Xiran Jay Zhao: Nebeský tyran

 

V nakladatelství Yoli vyšlo v prosinci dlouho očekávané pokračování světového bestselleru Železná vdova – román Nebeský tyran, který je oslnivou kombinací sci-fi a východoasijských mýtů.

 

Wu Ce-tchien odhalila, že její svět vůbec není takový, za jaký ho měla. Zatímco poprvé v životě zjišťuje, jak chutná moc, je nucena spojit síly s nebezpečným mužem, kterému ani zdaleka nevěří, ale jejich společný nepřítel je daleko děsivější. Její sen stát se spravedlivou vládkyní tak musí ustoupit silnějšímu instinktu – přežít. 

 

 

Vydalo: Yoli, 12/2025

Překlad: Jana Kunová

Obálka: Ashley Mackenzie

Vazba: brožovaná 

Počet stran: 608

Cena: 599 Kč

 

 

 

Jsem připravená povraždit bohy.

 

Jestli je ovšem najdu.

 

Vznesu se ve Žlutém drakovi, překonávám tah gravitace a v oceánu hvězd nad sebou pátrám po plující jiskérce Nebeského dvora. Nečekaný vzkaz od bohů mi spaluje mysl a pohání mě stále vpřed, přestože se mi do vědomí zakusuje vyčerpanost.

 

„Pokud budeš vykonávat naše příkazy jako dříve mudrcové, můžeme přivést zpět to, co jsi ztratila. Pokud se nám však vzepřeš nebo odhalíš pravdu, přijdeš o všechno.“

 

Hvězdy brzy přestanou vypadat jako hvězdy a připomínají spíš statický šum, který mi naskočí za víčky, vždycky když mě někdo pořádně praští po hlavě. Po pravdě vůbec netuším, kam letím. Jakmile mi přišla zpráva od bohů, zamířila jsem se Žlutým drakem přes pohoří Kchun-lun, ale nic vlastně nenasvědčuje tomu, že bych je mohla najít právě tam. Asi jsem se zkrátka instinktivně vydala do neznáma. Hluboko dole ubíhají písky, patrně poušť Si-chuang, již jsem doteď znala jen jako popisek na západním okraji map.

 

„Stále nemáš žádnou konkrétní představu, co jsou bohové zač,“ prohodí Čchin Čeng nevěřícně, jeho duchovní podoba sedí naproti mé v říši jinu a jangu, nehmotném prostoru, který naše mysli sdílí prostřednictvím pilotního propojení ve Žlutém drakovi.

 

„Nemám, tak co jsou zač?“ obořím se na něj.

 

„Vy z budoucnosti byste měli poučit mě.“ S nepřítomným, chmurným pohledem zavrtí hlavou. „Dvě stě dvacet jedna let, a nic se nezměnilo. Dál vám panují a musíte je považovat za božstva. Jejich moc stále není zlomena.“

 

S tím, jak k sobě Čchin Čeng strhává pořád víc mé pozornosti, Žlutý drak zpomalí v letu. „Proč to říkáš tónem, jako by to snad mělo být jinak?“

 

Jeho duchovní podoba se zadívá na moji, jako bych mu vykládala nějakou absurdní historku. „Ty nevíš o ultimátu, jež jsem se pokusil nastolit, že?“

 

„To teda nevím! O čem to mluvíš?“

 

„Před třemi měsíci… tedy z mého pohledu před třemi měsíci jsem pozastavil veškerý tribut přinášený bohům, odmítl jsem jim slepou poslušnost. Odjakživa jsem pochyboval, že jsou skutečně tak mocní, jak o sobě tvrdí, a tak jsem žádal, aby ukázali svou pravou tvář. Řekl jsem jim, že pokud má Chua-sia nadále tribut přinášet, musíme na oplátku dostávat víc. V odpověď posílali bohové jen výstrahy. A před dvěma týdny jsem náhle ulehl s těmi proklatými neštovicemi.“ Dotkne se obličeje. Na kůži mu vypučí kvítkovité vředy a připodobní ho tomu, jak vypadá ve skutečnosti.

 

Potácím se na hraně toho, co je moje mysl schopna pojmout a zpracovat. Z jeho pohledu před dvěma týdny. Z mého před dvěma sty jednadvaceti lety.

 

„Nakazili tě?“

 

„Možná. Přinejmenším mě nechali na pospas, i potom, co jsem přinášení tributu obnovil.“ Vyvře z něj nenávist, vychrstne na mě přes naše mentální propojení jako ledová voda. „Mě, nejsilnějšího pilota, jaký kdy žil, který zosnoval plán k ukončení války. Potvrzuje to mé podezření, že nemají zájem něco takového dovolit. Chun-tunské vraky, které jim obětujeme, pro ně zřejmě jsou příliš cenné. Kdybychom Chun-tuny vyhladili, žádné už by nedostávali.“

 

Když mi připomene Chun-tuny, myšlenky se mi opět rozvíří.

