Adrian Tchaikovsky: Rubáš
Hleděli do temnoty a temnota pohlédla zpět. Na povrchu mrtvého světa něco dýchá. Čeká. Nikdy nejsi sám.
ANOTACE:
Nově objevené planety jsou snadným terčem pro spekulanty a vesmírné dobrodruhy. Během těžební mise do vzdálené hvězdné soustavy je náhodou objeven neobvyklý měsíc – temný, černý jako uhel a silně radioaktivní. Prostředí s vysokou gravitací, extrémním tlakem a nulovým obsahem kyslíku je smrtící pro život, ale oplývající surovinami. Pojmenují ho Rubáš a chystají se zahájit těžbu.
Fatální nehoda donutí dvě členky podpůrného personálu nouzově přistát na nehostinném povrchu měsíce. Rubáš je však místo, kam by lidé za žádných okolností neměli vstupovat.
Jejich malá transportní kapsle je nedokáže přepravit zpátky na loď, a nemůže ji ani kontaktovat. Dochází jim čas. Chtějí-li přežit, nemají jinou možnost než se vydat na vyčerpávající cestu přes nebezpečný měsíc. Nelidské prostředí však není to nejhorší, co je čeká. Poznávají, že nejsou jediné živé bytosti, které Rubáš hostí. Je zde i někdo jiný. Někdo místní. A ten začíná poznávat je.
Podaří-li se jim uniknout z Rubáše, budou muset vysvětlit nemožné a neuvěřitelné. A čelit vlastní posádce, kterou nezajímá tento neobyčejný svět, ale pouze zisk, jejž jim může přinést. Pokud se vůbec vrátí.
INFO O KNIZE:
Vydala: Planeta9, 8/2026
Překlad: Milan Pohl
Vazba: vázaná
Počet stran: 462
Cena: 599 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
1.1 SVĚTLO
Ten svět řval.
Přesněji řečeno měsíc. Koule s vázanou rotací, gravitačně připoutaná k plynnému obru ve středním pásu hvězdné soustavy Prospektor 413 (poznámka: schváleno k těžbě). Tato soustava chladných mrtvých světů a nerostného bohatství se měla brzy stát součástí třetí fáze komerční expanze ze Země. Sítě, kterou házelo lidstvo do vesmíru ve snaze najít nová místa, kde by mohlo sklízet, budovat a žít. Dá-li se to nazvat životem.
Vlastně jsme tady ani neměli zaparkovat na oběžné dráze. Pamatuju si, jak jsem se probouzela společně se zbytkem oddělení Zvláštních projektů; jak mě palubní systémy vytahovaly z mrazivé hibernace, do které nás všechny uvedli. Biologicky jsme se téměř nezměnili, a přesto jsme se cítili nevyčíslitelně starší a opotřebovanější. Z hibernačních lůžek jsme se soukali jako ze své vlastní odhozené kůže. Bartokh, náš šéf, a především můj přímý nadřízený, zatleskal, nahý si vykračoval na tyčkovitých nohou a poplácával si při tom bříško, požíval totiž výhod dostatečně vysoké mzdové kategorie, aby si ho vypěstoval. Vzhůru byl už hodinu a srdnatě překonával nevyhnutelnou fázi kosmické kocoviny, aniž se obtěžoval hodit na sebe jediný kousíček oblečení. Zase nás všechny oblažoval abrazivně optimistickým manažerským stylem, který praktikoval a který teď na naše čelní mozkové laloky působil jako brusný papír.
„Co?“ ozvali se Hari Skien, nebinární geolog. „Tak co, proboha? Řekněte nám někdo, s čím máme tu čest. Jsou to mimozemšťani?“
„Jasně že to nejsou mimozemšťani,“ zavrčel Shemp Rastomaier, náš biolog, který se už vlastně rozloučil s představou, že bude vykonávat své povolání. My ostatní jsme sténali, ať on i Skien drží hubu nebo ať na to vlítnou, protože ti dva si šli po krku i ve chvíli, kdy jsme uléhali ke spánku. Hibernace zřejmě v jejich mozcích zakonzervovala něco jako uloženou pozici ve hře, a jen co se probrali, hned se do sebe zase pustili.
Starý lišák Bartokh se kdákavě zasmál a řekl, že ano, tentokrát jsou to možná doopravdy mimozemšťani.
Nikdo z nás mu nevěřil.
Ale měl pravdu. Tentokrát to tak vážně bylo.
/
Víceúčelová modulární loď Garveneer vstoupila do soustavy Prospektor 413 s plánem začít nejprve očesávat nesouvislý pás asteroidů a některé z vnějších planet. Za tímto všedním účelem probudila hlavouny, kteří tvořili vybraný manažerský tým takzvaných Příležitostí, a potom nejspíš akviziční týmy jedna až sedm nebo něco podobného. Ale sotva se začali chystat, zachytili signály. Signály z měsíce plynného obra, ke kterému by se nakonec taky dostali, jenže on se jejich pozornosti domáhal právě teď.
