Jeaniene Frost: Noční lovci 1.5 – Setkání s Denise, 1. část

Poznámka autorky: Příběh časově spadá mezi děje Na půl cesty do hrobu a Jednou nohou v hrobě. Měla to původně být povídka do sbírky, když jsem si uvědomila, že se do ní tematicky nehodí. Napsala jsem tedy jiný příběh, ale tenhle se mi líbil natolik, že jsem se ho rozhodla dokončit. A možná později při čtení Jednou nohou v hrobě narazíte na odkaz na scénu z této povídky.

Kapitola první

U baru si ke mně přisedl upír. Pila jsem gin s tonikem, málo toniku. Byl to můj čtvrtý drink od chvíle, kdy před dvaceti minutami pan On vešel do dveří. Ztratila jsem přehled, kolik jsem jich vypila, zatímco jsem dvě hodiny čekala, až se tu ukáže.
„Smím ti koupit další drink?“ zeptal se a očima sjel mé krátké těsné šaty.
Mohla jsem říct ano. Trochu si s ním popovídat, požádat ho o tanec nebo chvíli flirtovat, než ho dostanu někam do ústraní. Ale proč marnit čas?
„Mám lepší nápad,“ řekla jsem tiše a svůdně. „Co kdybych na tebe nalila to, co mám v té sklence, a pak to pomalu slízala jazykem. Je to na tobě.“
Hodil na pult peníze za můj drink a ani je nepočítal. „Jdeme.“
Upíři. Kdyby byla nadrženost zločinem, všichni by seděli ve vězení.
Jistě, já se ho nechystala zatknout a nadrženost nebyl jeho zločin. Ani skutečnost, že byl upír, alespoň podle mého názoru. Ale podle mého šéfa Dona, co alespoň zatím zjistil, tenhle upír za poslední měsíc zabil pět lidí.
A to jsem nehodlala tolerovat. Upíři nemuseli zabíjet, aby se najedli, takže tenhle zmrd to dělal pro zábavu. No, já měla svou vlastní definici zábavy, a ta obsahovala stříbrné nože zastrčené za lem mých pod stehna vysokých kozaček.
„Od chvíle, kdy jsem tě spatřil, jsem věděl, že tě musím mít,“ řekl a vzal mě do náruče. Byli jsme na vzdálenějším konci parkoviště. V té nejtemnější části. Ani ne pět metrů odtud byla v kontejneru nalezena dvě těla.
Usmála jsem se. „Přesně tak to vidím i já.“
Sklouzla jsem před ním na kolena a vzhlédla k němu s vědoucím úsměvem, když jsem vedle sebe postavila skleničku s pitím a natáhla se po předku jeho kalhot. Zasténal a zavřel oči, ale těsně předtím jsem viděla, že se mu v nich rozsvítila zelená záře. Kdyby neměl pusu zavřenou, viděla bych, jak mu narostly dlouhé tesáky tam, kde ještě před chvílí byl normální chrup. Upíři shazovali svou lidskou přetvářku jen při krmení nebo z chtíče. Byla jsem jedním z mála lidí, kteří je dokázali rozpoznat bez těchto znaků. Prozrazovala je krémová pokožka  a také jsem cítila jiskření jejich moci.
Být napůl mrtvá mělo své výhody.
Upír začal být netrpělivý. Jeho ruce se mi zabořily do vlasů, přitahoval si mou hlavu blíž. Potlačila jsem otrávený povzdech a předstírala, že bojuju s jeho zipem, zatímco druhou rukou jsem vklouzla za lem kozačky. Měla jsem pro něj dárek, to ano, ale takový určitě nečekal. Přesto to byl dokonalý způsob jak zařídit, aby ztratil ostražitost. Třeba jednoho dne potkám upíra, který odmítne možnou kuřbičku, i když by mě měl v plánu hned potom zabít. Zatím jsem takového nepotkala.
Právě jsem se chystala vytáhnout z boty dýku, když se za námi rozlehl hlas.
