František Kotleta, Kristýna Sněgoňová: Atomové šelmy – Základna

Základna je první kniha z nové série Atomové šelmy. Vítejte ve zběsilém postapo světě nejúspěšnějších autorů české fantastiky Kristýny Sněgoňové a Františka Kotlety.

ANOTACE:
Po světě běhají atomové šelmy – zmutovaní lidé, pozůstatky poslední války –, a ti, kdo atomové šílenství přežili bez mutací, se před nimi skrývají v krytech a opevněných městech.

Základna je jedním z nejbezpečnějších lidských obydlí. Kdesi uprostřed Česka, pod ochranou hromady betonu a zátarasů, se dá žít natolik šťastně, nakolik to podmínky postapokalyptického světa dovolí. V den, kdy na Základnu přijíždí sestry Církve Jaderné bohyně, se ale všechno změní.

Ať radiační situace zůstává stabilní!

INFO O KNIZE:
Vydal: Fobos, 11/2025
Obálka: Lenka Tarwari Jandová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 304
Cena: 399 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:
Aťák

Šerif potáhl z doutníku a odplivl si. Nešlo o to, že by ho čerstvý tabák v krku škrábal, ale nesnášel cokoliv, co přicházelo s karavanou. Vždycky říkal, že karavana přináší jenom problémy a nepřiváží nic, co by se nám k čemukoliv hodilo. Nedovolil jsem si s ním nesouhlasit. Vím totiž, co by mi řekl. V tuhle chvíli ale jenom zamumlal: „My ty zmrdy držíme zpátky a oni mi jednoho dotáhnou do města.“

Sledoval to, co všichni ostatní – klec s aťákem, který vrčel a podrážděně přecházel od jedné strany mříží ke druhé. Měl dostatek prostoru na to, aby se přitom „hezky“ prošel. Tipoval jsem, že klec je vyrobená z železných tyčí posvařovaných na konstrukci starého kamionu. Táhly ho tři páry koní a před klecí zůstala původní kamionová kabina. Za odhrnutou záclonkou šlo spatřit obličej Kaminského, který se otáčel za vším, co se kolem dělo. Na dřevěné konstrukci připevněné ke kabině seděli dva chlápci s puškama. Ty mě zaujaly nejvíc. Šlo o vojenské speciály, tuším, že polské alexy. Sehnat do nich střelivo muselo být šíleně drahé, ale myslím, že to jenom dokazovalo, co je Kaminský zač. Sídlil v Aréně, ale většinou cestoval se svou karavanou. Od města k městu, od základny k základně, respektive i k naší Základně, a zajišťoval obchod. Většina lidských sídel v okruhu tisíce kilometrů odsud na všechny strany si díky němu mohla dovolit věci, které jejich obyvatelé nedokázali vyrobit nebo vypěstovat.

Církev Jaderné bohyně toho tvora v kleci nazývala atomovou šelmou, ale Šerif mu, stejně jako všichni ostatní, říkal aťák. Objevili se na konci války, kdy už přestaly létat atomovky a z oblohy zmizela poslední bojová letadla. Lidi, které šlo jen těžko zastavit. Silní, agresivní, prý zmutovaní radiací. Táhli krajinou a zabíjeli. A žrali. Zvířata, zásoby a taky lidi. Ale to nebylo to nejhorší, co dělali.

Tenhle aťák byl muž. Nahý. Jak jinak. Měl zdeformovanou lebku jako všichni jeho druhu a tělo plné ostře vyrýsovaných svalů.

„Má obří péro,“ řekl jsem k vlastnímu překvapení nahlas Šerifovi. Vůz zrovna projížděl kolem nás, a protože byl aťák nalepený na mříže, pohled se mi naprosto zvráceně stočil k jeho žilnatému penisu klimbajícímu se v prostoru.

„Čeho ty si nevšimneš, Keksíku,“ zasmál se Šerif.

„Neříkejte mi, prosím, Keksíku,“ ohradil jsem se.

„Pečeš nejlepší ovesný keksy na Základně,“ konstatoval. „Taky jsi s nima vyhrál tu soutěž.“

„Když mi bylo osm,“ zamručel jsem, ale Šerif neměl zrovna nejlepší náladu a vybíjel si to na mně.

Občas to tak dělal. Neměl jsem mu to za zlé. Vždycky pak přišel, dal mi konzervu nebo kus chleba a vysvětlil, že to tak nemyslel.

„Nikdy jsem je takhle zblízka neviděl,“ zkusil jsem změnit téma.

Ostatně to byl důvod, proč u vstupní brány stála skoro celá Základna. Aťáci se drželi od Základny dál, a když se nějaký objevil, zpravidla ho Šerif a ostatní dokázali zahnat. Teď poprvé prošel – i když ne doslova – branou našeho domova.

