Anita Blake – Obchod i potěšení (1. část)

Sama psát fanfiction neumím, ale překládám pro vás z angličtiny povídku od BeElleGee ze světa Anity Blake. Je tu první část povídky Obchod i potěšení (Mixing business with pleasure).

Raina přichází za Jean-Claudem s obchodní nabídkou (odehrává se po Kavárně šílenců).

Nezáleželo na tom, že byl teď Pánem města. Jean-Claude se pořád musel starat o byznys a dělal, co bylo třeba, aby vše běželo hladce.

Výpomoc zaměstnancům v Provinilých slastech, když si vzal někdo pauzu, by se mohla zdát pod úroveň někoho jeho postavení, ale Jean-Claudeovi nevadilo občas převzít úkoly svých podřízených. Vlastně si užíval pozorování vstupních dveří. Dostal se tak z kanceláře a nadýchal se čerstvého vzduchu, pozoroval pouliční život a byl víc v kontaktu se zákazníky klubu, jak ho váhavě míjeli při vstupu dovnitř.

Pozoroval pár přes ulici – způsob, jak se na sebe dívali a drželi se za ruce – ale něco ho náhle přimělo, abych se od nich odvrátil Byl to nějaké povědomí, jako by jeho smysly byly naladěny na její blízkost.

Spatřil Anitu o blok dál, jak míří k autu zaparkovanému v postranní uličce. Doprovázel ji muž, v kterém Jean-Claude rozpoznal detektiva z MOSTu.

Silou vůle doufal, že se otočí a podívá jeho směrem. Jean-Claude na ni zaměřil oči a díval se, jak obchází auto na stranu vedle řidiče. Sáhla po klice, zaváhala a náhle se rozhlédla, její ruka sáhla po zbrani. V okamžiku ji vytáhla, ale znovu ji zasunula do pouzdra, když její pohled padl na Jean-Clauda.

Jean-Claude povytáhl koutky úst do úsměvu. Vždy ve střehu, připravená, to byla jeho malá oživovatelka. Viděl, jak povoluje napětí v jejím těle, když si uvědomila, že nejde za ní, ale jen stojí u dveří nočního klubu. Nenabídla mu úsměv na oplátku, ani žádný jiný náznak potěšení z jejich neočekávaného setkání. Ale to Jean-Claude očekával. Upíra vzalo za srdce i to, že na něj nezírala s nepřátelstvím, jak bývalo jejím zvykem.

Jean-Claude držel její pohled, ale jestli to bylo jeho mocí či její svobodnou vůli, to si nebyl jist. Našpulil své plné rty, dotkl se jich konečky prstů a poslal jí polibek.

Anita okamžitě sklopila oči a zamračila se. Otevřela dveře auta a nastoupila.

Jean-Claude roztouženě vzdechl, když se díval, jak auto odjíždí pryč. Někdy si přál, aby nad ní měl větší moc, nebo aby ji alespoň přitahoval.

Pán upírů za sebou ucítil něčí přítomnost, otočil se ke dveřím a ocitl se tváří v tvář vlkodlačici Raině, Marcusově lupě.

V ostrém kontrastu s Anitou, Raina nabídla Jean-Claudeovi svůdný úsměv a objala ho kolem krku, nestoudně se na něj tlačila. Jean-Clauda to nepřekvapilo, znal Raininu povahu. Její představa flirtování byla spíše jako předehra.

„Kdy po ní přestaneš toužit?“ zašeptala mu Raina do ucha. „Nikdy se k tobě ochotně nepřipojí. Povídá se, že tebou pohrdá.“

Jean-Claude lehce potřásl hlavou a nechal vlkodlačici bezostyšně klouzat rukama po jeho těle, uklidňuje se faktem, že některé ženy po něm stále touží.