„Ani hnout!“
„Co to sakra?“ vypadlo ze mě i z upíra naráz.
Asi dvacet metrů od nás vystoupil zpoza auta muž. Vypadal něco po čtyřicítce, s pořádným pupkem a šedivějícími vlasy na skráních. Já si spíš všimla zbraně, kterou na nás mířil. Nebo spíš, kterou mířil na hlavu upíra nade mnou.
„Policie, ani hnout!“ křikl hlasitěji.
Prsty jsem sevřela nůž ještě pevněji.
Upír se vzpamatoval z překvapení dost na to, aby se začal smát. „Ach, detektiv Morrows. Už zas obhlížíte tenhle bar? Možná vás tentokrát nechám se dívat, ne že byste si to potom pamatoval.“
Pořád to můžeme vyřídit v tichosti, pomyslela jsem si. Pokud si bude upírek všímat toho muže dost dlouho, možná bych mu stihla vrazit dýku do srdce a zmizet dřív, než se polda vzpamatuje. Pěkné, rychlé a čisté.
Ale dopadlo to jinak. Ze všech stran parkoviště se najednou vyrojili muži v černých uniformách těžkooděnců. Na nás tři teď mířila spousta automatických zbraní.
„Odhoď zbraň, poldo,“ křikl jeden z těžkooděnců. V hlase se mu ozýval španělský přízvuk.
„Ježíši, Marie i Josefe,“ zanadávala jsem a vyskočila na nohy. „Děláte si ze mě srandu?“
Upír se rozhlížel poměrně pobaveně, ale ne se strachem. „Přitáhls sem tým SWAT, Morrowsi?“ zeptal se poldy.
Morrows zalapal po dechu a zavrtěl hlavou. „Netuším, co to je za chlápky.“
„Aha.“ Upír pokrčil rameny a pak se mu oči zeleně rozzářily. „No, tak tam jen tak nestůj, poldo. Postřílej je.“
Morrows, okamžitě zhypnotizován silou smaragdově zářících očí, se obrátil na muže s namířenou zbraní. Ti se rozprchli a ukryli za nejbližší auta, zatímco Morrows mačkal kohoutek bez rozmyslu jako robot.
To mi stačilo. Z boty jsem vytáhla dýku a vrhla ji na upíra. Dýka skončila v jeho hrudi. Popadl mě, vycenil tesáky, ale jeho stisk – stejně jako záře jeho očí – polevila, když jsem dýkou několikrát otočila. Stříbro v srdci působilo na upíra jako kryptonit.
Padl k mým nohám právě ve chvíli, kdy se dveře baru rozrazily dokořán. Diváci zírali na poldu stále pálícího na tmavé obrysy těžkooděnců, kteří se kryli za auty. Vrhla jsem na poldu otrávený pohled a vytáhla z boty další nože, mnohem menší než dvaceticentimetrová dýka, kterou jsem upíra poslala k zemi. Tohle byly hladké, zakřivené stříbrné čepele bez jílců, dokonale vyvážené. Vrhla jsem je na Morrowse, zabořily se mu do brachiálního nervu v paži. Zbraň mu vypadla z dlaně a on zavřeštěl. Než měl možnost uchopit zbraň do druhé ruky, doběhla jsem k němu a vrazila mu pěst do spánku. Padl k zemi.
Pak jsem se vrhla k muži, který vykukoval za blízkým autem. Sundal si helmu a na ramena mu spadly černé vlasy uvázané do copu.
„Co jsem ti řekla o tom, že máš hlídat okolí, Juane?“ zeptala jsem se s vyceněnými zuby.
Polkl. „Ale… Vypadalo to, že jsi v nebezpečí, querida.“
Ruka se mi sevřela v pěst. Ne kvůli tomu pojmenování, tak mi Juan říkal pořád, ale také mi tak říkal, zatímco poslouchal mé příkazy. Ale teď vzal věci do svých rukou idiotským, scestným způsobem, po kterém mohlo zůstat několik mrtvol.