„Většinou je takhle zblízka vidíš jenom jednou, Keksíku,“ povzdechl si Šerif a s lišáckým pohledem čekal, jestli na to oslovení budu reagovat.

Ignoroval jsem ho. Hlavně proto, že jsem fascinovaně zíral na projíždějící kamion. Nebyl jediný. Za ním jely další dva, stejně jako ten první tažené trojspřežím. Tyhle už ale neměly klec, jen korby naplněné zbožím. Anebo prázdné, přichystané na to, co za zboží vymění. My jsme letos měli po letech nadbytek obilí a kukuřice, takže jsem počítal, že si Kaminský přijel pro ně.

„Proč ho bere s sebou?“ zeptal jsem se.

Klec už nás minula, a když branou za kamionem projela i skupina čtyř jezdců na koních, začala se vstupní brána pomalu zavírat.

„Pojistka. A pěkně nebezpečná,“ odplivl si zase Šerif. „Aťáci dřív lovili ve smečkách, ale teď se vyskytují většinou sami. Nemají už dost kořisti, aby si udrželi skupinu. A tak se sami sobě navzájem spíš vyhýbají. No a pokud by Kaminského přepadla nějaká lidská banda, má tam v té své kabině nejspíš nějaký posraný udělátko, kterým otevře zadní dveře v mřížích. Nechceš zaútočit na karavanu, když máš jenom dvě možnosti – dostane tě Kaminského ochranka, nebo tě sežere aťák.“

„Pamatuju si, když tu byl Kaminský před pěti lety. To tuhle zrůdu neměl.“

„Ne, ale časy se mění. Asi venku přituhlo. Nic, Keksíku, mám práci. A ty taky,“ pohodil Šerif bradou směrem do nitra Základny. Od znovu zavřené brány už stejně lidé odcházeli za svou prací anebo odpočinkem.

„Není to banalita? Myslím ty konzervy. Jaderné sestry jsou bohaté, vždyť…“

„Chtěl bys radši péct keksíky?“ přerušil mě jedovatě Šerif.

„To není fér,“ namítl jsem. „Vždyť o nic nejde. Co když to snědla některá ze sester, nebo…“

Šerif mě ale zase přerušil. Tentokrát hlasitým povzdechem. Zmlkl jsem a zahleděl se mu do tváře. Byl to pořádnej chlap, i když ráno asi deset minut chrchlal, než si zapálil svůj první doutník a postěžoval si na klouby. Neměl vlasy a tvář mu zdobil šedivý plnovous. Příliš ho neudržoval, jenom ho občas zastřihl nůžkami, když už moc narostl. Ale jeho modré oči pořád dokázaly člověka paralyzovat jenom tím, že se na něj upřely. Měl charisma až na půdu, což byl nejspíš důvod, proč mu Starosta nikdy neřekl ne na nic, co chtěl. Anebo se ho a jeho autority spíš bál.

Máma, než umřela, mi říkala, že Šerif se dřív jmenoval Jan Peterka, ale když ho zvolili do funkce, svý jméno napsal na papír, zanesl Kněžce do chrámu a ta ho spálila. Dělalo se to tak. Člověk dostal funkci a tu zastával až do konce svého života. Pokud by v ní selhal, musel ze Základny odejít. Jméno už zpátky nezískal. Keksík byla naštěstí přezdívka, a ne moje nové jméno. Mohl jsem tak doufat, že jednou dostanu lepší.

„Dělej svoji práci,“ řekl Šerif po chvíli mlčení.

Pak se otočil na patě, jak se říká, a zmizel. Přitom jsem ještě uslyšel plesknutí tabáku o podlahu.

☢

Lidí na hradbách bylo pořád ještě dost. Hlavně mladejch. Přeskočil jsem na dřevěný lešení, vytáhl se na další šprušli a pak konečně zabořil nohy mezi desky, po kterých jsem už vystoupal pohodlně nahoru.

„To bylo maso, co?“

Kovák seděl na starém trámu a zběsile přitom kejval nohama. Byl starej asi jako já, taky mu ještě nebylo dvacet. Na sobě měl koženou suknici a hrubou košili. Obojí celkem slušně chránilo před komáry i vedrem. Já nosil kalhoty – starý poctivý vojenský kalhoty, co je vyrobili ještě před válkou. Měly kapsy a různý úchyty na věci, o kterých jsem nikdy neslyšel, natož abych je vlastnil. To byla výhoda funkce Šerifova zástupce. Teda jednoho ze zástupců, ale i tak jsem od něj dostal tohle a moc si toho vážil. Co se ještě nacházelo ve starých vojenských skladech podzemních prostor Základny, většina obyvatel netušila, ale každý respektoval, když Šerif něco z toho někomu dal. Patřily k tomu i černý vojenský boty. Byly mi dobře o číslo větší, ale rozhodně jsem vlastnil lepší vybavení než kdokoliv z mých kámošů.

