Adrian Tchaikovsky: Symbiont

Na vzdáleném světě planety zvané Imno 27g, přezdívané Pec, leží ruiny mimozemské civilizace. Jde o největší objev v dějinách vesmírných mocností. Kdo však byli stavitelé monumentů a jaký byl jejich osud?

ANOTACE:
Profesor Arton Daghdev vždy toužil studovat mimozemský život. Přání se mu vyplní tím nejhorším možným způsobem – za své polické aktivity je vyhoštěn ze Země do extrasolárního pracovního tábora. Na nehostinné planetě s příznačným názvem Pec má zůstat až do smrti.

Pec se pyšní nenasytným chaotickým ekosystémem, odlišným od všeho, s čím se lidé setkávají na Zemi. Obludný mimozemský život interaguje s lidským tělem překvapivým, a někdy až šokujícím způsobem. Každý den znamená pro Artonův život extrémní riziko. Možná jej však dříve zabije despotický režim trestaneckého tábora.

Pokud Arton unikne oběma nástrahám, zjistí, že planeta skrývá podivuhodná a strašlivá tajemství. Jeho objevy nově definují význam slov život a inteligence, a dokážou osvobodit i jeho samotného…

INFO O KNIZE:
Vydala: Planeta9, 2025
Původní název: Alien Clay, 2024
Překlad: Milan Pohl
Obálka: Martin Poláček
Vazba: vázaná
Počet stran: 406
Cena: 599 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

02

Chci jenom stát na místě, ale oni mě nenechají. Vrávoráme, kymácíme se, snažíme se vyschlými, zdřevěnělými jazyky utvářet slova. Těžkooděnci se po nás sápou, cloumají s námi, strkají do nás. Vlastně nás ani tak nepřemisťují, spíš nám uštědřují první lekci ohledně toho, Jak To Teď Bude. Těžká ruka na rameni, drobný formální pozdrav, ze kterého mi zachřestí zuby. A celou tu dobu přejíždím očima po tvářích ostatních zatracenců. V paměti mám díry, nemůžu se ani rozpomenout proč, ale pak se mi to začne vracet. Marquaine. Na stejné lodi byla Marquaine. Patřila ke stejné várce postradatelných. Moje kamarádka, moje kolegyně, moje spolubuřička a politická delikventka. To přece nemohla být její tvář, kterou jsem tam nahoře zahlédl, přischlá k lebce, kroužící pryč do propasti nad námi. Takhle přece nemohla skončit tak geniální mysl, zářná kariéra, přítelkyně. Vrážím do ostatních, blábolím, nerozumím vlastním slovům. Rukama hrabu po ostatních, žádnou tvář však nepoznávám. Ona tu není. Zemřela jako my všichni, na oběžné dráze Země, když nás vysušili, jenže ona se nedočkala slíbeného vzkříšení.

. . . . . . . . .

Ve vazební věznici vesmírného přístavu byla Marquaine Ellová v cele, která sousedila s mojí, a mohli jsme spolu mluvit přes zeď. Nebylo to jenom tak. Napřed vám muselo dojít, že za jedním poškrábaným místečkem na stěně je v konstrukci bublina, kudy se nese zvuk. Celé vězení nebylo postavené o moc důkladněji než fragmentační transportér, ve kterém se nás chystali odvézt. Pokud jste přitiskli ucho a čelist k tomu poškrábanému místečku na zdi, mohli jste slyšet člověka v sousední cele – samozřejmě za předpokladu, že přiložil ústa k odpovídajícímu místu na své straně. Ty škrábance tam udělali předchozí vězni, kteří na to kápli a měli tolik kolegiálnosti, že mysleli na ty, kdo přijdou po nich. Abychom to správné místečko nemuseli zdlouhavě hledat. Nikdo v těch celách koneckonců nepobude dlouho. Teď si říkám, kdo to asi byl: nějaký vězeň, kterého měli kaž-dou chvíli naložit na transportér, dost možná z něj udělat přijatelnou ztrátu, a on přesto našel způsob, jak označit zeď, jenom aby pomohl někomu, koho nikdy nepotká a nepozná. A to kvůli jediné věci, kterou má se svým nástupcem zaručeně společnou. Oba jsou nepřátelé Mandátu, dokonce až takoví nepřátelé, že mají být deportováni mimo planetu.