„Cat.“ Za mnou se vynořil další černě oděný muž, který si také sundal helmu. „Tvé oči.“
Pravda. Zhluboka jsem se nadechla, snažila se snížit hladinu adrenalinu, která probudila mé ne-lidské vlastnosti k životu. Než jsem mrkla, zelená záře v mých očích pohasla a duhovky měly opět svou obvyklou šedou barvu. Jen letům praxe vděčím za to, že dokážu své upírské rysy potlačit tak rychle.
Většina lidí by byla poněkud nešťastná zjištěním, že upíři skutečně existují. Mou prácí bylo udržet to v utajení, zatímco se snažím lidi také ochránit před setkáním s nijak vzácnými členy nemrtvé společnosti. O tu práci jsem neprosila – přinutili mě k ní kvůli mým schopnostem, o které jsem nežádala. Díky, tati, pomyslela jsem si hořce. Jednoho dne tě najdu. A pak tě zabiju za to, že jsi znásilnil mou matku.
Je nejspíš zcela jasné, že máme jisté rodinné problémy.
„Dostaňte ty lidi zas dovnitř a zajistěte oblast,“ přikázal můj zástupce Tate. Další helmy mizely z hlav, jak se tým vrhl k uposlechnutí příkazu. Helmy měly zabudovaný speciálně navržený filtr, který dokázal vystínit až devadesát procent síly upíří hypnotické záře. Další významy helmy? No, už zachránila víc než jen pár hlav od roztříštění lebky, zatímco jejich majitelé si nečekaně zalítali bez křídel na krátké vzdálenosti. Upíři mají sílu odhodit auto. Lidé? Ti se dají taky dobře odhodit.
Zatímco Tate dostával čumily zpátky do baru, další členové týmu odklízeli tělo upíra. Otočila jsem se zpátky na Juana.
„Poprvé řídíš celou operaci, a co jsi udělal? Dovolil jsi policistovi narušit oblast, kde se pohyboval upír a já. Pak jsi vyvedl tým z úkrytů a postavils ho před řečeného policistu. A pak jsi nepodnikl nic, čím bys neutralizoval toho poldu, když začal střílet. Můj bože, Juane, to poslední, co ti chybí na seznamu Jak kompletně posrat operaci, bylo zavolat sem tisk!“
„Byla jsi přímo za tím poldou, querida. Nechtěl jsem riskovat, že tě zasáhnu,“ obhajoval se Juan. Jeho španělský přízvuk zazněl ještě silněji, jasné znamení, že si je naprosto vědom, co má na svědomí.
„Skutečně?“ odfrkla jsem si. „Jsi v týmu už tři měsíce a stejně si myslíš, že bych včas neuhnula?“
„Por favor, jsi rychlá, ale ne tak rychlá.“
„Juane.“ Nezatřásla jsem s ním, ale byla jsem v pokušení. „Nestala jsem se vůdcem týmu proto, že jsem si mile popovídala nad čajíčkem s tím správným úředníkem ve vládě. Dostala jsem to místo kvůli tomu, kolik nemrtvých jsem sejmula. Neopovažuj se znovu neuposlechnout přímý rozkaz, jinak tě z týmu vyhodím. Je to jasné?“
Usmál se. „Naprosto jasné, koťátko…“
Tím jediným slovem se všechny emoce celých patnáct měsíců pohřbené dostaly zpátky na povrch. Se srdcem sevřeným žalem jsem Juana udeřila. Příliš tvrdě, zapomněla jsem kontrolovat svou sílu. Dopadl na auto za sebou. Když se z něj svezl, jeho hlava dopadla na beton.
Kolem mě prošel Tate a počastoval mě nevěřícným pohledem. Stejně jako všichni členové mého týmu.
