Rozkoše krve – 1. část

Dnes vám přinášíme povídku od dalšího nového redaktora, slečny Figotky de Margot. Příběh o dhampirech bude vycházet na pokračování každou neděli a po několik týdnů se tedy můžete těšit na spousty kapitol zajímavého čtení.

Několik slov autorky úvodem:

Rozkoše krve jsem začala psát zhruba v patnácti letech a dokončila je v lednu roku 2009. Začátkem se blíží k Harrymu Potterovi, ovšem jen velmi vzdáleně a pojednává o dhampírce Druelle, která se zamilovala do jiného dhampíra. Jejího milého však zabijí Lovci a ona se vydává mstít na jeho vrazích. Doporučuji číst starším šestnácti let, neboť některé scény jsou obzvlášť kruté a krvavé. Byl to můj první příběh, do kterého jsem vložila vešekerou možnou nenávist a zároveň lásku i zmatek, jak už to u lidí mého věku většinou bývá.
Figotka de Margot

Chapter 1 – Embarkment of story

„Ne, nedovolím ti být s tím… šmejdem! To prostě nemůžeš!“ křičela starší žena na svou dceru.
„Ale ano, můžu! A ty mi v tom nezabráníš!“ tvářila se vzpurně její dcera.
„Opravdu si to myslíš? Teď okamžitě půjdeš k sobě do pokoje a už nikdy se s ním nesetkáš! O to se postarám!“
„Je mi 17, matko! Už nebudu poslouchat ty tvé idiotské příkazy! Jsem svobodná, už od včerejška! Už mi nebudeš šlapat…“
Dívka byla umlčena pořádným pohlavkem. Zapotácela se, ale pak se vítězně chytla za tvář.
„Fajn, řekla sis o to sama!“ popadla dlouhý černý kabát a naštvaně práskla dveřmi domu.
Na matčino: „Kam si myslíš, že jdeš?! Okamžitě se vrať!“ odpověděla: „Táhni do háje! Ty tvoje kecy mě už nezajímají…“

Rozeběhla se uličkou a pak pohlédla do slunce.
„Už zapadá! Snad přijde!“
Netrpělivě seděla na lavičce u parku. Ze tmy se vynořila mužská postava a pomalu zamířila k dívce.
„Přišel jsi!“ zkonstatovala.
Objal ji a pak sebou trhl.
„Opravdu to tak chceš?“
„Zase mi čteš myšlenky?“ zeptala se naoko vyčítavě.
„Jako v otevřené knize!“ zasmál se a pak se znovu zachmuřil.
„Jsi si tím opravdu jistá?“
„Jako nikdy před tím!“
Muž vstal a povzdechl si.
„Dobrá, ale teď musíme jinam.“

„To je tvoje místnost?“
Mladík nepříliš nadšeně pokýval hlavou. Dívka se však usmála.
„To je dvakrát tak větší, než byl náš dům!“ prohlížela si zlatou sochu představující upíra sajícího krev.
„To ano, ale nezapomeň, že teď tu strávíš čtyři měsíce, než tě pustím ven!“
Vypadalo to však, že dívka jeho slova nebere na vědomí. Mladík ji popadl za předloktí a přinutil ji otočit se.
„Danielo, teď mě budeš muset dlouho poslouchat! Přeměna není nic jednoduchého! Zvládneš to?“
Daniele zmizel úsměv z obličeje a zatvářila se vážně.
„A ty mi nevěříš?“
Mladík si povzdechl.
„Tady nejde o to, jestli ti věřím, ale o to, jestli to přežiješ!“
„Když žiješ ty, budu žít i já!“
„Danielo!“ začal, ale ona ho s ostrým: „Začneme!“ usadila.
Zmlkl a připravil si čisté poháry. Přisedla si k němu a pozorovala, co dělá. Podíval se na ni a pak si začal tiše šeptat.
„Zlatý pohár se svěcenou vodou, stříbrný pohár s vínem, a dřevěný pohár s krví. To všechno budu potřebovat, abych s tebe udělal upíra. Až pak se zjistí, jestli jsi čistokrevná, nebo jestli jsi poloupír!“
„A v čem se to liší?“
„To uvidíš!“
„A ty jsi čistokrevný?“
Mladík se nevesele ušklíbl: „To si nechám pro sebe…!“
Daniela se zamračila, ale dál se nevyptávala.
Odešla ke stolku, kde bylo zrcadlo a začala si rozčesávat vlasy. Nanesla světlý pudr, a oči si zvýraznila modrými stíny. Vstala a otevřela skříň, kde byl její oděv. Natáhla na sebe černé šaty s hlubokým výstřihem a na krk si pověsila malou lahvičku s červenými kamínky granátu. Znovu se podívala do zrcadla a usmála se.
„Sluší ti to!“ ozvalo se od postele. Arcan ji pozoroval, jak se kroutí před zrcadlem.
„Děkuji,“ uklonila se svádivě Daniela a pak se znovu mrkla do zrcadla. Měl pravdu. Tmavě rudé vlasy ji v slušivých vlnách splývaly po zádech a zpod černě namalovaných řas byly vidět modré oči.
„Budu si tě pak muset hlídat… Takovou upíří krasavici mi přece může kdokoli přebrat… A to bych ho pak musel zabít!“ zasmál se Arcan, ale jeho oči zůstaly chladné.
„Ach, Danielo, doufám, že i ty zůstaneš stejná. Nechci tě měnit, protože se bojím!“ pomyslel si.
„Pojď, je čas. Slunce vychází! Odevzdej mi svou hůlku… Teď už ji stejně potřebovat nebudeš!“

