Marie Lu: Rudé město

Nakladatelství CooBoo vydalo román Rudé město, první díl temné fantasy dilogie Noví alchymisté čínsko-americké spisovatelky Marie Lu, autorky sérií Legenda a Warcross.

Moc má vždycky svou cenu. 

 

Alchymie je skryté umění proměny. V Angel City ji dva soupeřící zločinecké syndikáty prodávají ve formě drogy, která lidem dá vše, co si přejí: krásu, intelekt, charisma. Město tak balancuje na hraně mezi luxusem a zločinem, zdvořilými dohodami a krvavou válkou.

 

Sam sní o úniku z chudoby a je ochotná riskovat cokoli, aby se dostala mezi členy Grand Central. Ari, vychovaný Lumines, je jejich největší zbraní. Kdysi se milovali, teď stojí na opačných stranách konfliktu – a ten může zničit město i je samotné.

 

 

Vydal: Fragment, 5/2026

Překlad: Petra Badalec

Vazba: brožovaná

Počet stran: 440

Cena: 499 Kč

 

 

 

 

Sam je dítě, a tak vidí krásu ve všem.

 

Dokáže strávit hodinu obdivováním zákrut ulity šneka. Každé ráno ona a její plyšák Králík pozdraví máslově žluté pampelišky vy­růstající z prasklin v chodníku. V noci pouliční lampy vytvářejí na ze­mi stříbrné kaluže. Sam přejíždí dlaněmi po kovových mřížích na dveřích jejich bytu a cítí, jak se jí pod prsty rozeznívá jejich hudba. Trhlina na stropě ložnice má tvar hvězdy. A když její matka šije záclony ze starých prostěradel, Sam s úžasem sleduje, jak ručně vyšité květiny tančí ve větru, jako by látka byla opravdová louka.

 

Pro ni je jejich byt obrovský. Má uklizenou koupelnu a funkční osvětlení, ložnici, kterou sdílí s matkou, koberec, na kterém Sam in­scenuje příběhy s Králíkem a stádem umělohmotných koní, kuchyň, kde se vaří teplá jídla, a ledničku, kterou její matka nějakým způsobem dokáže neustále udržovat plnou. Matka vyvařuje dlouho do noci, připravuje dušené hovězí rolky a nadýchané bochánky a míchaná vejce s rajčaty, zbytky přeměňuje na smaženou rýži a balí porce jídla do mrazáku na celý týden. Nikdo neumí hospodařit s penězi tak dobře jako ona. Pětilibrový pytel mouky stojí stejně jako bochník chleba, vystačí ale na několik týdnů a dají se z něj vyrobit nudle i cibulové placky. Mleté kuřecí maso vydrží déle, když se smíchá s vejci a zelím a zabalí se do knedlíků. Slupky od melounu se naloží, takže změknou a dají se restovat. Zmrazením porcí dušeného masa z hovězího krku zakoupeného v pondělí – akční balení, které má těsně před datem spotřeby – se dá ušetřit až třicet dolarů měsíčně. Za sedmdesát pět centů člověk pořídí celý pytel dýní ze zahrádky mexického sou­seda.

 

Sam miluje usínat s vůní dobrého jídla, která se line jejich domovem. Miluje, jak nadaná je její matka ve všem, co dělá. Někdy má pocit, že jí srdce z těch tisíců malých radostí v jejím světě musí co nevidět puknout, a každý den se těší na každičkou z nich, protože jsou to jediné, co kdy poznala. Takhle vypadá dokonalý život.

 

Když se Sam poprvé dozví o alchymii, vidí jen to, čím by měla být: vidí krásu a nekonečné možnosti.

 

*

 

Samina matka pracuje v čínské restauraci Mandarin Palace na rohu Čtvrté a Normandské. Sam nemá žádné kamarády, se kterými by mohla trávit čas po škole, ani spolužáky, kteří by ji pozvali někam ven, takže prostě jede metrem kolem YMCA a divadla Odyssey do restaurace, kde pak vysedává na židli v koutě, dělá si domácí úkoly a čeká, až její matka skončí v práci. Ostatní zaměstnanci restaurace kolem ní procházejí, aniž by se na ni byť jen podívali. V létě Sam tráví dlouhé dny sama v potu tváře ve skladu restaurace, vychutnává si vánek z točícího se ventilátoru a drtí koláčky štěstí v plastových pytlíčcích na prach. Nikdo se sem za ní nikdy nepřijde podívat ani se jí nezeptá, jak se má. Sam se domnívá, že nebýt vidět je její zvláštní nadání.

