Provinilé slasti – nové vydání

„Jmenuji se Anita Blakeová. Upíři mi říkají ,Popravčí‘. Jak jim říkám já, to se nedá reprodukovat. Od té doby, co nejvyšší soud přiřkl nemrtvým rovnoprávnost, si většina lidí myslí, že upíři jsou normální občané s tesáky. Ale já vím svoje. Viděla jsem jejich oběti. Sama mám jizvy… Jenomže teď mezi upíry řádí sériový vrah – a nejmocnější pijavice ve městě po mně chce, abych ho vypátrala…“
První díl světoznámé fantasy série o Anitě Blakeové připravuje v novém vydání nakladatelství Epocha.

Ve světě, kde jsou upíři, zombie a vlkodlaci uznáváni za plnoprávné občany Spojených států, působí Anita Blakeová jako „oživovatelka“: v popisu práce má na žádost truchlících pozůstalých povolávat z hrobu mrtvé. Ale Anita má zároveň pověst obávané lovkyně upířích zločinců a často asistuje při vyšetřování zločinů, na které jsou konvenční postupy policie krátké. Když však přiláká pozornost upířích vládců svého domovského města St. Louis, hrozí, že bude odhaleno její tajemství – zdroj Anitiny neobyčejné síly a moci.

Recenze
Ukázka z knihy

Citáty:

Willie: „Ty jo, strašně rád bych si zapálil.“
Anita: „Nikdy bych si nepomyslela, že upíři mají nervové tiky.“

Monika: „Proboha, takže jste spala jen dvě hodiny! Nechcete mě zastřelit, že ne?“
Neopověděla jsem. Nejsem zas tak nezdvořilá.

Jean-Claude: „Bude to noc, na kterou nikdy nezapomeneš.“
Anita: „To má být výhružka?“
JC: „Tohle je místo slasti, Anito, ne násilí.“

JC: „Skoro jsem tě dostal, má malá oživovatelko.“
Anita: „Skoro se nepočítá, ty zakomplexovaná pijavice.“

JC: „Je z tebe cítit cizí krev, ma petite.“
Anita: „Toho jsi neznal.“

Anita: „Napil ses dnes v noci?“
JC: „Copak to nepoznáš?“
Anita: „U tebe si nikdy nejsem jistá.“

„Anito, jsi v pořádku?“
Proč se vždycky lidi takhle ptají, když odpověď je očividně ne? Odpověděla jsem šeptem, protože jsem si nebyla jistá, jak zvládnu mluvit. Nebylo to tak strašné. „Je mi úplně skvěle.“

„Dokaž to!“ Můj hlas zněl o něco jistěji. Už ne jako hlas pětileté holčičky, ale jako devítileté.

Winter: „Nejsi dost vysoká na to, abys byla Popravčí.“
Pokrčila jsem rameny. „Někdy mě to taky rozladí.“

Zachariáš: „Budeš s sebou každý den tahat brokovnici?“
Anita: „Upilovaná se pohodlně vejde pod kabát.“
Z: „Uprostřed missourského léta? Vždyť se uvaříš. Proč nenosit rovnou kulomet nebo plamenomet, když už jsme u toho?“
A: „Kulomet má příliš velký rozptyl střelby. Mohla bych zasáhnout nevinné lidi. Plamenomet je neskladný. A taky dělá svinčík.“

Zachariáš: „Musíš upíry nenávidět.“
Anita: „Ne že bych je nenáviděla.“
Z: „Tak proč je zabíjíš?“
A: „Protože je to moje práce a protože jsem v tom dobrá.“

Anita: „Dole u řeky někdo zavraždil několik upírů. Jak dlouho už jsi ve městě, Edwarde?“

Každý má svou slabost. Někdo kouří. Já sbírám plyšové tučňáky. Když to na mě neřeknete, tak já na vás taky ne.

Když budete mít pistoli v kabelce, zabijou vás – protože žádná žena nenajde ve své kabelce cokoli dřív než za dvanáct minut. To je jedna ze zákonitostí světa.

Phillip nechtěl mluvit o tom, co se právě stalo. Jak jsem to jen poznala? Anita je čtenářka myšlenek. Ne, Anita jenom není úplně blbá.

Upíři nemohou vycházet za denního světla. To je zákonité. Ale do včerejšího večera jsem věděla, že upíři neumějí létat. Tolik k tomu, co vím.

Majitel je bývalý policajt, kterého vyhodili ze služby, protože je mrtvý. Jsou nějací vybíraví.

„Tebe jde zabít sakra těžko, Anito.“
„Všechno je jednou poprvé, Luthere. A víc není potřeba.“

Když máš pochybnosti, zhluboka se nadechni a pokračuj. Filozofie, kterou jsem se léta řídila. Už jsem slyšela i horší, vážně.