 

„Tohle není naše planeta!“ proříznou mi I-č’ho slova paměť jako přízračný nářek.

 

„Věděl jsi, jak to s Chun-tuny doopravdy je?“ vypravím ze sebe přiškrceně. „Jaký mají k tomuhle světu ve skutečnosti vztah? A jaký my?“

 

„Ano,“ odpoví Čchin Čeng s mrazivou nonšalancí. „Líčit je jako agresivní dobyvatele a nás jako obléhané obránce je užitečná fikce, která udržuje odhodlání lidových mas k boji proti Chun-tunům. My, kteří dostoupáme do vyšších pater moci, víme, jak se to má doopravdy. Musíme, abychom poznali, které studie a objevy utnout v zárodku. Všímavý učenec snadno učiní náhodné zjištění, jež si s našimi historickými záznamy protiřečí.“

 

Na místě Žlutého draka otočím. „Musíme to všem říct.“

 

„To v žádném případě!“ Čchin Čeng převezme nad Drakem kontrolu a přiměje ho sestoupit z naší značné letové výšky. „V tomto jediném s bohy chtě nechtě souhlasím. Je to efektivní fikce. Kdybychom ji vyvrátili, naděláme víc škody než užitku.“

 

„Co tím myslíš? Jak by pravda mohla –“

 

„Chceš vládnout? Taková cena se za to platí!“ Bouchne dlaní do neviditelné země říše jinu a jangu. „Skutečně věříš, že dokážeme ovládat a bránit celičké Chua-sia bez toho, abychom udržovali jisté iluze? Dobrých pilotů nebylo nikdy nazbyt, což se nepochybně nezměnilo, vzhledem k tomu, že válka stále nikam nevede. Kdybychom odhalili pravdu, pouze bychom podlomili bojového ducha.“

 

„A tak budeme celému našemu světu lhát o tom, proč bojujeme? To je směšné!“

 

„Směšné? Podívej, jak tě to rozrušilo, ale dokážeš snad dané okolnosti nějak změnit? Chun-tuni útočit nepřestanou a my se proti nim nemůžeme přestat bránit. Co se pro tebe reálně změnilo, když teď znáš pravdu, kromě toho, že uvrhla tvé srdce ve zmatek?“

 

Přitisknu si sevřené pěsti k čelu a ze všech sil se snažím nesesypat. „Ve skutečnosti ale Chun-tuni nejsou nemyslící dobyvatelé. Znamená to, že máme naději na mír.“

 

„Mír?“ Čchin Čeng se hořce uchechtne. „Jak uzavřeme mír s kovovými brouky, kteří nám nerozumí?“

 

„Kdo říká, že ne? Copak jsi neslyšel v hlavě, jak k nám promlouval vodní císař?“

 

„Ušetřete nás… prosím…“ vybaví se mi, jak žadonil, když jsme z něj se Žlutým drakem v závěru protiútoku na provincii Čou vysávali čchi.

 

„Nic takového jsem neslyšel,“ prohlásí Čchin Čeng, ale slova zpomalí náznakem nejistoty. Myslím, že ve své době opravdu nic podobného nezažil. Jenomže dvě stě let je příliš dlouho a my lidé možná nejsme jediní, kdo se rozvinul a pokročil.

 

„Ještě pořád ti roztával mozek!“ upozorním ho. „Než jsem tě vzbudila, utkala se moje armáda taky s kovovým císařem. Zaleť zpátky a zeptej se z pilotů, koho chceš. Poví ti, že ho v hlavě slyšeli mluvit.“

 

Žádný by nedokázal zapomenout, jak se nám ten přízračný hlas, doprovázený řezavou melodií, zabodl do mysli a vyvolal v nás všech nepřirozenou paniku. „Jděte pryč!“ volal. „Nechte nás být!“

 

Tehdy jsem nechápala, co se děje, ale teď to dává smysl. Tolik z mého světa teď dává větší smysl.

