Pravá krev – Klub mrtvých
Nakladatelství Baronet ustanovilo konečné datum vydání na 10. března a my vám nyní přinášíme exkluzivní ukázku z připravované knihy.
V KABINCE VÝTAHU JSME OBA MLČELI, a než Alcide odemkl byt, opřela jsem se na chodbě o zeď. Připadala jsem si jako troska. Ta rvačka s motorkářem i Debbiina pomsta mě unavily, rozrušily a vyvolaly ve mně pocit rozpolcenosti.
Nejradši bych se Alcidovi omluvila, ale netušila jsem za co.
"Dobrou noc," rozloučila jsem se s ním a zamířila do svého pokoje. "Och, ještě něco! Děkuju," dodala jsem. Svlékla sem si Alcidovo sako a podala mu je. Alcide si ho vzal a přehodil přes opěradlo židle u jídelního stolu.
"Nepotřebujete píchnout se zipem na šatech?" zeptal se.
"Byla bych vám vděčná, kdybyste mi ho nahoře aspoň povolil," odpověděla jsem a otočila se k němu zády. Když jsem si je totiž oblékala, dotáhl mi několik posledních centimetrů. Byla jsem mu vděčná, že si na to ještě před odchodem do ložnice vzpomněl.
Na zádech jsem ucítila Alcidovy mohutné prsty a o chvíli později i zvuk rozepínajícího se zipu. Náhle se však stalo něco, co mi vyrazilo dech; Alcide se mě znovu dotkl.
Konečky prstů mi přejel po zádech a mně se zachvělo celé tělo.
Netušila jsem, jak na to zareagovat.
Netušila jsem, co chci dělat dál.
Otočila jsem se k němu čelem. Tvářil se stejně nejistě jako já.
"Horší chvíle asi nemohla nastat," poznamenala jsem. "Vy jste se právě rozešel s přítelkyní a já toho svého hledám. Ano, byl mi sice nevěrný, ale i tak."
"Špatný načasování," připojil se ke mně Alcide a položil mi dlaně na ramena. Pak se ke mně sklonil a políbil mě. Stačilo sotva půl vteřiny, a já už měla ruce ovinuté kolem jeho pasu a Alcide se jazykem dobýval mezi moje rty. Jeho polibky byly tak jemné! Zatoužila jsem zajet rukama do vlasů, přesvědčit se, jestli má opravdu tak mohutný hrudník, a zjistit, zda má skutečně tak pevný a kulatý zadek, jak se mi zdálo přes kalhoty§ Och, do háje! Jemně jsem ho odstrčila.
"Špatné načasování," zopakovala jsem a začervenala se, protože pod napůl rozepnutými šaty se Alcidovi otevíral pohled na moji podprsenku a horní část ňader. No, ještě že jsem se rozhodla vzít si pěkné prádlo.
"Och, proboha!" vyhrkl, když se dostatečně vynadíval. S vypětím všech sil pak zavřel své zelené oči. "Špatné načasování," připomněl si. "I když doufám, že brzy nám to bude připadat jako ta nejlepší možná chvíle."
"Kdo ví?" usmála jsem se a vycouvala do svého pokoje, dokud jsem se ještě dokázala přimět k pohybu. Tiše jsem zavřela dveře a pověsila si šaty. Byla jsem ráda, že stále vypadaly úhledně a neulpěla na nich žádná skvrna. Rukavice dopadly mnohem hůř; byly potřísněné mastnými šmouhami a sem tam i trochou krve. Lítostivě jsem si povzdechla.
Abych se dostala do koupelny, musela jsem co nejrychleji přeběhnout mezi pokoji. Nechtěla jsem Alcida nijak pokoušet, navíc když jsem na sobě měla krátký nylonový župan v růžové barvě. Tryskem jsem se tedy rozběhla do koupelny, protože jsem zaslechla, jak Alcide cosi kutí v kuchyni. Minuta se sešla s minutou, a když jsem vyšla z koupelny, nikde kromě mého pokoje se už v bytě nesvítilo. S trochu hloupým pocitem jsem zatáhla rolety, přestože žádný dům v celém bloku neměl pět pater jako ten Alcidův. Převlékla jsem se do růžové noční košile, uložila se do postele a otevřela si román, který jsem si pro každý případ přivezla. Chtěla jsem si přečíst jednu kapitolu a uklidnit se tak před usnutím. Jenomže právě v téhle kapitole se hlavní hrdinka konečně vyspí s mužským hrdinou, takže jsem se příliš neuklidnila, ale přinejmenším jsem přestala přemýšlet o zlomyslném výrazu v Debbiině úzkém obličeji a o zápachu škvařícího se masa, který zaplavil bar, když ten skřet chytil motorkáře kolem pasu. A také o tom, že Billa možná někdo mučí.
Milostná scéna v knížce mě ale přiměla přemýšlet o Alcidových žhavých rtech.
Založila jsem stránku a zhasla lampičku vedle postele. Když jsem se schoulila pod přikrývku, konečně jsem se cítila v teple a bezpečí.
Náhle mi však někdo zaklepal na okno.
Tiše jsem vyjekla. Potom mi ale došlo, kdo to asi může být, a tak jsem přes sebe rychle přehodila župan, uvázala si pásek a vytáhla rolety.
Za oknem se samozřejmě vznášel Eric. Znovu jsem rozsvítila lampičku a dala se do zápasu s neznámým systémem otevírání okna.
"Co tu ksakru pohledáváte?" vyhrkla jsem. Právě v té chvíli však vběhl do mého pokoje Alcide.