Marquaine se nacházela v sousední cele jak fyzicky, tak ideologicky. Oba jsme se dopustili spřízněných prohřešků proti ortodoxii, ačkoli pokud mi bylo známo, ona se nezapojila do tak razantních způsobů odporu jako já. Do podvýborů a všeho kolem nich. To jsem byl celý já, kultivovaný akademik, který se rozhodl, že to nandá Mandátu. Že nebude jen salonním agitátorem, rozvaleným v pohodlném křesle. A přesto nás ubytovali vedle sebe, ať si počkáme na transport. Tohle mi víc než co jiného napovídalo, že mě zabásli jen kvůli mým akademickým přečinům a to ostatní se mi vůbec nedostalo do záznamu.

Oba jsme byli vycházejícími hvězdami ve stejném oboru a oba jsme byli podobně staří. Na jednom z velkých luxusních orbitalů se konala konference, kde jsme se já a Marquaine – a ještě jeden náš kolega, Ilmus Itrin – stali nerozlučnými přáteli: třemi mušketýry. Nad honosnou čajovou soupravou, kterou nám vytiskli, jsme probírali nekonformní vědu dost hlasitě na to, aby naše fakulty dole na Zemi našpicovaly uši. Tehdy se zdálo, že stisk Akademického Mandátu povoluje, a věřili jsme ve svobodu vědění a nevyhnutelný triumf rozumu. Jelikož nám připadalo, že se rigidní vědecká ortodoxie konečně dává na ústup, ve svých oborech jsme hýřili všemožnými nápady. Xenobiologie byla koneckonců horkým tématem. Lidé vkročili na jiné světy a na některých těch světech byl svého druhu život. Zdálo se nevyhnutelné, že příští sonda přinese Velký objev, o kterém jsme všichni věděli, že tam někde musí být.

O deset let dříve, za mých studií, vypadalo všechno úplně jinak. Ortodoxie byla ruka, jež nám svírala hrdlo. Pokud jsme snad chtěli říct něco, co se nevešlo do úzkých škvírek mezi těmi zaťatými prsty, šeptali jsme to potají. Necenzurované učebnice putovaly z ruky do ruky jako samizdatové romány, za jejichž šíření se pořád zatýkalo. První objev mimozemského života vyvolal v Akademickém Mandátu paniku. Co kdybychom mimoděk objevili realitu, která neodpovídá dogmatům? Hrůza pomyslet! Jenže časem se to všechno podařilo vměstnat do přijatelných mezí. K ničemu, co by naše chápání vesmíru postavilo na hlavu, vůbec nedošlo. Nepřiřítili se žádní mimozemšťané, kteří by vesele porušovali naše fyzikální zákony nebo nám názorně ukazovali, že jsou lepší způsoby, jak řídit civilizaci, než jak to dělají naši autoritářští vládci. A tak jsme na pár let získali pocit, že sevření ortodoxie ochablo. Dost na to, abychom já, Marquaine a Ilmus nad dobrou kávou a vytištěnými jahodami na Devatenácté konferenci o dalších vyhlídkách života mluvili o nevýslovných věcech. Hned u vedlejšího stolu seděli činovníci Mandátu, hrbili ramena a dělali, že to neslyší. Jim patří včerejšek, říkali jsme si. Budoucnost je naše.

A já teď v budoucnosti jsem, jenomže ne v takové, jakou jsme si malovali. Ta železná ruka jenom přehmátla. Možná na chvilku povolila, aby zjistila, kdo se bude vzpouzet nejvíc, a mohla vyvinout patřičně cílený tlak.

