Laura Thalassa: Očarovaná

Nakladatelství Slovart vydalo v edici #booklab první díl romantasy trilogie Očarovaná od Laury Thalassy, autorky fantasy tetralogie Jezdci apokalypsy.

ANOTACE:
Největší touhou Selene Bowersové je být přijata do Henbaneského covenu, elitní akademie pro čarodějky – a udělala by pro to cokoli.

Praktikování magie si však u ní vybírá krutou daň: pokaždé když použije nějaké kouzlo, ztrácí část svých vzpomínek. Svou mocí navíc omylem osvobodí čaroděje Memnona, po tisíciletí drženého v zajetí. Když pak v covenu začne kdosi vraždit ostatní čarodějky, je to právě Selene, kdo se kvůli absenci vzpomínek stane hlavní podezřelou. Její jedinou nadějí se stává Memnon – za svou pomoc však mocný mág požaduje vysokou cenu…

INFO O KNIZE:
Vydal: #booklab, 6/2026
Překlad: Ondřej Pauser
Vazba: vázaná
Počet stran: 464
Cena: 469 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola 1
Selene

Dnes konečně nastává ten den, kdy mě přijme henbaneský coven.

Se zatajeným dechem vzhlížím k rozlehlým gotickým budovám tvořícím kampus. Areál leží v kopcích na pobřeží severně od San Franciska, ze všech stran obklopený hustým stálezeleným lesem zvaným Everwood.

Není tu žádná cedule, která by oznamovala, že stojím na půdě vlastněné čarodějkami, ale tohle místo ani žádnou nepotřebuje. Pokud se člověk zdrží dostatečně dlouho, dřív nebo později nepochybně spatří něco neobyčejného a zvláštního – jako například kruh mladých žen sedících na trávníku přede mnou.

Jejich vlasy a oblečení se volně vznášejí, jako by na ně nepůsobila gravitace, a vzduch okolo zahušťují oblaka magie. Barva magie každé z nich se liší – od jasně zelené přes žvýkačkově růžovou až po tyrkysovou a další – a přímo před mýma očima se všechny mísí a vytváří kolem nich vířící duhu.

Vzedme se ve mně vlna bolestné touhy a musím potlačit panický, zoufalý pocit, který se vzápětí dostaví.

Shlédnu do otevřeného zápisníku ve své ruce.

Úterý 29. srpna

10:00 schůzka s přijímacím výborem covenu v Morganině posluchárně.

*Vyraz o dvacet minut dřív. Máš ve zvyku chodit pozdě.

Zamračím se na poznámku a zkontroluju čas na telefonu: 9:57.

Kruci.

Přidám do kroku a chvatně zamířím k omšelým kamenným budovám, zatímco očima ještě jednou zalétnu k zápisníku. Pod vlastnoručně naškrábanými instrukcemi se skví kresbička znaku s květinami vyrůstajícími z kotlíku nad dvěma zkříženými košťaty. Vedle obrázku jsem přilepila polaroidovou fotografii jedné ze staveb přede mnou a pod ni jsem připsala název Morganina posluchárna. A pod snímek jsem si červeně poznamenala:

Schůzka se bude konat v přijímacím salonku – druhé dveře vpravo.

Vystoupám po kamenných schodech Morganiny posluchárny a téměř se zalykám kypícími emocemi. Za poslední století a půl byla každá čarodějka, která za něco stála, aktivní členkou akreditovaného covenu.

A já jsem odhodlaná se dnes na ten seznam dostat taky.

Nepovedlo se to loni ani na začátku tohoto roku, když ses hlásila znovu. Možná tě prostě nechtějí.

Zhluboka se nadechnu a tu zákeřnou myšlenku odeženu. Tentokrát je to jiné. Jsem na oficiální čekací listině a tenhle pohovor je domluvený od minulého týdne. Musí brát moji přihlášku vážně – a to je všechno, co potřebuju: malou šanci.

Otevřu jedno křídlo masivních dveří budovy a vejdu dovnitř.

První věc, kterou v hale uvidím, je velkolepá socha Trojité bohyně. Její tři podoby stojí zády k sobě – panna s květinami vpletenými do rozpuštěných vlasů; matka, jejíž dlaně spočívají na jejím těhotném břiše; a stařena s korunou z kostí, seschlé ruce opřené o hůl.

Stěny lemují portréty bývalých členek covenu, mnohé z nich mají divoce rozcuchané vlasy a ještě divočejší výraz v očích. Mezi nimi visí vystavené hůlky a košťata a zarámované úryvky ze slavných grimoárů.

Na okamžik se zastavím a nasávám atmosféru. Vnímám jemné hučení magie ve vzduchu a vůbec pocit domova, kterým to tu na mě dýchá.

Já se sem dostanu.

S čerstvým odhodláním vykročím chodbou. Když dojdu ke druhým dveřím vpravo, zaklepu a čekám.

