Život po smrti – 9. část

Alan stojí před závažným rozhodnutím. Má dobrovolně přijmout dar temnot a stát se nadobro upírem? Zjišťuje totiž, že ho k jeho předešlému životu v 21. století nic nepoutá. A Draculova nabídka je tak svůdná.

Transylvánie 1470

Alan pomalu otevřel své oči. I když spal nejspíš několik hodin, cítil se tak slabý. Nadzvedl hlavu a vytřeštil oči. Vedle něho ležela nějaká polonahá žena, na druhé straně stejně tak a třetí žena mu z ruky sála krev. Alan sebou ucuknul a ta žena rozmrzele zaprskala. Ucítil, že ty dvě ženy, co ležely vedle něho, mu prsty přejíždějí po hrudi.

„Nechte mě! Kde to vlastně jsem?!“ Alan se pokusil vymanit z jejich sevření, ale ony ho očividně nehodlaly pustit.

„Jenom klid, můj milý, jenom klid,“ šeptala jedna z nich a její pronikavé oči Alana fascinovaly. Pokusil se od nich odtrhnout, odvrátit hlavu, ale nedařilo se mu to.

„Jenom klid, jenom klid,“ šeptala pro změnu zase ta druhá.
„Co jste zač, co po mě chcete?“

„Chceme se jen seznámit,“ promluvila třetí, co si přitáhla jeho ruku opět k sobě. Alan se nebránil. Cítil se slabší a slabší, ale nedokázal s tím nic udělat, jako by ho ty ženy měly ve své moci.

„Tak je to dobře,“ šeptaly obě dvě najednou a každá ho hladila někde jinde.

Věděl, že by se měl bránit, že by se jich měl nějak zbavit, protože jestli to brzo neudělá, zřejmě z něho vysají všechnu krev a to on nechtěl. Pokusil se tedy vstát, ale neměl na to dost sil, nohy a ruce téměř necítil, a tak pro ty ženy nepředstavoval žádnou hrozbu.

Jedna z těch dvou ho přestala hladit a její oči se zahleděly na jeho krev.

„Taková sladká krev, byla by to škoda trochu si necucnout,“ olízla si jazykem rty a poté jí po stranách vyrostly dva ostré zuby.

Alan, který rozhodně nechtěl být kousnut do krku, sebou škubnul, ale jako už poněkolikáté předtím, bylo to zcela marné. Ty ženy ho měly zcela ve své moci.

„Nehýbej se, chceme se jen seznámit,“ zopakovaly.

„Já si ale myslím, že bychom na to seznamování mohli jít trochu jinak, jelikož…,“ Alan nemohl pokračovat, protože jedna z nich mu položila prst na ústa.

„Věř nám, my víme moc dobře, co děláme,“ a poté i té druhé vyrostly po stranách upíří zuby a ona se s chutí zakousla do druhé ruky. Alan měl stisknuté zuby, ale to bylo tak vše, na co se dokázal zmoci.

„Už jen chvilku, a když budeš mít štěstí, budeme moc spolu takhle dovádět celou noc,“ slyšel jak na něj ta, co se mu chystala zakousnout do krku, mluví.

„Já ale…já ale…,“ snažil se něco říct, ale jako by mu mozek v tu chvíli odumřel, nedokázal vyslovit pořádnou větu.

„Hodný chlapec,“ pousmála se ta žena, a pak se sklonila k jeho krku, svými zuby se už už chystala proniknout skrz, když v tom se ozvalo: „Nechte ho ihned na pokoji!“

Všechny tři se otočili a spatřili ve dveřích stát Draculu, kterému se v očích zlobně blýskalo.
„Ještě chviličku, dej nám jen chviličku, pak budeme jen tvé.“

„Odejděte od něj!“ poručil jim Dracula a postoupil o několik kroku vpřed.