Na Základně se přitom na nějaký rozdíly nehrálo. Každej dělal svou práci a všichni se tak nějak starali o sebe navzájem. Žily nás tu nějaké tři tisíce a museli jsme se ohánět, abychom přežili. Bez rozdílu. Já byl sirotek. Moje máma umřela při druhém porodu a táta byl v té době už mrtvej. Sloužil jako Šerif. Zabil ho aťák. Po něm nastoupil tenhle Šerif, a když máma i s mou čerstvě narozenou sestrou umřely, prostě mě vzal, odnesl do šerifského bunkru a od té doby jsem byl jeho zástupce, i když jsem se ještě podělával do kalhot. Když jsem začal pořádně mluvit, staral jsem se aspoň o chlapy v Šerifárně. A jednou jim upekl fakt dobrý keksíky, co vyhrály takovou pitomou dětskou soutěž. Od té doby jsem toho litoval asi tisíckrát.

„Maso je slabý slovo,“ odpověděla za mě Kovákovi Vrána.

Taky sirotek. Lidi tady nežili dlouho. Alespoň většina. A tak se děti vychovávaly víceméně společně. Vrána byla cosi jako moje sestra. Makali jsme spolu na poli s kukuřicí a v noční škole seděli v jedné lavici. Tu přezdívku získala někdy v šesti letech, kdy prakem dostala vránu a upekla ji pro nás. Jako kluk jsem na to dost žárlil. Bylo mnohem lepší jmenovat se Vrána než Keksík.

„Šerif je dost vytočenej,“ řekl jsem a sledoval, jak se stejně jako dav dole pod branou rozbíhají i děcka, která obsadila hradby.

„Já se mu nedivím. Hromada ozbrojenejch chlapů za hradbami a k tomu aťák,“ pokrčila rameny Vrána.

To „ozbrojenejch“ bylo dost důležitý, protože návštěvnický pravidlo Základny nařizovalo každému, kdo vejde do bran města, odevzdat zbraně. Když se sem o dva dny dřív dokodrcal Fajgl, jiný obchodník, který cestoval sám na rozvrzané káře plné elektronických součástek, sebral mu Šerif dva revolvery a tři nože. Než jsem je uložil do našeho trezoru, zíral jsem na ně snad hodinu, protože vypadaly jako něco, co bylo na světě už desítky let před poslední válkou, ale kvalitnější než cokoliv, co jsme vyštrachali ze zásob téhle kdysi armádní základny.

„Je v kleci, tak co,“ nadhodila Vrána a podala mi svůj tablet. Měla ho propojený s dronem, který kroužil nad Základnou.

„Myslel jsem, že má v prdeli nějaký součástky,“ vydechl jsem překvapeně a pohodil hlavou k dronu, aby pochopila, že mluvím o něm, a ne třeba o Kovákovi.

„Jo, ale Fajgl mi střelil nový solární články a transceiver,“ poklepala Vrána na tablet. Stejně jako Kovák měla na sobě suknici a košili. Akorát k té suknici patřil opasek plný kožených taštiček. Ve většině z nich měla různá udělátka.

Na tabletu jsem sledoval aťáka svrchu. Zamřížovaný kamion zrovna zajížděl do našeho největšího hangáru. Kdysi sloužil jako kryt pro stíhačky. Teď jsme v něm skladovali to, co jsme akutně nepotřebovali.

„Nic, musím se vrátit na severní věž,“ povzdechla si Vrána.

Sloužila u hlídky právě jako operátor dronu. A byla v tom zatraceně dobrá. Hlavně proto, že kromě povinných služeb na poli trávila dobrovolně přesčasy na hradbách a na stromech, odkud řídila dron a sledovala široké okolí. Nepřeháním, když řeknu, že znala každej zatracenej kámen, věděla, kde rostou hřiby, kdy na ně jít a kam vyrazit, když bylo nejhůř a museli jsme sestřelovat veverky na vývar.

„Počkej,“ zadržel jsem ji.

Na obrazovce jsem totiž zahlédl Kaminského. Vylezl z kabiny, a zatímco jeho chlapi odváželi svůj náklad do hangáru, vyšel ven a rázoval si to přímo do náruče Šerifovi. Nejdřív ve mně hrklo, že navzdory Starostovu rozhodnutí, že může dovnitř a Rada s ním bude obchodovat, mu dá můj šéf přes hubu, ale místo toho si podali ruce a poplácali se po ramenou.

„Na co mám čekat, až mě někdo zprcá na tři doby?“

„V pohodě, promiň,“ vrátil jsem Vráně tablet, mrknul na Kováka, který zase musel do dílny, a stejnou cestou, jíž jsem vylezl sem, jsem se vydal dolů.