Vzápětí otevře čarodějka s jemnými rysy a laskavým úsměvem. „Selene Bowersová?“ zeptá se.

Přikývnu.

„Pojď dál.“

Následuju ji do přijímacího salonku. Většinu prostoru zabírá veliký stůl ve tvaru půlměsíce, podél jehož vyklenuté strany trpělivě sedí půl tuctu čarodějek. Naproti nim stojí jediná židle.

Žena mi k ní pokyne. Navzdory všem povzbuzujícím myšlenkám se mi prudce rozbuší srdce.

Posadím se a složím ruce do klína, abych zabránila jejich chvění, zatímco čarodějka, která mě uvedla, zamíří ke svému místu na opačné straně stolu.

Přímo naproti mně sedí čarodějka s černými vlasy, tenkými, dolů staženými rty a bystrýma očima. Myslím, že jsem s ní už kdysi mluvila – na jejích rysech je něco matně povědomého –, ale její totožnost mi uniká…

Vzhlédne od svých poznámek a přimhouří na mě oči. Vzápětí se zamračí ještě víc. „Zase ty?“

Přísahám, že po té otázce se celá atmosféra v místnosti změní a přívětivost nahradí napětí.

S námahou polknu. „Ano, já,“ řeknu chraplavě a odkašlu si. Začínám se bát, že tenhle pohovor je předurčený ke krachu dřív, než vůbec začal.

Čarodějka, která promluvila, znovu obrátí pozornost k papírům před sebou. Olízne si prst a začne jimi listovat. „Domnívala jsem se, že k pohovoru se má dostavit jiná uchazečka,“ poznamená.

Co se na tohle dá říct? Promiňte, že nejsem někdo jiný?

Obávám se, že ji nedokážu uspokojit, pokud se neproměním v jinou osobu.

Ale pak další čarodějka, se skobovitým nosem a šedými vlasy tuhými jako dráty, jemně pronese: „Selene Bowersová, rády tě poznáváme. Co kdybys nám pověděla něco víc o sobě a o tom, proč by ses chtěla připojit k henbaneskému covenu?“

Tohle je ono. Moje šance.

Zhluboka se nadechnu a spustím.

Následujících třicet minut odpovídám na různé dotazy o svých schopnostech, původu a magických zájmech. Většina z předsedajících čarodějek povzbudivě přikyvuje. Jedinou výraznou výjimkou je ta jestřábooká žena, která se na mě dívá, jako bych byla kouzlo, které se ošklivě zvrtlo. Dělám, co můžu, abych odpovídala na otázky, které dostávám, aniž bych se jí nechala zastrašit a zmlkla.

„Být součástí covenu je mým snem, kam až sahají moje vzpomínky.“

„A kam až sahají tvé vzpomínky?“ zeptá se ostře čarodějka přede mnou.

Stisknu ruce k sobě a z prostoru mezi nimi vyklouzne pramínek bledě oranžové magie. V předchozích odpovědích jsem kolem toho tématu opatrně našlapovala, nejistá, jak se s ním vypořádat.

„To… je různé,“ řeknu. „Ale moje paměť nijak neovlivňuje mé odhodlání ani mé schopnosti,“ dodám.

„Ale bude,“ namítne čarodějka. „Jednou na to dojde. Používání magie tě stojí vzpomínky, je to tak?“

A je to tady, přichází čas vyložit karty na stůl.

Zatnu čelisti. „Ano, ale –“

Chvíli hledá ve štosu papírů, pak jeden vytáhne a položí ho navrch. „Zdravotní záznamy, které jsi nám poskytla, naznačují – cituji: ‚Předpokládá se, že ztráta paměti pacientky je magicky podmíněný stav bez známého ekvivalentu a bez možnosti léčby. Podle všeho jde o progresivní onemocnění. Prognóza: terminální.‘“

Ticho, které po jejích slovech následuje, je nějakým způsobem velmi, velmi hlasité. Slyším vlastní dech vycházející z mých plic. Z dlaní mi znovu unikne magie, stoupá vzhůru jako obláček naoranžovělého kouře.

„Takže,“ pokračuje, „každý kousek moci, kterou použiješ, ukusuje z tvé mysli, mám pravdu?“

Po krátkém zaváhání pomalu přikývnu.

„A s každým použitím magie se tvůj mozek víc a víc ničí.“

„Neničí se,“ zaprotestuju, rozčilená tím výrazem. Přicházím o vzpomínky, ne o funkčnost.

Výraz ve tváři čarodějky se zjemní a přejde v lítost. Tu nesnáším ze všeho nejvíc. Nesnáším ji tak moc, až se mi sevře hrudník a nedokážu se pořádně nadechnout.