Nenechte si od nikoho namluvit, že Mandátu chybí trpělivost. Jsem tady – třicet let od Země – a všechno je to pořád součást dlouhodobého plánu. Dali nám provaz, abychom se na něm sami oběsili, a čistky začaly, až když všichni halasní nespokojenci dostali příležitost se identifikovat. Anebo až když Úřad vnitřního vyšetřování prolustroval dost osob, aby měl jistotu, že na tom či onom seznamu jsou zaevidovaní i mlčenliví disidenti. Napoprvé – když sebrali většinu lidí z mého malého okruhu včetně Ilmuse – mě vlastně přehlédli. Já, Marquaine a hrstka dalších jsme zbyli jako pár posledních zubů v chrupu delikventa zmláceného ve výslechové místnosti. Ronili jsme slzy za zdecimovanou fakultu, za velikány, které z ní vytrhli. Potají jsme si otírali čelo a byli vděční za to, že nesebrali nás. A odvažovali jsme se věřit, že Úřad vnitřního vyšetřování není neomylný. Možná jsou v jeho řadách dokonce sympatizanti. Proč bychom pro změnu nemohli proniknout my mezi ně? Jenže tak to vůbec nebylo. Prostě nám dávali další provaz, abychom jim upletli ještě pár oprátek. A tak jsme se začali skrývat. Nosili jsme nové totožnosti, zhruba tak účinné jako strašidelné paruky a falešné nosy upevněné šňůrkou. Snažili jsme se přijít na to, kdo naše přátele zaprodal vyšetřovatelům. Nebudeme jim to ulehčovat, říkali jsme si. Prokoukneme tajné agenty a donašeče. Nás nezlomí.

Ale nakonec zlomí každého a donašečů bylo prostě tolik, že jsme nemohli odhalit všechny. Mě dostali dřív než Marquaine a ona se mě v našich vzájemně sousedících celách ve vazební věznici nikdy nezeptala, jestli jsem ji naprášil. Jestli jsem se zlomil. Nechtěla slyšet odpověď. Kromě deportačního personálu jsem byl poslední člověk na Zemi, se kterým si mohla povídat. A tak jsme se té otázce vyhýbali obloukem a mluvili o jiných věcech. Pozemských věcech. Byla to poslední příležitost k ledasčemu.

A teď si prohlížím tváře všech, kdo přežili, a ji mezi nimi nevidím. To, co jsem zahlédl nahoře v tříštícím se transportéru, bylo přesně to, co jsem si myslel. Je mrtvá. Nebo se spíš nevrátila mezi živé. Jedna z nejbystřejších myslí naší doby se stala přijatelnou ztrátou. A já, nehodný, pořád žiju na cizím světě.

. . . . . . . . .

Zde je stručný úvod pro neznalé.

Než mě vypakovali ze Země, lidstvo se vydalo k jedenácti exoplanetám. Pokud tedy počítáme jenom ty, na které doopravdy vkročilo. Mise bez lidské posádky jich prosondovaly… jestli se nepletu, podle posledních zpráv sedmdesát osm. Těch šedesát sedm planet bez lidských šlápot bylo přenecháno automatizované těžbě nebo prostě zamítnuto s tím, že nestojí za další průzkum. Anebo je pořád ještě vyhodnocovaly komise. V přilehlých oblastech galaxie je spousta kamení. Z těch jedenácti, na kterých jsme byli, jich devět zplodilo vlastní život. Zbylé dvě se vyznačovaly bohatými ložisky nerostných surovin a natolik problematickou polohou, že bylo zapotřebí lidské ruky na kormidle. A jsem hrozně rád, že mě nepřidělili na žádnou z těch dvou, a to přesto, že jsem právě zhlédl hned několik variací na téma „jak jsem býval mohl zemřít“. Klidně jsem se mohl stát jedním z mnoha koleček v těžebním podniku na nějakém toxickém šutru bez atmosféry. Tedy ne že by přítomnost života nezbytně znamenala vzduch nebo absenci toxinů.

Ale zpátky k tomu životu. Ze sedmdesáti osmi prozkoumaných světů jich devět mělo svého druhu život. Možná si řeknete, že je to dost chabý výsledek, ale xenoekology, jako jsem já, to bez nadsázky fascinovalo a vzrušovalo. Moji předchůdci v oboru se užírali starostmi, že takových světů bude nula – ať už z těch sedmdesáti osmi, nebo z libovolného počtu, který vás napadne. To by byla hrůza. Už proto, že my všichni bychom skončili na dlažbě.

