Vojtěch Mokrý: Lesočert 1 – Cesty Kabanu

Ghan nebyl čert. Přesto ho vychovali rohatí. Toužil stát se démonem – být jedním z nich. Místo pocty však přijde odmítnutí a on musí uprchnout z jediného domova, který zná.

Máte rádi originální fantasy světy? Zajímá vás, kam spěje soužití dvou různých ras? Odhalte budoucnost Kabanu v původní české fantasy z pera autora Vojtěcha Mokrého. Poznejte hrdiny, které budete milovat i nenávidět. Nic není černobílé – ani Smrt!

ANOTACE:
Česká fantasy série Lesočert začíná pod horou Kaban.

Ghan nebyl čert. Stačilo ale málo, aby ho tak viděli. Měl s rohatými společné jen mateřské znamení. Díky němu přežil, když ho jako dítě nalezli v tunelech pod horou Kaban. Celý svůj život doufal, že jeho znamení vydá svědectví, ale jak se říká: „Přání se splácejí.“

Toužil stát se démonem – být jedním z nich. Místo pocty však přijde odmítnutí a on musí uprchnout z jediného domova, který zná.

Zvládne přežít ve světě lidí? Najde cestu, po které má kráčet? A dokáže uniknout čertici, která je mu v patách?

INFO O KNIZE:
Vydal: Fantom Print, 2026
Obálka a ilustrace: Karolína „Asano“ Kufová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 336
Cena: 399 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:

Prolog

Hluboko v lesích, na okraji opuštěné vesnice Veletrusy, uvnitř zchátralé svatyně bohyně Perubíny maličký hejkal trhal svými mlíčňáky maso ze zajíce. Rodiče synáčkovu krmení s potěšením přihlíželi a vyměňovali si myšlenky.

Za řekou, přitékající od nedalekých hor, ve směru vycházejícího slunce, doprovázeli sedláci koně z polí – na čele zaschlou špínu, pot, v břichách orchestr, v hrdlech žízeň. Drobotina je zdálky zvala domů, kde se jim dostalo zasloužené večeře.

Opačným směrem, na neprostupně vyhlížejících štítech pohoří Bleine, kde se proháněl jen vichr s prvním sněhem, se nad průsmykem krčila kabanská hlídka složená z jednoho čerta a podsaditého trpaslíka. Měli hlídat stezku k hoře Kaban, ale místo toho přihlíželi zápasu dvou muflonů na protější skalní stěně. Oba přesvědčeni o neporazitelnosti svého statného samce, zvyšovali sázky na vítěze. Nakonec tato dvojice, mladý, značně vysoký čert se spletenými vousy a zakulacený šedivý trpaslík, uznala, že souboj nemá vítěze a po krátkém tichém potlesku, kterým obdarovali zápasníky, se vrátili na stanoviště.

Ona tři místa v sousedství si každé žilo vlastním tempem, byť z různých příčin tamní obyvatelé nevěděli o svých sousedech zhola nic. Jedno od druhého se nemohlo lišit více, přesto v žádném z nich nikdo netušil, že je brzy spojí události, které obrátí jejich životy vzhůru nohama. Jen jeden člověk tou dobou věděl, co se blíží, a ten právě prošel nezpozorován za zády kabanské hlídky. Ve tváři cítil mráz, ale přesto si mumlal: „Slib mi, že mě necháš se rozloučit, pokud plán selže. Prosím.“

„Nechápu tvé neustálé obavy, ale když tě to utěší…“ odpověděl mu hlas v hlavě, „… tak slibuji.“

„Bude se mi líp spát,“ zavrčel podrážděně starý muž.

Sledoval, jak skalní roklinou vanou sněhové vločky zpátky k obloze, neboť kráčel proti proudu času. Přes rameno nesl plátěný vak a stopy jeho kroků smýval závoj budoucnosti, který ho následoval. Nakráčel skrz Velkou bránu do skrytého města pod horou Kaban, kde ho člen čertí stráže zaznamenal koutkem oka – v další chvíli se však muž v šedé kápi pro pozorovatele stal minulostí. Strážný pouze potřásl hlavou, jako by se mu cosi zdálo.

Před starcem se odhalil dechberoucí pohled na ukryté město. Přiměl ho, aby se na okamžik zastavil na místě. Opět se vrátil tam, kam desítky let svého směru času nevkročil. Ohně Kabanu plály, odkrývaly rozsáhlou dutinu hory i rušné ulice zaplněné davy trpaslíků a čertů. Než vykročil, ještě rukou zkontroloval obsah vaku.

