Kim Harrison o románu Pro hrst amuletů

V polovině července vyšlo v nakladatelství Fantom Print již čtvrté pokračování série o čarodějce Rachel Morganové. Ke příležitosti českého vydání románu Pro hrst amuletů přinášíme rozhovor s autorkou Kim Harrison, která si v květnu 2006, kdy román poprvé spatřil dřevo knižních pultů v USA, popovídala o knize s moderátorem Shaunem Farrellem.

V Pro hrst amuletů nabývá Rachel šokující a neočekávanou moc a vám se podařilo ukázat, co ji k jejím činům nutilo. Jaké myslíte, že to bude mít pro Rachel důsledky v dalších knihách?
Nijak dobré, to je jisté. Rachel si zatím ani není vědoma důsledků svých činů. Ačkoli myslí na budoucnost, žije především přítomností. A nepomáhá ani to, že netuší, jaký potenciál se v ní skrývá a jaké z něj vyplývají možnosti. Pokud jste si vědomi svých limitů, je jednoduché říct „Zajdu jen takhle daleko a dál ne“. Ale pokud by věděla, co vím já, pak by se vrátila domů k mámě a otevřela si obchod s kouzly. Ona vidí jen v krátkodobém horizontu, a dál ne, a proto ji její rozhodnutí jen víc a víc stahují do problémů.

Rozhodnutí, která Rachel v této knize přijímá, ničí vztahy téměř se všemi lidmi kolem ní. Který z jejích vztahů vás osobně zajímá nejvíc?
Mám rozpracované zápletky pro více knih, proto upřímně nevím, která z postav v které knize dostane jakou ránu, ať fyzickou nebo emocionální. Ačkoli zbožňuji všechny postavy, které k sobě Rachel připoutala, nejvíce jsem si oblíbila Ivy a Jenkse a ty dva poutá vzájemně s Rachel tak silný závazek, že vztah těchto tří je pro mě ten nejzajímavější. Souhra těchto tří postav je tak složitá, tragická a občas i erotická, přesto pevná jako skála. Rachel přežije několik velmi nebezpečných situací, jakákoli jiná postava by pravděpodobně prchla při prvním náznaku potíží. Ale ne Ivy. A poté, co je už jednou opustil, by tentokrát neodešel ani Jenks. Proto je vztah těchto tří postav můj nejoblíbenější.

V Pro hrst amuletů se také vrací Nick, kterého jsme v předchozím dílu Nikdy nezemřít téměř neviděli. Je zajímavé vidět, jak se mění jeho pohled na situaci a co a proč dělá. Myslím, že čtenáře by velmi potěšilo, kdyby se o tom, jak se jeho postava vyvinula, dozvěděli více.
To já také. Mnoho čtenářů mi psalo, jak jim Nick chybí, a já ho potřebovala vzhledem k zápletce přivést zpět. Způsob, jakým se Rachel a Nick rozešli, zanechal mnoho nezodpovězených otázek dokonce i ve mně. Chtěla jsem proto čtenářům dát vědět, co se s ním dělo.

Také vývoj postavy Jenkse je velmi zajímavý, především se dočkáme několika náznaků, že se jeho život chýlí ke konci. Co nám můžete povědět o Jenksově budoucnosti?
Ach, Jenks. S krátkostí jeho života se budu potýkat po mnoho knih. Jen řeknu, že pokud se z temnoty nevynoří něco, co do mě narazí jako vlak, pak s námi bude Jenks až do konce série. Mám pro něj připravené skvělé místo na dožití, lepší, než si uměl představit – jen se k tomu musí sám propracovat. Kniha bez Jenkse by nebyla ono. Nemůžu mu to udělat.

Pokud byste měla na Rachel z prvních tří knih něco změnit, co by to bylo?
Změnit Rachel? Nikdy! Zbožňuju, jak do všeho skáče hlava nehlava, i když to nepřinese nic dobrého. Závidím jí život, kdy činí rozhodnutí srdcem a stejnou měrou i hlavou. Dělá chyby. A dělá vše, co může, aby je napravila. Vidí v lidech to nejhorší i to nejlepší. Je silná, citlivá a má jedinečný smysl pro módu. Mám Rachel ráda takovou, jaká je.

Jak se změnil od prvního románu váš přístup k psaní?
Rozhodně se přístup v porovnání s prvním románem velmi změnil. Jedna z věcí, co se ale nezměnila, je hloubka, s jakou se zajímám o životy postav, a radost, jakou mi jejich psaní dělá. Změnil se ale způsob, jakým uspořádávám své myšlenky, jak je sepisuji na papír. Mnohem více plánuji, co zapíšu. Mám nyní základní čtyři „druhy“ zapisování, od ručního sepisování nápadů na papír po přehrávání si celých rozhovorů předtím, než je napíšu do rukopisu. O víkendech už nesedávám u počítače, protože jsem na vlastní kůži zjistila, jak snadné je vyhořet. Více odpočívám a důvěřuji svým editorům, že mě udrží v procesu, a své agentce, že mě dožene zas po víkendu k práci. Pořád jsem nejšťastnější, když v tichu domu, které tolik kontrastuje s bouří nápadů a myšlenek v mé hlavě, píšu další řádky.