„Zde v covenu Henbane,“ řekne, „nejenže přijímáme všechny možné druhy postižení – takových čarodějek si obzvlášť vážíme…“

To je pravda. Existuje důvod, proč některé z nejmocnějších čarodějek osleply, a první zaznamenaná čarodějka v Evropě, která létala na koštěti – Hildegard von Goethe – to dělala právě kvůli své omezené pohyblivosti.

„… ale také tady,“ pokračuje, „od tebe budeme přísně vyžadovat intenzivní praktikování magie. Pokud je však používání magie přímo spojené s tvou ztrátou paměti, pak pobyt tady bezpochyby urychlí zhoršování tvého… stavu. Jak bychom to po tobě mohly s čistým svědomím žádat?“

Polknu. To je férová otázka. Vyvolává ve mně paniku a zoufalství, ale je férová.

Shlédnu na své ruce. O tomhle jsem přemýšlela už mnohokrát. Vzdám se magie jen proto, že mě její používání jednoho dne zabije?

Vzhlédnu k ženě naproti. „Žiju s postupnou ztrátou paměti už tři poslední roky,“ přiznám. „Od chvíle, kdy se mé schopnosti probudily. A ano, kouzlení mi požírá vzpomínky a může to můj život velmi zkomplikovat. Ale bez magie žít nemůžu. To přece chápete,“ řeknu a pohledem přejedu po půlkruhu čarodějek sedících naproti mně. „Ztráta paměti však není to, co mě definuje, ve mně i v mé magii je toho mnohem víc.“ Jako třeba fakt, že jsem zatraceně organizovaná. Jsem tak nechutně dokonale organizovaná, že by jí z toho spadla brada. „Chtěla bych dostat šanci ukázat henbaneskému covenu i tuhle svou stránku. Mám co nabídnout.“

Když domluvím, oblak mé magie mě zahaluje jako mlžný opar v barvě zapadajícího slunce. Ukazuju všechny své emoce tak otevřeně, až je mi z toho nepříjemně a cítím se nebezpečně odhalená.

Hlavní čarodějka si mě několik vteřin mlčky prohlíží.

Nakonec poklepe na stůl a vstane. „Děkujeme za tvůj čas,“ řekne. Všechno na jejím výrazu i postoji působí vážně a tak nějak definitivně.

Do prdele.

Dnešek měl být můj den. Tak dlouho jsem k tomuhle okamžiku směřovala. Neexistuje žádný záložní plán – jen se znovu přihlásit za další čtyři měsíce.

Chci vstát, ale jako by mi zadek přirostl k židli.

„Selene?“ osloví mě hlavní čarodějka. „Děkujeme za tvůj čas.“ Už jen způsob, jakým to řekne, je dostatečnou nápovědou. Chce, abych odešla. Venku na chodbě už možná čeká další uchazečka.

Hrdlo se mi stáhne emocemi a pěsti zatínám tak pevně, až to bolí.

„Podávám protest proti vašemu zamítnutí,“ vyhrknu a vzhlédnu k hlavní čarodějce.

Na okamžik se zarazí, pak se nevěřícně zasměje. „Takže teď je z tebe jasnovidka? Nahlédla jsi do budoucnosti a uviděla výsledek pohovoru?“

Ani nemusím – její kousavá odpověď mi jako potvrzení stačí.

Než si tu skutečnost sama připustím, narovnám páteř. „Podávám protest,“ zopakuju.

Zavrtí hlavou. „Takhle to nefunguje.“

Teď už se zvednu, dlaněmi se opřu o stůl. „Možná nemám nejlepší paměť, ale jsem vytrvalá a můžu vám slíbit jednu věc: budu se sem hlásit dál a dál a budu se vracet, dokud své rozhodnutí nepřehodnotíte.“

Tohle je moje toxická vlastnost – nevzdávat se.

„Jestli vám mohu vstoupit do řeči,“ ozve se jedna z dalších žen – ta čarodějka s drátovitými vlasy, „možná si mě nepamatuješ, ale mé jméno je Constance Sternfallowová.“

Krátce se na mě usměje. „Myslím, že jsi fantastická kandidátka,“ řekne, „ale tvoje přihláška je v několika zásadních bodech nedostatečná. Potřebuješ absolvovat nějakou lepší magickou výpravu než tu, o níž jsi nám předložila zprávu, a také bys měla získat familiára. Vím, že je ve stanovách uvedeno, že je to volitelné, ale ve skutečnosti ho ve většině případů vyžadujeme.“

Constance pohlédne na ostatní ženy sedící u stolu. Jedna z nich lehce přikývne.

Když obrátí pozornost zpátky ke mně, řekne: „Pokud dokážeš splnit tyto dvě podmínky –“

„Constance,“ ozve se varovně hlavní čarodějka.

„– pak, Selene Bowersová,“ pokračuje Constance a ignoruje ji, „tě přijmeme do covenu Henbane.“