 

Čchin Čengovy oči těkají ze strany na stranu, jako by něco četl. „I kdyby tito nesmírně vzácní Chun-tuni císařské třídy získali takovou schopnost, podařilo se ti s nimi navázat skutečný dialog? Projevili stejnou schopnost i nějací jiní Chun-tuni?“

 

„Nevěděli jsme, že to vůbec můžeme zkusit! Ale teď už to víme a určitě vymyslíme nějaký způsob, jak s nimi –“

 

„Chun-tuni na tvé bláhové sny o míru nepřistoupí! Z jejich pohledu jsme dobyvatelé my. Jedině když je za ně budeme dál považovat, budeme s nimi bojovat se stejnou vervou. Tato válka zuří již po staletí. Nezáleží na tom, proč začala. V lidových pověstech mnoha žung-tijských kmenů se praví, že nás ‚bohové za trest svrhli z nebes‘. Zřejmě to znamená, že naši předkové byli zločinci, které na tuto planetu poslali do vyhnanství. Tam, odkud pocházeli, by nás zpět nepřijali.“

 

Zachvátí mě nevolnost. Předkové. Zločinci. Do jakých hlubin ošklivosti pravda sahá?

 

Pořádně mi to nemyslí. Jsem už tak unavená z toho, jak ti u moci vrší jednu lež přes druhou. Stát se tou, která je bude udržovat při životě, je to poslední, co bych chtěla.

 

„Kromě toho,“ dodá Čchin Čeng, „dokud nám bohové vládnou, žádnou vyhlídku na mír nepřipustí. Ale,“ nakloní se blíž a ztlumí hlas, „pokusíš-li se pravdu zveřejnit, nebudu čekat, až s tebou skoncují bohové. Udělám to sám. Potom se postarám, aby se na tvá slova vzpomínalo jako na hysterický blábol.“

 

Uhnu před jeho pronikavým pohledem, ovšem na té výhrůžce není nic zarážejícího, když si uvědomím, s kým mám tu čest. Tyhle oči už se upřely na nespočet nepřátel a pak sledovaly, jak se vzdávají nebo hynou. Upřímně řečeno, vyslovit před ním slovo „mír“ bylo ode mě směšné. Tohle je Čchin Čeng. Čchin Čeng, do hajzlu. Pořád ještě nemůžu tak docela uvěřit, že tu přede mnou sedí živý, že povstal z příběhů a pověstí a přestoupil hranice času i smrti.

 

Tohle však není svět, kterému vládl.

 

„To bych tě chtěla vidět, když nemáš ani ponětí, jak funguje moderní svět,“ opáčím. Nebudu se před ním zbaběle krčit.

 

„Prohlédl jsem si dost tvých vzpomínek, abych měl jistotu, že masy daleko spíš uvěří mému slovu než tvému, Železná vdovo.“

 

Žlutý drak, řízený jeho vůlí, celou dobu klesal a teď s humpoláckým otřesem dosedne na zem. Uvnitř se celá rozklepu hrůzou, když mi připomene, že při propojení myslí se můžou mimoděk přenášet vzpomínky. Kolik se toho o mém životě dozvěděl?

 

„Vážně na to chceš vsadit?“ Navzdory plíživé ledové nevolnosti se mu v říši jinu a jangu pevně dívám do očí.

 

Po delší odmlce nakloní hlavu ke straně a oči mu změknou. „Nepřeješ si snad získat svého partnera zpět?“

 

Trhnu sebou, když se v hlubší vrstvě mého vědomí mihne obraz, torzo těla vznášející se ve skleněné nádrži plné kapaliny. Nemůžu přiznat, že to je… že to je…

 

„Bohové blafujou.“ Slova se ze mě řinou o překot. „Není možné, prostě není, aby někdo z něčeho takového vyvázl živý.“

 

„Bohové dokážou věci nad naše chápání. Technologické informace, které nám trousí výměnou za tribut, nepochybně představují pouhý zlomek jejich vědomostí.“

 

„Jak tě teda napadlo, že s nimi můžeš vyjednávat?“

 

„Raději bych totiž zemřel v boji než skomíral v poddanství. Copak to necítíš stejně, když ses je ihned po obdržení té zprávy sama v prvním popudu vydala stíhat?“

 

Drakovýma očima se rozhlédnu po pusté krajině, v níž jsme přistáli, zcela jiné než lesy na druhé straně pohoří Kchun-lun. Vítr zvedá kudrlinky písku připomínajícího hvězdný prach třpytící se za úplňku. Neznámé území, na něž jsem vstoupila čistě z hněvivé touhy střetnout se s bohy, přestože jsem logicky věděla, že nemůžu vyhrát.

 

„Když se budu takhle potloukat odnikud nikam, bohy nenajdu, co?“ poznamenám spíš sama k sobě než ke Čchin Čengovi. Připadá mi, jako bych za den zestárla o deset let. Opravdu to bylo teprve dnes ráno, co jsem vyrazila od suej-tchangské hranice s opatrnou nadějí, že získáme zpět provincii Čou a získaný vliv použijeme proti vládě? Teď už suej-tchangské velicí centrum ani ústřední vláda neexistují. Oboje jsem rozdrtila na prach.

