Wir sind die Nacht (My jsme noc)

Upíři jsou zkrátka v módě. Pro žánrového fanouška to znamená jediné – než se dostane k něčemu dobrému, musí se pročíst či prokoukat spoustou balastu. Když už se k nám dostane nějaký snímek mimo klasickou anglo-americkou produkci, obvykle už bývá něčím zajímavý a ze „studijních důvodů“ bývá dobré se podívat, jak na tuto problematiku nahlížejí jinde. Německý snímek Wir sind die Nacht však proti svým známějším severským a asijským příbuzným působí lehce rozporuplně.

Její pohled:
Zlodějka Lena se náhodou připlete do cesty upírskému gangu, který ji přijme mezi sebe a jak už to tak bývá, samozřejmě z ní udělá plnohodnotnou členku svého sesterstva. Začátek tedy sice nijak extra originální, ale to není důležité. Počáteční rozkoukání Leny v novém nočním životě je totiž neuvěřitelně zábavné a připomíná velký nekončící večírek. Všechno ale něco stojí, zlodějku brzy dostihuje její minulost a navíc musí řešit poměrně neobvyklé dilema – krev ano, nejlépe v jakémkoliv množství, ale zabíjet se jí kvůli tomu nechce.
V Berlíně však dětem noci začne brzy být poměrně těsno, a tak musí kvapně hledat nové útočiště, ale ani to už nemůže zabránit závěrečnému střetnutí, kde se počítají padlí na obou stranách…
…ale nebudu déle mlžit, bavilo mě to a dokážu si bez problémů představit, že bych se s těmito sympatickými rebelkami dokázala podívat i na další film.

Jeho pohled:
Film nezačíná špatně, úvodní scéna v letadle je poměrně slušným příslibem nadcházejících krvavých orgií. Jenže čím déle jsem film sledoval, tím víc mi v něm něco chybělo. V čistě dámském vampýrském klanu totiž těžko hledám nějakou postavu, které bych mohl držet palce, a jeden přicmrndávající policajt, který je tu nejspíš jenom kvůli tomu, aby hlavní hrdince pletl hlavu, taktéž není úplně to pravé ořechové.
Na druhou stranu je tahle divoká partička i přes genderovou nevyváženost tvůrci složena dostatečně různorodě a obsahuje charizmatickou vůdkyni, zbrklého nováčka, elegantní vzdělanou dámu na úrovni i nezbytný komický element, takže je v dostatečné míře zastoupeno vše, co divák vyžaduje. 
Když se zhruba v polovině filmu dozvíme, že toto rozdělení světa je ale jako jediné správné, protože všichni upíři byli jejich emancipovanějšími polovičkami pobiti před dvěma stoletími, začínám mít nepříjemné tušení, že hlavní hrdinku ke konci čeká poměrně nepříjemná Lenina volba. Asi i s ohledem na možná až příliš jednostranné rozložení hlavních postav jsem nebyl nikterak obzvlášť unesen a zajímal se spíše o jejich vozový park, ale vidět se to dalo a výrazně tomu pomohlo i poměrně solidních, zbytečně nenatahovaných devadesát minut.

Pohled nezaujatého hororového fanouška: 
V rámci žánru občas rád kouknu na pořádné béčko a jsem schopen si ho náležitě užít, ale podobně smýšlejícím jedincům raději hned bez slitování prozradím, že tenhle film je sice o upírském řádění v Berlíně, ale s moderním hororem jako takovým nemá nic společného. Prostě nečekejte žádné děsivé lekací scény ani akční krvavá jatka. Výraz komorní drama o problémech dospívající dívky a poznávání sebe sama na pozadí žánrových kulis je asi to nejvýstižnější, co mě po zhlédnutí napadlo.
Film sice hned od začátku nabírá celkem slušné tempo a žene se k dramatickému závěru, jenže často si přitom pomáhá nefér prostředky. Když nebudeme řešit poměrně chaotické chování hrdinek, které se pouze podřizuje příběhu, obsahuje poměrně dost filmově vděčných scén (např. léčení, sluneční paprsky…), kterým chybí logické opodstatnění. V tomhle případě nejde jenom o těch pár trikových efektů, ale během celého filmu se nedozvíme prakticky nic o upírech, jejich původu, schopnostech nebo cíli. Prostě jenom občas někdo nečekaně něco udělá (např. chůze po stropě), ale hlavně ať to vizuálně vypadá dobře.

Pokud bych tedy chtěl někomu doporučit solidní upírský film s dobrým a fungujícím příběhem, bez váhání bych raději sáhl do poličky po už lehce zaprášeném Interview s upírem.