Řval. Skučel do vesmíru, tisícem jazyků se pokoušel vykřičet svou bolest daleko do prázdnoty. Neutuchající bouře jeho rádiových vysílání zuřila na veškerých našich přístrojích a frekvencích.
A právě proto dospěl tým Příležitostí k závěru, že je potřeba zburcovat vědátory ze Zvláštních projektů. Dělo se totiž něco divného, spektrografická analýza atmosféry nabízela hodně zajímavé čtení, takže by se tam snad dalo sklidit něco, co by mohlo být doopravdy k užitku. Vytáhli nás z regálu, kde nás předtím uskladnili, a jeden odpojitelný modul vyčlenili jako teritorium Zvláštních projektů. Potom nás oddělili od hlavní mise a jejího plánovaného vektoru a vyplivli nás z Garveneera, abychom ten řvoucí zázrak navštívili a podívali se, co má všechen ten povyk znamenat.
Když jsme dorazili na místo, našli jsme jen tmu.
Studnu noci, zahlcenou elektromagnetickými přenosy. Tolika signály, až splývaly v pouhý šum. Z měsíce jako takového jsme nedetekovali vůbec nic. Naše vybavení možná ilustrovalo neustálý zápas mezi technologií a entropií, s ničím lepším však lidská vynalézavost nepřišla. Přístroje v té vřavě neslyšely ani samy sebe, a stejně tak je nemohlo slyšet nic tam dole. Každá naše elektronická sonda zmizela v bouři, aniž nám zanechala doručovací adresu nebo jen střípeček užitečných údajů. Každý náš pozdrav překřičelo neustálé ječení světa pod námi. Hejnu dronů se podařilo proletět vysoko nad povrchem a vrátit se s jistými základními údaji o svrchních vrstvách atmosféry, hlubší sondování však jednoduše mizelo v tom plášti hluku. Nás šest ze Zvláštních projektů se rozštěpilo na minimálně osm různých frakcí, které se dohadovaly, co by mohlo takhle nepravidelné, neustálé a chaotické transmise způsobovat. Všichni jsme tancovali kolem otázky: Život, nemohl by to být život? Celá civilizace s rádii nasta
venými tam dole ve tmě na maximální hlasitost?
/
Nakonec se odtamtud něco vrátilo. „Nakonec“ znamená týdny měření a experimentování, projektování a konstruování, selhávání a revidování. Paběrkování na samých okrajích, trhání pomyslného ovoce z nemnoha větví, na které jsme v horních vrstvách atmosféry dosáhli. Vznášeli jsme se tam, viseli nad ryčícím světem, až jsme jeho šílený, nepřátelský řev začínali vnímat i běžnými lidskými smysly. Jako bychom seděli v cele vedle běsnícího berserka. A ještě to zhoršovaly zlé sny, výbuchy vzteku, jeden neúspěšný pokus za druhým. Vše, co jsme do té prázdnoty hodili, bylo rozdrceno, zničeno, případně se porouchalo, zřítilo nebo prostě odmlčelo. Připadalo nám, že se nemáme čeho chytit, prostě se v nepoznatelnosti toho měsíce plácáme jako moucha na okně. Až se něco konečně vrátilo.
Hlubinný dron číslo čtrnáct. Předchozích třináct spolkla neproniknutelná noc.
Z dronu se vrátilo jen srdce vytržené z těla. Tělo totiž bylo těžké. Dolů se letělo snadno, ale tenhle měsíc byl větší a lačnější než Země a vrátit se běžným způsobem nepřicházelo v úvahu. Vzhledem ke složení atmosféry rozhodně nešlo o raketovou vědu.
To drahocenné srdce představovalo důkladně odstíněné úložiště dat, kam se zapisovaly údaje z veškerých přístrojů dronu čtrnáct, odhozených společně s krytem. Dostat zpátky nahoru aspoň tohle bylo pekelně těžké. Všichni jsme doslova tápali ve tmě a čekali, jestli z té ječící propasti pod námi něco konečně vyvázne.
Vyvázlo. A tak jsem já, Juna Ceelanderová, poprvé zahlédla život na Rubáši.
/
Při prvním přehrávání, než to Jerennian pročistil, jsme neviděli a neslyšeli o moc víc než šum. Šum, protože ten ukřičený sbor byl tam dole mnohem hlasitější a navzdory veškerému našemu snažení pronikal do dat. Obrušoval je jako digitální písečná bouře, ohlodával okraje všeho, co se dron pokoušel uchovat. Nás šest tam chvíli jenom sedělo a zoufalstvím si chtělo podřezat zápěstí. Vrchní vedení Garveneera, oddělení Příležitostí, se po Bartokhovi nelítostně vozilo, chtělo po něm výsledky. To znamenalo, že Bartokh se vozil zase po nás, a všem nám bylo jasné, že pokud nesplašíme použitelné údaje, vedení nás strčí zpátky do regálu v hibernačním sálu a možná už nás víckrát neprobudí. V komerčním těžebním loďstvu Koncernů se člověk musí ohánět, aby si na sebe vydělal, a my jsme zatím jenom polykali finance.