Šest z těch devíti živých světů nemá nic v makrobuněčném v měřítku. A nemluvím nutně o buňkách v pozemském smyslu. Život na těch planetách však sestává z dílčích jednotek natolik drobných, že nejsou vidět prostým okem; možná tvoří kolonie nebo náhodně nahloučená společenstva jako barevné krusty na okrajích hlubokomořských sopouchů. Anebo staví nevzhledné bachraté útesy, v podstatě jen vrstvené hřbitovy předchozích droboučkých generací. Nejspíš si zase řeknete, že to není nic moc, ale já jsem z toho nadšením bez sebe. Tři z pouhých sedmdesáti osmi. Galaxie překypuje životem!

Až doteď jsem žádný z těch světů nenavštívil. Byly totiž dva seznamy akademiků vyvolených k výpravám na jiné světy. Na prvním figurovali jedinci, kteří byli ideologicky zadobře s Akademickým Mandátem, a já jsem nikdy nelezl do zadku tolika funkcionářům a nezpronevěřil se tolika vědeckým zásadám, abych se na něj dostal. Na druhém figurovali ti, kteří se provinili; kteří se propletli soudními monstrprocesy, aniž by byli doopravdy popraveni, a čekala je deportace na jednosměrných fragmentačních transportérech. A s jedním z nich jsem se svezl i já.

Mohlo to být horší, říkám si, jak tu tak stojím a poprvé se rozhlížím po tomhle novém světě.

Pominu-li možnost, že bych po zbytek svého zkráceného života mohl těžit horniny nebo zkoumat mimozemské mikroby, vyrozuměl jsem, že druhý z těch tří světů, Imno 11c neboli „Skleník“, má v mírném pásmu teplotu brutálních osmdesáti čtyř stupňů Celsia a geologicky je natolik aktivní, že atmosféru tvoří primárně kouř. Tamní život, podle všeho komplexní a fascinující, zvolna migruje mezi podmořskými vývěry v letargické ekologii poháněné geotermální energií. Vzato kolem a kolem, v podstatě jsou to slimáci, nebo aspoň plaziví tvorové na pohled podobní měkkýšům s ulitami z těžkých kovů, které ti hlemýždi vylučují z vlastních těl, aby neutrpěli fatální otravu. Vyrozuměl jsem, že fatální otrava je druhou nejčastější příčinou úmrtí mezi dělníky v pracovních táborech na Skleníku – až po katastrofálních nehodách zapříčiněných drtivým tlakem, poněvadž moře jsou tam velice hluboká a voda velice těžká.

Oproti tomu na relevantním měsíci třetí planety, Kalebu 3p neboli „Marastu“ je vážně kurevská zima. A pokud vím, umřít na kurevskou zimu je tam v podstatě nepsaným pravidlem. Marast obíhá kolem plynného obra na nejzazším okraji té nepřiměřeně zalidněné soustavy a ve skrznaskrz zmrzlou ledovou kouli se zatím nezměnil jen díky slapovému působení mateřské planety. Má oceány tekutých uhlovodíků a složitý ekosystém na bázi exotické chemosyntézy. Všechno je tam hodně velké a hodně pomalé – dokonce až tak moc, že nemáme ponětí, jak většina tamních druhů plodí velká pomalá mimozemšťaňátka, poněvadž žádný z nich se k tomu během těch několika desetiletí od příletu lidských výzkumníků ještě nedostal. Ve srovnání s tímhle je Imno 27g, můj nový domov, učiněný ráj.

Ale nikdo z nás si jako v ráji nepřipadá. Stojíme tam, pořád navlečení do zkrabacených jednodílných papírových úborů, do kterých nás nasoukali, když nás zmrazili a vyvezli. Oblečení – dá-li se tak vůbec nazvat – už se začíná rozpadat. Drolící se cáry si držíme před choulostivými místy, tiskneme si ty žalostné zbytky k bokům a ramenům, jako bychom byli na té nejlacinější tóga párty v galaxii. A je tu zima. Rozumově chápu, že je ráno a že se 27g vyznačuje propastným rozdílem mezi denní a noční teplotou, kvůli kterému z nás v poledne potečou litry potu a se soumrakem div neumrzneme. A vzduch páchne po spálenině; taky si uvědomuju, že je to vedlejší produkt místní fotosyntézy. Už jenom fakt, že ten vzduch můžeme čichat, představuje znatelnou výhodu proti Skleníku nebo Marastu, protože když se na některém z těch dvou světů zhluboka nadechnete atmosféry, během chvilky je po vás. Takže mám vážně, vážně štěstí. Potenciálních problémů mám sice nad hlavu, ale samotný pobyt na Imno 27g k nim nepatří.

