Honza Slívka: Zombiekarnace

Honza Slívka se psaní nebojí, ačkoliv jsou ve hře zombie už dříve nastokrát proprané různými kulturními vzorci, nebude zase nic, jak se na první pohled zdá, neboť autor na vlně klišé nejede, ale umí je ozvláštňovat a přetvářet, jak se jen dá. Akce, humor, napětí, zvraty, ale stejně vždycky překvapí něčím neotřelým, nečekaným a možná i šíleně šíleným, jenže ono to funguje, i když se jedná o svět, v němž zase jednou vyhrála apokalypsa.

ANOTACE:
Zombie-apokalypsa nastala již přede dvěma lety. Mrtvoly jsou rychlé, hladové a téměř nezničitelné. Malá skupinka uprchlíků z Prahy vyráží na beznadějnou cestu k Severnímu moři. Záhady kolem nemrtvých jim nedávají spát. Na poslední chvíli unikají před jistou smrtí a nacházejí útočiště v podivné vesnici přeživších. Místní znají ty správné odpovědi, avšak sami skrývají až příliš mnoho odporných tajemství. Kolem krouží neznámý dravec a zem rozechvívá dunivý příval Hordy.

 

Oficiální vydání titulu bude až po letošním Comic-Conu, tedy 16. 3. 2026, a všem těm, kteří si předobjednají Zombiekarnaci v PŘEDPRODEJI, bude kniha zaslána po tomto datu i s dárečkem (nechte se překvapit, co to bude), jak bývá u „slívkovin“ zvykem. Ale ti z vás, kteří se chystají na COMIC-CON ve dnech 13.-15. 3., si budou moci titul zakoupit přímo na stánku, za veletržní cenu 310 Kč.

Vyberte si, co zvolíte, PŘEDPRODEJ, nebo knihu v předstihu na COMIC-CONU, můžete to prubnout na stánku Epochy! Zkrátka tam bude přichystaná ke koupi!

Výtisky zakoupené v předprodeji budou PODEPSANÉ. U těch pořízených na stánku na Comic-Conu si je můžete nechat podepsat na místě, Honzík bude totiž podepisovat v SOBOTU 14. 3. od 14:00 na stánku Nakladatelství Epocha.

INFO O KNIZE:
Vydá: Epocha, 3/2026
Obálka a ilustrace: Jiří Arbe Miňovský
Vazba: brožovaná
Počet stran: 440
Cena: 419 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:
Nebezpečný svět

Překonal jsem sprintem posledních dvacet metrů, dělících mě od hřbitovní zdi. Můj spolubojovník, přezdívaný Bagr, tam již čekal s rukama spojenýma před sebou. U jeho levého boku klečel Tomáš s namířenou puškou, připravený krýt naši postupující jednotku. Po Bagrově pravici se zase v podřepu krčila Dominika tisknoucí své během vyčerpané tělo k chladným betonovým tvárnicím.

Při posledním kroku jsem se odrazil pravou nohou, má levačka přesně sedla do Bagrových připravených dlaní, a sotva jsem ji stihl zpevnit, už můj obrovský kamarád trhl směrem vzhůru. Bylo to jako stoupnout si na právě odpalující katapult. V tu ránu jsem jako vymrštěný balvan přeletěl třímetrovou zeď. Původně jsem se plánoval překulit přes vršek pokrytý mokrým mechem, avšak ten přerostlý troglodyt dole opět použil víc síly, než měl. Natáhl jsem tedy aspoň paži, abych mírným odrazem od betonové stříšky nahoře usměrnil svůj let. Díky tomu jsem sice přistál na nohách, avšak dopad z takové výšky si již žádal nějakou kompenzaci vzniklého nárazu. Tudíž mě jeden parakotoul ve vysoké mokré trávě neminul. Zarytě jsem ignoroval všechno svinstvo lepící se na mou tvář i bundu. Puška zůstávala upevněná na zádech a já tasil pistoli.

Naštěstí nikde nebyla ani noha.

Mé tiché hvízdnutí směrem k nebi bylo signálem pro ostatní, stejně jako malým testem našeho okolí. Kdyby se za nějakým křovím nebo vystouplou hrobkou nacházeli nemrtví, tohle by je zaručeně vzburcovalo. Vzhledem k tomu, že jediný, kdo se objevil, byla Denisa zakončující svůj bezmotorový let ladným přistáním do podřepu, nám na hřbitově žádné nebezpečí snad nehrozilo.

Několika posunky jsem své stejně vysoké kolegyni naznačil, ať hlídá, zatímco budu ostatním pomáhat s dopadem. Neměl jsem sebemenší problém svěřit jí svůj život. Za poslední dva roky naší izolace jsem tuhle amazonku poznal vážně dobře, byť bohužel ne tak důvěrně, jak bych si přál. Něco na ni zkoušet by totiž bylo jako žonglovat s odjištěným granátem. Jednou, při cvičném souboji, dokonce srazila pěstí i Bagra, což jsem do té doby považoval za nemožné. Vždyť to naše monstrum jednou ustálo i nechtěný zásah průzkumným dronem.

Možná ho ale tehdy s Denisou pouze rozhodil její cvičební úbor. Ta potvora dobře věděla, nakolik nás její dlouhé vypracované nohy, ploché břicho a především skvěle tvarovaná ňadra lákají. Tudíž si při tréninku oblékala výhradně těsné elasťáky spolu s topem, jenž množstvím použité látky neměl daleko k podprsence.