 

Jednoho horkého odpoledne, hned po začátku čtvrté třídy, je svědkem toho, jak její matka přijímá objednávky od dvou mužů, kteří mají na klopách svých obleků připnuté odznaky ve tvaru zlaté lišky. Pan Hayes, majitel restaurace, k nim nervózně přiběhne, aby je ujistil, že jídlo bude na účet podniku. Sam sedí u stolu v rohu vedle nich, nikdo si jí nevšímá, čas od času zvedne oči od domácích úkolů, aby mohla pokukovat po jejich krásných polobotkách. V tak obyčejném prostředí vypadají ti muži téměř nadpozemsky, látka jejich obleků je jemná a luxusní, vlasy mají uhlazené a dokonalé a manžetové knoflíčky se jim ve světle lesknou jako drahokamy. Jediná další příležitost, kdy vídá tak dobře oblečené lidi, je, když její autobus projíždí kolem di­vadla Odyssey a ona zahlédne jeho návštěvníky v elegantních šatech, jak netrpělivě přešlapují přede dveřmi a čekají, až se otevřou. Nyní Sam upírá pohled dolů, srdce jí při pohledu na muže buší a přemýšlí, jaké to je, být hodný takové pozornosti.

 

Ti dva spolu tiše rozmlouvají.

 

„Dostal už Taylor přízvisko?“ zeptá se první z nich.

 

Ten druhý přikývne a zvedne vidličku. „Konstantin,“ odpoví mu.

 

„Hm,“ řekne první muž. „Takže elementalista?“

 

„A vynikající. Diamond ho prý vezme s sebou, až pojede do Oxfordu vyjednávat novou smlouvu.“

 

„Na to se mi její syn zdá být příliš mladý.“

 

Druhý muž si bezděčně pohrává s vidličkou. „Je tak nadaný, že kvůli němu udělají výjimku.“

 

„Měli bychom se obávat?“

 

„Myslíš, že v Lumines nemáme talentů dost?“

 

„Tak jsem to nemyslel.“

 

Muž mírně otočí zápěstím.

 

Sam zamrká. Přísáhla by, že ještě před chvilkou držel v ruce vidličku, teď je to ovšem lžíce. Zatímco si s její pomocí vmíchá do kávy třpytivý bílý prášek, Sam se snaží přesvědčit sama sebe, že ta lžíce byla vždycky lžící. Kdyby byla méně bystrá, možná by se jí to i podařilo. Ale její mysl je rtuťovitá a její paměť tak dokonalá, že si dokáže zapamatovat celou knihu pouhým prolistováním jejích stránek. Takže i když se snaží věřit v opak, ví, co viděla. Lžíce byla dříve vidlička.

 

Když se její matka vrátí s objednávkou, ti dva uprostřed věty změní téma a chválí vzhled jídla a levné stříbrné náušnice, které má její matka v uších. Matka se ovšem usmívá tak, jak to dělává, když na ni zákazníci křičí – napjatě a pokorně, se sklopenýma očima. Zamumlá „děkuji“. Teprve když odejde, pokračují muži v původním rozhovoru. Sam, nevinná a zcela ignorovaná, poslouchá dál, příliš mladá na to, aby pochopila, proč mužova chvála její matku tak vyděsila.

 

„Ví Reed, že pojede i Will?“

 

„Ještě ne.“

 

„Měl bys mu to říct. Bude lepší, když to uslyší od nás než od okřídleného lva.“

 

Druhý muž se zašklebí. „A proč to musím dělat zrovna já?“

 

Ten první muž pokrčí rameny. „Jsi v tom dobrý.“

 

„Kecy. Zasloužím si povýšení.“

 

„Trpělivost. Alchymie je věda o přeměně něčeho na něco víc žádoucího, ne? Tak se proměň. Vylepši se. Zbytek přijde sám.“

 

Druhý se při té radě zamračí. A zatímco Sam přemýšlí nad jejich rozhovorem, plynule přejdou ke stížnostem na dopravní situaci.

