Abigail Owen: Kruté hry bohů

Nakladatelství Fragment vydalo první díl romantické fantasy série Klání bohů.

 

Být vyvolenou krále Podsvětí zní jako pocta. Ve skutečnosti je to smrtelná chyba.

 

Lyra, obyčejná úřednice z Řádu zlodějů, poklidně přežívá v San Francisku a pokouší se vyrovnat s kletbou, kterou na ni uvrhl samotný Zeus. Když je ale v nebezpečném Klání bohů vybrána jako Hádova šampionka, nezbude jí než bojovat o vlastní život. Mezi vražednými úkoly však brzy pozná, že Hádes má svá vlastní pravidla i cíle. Jenže proč si vybral právě ji? A proč jí srdce pokaždé málem vyletí z hrudi, když jí řekne „moje“? Jedno je však jasné. Smrt hodlá zvítězit za každou cenu.

 

Abigail Owen je mezinárodně úspěšná autorka, která napsala více než třicet knih. Její tvorbu spojují rychlé tempo, magické světy, hrdinky plné odvahy a sarkasmu, charismatičtí hrdinové a samozřejmě spousta šťastných konců. Než se naplno vrhla do psaní, působila přes patnáct let v technologických a obchodních oborech. V osobním životě zastává mnoho rolí: je maminkou, manželkou, milovnicí Star Wars, bývalou závodní parašutistkou, nadšenkyní do jazyků, pořádkovou „guru“ i nenapravitelnou čokoholičkou. Abigail žije v Austinu v Texasu se svým „hrdinou z románu“, dvěma téměř andělskými teenagery a roztomilým psím parťákem.

 

Vydal: Fragment, 3/2026

Překlad: Denisa Štrbová

Obálka: Bree Archer, LJ Anderson

Vazba: vázaná

Počet stran: 544

Cena: 499 Kč

 

 

1

Moc špatný nápad

 

Trhnu sebou, když přímo nad Diovým chrámem zarachotí elektrický výboj. Davy kolem obdivně zajásají. V San Franciscu žijí lidé všech společenských vrstev, kultur a náboženství, ale nikdo nepochybuje o tom, že patronem města je Zeus.

 

Chrám si dovedu přesně vybavit, aniž bych mu věnovala jediný pohled. Neposkvrněný bílý kámen a klasické antické sloupy osvícené purpurovo-bílými záblesky a jiskrami, které na ně vrhají nekonečné oblouky vzájemně se protínajících blesků.

 

Zavrtím hlavou. Na ty blesky je tak strašně pyšný. Tohle je jediné město na světě, které funguje na božský pohon, ale když má Zeus špatnou náladu, odnese to osvětlení. Občas si říkám, kolik času asi musí trávit v tom chrámu na kolenou ti, co si chtějí užívat nepřerušovaných dodávek elektřiny.

 

To bych raději žila ve tmě.

 

„Neměli bychom tu být,“ zamumlám si pod nosem a zaškrtnu políčko na tabletu. Pak pohledem přelétnu nepřehledný dav a snažím se v něm najít některého z našich kapesních zlodějíčků, kteří se proplétají mezi nic netušícími masami.

 

Dnes večer je mým jediným úkolem všechno pozorovat, což je vlastně to jediné, co se po mně vůbec kdy chce. Pozorovat a zaznamenávat. Ale ze všech špatných projektů, které můj šéf Felix za ta léta vy­myslel, se tenhle řadí hned za zoufalý pokus odchytit pegase, kterého chtěl prodat na černém trhu. Kvůli tomu se naše doupě na dlouhá léta dostalo na Poseidonův seznam průserů. Ano, doupě. To označení není zrovna inspirativní, ale my nejsme básníci. Jsme zloději.

 

V duchu pokrčím rameny. Aspoň že se Felix už vzdal nápadu ukrást Hádovi semínka granátového jablka. Proslýchá se, že Hádes není tak shovívavý jako Poseidon.

 

Kromě toho si učedníci nemohou vybírat, jakou práci budou dělat.

 

Rodiče nás nabídli jako zástavu, abychom za ně odpracovali nějaký dluh, a většina zlodějů je ráda za jakoukoli práci. Každý kšeftík je o krok přiblíží ke srovnání jejich účetnictví. Mě ale ne. Já už žádný dluh nemám. Když mě má rodina dala Řádu, byla jsem tak malá, že si nevzpomínám ani na své původní jméno. Teď je mi už třiadvacet, a to všechno se stalo tak dávno, že se v tom nechci dál patlat.

