Petra Volková – Záře

Jakožto jeden z porotců v soutěži, kterou pořádal web fangtasia.cz, jsem se po zralé úvaze rozhodl ty (pro mě) nejpovedenější povídky, po předchozí domluvě s autory, publikovat na našem webu. První z nich má název Záře.

Úzkou uličkou temného města šla osamocená postava. Kráčela s hrdě vztyčenou hlavou za jasným cílem, najít toho, kdo z ní udělal stvůru žijící v temnotách a stínech. K tomuhle místu se váže tolik vzpomínek, tolik lásky a přátelství až to není příjemné. Po dvou stovkách letech samoty se dvaadvacet let lásky jeví jako pár bezvýznamných okamžiků. Ale on se přišel pomstít. Žena, která z něj udělala tohle, bude pikat.

„Ahoj, brouku. Co takhle trochu uvolnění?“ Ozval se znenadání svůdný hlas, poznamenaný cigaretami a ginem. Podíval se té štětce do tváře, byla mu tak povědomá. Něco se v něm zlomilo, toužil po ní: „Kolik?“ Otázka se nesla ztemněnou ulicí jako  úder zvonu.

„Dva tisíce.“ Odpověděla okamžitě.

„Jsi drahá.“

„Děvče se musí nějak uživit, bereš?“ Zvýšila mu cenu na svou denní taxu, to bylo očividné, ale budiž, peněz má dost. Chtěl ji.

Odvedla ho někam do skuliny mezi dvěma domy a on jí okamžitě přitiskl ke zdi, jeho zvířecí pudy se začínaly probouzet. Dech se mu zrychlil, ale další pohled do její tváře ho přimrazil k zemi. Byla to ona.  Poznal ji, ačkoliv byla její tvář změněna, původní rysy zůstaly stejné. Jeho Christine. Už na ni skoro zapomněl, ale tohle zatracené město oživuje vzpomínky, místo toho, aby je pohřbívalo. Tak moc se podobala jeho snoubence, tak moc, že by ji nechal jít, kdyby v něm najednou něco nevzepřelo. Ona nebyla Christine, byla živoucím důkazem toho, že ho jediná žena jeho srdce podvedla.

„Děje se něco, cukrouši?“ Její hlas ho rozzuřil, vůbec nezněl tak jak by měl. Stisknul její ruce, něco zapraskalo a ona začala křičet. Umlčel ji zuřivým polibkem a paže jí stočil do nepřirozeného úhlu, znovu něco zapraskalo. Kousla ho do jazyka a on jí to oplatil. Jakmile ochutnal její krev, začal běsnit. Ukousl jí dobrou polovinu jazyka a sál z něj jako malé dítě saje z matčina prsu. Dívka nemohla dýchat a topila se ve vlastní krvi, zmítala sebou, bušila do něj pěstmi, ale on jako by byl z kamene a dál z ní odhodlaně vysával život.

Několik minut tam stál, držel její tělo v náručí jako starostlivý milenec. Jen byl trochu nakloněný k jejímu krku, nikdo by nic nepoznal. Z úst jí odkapávala krev a ve stínu domu se válela polovina jazyka. Za jeho zády se ozval nepříjemný smích.

„Nikdo nepřijde do mého města s úmyslem mě zabít, chlapče.“ Poznal ji, to ona z něj udělala tohle, to pro ni přišel. Nemeškal.  Zařval, odhodil mrtvolu na zem a vrhl se na překrásnou upírku. Ta se zasmála a mrštila s ním o zeď, jako s hadrovou panenkou. V záchvatu hněvu, bez přemýšlení na ní zaútočil znovu a ona ho tentokrát sevřela do náručí, něco mu zabodla do boku. Projela jím ostrá bolest, najednou se nemohl pohnout. Dřevěný kolík.

„Jak víš co jsem chtěl udělat?“ Svírajíc kolík na ní upíral pohled plný bolesti.

„Mám své způsoby.“ Odvětila jako kdyby se o nic nejednalo a znovu se zasmála tím otravným zvonivým smíchem. Přes hlavu mu přetáhla pytel a táhla ho za sebou neznámým městem na neznámé místo.