Položila se mu do náruče a nechala ho, ať se naposledy pomazlí z jejím dosud žijícím tělem.
Povzdechl si a odhrnul jí z krku vlasy. Líbal ji na krku a přitom cítil tlukot srdce. A pak… Jemně stiskl špičáky její pokožku. Po Danielině krku steklo pár kapiček. Znovu se přisál na vzniklou ranku. Polykal krev, ale neustále se kontroloval. Daniela lehce zasténala a on se odtrhl. Ležela v jeho náručí a pořád měla zavřené oči.
„Danielo, slyšíš mě?“ zašeptal.
Přikývla a on pokračoval. Na čelo jí nakreslil pentagram a pronesl: „Ztrácíš své jméno a já ti dám nové. Budeš Druella, silná a odvážná…“
Vzal si zlatý pohár do ruky a nechal ji napít se z něj. Polykala hltavě a ranka na krku se začala stahovat. Arcan se usmál.
„Ztrácíš duši, ale dostáváš jinou. Její jméno nechť bude Arkadion a ochraňuje tě!“
Na posteli, kde oba leželi se objevil stříbrný obrys levharta, který pomalu došel k umírající Daniele a dotknul se jí čumákem. Vzápětí zmizel a dívka se prohnula v křeči.
Arcan zapálil dvě svíce a vzal dřevěný pohár.
„Ztrácíš krev a přece ji budeš mít! Nenecháš se však unést svým pudem!“ přitiskl ji pohár s krví a i tuto číši bleskurychle vypila. Mladík si povzdechl.
„Víno ať nahradí ti krev. A omezí tvou žízeň,“ dořekl poslední část rituálu a i onen pohár vypila do poslední kapičky.

Tělem ji začala procházet jedna křeč za druhou. Házela sebou po obrovské posteli, křičela a spílala mu. Neodpovídal, neboť nesměl, jenom ji přivázal provazy k posteli čekal…
Věděl, jak dlouho ten rituál potrvá, ale netušil, jak moc ji to změní…
„Bude taková, jako před tím, nebo ji budu muset zabít?“ uvažoval Arcan, a pozoroval svíjející se dívku…
Její tělo umíralo, měnilo, přetvářelo. I duše mizela, dech se zkracoval a tlukot srdce zpomaloval.
„Konečně! Už se klidní! Virus vítězí… Vždy vítězí…“ myslel si o čtyři dny později Arcan, když znovu seděl u ní na posteli. Pohladil ji po tváři.
„Pořád stejně krásná… Do dalších pěti dnů se to však změní.“
Potichu vstal, obešel postel, ale nespustil ze spící dívky oči. Namočil malou houbičku do černého lektvaru právě ve chvíli, kdy dívka otevřela oči. Přisedl si k ní a usmál se. Usměv mu neopětovala, tvářila se, že ho nezná…
Zamračil se a přiložil houbičku s lektvarem na její rty. Vypila tekutinu a znovu usnula…

Její rysy se pomalu měnily. Nejdřív nepozorovaně, ale pak to vzalo rychlý spád. Pokožka bledla a vlasy byly tmavší a tmavší, ztrácely svou původní červenou barvu a teď byly nachové. Její, kdysi rudé rty byly perleťové a teď tu již přečnívali malé špičáky…
„Už to není má Daniela, ale ani Druella,“ díval se na, stále ležící, dívku Arcan.
Už desátý den ji podával černý lektvar. Byla to jeho práce. Urychloval proměnu, utlumoval do budoucna chuť po krvi, a utlumoval bolest při přeměně. A ona už spala bez přestávky druhý den. Lektvar tedy působí.
„Zítra by se měla probudit,“ pomyslel si muž, „a to už bude plně přeměněná. Pak začnu zkoumat, do kterého rodu se zařadí…“

Jemně s ní zatřásl.
„Už je čas! Slunce zapadlo!“
Trhla sebou a otevřela oči. Arcan se zamračil. Už je neměla modré oči, nýbrž zvláštní fialové. Nezasvěcený by řekl, že nosí kontaktní čočky…
„Dru? Jak se cítíš?“ zeptal se opatrně.
Zpočátku neodpověděla, ale pak zamumlala: „Takže jsem už… upír?“
Arcan si ulehčeně oddechl.
„Ano. Vítej mezi… námi…“
„Jak vypadám? Škoda, že už se nemohu podívat do zrcadla…“
„Vypadáš… ohromně. A vlastně… teď tě čeká výcvik vedený mnou! Naučím tě vše o nás, o rodech a… konečně se dozvíš, jaký je rozdíl mezi poloupírem a čistokrevným!“
Druella se ušklíbla a odhalila tak své čtyři protáhlé špičáky.
„Vážně? To budu ráda…“ pronesla uštěpačně. Arcan se zamračil. První změna v jejím chování…
„Tak zaprvé: Nebuď drzá! Za druhé: Musíš se toho hodně naučit a za třetí:…“
Nevinně se usmála a milým tónem pronesla: „Za třetí?“
Usmál se.
„Za třetí tě miluju!“

 

Pokračování příště…