskými pohledy a ostrými slovy.
„Mrzí mě, že Cecile zemřela,“ pronesla nahlas a snažila se urovnat vír myšlenek, které se jí honily hlavou.
„Nepřála bych jí nic zlého, ale bylo-li jí souzeno zemřít, pak jsem vděčná, že se tak stalo právě nyní.“ Elizabeth uchopila dceru za bradu a přiměla ji, aby jí pohlédla do očí.
„Cecilina smrt ti přinese život.“
„Život? Mně? Vždy já už život mám.“
„Ano, život nemanželské dcery – služky v rodině, která se ošklíbá nad tím, že její pán rozsévá své sémě všude možně, a potom plody svých hříchů ještě vychloubačně vystavuje na odiv, jako by to snad potvrzovalo jeho mužnost. Takový život si pro své jediné dítě nepřeji.“
„Ale já nechá–“
„Pojď a pochopíš,“ přerušila ji matka, znovu ji vzala za ruku a vedla ji chodbou, až došly k pokojíku nedaleko jednoho ze zadních vchodů do zámku. Elizabeth otevřela dveře a vtáhla Lenobii do zšeřelé místnosti. Odhodlaně zamířila k velkému koši, v jakém se nosí prádlo. Svrchu ho zakrývalo prostěradlo. Matka ho stáhla a pod ním se ukázaly šaty, jež se dokonce i ve špatném světle třpytily odstíny modré, slonovinové a šedé.
Lenobia užasle sledovala, jak matka vytahuje z koše šaty a drahé spodní prádlo, třepe s ním, uhlazuje látku a oprašuje jemné sametové střevíčky. Pohlédla na dceru. „Pospěš si. Jestli se nám to má podařit, nezbývá nám mnoho času.“
„Matko? Já –“
„Oblečeš si tyto šaty a s nimi získáš jinou totožnost. Dnes se staneš Cecile Marson de La Tour d’Auvergne, legitimní dcerou barona bouillonského.“
Lenobii napadlo, jestli se její matka úplně nezbláznila.
„Matko, každý přece ví, že Cecile zemřela.“
„Ne, dítě. Každý v navarrském zámku to ví. Zato to neví nikdo v kočáře, který má za necelou hodinu přijet pro Cecile a odvézt ji do přístavu Le Havre, ani nikdo na lodi, která tam čeká. A nedozvědí se to, protože Cecile do toho kočáru nastoupí a odpluje tou lodí do Nového světa, za novým manželem a novým životem tam v New Orleansu, kde bude právoplatnou dcerou francouzského barona.“
„To nemohu!“
Matka odložila šaty, uchopila dceru za obě ruce a stiskla je tak pevně, že by sebou Lenobia trhla, kdyby nebyla tak ohromená. „Musíš! Víš, co tě tu čeká? Je ti skoro šestnáct. Po dvě léta jsi už ženou se vším všudy. Skrýváš se ve stájích, v kuchyni, ale nemůžeš se schovávat věčně. Všimla jsem si, jak se na tebe minulý měsíc díval markýz, a před týdnem zas.“ Zavrtěla hlavou a Lenobia si otřeseně uvědomila, že matka potlačuje slzy. Pokračovala však dál. „Nemluvily jsme o tom spolu, ale musím přiznat, že v uplynulých týdnech jsme nechodily na mši do Évreux z jiného důvodu, než že jsem byla příliš unavena prací.“
„Myslela jsem si to… ale nechtěla jsem nic vědět!“ Lenobia stiskla chvějící se rty v obavách, co by z nich ještě mohlo vyklouznout.
„Nesmíš se vyhýbat pravdě.“
Lenobia se zhluboka nadechla, ale stejně se celá zachvěla.
„Évreuxský biskup – téměř jsem cítila žhavost jeho pohledu, když se na mě díval.“
„Doslechla jsem se, že se neomezuje jen na pohledy, když jde o mladé dívky,“ řekla matka. „Na tom člověku je něco zvráceného – něco víc než jen hřích tělesného chtíče. Lenobio, dcero, nemohu tě ochránit před ním ani před jinými muži, protože baron tě chránit nechce. Stát se někým jiným a uniknout doživotnímu trestu, jímž je nemanželský původ, je jediné řešení.“
Lenobia sevřela matčiny ruce, jako by byly záchranné lano, a zadívala se do očí tolik podobných svým. Matka má pravdu. Vím, že to tak je. „Musím být statečná, abych to dokázala.“ Vyslovila tu myšlenku nahlas.
„Odvážná jsi dost, vždyť ti v žilách koluje kurážná anglická krev. Pamatuj na to, dodá ti to sílu.“
„Budu.“
„Dobrá tedy.“ Matka odhodlaně přikývla. „Sundej si ty hadry a oblékneme tě do nového.“ Stiskla dceři ještě jednou ruce, pak je pustila a obrátila se opět k hromádce třpytivé látky.