Jak vypadá váš denní program?
Obvykle vstávám v sedm hodin a už sedím u internetu a odpovídám na e-maily a vzkazy na své webové stránce. To mi pomáhá s motivací k dalšímu psaní. A než skončím s tímhle, kofein z ranní kávy už začne fungovat. Až do jedenácti pak pracuji, pak si dám pauzu, něco sním, dám si sprchu, obleču se. Potom si opět zapnu internet, odpovím na další várku dotazů a celkově odkládám návrat k práci, ale k psaní se stejně vrátím po poledni. Obvykle pracuji až do šesti nebo sedmi večer. Můj den nezačíná bez internetu a odpovědí čtenářům. Když se podíváte na hrubou kostru mých obvyklých dní, je to docela napjatý program, ale má i své výhody: hodně hudby, hodně jídla, hodně příležitostí se potulovat po internetu ve jménu výzkumu pro další knihu.

Ve sbírce Dates from hell najdeme povídku o Ivy a Kistenovi. Proč jste se ji rozhodla napsat?
Rozhodnutí napsat o Ivy a Kistenovi padlo celkem snadno, byla jsem trochu nešťastná z toho, že tak zajímavou postavu, jakou je Ivy, mohu čtenářům představit pouze očima Rachel, tudíž možnost napsat příběh Ivyinýma očima byla neodolatelná. Dovolilo mi to ukázat čtenářům, s jakými démony Ivy bojuje, její těžkou minulost i proč činí taková rozhodnutí, jaká činí. Rachel hodnotí lidi podle toho, jak se chovají oni k ní, ne podle jejich minulosti, kterou nevidí, a proto ji nevidí ani čtenář. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč ji má Ivy tak moc ráda, ale pro autora je pak těžké vyprávět o Ivyině minulosti, zvláště o tom, jak moc se Ivy bojí, že ji Rachel opustí, pokud se vše dozví.

Jaký vliv má vaše stoupající popularita a fanouškovská základna na čas, který strávíte psaním?
Musela jsem zpomalit, víc si čas rozdělit. Většinu své ranní práce věnuji PR, strávím na tom sedm až deset hodin každý týden, odpovídám na dotazy, e-maily, upravuji webovou stránku, dávám rozhovory a tak podobně. Rozhodně si ale nestěžuji. Když jsem viděla, co se na mě žene, seděla jsem v koutku a chvíli se třásla, ale pak jsem se rozhodla, že si rozdělím den tak, abych se mohla věnovat čtenářům, a přitom zůstala tak aktivní v psaní, jak můžu. Dělám to, protože to dělat chci. Ráda si s nimi povídám a ráda zjišťuji, co si z mé práce berou. Jsou to skvělí lidé.

Už vás někdo kontaktoval s nabídkou natočit podle vašich děl film nebo televizní seriál?
Stává se to, několikrát mě kontaktovali kvůli filmu a já je poslala za mou agentkou a pak to pustila z hlavy. Diváci si možná přejí film o drsné hrdince, která je stejně zranitelná, jako je silná, ale já nechci, aby někdo sahal na sérii z Díry, dokud oni sami nebudou její postavy milovat tak jako já. Jinak by bylo vše předem ztraceno.
(Pozn. red.: Počátkem tohoto roku se objevila zpráva o chystaném seriálu o Rachel Morgan. Po půlročních jednáních bylo ovšem od příprav na natáčení upuštěno a seriálu se tak prozatím nedočkáme.)

Vaši čtenáři vědí, jak moc milujete hudbu. Objevila jste teď nějaké zajímavé skupiny?
Ano, ano, hudba! V ní nacházím svou múzu. Hudebníci jsou mí hrdinové, jsem nadšená fanynka všech, kteří se do této branže pustí. Chovám k nim hluboký respekt. Oni vloží do tří minut to, co mně trvá pět set stránek – a oni ještě skládají ve verších. Ptal jste se na skupiny, které jsem právě objevila? Poslouchám Flyleaf a Fionu Apple, její ironické skladby přesně korespondují se způsobem, jakým přemýšlí Rachel. Ale mé oblíbené skupiny se svými skladbami dotýkají problémů společnosti nebo boje jedince s osobními démony: NIN, Offspring, Tool/A Perfect Circle, Garbage a Godsmack. A když jsem naštvaná, pustím si Korn.

Kim, napadá vás něco, co byste chtěla sdělit svým čtenářům?
Právě mě nic nenapadá, ale vsadím se, že později… Ráda bych řekla, že na mé webové stránce www.kimharrison.net najdete mnoho zajímavých materiálů, od fotografií z autogramiád až po Trentův recept na vafle. Na mém webu je prostor pro psaní vzkazů a dotazů. Můžete mi kdykoli napsat, ale nečekejte, že vám prozradím spoilery nebo poradím, jak začít psát – na svůj web si chodím odpočinout, nakopnout se zpátky k psaní a zažertovat si se čtenáři. Těším se, až se mi na některé autogramiádě poštěstí přiřadit k jménům ze vzkazů také tváře čtenářů.

Děkuji vám, že jste si na nás udělala čas. Těšíme se na knihu číslo pět!
Děkuji vám, že jste mě pozval a popovídal si se mnou o Pro hrst amuletů.

Zdroj: farsector.com