Nic nečeká tak trpělivě jako mrtví.

Mám tady třináct upírů, které musím uklidnit, a jedno stoleté tělo, které musím oživit. Dokážu se zabývat pouze bambilionem problémů najednou. Bambilion a jeden už je nad mé síly.

Tohle byla prácička přinejmenším za dvacet tisíc dolarů. Pochybovala jsem, že dnes v noci dostanu zaplaceno, pokud jste za dostatečnou odměnu nepovažovali to, že se dožiju rána. Jo, myslím, že to stačí. Tady máte svoji možnost spatřit další úsvit.

Nikolaos: „Ty nechceš, abych se tě dotýkala?“
Anita: „Ne.“ Je snad na hlavu? Řečnická otázka.

Co chce slyšet? Mám mu vyznat nehynoucí lásku nebo něco podobně potrhlého? Co takhle nehynoucí touhu? Obojí by byla lež. Co ode mě chce? Skoro jsem se ho zeptala, ale neudělala jsem to. Tak statečná nejsem.

Zamkla jsem dveře koupelny a položila pistoli na záchodovou mísu. Začínám být trochu paranoidní. Možná by lepší označení bylo realistická.

Probudila jsem se s pohledem upřeným do tmy. „Ksakru, Jean-Claude,“ zašeptala jsem. „Co jsi se mnou udělal?“
Z temného prázdného pokoje se neozvala žádná odpověď. Díky bohu za drobné laskavosti.

„Jste si jistá, že je vám dobře?“
Vzhlédla jsem k němu. Jsem bledá? „Budu v pořádku.“ Já, velká, drsná lovkyně upírů přece nebudu zvracet při pohledu na urvanou hlavu. Tak.

„Je tady klid,“ poznamenala Ronnie.
Anita: „To na hřbitově taky.“

„Dnes večer, devět hodin, Anita Blakeová, vražda.“ Zamračil se na poznámku, jako by s ní bylo něco v nepořádku.
Rozhodla jsem se mu pomoct. „Nemračte se tak. Máte ten vzkaz správně.“

Smím vydat lidskou bytost nestvůrám, i když si tím zachráním život? Další otázka, na niž nemám odpověď. Před dvěma dny bych řekla ne. Teď prostě nevím.

Provinilé slasti se pohybují na tenké hranici mezi zábavou a sadismem. Cirkus jde přes hranu a hluboko do propasti.
A já jdu dovnitř. To je radosti takhle po ránu.

Upřel na mě pohled, jakým se učitelé na základní škole dívají na zlobivé děti. Přines si žákovskou, Blakeová. Ale co jsem provedla?

Probrala jsem se, což bylo samo o sobě příjemné překvapení.

Vsadím se, že si myslí, že jsem z ní naprosto podělaná strachy. V tom má pravdu. Jenže já trávím většinu svého života tím, že čelím věcem, z nichž mám strach. A ničím je. Tisíciletá vyšší upírka je sice hodně velké sousto, ale člověk přece musí mít v životě nějaký cíl.

Anita: „Nalij na to další svěcenku, než ztratím nervy.“
Edward: „Ty nikdy neztratíš nervy. Možná ztratíš život, ale nervy nikdy.“

U zdi seděli plyšoví tučňáci. Edward o nich neřekl ani slovo. Když o nich nemluví on, tak já taky ne. Kdo ví, třeba Smrt spí s plyšovým medvídkem? Hm, ne.

Anita: „Ty nekouříš, co?“
Edward: „Ne, proč?“
Anita: „Mají strach z ohně.“
Edward: „Skvěle. Sežerou nás zaživa jen proto, že jsme oba nekuřáci.“

Anita: „Zapálím kůlnu.“
Edward: „S námi uvnitř?“
Anita: „Ano.“
Edward: „To se radši zastřelím, jestli ti to nevadí.“

Co tady sakra dělám – stojím uprostřed jeskyně, v naprosté tmě, obklopena krysodlaky, cituji Dr. Seusse a chystám se zabít tisíciletou upírku?
Byl to zas týden blbec.

Anita: „Jde to příliš snadno.“
Edward: „Nedělej si starosti. Něco se brzy pokazí.“

Zachichotala se. Z toho zvuku mi trnuly zuby. Kdyby mě chtěla mučit, stačilo by jí někde mě zamknout a smát se mi. To by bylo peklo.

Edward: „Kousla mě.“
Anita: „Neboj se, Edwarde, pomůžu ti. Zbyla nám ještě spousta svěcené vody.“

Anita: „Vím, že tvoje nezemská krása je jen trik. Nech toho.“
Jean-Claude: „Já nic nedělám.“
Anita: „To má znamenat co?“
JC: „Až najdeš odpověď, Anito, přijď za mnou a promluvíme si.“

Já s upíry nechodím. Já je zabíjím.