Upíří (ne)láska

Probudil jsem se opět jako první. V ústech jsem cítil hořkou pachuť jedu, potřebuji pít. A rychle! Do lovu zbývají necelé dvě hodiny a možná ještě další hodinu, než se najde oběť. Plně jsem propadl zlu krve.

Pod nohama mi křupal čerstvě napadlý sníh. Starodávný hřbitov byl zahalen pod tíhou husté tmy, na temné obloze nebyl vidět Měsíc ani hvězdy. Noc jako stvořená pro lov. Potichu (jak to jen upíři umí) jsem se vykradl ze hřbitova.

Z oblohy se začaly snášely vločky ve tvaru hvězdiček. Posadil jsem se u rezavé brány a pozoroval obláčky páry vystupující z mých ú;st.

Cítil jsem,že jsem se měnil. Den ode dne. Noc od noci. Cítil jsem svou ledovou upírskou duši, jak se svírá při každém pohledu na mrtvé tělo. Bránil jsem se pocitu soucitu, vyhýbal se pocitu provinění, ale nedokázal jsem tomu uniknout.

Zhluboka jsem vydechl a zadíval se na černou oblohu. Pročesával jsem ji milimetr po milimetru. Chtěl jsem najít nějaký bod. Bod, že mám ještě naději se zachránit. Ale kromě tmy a malých bílých teček jsem neviděl nic.

Byl jsem tolik zamyšlený, že jsem si ani nevšiml, že zde nesedím sám. Vilot si sedla kousek ode mě, aby se mě nedotýkala. Pomáhala mi před lovem a po lovu, když jsem byl mírně nervózní. Cítil jsem však, že dnes s ní musím být víc. Nechci se jen koukat do jejích hladových očí…

Vzal jsem ji něžně za ruku a její dlaň jsem si položil na tvář. šokovaně se na mě podívala, ale když viděla, že nasávám její vůni na zápěstí, trochu se ke mně přiblížila. Když upír voní k zápěstí jinému upírovi, znamená to projev potřeby.

Pohladil jsem ji po černých vlasech a pokusil se usmát. Bylo to však spíše ustarané vypísknutí. Violet se zasmála. Přitulila se ke mně. Po dlouhé době jsem cítil příjemný pocit tepla.

Ten však hned zmizel, když jsme uslyšeli volání našeho otce, který nás všechny přeměnil. Violet se zvedla a rychle utekla na hřbitov. Chvíli jsem se za ní díval, fascinovala mě její pohyblivost, byl jsem s ní jako omámený.Oprášil jsem si zasněžený kabát a přidal se ke skupině upírů.

Otec nás unavoval dlouhými řečmi o tom, že jsme byly stvořeni pro to, abychom ničili zlé síly, které panují v dnešním světě. Jinak – abychom vyhubili všechny lidské bytosti…

Přednášky nám dával před každým lovem, tedy každý měsíc stále dokola. Nevnímal jsem slova. Ani jsem si neuvědomil, že zírám na Violet.

,,Do háje!“ šeptnu. Violet miluju!!

***

Začátek lovu pro mě byl neú;spěšný, stále jsem se nemohl probudit z té nadměrné dávky pocitů. Schoval jsem se v jednom vchodě do osmipatrového paneláku a snažil se splynout se zdí. Poslouchal jsem tiše dívčí smích.

V puse jsem měl zase jed, ale vyplivnout jsem ho nemohl. Statečně jsem polykal hořkou pachuť mého jedu a modlil se ke všem čertům, abych už mohl smočit špičáky v nějaké tepně.

Smích se přibližoval a já už zřetelně slyšel tlukot srdce mé oběti. Statečně jsem polkl další dávku jedu a snažil se být ještě neviditelnější. Zavanul ke mně parfém. Potichu jsem zavrčel. Kde ta holka je?! Konečně smích ustal a já slyšel už jen blížící se kroky a zřetelnější tlukot srdce. Měl jsem štěstí, dívka šla do vchodu, kde jsem byl i já. Její krev trochu voněla po alkoholu, aspoň se nebude moc kroutit.

Rychle jsem proklouzl dveřmi a opřen o dveře výtahu jsem čekal, až přijde. Trval to dlouho, než pochopila, že se dveře musí zavřít a ne s nimi jen tak smýkat. Pamatovala si ,kde je vypínač a rozsvítila světlo.

Vypískla,když mě uviděla,jak se na ní křením se špičáky venku…Ale můj škleb záhy ustal. Byla tak krásná. Podobala se elfce…krásnější než elfka. Stála na samém konci chodby a frustrovaně na mě hleděla.

Nechtěl jsem jí ublížit, ale ona si to určitě myslela. Když jsem se k ní o krok přiblížil, utekla. Rozrazila dveře a na to, že v krvi měla nějaký ten alkohol, běžela svižně. Nesnažil jsem se běžet za ní. Byl jsem zesláblý a ještě bych ji vyděsil.