 

*

 

V podvečer vejde Samina matka do skladu restaurace a sezná, že její dcera se zasněným úsměvem na tváři z nudy lepí rozdrcené koláčky štěstí na podlahu, stále přitom žasne nad nepřehlédnutelným projevem magie, jehož se ten den stala svědkem, nad neokázalou krásou vidliček, které se plynule proměňovaly ve lžíce.

 

Kdyby byla Sam starší, všimla by si, jak má její matka tenké, rudé rty rozpraskané po náročném dni, během něhož nestihla vypít ani kapku vody. Všimla by si mírného chvění jejích rukou vyvolaného nošením obrovských táců s jídlem pro ty, kdo se toho dne nahrnuli do restaurace kvůli pracovním obědům, a nejspíš by jí neušly ani popáleniny na matčiných zápěstích, které si způsobila při manipulaci s várnicemi.

 

V tomhle věku však Sam dokáže jen hledat světlo v matčiných očích, určit, zda jsou jasné a odpočaté, nebo ztěžklé únavou, kterou prozra­zují půlměsíčité stíny pod nimi. Ví, že vlasy její matky jsou známkou toho, kolik času měla během dne na jejich úpravu – podívá se, zda jsou stále úhledně sčesané dozadu do dlouhého copu, nebo vypadají tak, jako právě v tuhle chvíli: uvolněné z copu a rozcuchané, s černými prameny splihle visícími po obou stranách matčina obličeje, rozježené tak, že pod umělým světlem zářivky připomínají hřbet vyděšené kočky.

 

Sam tedy vidí vyčerpání, ale ne špatnou náladu, a její mladé srdce se rozjasní, šťastné, že je její matka tady a že spolu mohou konečně zamířit domů.

 

Matka se mračí, nejprve na Sam a pak na nepořádek na podlaze ve skladu, který patří jejímu šéfovi. V ruce svírá plastový sáček se zbytky jídla, starou rýží a česnekovým kuřetem, které se dva dny neprodalo.

 

Sam konečně zaregistruje matčinu náladu, je už však pozdě. „Ukliď to,“ sykne matka a trhnutím vytáhne Sam na nohy tak silně, že jí z toho lupne v rameni. Sam vyjekne. „Než to uvidí.“

 

Jenže šéf to vidí. A o deset minut později stojí její matka před Hayesem, Sam se schovává za jejíma nohama, zadržuje slzy a drží si bolavé rameno, zatímco on říká její matce, jaké má štěstí, že dovoluje tomu jejímu zasranému zmetkovi trávit čas v restauraci během jejích směn. A zároveň jí snižuje výplatu o čtyřicet dolarů kvůli lepkavým skvrnám, které lepidlo zanechalo na podlaze skladu.

 

Po návratu domů pošle matka Sam za trest na hodinu do kouta, zatímco ona jde do kuchyně, aby osmažila zbylou rýži s česnekem a vejci, nakrájela kuře na kostičky a zabalila ho do wonton knedlíčků s kapustou a jarní cibulkou. Sam v očekávání večeře hlasitě kručí v břiše.

 

Konečně matka přece jen dovaří a zavolá ji k jídlu. Stolují v tichosti. Sam stále bolí rameno. Přendá si hůlky do druhé ruky a přemýšlí, co by měla říct, aby matku trochu rozveselila.

 

Nakonec krotce zašeptá: „Promiň, mami.“

 

Matka se na ni nepodívá. „Víš, proč se zlobil?“

 

„Protože jsem tam udělala nepořádek,“ odpoví.

 

„Protože se bál.“

 

„Proč se bál?“ zeptá se Sam.

 

„Protože když tam zákazníci jedí, očekávají, že to tam bude čisté.“

 

Sam skloní hlavu a cítí, jak se jí do očí znovu hrnou slzy. Vzpomene si na ty dva dobře oblečené muže a jejich jídlo zdarma, vybaví si bolestivý úsměv své matky.

 

„Víš, proč jsem se zlobila já?“ zeptá se jí teď matka.

 

Sam zírá na zeď za matčiným zády, bojí se odpovědět nesprávně a ukládá si tenhle rozhovor do paměti, aby příště už neudělala stejnou chybu. Hanba ji dusí. Je jako všechny ostatní děti, které se zoufa­le snaží potěšit své rodiče, ale nikdy se jim to nepodaří. Matka po­řád tolik dře, a přesto jí Sam vždycky dokáže něčím zkomplikovat život.

 

„Protože jsi mohla přijít o práci,“ hádá Sam nakonec.