(Aby nedošlo k mýlce – a pro ty nejpomalejší vzadu –, Imno je astrograficko-průzkumný program Mandátu, který převzal tuhle hvězdnou soustavu. Jednalo se o sedmadvacátou soustavu přejmenovanou programem v souladu s novými konvencemi a tato planeta, na niž jsem právě dosedl, je šestá od hvězdy. Takhle se jí samozřejmě neříká. Říká se jí Pec a doma na Zemi jsem předpokládal, že je to narážka na teplotní výkyvy, ale mýlil jsem se. Pec měla tajemství, o kterém nikdo z ústředí Mandátu nemluvil. Zatajovat informace je ostatně docela snadné, trvá-li třicet let, než zpráva doputuje zpátky na Zemi, a existuje-li pouze jeden státem ovládaný kanál.)

. . . . . . . . .

Naše bubliny popadaly na vyklučené, uměle zploštěné prostranství, dosud rozježděné pásovými vozidly. Uvítací výbor už nás vede do samotného tábora. Vidíme povědomé stěny z pletiva i souvislých panelů, zvedající se vzhůru ke špinavé plastové kupoli; pravý závan domova. Deportační tábor, ve kterém drželi mě a Marquaine, byl postavený ze stejného materiálu. Snažím se dívat kolem něj a přes něj, protože tohle je cizí svět – no dobře, je to cizí svět, na kterém zaručeně umřu, ale zvědavost je snad normální. Právě teď předpokládám, že budu do smrti kopat díry a čistit latríny, víckrát odtamtud nevylezu, a tak se chci aspoň jednou pokochat zdejší přírodou.

Je tu les. Vymýtili zhruba stometrový prostor mezi ním a stěnami tábora, a než nás naženou dovnitř, na chvilku ho zahlédnu. Popravdě řečeno, nejsou to tak docela stromy, vlastně ani rostliny; společné principy sběru solární energie však zapříčiňují, že se rostlinám docela podobají, byť se skládají z úplně jiných stavebních bloků. Základem pecovské biologie je kombinace uhlík-vodík-kyslík plus některé dobře známé stavební prvky jako aminokyseliny, které můžou vznikat samy od sebe, aniž by byly přítomny jakékoli formy skutečného života. Život na Skleníku, dokonce i na Marastu se překrývá s tím pozemským, a život na Peci ještě víc. Ale pořád je hodně cizí. Nekompatibilní. Stejných cílů dosahuje jinými prostředky. „Stromy“ vypadají jako vyboulené vázy završené masivními růžicemi s černými okvětními lístky, v některých případech dvacet metrů širokými. Nerozvětvují se, vůbec nemají dendritickou strukturu od silných větví k tenoučkým větvičkám, kterýžto vzor se donekonečna opakuje v pozemské biologii počínaje dřevinami a konče plicními kanálky. Jsou tu jenom ty mohutné, baňaté, jakoby hlízovité kmeny s oním extravagantním chocholem enormních okvětních lístků nebo spíš plachet, jejichž povrch zajišťuje fotosyntézu. Jsou skoro úplně černé, požírají tolik světla, kolik jen můžou, neunikne ani zelená část spektra. Zduřelé kmeny mají téměř stejný žlutooranžový odstín jako prašná, od pohledu vyprahlá půda. Při tom prvním letmém seznámení s Pecí nevidíme žádné pohyblivé formy života, ačkoli tam někde jsou. Do vymýceného prostoru se neodvažují, alespoň ne přes den, a nechávají nás projít. Vzápětí už nás ostraha dostrká za plot tábora, tluče nás pažbami pušek a kope do těch, kteří se loudají. Většina ostatních se nemůže dočkat, až se před tou cizostí schová do lágru. To já se loudám, já civím kolem sebe. Na moje záda a ramena prší jedna rána za druhou. Ani to není pořádná profesionální brutalita; vlastně to působí bezmála hystericky. Evidentně mají naspěch. Spousta přileb se zrcadlovým hledím se co chvíli ohlíží k lesu.