„Chceme ho jen uvítat do rodiny,“ ozvala se ta, co sála krev z jeho levého zápěstí.
„Řekl jsem, nechte ho být!“

„Proč nám náš milovaný nedopřeješ trošku povyražení, vždyť proto sem byl dopraven, ne?“ ozvala se ta, co sála z pravého zápěstí.

„Ven!“ zahřměl Dracula a všechny tři sebou trhly.

„Ano pane,“ odpověděly všechny tři téměř současně a současně také opustily Alanovu postel a zanechaly tak Alana na pokraji mdlob. Vnímal, co se kolem něho děje, ale nedokázal na to nikterak reagovat, vždyť skoro necítil své ruce a nohy, hlava se mu otočila.

„Už nikdy! Už nikdy se toho muže nedotknete bez mého svolení!“

„Ale pane. On má takovou chutnou krev a neměl nic proti…“

„Řekl jsem to jasně. Pokud se ho dotknete, budu muset učinit opatření.“

„Přece bys to neudělal, my jsme tvé věrné služebnice!“

„Nechte toho muže na pokoji a vše bude dobré.“

Ženy, ač nerady, se jeho přání podřídily a všechny tři po láskyplném objetí a polibku odešly. Dracula za nimi hleděl, dokud nezmizely v útrobách jeho rozlehlého hradu. Poté se otočil a zadíval se na Alana. Alan, kterému se stále dařilo zůstat při vědomí, jeho pohled neunesl, sklonil svojí hlavu. Dracula se zamračil.

„Kdo jste, co byly ti ženy zač?“ zeptal se Alan slabě.

„Jsem to, co jsi ty a ty ženy, jsou mé potěšení a mohou být i tvé.“

„Já vám nerozumím.“

Dracula přistoupil k jeho posteli a Alan se zachvěl. Přišlo mu, jako by se celou tou místností, prohnal ledový vítr.

„Chcete mi ublížit? Vysát mě stejně jako mě chtěly vysát ty ženy? Pokud ano, proč jste je zastavil?“

„Já tě nechci vysát, byla by to ode mě hloupost.“

„Jak to myslíte?“ Alan si nebyl jistý, jestli tomu, co říká dobře, rozumí. Ať už byl ten muž kdokoliv, mluvil řečí, kterou Alan neovládal, ale přesto mu rozuměl.

„Jsi jeden z nás!“

„To…to tedy nejsem…já jsem člověk.“

„Samozřejmě, že jsi člověk a toho kněze vysál kdo? Nebo tu dívku upírku, tohle většinou neděláme.“

„Já ne. Já jsem člověk nebo…nebo byl jsem jim…já to nechápu.“

„Být upírem není žádný hřích. Je to taky život, i když trochu jiný. Nemůžeš na slunce, aniž by ses řádné nechránil, nesnášíš česnek, vadí ti kříž, svěcená voda, kůl či jiná dřevená zbraň, lidé se tě bojí, ale když mají příležitost, snaží se ti useknout hlavu.“

„Proč mi to říkáte? Já nejsem upír. Nevím, co se to se mnou děje, proč se jim stávám, kdykoliv vyjde měsíc, ale vím, že nejsem jako vy anebo ti ženy.“

„Nejsi tím, protože se toho bojíš nebo protože to nechceš?“

„Protože to nejsem já. Já jsem jen Alan Denvery, obyčejný chlap, co má obyčejné starosti.“

„Máš velmi nezvyklé jméno, ale zřejmě pocházíš z takzvaných křesťanských zemí, kde si mnoho lidí dává prapodivná jména.“

„Já jsem…,“ chtěl mu říct, že je z budoucnosti, ale zavčas si to rozmyslel.

„Poslouchám tě.“

„Myslím, že raději nebudu nic říkat.“

„Jak tedy myslíš, ale než odmítneš onu možnost, stát se jedním z nás napořád, vyposlechni si mojí nabídku.

Alan, kterého po celou dobu jejich rozhovoru, mrazilo v zádech, pomalu přikývl.