 

Stroboskopická světla na okamžik ozáří nízké mraky nad mou hlavou, než se ozve ohlušující rachot, který spustí alarmy aut a dětský pláč.

 

Tentokrát opravdu nadskočím, ale přinutím se koukat přímo před sebe.

 

„Bojíš se blbýho blesku, Lyro?“ Chance, mistr zloděj po mé levici, se ušklíbne. Dnes večer má funkci „úschovny“ – všichni zloději musí svůj lup odevzdat jemu –, ale na chvíli se odpoutá od práce a blahosklonně se na mě usměje. Debil.

 

Je to jeden ze starších zlodějů v našem doupěti, svůj dluh už by měl mít dávno vyrovnaný, ale nemá – a štve ho, že přesně vím, kolik mu ještě zbývá splatit, protože v doupěti jsem účetní. Taky proto jsem jeho oblíbeným terčem.

 

Ale takového kreténa je nejlepší ignorovat. Takže se zaměřím na nic netušící dav ctitelů, který se mačká u paty chrámu, zatímco další zástupy už zaplňují uličku, která se k němu klikatí nahoru svahem. Všichni chtějí mít co nejlepší výhled na půlnoční zahajovací ceremoniál a Felix si tak lákavou akci nemůže nechat ujít – je to ideální příležitost pro snadnou zlodějinu. Krást tak blízko posvátného stánku je hodně riskantní, ale náš šéf nebezpečí hněvu bohů odargumentoval tím, že to bude dobrá zkouška pro nejnovější várku učedníků a zároveň šance namastit si kapsu, ještě než slavnosti začnou.

 

Někdo to určitě nezvládne. Nebo ještě něco horšího…

 

Proto tu Felix dnes večer nechává hlídat podřadného úředníka, ja­ko jsem já. Vzhledem ke zvýšenému nebezpečí potřebuje někoho, kdo by na věci dohlížel a kdo by, cituju, za každou cenu zabránil tomu, aby někdo rozhněval bohy, konec citátu.

 

A má pravdu. Hněv bohů bych nepřála ani svému největšímu nepříteli. Dokonce ani Chanceovi.

 

Felix to jako můj bývalý mentor dobře ví. Vlastně je jediný, kdo také přesně ví, proč.

 

Kolem mě se nahoru svahem žene skupinka fandů v mikinách s motivem Dia. Jak se prodírají davem, někteří do mě vrazí – nejdříve zleva, pak zase zprava. Pohotově využiju příležitosti a odšoupnu se několik metrů dál od Chance. Opravdu mě dost sere. Pořád ho budu sledovat, aby se nedostal do nebezpečí a nerozčílil nějakého boha, ale to můžu i z dálky. Ohlédnu se za ním a úlevně vydechnu. Už se na mě nešklebí a znovu se soustředí na svou práci.

 

Mladá učednice s hebkými hnědými kudrnami se proplétá směrem k němu, otře se mu o rukáv kabátu, prohodí rychlé „promiňte“ a prosmýkne se kolem něj. I když je léto, je dost chladno, takže se nikdo nediví volbě oblečení mistra zloděje, což je dobře. Potřebuje totiž hodně kapes.

 

Ani jsem si nevšimla, zda mu do kapsy vsunula svůj lup, a to jsem se dívala fakt pozorně. Vždycky jsem doufala, že se jednou i já stanu zlodějkou, ale bohužel mi k tomu chybí jedna důležitá vlastnost, kterou je mazanost.

 

Dívka se bez ohlédnutí ztratí v davu, nikdo kolem si ničeho nevšimne. Chance strčí ruku do kapsy a zamračí se. Loví v dalších dvou kapsách, než kořist objeví, takže ani on předání lupu necítil.

 

Ta nová je dobrá. Ale nejlepší ze všech je její mentor. Na vteřinu se oddávám představě, jaké by to bylo být tam venku jako jedna ze zlodějek, místo abych na ně jen zezadu čuměla. Ale to mi není souzeno. S tím jsem se už smířila. Aspoň že jsem to dotáhla takhle daleko a neumřela přitom hlady, neskončila ve stoce, nebyla zavražděna… nebo ještě něco horšího.

 

Vede se mi dobře.