„Nepohrdá mnou,“ odpověděl tiše, schválně udržoval pasivní tón. Raina se ušklíbla. „OK… tak tě prostě nemá moc ráda,“ pokračovala a zabořila tvář do upírových hustých vlasů. Začala mu okusovat ucho a rozesílala tak maličké chvění po celém jeho těle.

„Nedal jsem jí moc důvodů, aby mne měla ráda,“ uznal Jean-Claude zamyšleně. „Je tvrdohlavá a nezávislá, ale časem za mnou přijde.“ Odmlčel se a podíval se směrem, kde naposledy zahlédl Anitu, než nastoupila do auta s detektivem. „Vím, že po mně touží,“ dodal a chytil Rainu za ramena.

„Všechny ženy po tobě touží,“ zašeptala vlkodlačice. „Nemůžeme si pomoct.“

Po Rainině komplimentu se Jean-Claude usmál. Podíval se na ni a otřel se o její tvář, hluboce nasál vůni její pokožky smíšenou se stopami po parfému. Jak jednoduché by bylo se zapomenout na hodinku či dvě v náruči téhle vlčice. Věděl, že stačí jen říct. Raina by se ochotně poddala. Kdykoli mu byla poblíž, pokaždé mu dávala najevo, že je povolná bez ohledu na její pouto s Marcusem.

„A ty po mně toužíš, Raino?“ zamumlal jí do tváře. Sklouzl jí rukama na záda a držel ji u sebe. Její tělo bylo neskutečně teplé. Cítit její měkké křivky na svém těle bylo opojné.

Raina se lehce zasmála. „Jestli se musíš ptát, Jean-Claude,“ peskovala ho, „pak jsi nedával pozor.“

Jean-Claude si lehce povzdechl. „Je to důvod, proč jsi zde? Snažíš se o malou volnočasovou aktivitu?“

Na to se ruce vlkodlačice zastavily a ona překvapeně zamrkala na upíra, viditelně nečekala, že by se na něco takového zeptal.

„Pokaždé se poohlížím po akci,“ přiznala. „Ale vlastně jsem sem přišla s obchodní nabídkou. Chtěla jsem zjistit, jak se ti bude ten nápad líbit.“ Usmála se a pokynula ke dveřím. „Můžeme si o tom promluvit uvnitř?“

Jean-Claude zaujatě studoval Rainin výraz, čekal na nějaký dodatek. Jen se na něj dívala a omotávala prsty kolem pramene jeho vlasů.

„Takže ty jsi tu kvůli obchodu, cherie? Ne kvůli potěšení?“ rýpl si upír. „To je škoda.“ Odvrátil se od ní a předstíral, že trucuje. „Myslel jsem, že mi dnes večer budeš dělat společnost.“

Raina se přitulila. „Můj obchod je potěšení,“ vydechla mu do ucha. „Což je důvod, proč bych to opravdu radši probrala uvnitř… v soukromí tvé kanceláře.“

Jean-Claude se na ni znovu podíval a pomalu se usmál, pochopil její narážku. Otvíral ústa k odpovědi, když vrátný vyběhl z klubu po ukončené pauze a vystřídal tak Pána upírů na jeho dočasném postu.

„Potom se tedy odeberme do soukromí mé kanceláře,“ zamumlal Jean-Claude s důrazem na slovo ‚soukromí‘. Pustil Rainu a vyběhl schody nevšímaje si svého zaměstnance. Pouze pokračoval dveřmi, jistý si tím, že ho Raina následuje. Pohyboval se hbitě klubem a mířil do ústraní své kanceláře.

Raina vklouzla za ním a Jean-Claude zavřel dveře. Když se k ní otočil, lupa po něm skočila s takovou silou, že jím praštila o dveře. Její ústa zakryla jeho v dusivém objetí a ruce úplně rozevřely jeho košili. Přitiskla se na něj váhou svého těla a provokativně pohybovala boky proti němu.

Pokračování příště…

Autor: BeElleGee
Překlad: Renča