A pak to přišlo. Dvanáct sekund videonahrávky, ve kterých se dalo rozeznat něco víc než jen zrnění s nezřetelným náznakem jakýchsi obrysů. Elektronické oči zůstaly spolu se zbytkem stroje na povrchu planety, ale to, co spatřily, doputovalo díky všemožným improvizovaným opatřením na oběžnou dráhu zpátky k nám.
Byla tam tma, s tím jsme ovšem počítali. Dron měl ty nejvýkonnější světlomety, kterými jsme ho dokázali vybavit. V kalném přítmí nedosvítil daleko, ale na těch pár sekund to úplně stačilo.
Nebyla to holá měsíční krajina, jakou jsme všichni potají očekávali, poněvadž tolik nezdarů po takové době může vést jedině k pesimismu. Nebyly to skály, byly to organismy.
Propletenec ostnatého drátu. Trnité houští, jenomže dron byl dvakrát větší než člověk, a trní se přesto vypínalo vysoko nad něj. Kamery mířící dolů ukazovaly totéž: ostnaté stonky propletené jako proutí v košíku, s nepravidelnými mezerami ústícími mimo dosvit dronu. Pohupovaly se proti sobě navzájem, jako kdyby země dýchala. V zauzlovaných stvolech klenoucích se nad dronem zela roztřepená díra, kudy se dron prolámal. Jejich okraje byly zubaté a duté, samá voština.
Článkované stonky navíc kvetly. Drobné kvítky, spíš tušené než viděné, se rozevíraly a vlnily jako vějíře vodních kroužkovců. Ve větru? Ne, kdepak – každý z nich se pohyboval samostatně. Nad rozervanou klenbou sahaly do zrnité černoty dlouhé šlahouny: napnuté a chvějivé, jako šňůry papírových draků.
Na okraji světla se něco hýbalo, šinulo se přímo do něj. Zřejmě to nemělo smyslový orgán, jakým by svit dokázalo zaznamenat. Zahlédli jsme tělo sestávající z jakéhosi složitého mřížoví, náznak pohybu uvnitř. V tu chvíli připomínalo spíš dětskou hračku na klíček než živého tvora. To, jak se pohybovalo, působilo na lidský zrak hluboce nepřirozeným dojmem, ačkoli v té krátké chvilce nebylo jasné proč. Snad to souviselo s tím, jak se posouvalo kupředu, jak udržovalo rovnováhu. Bylo větší než dron a blížilo se pomalým, kroutivým, šouravým kolébáním. Jeho zevnějšek se leskl a mihotal, obklopovaly ho zářivé duhy, které se mu utvářely v mlze jemných chloupků. Potom se jakoby v odpověď vzedmula vlna šumu a dočista obraz zaplavila. Rubáš si svá tajemství žárlivě střežil.
V datovém jádru hlubinného dronu se nám dochovaly čtyři hodiny nahrávek. Pokud šlo o obrazové záznamy, na první pohled se dalo snadno interpretovat jenom těch dvanáct sekund. Ale stačilo to, abychom poznali, že všechny útrapy, jimiž jsme si prošli, za to stály. Konečně máme něco, čím se můžeme blýsknout před Příležitostmi, a ospravedlnit tak další svoji existenci v probuzeném stavu.
Kromě vizuálních dat jsme získali výsledky celé řady fyzikálních testů, které nám prozradily ledacos o tom, jaké to je na povrchu Rubáše. Stručně řečeno, pro člověka je to sakra nepříjemné prostředí. Nikdo tam hned tak nevyrazí na procházku. Možná nikdy. Kdybyste se mě na to tehdy zeptali, řekla bych vám, že tohle víme na beton.
Vždyť by tam lezl jen cvok.
Mám ale podezření, že Bartokhovi se už tehdy líhly v hlavě nápady. Myslím, že tušil, co bude dál.
Bartokh nám ihned vydal rozkazy. Jerennian se měl vrhnout na nahrávky dronů, vydolovat z nich něco dalšího. Všichni ostatní se měli pustit do vývoje lepších dronů. Bartokh chtěl víc: vzorky atmosféry z úrovně terénu, exempláře. Chtěl něco, co by mohl tady na oběžné dráze osobně prohlédnout, strčit pod mikroskop a pak se s tím pochlubit hlavnímu řediteli Adventovi, až mu velikán zase zavolá. Jenže Rubáš se nedal lacino, naopak si umínil, že s námi bude na každém kroku bojovat.
/
O tři měsíce a devětapadesát dronů později Rubáš vyhraje.