 

Dokonce mám na tajném místě schované nějaké prachy, které nikdo nikdy nemá šanci najít. Opravdové prachy, nejen nějaké číslice na monitoru. Jednoho dne se možná tohohle života budu chtít vzdát a budu na to mít.

 

Ale budeš pak ještě osamělejší, šeptá ve mně pochybovačný hlásek.

 

Zašoupu nohama. Jo, no… možná si pořídím kočku. Nebo raději psa.

 

Říká se přece, že se psem člověk nikdy není osamělý.

 

Podívám se směrem k ikonickému mostu Golden Gate se zářivě bílými korintskými sloupy, ladícími s chrámem a zajištěnými mohutnými závěsnými lany. O půlnoci ho uzavřou pro dopravu a pustí na něj tlačící se davy. Most se táhne od Minos Headlands, na němž stojí chrám, přes ústí zálivu až k oslnivému městu na druhé straně. Město láká blikajícími světly, ale samotný záliv je černý jako noc a temnotu narušují jen světla proplouvajících lodí.

 

Koutkem oka zahlédnu, jak jedna naše mladá zlodějka sleduje starší pár. Jdou ruku v ruce, očividně zamilovaní, a já se neubráním sevření v hrudi. Žena chodí o holi a snaží se udržet krok s mužem vedle sebe, který šoupá nohama, a aby se vyrovnal jejímu tempu, dělá každý krok dvakrát tak dlouho, než je třeba. Zvedne oči a usměje se na něj za to gesto a já vím, že to poslední, co potřebují a co by jim zcela zkazilo večer, by bylo zjištění, že jim nějaké nenechavé prsty vzaly peněženku nebo hodinky.

 

Než se zlodějka dostane příliš blízko, zapískám na znamení, že má přestat. Ten signál všichni učedníci znají.

 

Nicméně mým úkolem je jen pozorování a zaznamenávání. Doufám, že to Felix nezjistí a nepotrestá mě za překročení pravomocí.

 

Dívka se zastaví, rozhlédne se, pak se jí rozzáří tvář a dychtivě na někoho zamává. Ne na mě, ale na někoho za mnou.

 

„Hej, Boone!“ zavolá zlodějka. Asi si myslí, že to on na ni zapískal.

 

Přinutím se hned neotočit.

 

Boone je jediný, koho každý den hledám, ale to je moje věc. Poté co si do tabletu poznamenám, že si mám s dívkou promluvit, aby na sebe při práci neupozorňovala, si dovolím rozhlédnout se. Uvidím ho vlevo od sebe.

 

Boone Runar.

 

Mistr zloděj, sen všech dívek a noční můra každého rodiče. Ani já si nemůžu pomoct, když mi při pohledu na něj srdce neohrabaně poskočí. Obzvláště když se na učednici zašklebí, přiklekne k ní a řekne něco, co ji rozesměje. Pak zase oba zvážní. Nejspíš jí připomíná, že na sebe nemá strhávat pozornost.

 

Sklopím tablet a využiju příležitosti, abych se pokochala pohledem na něj.

 

Dobře přes metr osmdesát čistých svalů, hrubá síla a aura, která všem říká „jen si něco zkus a uvidíš“ – vděčí za ni vyrýsovanému tělu a také novému hnědému strništi, o odstín tmavšímu, než mají jeho vlasy. A také tomu outfitu. Obléká se jako motorkář – samá džínovina a kůže.

 

Dojem, který vyvolává, je pravdivý. Všechno zvládá sám.

 

Na pohled byste řekli, že se asi bude neustále chovat jako totální idiot. Tak jako se chovají mnozí z mistrů zlodějů, jako Chance. Je to obranný mechanismus. Taktika přežití. Boone je však jiný. Nejvíc se mi líbí, jak přistupuje k učedníkům – jako trpělivý vůdce.

 

Po chvilce dívku propustí. Vstane, rozhlédne se kolem sebe a mně se očekáváním stáhne žaludek. Ne že by snad hledal mě. Určitě se buď snaží najít svou vlastní učednici – tu první dívku, která už svůj lup odevzdala –, nebo hledá některého z dalších mistrů zlodějů.

 

Přestože se dívá přímo mým směrem, jeho pohled mě mine. A to dvakrát.

 

Pak odejde.

 

Dlouze vydechnu a sleduju, jak se vrací davem, dokud mi nezmizí z dohledu, a po milionté si přeju, aby mé matce v den mého narození nepraskla voda právě v Diově chrámu.

 

V den, kdy jsem byla prokletá.