Jen letmo jsem se ohlédla přes rameno. "Měl byste mě nechat na pokoji a dopřát mi trochu spánku," peskovala jsem dál Erica a bylo mi úplně jedno, že mluvím jako nějaká stará semetrika. "A taky byste se měl přestat jen tak uprostřed noci u mě objevovat a čekat, že vás pustím dovnitř!"
"Sookie, pusťte mě dovnitř," prohlásil Eric.
"Ne! Vlastně tohle je Alcidův byt. Alcide, co vy na to?"
Otočila jsem se k němu a čelist mi málem spadla až na zem. Alcide spal jen v dlouhých teplákách se šňůrkou v pase. Páni! Kdyby se přede mnou objevil bez trička před půl hodinou, nemohl by si vybrat vhodnější načasování.
"Co chcete, Ericu?" zeptal se Alcide mnohem klidněji než předtím já.
"Musíme si promluvit," odpověděl Eric netrpělivě.
"Když ho teď pozvu dovnitř, můžu pak to pozvání zase zrušit?" vyzvídal na mě Alcide.
"Jistě." Střelila jsem po Ericovi úšklebkem. "Kdykoliv se vám zachce."
"Fajn! Tak pojďte dál, Ericu." Alcide otevřel okno a Eric vletěl dovnitř nohama napřed. Já za ním zase zavřela. Už zase mi byla zima. I Alcidovi zbrázdila hrudník husí kůže a bradavky měl§ Se sebezapřením jsem se podívala na Erica.
Ten si nás přeměřil pronikavým pohledem svých modrých očí, které se v záři lampičky leskly jako safíry. "Co jste zjistila, Sookie?"
"Zajali ho místní upíři."
Ericovy oči se lehce rozšířily, ale žádnou jinou reakci u něj moje slova nevyvolovala. Vypadal, jako kdyby usilovně přemýšlel.
"Není trochu nebezpečné, že si tu hrajete na Edgingtonově písečku, aniž byste se mu ohlásil?" zajímal se Alcide a opřel se o zeď. Oba muži svými mohutnými postavami zaplňovali pokoj natolik, že se mi v něm najednou špatně dýchalo. Jako kdyby jejich ega spotřebovávala všechen kyslík v místnosti.
"Och, ano," odpověděl Eric. "Velmi nebezpečné," dodal se zářivým úsměvem.
Napadlo mě, jestli by si všimli, kdybych se vrátila do postele. Zívla jsem a v té chvíli se ke mně otočily dva páry očí. "Potřebujete ještě něco, Ericu?" zeptala jsem se.
"Chcete se mi svěřit ještě s něčím?"
"Ano, mučili ho."
"V tom případě ho jen tak nepustí."
Samozřejmě, že ne. Pustit upíra, kterého jste mučili, je šílené. Po zbytek života byste se museli neustále ohlížet přes rameno a tetelit se strachem. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale bylo mi jasné, jak to vše skončí.
"Chcete na ně zaútočit?" Umínila jsem si, že až k tomu dojde, odklidím se od Jacksonu, jak nejdál to půjde.
"Promyslím si to," řekl Eric. "Půjdete zítra večer opět do toho baru?"
"Ano, Russel nás výslovně pozval."
"Sookie ho dneska večer upoutala," poznamenal Alcide.
"Ale to je úžasné!" prohlásil potěšeně Eric. "Zítra večer si k Edgingtonově gardě přisedněte a prohledejte jim hlavy, Sookie."
"Na to bych sama nikdy nepřišla, Ericu," odpověděla jsem udiveně. "Proboha, ještě že jste mě vzbudil, abyste mi to sdělil."
"Ale to nic," poznamenal Eric. "Kdykoliv zatoužíte, abych vás vzbudil, stačí říct, Sookie."
Povzdechla jsem si. "Zmizte, Ericu! Ještě jednou dobrou noc, Alcide."
Alcide se napřímil, ale zůstal stát na místě. Čekal, až se Eric odebere oknem pryč. Eric zase vyčkával, až zmizí Alcide.
"Odvolávám pozvání do svého bytu," prohlásil po chvíli Alcide. Eric se okamžitě rozeběhl k oknu, otevřel je a se zakaboněným výrazem vyletěl ven. Jakmile se ocitl za oknem, s úsměvem nám zamával a snesl se k zemi.
Alcide zabouchl okno a spustil rolety.
"Ne, spousta mužů mě nesnáší," prohlásila jsem zčistajasna. Alcidovy myšlenky jsem v té chvíli měla jako na talíři.
Nechápavě se na mě podíval. "Vážně?"
"Ano, je to pravda."
"Když myslíte."
"Většina lidí, těch normálních, tím chci říct§ podle nich jsem cvok."
"To myslíte vážně?"
"Ano, myslím! A když je obsluhuju, jsou z toho celí nesví."
Alcide vybuchl smíchy. Takovou reakci jsem u něj nechtěla vyvolat ani náhodou, ale netušila jsem, co dalšího říct.
Nakonec Alcide odešel a cestou se tiše hihňal.
Tohle mě zaskočilo. Zhasla jsem lampičku, svlékla si župan a odhodila ho na druhou stranu postele. Potom jsem se znovu zachumlala a vytáhla si přikrývku až k bradě. Za oknem panoval bezútěšný mráz, ale já se konečně ocitla v teple, bezpečí a sama.
Tentokrát už opravdu, opravdu sama.
Ta česká vydání téhle série jsem nečetla, takže mě trochu udivuje to vykání :)
Nezvyk,co? :-D Já už mám v češtine téměř dočteno a je se na co těšit. Už se těším, až to budu mít i jako paperback.