Ošila jsem se pocitem viny a odolávala pokušení rozeběhnout se k Juanovi a zkontrolovat ho. Bude v pořádku – později mu dám trochu upíří krve na rychlejší uzdravení. Ale prozatím… Lepší bude, když si chlapi budou myslet, že jsem bezcitná, než abych jim ukázala své slabiny, a tím v nich zasela semínko pochybností, jestli jsem dost tvrdá na to, abych je vedla.
„Nesnáším tu přezdívku,“ bylo jediné mé vysvětlení. „Možná si to teď Juan zapamatuje.“

Kapitola druhá

Procházela jsem hřbitovem, nepotřebovala jsem měsíční svit, aby mi ukazoval cestu temnotou. Kolem mě stály náhrobní kameny s vyrytými jmény. Uprostřed hřbitova rostl obrovský jehličnan. Několik metrů odtud se zjizvený strom skláněl nad útesem jako přízrak shlížející do věčnosti.
Rozhlédla jsem se kolem, vycítila jsem, že už nejsem sama. Po zádech mě polaskal závan větru a oznámil mi, že poblíž se nachází upír. Jen pojď blíž, pomyslela jsem si a v kapse ještě pevněji sevřela nůž.
Za mými zády se jako tichý stín vynořil upír. Počkala jsem, dokud jsem necítila, jak jeho ruka sjíždí po mé pokožce, a pak jsem zaútočila nožem. A spatřila jeho tvář…. Zbraň padla k zemi.
„Bonesi.“
Jeho vlasy se zdály ve světle měsíce téměř bílé, hlubokýma hnědýma očima se díval do mých.
„Opustila jsi mě,“ zašeptal, ale obvinění v jeho hlase znělo jako výkřik.
Sklopila jsem oči. „Já… já musela.“
Zasmál se, hluboce a hořce. „Skutečně?“
Vztáhla jsem k němu ruku a v srdci mě píchlo bolestí, když se odtáhl. „Šla po mně policie, po nás obou šli další upíři, a pak federální verze komanda duchů zjistila, že nejsem tak úplně člověk. Kdyby ses mě a mou matku snažil chránit, ocitl by ses v ještě větším nebezpečí. A já nedopustím, abys zemřel, Bonesi.“
„Nedala jsi mi na výběr,“ odsekl a oči mu zeleně zazářily. „Odešla jsi ode mě a nechala mi jen proklatý vzkaz. Jak jsi to mohla udělat? Řekla jsi, že mě miluješ.“
„Miluju tě,“ řekla jsem zlomeně.
Bones mě popadl za ramena a přitáhl si mě blíž. „Řekl jsem ti, že jestli přede mnou utečeš, najdu si tě, koťátko. Našel jsem tě. A už nikdy přede mnou neutečeš, je ti to jasné? Řekni to.“
Dívala jsem se na něj a srdce mě bolelo. „Nemůžu.“
Začal mizet. Objímala jsem ho, ale jako bych objímala dým. Zoufale jsem se ho snažila držet, ale čím víc jsem se k němu tiskla, tím rychleji se rozplýval.
„Bonesi!“ zakřičela jsem, náhle ochotná říct cokoli, udělat cokoli, jen aby se mnou zůstal. „Znovu tě neopustím, slibuju. Miluju tě, prosím, vrať se…!“
Zem pode mnou se propadla – a já se probudila na zemi vedle postele. Nikde nebyl žádný hřbitov, žádný svit měsíce, žádný Bones. Jen já, mučená podvědomím v dalším snu o své ztracené lásce.
„Zatraceně,“ zašeptala jsem, srdce mi bušilo. Musela jsem z postele spadnout během snu o honbě za někým, koho nikdy nebudu mít. Je to už víc jak rok, měla bych se od těch pocitů dávno odpoutat, ale nedokázala jsem to. Ne, Bones mi pořád chyběl, steskem mě srdce bolelo stejně jako v den, kdy jsem ho opustila.