Potom nás jako stádo naženou do uzavřené komory hned za bránou, nechají nás tam a pustí na nás plyn. Nějaké svinstvo, ze kterého se mi oči zalévají slzami, pálí mě v hrdle, štípe na kůži. Trvá to aspoň tři minuty, což vím díky tomu, že tím projdu ještě mnohokrát a nakonec začnu počítat vteřiny. Všichni si tím plynem pořádně naplní plíce. Když je po všem, jedna z ostatních – žena – leží na zemi a chroptí, lapá po dechu, drží se za krk. Zemře dřív, než se dozorci vrátí; možná jen zdvořile čekají, až to bude mít za sebou. Beztak jí není pomoci, a tak jí raději nepomáhají na dálku, místo aby jí nepomáhali osobně. Byla to alergická reakce. Vyrozuměl jsem, že dekontaminaci nevydrží zhruba půl procenta lidí. Takže pokud jde o tuhle konkrétní smrt, aspoň jsem měl celkem slušnou šanci.

Upřímně, už jsem toho přežil tolik, že bych se měl cítit nesmrtelně.

Ale já se nesmrtelně necítím. Vlastně bych řekl, že v životě jsem se necítil smrtelněji. Pamatuju si, jaké to bylo, když jsem v detenčním táboře čekal na soud. Kladl jsem srdnatý odpor. Zásadový učenec proti fašistickému režimu. Jen ať se předvedou! Stoupnu si pod šibenici a plivnu jim do očí. Jenže mi žádnou šibenici neuchystali. Moje poprava bude obnášet roky strádání mnoho světelných let od domova. Nehledě na podrobnosti vysoušecího procesu mám podezření, že odpor ve většině případů nepřežije rehydrataci.

Konečně nás pustí ven z přechodové dekontaminační komory a my spatříme, co je pod kupolí tábora.

Samozřejmě to co obvykle. Místní zemina zpracovaná na pseudobeton a zformovaná do nízkých škaredých budov. Hned vám můžu říct, kde je noclehárna pracovních sil, kde dílna a ošetřovna – anebo možná ošetřovna lomeno výzkumná stanice (jednoho vždycky povzbudí, když věda potřebuje nemocné lidi jako výzkumný materiál, není-liž pravda?). Vidím typickou síť ochozů a lávek, věží a výše položených ubikací, kde bydlí personál a dozorci a z kteréhožto privilegovaného postavení můžou shlížet, plivat a v případě potřeby střílet na nás nižší bytosti. Tam nahoře budou mít komunikační a řídicí vybavení, spojení se satelity a případnou další orbitální infrastrukturou Pece. Budou mít záchranné lano, pojící je se Zemí. Koneckonců se na rozdíl od nás jednou vrátí domů. Ale tohle všechno je pro mě ohraná písnička; zajímá mě teď něco jiného. Budovy tábora totiž tvoří kruh a uprostřed toho kruhu jsou…

V první chvíli mi připadá, že středová stavba se skládá z odumřelých stromů, poněvadž její stěny mají týž zaoblený tvar. Na druhý pohled odhaduju, že jsou to zkameněliny, alespoň podle kamenných vížek čnějících nad tyhle struktury podobné rozbitým vázám – vížek připomínajících vztyčené listy s pravidelnými výčnělky, nyní zvětralými a olámanými. Gigantické fosilie z dávných věků tohoto cizího světa. Ale nemůžu si lhát do kapsy. Snažím se ty divy uvěznit v říši bioekologie, i když už vím, že se mi to nepodaří.

Ty věci byly vyrobeny. Jsou to budovy – nebo jejich zbytky. Pec se kdysi pyšnila civilizací a některé ty ruiny se podobají hrnčířským pecím ze staré Země dost na to, aby téhle planetě daly jméno. My jsme tu nenašli jen další iteraci života; našli jsme další mysli. A tři komplexní ekologie na sedmdesáti osmi světech jsou jedna věc, ale jediný další inteligentní druh v celém vesmíru staví všechny naše předpoklady na hlavu. Na chvíli zapomínám, že jsem vězeň; moje mysl se právě osvobodila.

Než si je stačím důkladněji prohlédnout, popadnou mě stráže a odvedou mě před komandanta. V táboře nejsem ještě ani pět minut, a přesto to vypadá, že už jsem v maléru.