 

„Protože jsi poslouchala ty dva zákazníky,“ řekne matka. „Nelíbí se mi, když špehuješ cizí lidi.“

 

Sam na to nic neodpoví, ale všimne si naléhavosti v matčině tónu, která na okamžik převáží nad přísností. Něco na těch mužích její mat­ku znepokojilo, i když Sam nemá odvahu zeptat se co.

 

Matka na ni upře pohled. Pak tiše dodá: „Promiň, že jsem tě dneska tak zatáhla za tu ruku.“

 

A tentokrát si Sam u matky povšimne známek lítosti – uvolnění svraštěného obočí, přivřená víčka, lehce shrbená ramena, která ostře zvýrazňují její klíční kosti. Až Sam vyroste, pochopí, že její matka jí ten den nechtěla ublížit, ale to je vlastně jedno, protože to stejně udělala.

 

„Starej se sama o sebe,“ nabádá ji matka, „a nepleť se do cizích věcí. Chci, abys ses soustředila jen na své známky.“

 

„Ano, mami,“ odpoví Sam.

 

„Než se naděješ, budeš na vysoké škole. Tak se soustřeď a pilně pracuj. Miř ke hvězdám, ano?“

 

To byly první anglické fráze, které se její matka kdy naučila: pilně pracuj, miř ke hvězdám, slova matky, která chce, aby její dcera mohla uniknout životu, který měla ona sama, rada někoho, kdo zažil temnější časy a snaží se jít za světlem. Je to jediná věc, na které záleží. Škola, titul, práce, peníze, svoboda. Vždycky, vždycky existuje naděje, pokud pilně pracuješ.

 

Miř ke hvězdám!

 

Sam ta fráze vždycky připadala zvláštní. Neříká, že člověk může hvězd dosáhnout. Jen že se o to může pokusit.

 

„Slib mi to,“ naléhá na ni teď matka.

 

Sam přikývne. Matka ji vezme za ruku, přitiskne si ji ke rtům a řekne jí, ať si ještě přidá rýži.

 

Tu noc leží Sam v posteli a zírá na prasklinu na stropě. Znovu přemýšlí o reakci své matky na muže v restauraci a fantazíruje o tom, jak se vidlička proměnila v lžíci. Možná to viděla i její matka. Že by ji vyděsilo právě tohle?

 

Alchymie je věda o přeměně něčeho na něco víc žádoucího.

 

Ale co to vlastně znamená? Co to je alchymie? Co znamená žádoucí? Sam se snaží pochopit ten pojem, protože si nikdy nepředstavovala něco víc, nikdy nepřemýšlela o tom, že by v životě chtěla něco jiného. Přesto jí tato fráze zůstává v živé paměti a slova postupně ovlivňují její mysl, jak už to slova mají ve zvyku.

 

Vzpomíná si na lítost v očích své matky, na to, jak vyčerpaně v restauraci vždycky vypadá. Možná by bylo žádoucí, domnívá se Sam, kdyby její matka nemusela tak tvrdě pracovat. Kdyby měly více peněz, aby mohly přemalovat hvězdicovitou prasklinu na stropě. Možná by nové záclony byly lepší než staré povlečení zalátané ručně šitými květinami. Možná by se jim hodil větší byt bez mříží na dveřích. A pak začne přemýšlet, že by možná bylo lepší mít lepšího plyšáka než Králíka, hezčí hračky než umělohmotné koníky, číst nové knihy, kterým nechybí přebaly, a nosit oblečení, které její matka nevyrobila ze starých látek. Možná by bylo hezké, kdyby si jí ostatní víc všímali, kdyby mohla vypadat tak bohatě, elegantně a důležitě jako ti muži v restauraci. Možná by mohla být lepším dítětem, takovým, jaké si její matka zaslouží.

 

Žádoucím. Poprvé v životě se Sam zamýšlí nad tím, zda existují alternativy, zda existuje něco lepšího než to, co má teď, zda může být lepší verzí sebe sama, než jaká je nyní. Poprvé v životě cítí zvláštní touhu po něčem, co nedokáže přesně popsat. Rostoucí vlnu touhy, bažení po něčem větším, grandióznějším. Po vítězství. Po úspěchu. Touhu po něčem víc.

 

Všechno může být krásnější. A protože všechno má potenciál být později krásnější, zdá se to teď najednou krásné o něco méně.