Anna Hrmová: Píseň umírajícího slunce

Kam Eleanor zavede její srdce? Nakladatelství CooBoo vydalo román Píseň umírajícího slunce, strhující českou romantasy o lásce i válce.

 

V království Pental sužovaném válkou se sirénami z Podmoří se Eleanor stává sluneční kněžkou, která má čelit nebezpečí a chránit svou zemi.

 

Po dramatických událostech na Plese zaslíbení se ocitá v nečekaném svazku se záhadným lovcem Darmonem, jehož chladné chování skrývá mnohá tajemství.

 

Eleanor se snaží ovládnout svou magii a zároveň odhaluje střípky pravdy o světě, který je plný lží. Mezi povinnostmi a city k těm, kteří jí vstoupili do života, se musí rozhodnout, kým je – a na které straně stojí.

 

Anna Hrmová je kreativní duše, která neposedí. Svou lásku k estetice a tvoření projevuje nejen jako vystudovaná designérka interiéru a studentka marketingové komunikace, ale především jako autorka. Psát začala už ve dvanácti, ale trvalo dlouho, než jeden ze svých příběhů konečně pustila ze šuplíku na svobodu. Když zrovna nekliká na písmenka na klávesnici, pravděpodobně ji najdete u šicího stroje při tvorbě cosplayů nebo ji uslyšíte zpívat. Miluje úniky do jiných světů – ať už skrze stránky knih, hudbu nebo vlastní tvorbu – a její nadšení pro vše kreativní se promítá do každého řádku, který napíše.

 

 

Vydalo: CooBoo, 3/2026

Obálka a mapa: Adéla Stopka

Vazba: brožovaná

Počet stran: 408

Cena: 399 Kč

 

 

Křivolakými uličkami přístavního městečka brouzdala smrt a v jejím závěsu se za ponurého zpěvu neslo odbíjení zvonů ohlašující konec mého života.

 

Nebo aspoň toho starého. Přicházela nová éra. Nový život zasvěcený tomu, na co mě matka tak dlouho a důkladně připravovala. Dvacet let strávených převážně v její společnosti mě pomalu dohánělo k šílenství, ale věřila jsem ve svůj úděl, s nímž jsem přišla na tento svět.

 

Přijala mě bohyně. Vdechla do mě znovu život poté, co mi byl doslova vyrván z hrudi. Zvolila si mě a matka se na mě konečně dívala tak, jak jsem si vždy přála – s neskrývanou pýchou.

 

„Brzy budeme muset vyrazit,“ prohlásila netrpělivě a upomínala tak na čas, který nás tlačil.

 

Hodiny na radnici odbily devátou večerní. Stará služebná mi zajela hřebenem do vlasů a pomalu je rozčesávala stejnou rychlostí jako doposud. Záviděla jsem jí její vyrovnanost a odvahu čelit mé matce. To mnoho lidí nedovedlo.

 

Matka popadla stoličku, mrštně ji přesunula přede mě a usadila se na ni. Nohy elegantně zkřížila v kotnících a dlaně položila na hedvábnou sukni. Důvěrně se ke mně naklonila a v bystrých očích jí pohrávala nedočkavost smíchaná s nervozitou. Na tuto chvíli se těšila mnohem více než já. Její nadšení bylo ale i mým.

 

„Víš, co tě dnes čeká.“

 

Matka po mně nic kromě souhlasného mlčení nepožadovala. A to jsem jí také dala.

 

Se vší vážností se mi podívala do očí a pokračovala: „Připravila jsem tě brilantně. Tak, abys nechybovala.“

 

„Ano, matko.“

 

Koutek plných rtů povytáhla do spokojeného úsměvu. Její rudá rtěnka mi vždy připomínala čerstvou krev. Byla jako nebezpečný predátor, který právě zardousil svou oběť.

 

„Dnes ale brilantnost nebude stačit. Změnily se okolnosti. Na Plese zaslíbení bude princ.“

 

„Princ?“ vyklouzlo mi udiveně ze rtů. Rychle jsem je sevřela a bolestně sykla, když služebná příliš zabrala. Naštěstí hned nato hřeben odložila a pustila se do tvoření účesu.

 

Matka nad jejím počínáním nespokojeně mlaskla jazykem. Věděla jsem, že by jí nejraději vynadala a za její vystupování ji vyhodila ven, ale byla s námi z králova příkazu. Každé sluneční kněžce, která se účastnila plesu, jednu přidělili.

 

„Král mu přiřadil První léno, jelikož jeho předchozí pán za nedávných tragických okolností zemřel. Rozhodl se, že nadešel čas, aby si Jeho Výsost k novému postavení našla kněžku. Nebo se o to princ aspoň s požehnáním bohyně pokusil.“

 

Začínala jsem tušit, kam její proslov směřuje. Stáhly se mi útroby a polilo mě horko. Stiskla jsem zuby, aby mi nezačaly nahlas drkotat.