Mohla mi pomoct jen jediná věc. Osprchovala jsem se, oblékla a vyrazila do práce. Vojenská základna, která ležela ani ne třicet minut jízdy od mého domu, prošla na Donův příkaz renovací. V době, kdy jsem zatočila na příjezdovou cestu, se už na základně rozproudil obědový ruch. Kvůli upíří krvi jsem nebyla zrovna ranní ptáče, navíc náplň mé práce se vyřizovala povětšinou v noci.
Když jsem projela třemi, ještě jednou, třemi strážnicemi hlídajícími cestu k základně, zaparkovala jsem u hlavní budovy. Většina podlaží ležela v podzemí a naplňovala tak představu o rozlehlém venkovském sídle, kde „se vůbec nic neděje, lidičky,“ kterou Don chtěl naplnit.
Ten na mě čekal ve své kanceláři. Obvykle jsem se u něj zastavila, převzala si hlášení o operacích z předchozí noci a pak se jala cvičit svůj tým. Tedy pokud by nás nevyrušil poplach kvůli podezřelým vrahounům. Pak bychom všichni okamžitě letěli na místo činu zjistit, jestli máme co do činění se zuřivostí člověka proti člověku… nebo něčeho jiného.
Když jsem vstoupila, Don skláněl šedovlasou hlavu nad laptopem. Ani se neobtěžoval vzhlédnout, zatímco jsem bez zaváhání vstoupila dovnitř a posadila se do židle.
„Juan je stále v péči lékařů,“ řekl místo pozdravu. „Doktoři říkají, že bude v bezvědomí ještě minimálně den.“
Opět jsem pocítila osten viny ze své nepřiměřené reakce na jméno, jímž mě mohl zvát jen jediný muž.
„Kdybys tak nelpěl na pravidlech, byl by už dnes zas v tělocvičně. S mou krví a krví z té upíří mrtvoly by byl právě teď jako nový,“ odpověděla jsem.
Donovy oči byly téměř stejně šedé jako jeho vlasy. „Nedovolím, aby se mí muži začali chovat neopatrně, protože si usmyslí, že z nich upíří krev udělá nepřemožitelné hrdiny. A nedovolím, aby se z nich stali závisláci na upíří krvi, má až příliš nežádoucích účinků.“
Don vyznával názor, že všichni upíři jsou zlo, bez výjimky. Kdybych nebyla takovým přínosem pro jeho operace, Don by mě nejspíš velmi rád viděl mrtvou. O jednoho míň a svět je hned lepší a tak podobně. Už kvůli mému smíšenému původu.
Pokrčila jsem rameny. „Jak říkáš, šéfe, ale pak mi nedávej za vinu, když nechceš využít zdroje, které máš.“
„Jak je tvé matce?“ zeptal se Don, aby změnil téma.
Zabodla jsem do něj zrak. Pánové, ten se nerozpakoval sáhnout k podpásovkám. „Má se dobře, díky. Vzkazuje, žes jí chyběl na posledním večírku k oslavě nemrtvých.“
Téměř nepatrně zkroutil rty. Don věděl, že moje matka má ještě více předsudků vůči nemrtvým než on.
„Máme tu možný případ, chci, aby ses na něj podívala,“ řekl Don a vrátil se tak k práci. „Máme několik kopií hlášení, noviny na mikrofilmu a pár disket, které je potřeba projít.“ Postrčil mi přes stůl velkou hnědou obálku. „Chci do zítřka zprávu, jestli je v tom zapletené něco nadpřirozeného.“
„Co ten spěch? Jestli mám prohlídnout staré noviny a diskety namísto čerstvých mrtvol, proč mi teda nedáš víc času na řádnou přípravu?“
Don se na mě lehce pousmál. „Prostě měj tu zprávu, až zítra dorazíš.“
Vstala jsem. Jeho smůla, když neřekl, kdy přesně zítra to má být, protože jsem v kostech cítila, že zítra přijdu vážně pozdě. „Jak poroučíš, šéfe.“

Pokračování příště.

Zdroj: frostfans.com