Asi po hodině ho svalila na zem a vytrhla mu z boku kolík. Vsadila ho do želez, coural za sebou řetězy. Za chvilku se ozvalo chrěstění klíčů a on slyšel jak někdo zamyká, co nejrychleji si strhl pytel z hlavy a pohlédl do nejkrásnější tváře co kdy viděl: „Kdo jsi?“

„Monique, vládnu tomuhle městu.“ Odpověděla bezbarvě.

„Proč jsi ze mě udělala tohle?“ Snažil se napodobit její ledabylý tón, ale podle výrazu její tváře poznal, že se mu to asi moc nepodařilo.

„Hlupáčku, myslíš, že si pamatuji důvod proč jsem stvořila každé své dítě? Jednoduše jsem tě chtěla. Bylo ale hloupé se sem vracet, neměl jsi proti mně nejmenší šance, jsem starší, o hodně,“ přeměřila si ho, „ty jsi ještě dítě.“ Usmála se jako starostlivá matka, ale její úsměv se vzápětí stáhl do zlověstného úšklebku: „Nikdo se mě nebude snažit zabít v mém vlastním městě. Za to zaplatíš, synáčku.“ Zvedla svůj pohled ke stropu. Filip následoval jejímu příkladu, ale jediné co viděl byl měsíc a hvězdy. Potom mu všechno došlo.

„Chceš mě tady nechat shořet?“ Zajíkl se mu hlas, jak přestal ovládat své emoce.

Zase ten smích: „Chytrý chlapec. Přeji ti krásné ráno.“ A odtančila chodbou pryč. Ještě jednou zaslechl ten otravný smích a zahlédl kousek jejích bílých šatů, když odbočila do vedlejší chodby katakomb.

Takhle tedy skončí jeho pomsta? Vážně ho sežehne na uhel sluneční záře? Popřála mu dobré ráno, za chvíli bude svítat, potom zemře.

Vzpomínal, věděl že prožil krásný život. Přes všechen strach se v něm již začínala projevovat chladná hlava a rozumné uvažování, najednou si nepřipadal jako hrozné zvíře,  vidina blízké smrti dokáže člověka udělat z každého. Vrátil se do svých lidských let.  Vzpomínal na Christine, jak se spolu procházeli městem, na její úsměv, oči a laskavá slova. Na to, jak jí koupil náruč plnou růží za své poslední peníze, vzpomínal na lásku. Snažil se vybavit si slunce, svou matku, otce a bratra. Jeho rodina pro něj vždy byla tím nejdůležitějším, Christine měla být jeho rodinou. Usmál se při vzpomínce na to jak před ní klečel a podával jí jednoduchý kroužek z pravého zlata, na obrovské bohatství které v něm viděl. Na obrovskou radost z let které měli prožít pospolu. Neprožili, přišla Monique a jako mořská vlna smetla všechno krásné.

Zvedl oči k noční obloze, už  rudla. Na několik chvil oči zavřel a vybavil si obličej své snoubenky. Když je otevřel, zjistil že slunce už ozářilo polovinu kruhové cely. Seděl ve stínu, ale kůže ho pálila. Fascinovaně hleděl na ozářenou zeď, už zapomněl jak je tohle všechno krásné. Podíval se na oblohu, byla blankytně modrá a pluly po ní mraky, nic krásnějšího ještě nespatřil. Toužil ale vidět i slunce samo, věděl co by to pro něj znamenalo, stejně tak ale věděl, že se ohnivý kotouč jednou dostane přesně nad jeho celu a už nebude stín kde se schovat. Mohl zemřít okouzlen, nebo snažící se najít stín, jakou zoufalá krysa bez svého kanálu. Usmál se a postavil se, řetězy na jeho poutech zachrastily. Rozhodně vykročil do ozářeného prostoru. Křik. Bolest. Kůže, pálící se na uhel. Jeho oči vyhledaly modř oblohy.

Slunce je tak krásné…