 

„Chci, abys ho přiměla si tě vybrat.“

 

„Ale –“

 

„Ale tady není na místě, Eleanor,“ pokárala mě a podívala se přísně na služebnou, předstírající, že s námi v místnosti ani není. Až na to její neustálé tahání za vlasy a nemelodické pobrukování by se možná doopravdy stala neviditelnou. Byla jsem si zcela jistá, že pokud by tak pokračovala ještě dlouho, na hlavě mi do začátku plesu žádné vlasy nezůstanou. To by matce radost neudělalo. Navíc jsem je i já měla ráda. Připo­mínaly mi pšeničná pole za městem, ve kterém jsem vyrůstala.

 

Nakonec to matka se svým nevraživým pohledem vzdala a zaměřila se zpět na mě. Nejspíš má tento proslov ke svým kněžkám spousta matek a vychovatelek. Co na tom, že jsme byly mezi nimi.

 

„Jde tady o hodně, Eleanor. Pokud získáš prince, staneš se jednou z nejdůležitějších slunečních kněžek. Budeš mít postavení a vhled do chodu království, o jakém se ti ani nesnilo.“

 

Ne, tobě se o něm nesnilo, opravila jsem ji v duchu.

 

Nadechla jsem se a opovážila se oponovat: „Všichni budou mít masky a stejné ošacení. Sama jsi mi říkala, že je vše uzpůsobené tak, aby nikdo neznal ničí totožnost. Lovec a kněžka se mají najít podle odpovídající magie. Jde tam o čisté spojení. Světlo a tma. Slunce a Měsíc.“

 

„Plácáš nesmysly! Jsou to pohádky. Tady jde o realitu. O tvou budoucnost,“ apelovala na mě.

 

Pohádky, které jsi mi vyprávěla jako malé ty. Budoucnost, jakou jsi mi vybrala a já ji přijala za svou.

 

„Nikdo tam nehraje podle stanovených pravidel. Každá se bude chtít princi zalíbit. Proto poslouchej, jak ostatní mluví. Podle toho prince najdeš. Některé ho budou znát z královského dvora. Zaslechnou jeho hlas a pošeptají o tom přítelkyni. Než se naděješ, budou okolo něj poletovat jako houf slepic. Ale ty ne. Ty na to půjdeš tak, jak jsem tě učila. Chytře. Rafinovaně. Rozumíš mi?“

 

Nervozita mi zaplavovala mozek a plíce. Těžko se mi dýchalo. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem se v tom topila.

 

Dosud jsem snila o tom, že mě na Plese zaslíbení osud dovede k tomu, kdo je mi souzen. Má magie by odpověděla na tu jeho, světlo by se sloučilo s tmou a já bych uzřela svou budoucnost po boku jednoho z lovců. Až pokud by se mi nepoštěstilo, vybrala bych si podle pokynů matky kohokoli a triky ho přesvědčila o tom, že jsem ta pravá. Donutila ho, aby po mně toužil, a nakonec by si mě vybral i přes to, že naše magie k sobě nepasují tak, jak by měly. S tím plánem byl však konec.

 

„Rozumíš, Eleanor?“ Natáhla se pro mé dlaně, skryté v per­leťově bílých rukavicích, načež jsem instinktivně ucukla. Ani se nad tím nepozastavila. Jen se zamračila a v očích se jí zlostně zablesklo. Její hněv ani následná pohroma zde však nemohly vyplout na povrch. Ne, když s námi byla služebná krále, která jistě umírala touhou vyzradit, co se odehrávalo v této místnosti.

 

„Ano, matko. Udělám pro to všechno.“ Pokora, odevzdanost a poslušnost. Přesto mi to nedalo. „Ale co když… Co když doopravdy potkám lovce, který ke mně bude perfektně pasovat? Co pak? Určitě to pozná i on. Rovnou mě prohlásí za svou.“

 

Zhluboka se nadechla a přivřela víčka, jako by se snažila domluvit nechápavému dítěti. „To se nestane. Perfektní shoda se neobjevila mnoho let. Ale i pokud se jí budeš s někým pouze blížit, přesvědč onoho lovce o opaku. A poté si uzurpuj prince.“

 

„Ano, matko.“

 

Bezduše jsem se zadívala oknem ven na noční oblohu, kde měsíc ozařoval hladinu moře. Pozorovala jsem stovky světel přístavního města Lentin s královskou lodí kotvící v docích. Právě ta mě dopraví až k Perleťovému paláci. Tam na mě čekal důvod mého zrození. Má budoucnost. Můj zcela nový život.