 

Nebesa, vážně jsem to udělala? Jak mám z tohohle maléru vybřednout?

 

„Vskutku je to bláhovost.“ Čchin Čengovi se zavřou oči. „Moudřejší by bylo vrátit se do Čchang-anu a prozatím se pokyny bohů řídit. Jestli se jim máme postavit, měli bychom zformulovat jasnější plán.“

 

My. To množné číslo mě bodne v mysli jako trn.

 

Žádné „my“ není, chtěla bych namítnout.

 

Jenomže… není?

 

Prohlížím si Čchin Čengovu duchovní podobu, sedí, jako by byl ponořený v hluboké meditaci, neuvěřitelně vyrovnaný na někoho, kdo se probudil a zjistil, že zaspal dvě století. Mocnějšího kopilota bezesporu neseženu. Ohledně toho, jestli odhalit pravdu o Chun-tunech, se sice neshodneme, ale oba máme za cíl postavit se bohům. Nevím, jestli bez něj dokážu znovu fyzicky aktivovat Žlutého draka. V tom, že bychom se měli vrátit do Čchang-anu, má taky pravdu. Bezcílným poletováním Nebeský dvůr nenajdeme. Musíme sledovat jeho pohyb, naplánovat si správnou dráhu, něco víc.

 

Když Čchin Čeng má dál oči zavřené a Žlutý drak zůstává na zemi, dojde mi, že ponechává rozhodnutí na mně. Proč? Někdo jako on jistě nemá ve zvyku dělit se o moc s jinými.

 

Nebo ano? Třeba je ještě pořád příliš otřesený z toho, jak roztál, než aby dokázal řádně řídit kuklu. Co o něm vlastně doopravdy vím? Jak se jmenuje. Jakou má moc. Čeho dosáhl. Ale kdo se skrývá pod legendou o synovi prostitutky, jenž sjednotil sedm rozkmotřených národů v Chua-sia? Nemám tušení, když nepočítám, co jsem zažila v jeho duchovní říši: nespočet e-kuejů, hladových duchů snažících se vydrápat ze zamrzlého moře. Proč to v ní vypadá takhle? O čem z toho, co prožil, se v příbězích nemluví? Kde přišel k těm táhlým jizvám na jedné polovině obličeje? Koho zanechal ve svém století?

 

Nevím.

 

Nevím.

 

Nevím.

 

Ať se snažím, jak se snažím, k žádným jeho vzpomínkám se nedostanu.

 

Tak co.

 

Znovu uvedu Draka v let. Lepší než jen tak sedět a nic nedělat.

 

On se Drakův pohyb nesnaží nijak ovlivnit. Jak přelétám nad nekonečnými písčinami, skoro bych si přála, aby mi pomohl. Když teď nejsem v laufu a adrenalin opadl, už jen pohánět Draka vpřed vyžaduje úpornou námahu. Pochybuju, že doletím někam daleko. Nemůžu se dočkat, až se zase usadím a odpočinu si.

 

Jakmile se konečně opět přiblížíme k pohoří Kchun-lun, vyleká mě šňůra pípnutí uvnitř Drakova kokpitu.

 

Do háje. Museli jsme se dostat mimo dosah rádiových vysílačů v náklaďácích, které jsem rozestavila kolem hor. Celou jednu řadu jsem zničila, abych znemožnila komunikaci mezi armádou a stratégy, a poté co jsem zbořila strážní věž Kchaj-chuang a Palác mudrců, cestou zpátky jsem jich nahradila jen několik, abych si udržela spojení s I-č’m. Jaké zprávy jsem propásla? V takovouhle chvíli si nemůžu dovolit žádnou pomalou reakci.

 

Přistanu se Žlutým drakem okolo jedné hory a odpojím se od něj. Po dezorientujícím návratu do svého lidského těla se podívám na náramek.

 

„Ce-tchien, musíš se okamžitě vrátit!“ zaburácí z reproduktorů I-č’, když otevřu jeho první hlasovou zprávu. „Máme hlášení, že sem letí Liou Čche a Wej C’-fu s Azurovým drakem!“

 

Zblednu jako stěna. Ti dva tvoří třetí a poslední vyvážený pár princovské třídy v celém Chua-sia, jediný, s nímž jsem se ještě nesetkala. Pořádně se podívám, kdy I-č’ zprávu odeslal.

 

Už před půl hodinou.