Ale byla nádherná….úplně jsem přitom zapomněl na Violet.

***

Můj lov byl středně úspěšný. Utekla mi holka, ze které bych měl určitě více síly než ze starce, kterého jsem chytil pár minut po tom incidentu. Na zádech jsem nesl jeho vycuclé tělo (pokaždé musíme nosit těla na hřbitov, abychom mohli zamaskovat stopy) a rozhlížel jsem se po ostatních. Milenci Wolfmanovi měli rovnou tři těla! To je úspěch, protože to třetí si přinesly do zásoby.

Rozhlížel jsem se, jestli někde najdu Violet, ale nikde jsem ji nenašel. Starce jsem položil vedle ostatních těl a do úst jsem si nabral trochu sněhu, abych si vyčistil špičáky a vnitřek ú;st od krve. Náhle jsem ucítil krásnou vůni a jako omámený jsem se otočil. Violet už dorazila, vitálnější než kdy předtím. Mrkla na mě a naznačila, že byla dobrá. Na zádech nesla dívku s blond vlasy.

Violet dívku položila mezi ostatní vycuclíky a já se zhroutil.Byla to ona! Ta elfka!

,,Tys ji zabila!“ rozkřikl jsem se na nechápající Violet. ,,Já jí nechal žít! Mohl jsem jí klidně taky pustit žilou, ale tys..ty..ty seš taková neskutečná mrcha!!“

Bezmyšlenkovitě jsem se na ní vrhl. Měl jsem takový vztek, že mi bylo jedno, co mě čeká. Chtěl jsem jí zabít, zničit! Pokoušel jsem se jí kousnout do krku, ale hbitě uhýbala. Snažila se mě ze sebe skopnout, ale to se jí nedařilo.

Odtrhl nás od sebe až tři upíři, kteří se mnou zacházeli tak, jako bych byl pouhý hmyz. S Violet zacházeli trochu líp.

,,Zamiloval ses do člověka! Za to tě trest nemine!“ Otec s ke mně natočil a podivným výrazem ukázal na mé tělo.

,,Zklamal jsi naši tlupu! Porušil pravidla! Musíš odejít!“ a svým tlustým prstem ukázal k bráně .Jeho pomocníci mě hrubě vzali pod krkem a džentlmansky mě vyprovodili až k bráně.

Nelitoval jsem toho. Byl jsem rád, že musím jít. Naposledy jsem se podíval do očí mé Violet, kde se trochu třpytily slzy. Neodvážil jsem se podívat na mou elfku.

***

Za kopcem už vycházelo slunce. Snil jsem o své rakvi, o husté tmě. Má bývalá rakev nepropustila ani paprsek světla. Tady jsem se musel bránit, jak jen to šlo.Chtělo se mi spát, ale bál jsem se, abych se neocitl v paprscích. Nechtěl jsem takto skončit.

Spánek mě však nakonec přemohl. Hlavu jsem si položil na rameno a snažil jsem se na nic nemyslet, ale nešlo to. Stále jsem se budil kvůli ostrému světlu, kde jsem stále viděl Violet. Miloval jsem ji i nenáviděl. Strašná kombinace…

Když zvon odbíjel dvanáct hodin odpoledne, znovu jsem usnul a tentokrát už tvrdě. Zdálo se mi, že jsem na hřbitově, ale nebyl to ten hřbitov, co znám. Byl mnohem menší a ú;tulnější. Má hrobka a rakev byla větší, takže se tam klidně mohli vejít i dva lidé-upíři.

Byl to krásný sen, ze kterého mě nevytrhlo sluneční světlo, ale příjemná vůně a ledový dotyk na mé tváři. Byla už tma a byl jsem trochu zmámený. Naproti mě seděla osoba a tvář a hlavu měla zakrytou kápí.Koukaly na mě dva páry fialových očí. Poznal jsem ji podle té příjemné vůně.

,,Violet?“ Než jsem se nadál, políbila mě na mé ledové rty.

,,Proč jsi mi to udělal?“ řekla v intervalech, když mě zrovna nelíbala. Místo odpovědi jsem ji k sobě stiskl a polibky jí oplácel.

Odpustila mi a za to jsem jí byl vděčný. Nešli jsme ani na lov, chtěli jsme být jen spolu. Violet mi nad ránem ukázala i místo, o kterém se mi zdálo. Byl to ten samí hřbitov, útulný a pod návalem sněhu také romantický.

Už jsme se nevrátili k našemu otci. Zakládali jsem naší vlastní kolonii upírů. A já už nikdy nečekal na mladé dívky ve vchodech, ale na stařeny, které jen sotva chodily a nemohly mi utéct.