I teď jsem se ještě naposledy ohlédl, abych mrkl na ten její výstavní zadeček, zpevněný ve střeleckém postoji. Sakra, jak jsem to mohl ty dva roky v krytu vůbec vydržet?

***

Jako další přeletěl hřbitovní zeď Dorian. Tenhle dvaadvacetiletý kluk byl v naší jednotce úplně nový, když před lety nemrtví povstali. Měl vlastně kliku. Kdyby totiž celý svět nešel ke všem čertům, do čtrnácti dnů bychom ho vyštípali. Nebo možná rovnou zabili. Nikdo z nás neměl náladu babrat se s nafoukaným, nevycválaným spratkem, který si neustále potřeboval dokazovat, že je lepší než ostatní. Jestli mě v krytu stálo velké úsilí, abych nevyjel po Denise, pak neprostřelení Dorianovy hlavy považuji za heroický výkon. Kdykoliv předtím bych zvažoval naschvál uhnout a nechat ho, ať si při dopadu rozbije hubu. Jenže tady venku jsme museli držet spolu. Ať se nám to líbilo, či ne, závisely na tom naše životy. Navíc ve světě nemrtvých by pro toho spratka byl i podvrtnutý kotník definitivním rozsudkem smrti. Takže jsem mu úslužně nastavil napnutou ruku, on ji zachytil a zbrzdil svůj pád natolik, aby mu při přistání stačilo akorát lehce pokrčit kolena. Jakmile mě pustil, bolestně jsem si promnul přetížené rameno. Taky si ten blbec mohl trochu toho pohodlí odpustit. Ještě aby mě zmrzačil.

Dominiku mi Bagr hodil mnohem přesněji a opatrněji než ostatní. Jejích padesát kilo pro něj bylo jako nic. V podstatě ji akorát přehoupl tak, aby skončila v sedě na vršku zdi. Z mého úhlu pohledu to byla chyba. Měsíc ozařoval louku i většinu hřbitova zvenčí, ale my na druhé straně tvárnicové stěny jsme tonuli v temnotě. Jelikož nás tedy Dominika neviděla, netroufla si ani seskočit. Drsně jsem ji proto stáhl za nohy visící dolů. Tlumeně vykvikla, ale poslušně nadzvedla ruce, abych ji mohl chytit v podpaží. Na zem jsem ji posléze postavil zcela hladce.

„O tom tvým křiku už byla řeč. Nebo snad ne?“ zašeptal jsem výhružně a ona se bleskově klidila z mého dosahu.

Dominika byla celkem ucházející kus mladého masa. Kdyby pro nás všechny nepředstavovala tabu, ohnul bych ji v krytu nejspíš už během prvních čtrnácti dní. Možná měla trochu tuctový obličej, zbytečně ostrý nos a větší čelo, ale pořád během posledních dvou let symbolizovala jediný civilní sexuální objekt v dohledu. Obzvláště ty hebké kaštanové vlasy dokázaly být inspirativní. Věřím, že za dlouhých nocí na ni mysleli všichni.

Já v představách dával přednost raději Denise. Samozřejmě přitom bylo třeba dbát jisté opatrnosti. Nic z toho se mi přes den nesmělo odrazit ve tváři. U téhle vražedné blondýnky mohly můj život ohrozit i obyčejné provinilé pohledy. Pořád ovšem lepší než Dominika, jež zůstávala pro všechny naprosto nedostupná, i kdyby snad sama měla zájem. Představovala totiž jedinou naději na naše přežití a zároveň byla také jakýmsi živoucím prokletím. Nafrněná, rozmazlená holka, vědomá si vlastní důležitosti. Co může být horšího? Být po dva roky zavřený v izolaci s někým takovým, to může být hotové peklo.

Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jí náš desátník dal při odchodu z krytu pistoli. Na mé protesty přitom nebral zřetel. O to větší zadostiučinění jsem cítil, když jí hned následující den, v zájmu bezpečnosti nás všech, musel zbraň zase odebrat. Motivoval ho incident, kdy ta blbka v jedné vypjaté chvíli střílela na špatnou stranu, a místo aby nám kryla záda, zabránila celé jednotce v ústupu.

Desátník Luděk při přeskakování zdi včas zachytil její vršek. Na druhou stranu posléze sklouzl docela hladce a mé podepření v bocích ani nepotřeboval. Náš velitel měl něco přes čtyřicet, ale svou kondicí strčil hravě do kapsy i mnohem mladší chlapy. Rozhodně však ne Daniela, jemuž kvapem táhlo na pátý křížek života. Před apokalypsou se pomalu chystal na odchod z armády. Dokonce měl i dohodnuté místo u nějaké prestižní agentury provozující ochranu celebrit. Nikdo z nás to nechápal. Ten chlap byl jako ocelová struna. Rychlý, silný, chytrý a pohotový. V bunkru mi jednou důvěrně svěřil, že chtěl odejít právě kvůli našemu bezpečí. Prý už nebyl tak dobrý jako dřív. Důrazně jsem mu tehdy vysvětlil, jak idiotský tenhle názor podle mě je. Pořád byl ještě lepší než většina z nás. Já s ním například nemohl ve svých pětatřiceti soupeřit v ničem kromě střelby.