Lenobii neposlouchaly třesoucí se ruce, a tak se toho ujala matka sama a rychle ji odstrojila z jednoduchého, ale důvěrně známého oděvu. Nenechala jí dokonce ani košilku z doma utkaného plátna a na jeden závratný okamžik Lenobii připadalo, jako by se zbavovala staré kůže. Matka svlékla dceru úplně donaha. Potom ji v naprosté tichosti pečlivě oblékla, vrstvu po vrstvě: košilku, kapsáře, obruče, spodní spodničku, vrchní spodničku, šněrovačku, živůtek a překrásné hedvábné šaty à la polonaise. Když jí pomohla do střevíčků, upravila vlasy a přehodila přes ramena pelerínu s kápí, lemovanou kožešinou, udělala hluboké pukrle a řekla: „Bonjour, Mademoiselle Cecile, votre carosse attend.“
„Maman, ne! Ten plán – chápu, proč mě musíte poslat pryč, ale jak to dokážete přenést přes srdce?“ Lenobia si přikryla ústa dlaní, aby zarazila vzlyk, který se jí dral z hrdla.
Elizabeth Whitehallová se prostě narovnala, vzala dceru za ramena a pronesla: „Přenesu se přes to, protože k tobě chovám velkou lásku.“ Pomalu Lenobii otočila, aby se na sebe mohla podívat do velkého prasklého zrcadla, které leželo na podlaze za nimi a čekalo na výměnu. „Podívej, dítě.“
Lenobia se zajíkla a natáhla k odrazu ruku. Byla tolik překvapená, že nemohla než užasle zírat.
„Až na barvu očí a světlejší vlasy se jí podobáš jak vejce vejci. Uvědom si to. Uvěř tomu. Staň se jí.“
Lenobia zvedla oči od zrcadla a pohlédla na matku. „Ne! Nemohu být jako ona. Bůh dej pokoj její duši, ale Cecile nebyla hodná. Vždyť víte, matko, že mě proklínala, kdykoli mě spatřila, přestože jsme byly jedné krve. Prosím, maman, nenuťte mě. Nechtějte, abych byla jako ona.“
Elizabeth se dotkla dceřiny tváře. „Mé milé, statečné děvče. Nikdy bys nemohla být jako Cecile, to bych po tobě nežádala. Vezmi si jen její jméno. Uvnitř, zde,“ sjela rukou na její hruď, v níž poplašeně bilo srdce, „budeš vždy Lenobia Whitehallová. To si pamatuj. Věř tomu. Tak budeš něčím víc.“
Lenobia polkla, aby si svlažila hrdlo a utišila strašlivý tlukot srdce. „Poslechnu vás. Věřím vám. Vezmu si její jméno, ale nestanu se jí.“
„Dobře. Domluveno.“ Matka sáhla za prádelní koš a vytáhla malou hranatou truhličku. „Na, toto si vezmi. Zbytek zavazadel už před několika dny odeslali do přístavu.“
„La casquette de Cecile.“ Lenobia ji váhavě uchopila.
„Nepoužívej to ošklivé francouzské slovo. V našem jazyce to přece znamená rakev. Je to cestovní zavazadlo. Nic víc. Má to být začátek nového života, ne konec starého.“
„Jsou tam její šperky. Slyšela jsem to říkat Nicole a Anne.“ Ostatní služebné bez přestání klevetily o tom, že baron si Cecile celých šestnáct let ani nevšiml, ale když ji teď posílá pryč, zahrnuje ji klenoty a laskavostí, zatímco baronka nad ztrátou jediné dcery prolévá slzy. „Proč baron svolil, že pošle Cecile do Nového světa?“
Matka si pohrdlivě odfrkla. „Jeho nejnovější milenka, ta operní zpěvačka, ho téměř přivedla na mizinu. Král dobře platí za ctnostné šlechtické dcery, které jsou ochotné provdat se za urozené muže v New Orleansu.“
„Baron svou dceru prodal?“
„Ano. Jeho marnotratnost ti koupila nový život. Teď pojďme, ať do něj můžeš vstoupit.“ Matka pootevřela dveře a škvírkou vyhlédla na chodbu. Obrátila se zpět k Lenobii. „Nikde nikdo. Nasaď si kápi, ať zakryje vlasy. Rychle, za mnou.“
„Kočár přece zastaví lokajové. Povědí kočímu o Cecile.“
„Ano, kdyby kočár dojel až k zámku, pověděli by mu to. Proto mu půjdeme naproti k hlavní bráně panství. Nastoupíš už tam.“
Nebyl čas se s matkou přít. Už bylo dopoledne a rušný zámek se měl hemžit služebnictvem, obchodníky a návštěvníky. Dnes však na vše padl zármutek. Dokonce i tvář slunce zastřela mlha a šedavé mraky, které visely nad zámkem.
S jistotou čekala, že je někdo zastaví, odhalí je, ale ani se nenadála a z mlhy se před nimi vynořila veliká železná brána. Matka otevřela menší branku pro pěší a spěšně jí vyšly k cestě.
„Povíš kočímu, že v zámku řádí horečka a že tě baron poslal ven, aby se nikdo další nenakazil. Nezapomeň, jsi šlechtická dcera. Očekáváš, že tě každý uposlechne.“
„Ano, matko.“
„Dobře. Vždy jsi působila starší, než jsi ve skutečnosti, a nyní už vím proč. Nemůžeš déle zůstat dítětem, má krásná, statečná dcero. Musíš se stát ženou.“

Vydal: Knižní klub; prosinec 2012