„Konáš velmi dobře, Alane. Pokud přijmeš svůj dar, staneš se tím, čím v hloubi jsi, bude ti zaručen nejen věčný život, ale také nebudeš cítit ani chlad, ani teplo, nebudeš trpět žádnými nemocemi, nebudeš ničím svázán, snad jen povinností podřídit se mi. Budeš moct mít kohokoliv, vstoupit kamkoliv.“

Alan pozorně naslouchal a čím dál tím víc měl pocit, že zatímco život v jeho době spěl do ztracena, zde se mu naskytovala možnost, o které nikdy nesnil. Být nesmrtelný, necítit teplo ani mráz, nikdy netrpět žádnými nemocemi.

Dracula ho pozoroval, ale neřekl jedno jediné slovo, jen nechával působit svá slova. Alan zavřel oči a před sebou spatřil ty, které zanechal ve své době. Bobbyho, který si ho doopravdy nikdy nevážil, Susan, které nebyl dost dobrý, Sára…ano Sára, kterou miloval a se kterou chtěl žít, ale svou šanci promeškal a ona se provdala za někoho jiného.

Alan potřásl hlavou. Ať se sem dostal jakkoliv, zřejmě to muselo mít nějaký důvod a co když byl tím důvodem právě tento muž, co když má změnit svůj život, něco dokázat? Začít být někomu užitečný?

„Vím, že rozhodnout se je těžké, ale jestli myslíš, že byl tvůj život, který si žil předtím, než ses dostal na můj hrad, lepší, stačí říct a můžeš jít, vrátit se tam a já slibuji, že už mě ani nikoho z mých sluhu neuvidíš.“

„Proč zrovna já?“

„Máš dar, který když přijde, nelze ignorovat. Už dlouho sháním někoho, kdo mě zastoupí, kdo mi vypomůže.“

„S čím by ti měl vypomoct?“ zeptal se Alan opatrně.

„Už dlouho se snažím se svými nevěstkami zplodit děti noci, ale nebe mě odmítá, peklo mi nepřeje.“

„Co? To jako že bych je s nimi zplodil já s těmi, co mě chtěly…“

„Už se to nikdy nestane, ale ano, ty bys byl tím pravým, ale záleží jen na tobě. Je místo, ve kterém si až dosud žil, lepší než to, co ti nabízím tady a teď?“

Alan zavřel oči a nechal je zavřené několik minut. Ať se snažil sebevíc, nedařilo se mu najít nic, kvůli čemu by se měl vrátit. Zavřel oči a zhluboka se nadechl a stejně zhluboka i vydechl.

„Je místo, ve kterém jsi žil, lepší, než to co ti nabízím?“ zeptal se ho Dracula znovu.

Alan otevřel oči. Uvědomil si, že ono mrazení, kterého provázelo několik posledních minut, zmizelo. Pohlédl na Draculu a řekl: „Není lepší než to, co mi tady nabízíš.“

„Věděl jsem, že si vybereš správně.“

„Co mám udělat, co je potřeba?“

„Nech konat mě,“ řekl Dracula tiše poté k němu, přistoupil.

„Kdo vlastně jsi?“ otázal se Alan z náhlého popudu.

„Jsem Vlad III, některými zvaný Vlad Napichovač.“

„Dracula…,“ vyklouzlo bezděky z Alanových rtů.

„To jen jejich bujná fantazie ze mě dělá něco, co nejsem, ale jestli sis to rozmyslel.“

„Ne. Myslím, že ne,“ zamumlal tiše Alan.

„Věř mi,“ zašeptal Dracula a přiblížil se k jeho krku.

Alanovi bušilo srdce, čelo měl zpocené, nohy se mu podlamovaly, ale zůstal na místě, nehýbal se, byl připraven na to, co mělo přijít. Draculovi po stranách vyrostly upíří zuby, o vteřinu později se zakousnul a Alana obestřela temnota.