 

Vlasy mi služebná sčesala do jednoduchého drdolu usaze­ného na zátylku a upevnila ho zlatými pinetkami. Na obličej mi nasadila masku bez výrazu, pyšnící se krásně vykrojenými rty, tvarovaným nosem a klenutým obočím. Po jejích spáncích a na čele se kroutily modré ornamenty připomínající vlny a popínavé rostliny. Její mramorový zjev mě naplňoval nejistotou. Jen mé zlaté oči jí budou dodávat na živosti a uberou na zjevu porcelánové panenky.

 

Postavila jsem se ke dveřím a uhladila si sukni bledě modrých šatů. Jejich látka byla příjemně lehká a vzdušná a splýva­la mi v měkkých záhybech od volného výstřihu až po širokou sukni.

 

Šaty byly v pase staženy ozdobným tmavě modrým pruhem látky, který připomínal vlnící se hladinu vody, na níž se zrcadlilo slunce vyšívané zlatou nití. Z něj se dolů vinul jemný zvlněný lem připomínající temný vodopád. Na okrajích nabíraných rukávů byly našité manžety ze stejné látky jako pásek, a stejně jako na něm se i na nich třpytil vyšívaný ornament slunce.

 

Věděla jsem, že jakmile si je obléknu, na jiné šaty už po celý rok nedojde. Novicky nosily barvy modré oblohy, jež byla domovem naší bohyně, a vystudované sluneční kněžky k modré přidaly i zlatou, jakožto uznání svého nabytého postavení. Čím vyšší postavení zastávaly, tím více zlaté si mohly dovolit obléknout. Na to, abych si mohla obléct zlatou, jsem však musela absolvovat rok buď ve škole, nebo v klášteře.

 

Prsty se mi třásly, ale schovala jsem je vzorně za záda tak, jak mě matka naučila, a vypnula hruď.

 

Dveře se otevřely. Objevil se za nimi muž v černém bojovém obleku. U pasu měl připnutých pár zbraní a na prsou pouzdra s několika menšími dýkami. Zpoza zad mu čouhala hruška meče. Jeho černé oči mě pozorně přejely od hlavy až k patě a zase nazpět. Střetli jsme se pohledem. Zprudka jsem se nadechla.

 

Cítila jsem něco cizího, musela to být jeho magie. Byla lepkavá a těžká. Obkličovala mě a oťukávala. Připadal mi jako nejtemnější noc v roce, jako tisíce let neotevřená rakev. Cítila jsem z něj hrůzu a děs. Černotu. Prázdnotu něčeho pradávného, co by mezi námi stát nemělo.

 

Ten lovec nebyl můj, a ani nikdy nebude. On už svou kněžku naštěstí našel, jinak by tu nestál jako má večerní stráž. Hruď se mi stáhla hrůznou myšlenkou, že takto budou cítit všichni. I princ, kterého budu muset přesvědčit o tom, že nedokáže žít, aniž by mě měl. Jak s tím ale budu moct žít já?

 

Pokynul hlavou, ať vyjdu ven, a naznačil dlaní směr.

 

Matka se ke mně rychle prosmýkla a vtáhla mě do objetí. Bylo to tak nečekané a nezvyklé, že jsem celá strnula a vytřeš­ti­la oči jako vyplašená laň. Netušila jsem, co dělat. Jak re­a­go­vat. Nepamatuji si, kdy naposledy něco takového udělala. Možná když jsem byla ještě dítě. Ale ta vzpomínka mohla být jen iluzí dívky toužící po mateřské lásce.

 

Její tmavé vlasy barvy přezrálých višní mě pošimraly pod maskou. Cítila jsem z ní sůl a slunce. Už jsem si téměř nepamatovala, jak voní.

 

Ucho mi ovanul její vlahý dech. „Nesmíš mě zklamat, Elea­nor. Pokud selžeš, doma tě nepřijmu. A věz, že nebudeš vítána ani nikde jinde. Ani v chrámech, kam patří nicky, protože pro takovou práci ses nenarodila, o to se postarám. Selži, a tvým novým domovem budou ulice nějakého zaprášeného, bezejmenného města.“

 

Cítila jsem, jak se její rty dotkly tváře porcelánové masky a poté její objetí zmizelo stejně nečekaně, jako se objevilo.

 

Překvapivě se mi ulevilo. Neměla jsem se tak cítit. Měla svá pravidla, své mouchy, ale byla to má matka a milovala mě stejně vroucně jako já ji.

 

„Miluji tě, Eleanor. Věřím v tebe.“

 

Miluje mě a já ji nezklamu.