„Přemýšlel jsem,“ pravil sám sobě, „jak si můžeš být jistý, že Quark udělá přesně to, co po něm budeme žádat?“

„Potřebujeme jen, aby ve správný okamžik vyslechl, co má slyšet,“ odpověděl mu hlas. „Jeho další kroky nemusí být v souladu s mými slovy.“

„To nemáš pochybnosti?“

„Co jsou to pochybnosti?“

Stařec se opět zamyslel, než odpověděl: „Strach, že se mýlíš. Copak tě nikdy nenapadlo, že budoucnost nelze zvrátit a tvůj plán selže?“

„Ne,“ odpověděl hlas bez náznaku pochyb. „Je jen jedna věc, o kterou se nemusíš bát. Ty víš, jakou věc nezměníme. Víš kterou a dobře víš proč, že ano?“

„Mne,“ odpověděl si utrápeně. Starý muž nezpozorován procházel davem. Zdálo se, že nikdo si neuvědomuje jeho přítomnost, která mířila opačným směrem. Před tváří mu po kamenité cestě couval zástup rohatých mnichů se sklopeným zrakem a pronášel modlitby obráceným jazykem. Pohyboval se proti nim hlavní ulicí bez komplikací, protože všichni před mnichy v souladu s tradicí uvolňovali cestu. Pozpátku se blížili k Dómu Krystalu, odkud vyšli.

Překročil s nimi právě jeden z mostů nad řekou Krévou, která protékala vnitřkem hory, a zahalený v plášti prošel se zástupem do středu Kabanu – do Dómu Krystalu, jenž byl nyní zaplněn mnichy během odpolední modlitby.

Ukryl se v zadním výklenku, aby se v soukromí ohlédl časem vpřed. Sledoval, jak se velká síň pomalu vyprazdňuje, dokud ve středu před oltářem, na němž byl uložen Krystal času, nezůstal v pokleku pouze velekněz. To byla chvíle, kdy ho ze stínu oslovil: „Chvála Krystalu, Quarku.“

Velekněz sebou trhl, když k němu dolehl mužův hlas, ale neodvrátil pohled od Krystalu a ani nikterak neodpověděl.

„Opět tě potřebuji.“

„Uplynulo mnoho zim, chlapec vyrostl v muže,“ odvětil velekněz. Poté se postavil na kopyta a otočil se k příchozímu, aby se ujistil, že ho nešálí smysly.

O hlavu vyšší čert se uklonil a muž mu smířlivým hlasem odpověděl: „Děkuji, žes na něj dohlédl, čerte.“

„Co žádáte?“

„Do roka a do dne,“ promluvil, „k tobě přijde sestra bez bratra. Až se tak stane, žádám tě, abys jí neupíral cestu krve. Teď mi ukaž pravici.“

Velekněz ho bez odporu uposlechl. Vzápětí vrásčité ruce vyhrnuly čertův rukáv nad loket, aby prsty ukázaly na prázdné místo bez mateřského znamení. „Budeš potřebovat falešný symbol – klam, lež. Blíží se těžká zkouška. Mnoho vás zahyne, Quarku. Proto se tě ptám: Jsi připraven lhát svému lidu?“

„Já… udělám, co je potřeba.“

„Jsi si vědom, že to nežádá tento bezejmenný muž, co před tebou stojí, ale já jeho ústy?“

Velekněz opět přikývl. Vzápětí se zeptal: „Jaké znamení mám nést?“

„Prvního strážce,“ odpověděl stařec. Obratem mohl spatřit, jak se jeho tázavým pohledem prohnal náznak strachu.

Quark potlačil zvědavost s vědomím, že mu nepřísluší se ptát. Pak si k vlastnímu zděšení uvědomil, že by se mu pravda nemusela líbit.

„Je to všechno?“ zeptal se namísto toho.

„Ještě jedna maličkost,“ řekl stařec. Vytáhl z vaku starou knihu zaklínadel a ukázal ji veleknězi. Viděl, jak se na čertovi podepsaly úkoly, které mu za ty roky naložil prostřednictvím skrytého hlasu. Vzpomněl si, jak Quarkovi z počátku musel dokázat, kým je. Také si ale nyní byl více vědom toho, že každý skutek má nedozírné následky pro budoucnost. „Víš, co to je?“

Čert hleděl na rytinu Smrti na starých deskách. S obavou vydechl: „Jistě.“

„Je poslední.“ Stařec nalistoval v grimoáru na jednu ze zadních stran, aby ji k čertově zděšení vytrhl.

„Vezmi si to.“

„Ne.“

„Musíš. Řekne ti, jak otevřít cestu Kabanu. Musí být otevřená, až přijde čas, a chlapec jí musí projít. Rozumíš?“

Čert s bázní, která mu nebyla vlastní, neochotně souhlasil.